Jak voněj vojáci...;-)

Poslední z výletů minulého týdne nás čekal v sobotu. Asi o deset dní dřív mě čekalo milé překvapení, když mě přes blog kontaktoval vedoucí klubu Sdružení přátel vojenské historie, jejichž rekonstrukci válečné bitvy jsme v květnu úplnou náhodou shlédli v Dolním Bousově, a pozval mě na rozloučení s prázdninami v army stylu s jejich účastí, která se konala tamtéž.

Protože hlavně malý Ála je zbraněmi doslova posedlý, nebylo nad čím přemýšlet a v sobotu chvíli po obědě jsme vyrazili. Asi deset minut před třetí jsme zaparkovali na vylidněném sluncem zalitém náměstí. Sice jsem si do mobilu uložil mapku, ale nemohl jsem se k ní dostat, tak nás nasměrovali nějací lidé. Za chvilku jsme zjistili, že ani nebylo nutné se ptát, protože jsme potkávali rodiče s dětmi mířící za stejným cílem.

Když jsme spatřili areál, jakousi louku, přišlo první milé překvapení - ačkoli pálilo sluníčko, všude byl příjemný stín. Vstup zdarma a velmi příjemné ceny občerstvení pak představovaly milý bonus. Kluci byli trochu unaveni z cesty, navíc posíleni kinedrylem. Ovšem Andíkovi se nálada zlepšila, když spatřil v trávě skákající kobylky a Álovi se doslova rozzářily oči, když jsme míjeli vojáka se samopalem. O pár metrů dál si děti mohly zkusit střílet na zavěšené plechovky a když jsme se postavili do nevelké fronty, tipnul bych si, že samou radostí téměř učůrával. Sice jsem se nejdřív obával, že je na to ještě malý, ale mladíci, kteří se mu začal věnovali, byli velmi trpěliví a s dětmi to fakt uměli. Nejvíc mě bavilo pozorovat, jak se Ála strašně snažil, třeba, když dostal instrukci, aby zavřel pravé oko a mířil levým (možná to bylo naopak, teď už nevím;-)). Ve svých třech letech nemá ponětí, která strana je která, ale nedalo se přehlédnout, jak strašně chtěl vyhovět, aby byl jako opravdový voják.

Pak jsme si prohlédli zaparkovanou techniku, kluci si mohli i vlézt dovnitř, což se oběma moc líbilo, Álu jsme dokonce nemohli dostat ven, oznámil nám, že jede domů a že ho máme cestou dohnat. Po chvilce začala první ukázka - zneškodnění narušitele v autě. Po jeho zpacifikování, jej vojáci odvezli džípem pryč. Za chvilku se auto vrátilo, zastavilo před stojícími lidmi, vyskákali z něj opět vojáci se samopaly, vyhlédli si jednoho ze svých známých, který tam postával, srazili ho na zem, prošacovali, naložili a také odvezli. Pak se vrátili znovu, opět přijeli k divákům, tentokrát si ale vybrali dva kluky asi tak šesťáky, sedmáky a po prošacování odvezli i je. Ti se přitom mohli potrhat smíchy...;-)

Po krátké pauzičce se připravil požár zaparkovaného auta, po jeho důkladném prolití benzinem jej z pozdálí zapálili přesně mířenou střelou. Trochu mi zatrnulo, když chvilku poté následoval menší výbuch a pak ještě jeden, při němž naším směrem odlétla přehlédnutá nevybuchlá patrona z předchozího zásahu. Za chvíli se přiřítilo hasičské auto a během několika minut bylo po požáru.

Potom jsme sledovali příjezd tanku (teda asi;-)) a po posledních úpravách následovala závěrečná ukázka přestřelky, při níž se vyžil asi právě hlavně řidič tanku, který během chvilky srovnal ohořelý vrak auta se zemí. Manželka s Álou, který se trochu bál, odešli na kopec, zatímco Andy chtěl bezpodmínečně zůstat. No byl to rachot, hlavně potom tank, který se občas natočil naším směrem, vzbuzoval velký respekt.

Když všechno skončilo, rozhlédl jsem se po ještě před chvílí upravené louce, která nyní připomínala rozorané pole a vydali jsme se zpátky na náměstí, kde jsme parkovali.

Navigace nás navedla přes Jíkev, kde jsem měl tu čest o pár dní dřív, dokonce stejně jako tehdy nesvítilo nic na přejezdu, proto jsem byl enormně opatrný a myslím, že řidič za mnou se hodně divil, proč zastavuju.

Celá akce se nám moc líbila, je super, že se někdo takhle stará o vyžití dětí. O úsměvnou tečku se večer postaral Ála, když jsem ho dával před spaním čůrat a asi si vzpomněl na vojáka, který mu pomáhal střílet.

"Taťko, víš jak voněj vojáci?"

"To nevím!"

"Jako ty!"

No vida a to mám modrou...;-)

Horolezci, horolezčata...;-)

V pátek jsme do auta naložili ještě dědu a vyrazili do Prachovských skal. Poté, co jsme zdárně překonali svízel s navigací, která nás navedla do pole silnicí, která náhle skončila, jsme zaparkovali na centrálním parkovišti.

První postřeh, který se mi ten den ještě několikrát vrátil, že nikde nebyly odpadkové koše. Ještě tak nějak pochopím jejich absenci přímo ve skalách, kde si ovšem s odpadky lidé příliš starostí nedělají a odhodí je kamkoli, ale že ani na parkovišti nemáte cokoli kam odhodit, to se mi zdá takřka neomluvitelné.

