Reklamace a znalec firmy Baťa...

Představte si následující situaci: koupíte si žluté auto, to se vám ještě v záruce porouchá, ovšem reklamace je zamítnuta se slovy: "Nevhodně jste se o něj staral, vždyť se podívejte, jak vám to auto zežloutlo." Nesmysl? Ne tak docela...

To se takhle Pařánek jednou rozšoupnul a koupil si boty značky DIESEL. Všichni mu je chválili, vypadaly fakt pěkně, povrchová látka ze seprané džínoviny, jakoby frajersky sepraná modrá a do toho vínová. Tkaničky taky jakoby nechtěně obarvené. Prostě přesně ve stylu - koupím si novou věc předraženou jen proto, aby vypadala stará.

Jenže boty se mi po dvou měsících nikterak intenzivního používání roztrhly. Obě. Na vnitřní straně se vytrhla látka z podrážky. Samozřejmě pak následoval typický proces - hledání dokladu o zakoupení, krabice a cesta do prodejny kvůli podání reklamace. Paní, která ji přijímala, byla moc příjemná, dokonce mi sdělila, že to bude asi vyřízeno mnohem rychleji než ve lhůtě 30 dnů, protože mi vrátí peníze, a napsala mi telefonní číslo, kde se mohu na stav zeptat.

To jsem taky několikrát chtěl udělat, jenže telefon v průběhu několika dnů nikdo nezvedal. Ve středu mi přišel mail, že reklamace je vyřízena, ať se zastavím. Včera jsem se tedy vydal dřív z práce a zajel do prodejny Baťa na Václavském náměstí. Ve 4.patře jsem zamířil najisto do oddělení reklamací. Po zaklepání jsem vstoupil do opuštěné malé místnosti, kde se za chvíli objevil pracovník. Krátce jsem mu sdělil, o co jde, podal mu papíry a čekal. Než zmizel, ještě se mě zeptal, zda jsem si zkoušel zavolat. Na mou odpověď, že ano, ovšem telefon vždy jen vyzváněl, se začal smát.

Nekonečně dlouho jsem čekal, než se chlapík znovu vrátil. Se známou krabicí v ruce. Už to mi bylo podezřelé, nicméně jsem se uklidňoval tím, že mi jen chce ukázat, co výrobce podcenil a vzápětí mi zcela jistě předá peníze. Pán se na mě usmál a se slovy: "Ty boty vám moc štěstí nepřinesly" položil krabici na stůl. Pak mě vyzval, abych si přečetl důvody zamítnutí reklamace. "Zamítnutí?!" podivil jsem se.

Během čtení jsem se nestačil kroutit hlavou. Znalec firmy Baťa usoudil, že k prasknutí došlo v důsledku "masivního promáčení obuvi" v důsledku deště nebo praní. Jako důkaz posloužilo "zapuštění barvy do šněrovadel, ke kterému právě v důsledku masivního promáčení dochází". Podíval jsem se na pracovníka reklamací a snažil se mu vysvětlit, že to právě byl design bot - sepraná džínovina a ledabyle obarvené tkaničky. I když jsem tuto větu několikrát za sebou zopakoval, on se nenechal vyvést z míry a ještě mi jako trumf ukázal právě sepranou barvu látky, o níž jsem mluvil. Své věty donekonečna opakoval jako robot.

Četl jsem dál: "Dalším možným důvodem může být to, když obuv není řádně sešněrována." Opět jsem se podíval na pána, který se celou dobu velmi dobře bavil. "Tak tahle věta pobaví hlavně moji manželku, protože ta mi právě vždycky vyčítá, že si boty moc utahuju." On mi začal vysvětlovat, že nosím-li boty na volno bez použití tkaniček, hýbe se v nich noha a pak mnohou prasknout... Ehm, neříkal jsem jen pár vteřin předtím, že si boty naopak hodně utahuju?

Snažil jsem se namítnout, jestli se alespoň kolega zhotovující posudky namáhal najít si, jak měl model vypadat, nicméně odpovědí mi byla opět stará známá písnička o intenzivním promáčení. Ještě chvíli jsme si každý mleli svoji, načež jsem usoudil, že to nemá cenu, jelikož pán své opakování ani na chvilku nepřerušil, takže buďto jsme mluvili oba přes sebe nebo mluvil pouze on.

