Silná porce...;-)

Ačkoli jsem byl poměrně vzorný pacient (dokonce jsem vypil i lipový čaj, když jsem pochopil, že jen za pomoci destilátů bacily nevyženu!;-)), přes počáteční euforii jsem si páteční koncert Horkýže slíže musel nechat ujít. Doma nakonec zůstávám ještě tento týden a to i přesto, že už po mně v práci nesmírně touží.

Náhlé opětovné zhoršení v polovině minulého týdne má ale (alespoň z mého pohledu) zcela jasný původ. Tím je nedobrovolná ranní chvilka při Radiožurnálu. Přece jen Words (don´t come easy), Massachusetts a další hned za sebou, to je v závěru roku 2009 trochu silná porce pro jednoho koncesionáře...;-)

Kucky kucky...;-)

Já teda normálně moc sprostě nemluvím, co si tak vzpomínám, nejvíc můj slovník zhrubl poté, co jsem začal učit na základní škole. Mnohá slova, která jsem od té doby slyšel (ne vždy jen na mou adresu;-)), jsem dosud ani neznal. V každém případě se mi i díky tomu teď tu a tam stane, že mi něco peprnějšího ujede.

Jak jsem tak o víkendu měl zase záchvat kašle,kdy jsem kašlal na celý svět kolem, ulevil jsem si nakonec nejlépe nikoli léky, ale prostým zaklením "Ku*va!" Samozřejmě se hned ozvala manželka s Andýskem v náručí a vysvětlila mi, že to se přece neříká. Pro příště mám prý raději použít jiný výraz na K, a to "Kucky kucky". Jen to dořekla, přihlásily se o slovo opět bacily a po jejich odeznění jsem si tedy ulevil: "Kucky, kucky - ku*va!";-)

Nudličky...;-)

Jestli něco nemám bytostně rád, pak je to zelenina. Já být vegetarián, jsem do týdne tuhý. Ale vlastně, abych nepřeháněl, zase takový blázen nejsem. Zeleninu jím taky, teda pokud se do ní počítá tlačenka s cibulí!;-)

Každopádně jsem rád, že jsem tento týden zůstal doma, jinak bych asi taky umřel hlady. Manželka udělala celkem výborné jídlo s nudlemi (nehledejte souvislost s mou nemocí;-)) na čínský způsob. Celkem dobré, až na tu zeleninu, která u toho byla. Výrobce by měli zavřít! Nevím, proč do pytlíku, který normálně najdete v sámošce v mrazáku, nenahází jednoduše jednu velkou zmraženou mrkev, celer, houbu a já nevím, co všechno tam ještě bylo. A to i přesto, že to všechno bylo zákeřně nastrouhané na tak malé nudličky a kousíčky, že jsem je vybíral ještě, když už jídlo vychladlo. Nebýt ve stavu nemocných, ani bych se nestihl najíst...;-)

Celebrity...;-)

Kolik týdnů klidu nám dopřál páreček Bartošová Pomeje?

Je pravda, že jejich přestávku celkem zdatně vyplňoval takový druhý pár šoubyznysu - Paroubek Paroubková a my jsme tak mohli sledovat těhotenství i porod malé dcerky téměř v přímém přenosu. Stejně tak víme, že táta Paroubek už umí přebalovat, svolal kvůli tomu dokonce téměř tiskovku (http://revue.idnes.cz/dnes-se-budu-ucit-prebalovat-pochlubil-se-paroubek-fwk-/sex.asp?c=A091114_135220_sex_ved ), vždyť jde o informaci, bez níž bychom nedokázali žít. Ať se na mě nehněvá, ale až se Petra Paroubková bude v tisku zase čílit, že o ní novináři stále píšou a ona nechápe proč, pak ať si vzpomene třeba na to, že třeba konkrétně s tím přebalováním musel za novináři přijít manžel sám, těžko by si to vycucali z prstu.

Ale vraťme se zpět k našim hrdličkám z úvodu. Vztah propraný ze všech stran, téměř každá větička dokonale domluvena a poté teprve otištěna. I přesto neustálé stesky, jak nás bulvár propírá. Všechno se zdá ovšem dokonale promyšlené - outsider slovenské taneční soutěže se dostane téměř do finále, před rokem ocenění na Slavíkovi (Skokan roku), výhra v TýTý...

Během léta klid, jen takové ty nezajímavé tahanice o Artura, se začátkem školního roku zpráva o potratu, o měsíc později hospitalizace a krůček, dělící Ivetu od smrti, jak všem novinám vnutil Pomeje. Ovšem největší bomba přišla o další měsíc později - rozchod (http://revue.idnes.cz/bartosova-jde-k-soudu-kvuli-synovi-rozchod-s-pomejem-ji-tam-nepomuze-1i9-/lidicky.asp?c=A091123_081508_lidicky_ved ). Bartošová údajně vyhodila Pomejeho a ten se z toho, jak jinak, hroutí na večírcích.

A já se jen ptám - nesouvisí zvýšený příděl senzací s dalším ročníkem Slavíků a všemožnými anketami v tomto ročním období vůbec? Nebo nejde dokonce jen o trapnou reklamu před vydáním nové desky "Vánoce", kterou Iveta ohlašuje na svých stránkách na první prosincový týden, jak jsem investigativně vypátral?

Teď ještě, aby Paroubkovi stihli do voleb znovu otěhotnět, když jim to teď tak trochu nevyšlo... A pak, že u nás nejsou opravdové celebrity!;-)

Oslavenec...;-)

Máme doma oslavence - dnes je totiž malému Andreáskovi přesně měsíc! Když si to tak vezmu, je to stejně zvláštní, protože britští vědci jasně prokázali, že 26.října je po všech stránkách krizovým dnem (http://www.novinky.cz/veda-skoly/182600-dnesek-je-nejmene-produktivnim-dnem-v-roce-tvrdi-vedci.html ). A nám se narodil takový pěkný kluk, tak kde udělali britští soudruzi chybu?;-) Bohužel Andískovo jubileum nijak nezapijeme, protože manželka nemůže a já, vzhledem k nemoci, nemůžu... Tak alespoň všechno nej!

Po měsíci je malý už velký kluk, i proto mu všechno přijde k smíchu. Chechtá se, zatímco se dívá, jak jím (možná ani nejde o to jídlo, jako o mně;-)), pusu od ucha k uchu má z plyšové hrací kytky, ale taky třeba, když se mu podaří načůrat vedle plínky a záchvat smíchu dostane i třeba z obyčejné skříně!;-)

V čase 0:47 mává Andreásek všem fanynkám a vzápětí jim stejnou rukou posílá jasný vzkaz

Pán nechce...;-)

Ještě před měsícem bych do ruky nevzal žádné dítě. Mluvíme teď o miminech, i když platí to samozřejmě i pro starší. S příchodem Anďouška na svět se všechno změnilo a já postupně přehodnotil svůj pohled na drobotinu. Dokonce jsem i přestal tvrdit, že všechna mimina jsou stejně hnusná. Teď dokážu rozlišit hodně ošklivé dítě od méně ošklivého (Anďas je samozřejmě úplně jiná třída!;-))

Co zůstalo stejné, je můj ostych před cizími dětmi. A nečekal jsem, jak často se díky němu budu cítit trapně. Jen při poslední procházce s kočárkem se mi to stalo několikrát. Dvě děti na mě volaly "mimi mimi" a já nevěděl, co dělat a jak se tvářit. Podstatně horší situace nastala, když jsme se míjeli s jednou maminkou, jež tlačila prázdný kočárek a vedle ní si pyšně vykračoval malý potomek. Když mě viděl, po typickém zvolání "Mimi" se ozvalo ještě "Na!" a já si všiml, že mi podává nějakou svoji hračku. Dělal jsem, že tam radši nejsem a jel dál. Za chvíli slyším jen maminku, jak povídá: "Pán asi nechce!"

A opět nějaká ta fotka a video:

Cekarna nebo kecarna...;-)

Záměrně jsem v nadpisu použil SMSkovou formu cestiny, aby vynikla slovní hříčka. Když jsem totiž v pondělí chvíli seděl v poloprázdné ordinaci obvoďáka, znejistěl jsem, jak mám postupovat příště, až mě zase skolí nějaký ten bacil. Kus ode mě seděla ještě jakási babka a za ní přišla druhá. Pravděpodobně její dcera, ale už hodně odžilá. Potkat ji ve městě, řeknu prostě bába!;-)

V každém případě se zastavila jen na kus řeči, lékaře evidentně v plánu neměla, sedla si vedle mě a začala si povídat s babkou. Jak se to tak někdy nemocným stává, vytáhnou kapesník a vysmrkají se. Jsou-li slušně vychovaní (nebo aspoň jako já;-)), pak pouze decentně, žádné velké troubení. Když jsem potichu odfouknul do papírového kapesníku, bába se na mě opovržlivě podívala, ani nedořekla myšlenku a pelášila na druhý konec čekárny se slovy: "Nebudu sedět vedle takovýho smrkáče!"