Další negativní věc, která mě napadá, všude opravdu davy lidí, což se projevovalo hlavně na úzkých schodech mezi skalami, kde to klukům přece jen nešlo tak rychle a za námi funěli nervózní nedočkavci, kterým tak asi něco uteklo. A když jsem u těch negativ, pak ještě asi ten největší zápor - snad každý druhý návštěvník tam byl se psem. Pokud byl pes ještě na vodítku, pak dejme tomu, ale stále jsme se předcházeli s jakousi rodinou, která ani nevěděla, kde její velcí chlupáč pobíhají, protože ti šli jednoduše napřed. Bez vodítka, bez košíku, bez dozoru. A úměrně s množstvím pobíhajících psů jsme se museli vyhýbat hromádkám mnohdy přímo uprostřed cesty.

Jinak ale procházka na čerstvém vzduchu představovala příjemné zpestření, možná jen Andík by trochu nesouhlasil, zezačátku nadšeně lezl na každou vyhlídku, později se ale chvílemi tvářil, že si sahá skutečně na dno. Když se potom s velkým brekem chytil za koleno, měl jsem zprvu strach, zda nějak špatně nešlápl a nezranil se, ale naštěstí šlo jen o škrábnutí o skálu.

Po dokončení okruhu jsme nakoukli do chatky s občerstvením, kde mě překvapily poměrně příznivé ceny, takže jsme si tam dali oběd, během nějž jsme museli bojovat s letos přemnoženými vosami.

Po jídle jsme se přesunuli kousek dál k Jinolickým rybníkům, kde si kluci chvilku zablbli, hlavně náruživý fotbalista Andreásek, kterému ovšem Ála zdárně sekundoval.

Když se začalo zatahovat a vypadalo to na bouřku, sedli jsme zase do auta a vydali se do Jičína, kde kluci v cukrárně dostali sladkou odměnu za svůj turistický výkon a po krátké procházce, při níž jsme potkali i Rumcajse s Mankou jsme se vrátili k autu, kde jsme absolvovali trochu gymnastiky díky bezohlednému řidiči vedle stojícího auta.

Cestou domů jsme si postáli na všech třech přejezdech, kde jsme postupně pouštěli stále ten samý vlak. Trochu jsem čekal, kluci v autě usnou, ale mýlil jsem se, dokonce ani večer zrovna nepadali únavou.

Příště tedy budeme muset zkusit ještě těžší okruh...;-)

Letadla, tanky, parník...;-)

Výlet s velkým V jsem naplánoval na čtvrtek. A potřeboval jsem, aby kluci vstali co nejdřív, čekal nás totiž nabitý program a dlouhá cesta. V plánu jsme měli Air Park ve Zruči u Plzně a cestou zpět jsem to chtěl vzít přes Slapy a tam se s klukama projet parníkem.

Ačkoli zpravidla to bývá tak, že kluci vstávají brzy, ale když je potřeba, jako na potvoru si přispí, tentokrát to vyšlo a my jsme v půl deváté vyjížděli od domu. Cesta probíhala v klidu až do Úval, kde je taková nepřijemná křižovatka, kam si musíte najet, pustit auta v protisměru a teprve odbočit, jenže z minulých cest si pamatuju, že jakmile zastaví auta v protisměru, už svítí zelená těm ze strany a vy se tak motáte kdesi uprostřed. Nejinak tomu bylo tentokrát a nechápu starého dědka v Hyundai, který si mohl ukroutit hlavu. Fakt nemůžu za to, jak jsou seřízená světla, nebo že jiní jedou ještě na červenou.

Větší zádrhel nastal o kousek dál, to se před nás totiž nacpal traktor a nebylo možné ho předjet. Vyžrali jsme si to až do konce, protože uhnul až před kruhákem, z nějž se najíždí na dálnici. V opačném směru stála nekonečná kolona aut, proto jsem byl za poskakování za traktorem vlastně vděčný...;-)

Po najetí na Pražský okruh už to krásně ubíhalo. Tedy až do druhého tunelu, za nímž jsme se zařadili do několikakilometrové stojící kolony. A zcela proti našemu plánu jsme tam strávili víc než hodinu, která nám potom znatelně chyběla. Když jsme minuli nehodu, která byla příčinou zdržení, už se to začalo rozjíždět a D5 na Plzeň pak jela bez problémů.

U Air Parku jsme zaparkovali po půl dvanácté a vydali se ke vstupu. Měl jsem trochu obavy, protože jsem četl hodnocení na googlu, kde si lidé stěžovali na nepříjemného a arogantního majitele, který některé dokonce odmítl vpustit, ale asi jsme byli někde jinde, jelikož nám otevřel usměvavý pán, požádal mě, abych si přečetl návštěvní řád a vpustil nás dovnitř. Vzhledem k množství exponátů, které se mu s otcem podařilo v soukromé sbírce nashromáždit, naprosto chápu, že se o ně bojí a zcela souhlasím s bodem řádu, že děti se nesmí vzdalovat od rodičů. Když Ála spatřil první samopal, rozzářily se mu oči a když si ho pak ještě směl potěžkat, byl v sedmém nebi.