Společnosti Baťa uděluji Kyselou prdel, protože jakékoli zamítnutí reklamace bych zkousnul, ovšem aby mi někdo vytkl barvu z výroby, navíc uvedenou i na krabici, to mě tedy dostalo...

Hezoun...;-)

Na začátku srpna k nám nastoupil další z řady nových kolegů. Jako prakticky u všech ostatních, ani tenhle není až tak úplně standardní.

Řekněme, že jde o pravý opak kolegyně, která na rozdíl od něj byla po dlouhém váhání poslední den tříměsíční zkušební doby vyhozena. U ní šlo o to, že se přihlásila na místo, kde je vaším denním chlebem komunikace v němčině a angličtině, aniž by tyto jazyky uměla. Chtělo by se zvolat světe div se, jenže u našeho šéfa se už nikdo podobným přešlapům nediví. Chvíli jí to vycházelo, přece jen google translate toho zvládne hodně. Nicméně všemocný není... A to, že si myslíte, že klávesnice je počítač a ta krabice pod stolem je tam jako opěrka nohou, vám taky práci v IT oddělení příliš neulehčí.

Zpátky ale ke zmíněnému nováčkovi (vlastně spíš novákovi, vždyť měří přes dva metry a nosí boty velikosti 52). Ten zase hovoří pouze španělsky. To by sám o sobě až takový problém nepředstavovalo, přece jen náš koncern má pobočky i ve Španělsku a v Jižní Americe. Trochu nepříjemné ale je, když mu chce něco ten, kdo španělsky neumí. On se sice snaží mluvit anglicky i trochu česky, jenže styl vyjadřování v těchto jazycích bych (bez jakéhokoli zesměšňování) přirovnal k mluvě hluchoněmých, kteří zvládnou takové ty neurčité zvuky, kdy jen rámcově odhadnete některá ze slov. To vše je ještě zastřešeno španělskou výslovností.

Naše komunikace pak vypadá třeba tak, že když chtěl jednou poradit, přišel ke mně a přitom, co ukázal nejprve na mě a potom do prostoru kanceláře, řekl: "Ty - tam." Po chvilce mi došlo, že to znamená 'Pojď, prosím tě, se mnou k mému počítači!' Samozřejmě to přináší plno veselých situací, které oceníte zejména ve chvíli, kdy něco hodně spěchá, případně když ho máte školit třeba na nějaký software, za nějž jste zodpovědní.

Každopádně to vypadá, že náš Španěl chce dokázat, že tu není jen díky protekci, a proto se snaží. Po necelém měsíci mi už při příchodu říká třeba: "Dobrý den, pane!"...;-)

Ovšem nejvíc zabodoval včera. Po větě znějící jako "Ty se mnou", jsem opět pochopil, že mám jít k jeho počítači. "Che pe ene" následované zavrtěním hlavou znamenalo, že nemá přístup do systému JPN a mám se mu tam tak přihlásit já, aby mohl pracovat.

Ovšem jeho veselý výraz v očích po mém úspěšném zadání hesla, stejně jako obdivnou větu: "Ty jsi hezký!" jsem vážně nepochopil...;-)

Taťko...;-)

Tak nevím, ale mám pocit, že si ze mě ten náš mladej drzoun dělá legraci. Předevčírem jsem ho vykoupal a pak mu jako obvykle dopřál několik minut, kdy si hraje ve vaně. Když už jsem měl pocit, že je nejvyšší čas jeho řádění utnout, vstoupil jsem znovu do koupelny a povídám: "Tak Andi, osprchujeme se a jdeme!" Zpočátku nehnul ani brvou a dál se hrabal v pěně. Až po pár sekundách se na mě ledabyle podíval a hlubokým hlasem pomalu pronesl: "Čau! Jak se máš?"

