Průzkum...;-)

Včera krátce před obědem mi zazvonil telefon. Přiznám se, že já jsem ho neslyšel, za to manželka má uši jako ostříž!;-)

Číslo na displeji +420226770557 mi nic neříkalo, ale hovor jsem přijal. Na druhém konci se mi představil kdosi jménem společnosti Business Media. Pokud jméno zaznělo, pak jsem jej přeslechl a po celou dobu hovoru přemýšlel, zda jde o muže či ženu. V každém případě tomu někomu přeskakoval hlas jako ukázkově mutujícímu puberťákovi.
Samozřejmě mi od první vteřiny bylo jasné, že jde o jeden z těch otravných průzkumných telefonátů. A to se mě ještě operátor/ka ani nestihl zeptat, zda bych měl dvě minuty času na vyplnění krátkého dotazníku.
"Ne, neměl," odpověděl jsem bez zaváhání.
Člověk na druhé straně mě začal přesvědčovat, že se skutečně jedná jen o jednoduché otázky typu jak často chodím do Kauflandu. Znovu jsem zopakoval, že čas nemám, že se zrovna starám o děti. Operátor/ka přešel do citového protiútoku a plačtivým hlasem začal přemlouvat, ať mu pomůžu, že potřebuje splnit plán.
Opět jsem zopakoval, že nemám čas a kluci to vzali jako výzvu, že po mně mohou začít lézt, což nutně muselo být slyšet i na druhém konci drátu. Situace mě začala bavit.
"Zatímco se tady bavíme, už jste mohl mít dotazník vyplněný!" zkusil to na mě průzkumník logicky.
"Nezlobte se, nemám čas." Uznávám, že mé argumenty byly poněkud jednodušší!:-)
"Tak když už jste mi ten telefon zvedl, tak mi přece můžete odpovědět…" To jsem bral trochu jako faul, tudíž jsem se i rozpovídal v tom smyslu, že pokud mi zvoní telefon v neděli dopoledne, pak předpokládám, že mi volá někdo známý s tím, že něco potřebuje, a nečekám, že mě bude otravovat někdo s průzkumem.
"A kdy bych vám tedy mohl zavolat?"
"Nikdy!"
"Pokud ten dotazník nevyplníte teď se mnou, budou vám pořád dokola volat moji kolegové, dokud otázky nezodpovíte!"
"Jestli mi budou vaši kolegové stále volat, pak podniknu odpovídající kroky a nebude to poprvé!" kontroval jsem. Uznávám, že snad každému musí být jasné, že jsem kecal, protože jediné kroky, které by snad mohly někoho odstrašit, by byly ty od Františka Janečka.
Nastalo ticho. Dokonce bych se ho nebál nazvat hrobovým a nekonečně dlouhým.
Nakonec s poněkud výhrůžným tónem operátor/ka pronesl: "No, tak dobře…" Znělo to asi jako kdyby v tu chvíli právě zveřejňoval moje soukromé číslo na nějaké gay seznamce.
"Tak nashledanou a užijte si děti!" rozloučil se s dávkou ironie.
A já společnosti Business Media uděluji Kyselou prdel, protože je mi jasné, že mutující operátor/ka nebyl v call centru sám, což znamená, že bez skrupulí otravují lidi i o víkendu…

Tři sestry, M.Z.H. – Hospoda Na Marjánce, Stříbrná Skalice (18. 04. 2014)

Už ani nevím, kdo jako první přišel s tím nápadem (já teda tvrdím, že moje manželka s ženou známého), v každém případě jsem měl uplynulý pátek už dlouho vyznačený v kalendáři. Tři sestry! Ovšem tentokrát maličko z ruky, museli jsme za nimi vyrazit do Stříbrné Skalice. Ten největší problém jsme ale viděli v tom, že hospodský sál není příliš velký a vstupenky se nedaly koupit předem. To byl hlavní důvod, proč jsem dokonce šel dřív z práce.

