Dvakrát měř a jednou klikej...;-)

"Šárko, promiň, já to tak nemyslel!" ozvalo se najednou omluvným hlasem od kolegy, který sedí kousek ode mě.

Jako výhoda chatu se často uvádí komunikace v reálném čase (náhodou o tom něco vím, protože zrovna dnes jsem připravoval prezentaci, podle níž budu v příštích dvou týdnech školit kolegy z různých míst Česka a právě tohle je ideální propagační žvást;-)). Jenže taky se říká, že co má výhodu, má i nevýhodu. Přesně o tom se přesvědčil zmíněný kolega.

Jiná kolegyně byla v minulých dnech lehce povýšena a hned mu to dala náležitě najevo. Představte si tu drzost, že po něm v pracovní době požadovala nějaké ty výsledky! Jemu se ale příliš nelíbilo, že by měl měnit své zaběhlé návyky (dvakrát během hodiny na WC, jednou na cigaretu, dvakrát za dopoledne kafe a místo třicetiminutové rovnou hodinová pauza na oběd a do toho nějaký ten Facebook). Naštvala ho dokonce tak moc, že se potřeboval někomu svěřit. Shodou okolností si vybral mě, což je vedlejší, ovšem, jak tak vybíral v seznamu kolegů ten správný kontakt, v náporu vzteku na Šárku omylem kliknul právě na Šárku.

Díky tomu jí v reálném čase vyskočila na monitoru zpráva, že "se chová jako kráva, nevím, co si o sobě myslí, asi snědla Šalamounovo ho*no" a další pikantnosti. Kolegyně se sice tvářila jako by nic, každému ale bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy mu to dá náležitě sežrat.

A on si pro příště už určitě bude pamatovat jednoduchou poučku protřelých "chatařů" - dvakrát měř a jednou klikej...;-)

Čáry máry...;-)

Možná si někdo pamatuje, jak složitě jsem kupoval stínítka na zadní okna auta. Jednu byla moc velká, podruhé se měla připevnit šrouby do vyvrtaných děr (asi ve skle, nevím;-)).
A teď si představte, že jsme v neděli stáli ve městě a čekali, než manželka něco vyřídí. Já vepředu, Andreásek si povídal vzadu. Najednou jsem zbystřil a poslouchal, co to vlastně říká. "Čáry čáry fuk!" ozývalo se z děstké sedačky (slovo máry mu nějak nejde přes pusu;-)). Přes zpětné zrcátko jsem nic zvláštního nezaregistroval, proto jsem "čarování" nevěnoval velkou pozornost. Až do té doby, než jsem si uvědomil, že spolu se zaklínadlem slyším i jakýsi podezřelý zvuk. Otočil jsem se a viděl, jak Andreásek za neustálého čarování tahá stínící roletku až nadoraz.
Vynadal jsem mu a snažil se to spravit, což se mi nedařilo (nevšiml jsem si fíglu v podobě sotva viditelného miniaturního tlačítka). Roletku jsem tedy sundal a protože jsme mezitím byli kompletní, vyjeli jsme. Cestou Andík brblal, že na něj svítí sluníčko, což byla voda na můj mlýn, takže jsem ho hned usadil, že kdyby to nerozbil, nesvítilo by na něj.
Jako trumf jsem potom dodal: "A modli se, aby to šlo spravit."

Na to se zezadu ozvalo: "Pane bože..."

Dětský ráj...;-)

Ačkoli jsem s tím vzhledem k teplému počasí posledních dní ani nepočítal, v pátek manželka navrhla víkendový výlet. Cílem se stal zámek Berchtold a jeho Dětský ráj.

V sobotu ráno jsme tedy vyrazili. V tričku, kraťasech a sandálech, vždyť předpověď na sobotu zněla jasně - poslední letní den, počasí se mělo zkazit až v neděli. Dokonce jsem si ještě do tašky s sebou přihodil antiperspirant, to kdybych se i přes ranní nános zpotil...;-)

Hned od první chvilky nás tak trochu zlobila navigace, v podstatě nic extra, snad jen, že se nám sice ukazovala cesta, nicméně chyběl podkladový obrázek se silnicí. Ještě k tomu byla ta trasa lehce pozměněná a s několikakilometrovým zpožděním. V Plaňanech jsem potom radši zamířil na parkoviště a navigaci se pokusil zresetovat. To naštěstí pomohlo. Manželka navrhla, že bych mohl zkusit změnu a nejet klasicky jako pokaždé po státovce, nýbrž tak, jak nás právě navigace zpočátku vždycky vede, čili Žabonosy, Kouřim atd. Prý je to tak kratší. Kratší možná, ovšem zatímco v prvním případě to pálím kolem stovky, tady jsem dal v nejlepších úsecích tak pade a to už vůbec nepočítám, že jsme třeba třikrát přejížděli trať do Kouřimi, která se klikatí podél silnice. Takže už nikdy víc!

Do cíle Vidovice-Kunice jsme ale nakonec dorazili. Já jsem změnu počasí poznal už cestou, kdy jsme projížděli takřka lesem a kolem byla pořádná tma. Až v tu chvíli mě napadlo sundat si sluneční brýle - a vida, on byl stále den...;-) V závěrečném úseku nás ještě pobavil Andreásek, když se probudil díky příšerným dírám na silnici a dokola volal: "Zemětřesení!"

Hned, jak jsme vystoupili z auta, bylo mi jasné, že dostat se mi nějaký meteorolog pod ruku, minimálně mu zakroutím krkem. Nevím, s jakým rozpočtem pracuje ten jejich ústav, odhaduji řádově na miliony ročně, ale kdyby si koupili meteostanici za dva tisíce jako my, byly by ty jejich předpovědi mnohem přesnější!