V noci mě probudil jeho pláč, tak jsem vyskočil, že ho přenesu k nám. Jak jsem otevřel do jeho pokojíčku a začal na Andreáska mluvit, abych ho uklidnil, vzlykavě se zeptal: "Taťko! Jsi taťka?" No to já nevím, to se musíš zeptat mamky...;-)

Všechno si ale vyžehlil hned další den, kdy mi šla celá rodinka naproti a on, jak mě spatřil, se ke mně rozeběhl a pak mě objal. Později ještě máma dodala, že celý den mluvil jen o mně a dokonce hned, jak ráno vstal, jí oznámil, že si jde sednout na chodbu a bude čekat, až přijdu...;-)

A pak že není na co koukat..;-)

To parkoviště před naší kanceláří je stejně zvláštní. Pořád se tam něco děje. Možná si někdo vzpomene na loňský příspěvek o chlapovi, co se tyčí dostával oknem do bezpochyby svého auta. Pak taky tady několik dní stálo omlácené auto, z nějž pouze několikrát za den vystoupila podivná osoba, vykonala potřebu hned vedle dveří a zase zalezla dovnitř. Dále zde míváme nekonečný seriál Tramvaj versus auto. Ten sledujeme tak 1 týdně, jeho znělka začíná zvoněním tramvaje, pištěním kol a ránou. Po nárazu a nafocení se auto odtlačí těch pár metrů k oknům naší přízemní kanceláře až do úplného vyšetření.

Ovšem včera novinka. Přímo před našimi okny stál autobus a před ním doprovodné vozidlo DP. Taky běžný jev, zhruba jednou týdně se tu z nějakého důvodu takhle proplétají. Řidiči cosi domlouvali, pak se rozešli do svých vozidel. Doprovodná fabie se rozjela, autobus popojel sotva o půl metru a začal zuřivě troubit, čímž upoutal naši pozornost. Před ním stojící auto náhle nečekaně couvalo z řady přímo na něj. Troubení nepřestávalo, ovšem řidiči vínového SUV to bylo zjevně jedno. Zastavil až o autobus. Autobusák vyskočil ven, začal mávat do dálky na kolegy z označeného auta a vrhl se taky k místu řidiče SUV. Ten ale neotevíral. Začal tedy celou situaci fotit.

Na tom všem bylo cosi divného a po chvíli nám došlo co. Jeho majitel se po několika minutách objevil, ale nevystoupil z auta, přiběhl z našeho kancelářského komplexu. Jeho vínové auto, které ráno zaparkoval, se odpoledne samo rozjelo. Řidič dokonce nechal kola natočená tak, jak do řady zajel, proto vycouvalo elegantním obloučkem ven. Tak suverénně, jak bych to ani já nedokázal. Tedy až na tu koncovku, tu bych zvládl taky...

Tak tohle jsme tu ještě neměli! A pak že o prázdninách není na co koukat..;-)

Prodloužený víkend...;-)

Když započítám i služební cestu předminulý týden, jež nakonec vyústila v celodenní výlet, dopřál jsem si celkem tři týdny o pouhopouhých čtyřech pracovních dnech.

Uplynulý z obou stran prodloužený víkend jsme strávili u příbuzných.

Během cesty jsem učinil další dva řidičské kroky - zvolili jsme cestu nejkratší a to tu přes Hradec Králové (pro mě jako pro řidiče po Pardubicích zatím největší město) a na zpáteční trase potom padla hranice 9 tisíc kilometrů. Návrat byl vůbec zajímavější, zaprvé jsme chtěli navštívit známé, čímž jsme si trochu zajeli, abychom se nakonec rozhodli setkání přesunout. Poučení pro příště - při podobné změně plánů se ihned vrátit, protože zdánlivá ztráta času se mnohdy bohatě vyplatí. Za druhé nás navigace opět tvrdošíjně vedla na dálnici, což může při absenci známky představovat tak trochu problém. My jsme se ji tak dlouho snažili převézt, až jsme v Hradci odbočili úplně jinam, než jsme chtěli, takže normálně zhruba dvě hodiny trvající cesta se protáhla na tři. Nejvtipnější mi pak přišlo, když jsme se zhruba po hodině vymotali, dojeli k hradecké silnici, kde na šipce doleva stálo Hradec Králové 15 km. Hm, patnáct kilometrů za hodinu - slušný výkon...

Andreásek až na pár závěrečných minut všechno prospal, zato Alexek hlasitě protestoval jak v první tak v poslední třetině cesty. Ostatně nebylo se co divit, vždyť vzhledem k venkovnímu počasí jsme auto chladili na doslova arktických 27°C.