Při odchodu jsem zavolal nashledanou na majitele, který seděl na lavičce o kus dál, on se zvedl a šel k nám. Kluky jsem trochu popostrčil, aby se rozloučili taky a za odměnu od pána každý z nich dostal patronu. Když ještě nahlas poděkovali, přidal jim ještě obrázky letadel. Negativní hodnocení na webu jsem tedy nepochopil, předpokládám, že chyba nebyla až tak na majiteli muzea, a sám za sebe mohu návštěvu doporučit. I s dětmi.

Po návratu k autu nás ale čekala výzva. Nastavil jsem navigaci ukázal se mi příjezd do cíle ve 14:40, jenže poslední parník odjížděl ve 14:50 (a to ještě až ze třetí zastávky, kde jsem tedy stejně původně chtěl nastupovat, protože jsem to tam trochu znal). Vše jsem měl předem vzorně zjištěno. Když jsem akci plánoval, našel jsem si na netu jízdní řád parníků, ale večer před odjezdem jsem zjistil, že šlo o neaktuální verzi, dokonce až z roku 2008. Narychlo jsem tedy zapátral po něčem aktuálnějším, dokonce jsem i našel, ale ukázalo se, že počet spojů za ta léta viditelně prořídl.

Naznačil jsem klukům, že to možná nestihneme a že to asi zrušíme, jenže oni mě přemluvili, že to zkusíme a když tak se tam aspoň projdeme. Tak jsme vyrazili. Svižně ale zcela podle předpisů. Ono taky především v závěru cesty to ani jinak nešlo, pokud jsem nechtěl, aby bylo klukům blbě. Přece jen silnice kolem Slap jsou plné ostrých zatáček. I tak si ale asi čtvrt hodiny před cílem Andík začal stěžovat, že ho bolí břicho. Zeptal jsem se, jestli potřebuje zastavit a on přisvědčil. Nadhodil jsem, že ale nestihneme parník a začal se poohlížet po místě, kde by se dalo na chvíli zaparkovat. Andy se ale rozhodl zabojovat a prohlásil, že teda zastavit nechce. Podíval jsem se na něj a od té doby měl ještě větší strach, že zezadu uslyším ty nepříjemné zvuky... Ve 14:38 jsme minuli penzion v Rabyni, kde jsme před čtyřmi lety trávili první rodinnou dovolenou ve třech a já zamítnul myšlenku, že bychom tam nechali zadarmo stát auto, protože mi bylo jasné, že bychom nestihli včas seběhnout k vodě. Rozhodl jsem se to tedy risknout a zaplatit za vjezd do areálu. Pána, který vybíral peníze, jsem se zeptal, jestli se smí sjet až někam dolů a on naštěstí přikývnul. Během posledních metrů jsem jednou rukou skládal věci do batohu, pak jsme zaparkovali, rychle jsem popadl chlazené pití z ledničky v kufru (přijímám obdivné pohledy za to, jak jsem byl připravený;-)) rozhlédl se a zvolil jednu ze dvou cest, kde jsem tušil, že přijdeme k molu. Nebyl jsem si úplně jistý, ale pak jsme v dálce uviděli stát pár lidí a já si mohl oddechnout. Stihli jsme to. Kluci se ještě rychle vyčůrali a už přijela loď. Zabrali jsme si pěkná místa a vyjeli až na konečnou a pak ještě zpět. Kluci byli nadšení, protože se na projížďku hodně těšili a já vlastně taky, protože jsme i přes ranní zdržení všechno krásně stihli. Takřka dvouhodinová jízda utekla jako nic a my jsme zase stáli na souši.

Andík mě ještě přemluvil, že vezmeme z auta zbytky jídla a půjdeme nakrmit ryby. Jenže ono to není jen tak, najít v těch končinách místo, odkud byste mohli něco házet do vody, všude jsou soukromé zahrady. Procházeli jsme kolem nevzhledných zarostlých houštin, v nichž každou chvilku cosi zašustilo, a já si několikrát vzpomněl na hady, které jsme tu viděli tehdy před lety.

Pak jsme se ocitli na cestě u chat a sledovali zajíce, který pádil od nás pryč. Doběhl až k jakési bráně, tam se otočil a běžel zpátky. Kluci ho nadšeně sledovali a on nakonec přihopkal až asi na metr od nás a to si nás asi prvně všimnul, protože se zastavil, dlouho si nás prohlížel a pak teprve utekl. Vydali jsme se zpět, kluci nadšeně vyprávěli o roztomilém ušákovi a to jsme ještě netušili, že nejde o poslední setkání se zvěří...

Andík navrhl, abychom se vrátili k lodnímu molu, že bude házet pečivo odtamtud a mně to taky přišlo jako nejlepší nápad. S Álou jsem zůstal stál u zábradlí, zatímco Andík sestoupil po schodech téměř k vodě. Podával jsem mu zbytky jídla, když najednou vidím, jak se k němu vodou blíží asi metrový had. Sám doslova mrtvý strachy jsem ho varoval, on ho nejprve neviděl, ale když si ho všiml, vyběhl po schodech tak rychle, že bych tomu nikdy nevěřil a pustil se do záchvatovitého pláče. Vzhledem k tomu, že třeba ve školce si hada prý i hladil, došlo mi, že šlo hlavně o leknutí. Trvalo hodně dlouho, než se Andy uklidnil a díky tomu jsem sám zapomněl na svůj strach, Pak jsme se ještě prošli k penzionu a vrátili se k autu. Třičtvrtě na šest, čili nejvyšší čas vyjet domů. Klukům jsem pro jistotu dal ten den už druhou dávku kinedrylu, přece jen od té ranní uteklo hodně času.