Ještě před vstupem do areálu jsme obdivovali zvířata v mini ZOO a zatímco já jsem třeba u kotců s králíky myslel, že jde - překvapivě - o králíky, Andreásek mě vyvedl z omylu. Jeden z nich byl totiž pejsek, jak mi důrazně vysvětlil. Aby ne, když měl uši dolů...;-)

U vstupu jsme se potom na chvilku zasekli, protože Andreásek se pustil do stavby komínů, k čemuž používal zdejší dřevěná polínka. Pro nás normálka, ovšem slečna od pokladny z něj byla tak unešená, že se k nám postavila a začala ho nahlas obdivovat. Ačkoli jindy se Andík stydí, tentokrát s ní celkem živě komunikoval. Jako odměnu dostal lízátko, což se nám hodilo, protože to bylo jeho první slovo po vystoupení z auta. Na místní louce s miniaturami známých českých staveb nám Andík naznačil, kam ho táhne srdce a my tak budeme muset jeden z budoucích výletů nasměrovat na Telč. Od imitace jejího náměstí jsme ho totiž nemohli odtrhnout.

V samotném závěru návštěvy se mě Anďa rozhodl zničit, když mě chytil za ruku a donutil mě běhat s ním z kopce a zpátky nahoru za nadšeného křičení: "Běžííímééé!" Nadšeného samozřejmě pouze z jeho úst, rozhodně ne z mých. Na druhou stranu musím přiznat, že mi díky tomuto tělocviku alespoň chvilku nebyla zima.

Kolem druhé jsme se vydali na cestu zpátky, která probíhala bez jakýchkoli zádrhelů. Dokonce i nehodu jsme viděli jen jednu, když jsme přerušili návštěvu a vydali se na oběd do nedaleké vesnice. Bez vzrůša to šlo až do Kostelce nad Černými Lesy, kde jsme se rozhodli koupit si domů nějaký zákusek. Jelikož bylo parkoviště před cukrárnou zcela opuštěné, rozhodl jsem se na radu manželky zaparkovat nikoli mezi vymezené pruhy, ale kolmo k nim, vodorovně se silnicí a cukrárnou, aby se mi potom krásně vyjíždělo. Plánoval jsem, že uvnitř se zdržím sotva 2 minuty a i kdyby někdo přece jen dorazil, místa kolem bylo víc než dost. Jenže při mém štěstí jel kolem dědek ve Felicii, který se rozhodl mě trochu vyškolit, takže zaparkoval kolmo těsně za mnou a šel si do cukrárny pro zmrzlinu. Já si při výjezdu potřeboval asi o půl metru couvnout, což jsem takhle nemohl, takže jsem ve zpětném zrcátku pouze bezmocně sledoval, jak dřepí v té své omlácené šunce a pomalu líže zmrzlinu. To jsem si to tedy usnadnil! Odhadem tak o deset minut...;-)

A mimochodem v uplynulém týdnu padla další meta - tachometr ukazuje 3231,3 km.

Andreásek boduje...;-)

Andreásek zase boduje. Tentokrát především co se jeho vyjadřovacích schopností týče.
Nás to už ani tolik nepřekvapí, když začne zpaměti odříkávat nějakou tu básničku, to spíš okolí se vždycky podiví. Stejně jako třeba paní prodavačka, která počítala zboží a když došla ke čtyřce, Andík hned dodal "Pět!". Problémem se trochu ukazuje jeho slušné vychování. Abyste tomu rozuměli - Andreásek začal zdravit lidi, které potkáme. A to i ty úplně neznámé. Až donedávna to bylo v pohodě, svým upřímným: "Dobrý den!" každého dokonale odzbrojil. Horší ovšem je, že v poslední době začal za výše zmíněný pozdrav dodávat: "Bába komínem!" To už přece jen může celkový kladný dojem lehce pokazit...;-)
Nejlepší ovšem je, když se mu něco nepodaří, nebo třeba venku zakopne. Ne, že bych mu to snad přál, ovšem, jeho automatické zaklení, které pokaždé bez přemýšlení od boku vypálí, vyznívá dokonale.
Představte si situaci, že vidíte 22 měsíční dítě, jak utíká kolem vás, zakopne, spadne, zvedne se, opráší si ruce a vykřikne: "Pane bože!"

Hlavně nenápadně...;-)

Takhle to vypadá, když je fakt vedro...

Andreásek úřaduje v koupelně...;-)

Všimněte se, jak v samotném závěru (2:18) Andreásek slušně pozdraví...;-)

4D Ultrazvuk II.

Jak už tady zaznělo, po obědě jsme se vydali do Kolína na 4D ultrazvuk, omrknout toho našeho/tu naší Pařanku/Pařánka II. Auto jsem nechal vyhřát na sluníčku před barákem, aby nám cestou náhodou nebyla zima, nicméně klimatizace dokázala jako vždy divy.

Trochu nás tlačil čas, ale celá cesta do Kolína probíhala podle plánu. Tedy až na to, že jsme si postáli úplně na každém semaforu, což se mi doteď ještě nestalo (většinou chytnu zelenou a projedu tak celým městem). Na poměrně skrytém parkovišti u nemocnice, o němž jsem na rozdíl od manželky neměl ani tušení jsme zaparkovali na druhém místě - první jsem si rozmyslel, protože skrývalo díru (a jak jsem později viděl, nebyl jsem jediný).

Do čekárny jsme přišli s mírným předstihem, za chvíli sestra otevřela dveře a pokynula směrem k blížícímu se zřízenci, který vezl hospitalizovanou pacientku na vyšetření. Během chvilky jsme si s manželkou vyměnili překvapené pohledy - šlo totiž o mou babičku. To se jí to předbíhá...;-)

Za chviličku už jsme šli na řadu my a sestře hodně vrtala hlavou shoda jmen. Nám zase nešlo do hlavy, že se dítě ještě ani nenarodilo a už pořádně zlobí. Tentokrát třeba tím, že se pořád schovávalo.

I tak ale máme natočené DVD a zde je z něj nějaká ta fotka, takže seznamte se - Pařánek/Pařanka junior II...

Volný den...;-)

Za normálních okolností bych se na tento týden bezvýhradně těšil. Pondělí klasicky pracovní, v úterý jsem se potom účastnil školení, které se mě v podstatě netýkalo, šlo jen o to, že ve stejném stylu budu stejnou věc školit já, proto jsem měl vidět, jak posluchači reagují. Zabil jsem tím dvě hodiny.

Ještě lepší potom byl včerejšek, kdy jsme měli celodenní psychologické školení od jedné externí společnosti. To bylo vůbec nejlepší a hlavně celý den zcela nečekaně rychle utekl.

