Výhra na druhou...;-)

To se na mě zase po nějaké době usmálo štěstí, zazvonil mi telefon a paní z mého oblíbeného časopisu (aby ne;-)) mi oznámila, že jsem vyhrál VIP vstup pro dva na akci na autodromu v Sosnové u České Lípy, prý se mi ještě ozvou organizátoři, aby se všechno dohodlo. "Tak to je tohle, a to se nám snad ještě nestalo, vy jste vyhrál ještě ve druhé soutěži…" Ale zůstaňme u Sosnové, druhou výhru nechám propadnout!;-)

Nejdřív jsem to nějak musel navlíknout před manželkou, protože samotnému se mi tam nechtělo a nepředpokládal jsem, že by skákala nadšením nad vůní benzinu. Jaké bylo moje překvapení, když nad pozvánkou řekla, že jo. Snad se nebude zlobit, když na ni prásknu, že hlavním důvodem prý byla věta: Po dobu celé akce je zajištěn bohatý catering.;-)
Sobotní ráno vypadalo všelijak, ale hlavně na déšť, přesto jsme v osm vyjeli. Cestou se počasí střídalo snad každých pět kilometrů, takže jsme byli do poslední chvíle napjatí, jak vlastně bude. Zabloudili jsme až snad na posledním kilometru, kdy jsme nevěděli, kudy sjet k areálu, ale možná to ani bloudění nebylo, nevím, každopádně jsme za chvilku parkovali.
Čekal jsem všechno možné, ale že hned u vchodu budeme velmi srdečně přijati a posláni do budovy, abychom se občerstvili, to mě nenapadlo. Tam jsme se ještě měli zapsat do skupin, což bylo chytré, jelikož se tak nikde nebude stát fronta. Jednotlivé skupiny se budou střídat na stanovištích. Naštěstí mi to kupodivu velmi rychle došlo a zapsal jsem nás tam, kde byly podle rozpisu zajímavé disciplíny hned zkraje. Pak jsem se tedy trochu lekl, to když jsem ještě musel podepsat prohlášení, že když se mi něco stane, můžu si za to sám, stejně jako že hradím veškerou škodu, kterou způsobím. Ale co, tak pojedu závoďákem třeba dvacítkou, no!;-)
Pozvánka nelhala ani trochu, bohatý catering byl opravdu bohatý!;-) Něco jsme pojedli, vydrželi krátkou tiskovku a už se vydali ke své skupině. Velmi příjemný moderátor byl po celou dobu k dispozici k jakýmkoli organizačním otázkám a mě trochu dostal chlápek, který do sebe lil pivo, přestože se účastnil disciplín.
Ta první byla spíš na pobavení - pomocí speciálních brýlí nám navodili pocit opilce a úkolem bylo projít mezi sudy, přes lávku, mezi pneumatikami a na konci se trefit klíčkem do startéru trenažéru a dostat se tak k odměně. Pro mě byl nepřekonatelný problém právě ten klíček. Já totiž s klíčem startovat neumím, takže jsem ho tam ani neuměl zastrčit, ale nakonec se přece jen podařilo.
Pak jsme se přesunuli ke stanovišti, kde stály dva závodní vozy Ford Fiesta. Viděl jsem první dva jezdce a říkal si, že to bude trapas. Škoda neškoda, jeli jak blázni, zatáčky brali bokem. Když na mě přišla řada, musel jsem si nejdřív vzít helmu, tu mi potom asistent připevnil a nastal problém, jak se dostat do auta, když otevřete dveře a tam na vás koukají trubky, které vyztužují karoserii. Po parodii na gymnastický výkon, při kterém jsem se snad stokrát fláknul do hlavy (naštěstí chráněné helmou) jsem se konečně usadil, asistent mě připoutal a povídá, ať pomalu dojedu ke světlům a až se rozsvítí, můžu vyrazit. Podíval jsem se vedle sebe, řadící páka i ruční brzda evidentně hodně používaná, navíc z polohy páky to vypadalo, že je tam předem zařazená dvojka, což ale bylo pouhé zdání. Všechny rychlosti těsně u sebe a k sobě dozadu byla jednička a ještě víc dozadu dvojka. Naštěstí mi to došlo dřív, než by mi to chcíplo;-) K tomu ostatně taky došlo, ale až úplně na konci, kdy jsem zaparkoval a nemohl najít neutrál. Jízda mě bavila, motor řval jako blázen a až k závěru jsem málem zabloudil, protože jsem si nebyl jistý, kudy mám jet. Sice jsem viděl cíl, ale nevěděl jsem, kterou cestou k němu, abych do někoho nenarazil. Ale asi to bylo jedno, zvolil jsem jednu a byla správná.
Pak byl na řadě drift, na to jsem se těšil, znám z televize, ale nikdy jsem nezkoušel. Během čekání se ozvalo hlášení, že právě byli vylosování výherci jízdy s Romanem Krestou - účastníkem světového šampionátu WRC a několikanásobným mistrem ČR v rally. Ujistil jsem se, že všechny ženské jsou stejné. Vylosované ženy vykřikovaly nadšením z představy jízdy s mladým závodníkem: "Pane bože!" Když se ozvalo jméno mé manželky, vykulila oči hrůzou a špitla: "Pane bože!" Výhru mi tedy darovala.