Jízdu jsme si užívali, v autě nám hrál Doctor P.P., který nás na přání kluků doprovází posledních asi dva tisíce kilometrů prakticky bez přestávky. Akorát jsem se trochu rozčiloval nad rozkopanými silnicemi snad v každé obci. Už ani nevím, kde jsme to přesně byli, ale blížili jsme se po hodně úzké silnici k mostku, před nímž stála značka upozorňující na ještě větší zúžení. Za něj nebylo vidět, protože se nacházel v zatáčce. Raději jsem zpomalil na minimum, když v tom se proti nám přiřítilo auto neskutečnou rychlostí. Já jsem na místě zastavil a druhý řidič prudce zabrzdil. Ovšem když zůstal stát pár centimetrů od nás, vyvalil se z jeho auta oblak dýmu. Možná ho to trochu poučí pro příště. Já jsem si ale taky pořádně oddechl, když mi došlo, co se mohlo stát. Pak jsme se ještě jednou někde složitě míjeli s kamionem, který musel zastavit a do třetice v nějaké vesnici jsme sjížděli z kopce a druhý pruh byl rozkopaný. Najednou se proti nám vyloupl traktor s vlekem a mně bylo naprosto jasné, že jestli někdo bude couvat, on to nebude. Zpátečka do kopce nebyla nejpříjemnější, ale zvládli jsme to.

Pak už vlastně poslední zpestření představovala husa v Tatcích (tím nemám na mysli žádnou cyklistku ani řidičku, ale skutečně opeřence, který se usídlil na silnici). K radosti kluků jsem zastavil a čekal, nějak vtipně to komentoval a až po hodně dlouhé době jsem si uvědomil, že stojíme u hospody s plnou zahrádkou, odkud nás sledovali pobavení hosté. No co, ta jsem udělal radost dětem!:-)

Doma jsme zaparkovali ve třičtvrtě na osm a přiznávám, že ten den jsem toho měl prvně celkem dost...;-)

Loučeň...;-)

Ve středu jsme měli v plánu návštěvu loučeňského Labyrintária, kde už to velmi dobře známe, ale klukům se tam pořád hodně líbí. Akorát jsme tam museli mezi pondělím a středou, protože letos se tam koná dlouhodobá akce s Robinem Hoodem, která automaticky zvyšuje vstupné. A vzhledme k tomu, že my o ni zájem nemáme, přijde mi škoda, za ni platit.

Ráno jsme naložil do auta k piknikové dece jídlo a vyjeli jsme. Člověk by čekal, že ho na stokrát projeté cestě už nic nepřekvapí, opak je ale pravdou a přiznám se, že mi to pak leželo v hlavě ještě večer.

V obci Jíkev jsme se blížili k železničnímu přejezdu, kousek za námi se už delší dobu držel chlapík na skútru, nikam jsme nespěchali. Z přejezdů mám velký respekt, nevěřím tomu, že všechny nehody jsou z nepozornosti řidičů, na to se mi jich zdá až příliš. Ale vraťme se k naší cestě. Přejezd byl bez závor, ale zároveň bez STOPky, byl opatřen jen světly. Tentokrát nic nesvítilo, ani červená, ani bílá. Způsobně jsem přibrzdil, pro jistotu se i rozhlédl a pokračovali jsme dál. Jenže ve zpětném zrcátku jsem si všiml, že skútrista zastavuje. Co blbne, honilo se mi hlavou, vždyť tam stát nemusí.

"Jé, hele, motoráček!" Přerušil mě v přemýšlení Andík.

"Kde?"

"Tamhle," ukázal na trať, kterou jsme právě přejeli. Uf, tak to bylo o fous. A ve zpětném zrcátku jsem si všimnul, že opačným směrem blikala červená světla. Nechápu, jsem si na sto procent jistý, že před naším vjezdem nic nesvítilo. Tak já, který pouštím na silnici ježky, bažanty, nedám přednost vlaku...

Dojeli jsme na parkoviště u Labyrintária a bylo mi jasné, že tentokrát to nebude až tak pohodové jako minule, stálo tam totiž poměrně dost aut. A ještě k tomu nás slečna u vjezdu hned zkásla o pade za auto. Pak nám ještě doporučila, kam ho máme odstavit, aby bylo ve stínu. Jediný problém, že jsme museli překonat zákaz vjezdu...

Než jsme se stihli vymotat od auta, už vedle nás stálo několik dalších. Vydali jsme se ke vstupu a tam jsem čelil něčekanému problému - nebyl jsem schopen vyslovit slovo labyrintárium, abychom dostali správné vstupenky. Po čtyřech pokusech jsem to vzdal, naštěstí slečna byla chápavá.

Ačkoli jsme všude míjeli poměrně dost lidí, podařilo se nám najít naprosto klidný koutek, kde jsme si rozložili deku a mohli se pustit do oběda. Pak jsme si ještě zakopali, protože Andík je vášnivý fotbalista a po poměrně dlouhé době jsme pokračovali dál. Zamířili jsme do lanového centra, které jsme právě míjeli, ale bylo tam tolik lidí, že jsme po chvíli odešli.

Kluci se stejně nejvíc těšili do velkého tisového bludiště. Jenže tentokrát byly nějak zvláštně přestaveny branky, kterými se cesta dá upravovat, tak jsme si fakt pobloudili, cestu jsme nemohli najít. Aby toho nebylo málo, pro změnu Andík pronesl tu strašlivou větu: "Já chci kakat..." Naštěstí vydržel, a to nám hledání cesty ven trvalo poměrně dlouho. Pak jsme se tam ale ještě museli vrátit, jinak Andík nedal.