No babi a nebylo by lepší sednout si někam na kafe, než do čekárny u doktora? Tam se přece jen dá tak trochu očekávat, že tu a tam někdo zasmrká, nebo nedej bože zakašle. Ale to vy, důchodci, asi neznáte. A hlavně slovo čekárna nevzniklo od výrazu čekat, až otevřou krám...;-)

Komu by se chtělo šaškovat...;-)

Jsou dva možné důvody, proč jsem onemocněl a oba souvisí fyzickou aktivitou.

Už v pátek během dopoledne se ve sborovně na nástěnce objevil u mého jména nápis, že v pondělí supluju tělocvik u sedmáků. Je dost možné, že jsem na to tak nějak podvědomě myslel, až jsem z toho ulehnul. Vždyť už jen ta představa z říše sci-fi - já a další tělák!;-)

Další možností pak je, že v pátek, sobotu a neděli jsem s kočárkem nachodil snad víc (kilo)metrů, než předtím vůbec za celý život. Po celonedělním pobytu na čerstvém vzduchu jsem si potom sedl a po chvíli zjistil, že už nevstanu.

V pondělí ráno jsem se pak ještě obětavě vydal do školy udělat nějaké přípravy, ale vzhledem k tomu, že nikdo z kolegů neumí anglicky a v knize nejenže není ani slovo česky, ale v podstatě každá strana je vázána na novou gramatiku, bylo to docela zbytečné. Zanechal jsem tedy jen pár instrukcí a vydal se zpět. A ty chřipkové prázdniny pořád ne a ne přijít. Doporučení od hygienika pro ředitele zní 15% nemocných dětí. No dobře a co dělat, když na škole chybí téměř 40% učitelů?;-)

Ale je pravda, že absence mi přišla víc než vhod, až se sám divím, že jsem si to tak hezky vymyslel. Ve čtvrtek máme den otevřených dveří a pak ještě další speciální odpoledne pro předškoláky. Komu by se tam chtělo šaškovat?!;-)

Spadla klec?!

Včera mě kolegyně shodila před rodiči dětí ze šestky. Ačkoli ze šesťáků jsou nešťastní všichni učitelé, při třídní schůzce oznámila rodičům, že zlobí pouze při mých hodinách. Dnes jsem potom ještě zjistil, že všem řekla, že "pan učitel učí prvním rokem, proto si na něj dovolují!" Výborně, aspoň vím, že ne úplně všichni jsou tak v pohodě, jako se tváří.

V každém případě její verze trochu pokulhává a to především po dnešku. Zatímco ještě včera se mohlo zdát, že za rozhodnutím poměrně chytrých dvojčat změnit školu, stojí údajná nekázeň pouze v mých hodinách, už je všechno jinak.

Ráno, po mém pozdním příchodu, vládl ve sborovně nezvyklý ruch. Kromě výchovné poradkyně, zmíněné třídní a pana zástupce ještě nějaká paní. Později jsem zjistil, že jde o maminku jedné šesťačky, která je v současné době nemocná. A co se stalo? Jeden z největších problémů naší školy (poté, co je jiný na přechodnou dobu umístěn v diagnosťáku), který se ještě včera chlubil tím, že má rovných 30 poznámek (za 2,5 měsíce!) poslal zmíněné žákyni poměrně vážnou výhrůžku, že jestli ještě přijde do školy, zabije ji. To už na mě nikdo nehodí, ani kdyby se sebevíc snažil (teda doufám!;-)) Zvlášť když byl vzkaz poslán během vyučování, kdy měli úplně někoho jiného. S chlapcem si pak ještě chvíli dopisovali rodiče zmíněné žákyně a dnes přišla vše oznámit. Během dopoledne už byla záležitost v rukou policie. Jestli tohle nepomůže, pak už nevím. Doporučené dopisy, které jsme v pravidelných intervalech posílali na sociálku, dosud nezabraly...

B-ček...;-)

Výtvarnou výchovu v tomto týdnu jsem měl doslova nabitou. Zatímco jindy horko těžko vymyslím, co mají děti dělat, hlavně pak s ohledem na to, co vůbec udělat zvládnou, tentokrát jsem měl dokonce dvě zadání, která po mně chtěla kolegyně.

Ačkoli jsem se po jedné nemilé zkušenosti zařekl, že už nikdy při nepoužijeme nic jiného než obyčejné pastelky, museli jsme tentokrát opět sáhnout po temperách. Ve třídě jsem si od první chvíle zjednal neuvěřitelný pořádek a začal dětem na čtvrtky podle šablony překreslovat obrys domu. Jeden by očekával, že už by to ve třetí třídě mohly zvládnout samy. Omyl. Žáci si zatím alespoň měli připravit lavice, aby je nezamazali. Nic jiného dělat nesměli. Samozřejmě se za malou chvíli ozval výkřik - to když jeden expert otevřel temperu a zhruba z metrové výšky ji zmačkl a útvor ne nepodobný ptačímu pozdravu dopadl přesně vedle lavice. Ještě jsem se ani nestačil rozčílit a slyšel jsem zvuk, jako když na zem spadne kelímek s vodou. Už jsem to ani nekomentoval. Na tabuli byla ještě z češtiny krásně vypsaná vyjmenovaná slova po B s vynechanýma Y a jak jsem se tak podíval na nápis B-ČEK, nějak podvědomě jsem to přečetl jako blbeček a v duchu jsem se pobavil a uklidnil.

Naštěstí se tentokrát nikdo nepočůral, ale i tak jsem musel řešit velmi podstatné problémy. Jako třeba, když za mnou snad každých pět minut přiběhl jeden kluk s tím, že: "Pane učiteli, já vždycky, když něco nakreslím, tak mi Lukáš říká, že to mám hnusný." No co byste na to řekli? Nejhorší ovšem, že to bylo opravdu hnusný!;-)

No a jednou mi došlo, jak jsem starý a že jsem úplně out. Kluk v první lavici si pořád hrál s nějakou modelínou a já ho napomenul, ať ji uklidí, aby si nezamastil výkres. On mi odpověděl: "To není modelína, to je trikolína!" Aha, zatvářil jsem se chápavě, jako že to je přece jasné, to od první chvíle vím. V životě jsem nic podobného neslyšel!;-)

Na konci hodiny jsem potom vybral i obrázky (tentokrát už pastelkami;-)) na druhé téma "Děkujeme, že třídíte!", které jsem velkými písmeny napsal na tabuli. Na vrchu mi zůstala největší mazanice s nápisem: "ĎEKUJEME ZĚ TRÁDITE!"

Ještě, že na tabuli stále ještě zařil ten B-ČEK!;-)

Potvrzení o zpoždění...;-)

Když jsem se tu v minulém příspěvku zmiňoval o dnech, kdy se nestane nic, co by stálo za zvěčnění, chtěl jsem doplnit, že existují témata, která nikdy nezklamou, jako třeba České dráhy nebo Česká pošta. Nakonec jsem se rozhodl, že nebudu trapák a větu vynechal. Asi jsem radši chvíli za toho trapku měl být.

Dnes jsem si přivstal, protože nejen že jsem začínal první hodinou, navíc jsem měl za nemocnou kolegyni dozor před šatnami. Vlak měl už na příjezdu cca deset minut zpoždění, které se samozřejmě nehlásí. Nakonec jsme se dočkali a dojeli celé dvě zastávky. Stejně jako předevčírem se kamenem úrazu ukázala druhá stanice. Už před ní nám bylo oznámeno průvodčím, že tam vlak končí. Důvod? Ukradené kabely. Kdo chce, může prý jet rychlíkem, "pokud tam nějaký zastaví", nebo počkat na další spoj. Ponechám stranou, jak je možné, že ostatní vlaky jezdily jen ten náš ne, to pro mě zůstane tajemstvím.