Po páté hodině jsem známého vyzvedl a jeli jsme na Sázavu. Já měl teda původně v plánu jinou trasu, ovšem on zná cestu lépe, proto mě navigoval zkratkou. Cesta tam utekla celkem rychle, jediný zádrhel nastal v Kouřimi, kde jsem si až na poslední chvíli všiml trochu nepřehledně umístěné značky dej přednost v jízdě, která tam určitě dřív nebyla;-)

Před hospodou jsem zase lehce zamachroval já, jelikož na prvním parkovišti nám poslední místo zabralo auto, které nás chvilku předtím předjelo, ale já si vzpomínal od minulého koncertu, že o kousek dál je ještě jeden plácek. Jak to potom známý okomentoval, chytil jsem fakt luxusní místo.

Ačkoli do plánovaného začátku koncertu zbývalo víc než dvě hodiny, před hospodou bylo celkem rušno. Uvnitř jsme zjistili, že lístky se začnou prodávat v půl sedmé, někdo v kšiltovce prý bude obcházet lidi. Zašli jsme do výčepu, kde mě trochu dostalo, že všechny stoly byly rezervované na 18. hodinu. To bylo asi za deset minut. Rozhodli jsme se k jednomu usadit s tím, že nás potom někdo zkrátka vyhodí. Asi jsem ještě stará škola, nevím, ale pokud si dám rezervačku na šestou, pak se snažím v šest přijít (já tedy asi úplně trapně dokonce ještě o něco dřív). Nás ale částečně vyhodili až asi ve třičvrtě na sedm. Částečně proto, že údajně nemohli přijít všichni, takže nás u stolu nechali sedět, jen jsme se museli přesunout dál. Hloupá výmluva…

Netrpělivě jsme vyhlíželi chlapíka v kšiltovce, ale tu měl každý druhý. Kolem sedmé jsme se konečně dočkali a dokonce dva kšiltovkáři začali prodávat lístky. Mile mě překvapila rozumná cena, čekal jsem něco přemrštěného, aby se akce zaplatila, ale stálo to, tuším, míň než naposledy v Kolíně. Takže první plus.

Moje očekávání ten večer vůbec vzala za své, taky jsem si totiž myslel, že všechno vypukne s pořádným zpožděním, ale předkapela spustila své tradiční nekonečně dlouhé intro z Fantomase s akademickou čtvrthodinkou. Jen jsem se trochu opupínkoval, když jsem zjistil, že jde o M.Z.H., na plakátech totiž stálo pouze "speciální host". Venku u Sázavy ale taky bylo ještě pěkně…;-)

Po necelé hodince se sál vyprázdnil a před tři třičtvrtě na deset začalo intro Tří sester. Pěkně mezi lidmi se kapela prodrala na podium a první jako téměř vždy zazněla Ztráta imunity. V lehce aktualizovaném playlistu došlo i na méně tradiční písně - třeba Polyše jsem na živo možná ještě neslyšel.

Trochu překvapením byla přestávka po Pijánovce, zpravidla bývá čůrací pauza vyplněna M.R.D.em a jejich vzpomínkou na Sahulu. Na druhou stranu, aspoň se trochu vyměnil vzduch, tedy výměna by vlastně znamenala vzduch za vzduch, tentokrát to bylo jednostranné, protože uvnitř bylo strašně. Po několika minutách přece jen na Sahulovu směsku došlo a po ní ještě druhá vzpomínka - tentokrát na Hagen Baden a jeho Meklec. Ani druhá část koncertu na kvalitě neubrala, tentokrát jsem ocenil hlavně Školku, kterou jsem několik dní předtím poslouchal pořád dokola. Po Kovárně konec a kapela opustila podium. Za malou chvilku se část souboru vrátila a na half playback zazněla Dá Dá Dá, po níž potom už kompletní osazenstvo spustilo Zelenou. Po ní další návrh konce, ale téměř hned s odkazem na Vohnouty, kteří měli v sále být hned v sobotu, zazněla Fáma a jako úplně poslední potom Modlitba pro partu.