Když jsme se vrátili na parkoviště, překvapilo mě, že už bylo bez obsluhy, čekal bych, že když zaplatím, budu mít jistotu, že auto najdu ve stavu, v němž jsem ho opustil...

Cestou domů jsme se ještě zastavili v cukrárně "u kačera", kde si kluci dali zmrzku a stejně jako minule, i tentokrát byla úplně nejlepší!

Takže další vydařený výlet!;-)

Výlet do druhohor...;-)

Úterý představovalo změnu v mém rozplánovaném týdnu. Meteorologové se totiž trefili v předpovědi a skutečně nastala jednodenní změna počasí. Plánovano návštěvu pražského Dinoparku jsme tedy přesunuli právě na úterý.

Když jsem o několik dní dřív sondoval, co by kluci chtěli vidět, hlavně Andík se zmínil o dinoparku. Při vzpomínce na červencové bloudění po Liberci jsem nadhodil, že bychom mohli zajet na Harfu a nápad se klukům zalíbil. Mělo to ještě další výhodu - kluci tak nebyli pod vlivem (kinedrylu), protože jednoznačně nejvýhodnější jízda do Libně, je vlakem.

Cestou na nádraží chvilku krápalo, z vlaku jsme sledovali déšť a poprchávalo, i když jsme vystoupili v Libni. Vzhledem k tomu, že na Harfě jsou ještěři vystaveni venku, začal se o mě trochu zmocňovat strach, aby nebylo zavřeno. Jednou z atrakcí je pro kluky MHD, proto jsme nastoupili do tramvaje, projeli kolem nákupního centra, pak přestoupili na metro a vrátili se jednu stanici právě k centru. Původně jsem chtěl na "normální" jídlo, hned u metra je totiž jedna z restaurací spřízněná s kapelou Tři sestry a pamatuju si, jak jsem tam v minulé práci jezdíval a byl vždycky velmi spokojený. Jenže před vchodem se začal cukat nejdří Andík a posléze i Ála. Chtěli radši hamburgera. No, dobře, je to jejich výlet. Vydali jsme tedy rovnou do nákupáku a na přání kluků vyjeli výtahem do nejvyššího patra (ono jich tam zase tolik není;-)). Původně jsem úplně zapomněl, že tam je i mekáč, což ovšem kluci nemohli přehlédnout. Jenže jde o takovou tu ořezanou "menší verzi" pouze se základní nabídkou a dostalo mě, že nevedou ani Caesar salát. Díky tomu jsem ale ochutnal kuřecí salát z Burger kingu a přišel na to, že je dost chutný a zároveň levnější.

Než jsme se stihli najíst přestalo pršet, takže jsme hned poté vyrazili do Dinoparku. Vždycky jsem si myslel, že je tam nějaký malý, ale byl jsem mile překvapený, že jsem se mýlil. Akorát jsem ze zase ujistil, že už bych se nemohl vrátit k učení, protože mi dost vadí rozjivenmé děti a jejich laxní rodiče. Jako třeba kluk, který byl nejmíň o rok starší než náš Andy, přičemž mluvil mnohem hůř než Ála, neustále kolem nás pobíhal, otravoval nás a jeho matka v uctivé vzdálenosti s mobilem u ucha a několika taškami z módních butiků dělala, že ho nevidí. Když před námi začal propichovat jednoho z vystavených ještěrů, naznačil jsem mu, že by to dělat neměl, kluk utekl, ale za chvíli se zase vrátil. Pak jsme se s ním naštěstí setkali až na samém konci, kdy nás zase trochu otravoval.

Vzhledem k venkovnímu prostředí se nebál ani Ála (v Liberci je přece jen větší temno a působí to strašidelněji), i když bylo vidět, že určitý respekt má.

Nějak se u nás rozmohlo, že kluci chtějí takovou tu pamětní minci, co si lze zpravidla za 30 korun koupit v automatu, i tady na ni došlo, oba kluci si vybrali ze dvou možností, bohužel Andíkovi vypadla úplně jiná, ale srovnal se s tím statečně;-)

U východu pak ještě kluci chtěli na hýbající se dinosaury, tak jsem jim tam hodil po dvacce, Álu trochu otravovaly děti, které tam přiběhly, ale nic tragického. Když jsem Álovi pomáhal dolů, nacpala se tam holka na první pohled dobře situovaného pána a hned reklamovala, že se to nehýbe. Pán ji ale uzemnil: "Ano, musí se tam hodit dvacetikoruna, ale mně to neuspokojilo."

Když jsme areál opustili, zůstali jsme ještě střešních exponátů, do kterých se všelijak bouchá a přiznávám, že anii mně ten hluk nebyl až tak příjemný. Ale co by člověk neudělal pro děti, že ano!;-) Když tak kluci do něčeho začali třískat, hned se k Álovi nacpala poměrně velká holka (u které bych ani nečekal, že si ještě bude hrát) a snažila se ho nenápadně odstrčit. Nijak jsem nezasahoval a za chvilku mě Ála přesvědčil, že by to ani nebylo nutné. Holka na něj totiž, ať jí dá paličku. Ála se na ni drsně podíval a pokračoval v produkci. Ona tedy vyklidila prostor. Na Andíka si nedovolila, protože je vidět, že je starší, ovšem u něj by pravděpodobně uspěla mnohem lépe. Byl jsem na Álu hrdý, že se jen tak nedá!