Stihli jsme ještě zmíněný drift, manželka jela se mnou, sice jsem pokaždé skončil v ukázkových hodinách, ale zážitek to byl. Pak jsem se přesunuli k místu, kam před chvilkou dorazilo závodní Mitsubishi. Když jsem viděl (a hlavně slyšel), jak rychle letěli první výherci, nebylo mi právě nejlíp. Dokonce jsem se rozhodl vyplivnout bonbon, který jsem si původně vzal, aby mi nebylo zle!;-) Pořád lepší si do helmy odložit chlebíčky z rána než se udusit bonbonem. Pak už na mě přišla řada - dostal jsem helmu, poslední instrukce jak přežít, a když se auto přiřítilo a vypadnul z něj člověk přede mnou, nasoukal jsem se opět přes trubky dovnitř. Pak mě tam připoutali (systém byl vysoko nad moje chápání), snad abych si to nerozmyslel, nebo abych nevypadl cestou a já prohodil ke Krestovi: "Pojedete opatrně?" On se na mě lišácky podíval a až konejšivě pronesl: "No jasně, jako když jedu na nákup!"

Pak se zavřely dveře, něco zarachotilo a od té doby jsem slyšel jen burácení motoru a viděl cosi rozmazaného před sebou. Vlastně už vím, připomínalo mi to obraz z těch opileckých brýlí. Vnímal jsem jen, jak řidič strašně rychle přehmatával mezi ručkou a řadící pákou - zatáčky jsme totiž brali právě přes ručku. Když jsme zastavili, pomohli mi z "pout" (ono to dost připomínalo dětskou autosedačku, ale naši kluci se z ní už ve dvou letech uměli dostat, já to v sobotu v pětatřiceti nedokázal), já udělal jakýsi výmyk přes hrazdu (ovšem v provedení hrocha) a vysmátý jsem odcházel. Až po pár minutách se mi začala točit hlava a když jsem si na chvíli sedl, začal se mi mírně vlnit žaludek. Ale vydržel jsem.
Potom jsme se vydali na oběd a po něm se rozhodli jet domů. Nevím teda jak manželka, ale já si to fakt užil. Doufám, že zase brzy něco podobného vyhraju. I když tohle byla vlastně taková výhra na druhou.

Na vyhrané akci jsme vyhráli ještě jednou…;-)

Velký závodník se chystá na životní jízdu...;-)

Poslední instrukce jak přežít...

Tak kde je to prdítko?!