Pro jistotu už v polích jsme zastavili a čekali zhruba 15 minut. Po příjezdu na nádraží tam už stál vlak, proto si lidé mohli přestoupit. Ani já jím nepohrdl, i když se mi moc nehodilo, že přejedu až na hlavní nádraží a budu muset přes celé město pěšky. Měl-li jsem se ale rozhodnout, zda čekat venku v zimě na další vlak, který může přijet také bůhví kdy, nebylo dlouho co řešit. Jasno jsem měl i v tom, že pokud přijde průvodčí a bude chtít doplatit za jízdenku, bude mít smůlu. Smůlu měl i pán, který v rychlíku rozvážel občerstvení a netušil, co se děje, když se tam nahrnul dav lidí z osobáku. Samozřejmě projet nemohl. Aspoň nám vtipně nabídl, zda nechceme něco k pití.

Když jsme dorazili do cíle, vydal jsem se pro nějaké potvrzení, abych v práci vysvětlil, proč jsem nebyl na dozoru. Paní v informacích to na mě zase chvilku zkoušela (oni jim snad strhávají každou zpožděnku z platu, protože jinak si nedovedu představit, proč tak nadělají s kusem papíru!;-)), že prý vlak přijel, ale když jsem jí vysvětlil, že možná něco přijelo, ale rozhodně ne můj původní spoj, který mě měl už před půlhodinou dopravit na druhý konec města, vzdala to a začala hledat v počítači. Možná mi pomohla i fronta lidí se stejným požadavkem, která se za mnou utvořila. Paní zadávala na klávesnici všemožná slova a čísla, klikala jako zběsilá a nakonec se mě zeptala, čím jsem přijel. Na nádraží docela dobrá otázka. V každém případě, když nastupuju v malé stanici do stojícího vlaku, rozhodně nezjišťuju jeho číslo. Pak mi sama něco navrhla, já to odkýval a po další chvilce jsem se dočkal, že si vzala pero a vyplnila lísteček. Uvedený důvod zpoždění mě pak vážně pobavil. To se může stát jen s Českými drahami...;-)

Rodičák...;-)

Jsou dny, kdy se nestane nic a já tak řeším problém, co vlastně napsat. Pak jsou ale také výjimky - dny, nevím, co popisovat dřív. Proto si i tentokrát něco nechám na zítřek. Rozhodně totiž musím zmínit dnešní rodičák. Už několik dní jsem z něj totiž měl možná větší strach než samotné děti.

Už od včerejška mi bylo jasné, že budu opět za chuligána (jak jinak v mém případě, že ano?!;-)). V závěru pedagogické rady nám totiž bylo sděleno, že bychom měli přijít společensky oblečení. Vzhledem k tomu, jaký mám vztah k oblekům, zamítl jsem tuto myšlenku dřív, než jsem o ní vůbec mohl začít uvažovat. Navíc v době, kdy každá druhá uklízečka bere víc než učitel, mi přijde hloupé hrát si na něco víc. Je mi jasné, jaké rozhovory by se potom doma u televize s lahví piva v ruce odehrávaly: "Mámo, ti učitelé si pořád stěžujou, jak maj málo peněz a přitom měli všichni takový krásný obleky!" Šaty sice dělaj člověka, ale postoj společnosti nezmění. S tímto heslem jsem si dnes ráno oblékal oblíbenou mikinu.

Z různých zdrojů jsem byl dopředu varován, že se na mě chystá několik rodičů. Důvod? Zatímco loni jejich zlatíčka dostávala jedničky, letos dost dětí sklouzlo na trojky. Pokud mi po několika letech studia angličtiny žák není schopen říct: "Já jsem Honza a je mi 12 let," pak zkrátka z mé strany není co řešit. Zvlášť, když podle učebnice bychom už měli brát nejrůznější slovesné časy.

V každém případě ještě před začátkem samotného rodičáku přišly první dvě nespokojené matky, aby mi náležitě vyčinily. Váhal jsem, zda kolegiálně smím jako důvod použít to, že loni je učil kolega s maturitou, který se s dětmi o přestávce honil po chodbě, pak jsem na bonzování zanevřel. Jedna matka mi potom názorně vysvětlila, jak si představuje, že budu angličtinu ve třídě jejího syna vyučovat. Nakonec dodala, že ani ona ani manžel anglicky neumí. Výborně, vezmu si její rady k srdci!;-)

Pak už žádné vzrůšo, dvě hodiny jsem seděl ve sborovně kvůli tomu, abych šesti rodičům řekl, jak to s jejich ratolestmi vypadá. Snad jen bych chtěl poděkovat třídní šestky, která všem rodičům oznámila, že děti zlobí pouze při angličtině a tak za mnou přišli i ti, s nimiž problémy, narozdíl od kolegů, nemám. Ale aspoň jsem byl za toho blbce, který nezvládá kázeň...

Kelti jdou...;-)

Nejspíš osud nebo nevím kdo, tomu chtěl, že dnes nemělo být nic tak, jako obvykle. I proto jsem třetí hodinu neučil. Stejně jako ostatní vyučující druhého stupně. Pro všechny třídy byl totiž naplánován program O Keltech. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale šlo o krásný příklad toho, že práci s dětmi "rozumí" skutečně každý. Lépe řečeno - že si to každý myslí.

Mělo jít o pořad, "přibližující zvyky a zvláštnosti keltské kultury, zpestřený nádhernými keltskými melodiemi." Asi každému je jasné, jak dopadne, když se do tělocvičny nažene horda pubertálních hip hoperů a někdo jim tam začne kvílet keltské hity. My, co jsme měli dozor jsme nestačili zabavovat MP-trojky a mobily, o napomínání ani nemluvím.

Vystupující pán a paní se zprvu nenechali ničím vykolejit. Ani tehdy, když neúspěšně sháněli dobrovolníky a děti se schovávaly a utíkaly před nimi. Trošku je rozhodilo až to, když opět náhodně vybraným "dobrovolníkům" opatrně svěřili staré keltské nástroje a ti si je začali neopatrně přehazovat. Postupně ale pánovi trpělivost docházela a jednoho žáka napomenul, že, když jeden mluví, je slušnost, aby druhý poslouchal. Klukovi to ale bylo jedno a otočil se na kamaráda. Pán se nevzdal a v domnění, jak je vtipný, ho opět napomenul: "Otoč se na nás, ať se nemusíme dívat na tvůj zadek!" Vedle sedící sedmák suverénně vypálil: "Líbí se vám, že jo?!"

Deset minut před koncem už vystupujícímu trpělivost došla úplně. Svou roli možná sehrálo i to, že výborně "připravený" program narušily dvakrát vybité baterky mikrofonu během 30 minut, údajně máme špatné zásuvky. Panu "Keltovi" ruply nervy a scénář nescénář, začal dětem vyprávět, jak sice jeho rodina byla za komunistů perzekouvaná, ale že něco do sebe ta doba měla. "Učitel vám směl dát takovou facku, že jste druhou dostali o lavici!"

Nevím, kam zmíněný umělec chodil do školy, ale je mi jasné, že v té naší by se už raději objevovat neměl. Alespoň do té doby, než pochopí, že ne všem dětem, se líbí to, co dospělým. Mimochodem - mně ani kolegům se to také nelíbilo...

Den blbec...

Den, kdy se už od rána všechno sice daří, ale přesně opačně než by mělo? Rozhodně 19.listopadu, alespoň pro mě.

Začalo to už tím, že nám ráno odstavili vlak na nádraží v půli cesty a potom prošel průvodčí, jenž oznámil, že si chvíli postojíme, ale za chvíli výjimečně zastaví rychlík, takže "Kdo spěcháte, můžete jet s ním." Super, běžně se po ránu jen tak projíždím vlakem sem a tam a nikam nespěchám. Samozřejmě bych rychlíkem musel jet až na hlavní nádraží, což se mi ani trochu nehodilo, takže jsem poslušně jako většina lidí čekal, až se rozjedeme.

Ještě že první hodinu neučím a mám jen pohotovost, kdyby něco. Od začátku roku zatím nikdy nic, ale mohlo mě hned napadnout, že právě dnes ono něco nastane! Do školy jsem dorazil dvě minuty před zvoněním na první hodinu, bezmyšlenkovitě se podíval na organizační nástěnku a v tu chvíli plná hlava těch nejčernějších myšlenek. První hodina supl v šesté třídě. Urychleně jsem ze sebe strhal oblečení, popadl přípravy a vyrazil do své nejneoblíbenější třídy. Naštěstí první hodiny mají tu výhodu, že i nejzlobivější děti ještě spí, takže jsem přežil. Rozhodně to ale jako úvod dne nebylo nejpříjemnější. Jako by nestačilo, že díky úternímu státnímu svátku jsem se ještě časově nesrovnal a doteď mi není jasné, co je vlastně za den...;-)

Tajemná šifra...;-)

Ačkoli mi to nepřijde příliš lichotivé, zjistil jsem, že bystrost není právě moje typická vlastnost.