Úplně nejlepší by se potom mohl zdát dnešek, kdy jsem měl dovolenou a navíc jsme se měli vydat na 4D ultrazvuk do Kolína. Bohužel jsem si trochu zavařil tím, že jsem si na dopoledne ještě naplánoval prohlídku u zubařky, čímž vysvětluji první větu příspěvku. Samozřejmě se mi tam nakonec nechtělo, tím spíš, že už od minule stále vím o jednom zubu. Po vstupu do ordinace se mě zubařka zeptala, zda mám nějaký problém, načež jsem zcela na rovinu hrdinsky řekl, že ne. A už jsem čekal, až zase pronese nějaké to číslo. Nechápu to, nicméně dnešní návštěvu uzavřela slovy, že je všechno v pořádku. Takže nakonec ten dnešek byl vlastně super...;-)

Na zmíněný ultrazvuk jsme se vydali hned po obědě, ale o tom až v dalším příspěvku. Po odjezdu z nemocnice jsme ještě přeparkovali blíž k centru a já se musel vydat pro léky k doktorce. Domů jsme dojeli s mírným zpožděním, jelikož jsme si zajeli ještě pro benzín - opět zhruba o dvě koruny na litr levnější než u nás. Takže neberte to!;-)

Zabitý večer...;-)

Víte, jak dokonale zabít celý večer? Rozhodněte se poslat fotky do Happy Foto! Po nějaké době se nám jich zase několik nashromáždilo a protože právě vypukla výhodná akce, rozhodli jsme se je odeslat.
Už ve čtvrtek. To jsem se rozhodl využít online klienta, protože jsem měl ještě v živé paměti, jak jsem asi před čtvrt rokem pracně upravil hromadu fotek a v okamžiku odeslání se mi objevila hláška, že je nutné stáhnout update. Po něm se samozřejmě všechno smazalo a mohl jsem začít znovu.
Tomu jsem se tentokrát chtěl vyhnout, proto jsem připravil snímky, upravil počty, přičemž jsem si párkrát zanadával, jelikož se některé změny nečekaně projevily u všech souborů, což jsem tu a tam nechtěl. Po kliknutí na odeslání jsem sledoval, jak se data nahrávají na server, když asi v jedné třetině se spojení přerušilo. Manželka to pak ještě několikrát zkoušela v pátek dopoledne, ovšem se stejným výsledkem.
Proto jsem v pátek večer spustil klienta, kterého jsem měl nainstalovaného a odminule aktualizovaného. Na stránkách HF stála k dispozici položka aktualizace na verzi a odpovídající číslo. Bohužel jsem v tom "mém" číslo verze nenašel, takže jsem netušil, zda je v pořádku. A chytrý systém vám to zjistí až v okamžiku odeslání. Nakonec jsem se uklidnil tím, že co by tam pořád měnili, takže mám určitě to nejnovější.
Připravil jsem fotky, jako vždy se mi změnil jejich počet poté, co jsem upravil formát, takže jsem začínal znovu. Dostal jsem se k okamžiku, kdy jsem konečně mohl kliknout na přihlásit a odeslat. "To snad ne!" rozčílil jsem se. Objevilo se mi informační okno s nápisem, že k dispozici je nová verze programu, aktualizujte si jej prosím. Po stáhnutí updatu ještě nezbytný restart počítače, na nějž mě upozornila další automatická hláška, již jsem bláhově odklikl a čekal v domnění, že vše proběhne automaticky. To bych ale asi chtěl hodně.
Nakonec celkem asi po hodině se vše zadařilo a data se začala nahrávat. Nebýt fotky opravdu hodně kvalitní, dávno bych je už posílal jinam!

Víkend v kostce...;-)

Tentokrát jsme jako správní Češi vyměnili víkendový výlet za nakupování.

V sobotu jsme vyrazili Andíkovi pro nové boty. Nákup jsme vyřídili velice rychle a vydali se zpátky domů. Kdo by to řekl, že na cestě skoro do vedlejšího města, která měří 15 km dvakrát zabloudíme? Cestu tam jsem absolvoval už podruhé, takže až na pár zaváhání mi bylo jasné, kde a kam odbočit, ovšem cestu zpět jsem dával poprvé (minule jsme se vraceli jinudy) a jak nám během chvíle došlo, ne zrovna úspěšně. Takže pro příště abych si snad bral navigaci, i když pojedu hned do vedlejší vesnice...;-)

V neděli jsme potom pro změnu vyrazili do Obi (výtky stylu - co někdo jako já hledá v Obi, neberu!;-)) Sehnali jsme všechno, co jsme chtěli, u kasy jsme potom ještě získali nečekanou speciální slevu. Naši koupili porcelánovou figurku na zahradu, aby tam měl Andík něco veselého. Ten si potom sám vybral místo, kam ji postavit, ale na poslední chvíli si to ještě rozmyslel a figurku se rozhodl sám přemístit. Ačkoli nedělal žádný zbrklý pohyb, přece jen ještě tu motoriku příliš neovládá, takže během chvilky zůstalo jen pár střepů, od nichž Andík znuděně odešel.

Odpoledne jsem se potom pustil do mytí auta. Nečekal jsem, že je venku je až takové teplo, když jsem se začal chystat, dokonce se ve větříku hýbaly větve stromů. Než jsem ale stihl začít, po větru ani památky a já tak dokonale propotil tričko. Kdybych se býval nejdřív posypal práškem, bylo jako z pračky. Nablýskané auto jsem potom odvezl k našim, kde mi bylo velkoryse nabídnuto místo v garáži. Netušil jsem nicméně, že místo auta jsme si koupili autobus, který se tam tak roztáhne, že jeho zadek skončí až u vrat a kolem něj se po stranách nebude dát projít. Poučení pro příště - snad radši trabanta, ten se vejde v pohodě...;-)

Páteční zpestření...;-)

Na samotný závěr návštěvy šéfa z Německa jsme si připravili malé zpestření asi za čtvrt milionu. Každý si ještě určitě vzpomene na slejvák, který se v pátek spustil. V Praze dvakrát.

Nejprve jsme si mysleli, že má všechno na svědomí právě zmíněná průtrž.