Konec srandy...

Dělej, připoutej ho, ať nezdrhne!

Kde tady mají pytlíky?

Černý humor ne...

Nový týden mi začal tak nějak zvláštně. Vlastně to začalo už v noci, kdy se mi zdál takový divný sen, kdy jsem se ocitl zpátky v našem starém bytě, odkud mě ovšem vyhnal had, před nímž jsem utekl na balkon (druhé patro - skvělý nápad na únik;-)).
Ráno se mi na celé noční dobrodružství podařilo zapomenout a vybavilo se mi až s druhým nepříjemným zážitkem, který mě potkal cestou do práce. Stál jsem v posledních dveřích metra, zastavili jsme na Hlavním nádraží. Dveřmi u mě nikdo nenastupoval, ale na nástupišti hned u mě postával hlouček lidí. Došlo mi, že jsou vesměs oblečeni v uniformách DPP. V tom se rozestoupili a já spatřil na zemi tak dva metry ode mě nosítka, na nichž ležela bezvládná postava celá zabalená v černém igelitu. Jako ve filmu, čímž jsem se taky uklidňoval do té doby, než mi došlo, že nikde nejsou žádní osvětlovači ani režisér. Dva muži nosítka zvedli a odnášeli k eskalátoru. Na místě zůstaly jen nějaký kufry a záchranář, který cosi vyplňoval. Nevím, jsem asi přecitlivělý a hlavně netuším, co se vlastně opravdu stalo, ale čekal bych třeba uzavřenou stanici nebo tak něco.
Na tu scénu jsem nemohl přestat myslet, rozhodně mi ovlivnila začátek týdne, i když trvala sotva dvě minuty nebo jak dlouho metro stojí ve stanici. Pak jsem dorazil do kanceláře a zcela logicky očekával, že v pracovním shonu na všechno brzy zapomenu. Jenže to bych nemohl být v týmu vtipálků, kteří mi to nechtěně připomínali. Třeba jako když se jeden kolega při práci cpal jídlem a zaskočilo mu sousto. První na něj zavolal, jestli se chystá umřít a další tu myšlenku se smíchem začali rozvíjet. Mně to nějak vtipné nepřišlo. Stejně jako když se později místností ozýval zvláštní zvuk připomínající monotóní pípání přístrojů v nemocnici. Když po chvíli utichl, kdosi prohodil: "Už umřel!"
Ne, dneska na mě s černým humorem nechoďte...

Každý den něco...;-)