Andíkův spánek s sebou přinesl ještě ovoce v podobě nespavosti večer. Klasicky jsem mu začal vyprávět pohádku O červené Karkulce (mimochodem po jejím dennodenním přeříkávání už mi leze krkem tak, že bych ji i vlka nejradši nechal sežrat něčím ještě větším, aby byl klid;-)), jenže on ještě stále plný zážitků mě neustále přerušoval a vyprávěl něco jiného. Po každém napomenutí, mě ujistil, že už spí, ovšem do desti vteřin se opět ozvalo: "A taťko, pamatuješ, jak...?" Ve čtvrt na jedenáct se mi zdálo, že konečně usnul, pomalu jsem se tedy zvedl a jen jsem zavřel dveře, slyším zoufalé volání: "Taťkó!!!" Vrátil jsem se tedy a po dalších asi 5 minutách bych se už vsadil, že spí, ovšem jen jsem se pohnul, ozvalo se: "Taťko?!" Nakonec jsem se "utrhnul" asi v půl jedenácté. Ráno mě čekala směna od šesté, což znamená vstávání po půl čtvrté.

Najde se někdo, kdo se bude divit, že jsem poznámky postupně přicházejících kolegů, že jsem teď určitě odpočinutý, přecházel mávnutím ruky a zívnutím?;-)

Třeba mě budeš mít i rád...;-)

Nejen v souvislosti s nadcházejícím výletem jsem se v sobotu rozhodl umýt auto. Tak trochu nepříjemné je, že mám na všechno pomocníka.

Normálně mi to nevadí, spíš naopak, ale zrovna u téhle činnosti, kterou chci mít pokaždé co nejdřív z krku, bych se nejradši obešel sám. Ještě moc dobře jsem si pamatoval, jak mi Andreásek pomáhal minule a já tak měl v kýblích s čistou vodou naházené jehličí, které přece také potřebovalo umýt. Nebo jak jsem ho přes auto neviděl a musel jsem pořád dávat pozor, abych ho nepolil, čímž mi celá akce trvala dvakrát tak dlouho atd.

Bohužel žádný z mých logických argumentů u Andíka neuspěl. A to ani, když jsem se ho snažil nalákat na jeho oblíbené pohádky. Fňukal a dokola opakoval, že chce jít mýt auto se mnou a v obou rukách už měl připravené své malé konývky. Už jsem byl téměř rozhodnutý, že mytí tedy odložím, když se ve mně cosi zlomilo. To když Andreásek přišel až úplně ke mně, podíval se na mě tím nejsladším a nejvyčůranějším pohledem a než mě objal, s nadějí v hlase pronesl větu: "Kdo ví, třeba mě pak budeš mít i rád!"

Služební cesta - část 2...;-)

V předchozím příspěvku jsem popisoval trable při služební cestě na sever Čech. Ovšem ani cesta zpátky neproběhla úplně hladce.

Zcela logicky - když byly uzavřeny cesty tam, nedalo se jet ani zpět. Proto jsem zase suverénně najel na dálnicosilnici a říkal si, že kdyby byla náhodou přece jen potřeba známka, nic se neděje, vždyť stejně o policajta nezakopnete. Opět se projevil můj skvělý orientační smysl, protože mi došlo, že jedu špatným směrem. Abyste pochopili - na cedulích byla uvedena jakási polská města. Proto jsem hned na nejbližším sjezdu silnici opustil a najel na opačný směr. Možná se vám následující věta bude zdát jako deja vu, ale došlo mi, že jedu špatným směrem... Napotřetí jsem tedy doufal, že už jedu správně (na třetí pokus zvolit ze dvou směrů ten správný, to je tedy umění!;-)) Jak si tak uháním, vidím v dálce policajty. Kolega mě varoval, že tam jezdí v tom svém slavném passatu, ale že je uvidím i já, tomu jsem nevěřil... Přede mnou asi čtyři auta, všichni jsme poslušně přibrzdili na povolenou rychlost a já vidím, jak se policajt blíží k pruhu, v němž jedeme. Přemýšlel jsem, koho z nás si vybral. No jasně, to mi ještě scházelo - auta přede mnou profrčela, zatímco mně ukázal plácačkou, abych zajel ke kraji. Mimochodem brždění takhle na poslední chvíli nebylo nic příjemného. Poslušně jsem zastavil, otevřel okno, policajt mě požádal o řidičák (pouze), snad za dvacet vteřin mi ho vrátil, se slovy: "V pořádku" zasalutoval a chtěl si vyhlížet další oběť. Jenže to jsem vytušil příležitost já: "Prosím vás," povídám, "je mi to strašně trapný, ale nevíte náhodou, kudy se dostanu do Českého Dubu?" Vzpomněl jsem si na jméno vesnice, přes kterou jsem ráno projížděl. Policajt se mile usmál a poté, co mi sdělil, že v pořádku, že se nemusím omlouvat, navíc, on tam prý bydlel, mi začal na rychlostní silnici vysvětlovat cestu. No, co si budeme povídat, ztratil jsem se asi po deseti vteřinách jeho vysvětlování - poznal jsem, že je opravdu místní, protože důkladnost jeho popisu byla až kontraproduktivní. Každopádně jsem se ujistil, že směr jsem opravdu trefil správný!;-)