Poslední moje očekávání, které se (naštěstí) nepotvrdilo, nevím proč, ale myslel jsem si, že koncert bude z těch kratších. Dvě hodiny Sester mě ale vyvedly z omylu. Atmosféra po celou dobu velmi srdečná, nedá se srovnat s kulturáky nebo velkými kluby, přece jen tady jsme měli kapelu na dosah, dokonce nestály ani žádné zábrany před pódiem. Velmi vydařený večírek.

Z hospody jsme vyrazili jako jedni z prvních a vydali se na půlnoční cestu domů. Jel jsem opatrně, protože jsem si moc dobře pamatoval, téměř na den přesně předloňskou cestu plnou srnek a divočáků. Tentokrát ale jen asi čtyři srny, z nichž mi v paměti utkvěly hlavně dvě. První, která stála přikrčená u krajnice jako socha a nejspíš si myslela, že není vidět a potom jedna, kterou nejspíš vyplašilo už protijedoucí auto, zamotala se v příkopu, z nějž díky plotu nebylo úniku, a když jsme byli snad půl metru od ní, rozeběhla se přímo pod auto. Během toho zlomku vteřiny mi stihlo proběhnout hlavou, že je to v pytli, že mám po autě, ale nějakým zázrakem se nám vyhnula. Další vzrůšo potom představovala na některých úsecích dost hustá mlha, ale opuštěná silnice dovolovala velkorysou jízdu uprostřed, takže s notnou dávkou opatrnosti se to dalo zvládnout.

Domů jsem dorazil asi v půl jedné a čekalo mě krásných pět hodin spánku…;-)

Tři sestry: Školka

Sobota na jedničku...;-)

Před pár měsíci se mě zmocnila podivná touha po kultuře a po krátkém přemýšlení jsem koupil dva lístky na komedii Opačné pohlaví. Radost mi trochu zkalil fakt, že o necelý týden později se divadlo objevilo v nabídce slevomatu s 30% slevou na všechna představení až do konce sezóny. V mém případě to mohlo znamenat úsporu čtyř stovek. Tak trochu pech, no.

S blížícím se datem představení jsem ještě zařídil večeři, k čemuž už jsem slevový server využil. No a den D nastal minulou sobotu, takže jsme se s ohledem na probíhající rekonstrukci trati s předstihem vydali do Prahy.

Koho by překvapilo, že zrovna když se to nehodí, pojede vlak na minutu přesně, takže do rezervace jsme měli času víc než dost. Loudali jsme se po Praze a já si lámal hlavu, jak je možné, že trasa, která mi v časovém presu trvá deset minut, se dá loudavým krokem zvládnout za minut pět. S rozumnou rezervou jsme dorazili do sushi baru. Sushi jsem zvolil ani ne proto, že je to módní, ale především proto, že se místo nacházelo malý kousek od divadla.

Ujala se nás velmi příjemná a pozorná obsluha, takže první část večera se povedla na jedničku, což jsem ohodnotil poměrně vysokým spropitným, které obsluhu podle reakce asi překvapilo, a my jsme se poté mohli v klidu přesunout do horní části Václaváku. Bohužel se nedalo vyhnout cizokrajným naháněčům, které z duše nesnáším a kterých tam snad kvůli víkendovému večeru bylo víc než obvykle, ale víc se vyjadřovat nebudu, aby mě snad někdo z něčeho nenařkl.

Pak jsme dorazili do pasáže u divadla a před vchodem potkali jednu z hlavních postav hry ještě v civilu s obrovským psem. Samotné představení mě pobavilo, měl jsem původně trochu strach, protože až po zakoupení vstupenek se ke mně dostaly nějaké divácké recenze a byly vesměs velmi kritické. Ale tak už jsem si zvykl, že nejsem žádným znalcem, vždyť na filmy a seriály se na rozdíl od 90% ostatních (soudě podle diskuzí pod články) dívám s dabingem a ČT 2 nesleduju vůbec…

Škodolibě pak nezbývá než podotknout, že příjemným osvěžením bylo, když postava Vicky evidentně neplánovaně píchla do oka Marka a následná improvizace ve stylu "ty můj Žižko!" Jediná věc mě trochu rušila a to bylo na mě trochu nadměrné užívání sprostých slov, ale na druhou stranu chápu, že originál v angličtině to zní úplně jinak než český překlad. A vtipné mi přišlo ještě, když v závěru přišla na podium herečka, již jsme viděli předtím venku a místo toho obrovského psa držela v ruce malinkého ratlíka.