Asi ve dvě hodiny po obědě nám přestaly fungovat aplikace, které běží přes náš nový server. Šlo vlastně kompletně o všechno, co se týče práce. Kolegyně částečně zastupující toho, kdo má tyto věci na starosti, se vydala do servrovny a za chvíli se vrátila s překvapivým závěrem: "Server je plný vody." Koukali jsme na ni trochu nechápavě. Sice pršelo, ovšem viděl už někdy někdo, aby zateklo do přízemní místnosti, která je uprostřed budovy a nemá ani okna? To už jsme si dovedli spíš představit, že dostala nějaký balíček z domova z Kolumbie, a proto teď mluví z cesty.

Šéf se právě začínal chystat na letiště, ale vyrazil vše obhlédnout. Po chvilce pátrání a po rozhovoru s údržbáři bylo vše jasné. Klimatizace, kterou do serverovny nainstalovali zhruba před měsícem, měla špatně nastavená čidla. Díky tomu systém nerozeznal, kolik vody se uvnitř kondenzovalo. Zatímco si chytrá krabička myslela, že je všechno v pohodě, vody uvnitř přibývalo, až všechno vyteklo ven. A přímo na náš nový server.

Šéf se sice usmíval, jelikož je přesvědčený že všechno včetně ušlého zisku, bude uhrazeno z pojistek (evidentně nezná české pojišťovny;-)), nicméně problém ho rozhodně netěšil. Během hodiny flákání jsme byli přepojeni na server v Německu a vzpomněli si na začátky, kdy natažení dat do kompu trvalo tak dlouho, že si člověk mohl dát kafe... Jedna z aplikací se mi během tří hodin zbývajících do mého odchodu vůbec nespustila, několik dalších pak těsně před vypnutím počítače.

Vypadá to, že ještě bude sranda...;-)

Kouření může... ...pomáhat

Ono takových pět cigaretek jako minimum během pracovní doby, znamená nějakých 30 minut volna navíc. A to rozhodně není k zahození. Ještě lepší ale je, když mezi milovníky tabáku patří i váš šéf.

Tento týden má náš pražský nadřízený dovolenou, proto nás svou návštěvou poctil šéf z Německa. Kolega vytušil svou příležitost a krásně mu od první chvilky začal lézt do zadnice. Dokonce třeba až tak, že mu večer před odchodem posílá mail s tím, kolik toho ten den udělal. Jeden by si mohl říct "Brrr." Jenže - šéfovi se to asi líbí, takže se několikrát za den u kolegy zastaví se slovy: "Jdeme na jednu?"

Při cigaretě se dobře povídá o všem možném, mnohdy i lehce neformálně a je to také příležitost, jak nenápadně podstrčit druhému několik nápadů. Třeba těch, které jiný kolega (mě se tohle opravdu netýká a dotyčný je, naštěstí pro něj, v zahraničí) několikrát nadhodil před naším českým šéfem, který ho vždycky jen odbyl, jelikož se mu nic nechtělo řešit. Pak ještě s výdechem kouře dodáte, že vám jde hlavně o to, aby všechno fungovalo dobře a ještě lépe, no a když se vrátíte z pauzičky, sedne si šéf přímo k vašemu počítači, z nějž vaším jménem zadá zlepšováky do interního systému, hned je ohodnotí jako přínosné a vy se můžete těšit na korunky. Odpoledne už vás začne pověřovat důležitými úkoly, jelikož vám věří, vždyť jste spolu byli na cígu a dobře jste pokecali!

Nikomu nezávidím, ale přemýšlím, jakou krabičku si zítra ráno koupím. Bohužel jsem se zapomněl podívat, jakou značku kouří šéf, měl bych vstup mezi kuřáky ještě výhodnější...;-)

The Offspring, Rybičky 48, Clou - Průmyslový Palác, Praha (16. 8. 2011)

Teprve v polovině minulého týdne jsem se naplno rozhodl vyrazit na koncert The Offspring, proto jsem si ve čtvrtek zašel koupit lístek. Ze stránek prodejce jsem věděl, že plocha bude z bezpečnostních důvodů rozdělena na dvě části - stání u podia a ostatní stání. Lístky se budou prodávat podle hesla: Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Koho mohlo napadnout, že právě ve čtvrtek večer, čili 4 pracovní dny před akcí, přede mnou přistane vstupenka s nápisem STÁNÍ U PODIA... Tak nějak automaticky jsem tedy předpokládal, že zájem není příliš velký a Průmyslový palác bude poloprázdný.
Že jsem se šeredně spletl, jsem pochopil hned v okamžiku, kdy jsem včera vystoupil ze sedmnáctky a spatřil davy lidí na Výstavišti. Obhlédl jsem situaci a postavil se do fronty označené Stání u podia. Odhadem 60, možná sto metrů. Když jsem se konečně dostal k "ošahávači" před dveřmi, zpozorněl jsem, protože dvojici přede mnou poslal do jiné fronty. Prohlédl si mou vstupenku a ukázal na jinou stometrovou frontu vedle. Co bylo špatně, nechápu doteď. Tím spíš, že na chodbě uvnitř se stejně lidé ze všech front promíchali.
Dorazil jsem do sálu, dá-li se prostor tak nazývat a už zhruba 20 minut hrála kapela Rybičky 48. Během okamžiku mi došlo, že mohu být vděčný pořadatelům, že mě zdrželi. Dobrá, že za zvuk nemůžou, to chápu, byl mimochodem ještě horší než příšerný. Ovšem ani při nejlepší vůli jsem nepochopil, proč přišel na řadu playback. Zpěvák ohlásil duet Zamilovaný/Nešťastná, který normálně zpívá s Bárou Zemanovou, která samozřejmě přítomná nebyla, tudíž její part měl podle jeho slov převzít kytarista. To se taky stalo, až na to, že pouze otevíral pusu na zpěv Zemanové z playbacku. To už bych snad radši písničku vynechal z playlistu, než tohle. Úplně mě pak dodělal poslední kousek - rap bubeníka. Prakticky jsem nepoznal, jestli ještě někdo vystupuje, nebo je už pauza. Opravdu "skvělá" pecka opravdových punkáčů... Nevím jak na ostatní, ale na mě tato první předkapela působila jako propadák - čili žádné překvapení. To se ale konalo u narychlo povolaných druhých předskokanů - Clou. Znám je spíš z rádia, doma sice mám i jejich CD, ale slyšel jsem ho možná jednou. Myslel jsem si, že to bude nuda, ale ani náhodou. Výborný zvuk a hlavně opravdu zruční muzikanti, hlavně pak bubeník. Také Clou měli vyhrazenou třičtvtě hodinu, takže se v devět rozloučili. Tohle se mi už líbilo! Potom následovaly delší přípravy a mě napadlo, že sice předskokani publikum rozehřáli (i když to vzhledem k teplotě uvnitř ani nebylo potřeba), ovšem zařadit pak v mezerách jako reprodukovanou hudbu ploužáky? To jako nikomu nedošlo, že tím zase všechny uspí?
Ve 21:35 hala potemněla a skromně (pro punk ale světla stačí) vyzdobené podium obsadily hlavní hvězdy - The Offspring a hned spustili vypalovačku All I want. Během několika vteřin mi bylo jasné, že to bude nářez. Hlavou mi prolétly negativní recenze na jejich vystoupení na Rock for People před třemi lety a ačkoli nevím, co na nich tehdy bylo pravdy, včera mi bylo jasné, že kapela do starého železa rozhodně nepatří. Jen pár písniček jsem neznal, ale hity jako: Have you ever, Staring at the Sun, Why don´t you get a job (myslím, že minimálně tohle zná každý!), Pretty fly for a white guy, Original prankster, Hit that, Can get my head around you, Come out and play nebo Self-Esteem jsou samozřejmě důvěrně známé snad každému jen trochu hudebně gramotnému jedinci. Nejvíc nadšený jsem potom byl, když zazněly The Kids aren´t alright (zatímco jiní citliví romantici se dojímají při ploužácích, já jsem byl lehce naměkko právě při tomto kousku) a především pak z výborné hitovky Want you bad.
Samotný koncert se velice vydařil a po hudební stránce mu nebylo co vytknout. Co mě ale rozhodně nenadchlo, to byl Průmyslový palác, kde jsem na koncertě byl poprvé. Nedýchatelno tam bylo už když jsem dorazil a to byl zaplněný stěží z poloviny. Přítomní po chvilce vypadali, jako když vylezou z bazénu. Narozdíl od jindy jsem tentokrát vítal, když se někdo kolem mě prodíral, protože alespoň s ním tam zavanulo trochu vzduchu. Jak se ale říká - co má výhodu, má i nevýhodu (samozřejmě platné i naopak), takže po chvilce nemálo z přítomných slečen a dam začalo odkládat přebytečné svršky.