Jen o malinkou chvilku později jsem taky pochopil, proč mě celou dobu sledovala jakási mladá maminka. Procházela kolem nás, za ní několik dětí a jedno z nich najednou začalo mávat a hlasitě volat: "Ahoj, Álo".

Domů jsme jeli za úplného sluníčka poloprázdným vlakem a jak se večer ukázalo, bylo to celkem štěstí, protože k večeru měly citelné zpoždění.

Mirakulum...;-)

V pondělí jsme využili pěkného počasí a vyrazili na rodinný výlet do Mirakula. Cesta proběhla pohodově a na místě mě překvapila skvělá organizace u parkoviště, kdy se najednou sjíždělo velké množství aut, ale několik rozestavěných pořadatelů všechny rychle nasměrovalo až přímo na místa. Snad jen bych doporučoval, aby hned na kraji u křižovatky nestála bloncka, protože to pak koukáte, koukáte (jak vás naviguje) a málem si nevšimnete aut před sebou. Za úplně nejkladnější překvapení jsem ale považoval, že se za parkování nic neplatilo. Dosud jsem měl totiž pocit, že u nás se tak nějak platí za všechno...

Vydali jsme se k pokladně a tam jsem si uvědomil, jak jsou někteří lidé divní. Já jsem taky rozený pesimista, ale abych byl někde prvně, navíc ještě před vchodem, odkud nic pořádně nevidím, a pořád si stěžoval, jak je to blbý a že je vidět, že je to nedodělaná hurá akce, to teda ne.

Stejně jako většina dalších jsme se zastavili hned na první velké trampolíně, takže tam během chvilky bylo dost narváno, jenže davy se objevovaly ve vlnách, takže během pár okamžiků tam bylo naopak prázdno. Kluci se tam vyskákali do sytosti. No a nám hned u první fotky došla baerka ve foťáku, tak si svou fotografickou premiéru odbyl můj nový mobil.

Díky letmému projetí webových stránek jsem věděl, že je doporučeno vzít si s sebou baterku, tak jsme mohli i do podzemních chodeb. Ála se tam bál, tak jsem dál pokračoval jen s Andíkem. Zezačátku jsem zapomínal na nízký strop, tak jsem si trochu omlátil hlavu, ale za chvilku mi to už ani nepřišlo. Andík, který se zpravidla bojí výšek tím způsobem, že stačí, abych ho vzal do náruče a už se mě s vyděšeným výrazem pevně drží, se tentokrát velmi překonal. Prvně právě v tom podzemním bludišti, kdy jsme dorazili k jednomu z východů, odkud se dalo dostat pouze vyšplháním skrz takové jakoby provazové schody. Když jsem to viděl, automaticky jsem se otočil, že jdeme hledat dál, ale Andy mě zarazil, že jdeme tamtudy.

Bobříka odvahy jsme si pak splnili ještě několikrát. Já, který se bojím i postavit na židli, jsem s Andíkem lezl po provazových chodníkách ve výšce, kde se všechno kymácelo, jak tam probíhali vyjevené děti a ani jsem si nevzpomněl na to, že bych se měl vlastně bát. Akorát velké mínus i dospělým, kteří viděli, že někde v úzkých místech jsme pouštěli děti, které šly v opačném směru a oni se před nás cpali jako praštění. U praštěných puberťáků to chápu, ale rodiče by mohli na pětileté dítě brát ohledy.

Jinak ale takového pohybu jsme měl snad naposledy na gymplu, než jsem si sehnal pernamentní omluvenku (kde tehdy doktor zapomněl napsat datum a formuloval to tak, že se dala používat takřka celý rok). Dokonce mě kluci přemluvili, abych šel s nimi na další velkou nafukovací trampolínu.

Asi jediné trochu nepříjemné překvapení byla cesta vláčkem, kam kluci chtěli, ale když jsme zjistili, že se platí sto korun za osobu, vysvětlili jsme jim, že z toho nic nebude. Přišlo nám to jako celkem dost.

Když jsme se blížili k východu, zašli jsme s klukama ještě do keříkového bludiště a musím se přiznat, že jsme chvílemi byli úplně bezradní, možností tam bylo skutečně víc než dost, Ála už propadal beznaději, takže když se před námi náhle a nečekaně objevil východ, nevěřil jsem vlastním očím.

Odcházeli jsme po nějakých 6 hodinách s tím, že tam rozhodně nejsme naposledy...;-)

První z výletů...;-)

V samém závěru prázdnin se mi ještě podařilo zařídit si týden dovolené a rozhodně nemám v plánu zahálet. Smršť výletů s klukama jsem vlastně zahájil už v sobotu.

Bič jsem si na sebe ušil vlastně už před třemi týdny, kdy jsme se stavili na svatbě kolegy v Žirči u Dvora Králové. Zatímco si snoubenci říkali ano a Ála kvílel po štípnutí vosou, objevili v tamním parku plakát, jenž zval na výstavu morčat a králíků. A nebyli by to naši kluci, kdyby na něčem takovém chyběli. Co na tom, že je to 90 km od nás...

