Bombarďák - Dny Kralup 2019, Kralupy nad Vltavou (8.6.2019)

Protože jsme minulý víkend strávili na Traktoru v Jihlavě, nemohli jsme navštívit koncert Bombarďáka a to i přes to, že první červnovou sobotu se odehrály celkem tři. Všechno jsme ale napravili o týden později, protože v sobotu vystupoval na Dnech Kralup.

Tam jsme se vydali vlakem - spojení je celkem slušné a navíc tak kluci nepotřebovali kinedryl. Na vlak jsme vyrazili s časovou rezervou, přece jen mě čekalo trochu složitější kupování jízdenek, protože mně na rozdíl od Andyho s Álou stačila až z Prahy - Sedlece. V každém případě to bylo dobré rozhodnutí, protože paní v pokladně se až po několika marných pokusech zeptala, nad čím, že ty Kralupy jsou - Labe jí počítač nebere. Nenapadlo mě, že nestačí říct "Kralupy", myslel jsem, že jsou známější...;-) V každém případě jsou tedy nad Vltavou.

Zvolil jsem trasu jen s jedním přestupem, přestože časově byla delší, ovšem na Masarykově nádraží jsme měli 30 minut na přestup a nechtěl jsem riskovat 6 minut v Libni a nějak podobně v Holešovicích. Usmálo se na nás ale štěstí a když jsme v Praze vystoupili z vlaku, u téhož nástupiště stál opožděný vlak do Ústí (nad Labem:-)), který jede přes Kralupy. Cesta nám tak zabrala o půl hodiny méně. Problém byl, že bylo celkem chladno. Opravdu dost chladno. Plácek u Vltavy, kde se vše odehrávalo jsme našli překvapivě snadno a hned jsme se rozhlédli mezi stánky, abychom si vybrali, co k obědu. U kluků očekávaně vyhrály palačinky - mimochodem vypadaly opravdu dobře, já jsem se rozhodl pro speciální hot dog, pro který jsem si šel hned po těch palačinkách. Měl jsem ale smůlu, protože právě v celém areálu vypadla elektřina. Chvíli jsem čekal a sledoval Andyho s Álou, jak se cpou, nakonec jsem to ale vzdal a šel si pro hamburger, který se griloval nezávisle na elektřině. Už když jsem si ho ale nesl, elektřina se rozeběhla. Posilněni jsme se vydali na obhlídku, přičemž nejvíc u nás zabodovala cesta mezi řekou a jakýmsi dlouhým rybníkem. Během procházky se vybralo počasí, utišil se vítr a začalo hřát sluníčko. Řekl bych nečekaně až druhý extrém.

Bombarďák měl hrát od 15:30, nakonec spustili o chvilku dřív. Kluci se těšili hlavně proto, že společně s praporem kapely Traktor jsme nechal vyrobit prapor i Bombarďáka. Hned při prvních tónech ho Ála rozbalil (akorát ta tyč je poněkud nepraktická, když ji člověk musí pořád tahat) a bylo vidět, že kapelu to překvapilo a pobavilo. Mezi písněmi (vlastně i v nich) to několikrát nadhodili - kdy třeba zdravili vlajkonoše, v písni Padavka, v níž zpívají o různých věcech, že padají, tak tentokrát padala i vlajka a v písničce, kterou Michal Dalecký tradičně uvádí slovy, že málokdo to ví, ale právě zde se před lety narodil a z legrace se vychvaluje, mu skočil do řeči Jiří Jelínek, že tamhle na tom praporu je dokonce čtyřikrát na obrázku (použil jsem booklet aktuálního alba s fotkou), na což Michal pohotově reagoval, že ano, a že zdraví svou rodinu - strejdu Michala, bratra Michala a druhého bratra Michala... V písničce o Otesánkovi, kde jsou děti vyzývány, aby zakřičely, co jim vadí, aby to Otesánek mohl sníst, zavolal Ála pavouka, ale nebylo ho moc slyšet, přece jen se jednalo o velké podium připravené i pro pozdější rockové kapely, ale zatímco jindy kapela zkrátka někoho zaslechne, tentokrát se snažili vyhovět právě Álovi, takže si dávali načas a dokonce ho vyzvali, aby šel dřív (to bylo mimochodem vtipné, protože oslovili chlapečka v zeleným, přičemž bylo jasné, že to je náš mlaďas, jenže on, jak je slušně vychovaný, se nejprve na sebe podíval, jestli je v zeleném a teprve potom šel blíž). Další "potravu" pak zavolal jeden z dospělých a šlo o Andreje, což přítomní odměnili potleskem... Jinak kapela pohotově a vtipně reagovala na všechny podněty - jako třeba na závodící řvoucí motorové čluny, na přijíždějící sanitku, vtipné byly také (plánované chyby), kdy někdo z členů jakoby omylem začne zpívat některý notoricky známý text, jako třeba Láska je tu s námi, Rosa na kolejích, Bedna od whisky... K našemu překvapení i radosti zazněly hned čtyři nové písničky, z nichž Hokkaidó jsme znali už z podzimu, takže kluci se začínají těšit na další album.