Jak jsem tak zase ujížděl, po několika kilometrech jsem spatřil odbočku na vesnici, kde jsem se ráno "našel" a rychle odbočil. Jenže už za chvíli jsem zjistil, že jedu trochu jinak než předtím, protože místa jsem nepoznával. Pak silnice začala prudce stoupat a já viděl stále se blížící vrchol Ještědu s typickým vysílačem. Všechno vyvrcholilo tím, že jsem měl jeho špičku snad 500 metrů od sebe vlevo a to mi došlo, že už mě opravdu nic nepřekvapí. Během služebky se podívám dokonce i na Ještěd! Pak následovala zase strmá cesta dolů a někde na jejím konci mě uvítala šipka na Český Dub. Jak jsem se k němu blížil, navigace mi ukazovala jméno blížící se obce a já tak viděl velký nápis Modlibohov. S ohledem na mé celodenní bloudění vskutku trefné!:-)

Pak se mi ale podařilo trefit směr a už jsem jen sledoval města v tom sledu, v jakém měla být na cestě domů. Nejhorší ovšem byla opět Mladá Boleslav. Nejen že jsem zase nevěděl, kudy se mám vydat, ale celou jsem ji projel v krokem jedoucí koloně, která zastavovala téměř u každého semaforu. To mi čas v autě o dost prodloužilo. Vyjel jsem někudy z města, přenastavil navigaci a vydal se poznávat okolní vesnice. Postupně jsem ale objevil ukazatel Nymburk a to jsem si oddechl. Pak mě napadlo, že když už pojedu téměř kolem, mohl bych se stavit v Budiměřicích, abych doplnil nádrž. Přece jen jsem cestou sledoval ceny na pumpách, a tak mě nalákalo něco ušetřit. Navíc tam to přece už notoricky znám. A jak tak podle nového plánu sjedu z trasy domů, narazil jsem na uzavřenou silnici a oranžovou šipku s nápisem Budiměřice. "To už snad není pravda," tak nějak jsem přibližně okomentoval už snad tisící objížďku. Trošku jsem si pokroužil po okolí, ale pumpu jsem nakonec našel.

V každém případě jsem si při tankování do téměř prázdné nádrže vzpomněl na to, jak jsem si při odjezdu ráno v palubním počítači všiml, že množství benzinu mám na víc než 600 kilometrů. To jsem měl docela jen tak tak, když původně naplánovaná cesta byla 104 kilometrů tam a totéž zpátky...;-)

Služební cesta...;-)

Dnes se pokusím napravit si reputaci za tento na články abnormálně chudý týden...;-)

Jakožto expert na Lotus Notes jsem byl včera vyslán do našeho mateřského závodu v ČR, abych vyškolil několik nových uživatelů. Drobným zádrhelem hned zezačátku bylo, že náš pražský šéf měl v uvedenou dobu dovolenou, takže mě tam nemohl odvézt. Vymyslel tedy řešení - pojedu ráno v 6 autobusem z Prahy do Liberce a tam si pro mě někdo přijede. Strávit dvě hodiny v autobuse se mi nechtělo, tak jsem mu navrhl, že bych tedy jel svým autem. Nemám sice dálniční známku, ovšem cesta podle internetu bude jen o chvilku delší než po dálnici a vejdu se do dvou hodin.

Viditelně jsem mu vytrhnul trn z paty, tudíž mi ještě nabídl, jak se to proúčtuje, abych nepřišel zkrátka.