Od začátku školního roku jsem si při pohledu na šatny říkal, že by mě zajímalo, který chytrák vymyslel jejich značení. Ve směsici čísel a písmen jsem neviděl pražádný systém. Na svou obhajobu mohu snad jen špitnout, že jsem si tím hlavu zase až tak intenzivně nikdy nelámal.

Ovšem dnes, jak tak během dozoru stojím na schodech a zase hypnotizuju tajemnou šifru 9BCH, nějak automaticky jsem si ji v duchu začal opakovat a posléze dospěl k názoru, že je devět-b-ch znamená asi 9 BACHA, jako aby si učitelé dávali bacha. No a v tu chvíli se mi najednou rozsvítilo, udělal jsem ještě jeden krok stranou, abych spatřil vedlejší šatnu a opravdu. Tajemné označení znamená 9.B chlapci. Vedle totiž stálo 9BD. Mohu si tedy pogratulovat - po dvou a půl měsících jsem rozluštil nápisy, které byly každému jasné...;-)

Koupání...;-)

Včera jsme se byli s kočárkem projet na tom našem městském tankodromu, kterému snad jen ti největší optimisté říkají chodník. Jednu chvíli už mě napadlo, že z Andýska by v budoucnu mohl být astronaut, protože to, co vydržel, se možná s jejich výcvikem dá směle srovnat.

Nejen kvůli výletu, ale také kvůli ohlášené návštěvě jedné jeho bláznivé tetky tělocvikářky jsme ho večer pořádně vymydlili. To aby byl za fešáka. Teda ne, že by snad podobnou speciální přípravu potřeboval, ale když už, tak gentleman (vlastně gentlebaby;-)) se vším všudy!;-) Přivezla mu spoustu dárků, takže jí odpustím, že mi vypila šlehačku do kávy a taky to, že Andreáska učí první slova. To proto, že se mu budou hodit, až jí jednou bude chtít říct, co má v hlavě...;-)

Koupání:

Pohádky...;-)

Znáte taky ten film, kdy před pedagogickou radou matka obíhá každého jednoho učitele s tím, že její vydařený potomek se pořád učí, ale jen a právě v tom konkrétním předmětu mu to nejde? Tak nějak jsem si hned po ránu připadal já. Ve škole se totiž zastavila matka jednoho z největších drzounů z osmičky a obcházela učitele. Samozřejmě nezapomněla ani na mě. Její protáhlý obličej, jehož se mi dostalo po překvapivém oznámení, že ze známek 4,4,4,5,5 lepší ocenění než čtyřku při nejlepší vůli nevykouzlím, rozhodně stál za to!

Původně mi blesklo hlavou, že se tak dobře už asi zase dlouho nepobavím, jenže starostlivá maminka překvapila. "Víte, pane učiteli, jemu to z vašeho výkladu není jasné, proto za mnou sám přišel, abych mu sehnala doučování." No a teď bych ještě prosil tu o sedmi trpaslíkách...;-)

Mezi námi chlapy...;-)

Státní svátek, na nějž jsem si musel vzít dovolenou, jsem samozřejmě strávil - jak jinak než s malým Andýskem. Odměnou mi bylo, že se na mě opět několikrát rozesmál.

Jsem asi jeho mazánek, manželka totiž smích neviděla ani jednou. Když se dopoledne rozesmál podruhé, zavolal jsem ji, ať se jde taky podívat. Jenže Andísek nic. A to jsem ho i zkoušel lechtat na tváři, ale bezúspěšně. Chápu, není přece cvičená opička, aby se každému na povel předváděl. Ale jen manželka vytáhla paty z místnosti, už se opět smál na celé kolo. Je to zkrátka jen mezi námi, chlapy!;-) Bohužel se mi to ještě nepodařilo zachytit na video, ale i tak tu mám dva krátké klípky. Doslova akční!;-) Při jejich sledování mě napadá, jestli by nestálo za to, dát Andreáskovi tu a tam něco k jídlu, aby si nemusel olizovat oblečení...;-)

Zívačka:

Dirigent:

Capo piccolo...;-)

Co z toho našeho malého roste, to je tedy s podivem. Jak jsem se tu už zmiňoval, že si stále hraje s prstíky, tentokrát mě vážně dostal. Sice se uklidňuju tím, že z toho ve svých třech týdnech ještě nemá žádný rozum, ale přece jen - kdo ví?!

Co si mám asi tak myslet, když se zamračeně podívá, pak na mě ukáže ukazováčkem a potom si s ním dvakrát přejede pod krkem, přesně jako když chcete někomu ukázat, že je po něm. Bez mrknutí oka, jako největší "kápo".

Dnes ráno se pak ke všemu začal smát. Celkem čtyřikrát se rozesmál, pusu doslova od ucha k uchu, až mu vypadl dudlík. Když jsem pak chtěl, aby to předvedl ještě mamce, která to bohužel neviděla, zkusil jsem na něj jít rozumně a povídám: "Usměj se!" Místo smíchu se na mě ale vážně zadíval a ozvalo se "krk!" Na druhou prosbu "prd", na třetí "škyt" a nakonec sevřel ruku do pěstičky a několikrát mě praštil do nosu!

Asi se potom nikdo nebude divit, že momentálně nemáme kde spát. Našemu "mafiózovi" se přestala líbit postýlka, takže si zabral postel. A já nebudu riskovat další pěsťovku a radši si ustelu jinde!;-)

Svíčky...

Že učitelé v naprosté většině tíhnou politicky doleva, to pro mě není žádná novinka. Dokonce i můj vzor ze střední školy to nijak neskrýval. Ovšem v pátek jsem jen zůstal stát s otevřenou pusou.

V souvislosti s 20.výročím událostí sametové revoluce přišel i na naši školu oběžník od ministryně školství. V něm pak žádala, aby vyučující v pátek 13.11. ve třináct hodin ve třídách zapálili svíčku a třeba krátce pohovořili s žáky na dané téma. Mně na tom nic špatného nepřišlo, snad jen jsem nechápal, proč byl jako termín vybrán pátek, jenž je 4 dny před, a ne poslední možný den před výročím, ale respektoval jsem to. Lepší s velkým předstihem než vůbec.

Hned ráno jsme měli ve sborovně připraveny svíčky a vytištěné dopisy ministryně, abychom si je pouze rozebrali. Co to ale vyvolalo mezi kolegy, to jde do dneška nějak mimo mě. Snad všichni se ukázkově shodli - já nic zapalovat nebudu. Korunu tomu ovšem dala kolegyně, která prohlásila: "Zaprvé to není povinné a za druhé si myslím, že není co slavit!" V dopise podtrhla větu, že je to jen na vůli jednotlivých pedagogů a odešla. Po chvíli se ještě vrátila, aby připomněla, že se do příštího týdne musí vybrat peníze na odbory.

Takže milá kolegyně, ačkoli jsi z té doby zažila mnohem víc než já, myslím, že za oslavu stojí už třeba jen to, že se můžeš rozhodnout, zda zapálit nebo ne. Před dvaceti lety by se tě nikdo neptal!

Uspávání...;-)

Trpím kinetózou. Pokud se neřadíte mezi hypochondry ani mezi nás, co jsme opravdu nemocní;-), pak možná nevíte, že toto honosné pojmenování znamená, že se mi dělá špatně v dopravních prostředcích. Stejně tak ale bych nezvládl pouťové atrakce, tím si jsem jistý. Jen při pohledu na houpačky se mi dělá zle a na ty modernější centryfugy se raději ani nedívám.

Uspával jsem našeho mrňouse a on má tu nepříjemnou vlastnost, že i když usne sebevíc tvrdě, ve chvíli, kdy se položí do postýlky, je okamžitě vzhůru a hlasitě se dožaduje přítomnosti někoho dalšího. Pak většinou nezbývá, než jej opět vzít do náruče a chovat a chovat. Nejvíc na něj zabírá, když sedím v takovém tom ikeáckém křesle a všechno se s ním houpe. Jenže zjišťuju, že je pořád náročnější, takže musím houpat pořád víc. No a naposledy už jsem myslel, že si budu muset vzít kinedryl. Zatímco Andísek spokojeně usínal, já měnil barvu do zelena a dostával mořskou nemoc z houpání...

P.S.