Shrnuto a podtrženo - sobota na jedničku!;-)

Výluka...;-)

Asi dva nebo tři týdny jsem denně několikrát slyšel ve vlaku hlášení o připravovaném výlukovém jízdním řádu. Dohledal a vypsal jsem si spoje, které se mě týkají, abych byl připraven. Celkem vzato se mi přechodná změna hodila, kritické ranní vlaky jezdí o dvě minuty později. Horší je to odpoledne, kdy mi spěšné spoje o 50 minut posunuli.

Hned v pondělí jsem tedy ráno vyšel v klidu a na nádraží ještě chvíli čekal, protože vlak jel přesně - v 5:30. Odpoledne jsem nijak nepospíchal z práce, měl jsem přece téměř o hodinu víc času. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem dorazil na nádraží, kde žádný spěšňák nestál a na odjezdové tabuli svítil stejný čas jako kdykoli předtím. Chvíli jsem nechápavě zíral a vzápětí mi hlavou prolétlo hlášení, které jsem tolikrát slyšel a byl naštvaný, že s tím pořád otravují, když už to přece každý ví, v němž automatický hlas oznamoval, že v době od 17. do 21.4. bude zaveden výlukový jízdní řád. No a v pondělí bylo - čtrnáctého! Nechápu, proč jsem si vsugeroval, že změna platí právě od pondělí, nicméně ranní dvouminutové zpoždění mě v mém přesvědčení dokonale utvrdilo.

Ale už jsem se dočkal, na druhý pokus, dnes by vlak měl skutečně jet později. Jestli ne, tak už nevím…;-)

Ranní vzrůšo...;-)

Ráno mě nesmí nikdo a nic ani na chvilku zdržet, všechno mám vypočítané na vteřinu, a přesto přicházím na vlak na poslední chvíli. Dokonce jsem tento měsíc musel jednou i dobíhat. Dokonce jsem si zkusil cvičně nastavit budíka o 5 minut dříve, ale nemělo to žádný vliv. Získaný čas se jaksi rozplynul a já jsem opět vycházel na poslední chvíli. Až donedávna jsem byl přesto přesvědčený, že nikde žádnou rezervu nemám. Přesně do uplynulého pátku.

Vstal jsem ve 3:40, což vysvětluje mé zpomalené myšlenkové pochody, přišel do kuchyně a nějak tou dobou se zvenku začalo ozývat vrčení auta. Vzpomněl jsem si, jak se u starého bytu na sídlišti vyvážel tříděný odpad před pátou ráno, a pro jistotu si zanadával, že probuděj všechny lidi kolem kvůli pár kontejnerům. Za chvíli jsem zaslechl zvuk vysílaček a to mi zase přivodilo vzpomínky na loňské období povodní mixnuté s nejrůznějšími kurýry. Když potom do toho všeho ještě na sebe začalo několik chlapů pokřikovat, znovu jsem si v duchu zanadával, že nám pár opilých pitomců probudí děti. Z okna se mi dívat nechtělo, abych nebyl za drbnu, navíc venku tma, já jsem svítil, takže bych stejně nic neviděl. No a kdybych kvůli tomu zhasnul, bylo by to trapně nápadné.

V relativním klidu jsem se najedl a vypravil do koupelny. Ovšem na stěnách chodby jsem spatřil odlesky blikajících majáků. V tom mi to všechno do sebe krásně zapadlo.

Drbna nedrbna, podíval jsem se z okna v předsíni a na ulici před domem spatřil několik velkých hasičských aut, kolem kterých pobíhali hasiči. Nic víc jsem ale nezjistil. Co teď? Mám probudit rodinu? Začít se balit? Evakuace? Můžu se jít normálně holit? Po ranním brainstormingu jsem se rozhodl dodržet svůj ranní harmonogram, jen jsem měl pro jistotu nastražené uši. Doteď nechápu, jak je to možné, ale vyšel jsem ten den o celých pět minut dřív než obvykle, takže když jsem se promotal kolem zasahujících aut, došel jsem klidnou chůzí na nádraží a tam ještě chvíli čekal.