Po skončení jsme původně chtěli počkat ještě alespoň na část vystoupení kapely Horkýže slíže, třebaže mi bylo jasné, že jejich produkce není až tak pro malé děti, ale nakonec se kluci stejně rozhodli, že je slyšet nechtějí. Koupili jsme si tedy něco menšího ke svačině a vyrazili na vlak o něco dřív.

Dny Kralup se nám líbily, přestože jsme tedy viděli jen zlomek z jejich několikadenního programu, jediný zápor jsem asi viděl ve vratných kelímcích, které byly anoncovány jako skvělá ekologická novinka. Chápu, že je super, když 50 korunová záloha lidi nutí nepohazovat je všude možně, ovšem na druhou stranu, když u některých stánků (Krušovice) jsou líní je vypláchnout, takže jak jsme později zjistili do mého kelímku od piva nalili třeba limonádu, v níž pak plavaly zbytky uschlé pěny, to mi až tak super nepřijde. U jiného stánku (jakýsi malý pivovar) ale vše probíhalo tak, jak asi mělo - pokud zákazník kelímek už měl, vzali si ho od něj, ale nový nápoj mu nalili do nového a čistého. Ale to jen na okraj...

Zakončení dovolené...;-)

Víkend v Jihlavě jsme zakončili v neděli. Já jsem již tradičně nemohl moc spát, takže jsem byl od tří hodin vzhůru, ale klukům se spalo perfektně. Musím uznat, že na pokoji penzionu byl nečekaný klid a hlavně ticho.

Ála se probudil až před půl sedmou, Andy ještě o něco později, vtipné bylo, že jsem velmi potichu Álovi říkal o snídani, když v tom se Andy vymrštil na posteli. Jak jde o jídlo...;-) Snídaně se podávala od sedmi, já jsem původně chtěl jít lehce později, abychom nevypadali příliš nenažraně, ale kluci mě přemluvili, abychom vyrazili co nejdříve. Museli jsme venkem přejít asi 5 metrů do vedlejší budovy, ale když jsem vzal za dveře, bylo zavřeno. Myslel jsem, že je ještě moc brzy, tak jsme chvilku okukovali okolí. Když ale ještě asi po čtvrt hodině bylo zavřeno,m najednou mě cosi osvítilo a napadlo mě do zámku strčit klíč od naší budovy. A světe div se, pasoval i sem. V jídelně jsme byli i tak první, i když jen chvilku. Během jídla se s námi chvilku bavila paní majitelka, kterou jsme potkali předchozí odpoledne na koncertě a při odchodu nám sdělila, že s balením nemusíme spěchat. Prošli jsme se tedy po hradbách, ale pak jsme si i tak pospíšili, protože jsme chtěli zajít do ZOO, která se mimochodem nacházela jen pár desítek metrů od penzionu. Auto jsme nechali zaparkované na místě - jednak proto, že na rozdíl od ZOO jsme za místo nemuseli platit a za druhé jsem nechtěl riskovat, že by třeba bylo obsazeno.