A tentokrát jedna specialitka - místo fotek video a to z opačného konce - takhle se Anďas probouzí po návratu z procházky...

Závěrem bych ještě rád požádal všechny Andýskovy ctitelky, aby na něj taky tu a tam nemyslely, takhle, chudák, pořád škytá...;-)

Selhání...;-)

Být učitelem druhého stupně a na doplnění úvazku mít hodinu na stupni prvním, není žádná legrace. Sám jsem se o tom přesvědčil při mé "milované" výtvarné výchově. Totálně jsem pedagogicky selhal a nevěděl, co dělat.

Rozjetá třída, která nemá sebemenší náznaky disciplíny (nechci sahat do svědomí paní učitelce), byla jako obvykle slyšet už ve spojovací chodbě mezi dvěma budovami a hned u dveří mě jako vždy uvítala překřikováním: pane učiteli, on tohle, pane učiteli, ona támhleto. Tisíckrát můžu říkat, že mají jít na místa, protože dokud se nepozdravíme, nic mě nezajímá.

Když se děti posadily, přihlásila se jedna malá holka. Nějak instinktivně jsem šel až k ní a ona v breku špitla: "Pane učiteli, já jsem se přičůrla." Zlomek vteřiny trvalo, než mi došlo, že jde o problém a nikoli chlubení se. Jako by nestačilo, že už samotný fakt "VÝTVARKA" je dostatečná katastrofa, ještě tohle! Ostatním to ale docvaklo hned a proto začali škodolibě řvát a smát se jí. Naštěstí se mi podařilo poměrně rychle je zpacifikovat tím, že jsem holčičku zatím poslal na chodbu a ostatním navykládal, že se polila, když si myla ruce a že to se může stát každému.

Zatímco třída se přes zavřené dveře otřásala křikem nevychovaných dětí, já jsem běhal po prvním stupni a zjišťoval, co mám dělat, protože jak se ukázalo, zmíněné přičůrnutí bylo regulérní počůrání. Naštěstí se mi postupně podařilo potkat jejich třídní a ta mi jen oznámila, že se to stává. Tak já vím o všech dětech všechno, kdo má jakou babičku, tetičku, maminku, tatínka, ale že se občas přičůrne, to mi klidně zatají a díky tomu se já takhle shodím, protože jako učitel druhého stupně nevím, jak vyřešit tak typický a běžný problém...;-)

Masér...;-)

To je hned vidět přístup chlapa a ženské... Ležel jsem takhle večer v posteli a malý Andýsek vedle mě. To jsem asi ještě nezdůraznil, ale má krásně dlouhé prsty a pořád si s nimi hraje (no hraje, střídavě ukazuje fakáče a paroháče!;-)) Ačkoli se mi příliš nelíbí, když třeba otec fotbalista tvrdí, že jeho syn se taky bude honit za míčem, je mi jasné, že z Andreáska bude špičkový kytarista!;-)

V každém případě, jak jsme tak vedle sebe leželi, Andýsek mě pořád ohmatával rukou. Napadlo mě, jak máme nadaného syna, když už v pár dnech umí dávat celkem slušnou masáž. Jenže mé iluze a představy o hromadě peněz, které nám náš masér mohl vydělat náhle zničila manželka, když mi oznámila, že žádná masáž. "Hledá prso!"

Problémový test...;-)

Čtvrtletí samozřejmě přináší mimo jiné takové radosti jako třeba zvýšený příděl písemek. Normálně dětem příliš problémy nedělám, ale opisovat a případně používat tahák mohou jen tak, abych to neviděl. V jedné třídě jsem ale byl okolnostmi donucen zadat test na skupiny A a B.

Netušil jsem, jaký nápor na mozky (podle vědců by je přece děti v hlavách mít měly, i když ve skutečnosti si tím jistý nejsem;-)) bude představovat takové triviální rozdělení. Áčko i béčko dostalo čtyři celkem jednoduché věty na překlad. Při opravování jsem ale zjistil, že někteří napsali vět šest , další pak třeba dvě.

To je tak složité pochopit rozdělení do dvou skupin a potom psát střídavě zadání pro A a B? S IQ našich žáků asi ano...;-)

Prostor...

Jsou různí odborníci. Někteří představují skutečné kapacity ve svém oboru, jiní potom disponují přirozeným nadáním. No a další se za odborníky označují jen díky tomu, že se zabývají něčím, co je právě v módě.

Ráno jsem na chodbě školy potkal dvě zvláštní osoby. Nejprve ve mně hrklo, že k nám vlezli feťáci, ale posléze jsem si vzpomněl, že je naplánovaná jakási beseda se členy sdružení Prostor, které se angažuje mimo jiné v oblasti drogové problematiky a tito patří k nim. Tři hodiny strávili ve vybrané třídě a diskutovali s žáky.

Když jejich čas vypršel, objevili se ve sborovně a začali nám vysvětlovat, že děti mají negativní vztah k naší škole (jaká to novinka) a že viníky jsme my špatným postojem k nim. Kromě dalšího naprosto chybného přístupu, s nimi máme jednat jako s dospělými. Vzpomněl jsem si na to hned další hodinu v této třídě, kdy jsem musel řešit, že si jeden z žáků ulevil tak, že ostatní museli vyvětrat, a protože to považoval za velký úspěch, svůj počin ještě jednou zopakoval. Mnohem důrazněji, takže nakonec sám prohlásil: "Jé, tolik jsem nechtěl," a sám si zacpal nos.

Ale na mysli jsem měl asi tolik - přijde mi poněkud směšné, když dva mladí lidé pochybného vzdělání poučují sbor učitelů s odpovídající kvalifikací, z nichž mnozí mají delší pedagogické zkušenosti, než je věk zmíněných a děti, narozdíl od těchto "odborníků", znají z každodenního kontaktu. Tři hodiny si s někým povídat, předstírat, že jsem jeho kamarád, pomlouvat vyučující, to potom proti nim použít a zase zmizet, to mi v žádném případě jako dostatečná aprobace nepřijde a troufnu si říct, že to dokáže každý. Nenajde se taky nějaké sdružení - třeba "Učitel v tísni", které by dětem kromě jejich práv zdůraznilo také povinnosti?;-)

Lest...;-)

Nevím, co jsem komu udělal, ale už včera jsem se ve sborovně zhrozil při pohledu na nástěnku se suply. Tělesná výchova - 1.B. Tak to už je i na mě moc, pomyslel jsem si. V devítce dětem hodím třeba míč a je to, ale co s prvňákama?

Do rána se zázrak nestal, proto jsem si po zvonění pro ně došel do třídy a vyrazili jsme směr tělocvična. Ačkoli jsou zvyklí chodit do té malé, vysvětlil jsem jim, že už jsou velké děti, proto půjdeme do velké. No dobře, přiznávám - ta je totiž o kousek dál a já tak mohl ztratit pár drahocenných minut!:-) Naštěstí i převlékání v šatně trvá prvňákům déle než druhému stupni, takže hodina zase o něco kratší. Zatímco puberťaci vlezou do tělocvičny a pokud hned nedostanou míč, tváří se kysele, tentokrát to bylo úplně jiné. Děti pobíhaly jako střelené a doslova čekaly na každý můj příkaz. Počkali jsme na opozdilce, času máme přece dost;-), a dali se do cvičení.

Nejprve nástup. Ukázkový zcela rozhodně nebyl a to ani z jejich ani z mé strany. Potom jsem zavelel vlevo vbok a nastal zmatek. Asi jako když rozpočítáváte prvý druhý, každý lichý se otočil vlevo a každý sudý vpravo. Poté, co se vždycky sousedi střetli obličeji u sebe, uvědomili si chybu a otočili se opačně. Bohužel oba, takže jsme byli tam, kde na začátku. Po nějaké chvilce jsem se dostatečně pobavil, aniž bych musel cokoli říkat, a dětem vysvětlil, jak že je to s těmi stranami. Ty se pak daly do poklusu kolem tělocvičny. Protože byly tak rychlé, že než jsem stihl vymyslet jakoukoli další činnost, už byly zase u mě, vyřešil jsem to po několika kolečkách tak, že se musely procházet. Pomalu. Jak nejpomaleji umí. Kdo bude poslední, je vítěz. Po třetím kole nastal konec hodiny a já se musel pochválit za tuhle skvělou lest...;-)

Projektový den...;-)

Dnešek byl doslova očistec. Místo běžného vyučování nás čekal projektový den. Ten teoreticky vypadá tak, že učitelé připraví úkoly na zadané téma, žáci na nich pracují a na konci vytvoří výstupy (zkrátka něco nalepí a napíší na čtvrtky;-)). V praxi je to ale tak, že učitel má už týden dopředu stres a strach, jak to dopadne, připraví si úkoly a pak na nich i pracuje, zatímco žáci si užívají volného dne.