Co mě ale dostalo úplně nejvíc, to bylo občerstvení. Už na první pohled se mi zdálo zvláštní, že na tomto typu koncertu drželo jen pár lidí kelímek s pivem. Důvod jsem pochopil poté, co jsem si v zájmu přežití šel pití koupit sám. 45 korun za pivo, to se mi zdá už jako velmi evropská cena. Ale zase i tady se dalo najít plus - alespoň nebyly téměř žádné fronty. Nejdéle jsem čekal asi dvě minuty, protože přede mnou stáli čtyři lidi.
Akce skončila ve 22:52 a když jsem se dostal ven, došlo mi, že tramvají to fakt nepůjde. Dopravní podnik pružně zareagoval a posílil dopravu, tudíž třeba čtrnáctka měla jen jeden vagon. Měl jsem 1,5 hodiny do odjezdu vlaku, tak jsem se na nádraží vydal pěšky. Celkem příjemná procházka na závěr podařeného večera.

Takže příště snad jen lepší prostory a šťastnější ruku při výběru předskokanů. Ne všechno, co se hodí na besídku prvního stupně základní školy, se hodí na opravdový koncert.

Bubeník...;-)

Že se Andreásek potatil, o tom nemůže být pochyb. O jeho začátcích na bicí jsem se už určitě zmiňoval. Při prvních krůčcích mi seděl na klíně a poté, co se dostal paličkami do toho správného rytmu, jsem si už jen hlídal oči.

Andík ale pokročil dál. Teď už si sám vyleze na stoličku, já mu jen zapnu odposlech a pak jsem v podstatě zbytečný. Nejsem si úplně jistý, kdy a jak k tomu zlomu došlo, každopádně si pamatuju, jak mě tehdy "utřel", když mi za bicími odhodlaně sdělil: "Sám!" a paličkou nekompromisně ukázal, abych se posadil o kus dál a jen se díval.

O jeho schopnostech svědčí dvě ukázky ze včerejška. O tom, že Andýsek není žádné ořezávátko se můžete přesvědčit hlavně v druhé (kratší) ukázce, kde kromě bubnování zvládá i zpěv...;-)

Předpověď...;-)

Dost možná jsem se minul povoláním. Alespoň kolegyně dnes obdivně prohlásila, že bych se mohl živit jako rosnička.

To jsem totiž při pohledu na zamračenou oblohu někdy kolem jedenácté prohlásil, že těsně před půl dvanáctou začne pršet. Bylo jasné jako facka, protože přesně v půl jsem se chystal jít na oběd. Možná se najde někdo, kdo by tomu nevěřil, ale spíš ne, v každém případě déšť začal přesně podle mé předpovědi. S krátkou přestávkou to vydrželo celé odpoledne. V půl čtvrté mi skončila řádná pracovní doba, ale při pohledu z okna mi bylo jasné, že do toho se mi nechce. A to i přesto, že to na metro mám stěží dvě minuty. "Do čtvrt na šest určitě přestane," prohlásil jsem s nečekaným optimismem. Časový údaj koresponduje s nejzazším termínem, do kdy zpravidla bývám v práci. Věnoval jsem se povinnostem, když jsem si všiml, že do vysněné doby odchodu zbývá asi deset minut. Venku stále pršelo a já se smířil s tím, že zmoknu. Jenže nesměl bych to být já se svým přesným citem pro meteorologii, abych se spletl. V 17:12 spadla poslední kapka a já se vydal za sucha na metro.