Školení mělo začít v devět, ale protože nerad chodím pozdě a chtěl jsem si všechno v klidu připravit, vyjížděl jsem od domu už v 5:20. V hlavě plány, jak dorazím po čtvrt na osm, v případě nečekaných komplikací třeba tak o čtvrt hodiny déle...

Silnice díky časné hodině zely prázdnotou, až před Boleslaví jsem musel zpomalit, protože tam policajti zasahovali u nejspíš čelní srážky dvou aut. Boleslav se mi ale do paměti nakonec zaryla na hodně dlouho. Já jsem v ní totiž zabloudil. Tedy lépe řečeno, já jsem zabloudil ještě před ní a Boleslav ani nemohl najít, jednou jsem dokonce vjel na nájezd dálnice a musel se na něm tudíž otočit - přesně u cedule s dálniční známkou. Po několika kilometrech všemi směry jsem se ve městě škodovek objevil a zabloudil podruhé. Projel jsem několikrát tam a zpátky, ovšem značku, která by mě navedla vytouženým směrem, jsem nikde neviděl. Všude pouze značky navádějící na dálnici. Aby toho nebylo málo, tvrdošíjně mě na ni hnala i navigace a to i přes to, že mám tuto funkci v menu deaktivovanou. Když jsem se už asi potřetí obrátil a přijel na velký kruhák, chvíli jsme po něm bezradně kroužil. Minimálně několik řidičů jsem tím jistě pobavil. Nakonec formou ruské rulety jsem si vybral jeden ze směrů a vyrazil pryč.

Po nějaké chvíli jsem se nějakým způsobem zorientoval, navigace přepočítala trasu a já měl stále slušný čas dojezdu. Sice už ne tak optimistický jako brzy ráno, ovšem pořád jsem měl nějakou chvilku k dobru. Dojel jsem až do nějaké vesnice blízko města na severu, kam jsem mířil, do cíle mi zbývalo asi půl hodiny, jenže jsem zjistil, že moje trasa je uzavřená kvůli rozkopané silnici. Několikrát jsem se projel po vsi, až jsem u jakéhosi JZD spatřil dva traktoristy. Na můj dotaz, kudy dál, mi nejprve jeden z nich začal vysvětlovat, kudy to musím objet (jeho popis pro mě měl stejnou vypovídací hodnotu, jako kdyby mi řekl, že musím jet přes devatero hor a devatero lesů). Mladší z chlapů mu do toho skočil a řekl, ať normálně objedu zákazovou značku na silnici, protože se úsek potom dá objet po poli, protože neprší. Prý tak jezdí všichni - teda kromě prvního traktoristy. Dal jsem na jeho radu a po silnici s přenosným zákazem vjezdu pokračoval dál. Dole, několik metrů pod ní byl pole. Už jsem se blížil k místu, kde jsem viděl silničáře, když se najednou těsně přede mnou rozhrnula vysoká tráva a z ní se doslova vyhouplo auto. Nebýt jeho, "sjezd" na "objížďku" bych nikdy nenašel. Zamířil jsem do stejného místa a připravil se na cosi jako volný pád. Pole bylo suché, nicméně zorané, takže jsem si připadal spíš jako na lodi a ačkoli jsem jel stěží desítkou, houpalo to se mnou víc, než by se mi líbilo. Když jsem míjel vedle stojící dělníky, nikdo se na mě divně nedíval, tak se tam asi opravdu takhle jezdí.

Pak jsem se zase dostal na silnici a docela si oddechl, protože teď už mě nemůže nic špatného potkat, to už mám přece vybráno. Nahmatal jsem v batohu včerejší housku a pustil se do ní, zatímco jsem se zase rozjel na rozumnou rychlost. Už ani nevím, do jaké obce jsem to dojel, dokonce tam byla i směrovka na můj cíl, jenže ta jediná z několika dalších byla přeškrtnutá. Další uzavřený úsek. Už jsem fakt nevěděl, kudy dál a jen jsem rezignovaně jel doslova za nosem. Z ničeho nic jsem se objevil u malého nádraží, takového toho horského, kde projede jeden vlak za den. A před budovou stáli tři vytížení nádražáci. Vystoupil jsem a požádal o radu kudy dál, s tím problémem, že už za dvacet minut začínalo školení. Školení, které jsem vedl já!