Na jednotlivé třídy zpravidla dohlíží jejich třídní učitelé. Protože ale třídní z osmičky dnes musela odcestovat na seminář, byl jsem z netřídních na dohled vybrán já. Paní učitelka mi naštěstí připravila moře materiálů, nicméně odvykládat jsem to musel sám. Opět teoreticky se žáci mají rozhovořit a vést diskusi, ale asi všichni tušíme, jak to vypadá v praxi. Diskuse by se sice rozjela, ale rozhodně ne k tématu.

Nastala poslední hodina a s ní tvoření výstupů ve skupinách. Jak jsem to tak zběžně prohlédl, vypadalo to bez problémů, všichni tak nějak tušili, co mají dělat. Jen jedna záškolačka se nešťastně vydala k umývadlu, kde si zuřivě drhla prsty. Když jsem se jí zeptal, co se děje, odvětila, že na nich má lepidlo. Po několika dalších minutách se mi to zdálo divné a ona tedy dodala, že se jednalo o lepidlo vteřinové.

Do práce se pustila i skupina, v níž je jeden propadlík, jenž ví, že mu už nic nehrozí a letos odejde (taky se podle toho chová), další, který prolezl jen na přímluvu pana zástupce, ale na pětku narazí stoprocentně letos a potom jeden problémový hajzlík. Docela jsem měl radost, jak vše fungovalo, ale jen do té doby, než jsem spatřil výsledek. Téma našeho dne znělo: Lidská práva a já si zdálky všiml, že zmíněná skupinka lepí obrázky zvířat. Přišel jsem blíž a kromě nalepeného zvěřince mě upoutal ohromný nadpis TÍRÁNÍ ZVÍŘAT a to bylo ještě to nejmenší...

Pozn.: Nápis "ŘÍĎA" pod gorilí tlamou se po mém zásahu pokusili vygumovat...

Střevo a nešika...;-)

Jsem střevo a nešika, vím to o sobě. Minulou středu jsme koupali Andýska. U toho běžně pomáhám, ale u následného mazání a všemožného ošetřování už bych se pouze motal. Proto to máme rozdělené tak, že zatímco manželka zařídí všechna ta mazání, já zatím sklidím věci v koupelně. To přece není takový problém.

Vzal jsem koupací kyblík a vodu z něj chtěl vylít do sprchového koutu. Jenže jak jsem ji lil opatrně, abych to všude nerozlil, za chvilku cítím, jak mám mokrou celou nohu od kolene dolů. Samozřejmě část proudu stekla po okraji a já to schytal, stejně jako podlaha. Své elegantní tepláky jsem si tak musel usušit, protože jsem měl úplně mokrou levou nohavici.

V pátek jsem potom šel pro něco do kuchyně na linku. Všechno, co je na ní, mám samozřejmě dokonale vryté do paměti, proto nebylo nutné, abych si rozsvěcel. Trochu jsem ale nečekal, že se tam objeví také tmavá nádoba čaj, která v tom šeru nebyla vůbec vidět. A jak jsem se tak natáhl, zavadil jsem o ni a její obsah se vylil na mě a na zem. I tentokrát jsem si mohl sušit tepláky. Jen, aby to nebylo tak monotónní, pro změnu jsem měl od kolene dolů mokrou pravou nohavici.

Dnes večer mě čeká hromada nádobí, doufám, že zase nebudu muset nadávat a sušit...;-)

Titulky...;-)

Konečně se mi podařilo vyzrát na Anďase. Měl zase svůj "koncertní" večer a my se chtěli na něco mrknout v televizi. Nic nepomáhalo a zatímco jsme chovali, mohli jsme jako obvykle sledovat pouze obraz, poslouchat dialogy byl v tu chvíli nedostupný luxus.

Jenže v tom mě napadla spásná myšlenka - skryté titulky. Pokud by někdo netušil, o čem je řeč - na teletextu si nastavíte většinou stranu 888 a pak už vesele sledujete svůj oblíbený pořad opatřený navíc ještě titulky. Naprosto geniální záležitost pro lidi, kteří čelí podobnému problému s příjmem zvuku jako my...;-)

Oslava...;-)

V sobotu jsem byl pozván na oslavu narozenin. Pan V. je ještě starší než černé uhlí, proto je mu téměř o dva měsíce víc než mně. Ještě doma jsem se najedl a pozoroval, že už v závěru večeře jsem byl podezřele plný. Nechápal jsem sice, jak je to možné, ale napadlo mě, že cestou do hospody mi aspoň trochu vytráví. Bohužel se tak nestalo a já s vypětím předposledních sil do sebe postupně vpravil celý půllitr. S posledním zvětralým lokem jsem se radoval, že mám splněno, ale než jsem se stihl rozkoukat, už přede mnou stála sklenice nová a tu jsem tentokrát už opravdu z posledních sil do sebe soukal po celý zbytek večera. Panáky nepřicházely v úvahu vůbec, takže to nakonec dopadlo tak, že jsem domů dorazil zcela střízlivý. Abych nebyl až takovým příkladným páprdou, dopřál jsem si alespoň akademickou jedenapůlhodinku zpoždění.
Tak já nevím, asi jsem za ty dva týdny stihl zfotrovatět, když už mi ani to pití nechutná...;-)

Sladký život důchodce...;-)

Už mnohokrát tady padlo, že bych se rád stal důchodcem. Krásné peníze za nicnedělání, všemožné slevy a dostatek volného času pro mě znějí velmi lákavě. Tedy zněly.

V sobotu před dvěma týdny jsem se totiž vypravil do lékárny, kde jsem si dal pět a pět dohromady a zjistil, že mé představy jsou na hony vzdálené realitě. Jak jsem se zmínil, byla sobota, třičtvrtě na deset a fronta až ke dveřím. Jediná přítomná lékárnice obsluhovala jednoho důchodce. Tedy lépe řečeno snášela mu na hromadu léky z přibližně 20 receptů. Ten potom chtěl ještě něco bez předpisu a nechal si pokaždé ukázat všechny možné varianty a beze spěchu diskutoval, kolik miligramů účinné látky je pro něj nejlepší. Po nějaké době začali především pánové ve frontě prskat a posléze jeden pronesl cosi ve smyslu, aby si už přestal vymýšlet kraviny.

A v tu chvíli jsem si uvědomil, jak zkreslené představy o rajském životě penzisty nejspíš mám. Vždyť zatímco my se přes týden flákáme v různých kancelářích či továrnách, oni musí běhat po obchodech, protože tam mají levné rohlíky, jinde zase třeba máslo. Potom se přece nemůžu divit, že odpoledne, když jdu z práce, je jich plná pošta. Stejně tak v sobotu, vždyť pro mě, narozdíl od důchodců, není problém vydat se třeba pro balíček nebo právě pro léky během dopoledne. V práci přece pochopí, že si musím vzít volno, abych tam odpoledne a o víkendu nezabíral místo nepracujícím...

Co se honí hlavou? A taky fotky...;-)

Ačkoli na VŠ jsem absolvoval i nějaký ten semestr psychologie, psychologem jsem se nestal. Možná i proto mi při pohledu na spícího Andíka stále vrtá hlavou, co tak zábavného se může několikadennímu miminku zdát, aby se ze sna spokojeně usmíval. Vždyť buďme upřímní - říká se, že ve snech se zobrazují zážitky z uplynulého dne a co tak veselého může jen párdenní kluk zažít? Vzpomíná snad na to, jak si opět krásně "odložil" do nové plínky, nebo jak celý film brečí, přesně se začátkem reklamy ztichne a hned se znělkou, ohlašující její konec, se opět nadechuje, aby minimálně tu půlhodinu vydržel?;-)

No a když je řeč o našem chlapákovi, je tu opět pár fotek. Nejhorší pro mě, jako zkušeného fotografa;-), bylo focení pod "kolotočem" s medvědy. Téměř pokaždé, než jsem stihl zaostřit a stisknout spoušť, měl jsem na fotce medvědí pr*el...;-)

Výhra v anketě...;-)

Po týdnu bylo úderem pátečního poledne v Kolínském deníku ukončeno hlasování v anketě o nejroztomilejší miminko narozené ve 44.týdnu a rádi bychom poděkovali všem, kteří se nám rozhodli poslat hlas. Andreásek s přehledem vyhrál. Děkujeme.