Kam se na mě hrabe Jančařík a spol...;-)

V podstatě nuda...;-)

Sobotu jsme jako tradičně zasvětili výletu. Po našem příjezdu do cíle (Sázava) jsme opět tradičně museli počkat, než se Andreásek probudí. Manželka využila volno na parkovišti k tomu, aby navštívila hned naproti stojící obchod s nábytkem a koupila tam košík (to až zase někdy budeme chtít na houby, tak abychom si nemuseli půjčovat.) Samozřejmě konec, když ho potom Andík spatřil, protože to bylo pořád košík, košík, houby, houby. Dokonce i potom na oběd jsme si ho museli vzít ke stolu.
Chvíli po poledni jsme se rozhodli přejet zhruba 20 km dál a tam se naobědvat. Při té příležitosti jsme si uvědomili, že Andík je napřed opravdu ve všem, protože dětem se má v autě začít dělat špatně až po 2.roce, zatímco on už to s přehledem zvládá.
Jelikož jsem trpíval stejně mám pro něj pochopení. Jediné, co nezvládám pobrat, je to, proč to vždycky na člověka přijde v okamžiku, kdy ani při nejlepší vůli není možné zastavit...
Počasí se nám vydařilo tak, že jsem to ani nečekal. Až na zpáteční cestu, kdy se ohlášená přeháňka projevila přívalovým deštěm o takové intenzitě, že jsme chvíli už téměř zvažovali zastavení. Jenže pro tak vyježděného řidiče, jako jsem já, neznamenají překážku ani vyjeté koleje zalité vodou, do nichž jsem zahučel, takže v podstatě nuda...;-)

Alík...;-)

Jsem alergik. Naposledy, když doktor testem zjišťoval, zda u mých problémů došlo k nějaké změně, ukázalo se, že mi začala vadit i srst.

V práci se dnes šéf nabídl, že zájemcům přiveze oběd z čínské restaurace. Já jsem automaticky ze seznamu vypadl, protože právě tentokrát jsem měl vlastní jídlo z domova, ale u ostatních propuklo davové šílenství a začali si překotně na jídelním lístku čínské restaurace vybírat nějakou tu mňa(u)mku.

V době, kdy byl šéf na cestě, probíhaly samozřejmě vtipy na téma použitých surovin. Třeba jako že kupodivu zrovna dneska na parkovišti, na nějž přímo z kanceláře koukáme, nestálo auto s nápisem Psí škola, které se jinak objevuje s železnou pravidelností denně. Není vyloučeno, že psí školitelé neměli koho školit a podobně trapné řeči...

Šéf dorazil, rozdělil krabičky s pokrmy a kancelář se vylidnila směrem ke kuchyňce. Akorát kolega, co sedí naproti mně, si pokrm přinesl s sebou ke stolu. Pustil se do jídla a jeho pomlaskávání jsem s nečekanou pravidelností začal přerušovat kýcháním. Po chvíli jsem souvislost našel - srst je zkrátka agresivní alergen.

A prej že měl čínský kuře. Možná jo, ale mělo čtyři nohy, štěkalo a jmenovalo se Alík...;-)

Technický talent...;-)

To se hned pozná technický talent. Nechystám se popisovat, jak se mi teprve po třech měsících podařilo otevřít kapotu u auta, abych mohl doplnit vodu do vyschlých ostřikovačů, tím se snad radši ani nechlubím. Jen o víkendu jsem si dělal pořádek v nějakých papírech a vytřídil několik, které už nebyly potřeba - třeba jako výpisy z účtu apod.
Samozřejmě nejsem tak naivní, že bych je vyhodil do kontejneru, proto jsem se rozhodl, že je vezmu do práce a tam je skartuju. Skartovačku sice máme i doma, jenže docela obyčejnou, a tak jsem si říkal, že by takový záhul možná nemusela přežít.
V práci jsem byl první, proto jsem hned neohroženě zamířil k přístroji. Fungovalo to přesně tak, jak jsem si vysnil, jenže jen do té doby, než jsem jsem tam narval asi pátý štos papírů. To se totiž asi v polovině skartovačka odmlčela. Přepnul jsem pohotově na zpětný chod, v domnění, že se jen nějaký kousek zasekl, jenže ta mrcha vůbec nereagovala. Vyrval jsem tedy zbytky papírů a z horní části se snažil vyrýpat útržky, ale pořád nic. "Tak to je teda trapas," napadlo mě.
Když později dorazil šéf, ptal se, zda se nestalo něco nepředvídaného. Všichni jen vrtěli hlavou, že ne, jen já jsem špitnul, že jsem tak trochu rozbil skartovačku a došli jsme k ní. Šéf se na ni podíval a že jestli jsem ji zkusil zapojit do jiné zásuvky. To mě ani trochu nenapadlo, tak to zkusil sám. Strčil do ní list papíru, skartovačka se rozjela a z papíru zbyly jen ukázkové proužky. Aha, podivil jsem se a zapojili jsme ji do původní zásuvky. Další testový papír a další ukázkové zničení dokumentu.
"Jiříku, je hezký, že ses naprášil, ale všechno funguje tak, jak má," poplácal mě šéf po zádech...;-)

Život je tvrdý...;-)

Na uplynulý víkend asi nebude Andreásek vzpomínat nejlépe. Začalo to už v sobotu, kdy jsme dopoledne vyrazili na procházku. Cestu zpět potom absolvoval na své motorce.
Jelikož už několik týdnů, možná měsíců, plní důležitou misi, kdy musí vysbírat všechny kameny, které po cestě spatří, rozhodl se nakonec, že půjde pěšky. Přece jen s plnýma rukama se mu poměrně špatně řídí (i když je pravda, že když chce, dokáže i to . Jak si tak vykračoval, napadlo mě při pohledu na něj, že takhle asi v jeho věku našlapoval Harapes a ještě mi hlavou proběhlo, že si asi nabije. A taky jo, jen jsem se podíval na druhou stranu už jsem slyšel podezřelý zvuk, následovaný zoufalým brekem. Štěstí bylo, že měl Anďas na hlavě kšiltovku, protože jinak by si téměř jistě odřel i obličej, takhle ho zachránil právě kšilt a památku měl pouze na ruce.
Večer si mi Andreásek sednul na klín a díval se se mnou na zprávy. Ani netuším, co se stalo, snad chtěl začít blbnout, nebo si jen tak přesednout, v každém případě to skončilo opět brekem. Vysmekl se mi totiž z rukou a spadl hlavou přímo na hranu stolu. Tentokrát se mu krásně do modra vybarvila památka na pravé tváři.
V neděli pak nic moc počasí a Andík si přinesl stoličku, kterou používá v koupelně, aby dosáhl na umývadlo. Přesně si to odměřil a postavil ji přímo proti televizi. Usadil se na ni a to měl být signál, abych mu něco pustil. Jenže jak tak roztomile seděl, chtěl se asi protáhnout a opřel se. Bohužel nebylo o co, takže zapadl přímo pod stůl a dal si ránu zezadu do hlavy.
Tentokrát jsem se už radši ani neodvážil pátrat po památce na tvrdou podlahu...