Podobné vzrůšo by tedy mělo být častěji, evidentně mi to po ránu svědčí. Jen nevím, zda budou pro i sousedi…;-)

Harlej, Jaksi Taksi, Hand Grenade – Staré Lázně, Kolín (5.4.2014)

Dva časové posuny během dvou týdnů? Ano, v Pařánkově rodině je možné všechno. V sobotu po roce zavítal do Kolína Harlej, takže nezbývalo, než všechno posunout, uspat dřív kluky a uhánět do bývalého okresního města. Andymu, když usínal, sice bylo divné, že je ještě vidět, ale nějak jsem ho přesvědčil, že se mu to jen zdá.;-)

Všechno mělo vypuknout v 8 hodin, ovšem víme, jak to bývá s tou přesností a taky můj vztah k předkapelám je obvykle víc než chladný. Přiznávám, že Hand Grenade jsem neznal, zatímco Jaksi Taksi jsem slyšel několikrát před pár lety v době, kdy jsem vymetal kdeco a mnohdy jsem jejich produkci byl vystaven ať už v rámci předkapely nebo někde na větší akci a byla to pokaždé slabota. Bylo jasné, že na osmičku nestíhám, od domu jsem vyjížděl v 19:50. Cestou mě tu a tam překvapil lehký mlžný opar, ale na parkovišti na mě čekalo krásné předposlední místo, což asi příliš nepotěšilo 4 auta jedoucí za mnou. Do Lázní jsem dorazil asi 20 minut po osmé a Hand Grenade už dávno hráli. Nejdřív jsem se tvářil tradičně kysele, ovšem po chvíli se mi to docela začalo líbit. To, co kluci předváděli na stísněném prostoru před připravenou aparaturou Harleje, nebylo vůbec špatné a tu a tam mi čímsi vzdáleně připomněli Škwor. Ve 20:40 konec, řada přišla na Jaksi Taksi a já pochopil, že jsem je fakt hodně dlouho neviděl, ovšem ne všechno se v průběhu času mění. Z osazenstva jsem poznal akorát zpěváka (čistě z orientačních důvodů mu tak říkejme) Radka, ovšem vsadil bych se, že jsem ho vždycky viděl s kytarou nebo baskytarou. Tentokrát v ruce svíral pouze mikrofon. Taky jsem si vybavoval trojici, zatímco nyní byli čtyři. No nic, dám jim šanci. Ovšem s prvními tóny po zvukové zkoušce získaly mé matné vzpomínky reálné obrysy. Už vím, co mi vždycky tolik vadilo. Prostě takový kinder pop punk. Navíc nejsem žádný virtuos s absolutním sluchem (nebo možná jo, nevím;-)), ale zpěv se opravdu poslouchat nedal. Omluvit by se to dalo snad ještě dřív, když šlo o zpívajícího kytaristu, ovšem od zpěváka na plný úvazek bych čekal alespoň jeden čistý tón. Světlejším okamžikem se mi zdál snad jen Optimista. V tu chvíli jsem se v šeru snažil zorientovat na etiketě lahve a objevit informaci, zda jde skutečně o nealko pivo, nebo zda začínám být opilý. Proklamované půl procento alkoholu mi asi mysl příliš nezatemnilo, pak tedy připadá v úvahu varianta, že tahle písnička se fakt povedla!:-) Závěrečná Škola (možná přišlo ještě něco po ní, nejsem si jistý) s textem o matematice, zeměpisu, chemii a češtině nepatří snad ani do pop punku, ale spíš na Déčko. Abych ale pořád nehaněl - Radek to dost umí s lidmi, má poměrně trefné a vtipné průpovídky, jimiž prokládá všechny písničky, a nebudu zakrývat, že jsem se vždycky těšil na pauzu, co zase řekne. Před desátou konec.