Nejprve se na mě podívali takovým způsobem, že jsem na chvíli znejistěl, jestli jsem už nepřekročil státní hranice. Pak mi začali popisovat, co všechno je uzavřené. A navrhli cestu - nejlépe prý bude vrátit se a jet přes Liberec. V duchu mi bylo jasné, že půjde minimálně o hodinovou zajížďku. Pak mi jeden z nich začal popisovat další cestu, ale sám se přitom zarazil a zamítl to s tím, že tam jezdit nemám, protože bych zabloudil. Pche - já a zabloudit?! Nakonec se všichni shodli na Liberci. Unavený ze všech těch názvů měst, v nichž mám zahnout doleva, doprava jsem se vydal směrem zpět. Najednou se přede mnou vyloupla cedule, na níž byla šipka do jedné z vesnic z trasy, na které bych údajně zabloudil. Neváhal jsem ani vteřinu a vydal se tam. Trasa se opět přepočítala a dojezdový čas se ustálil na 9:24.

Po několika kilometrech jsem se objevil na silnici, která vypadala jako dálnice a vydal se po ní. Navíc jsem poznal, že po ní jsem už několikrát jel se šéfem. Jen jsem v duchu vzpomínal, jestli na začátku stála značka se symbolem známky nebo ne. Ale co, už mi to bylo jedno. Když se po několika dalších kilometrech přede mnou zjevila velká tabule a na ní zářilo moje cílové město, byl to malý zázrak! Ačkoli není nejmenší, projel jsem jím bez zaváhání a za chvíli už jsem stál před vrátnicí mezi kamiony neustále mířícími tam a ven. Rychle jsem zaparkoval a letěl školit. Školící se kolegové mi nejprve dali pohledy najevo, že jsem taky mohl vstát dřív a nevyjíždět na poslední chvíli, ovšem, vykládejte někomu, že místo 100 kilometrů během dvou hodin najedete 200 během čtyř! V době kdy během

Nakonec jsem si je ale získal na svou stranu a zpoždění mi nejspíš odpustili...;-)

Půlden volna...;-)

Jak tady už zaznělo, v práci se jako mnozí další zdržuji pravidelně (denně) o více než dvě hodiny déle. Už jsem si na to i zvykl, takže když potom někdy odcházím dříve (rozuměj s přesčasem menším než dvě hodiny), zdá se mi den příjemně krátký.
Jen abyste měli představu, jak beznadějně to u nás vypadá - zrovna tento týden jsem si dopřál ten luxus a odešel odešel dřív, tedy jen o 45 minut později, než mám v rozpisu. Začal jsem si ve tři balit věci a kolega, taktéž zvyklý lámat přesčasové rekordy se na mě tázavě podíval: "Ty sis vzal dneska půldne volna?"

Pracháč...;-)

To jsme my chlapi vážně takoví? Od svého stolu v práci koukám přímo na parkoviště. Vesměs nudný pohled na stále stejná auta, která zpravidla stávají i na stejných místech, protože jejich majitelé pracují v našem kancelářském komplexu. Samozřejmě jde o malé ryby, s čímž souvisí i značky. Šéfové mají rezervovaná místa v podzemních garážích, takže luxusnější typy aut jsou schované.

Tu a tam se samozřejmě stane, že se i na venkovní parkoviště vmáčkne nějaký ten exot, zpravidla jen na chvilku, když zde potřebuje něco vyřídit, takže pak mezi škodovkami, renaulty a peugeoty stojí třeba nějaký ten mercedes nebo volkswagen.

Naposledy jsme takhle koukali na porsche a divili se, když s ním posléze po pár minutách odjel snad ani ne dvacetiletý frajírek. Shodou okolností uvolněné místo téměř ihned obsadil další "exot". Bentley. Když pominu fakt, že mi nebylo úplně jasné, proč někdo s takovou károu ještě chodí do práce, kolegu spíše zajímalo, kdo že to s ní vlastně přijel. Nějak nám totiž unikl. Už za malou chvíli se na nás ale usmálo štěstí.

Zrovna kolem procházely nějaké slečny, když se před Bentleym s černým matným lakem začal omotávat chlapík. Z kapsy pomalu vytahoval klíče. Když slečny přešly, odemkl si vedle stojící felicii a odjel.

Sice se uvnitř i přes stažená okénka staré škodovky pořádně pekl, ale co, ty dvě slečny už si ho budou pamatovat jako toho pracháče...;-)