První den v práci...;-)

Ačkoliv se nadpis může zdát celkem zavádějící, žádný strach - práci jsem nezměnil. Narozdíl od loňska jsem se po dovolené vrátil do toho samého zaměstnání, z nějž jsem před dvěma týdny odcházel. Netušil jsem ovšem, jak si člověk během čtrnácti dnů zvykne na nicnedělání a hlavně, jak dokonale lze za tak krátkou dobu ze všeho vypadnout.

Ráno jsem z dobré vůle dorazil už před sedmou (pravým důvodem ovšem bylo to, že jsem nejspíš od samé radosti nemohl dospat) a kancelář, kde už měli být minimálně dva kolegové, zela prázdnotou. Začal jsem přemýšlet, jestli došlo k nějaké změně ve směnách, když dorazila úplně jiná kolegyně - taky náhodou a oběma zároveň nám došlo, že kolegové zaspali.

Záhy jsem zjistil, že ve firmě došlo k centrální změně operačního systému, všichni teď mají Windows 7. Všichni až na mě. Člověk, co to u nás má na starosti, musel narychlo odcestovat, jelikož se objevila jakási nesrovnalost v jeho pracovním vízu a kdyby okamžitě neodjel, mohl by být vyhoštěn. 1-3 měsíce bude trvat náprava. To znamená, že 1-3 měsíce budu jako jediný expert pracovat s XPčkama.

V samotné práci jsem se nechytal skoro vůbec. V podstatě všechno se mi zdálo jako strašná novinka a hlavně - neuvěřitelně se to vleklo. V době, kdy už jsem měl takový vnitřní uklidněný pocit, že za chvilku jdu domů, jsem zkontroloval čas a zjistil, že jsem v práci teprve 2 hodiny a znovu se rozrušil.;-)

Jsem vážně zvědavý, zda se do toho všeho ještě letos (nebo vůbec někdy) vpravím...;-)

Houby...;-)

V závěru mé dovolené jsme se ještě ve čtvrtek rozhodli vyrazit na houby. Nápad tedy padl již mnohem dříve, jen jsme měli tak nabitý program, že teprve čtvrtek připadal v úvahu jako první.

Shodou okolností jako pokaždé, když se nám to nejméně hodí, spal Andreásek až do čtvrt na osm, takže jsme vyrazili až krátce po osmé a to nás ještě čekala 30 kilometrová cesta. Tušil jsem, že půjde spíš o vycházku, protože ani ne s dvouletým dítětem toho moc nenachodíte. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsme asi za dvě hodinky měli nasbírané dva košíky a po celou dobu Andreásek ťapal sám.

Jako bonus jsme si odvezli pár klíšťat a několik hřibů satanů a protože já houby nejím, zůstalo na manželce, aby to riskla a míchanici snědla. Prý byla dobrá. A ostatně s odstupem několika dnů můžu prohlásit, že s největší pravděpodobností tedy i jedlá...;-)

Gameska...;-)

Někdy mi to připomíná jakousi počítačovou hru, kde se v každém dalším levelu postupně zvyšuje obtížnost. O čem mluvím? No o čase stráveném za volantem.

"Sestřelené" mouchy, rozmáznuté na předním skle jsem v podstatě ani nepočítal, těmi to začalo hned při první jízdě. Později se seznam obětí rozšířil o nějakého toho slimáka, šneka nebo myš. Kunu (možná lasičku) jsem netrefil, ale přesto jsem postoupil dál - v dalším levelu mi před autem pobíhala kočka tak dlouho, až jsem raději zastavil a počkal. Co když ji už osm řidičů přede mnou srazilo a zbýval jí ten pověstný poslední život?;-) Zlatý hřeb ovšem nastal minulý týden při návratu z dovolené, kdy se na silnici přede mnou objevila srnka. V té souvislosti bych si dovolil takový malý řečnický dotaz - mám se připravit, že příště na mě čeká slon?;-)

Druhou hru - tentokrát jsem ostřelovaný já - jsem si zahrál včera. To jsem se totiž vydal několik kilometrů pro již jednou popisovaný levný benzín. Nechybělo mnoho a šlo o jednu z nejdražších nádrží... Pálím si to takhle po krásně nové, rovné a široké silnici, když mě minul náklaďák. Pár vteřin po něm se ozvala strašná šlupka, až to se mnou škublo a jen jsem zahlédl cosi malého tmavého přímo před očima. Šutr a po něm šlinc na okně přímo přede mnou. Trochu jsem zanadával, ale oddechl si, že sklo drží, když mě napadlo zkusit použít ostřikovače. Ty, do nichž jsem si koupil speciální letní náplň, a pokaždé, když je použiju, mám sklo ještě špinavější než předtím. Včera jsem si ale kupodivu všiml, že nejenže odstraňuje zbytky hmyzu, on odstranil i převážnou většinu stop po zásahu.

Nakonec tam mám jen malou vyrytou ďubku, takže postupuju do dalšího levelu - mimochodem s 2749,3 km na tachometru...;-)

Srážka s blbcem...

Říká se, že nejhorší je srážka s blbcem. Podle mě je ještě o něco horší, když jsou ti blbci dva. A co může být úplně nejhorší, pokud bydlí jen přes chodbu na stejném patře jako vy.

Já už jsem si zvykl, že ve druhém poschodí bydlíme jen přes zeď vedle "dětského hřiště", že nám rachotí sklo ve dvířkách knihovny a dunění podlahy stejně jako křik skákajících a honících se dětí se rozléhá po celém našem bytě. Stejně tak mi nepřijde divné, když u nás odpoledne někdo sedí, hluku se lekne a já pak vysvětluju, že to nic, to si malá sousedka hraje. Jasně přes den to člověk vydrží, i když pokud se vám díky tomu několikrát probudí vaše malé dítě, bývá to mnohdy nepříjemné. Ale pokud je den, člověk přimhouří oko. Jsou to děti.