Jihlavská ZOO se nám líbila, není příliš rozlehlá třeba v porovnání s Prahou, ale zvířat je tam plno. Vstupné je také velmi sympatické a k tomu třeba takové ty pamětní mince z automatu, které Andymu a Álovi na památku běžně kupujeme za 50 - 60 korun, zde stojí jen 30 korun. I díky tomu si každý z kluků odnesl hned čtyři různé kusy, přičemž výběr byl ještě větší.

Prošli jsme skoro všechno, až na pavilón s hady. Andy tam tedy nebojácně zamířil sám, ale než jsme se s Álou stihli přesunout před východ, kde bychom na něj počkali, už nás doběhl vchodem, protože uvnitř byli prý i pavouci a ty zase nemusí on.

Ačkoli v recenzích se návštěvníci shodují, že jídlo nic moc a navíc předražené, mně ceny přišly v normálu, naopak o něco levnější než v našich končinách. Asi jsem už taky zpovykaný Pražák, nevím...:-) I tak jsme ale nakonec zamířili na pozdní oběd do Mekáče na náměstí, kde mě kluci stejně jako večer přemluvili na velké menu, ke kterému se dávala sklenička... Co bych pro ně neudělal, dokonce se i přecpu...:-)

Někdy po druhé hodině jsme se vrátili k rozpálenému autu a za chvíli jsme ujížděli zpátky do středních Čech.

První letošní dovolená (jazykem Andyho a Ály) se vydařila na jedničku...;-)

Traktor - Den Ježka, Pivovar Jihlava (1.6.2019)

Z dětského dnu v Katlově jsme se přesunuli do Jihlavy, kde se v pivovaru konal den Ježka, na němž vystupovala naše oblíbená kapela Traktor.

Navigace se mě samozřejmě snažila dostat na D1, ale vzhledem k tomu, že cesta přes Havlíčkův Brod byla jen asi o 10 minut delší, zvolil jsem radši tu. Přece jen bych celý koncert prostál v koloně na dálnici. Zpočátku jsme trochu bloudili, protože jsem se snažil jet podle cedulí, ovšem narážel jsem na klasický nešvar našeho značení - stále jedu po šipce na nějaké město, až se najednou objevím u křižovatky, kde jsou šipky na nejrůznější vesnice, ale to "moje" město tam uvedené není. Nakonec se ovšem metoda pokus omyl ukázala relativně úspěšná a po pár otočeních jsme se na havlíčkobrodskou silnici dostali. Čas jsme měli perfektní, mou radost trochu kazilo to, že navigace neznala číslo popisné penzionu, do nějž jsme mířili, ale uklidňoval jsem se, že ho v té ulici určitě najdeme.

Jenže po příjezdu do Jihlavy se ukázalo, že to tak jednoduché nebude. O penzionu jsem věděl, že se nachází v centru, zatímco my jsme projeli městem a ocitli se na jeho okraji u Decathlonu. Na parkovišti jsem se tedy šel zeptat, ovšem bezúspěšně. Alespoň jsem se ujistil, že jsme u správné ulice. Jenže už podle názvu bylo takřka jasné, že Brněnská ulice nebude z nejmenších, takže po několika kilometrech jsem to vzdal a zamířil kamsi, odkud se nakonec vylouplo náměstí. Na přeplněném parkovišti se právě uvolnilo místo, které jsem hned zabral a šel opět na výzvědy. Mladý pár hned věděl a dokonce nám zbýval už jen malý kousíček přilehlou uličkou. Když jsem vyjížděl z parkoviště dali mi na hlavní dokonce přednost policajti, z čehož jsem měl trochu strach, protože jsem si najel víc, než bylo potřeba, ale naštěstí přimhouřili oči.