Ráno jsme vyjeli po D11, která je u nás pořád v rekonstrukci, takže nájezd ze stopky v duchu hesla dvěstě v městě třista z místa. V Hradci vúseku s největší koncentrací kruhových objezdů na světě mě hlasitě vytroubil starý citroen, kterému se nelíbilo, že jsem na objezd vjel, sice ve stejnou dobu jako on, jenže on byl rozjetý a díky tomu podstatně rychlejší, tudíž u mě byl dříve, než jsem čekal. No, myslím, že i do citroenů montojí brzdy.

Pod vlivem podobných výstav v Lysé nad Labem, kam občas s kluky jezdíme, jsem čekal akci pro pár bláznivých nadšenců, kteří si zapisují, který chlup kterému zvířeti roste jiným směrem. Jenže to jsem se hodně mýlil. Už slušně zaplněné rozlehlé parkoviště na louce dávalo tušit, že se jedná o událost s velkým U, o čemž jsme se ostatně přesvědčili i přímo na místě, kde proudily davy lidí a při zběžném pohledu mi bylo jasné, že by se v areálu dal strávit celý den. Kromě slepic, kachen, hus i s malými mláďaty, se kluci rozplývali nad králíky všech velikostí, psy, ale taky papoušky, kaktusy... Morčata byla soustředěna do jakéhosi stanu, kde na mě čekalo nemilé překvapení a největší mínus celé akce. To si takhle procházíte mezi klecemi s hlodavci, když najednou narazíte na průheldnou bedýnku s klubkem pruhovaných hadů. Naštěstí naši kluci už ve svém věku pochopili, že na tohle téma si se mnou nezažertují, tudíž mě Andík hned varoval a já mohl vyklidit prostor. Tohle teda byla podpásovka. Andík se ještě rozplýval nad závody králíků, Ála zase neúnavně otravoval, která ze zvířátek chce koupit (nepomohly ani výmluvy, že bychom ho neměli, jak převézt - o kus dál totiž bylo možno zakoupit i proutěné klece) a po lehkém obědě jsme se vydali zpátky. Čekal nás ještě přejezd do Rosic na akci s modelovými a zahradními železnicemi.

Padesítiminutový přesun využil Ála prakticky hned ke spánku a Andy klasicky usnul těsně před cílem. A když myslím těsně, pak skutečně asi 5 minut před nádražím, kde se vše konalo. Jenže zatímco na Álu stačí promluvit a on je schopen okamžitě vyskočit a fungovat, Andík po posílení kinedrylem potřebuje na rozkoukání mnohem víc času.

Po zaplacení dobrovolného vstupného se kluci několikrát svezli na vláčcích, jejichž koleje byly rozprostřeny v areálu. Potom jsme se trochu zasekli v historickém vagóně, v němž byla modelová železnice a klukům se odtamtud nechtělo.

Po cestě domů se zastávkou u pardubického Mekáče jsem konečně pochopil, jak se mohlo stát, že jsem před třemi týdny zabloudil na kruháku;-). Tentokrát se mi to stalo znovu a až když jsem se po pár kilometrech otočil a vracel, došlo mi, že jedu po provizorní silnici, zatímco ta "opravdová" hned vedle byla zbořená a ve výstavbě. Tak to se mnou není až tak zlé!;-) Jo a ještě mě teda dostala uzávěrka úseku ještě v Pradubicích, kdy jedete jedete, najednou silnice označená zátarasy a po rychlém vyhodnocení situace vám dojde, že mezi těmi zátarasy máte prokličkovat a pokračovat v zúženém pruhu. Slušná práce!;-)

Na D11 se potom kluci pořádně rozjeli. Zpočátku jsem byl rád, protože jsem jim na cestu zpět nedal kinedryl, nicméně po chvíli už to bylo i na mě trochu moc. Naštěstí cesta domů utekla velmi rychle.

No a myslím, že na příští rok touto dobou máme plán už teď!;-)

Vysněná cesta...;-)

Aby těch výletů o minulém víkendu nebylo málo, už od pátku Andík zasněně a nadšeně mluvil o Úvalech a že by se tam strašně rád podíval. Na mé námitky, že tam vlastně nic k vidění není a téměř všechno může zahlédnout z vlaku, odpovídal, že ne, že je to tam mochezké.

Ještě v pátek večer jsem se uklidňoval, že se z toho vyspí a zapomene. Úplně stejně jsem doufal v sobotu večer. Jenže když v neděli ráno přišel s tím, že bychom mohli jet do Úval, došlo mi, že mi asi nic jiného nezbývá. A tak jsme se tam vydali. Já, Andy a Ála. Vlakem. Máma zatím doma připravovala oběd.

Když jsme jako takřka jediní vystoupili z vlaku na místním oprav(ova)eném nádraží, hned se na nás s nadějí vrhnul nějaký mladík, abychom mu poradili, kudy se dostane do města, protože v podchodu je to zavřené. Když viděl můj tupý a stejně nechápavý výraz, rozloučil se a popřál hodně štěstí.

Došli jsme do podchodu a skutečně výlez ven směr vlevo uzavřen plotem. Dalo se částečně projít jen směrem k nádražní budově. Na ulici jsme se pak vydali směrem k závorám, jenže po chvíli jsem spatřil ceduli s objížďkou, která místo doleva ukazovala kamsi vpravo. S nadějí, že třeba jde jen o objezd pro auta jsme pokračovali dál a měli jsme štěstí. K možná dočasně zrušeným závorám jsme došli. Jenže jak se dostat na druhou stranu přes koleje, když všechno bylo oplocené. Koukali jsme jen na další podchod, u nějž ale byla cedulka druhé nástupiště, kam jsme ale přece nechtěli. Jiná možnost nezbývala, vydai jsme se tedy tam. Na konci podchodu jsme měli možnost pokračovat na nástupiště nebo do města. Docela bych uvítal trochu lepší značení pro lidi, kteří to tam zase tolik neznají, i když chápu, že výletníků tam asi moc nejezdí. Na ulici jsme potom potkali pána, co se nás na nástupišti ptal na cestu, s úsměvem na nás volal: "Tak jste to taky nakonec našli?!" A rukou ukazoval vítězné gesto V.