Asi ve čtvrt na jedenáct zaznělo majestátní intro a po něm tradičně první hit Zfetovanej, který spustil šílenou jízdu, co se zastavila až o přestávce. Bez nároku na správné pořadí zazněly: Jůlie, Velbloud, Piliny, Uschlej list, Horská dráha, Balada o tom, jak si chlapec pod vlivem měkké drogy našel dívku s nízkým IQ (pod strašným názvem se skrývá refrén Ty jsi vylízaná, já jsem vyhulenej…), Přirození, Konec světa, Kapitán Morgan, Z Cuby kiwi, Dětský hřiště, Hárlej Krišna, Katalog, Tak vypadni a oficiální část uzavřela píseň Proč pocit mám.

"Hráli jsme v Ostravě, tam mají tramvaje a dobrý, hráli jsme v Olomouci, tam mají tramvaje a dobrý, hráli jsme v Praze, tam mají taky tramvaje a taky dobrý, teď jsme v Kolíně, tady tramvaje nemáte, ale jste nejlepší!" Těmito slovy uvedl Tomáš Hrbáček (zpěv) píseň Královna noci (Možná se svezeme ještě jednou tou naší noční tramvají…). Mimochodem fakt mě baví, jak Tomáš Hrbáček (zpěv) vždycky oslovuje plný sál lidí slovem Hele… A taky se mi líbilo tričko Tondy Rauera (kytara) - nakousnutá flaška a nápis iRum…;-)

Playlist byl oproti minulosti zcela překopán, ale nebylo v něm jediné slabší místečko. Dokonce zazněly písně, které jsem naživo slyšel prvně, jako třeba novinka Než to s náma půjde ke dnu nebo Odcházím. Přídavky zahájila komorní Proměna v sedě jen s kytarou a basou a úplný závěr obstarala Optimistická.

Tři sestry jsou Tři sestry, ale Harlej je nejlepší česká kapela. Naživo rozhodně! Koncert neměl chybu, snad jen - po hodně dlouhé době se mi stalo, že mě někdo polil pivem a především v první třetině se nějaký blbeček vpravo od podia vyžíval v házení plných kelímků, což nenechalo chladnými ani kapelu. Jinak jsem provětral své nové pařanské tričko a musím říct, že snad každý, kdo se kolem mě prodíral na WC nebo na bar se na něj podíval. Snad za to mohla kombinace drsného obrázku a němčiny, nevím…;-)

Po skončení jsem se vydal zpátky k autu a na půlnoční cestu domů. Podvečerní lehký mlžný opar se na několika místech proměnil v neprostupnou mlhu, kdy potom především v úseku od odbočky na Cerhenice do Plaňan nezbývalo, než jet několik set metrů krokem, řídit se podle neoznačené krajnice a chvílemi jsem vůbec netušil, kde jsem. Ale v poslední části cesty už bylo vše v pořádku a já tak po chvíli bezpečně zaparkoval před domem.

Ukázka odjinud…

Radosti cestování...;-)