Dovolená...

Každá škola má asi něco. U nás jsem si pochvaloval hlavně přístup vedení a nadmíru přátelské vztahy s kolegy. Také je super, že se nás snaží ohodnotit v rámci možností, jak jen to jde, aby učitelské platy nebyly úplně směšné, ale třeba alespoň úsměvné. Bohužel dnes jsem tvrdě narazil.
Vyzvedl jsem si výplatnici a z ní se dozvěděl, že jsem si minulý měsíc vybral dva dny dovolené. Zpočátku mi to tak divné nepřišlo, byly přece prázdniny, ale vzápětí jsem si uvědomil, že jeden den volna jsem strávil na školení pro učitele, kde mě dokonce viděl náš zástupce. Šel jsem se tedy zeptat naší sekretářky, jestli je číslo v kolonce čerpaná dovolená v pořádku, nějak se totiž nemohu ubránit dojmu, že jsem vykonával práci mimo pracoviště. Neřeknu, kdyby seminář trval půlhodiny, ale 4,5 hodiny se mi zdá už celkem dost na to, aby mi byly počítány jako den volna. Bohužel na mě paní sekretářka i s přítomným panem zástupcem koukali jako na nějakého vyžírku, jenž chtěl způsobit minimálně krach celého školství. Nakonec mi bylo řečeno, že jsem čas obětoval na oltář vlasti. Výborně, až mě příště některý žák opět pošle do pr*ele, budu mít alespoň dobrý pocit z toho, co jsem pro něj obětoval. Přednáška sice nebyla špatná, ale za takovýchto podmínek bych čas raději strávil s manželkou a synem.
A to už vůbec nemluvím o tom, že v úterý máme povinně zůstat do večera kvůli připravované výzdobě interiéru budovy školy, stejně tak ve středu a dokonce i o státním svátku. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale ve středu nemohu a, jak jsem dnes zjistil, o státním svátku si musím vzít dovolenou (týká se všech, co nastoupili letos), takže ani v nejdivočejším snu nehrozí, že bych si plácal volno a přitom manuálně pracoval o státním svátku. O víkendu si povinně musím shlédnout dvě DVD a pročíst několik desítek stran materiálů na téma lidská práva, protože máme na úterý nařízený "projektový den". A do toho bych ještě měl stříhat výzdobu na stěny chodby. Fakt nemám na práci nic jiného. Člověk by řekl, že slovo učitel vzniklo z výrazu učit a ono je to ze spojení trouba, co mlčky udělá všechno. Oltář vlasti je mi v tomto případě s prominutím u určité části těla...

1:0 pro mě!;-)

Dnešní pracovní povinnosti jsem si poněkud zkrátil a to nakonec celkem příjemně. Ve dvě hodiny jsem byl objednán k zubařce na prohlídku. Díky tomu jsem si odbyl pouze dopolední vyučování, zatímco odpoledne za mě bylo vypsané suplování.

V jídelně, kam chodíme na oběd, vaří velmi dobře, mnohdy je jídlo tak dobré jako od maminky (konečně tímto označením nikoho neurazím - moje máma si bude myslet, že mluvím o ní a manželka se bude domnívat, že řeč není o nikom jiném, než o ní!;-)) V každém případě jsem nevynechal ani dnes. Tím spíš, že jsem trpěl utkvělou představou, že si paní zubařka zavrtá a pak nebudu smět jíst. Ne, že by mě snad něco bolelo, ale už jsem se mnohokrát přesvědčil, že pokud se mi zdá, že mám chrup v pořádku, ona si vždycky něco najde. A stejný pocit jsem měl i tentokrát.

Ale zpět k obědu. Zatímco jindy je pokaždé vydařený, tentokrát bylo maso jaksi tužší. Projevilo se to hlavně v tom, že jsem ho během dvou kousnutí měl plné zuby. To je asi to nejlepší, co se může přihodit, zvlášť, když do zdravotního střediska musím kvůli termínu přímo z vlaku. Méně příznivá kombinace už by snad byl pouze česnek...;-)

Žvýkačka naštěstí odvedla velmi dobrou práci a ke svému údivu mi paní zubařka po chvíli řekla, že u mě si bohužel nevydělá a propustila mě. Takže tentokrát 1:0 pro mě!;-)

Medaile...;-)

Také tento čtvrtek se nesl v duchu dvou nenáviděných hodin výtvarné výchovy u třeťáků. Téma, které jsem jim zadal, znělo kalendář. Každé dítě dostalo za úkol jeden měsíc a ten mělo výtvarně ztvárnit. Aby to nebylo tak složité, měsíce jsem rozdělil do čtyř ročních období a stačilo mi namalovat cokoli, co se v té které části roku dělá. Bohužel o tom naši třeťáci nemají ani ponětí, takže jsem musel každému přesně říct, co má kreslit. Kdo by to řekl, že v květnu všechno kvete, v červenci červená, v listopadu padá listí a v prosinci jsou vánoce...

Nejzajímavější výtvor jsem dostal od chlapce, který si na začátku hodiny hrál s jakousi pamětní mincí, nebo možná medailí, na níž byla pěticípá hvězda a nápis Za zásluhy o výstavbu města. Na něj vyšel leden, nakreslil tedy modrého sněhuláka (aspoň to tvrdil) a potom přidělal ještě vánici. Použil ale stejnou modrou pastelku, takže ve finále mi odevzdal jen začmáraný modrý papír, na kterém kromě dvou obtisklých hvězd s nápisem Za zásluhy o výstavbu města nebylo vidět vůbec nic. Pod papírem si totiž zapomněl zmíněnou medaili a ta se mu tak obkreslila...

Zvláštní schopnost...;-)

Ranní cestu vlakem do práce jsem absolvoval s jedním známým. Chvílemi jsme něco prohodili, chvílemi jen trapně mlčeli. Poté se pan P. otázal, jestli náš malý umí už něco zajímavého. Automaticky jsem odvětil, že kromě třech typů pláče (ÉÉÉÉÉ, NE NÉÉÉÉ a MA MÁÁÁ MÁÁ) zatím nic.

Potom jsem si ale vzpomněl na včerejšek a své tvrzení musel opravit. Existuje totiž věc, v níž Andýsek vyniká. Zásadně po přebalení dokáže během pár okamžiků nastřílet zcela plné plíny...;-)

Celý tatínek...;-)

Včera večer nás navštívili ex-kolegové;-) z kapely, ale současní kamarádi, aby se na vlastní oči podívali na ten náš malý brečící zázrak. Přinesli spoustu nádherných dárků, z nichž některé jsou jen pro Andíska, zatímco jiné (pampers) možná dříve či později využiju i já, kdo ví...;-) Zkrátka takový malý předčasný jéžíšek.

Andreásek byl celkem hodný, po krmení usnul a pan V. měl jedovatou poznámku, že prý je po tatínkovi. Jakmile se napije, stejně jako on okamžitě usne. Vážně netuším, na co tím narážel...;-)

Konec kapely

Už několik dní jsem doslova zasypán jedním mailem od fanoušků (který jsem si poslal sám;-)), jak je to vlastně s rozpadem legendární kapely Notors. Po zralé úvaze jsem se rozhodl uvést vše na pravou míru, prolomit hráz mlčení a vydat následující tiskové prohlášení o tom, jak to bylo ve skutečnosti.

Kapela Notors v letošním roce slaví desáté výročí, i proto pilně koncertuje - jen v průběhu tohoto roku se jednalo o neuvěřitelná dvě vystoupení! U příležitosti kulatého jubilea jsme se rozhodli dobýt také největší halu v Česku a připravili vystoupení v O2 Aréně. Celé přípravy provázela neuvěřitelná smůla, která vyvrcholila chybným datem na billboardech po celé republice. Marně jsme křížem krážem objížděli zemi a obětavě fixou a propiskou přepisovali obrovské číslice. Když nastal den D a okamžik O vyprodaného koncertu VK, přišlo nepříjemné rozčarování R. Celá O2 aréna zela prázdnotou (nepočítáme-li moment, kdy dorazil jakýsi člověk z vesnice, který v Praze zabloudil a chtěl se zeptat, kudy se dostane na vlak). Tisíce fanoušků spoléhaly na notor(s)icky známé datum z médií a v inkriminovaný večer zůstaly doma. Koncert jsme přesto odehráli a povedl se nám tak, jako ještě nikdy. Škoda, že to nikdo neviděl a nemáme na to svědky. V celém průřezu naší tvorby zazněla pouze jedna chyba a my se nemohli dohodnout, kdo zahrál inkriminovaný tón špatně. A jelikož se nenašel nikdo, kdo by nás rozsoudil, pohádali jsme se tak, že jsme kapelu rovnou rozpustili.