Došli jsme na náměstí, netušil jsem, kam dál, abych klukům ukázal všechny pamětihodnosti, ono tam totiž opravdu nic moc nebylo. Pak jsme tedy zašli kolem kostela přes říčku do lesa a po pár desítkách metrů se vrátili. Andy byl spokojený, vždyť konečně viděl Úvaly!;-)

Měli jsme ještě dost času, proto jsme se stavili v cukrárně a pak nezbývalo než se zase promotat zpátky na nádraží. Z dojíždění do práce jsem tušil, že všechny vlaky jezdí od druhého nástupiště, nicméně jsem měl nastražené uši, abychom případně stihli přeběhnout.

Ve vlaku mi potom Andík asi desetkrát vděčně poděkoval za to, že jsem ho vzal do Úval, až se na mě s úsměvem otočila za námi sedící paní, aby na vlastní oči viděla toho hodného tátu, který plní dětské sny.

Domů jsme dorazili akorát v poledne a pár minut poté začalo pršet. Jen na chvilku, ale byl jsem rád, že jsme to stihli.

Už teď lehce trnu, jaké město nebo vesnici si ten náš zeměpisec zvolí příště.

"Route" 76...;-)

Už nějakou dobu jsme se chystali s dětmi navštívit ZOO ve Dvoře Králové, takže když se kolega zmínil o tom, že se v sobotu ve Dvoře žení, bylo o plánu rozhodnuto.

Vyjeli jsme sice s tradičním asi třicetiminutovým zpožděním, ale stále poměrně brzy a cesta ubíhala bez nejmenších problémů. Aby klukům nebylo blbě, měli zase jako vždy za úkol hledat na polích zajíce či srnky. A stejně jako pokaždé jsme žádné nezahlédli. Jen Ála se nás snažil přesvědčit, že viděl medvěda. Dejme tomu, že si ho v Polabí dovedu představit poněkud lépe než tygra, kterého údajně spatřil minule!:-)

Už od večera jsem si lámal hlavu nad tím, co znamená červená barva na trase, kterou jsem si zběžně prohlédl na google maps. Jelikož jsem na to nepřišel, raději jsem se rozhodl sjet z dálnice dřív a kritickému místu se vyhnout. Číslo sjezdu jsem si zapsal na papírek a ten si vzal s sebou. Když jsme se blížili ke konci D11, začal jsem nahlas přemýšlet, jaké to bylo číslo. To jsme akorát minuli exit 76. Protože navigace kopírovala trasu googlu, našmátral jsem poslepu v tašce položené vzadu papírek s poznámkou, abychom to nepropásli. Na lístku stálo exit 76. Super...;-)

Žádné mimořádné komplikace nás ale nečekaly. Vlastně až někde u Jaroměře jsme si trochu postáli v koloně, protože tam silničáři řídili dopravu kyvadlově a kyvadlo bylo, řekněme, pořádně dlouhé, rozhodně jsme tam strávili víc než pět minut. K zámeckému parku, kde se obřad konal jsme ale přijeli s ideálním časem, celá sláva měla vypuknout za patnáct minut, takže přesně včas. Pozdravil jsem se s ženichem, se šéfem a dalšími kolegy, z nichž mě tam prakticky nikdo nečekal a nastražil uši, abych slyšel ano. Místo toho jsem ale zaslechl Álo, který mi lehce plačtivým hlasem řekl, že ho pálí prst a během okamžiku mi došlo, že ho do něj štípla vosa. To už taky řval jako pomihnutý, tak se s ním manželka přesunula pryč. Já jsem kolegovi popřál a vrátili jsme se k autu, abychom se přesunuli k necelých 6 kilometrů vzdálené ZOO.

Tam mě velmi mile překvapilo rozlehlé parkoviště, které je navíc zdarma, o něco méně už se mi líbila jediná pokladna s frontou, kde jsme si chvíli postáli. Ovšem nic tragického. V ZOO jsme celkem dost zvířat neviděli, díky vedru se všudemožně schovávala, takže nezbývalo než věřit, že tam skutečně jsou. Nikdo mě ale nemusel přesvědčovat o existenci hadů, tudíž jsem raději zůstal venku před budovou terária. To mi připomnělo, že jsme občas měli problém najít u výběhu popisek, občas jsme ho nenašli vůbec, asi když byla část výběhu venku a část uvnitř, kam se nám nechtělo. Obecně - ne, že by se mi tam nelíbilo, ale jedničkou pro mě zůstává ZOO v Liberci. Už kvůli příjemnému stínu.

Pozdě odpoledne jsme se vydali na cestu zpátky a postupně všichni usnuli. Já se trochu probral nejprve na opravovaném úseku, kde jsme si zase postáli a potom hlavně, když jsem se lekl, že jsem nějak blbě odbočil, protože jsem kdesi u dálnice na ni nakonec netrefil.

Omyl. To jen navigace mě tentokrát sama od sebe vedla přes kritický exit 76...:-)