Omlouvám se všem, které nadpis nalákal na možný zajímavý cestopis. Věnovat se budu úterní nudné cestě do práce, i když je fakt, že za těch zhruba 17 let, co pravidelně dojíždím vlakem (předchozí kratší cesty autobusem nepočítám) by to už taky dalo pěknou řádku kilometrů.
Ráno jsem dorazil se zhruba minutovým předstihem na nádraží, v dáli už byla vidět světla blížícího se vlaku. Zcela výjimečně zajel k první koleji prvního nástupiště. Předpokládal jsem, že nás předjede nějaký rychlík. Našel jsem si své místo (pro notorické nedojížděče vysvětlení - ti, co pravidelně využívají nějaký ten dopravní prostředek si velmi často sedají stále na ta samá místa, nebo minimálně do stejného vagonu, takže v podstatě denně vídám tytéž tváře a trávím s nimi téměř hodinu života, ačkoli je vůbec neznám), ale hned mě zarazila podivná zima. Teplotní situaci jsem rychle zanalyzoval a rozhodl se porušit tradici a jít do jiné části vlaku. Jenže tam bylo chladno úplně stejně. Ono sice vládne takřka letní počasí, ale přes noc vlak dokáže opravdu znatelně vychladnout. Usadil jsem se oblečený mezi ostatní "bundaře" a vyslechl si hlášení o prodloužení pobytu ve stanici o 5-10 minut z důvodu závady. Super, opraví to a ohřeju se, prolétlo mi hlavou. Mezitím se okolní teplota díky cestujícím zvýšila tak o jeden stupeň, ovšem pokus o nahození topení skončil arktickým vichrem z klimatizace, takže veškeré naděje na teplo se rozplynuly.
Za pár minut přijel výjimečně ke druhému nástupišti spěšňák a dost lidí se převalilo do něj. Já se spolu s ostatními věrnými rozhodl setrvat. Upřímně hlavním důvodem (věřím, že nejen mým) byl dementní typ vlaku, kvůli němuž nejen já dobrovolně denně volím cestu o deset minut delší (čili o deset minut méně spánku) s příjezdem do Prahy takřka ve stejný čas.
Za několik minut jsme v patře zaslechli rozdrbaného průvodčího, jak se s někým jakoby nic baví o tom, že náš vlak asi nepojede. I my zbývající jsme tedy přestoupili do spěšňáku. Cestou jsme prošli kolem onoho rozdrbaného nepříliš upraveného průvodčího, kterému právě nadával jeho kolega, že zprávu nevyhlásil rozhlasem, přestože ho o to žádal. Na druhém nástupišti jsem zvolil ty nejbližší dveře, neboť vlak byl připraven k odjezdu. Hnusný vagon pro trpaslíky mě přivítal, světe div se, příšernou zimou. Už mě ani nepřekvapilo, že si opět sedám v bundě mezi ostatní podobně postižené. Mladá průvodčí se nám aspoň mile omluvila, že nefunguje topení. Mimochodem úplně ve stejný okamžik jako my, vyjížděl od prvního nástupiště takřka prázdný osobák. Ano, ten, co neměl jet. Za třičtvrtě hodiny jsem prochladlý vystoupil v Praze a těšil se do přetopené tramvaje. Jenže ta moje chvíli předtím odjela, nezbývalo tedy než čekat deset minut v obležení kuřáky, kteří to na mě foukali zprava i zleva, zcela v duchu zákazu kouření na zastávkách…
Konečně se objevila čtrnáctka. Sice normálně jezdím 3, ale občas zvolím právě i čtrnáctku, popojedu jednu zastávku a tam mohu kromě trojky případně zvolit také osmičku. Nastoupil jsem a už si ani nepamatuju, co jsem zaregistroval dřív. Jestli to byla zima nebo příšerný smrad kdesi schovaného exkrementu. Ostatním lidem to ale asi nevadilo, jsem zkrátka cíťa. Sice jen jedna zastávka, ale zkuste si celou dobu nedýchat! Konečně jsem vypadl ven a mohl se zhluboka nadechnout.
Postávám na opuštěném ostrůvku, když jsem v dálce konečně zahlédl vytouženou osmičku. Nastoupil jsem a nevěřil vlastním očím, hmatu, čichu a já nevím, kterým ještě smyslům. V tramvaji nic nesmrdělo, bylo tam teplo… Jak málo stačí ke štěstí!:-)

Hopsa blejsa do Brandejsa...;-)

Protože je jasné, že zima už se nevrátí, objednal jsem se na minulou sobotu na výměnu kol za letní. Zůstávám věrný autosalónu, kde jsme si našeho plechového miláčka pořídili, tudíž jsme to s ohledem na pěkné počasí pojali jako takový malý rodinný výlet.