Po pár desítkách metrů jsem poznal budovu penzionu, ale co bylo snad ještě hlavnější - přímo u ní stála zaparkovaná dodávka kapely Traktor. Klukům zářily oči, takže bylo jasné, že bez fotky se to neobejde. To největší nás ale čekalo o pár veřin později, kdy jsme se šli ubytovat a u venkovního stolu restaurace seděli tři členové kapely. Po rychlém vyřízení formalit jsem velmi rychle do pokoje donesl dárek pro kluky ke dni dětí v podobě triček a čepic s logem kapely a šli jsme ven s tím, že bychom se při troše štěstí mohli vyfotit. Jen jsme otevřeli dveře bylo jasné, že to bude jednodušší, než jsem čekal. Hned se totiž ozvalo obdivné houknutí a zpěvák i s ostaními přiskočili ke klukům. Prakticky jen se zdvořilosti jsem se ujistil, že můžu fotit. Potom Martin Kapek nadhodil, že se tedy za chvíli uvidíme v první řadě, načež jsem pokrčil rameny s tím, že budeme raději vzadu, ale že máme prapor. "Super, budu hledat prapor!" S těmi slovy jsme se rozloučili.

Pak jsme teprve z auta nanosili dovnitř věci a přeparkovali, protože na místě, kde jsme původně zastavili bylo parkování omezené. Po krátkém odpočinku na pokoji jsme se vydali tam, kde jsme tušili pivovar, jelikož právě tam se měl koncert odehrát. Kluci se hrdě střídali v tom, kdo ponese tyč s praporem, ještě ovšem smotaným. Cestou jsem se pro jistotu zeptal, ale až na třetí pokus jsem byl s dotazem úspěšný. Jednalo se o partu puberťáků, kteří nám potvrdili, že jdeme správně, ovšem na závěr se zděsili, že když jdeme pěšky, je to strašně daleko. Přidali jsme tedy do kroku, ale poměrně brzy jsme zaslechli hluk bicích a za dalších pár desítek metrů už jsme spatřili bránu pivovaru Ježek. Pojem dálka je tedy dost subjektivní...;-)

U vstupu jsem čekal, jak to bude s klukama, protože já jsem měl lístek z předprodeje a na některých pozvánkách stálo, že děti do 12 let jdou zdarma, zatímco jinde jsem se dočetl, že limitem je 140 cm, čímž by prošel Ála, ale Andy už ne. Nikdo se ale na nic neptal, dostal jsem pásku a všichni jsme se ocitli uvnitř.

Právě se připravovalo pódium pro naše oblíbence. Vesměs příjemní lidé se na nás usmívali, když viděli tři fanoušky. Těsně před začátkem mě kdosi oslovil, otočil jsem se a spatřil sekuriťáka, který ukazoval na tyč s praporem a říkal, že ten nesmím roztahovat. "S tou tyčou vás sem vůbec neměli pustit!" Prohlásil nekompromisně a mě tím použitým výrazem pobavil. Nechtěl jsem dělat žádné problémy, proto jsem se jen zeptal, zda by to nešlo ani na místě, kde nikdo nebude, načež se krátce zamyslel a pak zavrtěl hlavou, že ani tam ne. Na Andym jsem viděl, jak je smutný...

Přesně v půl šesté začalo intro a po něm se rozezněly první tóny Defenstrace. I přes odpolední hodinu a s tím související světlo, byly písně provázené šleháním plamenů na pódiu. V playlistu s 11 písněmi se střídaly aktuální novinky se staršími hity jako třeba Šachoffnice, Transfúze, Neber si rockera, Horizont, Bludičky, Vstaňte, pane Lincolne, Letokruhy a závěr pak patřil Katakombám. Už před nimi jsem si připravil prapor, protože mi bylo jasné, že už se nemůže nic stát. Po půli písničky jsem s ním potom začal mávat, přičemž jsem si raději ještě poodstoupil. Lidé, kteří si toho všimli, se usmívali, protože se to zkrátka moc hodilo. Akorát Ála se chvilku bál, protože se to přece nesmí...:-) Jenže zpěvák Martin Kapek nám hned zamával, což nás samozřejmě všechny potěšilo a Álovy obavy byly pryč.