Problém nastane, když totéž slyšíte ještě po desáté večer. Mám přimhouřit oko a donekonečna chodit uklidňovat neustále se probouzející ani ne dvouleté vlastní dítě, když to jsou děti? Ovšem jsou-li to děti, neměly by už pomalu spát?

V neděli večer právě už poněkolikáté taková situace nastala. Ve čtvrt na jedenáct si manželka dovolila sousedy upozornit, že by mohli potomkovi svému i návštěvě naznačit, že máme malé dítě, které by rádo spalo. Odpovědí jí bylo odseknutí dotčené sousedky, že jim tedy zalepí pusy. Ve třičtvrtě na jedenáct se společnost rozešla, jak jsme podle opileckých řečí na schodech poznali a tím jsme to považovali za vyřešené.

Včera v podvečer jsme očekávali návštěvu známých. Andreásek právě večeřel, když se ozvalo razantní zaklepání na dveře. Já jsem pokračoval s krmením malého a manželka šla otevřít. "Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?" pustila se do ní rázně sousedka. Zajistil jsem Andreáska na stoličce, aby nespadl a šel se podívat, co se děje. Sousedka za zády s manželem už to mé ženě dávala "vyžrat". Co si to dovolujeme je večer okřikovat, děti už stejně byly na odchodu (když budu německy přesný, pak mi tam stále nehraje ještě ta půlhodina) a cosi v tom smyslu, že jsme trapní. Vystřídal jsem těhotnou manželku ve dveřích (mimochodem je opravdu hrdinské přijít v době, kdy bývám ještě v práci a pustit se ve dvou do ženy v jiném stavu - kdo mohl ovšem tušit, že mám ještě dovolenou, že?!) a vykulil oči v domnění, že si ze mě někdo dělá legraci. Takže on tady někdo dělá v noci bordel a druhý den nám ještě přijde vynadat?

"Vy když jste si tady předělávali byt, tak jste tady bouchali taky pořád," vpálila mi do očí sousedka (její muž jí zdálky napovídal). - "Počkej, to nemyslíš vážně," ohradil jsem se. "Když jste si vy koupili svůj byt, přebourali jste ho úplně celý a taky vám nikdo nic neříkal. Babička kvůli tomu rámusu chodila ven." - "No jo, ale to byla babička, ne vy" nedala se sousedka vyvést z míry. "Jako sorry, minimálně tohle je jedna jedna," uzavřel jsem jednu kapitolu. Bohužel mě v tu chvilku nenapadlo, že jak jsme přestavbou údajně budili jejich tehdy malou dceru, v době, kdy se narodila, jsme už dávno řešili drobnosti jako nábytek a podobně, ostatní práce byly dávno hotové. Stačí si matematicky ověřit její věk a dobu našeho nastěhování.

"A taky jste dělali pořád večírky," zdůraznila zase sousedka. To množné číslo mě skutečně zarazilo, protože já si pamatuju jednu noční návštěvu známých, s nimiž jsme hráli Člověče, nezlob se a od deseti večer na nás právě tito sousedi neustále bouchali přes zeď. I když jsme potom už jen trapně seděli a mlčky na sebe zírali, bouchání se stále opakovalo, takže potom známí raději odešli a celou historkou se doteď bavíme. Vzpomínám si tedy ještě na další dvě akce, ale to jsme je asi nerušili, vždyť to bylo právě s těmito sousedy. Jednou u nás (to se soused opil, že mu bylo zle) a jednou u nich (to se soused opil, že mu bylo zle). Sousedi byli včera nicméně jiného názoru a trvali na tom, že jsme doslova žili neustálými večírky. Aby tomu dodali na důvěryhodnosti, vykoukl soused zpoza dveří a prohlásil, že si to pamatuje, protože nemohl spát, když byl na noční. Vida, člověk by řekl, že když je jeden na noční, nemůže být v noci doma a my ho tak těžko budeme rušit svými mejdany. Asi jsem méně chápavý, nevím, mně to zkrátka trochu nehraje.

Mimochodem já miluju argumenty typu: ´Tenkrát před X lety jste dělali to a to...´ Stejně tak mám rád, když někomu argumenty dojdou a použije trumf: ´Až vy budete mít starší dítě, taky vám tady bude pobíhat.´ Ano, to nám dává hodně prostoru k obraně, něco, co ještě vůbec nenastalo.

Nejvíc mě ale pobavilo, když mi byl vyčten večírek po narození mého syna. Mysleli sousedi skutečně pařbu v hospodě u Marka 27.října 2009, po níž jsem přespával u známých a doma celý večer a celou noc vůbec nebyl?

Prý je to jako za komunistů (mimochodem zrovna z jejich úst trefné), jsou s námi pořád problémy a chce to trochu tolerance (jak jinak než z naší strany), shrnul to nakonec soused. A to má pan chytrý na mysli třeba jak si ve vlaku radši vystoupí a po nástupišti přejde do jiného vagónu, aby nemusel sedět ve stejném jako já, přestože si ho právě proto, že to vím, ani trochu nevšímám? Nebo že jde z nádraží domů oklikou kolem Teska, abych mu náhodou neřekl ahoj?

Celé chodbové divadlo bych pochopil, kdybychom nikoho neupozorňovali a zavolali rovnou policii pro rušení nočního klidu. To bych ani nemukl ani na úvodní větu, co že to mělo znamenat. Jenže právě proto, že jsme tolerantní, nás tohle ani nenapadlo. Mimochodem, kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby policisté v půl jedenácté viděli pobíhající děti mezi opilými dospělými.

Myslím, že o toleranci v našem případě nemůže být řeč - hlasitou noční televizi starých sousedů na druhé straně tolerujeme denně, nikdy jsme jim nic neřekli, maximálně já si tady v nadsázce zanadávám.

Ačkoli to dělám velmi výjimečně - sousedům uděluji Kyselou prdel a oznamuji, že právě včera večer jsme spolu skončili. Konečně jsem pochopil, že údržbářovi a dlouhodobě nezaměstnané pekařce (která ale chce pracovat v kanceláři) nesaháme ani po kotníky, tak se, prosím, nezlobte, že kazíme prestiž našeho domu...