Podařilo se nám vyjet přesně podle plánu, měl jsem tedy radost, že nebudeme muset spěchat. Idylka ale netrvala dlouho. V úseku mezi Velenkou a Starým Vestcem se Ála podezřele rozkašlal, pak zavolal cosi jako: Mámo, já kašlu! A potom už jsem slyšel známý a obávaný zvuk. Jen tentokrát zcela netradičně z levé strany zadní sedačky. Naštěstí jsme právě míjeli lehce rozšířené místo, kde se dalo jakž takž bezpečně auto odstavit. Naštěstí s sebou pro podobné případy vozíme náhradní oblečení. Tentokrát jsem úplnou náhodou vzal i balení kinedrylu, které se nám teď hodilo. První nevolnost se dostavila přesně podle "návodu k použití", kde se píše, že dětem se špatně začíná dělat kolem druhého roku života. Andy si premiéru odbyl v roce a třičtvrtě, Alexek ve dvou a čtvrt. Statisticky zprůměrováno přesně dva roky. Ukázkové děti!:-) V každém případě tedy ani z Ály nadšený autoturista nebude.

Po neplánované přestávce, kdy jsem chvíli dokonce zvažoval návrat domů, jsme na základě Alexkova přání, že chce jet na výlet, pokračovali v cestě, nicméně Ála si pořád stěžoval na bolest břicha. V Lázních Toušeň jsme pak museli zastavit ještě jednou. Zbytek cesty (cca 3km) už jsme zvládli na jeden zápřah…;-)

V Brandýse jsem rodinu vyložil u náměstí, sám pokračoval odevzdat auto a poté se pěšky vrátil. Chvilku jsme seděli na náměstí a vyhřívali se na sluníčku a potom se vydali směrem k opravenému mostu. Nic extra, co by stálo za zmínku, i tak jsme se ale chvilku zdrželi v takovém jeho výklenku s lavičkou. A Ála byl celou dobu přesvědčený, že s tím mostem jedeme. Takže vlastně výjimečný most, když jezdí nad stojící řekou…;-)

Blížila se doba oběda a my se vydali zpět do centra. Po chvíli se mi podařilo statečně vyšlapujícího Andíka přemluvit, že pro auto dojdu sám a potom je všechny vyzvednu a vyrazil jsem znatelně rychleji k cíli. Přece jen s ním za ruku by nám dost možná zavřeli.

Asi v půli cesty mi zazvonil telefon, kde mi oznamovali, že je práce hotová. Sice mě trošku zarazilo, že to trvalo tak dlouho, ale přesně nám to zapadalo do plánů, kdy jsme nijak nespěchali. Na parkovišti se do dáli leskl krásně naleštěný megánek, po vyřízení papírů mě pán k němu odvedl, otevřel mi dveře a podal kartu od vozu. Poděkoval jsem, ale on mě velmi slušně opravil: "My děkujeme vám!" Rozloučili jsme se, já usedl za volant a nemohl přehlédnout nejen dokonale vyčištěný exteriér ale také interiér. Jen mi bylo trochu líto toho, kdo dostal čištění na starost, protože, co si budeme nalhávat, po otevření zadních dveří na něj vybafla poblinkaná dětská sedačka…

Na dohodnutém místě jsem vyzvedl děti s manželkou a vydali jsme se domů. Unavený Alexek v podstatě hned usnul a já si tak oddechl, protože jsem díky tomu očekával cestu bez jakýchkoli problémů. Postupně navíc usnul i Andy. Dojeli jsme na kraj Sadské, kde nás přivítala dlouhá rovinka, na níž se už ale jede padesát, a Ála se ze spaní rozkašlal. A pak zcela nečekaně jsem opět uslyšel ten nepříjemný zvuk. Zcela nepředpisově jsem zastavil tam, kde se nesmí předjíždět, vyprostili jsme Alexka ze zajetí sedačky a pak jsem ještě více nepředpisově přejel přes plnou čáru naproti k prodejně Lady, abychom se aspoň tolik nemotali kolem silnice. Andy naštěstí nerušeně spal.

Po této další vynucené přestávce nám zbývalo už jen asi 5 kilometrů, které jsem v zájmu nás všech zdolal velmi pomalou jízdou, ale už se nic nepředvídaného nestalo.

Až na to zpestření během cesty by to jinak byl celkem vydařený výlet. Hlavně doufám, že příště zabere kinedryl i u Alexka…;-)