Ačkoli v minulé práci jsem za celé čtyři roky přišel pozdě jen jednou (když poslední týden nejel vlak), na novém pracovišti se mi to povedlo prvně už minulé úterý, čili po osmi dnech. Díky modernizaci poslední části železničního koridoru, aby vlaky jezdily rychleji než vítr, se občas stane, že nejedou vůbec, protože dělníci omylem překopnou nějaký ten kabel a podobně. Nejinak tomu bylo v tomto případě. Zrovna jako na potvoru jsem si den předem nechal v práci jak notebook, tak služební telefon, protože ani jedno z toho přece doma nepotřebuju, a neměl jsem tak na nikoho kontakt, abych se omluvil. Pro jistotu jsem si tedy vzal zpožděnku, kterou pokrokově nabízí už průvodčí ve vlaku. 40 minut na ní stálo. V práci z toho nikdo žádnou vědu nedělal, ale mně to bylo trapné, protože pozdní příchody nemám rád.
Aby toho nebylo málo, hned ve středu nepostihla technická porucha trať, ale rovnou celý vlak. Relativně moderní City elephanty splňují poslední trendy pro moderní dopravy, jako je třeba klimatizace, kvůli které si lidi v létě, kdy je venku +30 stupňů, nosí svetry, aby si je ve vlaku natáhli, protože klimatizace nejde podle průvodčího nastavit jinak než na -10.:-) Nebo třeba bezbariérový přístup do vlaku, který nikdy nikdo nepoužil. Tedy až do minulé středy, kdy průvodčí pomáhal do vlaku vozíčkáři, jenž chtěl jet jen dvě stanice, ale plošina se zasekla, takže vlak nejel. Tentokrát jsem naštěstí byl připraven a včas jsem se omluvil, ovšem bylo mi to ještě trapnější. Zpožděnku od průvodčí jsem si opět vzal.
Je ale fakt, že pokrok se nedal přehlédnout, zpoždění měla sestupnou tendenci - v úterý zmíněných 40 minut, ve středu už jen 30. Čtvrteční cesta byla téměř nudná, jako vždy nás z reproduktoru snad tisíckrát otravně upozornili, že z důvodu rekonstrukce se ve stanici Praha Běchovice vystupuje pouze z prvních dveří prvního vozu první soupravy (ty jedničky mě vždycky strašně pobaví, jako by první dveře mohly být vlaku ještě jednou - ale u ČD nikdy nevíte;-)). A strojvedoucí se asi tak moc soustředil na počítání dveří, že v Běchovicích zapomněl zastavit, takže když jsme nádraží minuli (zrovna tam vystupuje vždycky dost lidí), ozvalo se inovované hlášení - upozorňujeme cestující, kteří chtěli vystoupit v Běchovicích, aby vystoupili v Počernicích (následující zastávka) a k cestě do Běchovic použili zpáteční vlak.
V pátek jsem se potom cítil jaksi nenaplněn, podveden. Nic se nestalo, vlak přijel téměř načas, ale naštěstí mám možnost dát drahám ještě druhou šanci a to na zpáteční cestě. To jsme totiž zůstali stát v Běchovicích a z rozhlasu se ozvalo, že náš vlak bude opožděn z důvodu mimořádnosti na trati. Předpokládaná doba zpoždění 5-20 minut. Není nad jasnou konkrétní informaci...;-)

Čest naší památce!;-)

Ačkoli jsem v pondělí nastoupil do nového zaměstnání, ještě aspoň jedna vzpomínka na to minulé. Na náš speciální team, který jsme ustavili napříč odděleními a mnohdy to vypadalo tak, že ani do toho svého nepatřím. Bylo nás... Tři. Já, kolega H a kolegyně L.

Jak to vlastně všechno začalo? Loni na jaře jsme se každý den ze slušnosti pozdravili. Oni sdílelli naši kancelář, jinak patřili pod Dobříš. Jednou mi ale H. z velké legrace poslal odkaz na video na youtube. Bezelstně jsem jej otevřel a zíral na dva bojující hady na jakémsi molu u vody. Nějakým způsobem se totiž dozvěděl, jak je to s tou mou láskou k plazům. Už podle mé reakce pochopil, že to moc legrační nebylo, načež se mi ten den snad dvacetkrát omluvil. Považoval jsem to za uzavřené, jenže druhý den přišel, omluvil se mi znovu, dokonce mi něco dal. Pak z něj vylezlo, že se doma chtěl vtipně pochlubit, jak napálil člověk s fóbií a jeho matka ho prý strašně seřvala, protože o těchto věcech náhodou něco věděla. Kolegyně L. mu taky vynadala a tím jsme se nějak víc začali bavit. Postupně jsem s nimi začal jezdit na obědy a sdílený humor mi vyhovoval natolik, že jsem překonal loňskou pracovní krizi.