Ke krásnému desátému výročí vzniku jsme si tedy nadělili ošklivý rozchod. Česká hudební scéna se tak otřásla v základech a přišla o legendu dvou století a stejného počtu tisíciletí.

Akce v O2 Aréně - foto autor.

Běhání po úřadech...

Běhání po úřadech se brzy stane mým hobby. Nebo ne přímo koníčkem, ale zvyklostí. Dnes jsem odvolal doučování a vydal se zažádat o porodné. Všechny náležitosti jsem měl připravené, pro jistotu jsem si vzal dokladů víc, to kdyby náhodou, abych nemusel na úřad znovu.

Jak jsem tak čekal na chodbě, až se rozsvítí číslo, pod které jsem podle začátečního písmene příjmení patřil, zevnitř se ozýval hlasitý smích. Nejprve jsem se domníval, že si tam nějaká menšina zařizuje dávky, ale posléze jsem pochopil, že se jedná jen o dobře se bavící úřednice. Paní s miminkem, která už čekala dost dlouho se zeptala jiné, zda je tam někdo od M, protože se nic nerozsvěcelo. Ta jen odvětila, že neví, tu a tam se rozsvítily pouze čísla přepážek 1, 5 a 6.

Konečně se usmálo štěstí na mě (patřil jsem pod jedničku) a vešel jsem do prázdné místnosti plné úřednic. Paní, k níž jsem spadal, mi podala formulář, který má vyplnit manželka a já ho tam potom můžu sám donést. Za 30 vteřin hotovo. Po několikaminutovém čekání a vlastně nic nevyřízeno. Sám jsem to vyplnit nemohl. To mi to, sakra, nemohli říct už v pondělí, abych si ušetřil cestu?! Stát frontu na prázdný formulář a potom znovu s vyplněným, to mě fakt moc nebaví...

Ulice

Ačkoli nekonečný seriál Ulice považuji za jeden z nejzdařilejších počinů vůbec, jedna věc se mi vůbec nelíbí.

Jedna z dějových nitek, které se nyní řeší, souvisí v současné době s velmi populárním nerovným bojem proti bulváru. Kdo Ulici sleduje, jistě mi dá za pravdu, že mnohdy působí až výchovně, když ukazuje, co by se mělo a nemělo dělat, či jak v kterém případě postupovat. No a právě několik dní zaznívá z úst hlavních hrdinů v různých obměnách věta, že bulvár je svinstvo, žumpa a nemá se číst.

Proč mi to celé tak vadí? Nejde o to, že jsem se ve světě bulvárního tisku jistou chvilku pohyboval. Důvodem, jenž se mi nelíbí, je ohromné pokrytectví. Bulvár se v Ulici objevoval už i v minulosti. Plátek, který tam všichni četli, nesl jméno Plesk. Snad každému, kdo má IQ v kladných hodnotách, dojde podobnost s nejčtenějším deníkem v Česku. Jenže! Stačilo, aby se Blesk stal hlavním partnerem Česko Slovenské (vysvětlí mi někdo, proč se to píše bez pomlčky?) SuperStar a v tu chvíli se Plesk jmenuje Sešup. Najednou nám jeden z nejstarších symbolů bulváru v ČR nevadí. Taky proč, když sype korunky. Co na tom, že ty korunky jsou právě za ty nesmysly, které si vymýšlí, a z parazitování na celebritách (mimochodem, ukažte mi v Česku aspoň jednu!;-))

Tvůrcům Ulice za tento vypočítavý a alibistický přístup uděluji Kyselou prdel. Ale jinak se jim seriál vážně povedl!;-)

Už žádné filmy...;-)

Hned v sobotu, čili první den ve třech, jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že v následujících několika měsících se s největší pravděpodobností mohu rozloučit s jakýmikoli kulturními televizními zážitky. Zatímco já jsem se chtěl dívat na film, Andýsek rozhodl, že žádné koukání nebude a dával to hlasitě najevo. Spokojeně usnul takřka přesně se závěrečnými titulky, takže mi nezbývá než si někde přečíst stručný obsah, abych měl alespoň představu, co jsem to vlastně neviděl. Tedy viděl, ale neslyšel...;-)

Fotky...;-)

No jo, už sem dávám fotky. Až Pařánek junior začne mluvit, musím se ho zeptat, jak to dělá, že se o něj zajímá tolik ženských. Není mu ještě ani třetina dní, co mně let a už má mnohem víc ctitelek než já. O moje fotky žádná nestojí...;-)

Velký ale nešikovný...;-)

Kdepak, čím déle jsem ženatý, tím víc střevovatím. V pátek jsem měl v plánu udělat si jen rychlý oběd. Špagety s tuňákem. Záležitost, kterou jsem připravoval bez přehánění tisíckrát. Všechno jsem si krásně nachystal a také to tak vycházelo. Aby ne, kdo by neuměl uvařit pár špaget. Kdo? No přece já. Když jsem se chystal těstoviny slít, nějak mi sklouzla ruka s cedníkem a já si tak nalil vroucí vodu z kastrolu přímo na ruku. Ono ještě chvilku trvá, než člověku dojde, že ho něco pálí (mně pak ještě o chviličku déle;-)) a taky trvá, než stihne zareagovat (mně opět o něco déle;-)).

Nevím teda, jak pálí takový čert, ale jestli takhle, nikomu bych to nepřál, protože to pálilo opravdu jako čert. Naštěstí jsem si potom cestou do porodnice stihl koupit Panthenol...

Blázen...;-)

Úřady mají rády přesnost a rychlost, proto jsem si dnes, týden po narození syna, mohl vyzvednout jeho rodný list a vzápětí s ním musel běžet do zdravotní pojišťovny, protože zítra byl poslední termín na přihlášení novorozence. O tom, že by to třeba ne každý mohl stihnout, jsem raději ani nepřemýšlel. Ale víme, že úřady u nás rychlost nejen vyžadují, ale také ji nabízejí - vždyť už teď je mi jasné, že žádost, aby Andýsek platil za popelnici dorazí dřív, než se nadějeme...;-)

Naštěstí v pondělí učím až od třetí hodiny, vydal jsem se tedy na místní matriku hned brzy ráno. Upřímně, nakonec jsem si mohl přispat, nevím, jak jsem si vsugeroval, že úřední hodiny začínají v sedm. Jak jsem na místě zjistil, úřaduje se až od osmi. Zbývala mi tedy krásná půlhodinka, kdy jsem neměl co dělat a mohl se procházet po chladném městě. S místním Okresním úřadem už mám své zkušenosti, jednou jsem si zde byl pro pas, když důležitá paní Beránková od nás odmítla uznat mou žádost a zde mi jej vydali bez problémů. Jen si člověk musí dát pozor, že má dvě budovy napříč od sebe náměstím. Přece se už nenechám zmást a vyrazil jsem rovnou tam, co minule. Evidence obyvatel, to je přece to, co hledám. Asi dvě minuty po osmé se odemkly dveře a čekající vtrhli dovnitř pro lísteček s číslem. Stroj bohužel ještě nebyl zapnutý. Pohotová úřednice nám zareagovala, že máme chodit k přepážkám bez čísel. No jo, k přepážkám, ale když je otevřená jen jedna a to ještě ne ta, co potřebuju... V každém případě když jsem se u ní dostal na řadu, bylo mi řečeno, že jsem ve špatné budově a musím na náměstí dolů. Přeběhl (tedy přešel) jsem námko a zde jsem vše vyřídil. Paní matrikářka byla velmi příjemná a poté, co mi vydala rodný list (mimochodem syn má krásné rodné číslo, i já si ho možná budu pamatovat;-)), vysvětlila mi, že s ním ještě musím do druhé budovy (čili tam, co jsem byl), kde si mohu zažádat o porodné. Hm, tam se mi už nechtělo, protože pojišťovna přece jen spěchala víc než nějaké usmolené peníze.;-)

Při přihlašování našeho nového pojištěnce paní na chvíli odběhla a vrátila se s veselým kufříkem, který mi věnovala pro miminko. Já už tak veselý nebyl, protože představa, že budu běhat po městě s barevným kufříkem s obrázkem cvrčka mě moc nelákala. Ale zase potom, když jsem s ním šel ještě do banky, vzali mě nějak přednostně. Asi si mysleli, že jsem blázen...;-)