Úplnou tečku za koncertem představovala tradiční společná fotka s diváky a potom už definitivní konec. Produkce trvala na minutu přesně hodinu. Tak jak bylo plánováno. Nám se nabídly dvě možnosti - buď zůstat, počkat 30 minut do začátku vystoupení Ivana Mládka, sníst si něco v areálu, případně se potom ještě zdržet na Horkýže slíže. Nebo se vzhledem k tomu, že Mládkův Banjo band jsme už jednou viděli a Horkýže nejspíš uvidíme nadcházející sobotu vydat zpět do centra a najíst se tam. Samozřejmě u kluků vyhrála druhá varianta, protože věděli, že na náměstí je mekáč. A já jsem musel uznat, že je v podstatě jedno, zda si dáme něco nezdravého v pivovaru nebo v mekáči, přičemž druhá možnost mi přišla lehce hygieničtější. Dali jsme si aspoň pití, přičemž zase u stánku byla neskutečně příjemná obsluha. Já už jsem si toho všiml několikrát, že když jsem někde s klukama sám, tak se ke mě prodavačky, případně číšnice chovají velmi mile - asi si říkají rozvedený otec má na víkend děti...;-) Chtěl jsem pro kluky malé limonády, jenže ty v nabídce nebyly, proto mi paní nabídla, že mi dá jednu půllitrovou a k tomu ještě jeden kelímek, abych ji mohl rozdělit. Příjemné, mohla mi dát dvě velké a starej se...:-) Zamířili jsme k východu z areálu, ale tam nás požádala ochranka, abychom vše dopili ještě uvnitř. Nutno dodat, že byli velmi zdvořilí a celkem chápu, že měli takové instrukce, alespoň se všude po městě neválely kelímky.

Cestou zpět se kluci hrdě střídali v nesení praporu s logem kapely, ale co, v Jihlavě nás nikdo nezná, takže případná ostuda nevadí...;-) No a na Traktor se během léta ještě několikrát vydáme, tedy pokud počasí dovolí!:-)

Ukázka z Youtube...

Dětský den v Katlově...;-)

Uplynulý víkend se nesl ve znamení pánské jízdy. Začalo to vlastně už ve čtvrtek, kdy jsme večer s klukama grilovali, což si potom chtěli zopakovat i v pátek, kdy to vzhledem k následujícím volným dnům bylo samozřejmě příjemnější.

V sobotu ráno by potom kluci vyspávali, což se stalo naprostou tradicí - zatímco jindy vstávají brzy, když někam jedeme a potřebujeme vyrazit dřív, musím je budit. Tentokrát nás čekala cesta do Katlova, kam jsme na Dětský den Jakuba Vágnera zamířili už potřetí. Těsně před Katlovem nastala nečekaná komplikace v podobě nekonečné kolony, v níž jsme popojížděli po úzké místní cestě mezi chatami. Počítali jsme, že jako každý rok dorazí hodně lidí, ale letos to bylo asi zatím nejhorší. Svou roli na tom taky nejspíš sehrála trochu jiná lokace, kdy se parkoviště přesunulo na vedlejší louku, k níž právě vedla silnička uzounká akorát tak na jedno auto a taky samotná akce, tentokrát připomínající spíš jakousi pouť probíhala taky úplně jinde. Nejprve nás ale čekalo parkování... Pořadatelé se snažili stovky aut co nejrychleji umístit na svá místa, proto se najednou zaplňovaly dvě řady, kdyby někomu parkování trvalo déle, nemuselo se čekat. Při nájezdu na louku ve mně dost zatrnulo, protože se celé auto naklonilo vlevo takovým způsobem, že jsem měl chvilku strach, aby se nakonec vrátilo na všechna čtyři kola, přitom jsme jeli přesně za dalšími vozy místem, které nám bylo ukázáno. Po vystoupení jsem kluky radši namazal, protože počasí se velmi vydařilo a vydali jsme se směrem, kde jsme tušili, že všechno probíhá. Během uplynulých ročníků to vždy bylo hned u louky na parkování.