Paní L. je tajná kuřačka (její partner se o tom nesmí dozvědět), takže jsem postpně přejal manýry svých papírových kolegů a začal chodit "na cígo". Kouřila tedy jen ona, my dva jsme tam jen postávali a společně jsme drbali. Ostatní se nám postupně začali vyhýbat, protože hlavním tématem našich hovorů se staly pokakané plínky, počůrané podlahy, poblinkané oblečení. Zkrátka všechno to, co rodiče znají. V našem podání ovšem milionkrát zveličené. Nám už to ale ani divné nepřišlo. Pan H. má malá dvojčata - kluka a holku. Nikdy nezapomenu, jak jsme se bavili u kasy v Albertu o tom, jak jsme musel odebírat Andymu vzorky stolice a jaké nečekané trable to přineslo. Paní pokladní se dlouho tvářila jako by nic, ale nakonec vyprskla smíchy. V tu chvíli mi teprve došlo, že mě slyší i někdo další.

Loni na mě taky ušili tu boudu, jak těsně před prvním plánovaným odjezdem na naši dovolenou u Balatonu, požádali svého maďarského kamaráda, aby mi zavolal, že nemáme jezdit, protože tam napadl sníh a Balaton zamrznul. Na konci května. Jenže když vám to říká někdo, kdo neumí ani slovo jinak než maďarsky a asi po 5 minutách povolá svého bratra, který umí pár anglických slov, aby tlumočil, zbaštíte téměř vše. Tím spíš, že číslo na displeji má skutečně maďarskou předvolbu.

Abych to zkrátil, tenhle příspěvek je na jejich počest. A aby to snad nevypadalo, že jsme byli opravdu tak nechutní, pochlubím se tu dvěma z intelektuálních básní, které jsem během fungování našeho teamu sepsal. Jen každou musím lehce uvést do souvislostí…

Honík - tak jsme kolegovu začali oslovovat poté, co se před námi prořekl, že jeho malá dcera neumí "Z", takže na svého malého bratra volá Honíku.

Při cestách na oběd se mu jeden den podařilo v garáži odřít přední bok auta a o dva dny později tam ulomil zrcátko (na jeho obhajobu ovšem musím podotknout, že měl skutečně nejhorší možné parkovací místo)

Když se mu podařilo přelít nadrž a v autě to smrdělo tak, že se tam nedalo vydržet, musel jej dát do servisu Auto Poly, kam jsme zajeli hned z oběda, během nějž už objednával taxi na cestu do kanceláře.

No a Dobříš - to je jeho oficiální sídlo, ačkoli sedí v Praze.

Omluvte pár jadrnějších výrazů.;-)

Balada o Honíkovi

Honík řídí jako ďábel, v autě spí, pokládá kabel

holky, kluky prohání

Trvalo to ale krátko, lak na boku, i zrcátko

to je teda k naštvání.

Jednou ve své chamtivosti, natankoval víc než dosti

Honík tiše naříká

Smradu bylo všude kolem, na obědě pak pod stolem

objednává taxíka.

Vůz zanechá v Auto Poly, zabrouká si Hello, Dolly

snad mu ho tam opraví

Nechce chodit všude pěšky, v létě kolo, v zimě běžky

I když je to pro zdraví

Technik neví, kroutí hlavou, podrbe si půlku pravou

co má tohle, sakra být?

Vezme nohy na ramena, křikne: 'No to jsou vemena'

Měli by je všechny zbít.

Do Dobříše letí zpráva, vynesla to ňáká kráva

Honík rozbil oktávku

Už se tiskne dopis zvací, dostane auto šlapací

a k tomu pár pohlavků

Druhý opus se potom týká specifického chování lidí z pobočky v Dobříši. Všichni jsou takoví, řekněme, Hujerové. A když je čekala návštěva nadřízeného z Německa, byli tak nervózní, že si den předem všechno zkoušeli nanečisto… No a lehce jsem naťukl taktéž barvoslepost pana H.

Oslavná

Dnes je velký den, celá Dobříš na nohou

od včerejška nacvičují, stát už skoro nemohou.

Trávu, nebe natírali, ve vaně se umyli,

Když se ráno shromáždili, upřímně se zhrozili.

Který debil, která kráva, to si někdo odsere,

zelený nebe, modrá tráva, šéf se strachy posere.

Čest naší památce!;-)