Prodrali jsme se davem lidí, cestou jsme občas zahučeli do bažiny, nejspíš stejně jako loni těsně před začátkem vydatně sprchlo. Nutno podotknpout, že pořadatelé se snažili seč mohli - nejvíce zablácená místa byla označena, případně na ně byly navezeny jakési dřevěné hobliny, i tak jsme ale občas zahučeli v bahně nebo ve stojící vodě. Andy si chtěl vyzkoušet nahazování na cíl, proto jsme se postavili do fronty, jenže když jsme se ani po pár minutách neposunuli ani o jedno místo, sami kluci mi navrhli, že už čekat nechtějí. Prakticky jsme se tedy jen rozhlédli a protože už bylo po jedenácté, dali jsme si oběd. Stejně jako loni by to chtělo výdej jídel trochu doladit. U dlouhého stánku bylo postupně několik tabulí pokaždé s asi 4 vypsanými pokrmy. Jenže problém nastal, když jste chtěli různá jídla ze dvou tabulí. Obsluha vám vydala jedno a pro druhé vás poslala do druhé fronty. Pěkně na její konec. Přestože se jednalo o jeden stánek, byť dlouhý. To mi přijde jako totální nesmysl, zvlášť když dorazí třeba celá rodina, pak jsou chutě logicky rozdílné a přece nebudou postupně stát čtyři fronty, vždyť to by zabralo víc než hodinu. My jsme se naštěstí krásně shodli a všichni si dali jídla z jedné tabule, takže jediný problém nastal s tím, jak je potom dopravit ke stolu, ale slečna, která mě obsluhovala byla příjemná a pomohla mi měkké plastové talíře narovnat do rokou, zatímco Andy si svůj nesl sám, přestože byl tak měkký, že se prohýbal jako igeliťák.

Po jídle jsme zamířili k jezeru. Tam jsme nejprve okukovali u kaprařů kolem Karla Nikla a pak si kluci zachytali na plavanou s panem Tychlerem, což je známý rybář, já jsem z něj zatím vytáhl pár rozumů, bylo vidět, že ho púotěšilo, že jsem ho poznal. Poté, co si Andy i Ála vytáhli každý dvě ryby

A potom jsme už pomalu zamířili k autu. Myslel jsem, že budeme odjíždět jako jedni z prvních, nakonec nás bylo mnohem víc. Stejně tak jsem byl vyveden z omylu ohledně cesty pryč - myslel jsem, že úzká cesta byla jednosměrná pro příjezd a odjezd povede jinudy, ale mýlil jsem se. Jak jsme tak popojížděli, najednou se kolona zastavila. Po nějaké době auta postupně obcházel jeden z pořadatelů a žádal nás, abychom odcouvali, protože vepředu kdosi zapadl do příkopu a bude potřeba ho dostat ven. Jak jsme tak couvali, druhé auto za námi zapadlo taky. Po chvilce jsme ale naštěstí dostali pokyn, že už můžeme zase jet doředu. Když jsme konečně najeli na hlavní silnici, kde stála řada aut (celá akce vždy končí koncertem, proto tam návštěvníci přijíždí až do večera), pořádně jsem si oddechl. Doufám, že příští rok to bude opět spíš podle předchozích ročníků, jinak by se mi tam asi už ani moc nechtělo.

Teď nás ale čekala přibližně hodina cesty. Ovšem ne domů, ale opačným směrem. O tom ale až v příštím příspěvku...;-)