V návalu práce...;-)

Konečně jsem si zase v návalu práce, natáčení a tvrdnutí ve vlaku našel chvilku, abych něco sepsal…;-) Takže popořadě - co se týče práce, tam asi nemusím nic vysvětlovat - ať se mi to líbí nebo ne, jsem v ní od tmy do tmy a že by se to nějak mělo změnit k lepšímu, to si nemyslím. Možná v létě z ní budu odcházet za světla, ale jen díky tomu, že se stmívá později…;-) K tomu natáčení - ano, je ze mě hvězda se vším všudy. V pondělí mi volali, že by se mnou potřebovali opět něco natočit, tak jsem se podíval do svého nabitého diáře a shodli jsme se na středě. Tentokrát z toho mám snad ještě horší pocit než minule, kdy nakonec zapracoval milosrdný střihač a vyšel jsem z celé taškařice jako člověk s kladným IQ. Tentokrát si tím ale tak jistý nejsem. Manželka je tedy názoru, že za moje přeřeky a to všechno další může blonďatá redaktorka, s níž jsem se jakoby nenuceně procházel v parku, ale já vím své… Ono když vás zvukař poprosí, abyste si port schovali do náprsní kapsy u bundy, čímž se vám tam potom objeví tak ohromná boule, že Dolly Buster by mohla závidět, případně když máte po stopadesátémiliónté vyprávět totéž a přitom se stále musíte vracet po cestě, abyste pořád šli jakoby dopředu, přičemž samozřejmě musíte jít náležitě pomalu, tudíž nevíte, co s rukama - chce to asi trochu cviku, který jsem já ale bohužel neměl. A když do toho započítám, že se snažíte mluvit spisovně, čímž se dostanete do tak zašmodrchaných souvětí a obratů, že nevíte, jak dál, pak si připadáte úplně jako hlupák. Ale zase na druhou stranu, jestli si mě vyhlédli proto, že neměli co vysílat na Silvestra, pak jim vysokou sledovanost zaručuju!:-) A k tvrdnutí ve vlaku… Včera jsem se těšil domů, dokonce jsem přišel na vlak o chvilku dřív, takže na rozdíl ode dne předchozího jsem si i pohodlně sedl. Bohužel hned na další zastávce jsme zůstali stát. Na tomto místě bych chtěl pochválit pana průvodčího. Já beru technické problémy a s tím spojené zpoždění vlaku, mně vždycky vadí to, že někde stojíme a NIKDO vám neřekne proč, ani na jak dlouho to vypadá. Ten včera ale hned prošel vlak, omluvil se, řekl, že dostal SMS, že nejdou semafory na části trati, proto se projíždí jednotlivě a čeká se na potvrzení telefonem. Zatímco ostatní začali (jako vždy nadávat), já jsem to vzal. Seděl jsem v teplém vlaku a věděl jsem, proč čekám. A to, že na několika kilometrech vypadne elektřina, takže nesvítí ani semafory, to je prostě fakt, za který dráhy nemohou. A když pak ještě průvodčí prošel znovu a zjišťoval, zda někdo někde přestupuje, aby případně telefonicky zajistil pozdržení následného spoje, v duchu jsem smekl. Škoda že dost možná bere stejně jako ti, kterým je to jedno…;-)

Pánská jízda…;-)

Minulou sobotu si manželka vyrazila s kamarádkami. Abych si zachoval svou tvář, hrál jsem nejprve samozřejmě hru jako že nikam a posléze jsem ustoupil a svůj názor změnil na: "Tak si to užij, zase dlouho nikam nepůjdeš!" On je to spíš takový folklor, mně manželka pokaždé říká to samé a taky vím, že to vážně nemyslí. Nebo se pletu?;-)

V každém případě před odchodem musela uspat Alexka, což se také podařilo a se slovy, že určitě bude spát, se vydala do víru nočního velkoměsta. Naplánoval jsem si vyřízení poměrně důležitých věcí na počítači, když jsem zaslechl první slabé zakřiknutí. Instrukce zněly jasně - nechodit k němu hned, protože se otočí a zase bude spát dál. Za chvíli se ozvalo další tlumené zabrečení, tak jsem se šel potichu podívat, jak to vypadá. Alex už samozřejmě stál v postýlce a začínal brečet.

Vydal jsem se tedy k němu a pokusil se ho položit a znovu uspat, jenže tím jsem spustil peklo. Následující tři hodiny Alex prořval, ale když říkám prořval, myslím prořval, nemluvím o nějakém fňukání. Z práce na počítači tak nebylo nic, byl jsem rád, že jsem si na něm pustil nějaký seriál a sledoval obraz, protože zvuk jsem si mohl tak maximálně představovat.

Na hodinách svítilo 22:45, když Ála usnul v poloze, v níž jsem ho krátce předtím zpacifikoval, aby v tom svém záchvatu nespadl na zem. Sice se tak nedržel zrovna nejpohodlněji, ale než abych ho znovu probudil, nechal bych si radši snad upadnout ruce. Ve 22:47 zarachotil klíč v zámku a ve dveřích se objevila manželka se šťastným výrazem, že Ála spí.

Takový frajírky mám nejradši - když máma odchází, tak spí, když se vrací, tak taky spí, ale ta pánská jízda mezitím…;-)

Přítel kinedryl...;-)

Včera jsme s Andreáskem museli na kontrolu do Kolína, proto mi nezbývalo, než si v práci vzít volno a zůstat doma. Co si budeme nalhávat - žádný velký problém jsem s tím neměl…;-)
Jelikož jsem tento měsíc musel i do banky, kterou mám taky v Kolíně, naplánoval jsem si všechno na stejné datum. Původní plán zněl - pojedeme dřív, já si vyřídím banku a pak pojedeme k nemocnici, nakonec jsme ale byli rádi, že jsme stihli právě toho doktora.
Když jsem totiž ráno šel do garáže pro auto, Andy musel jít samozřejmě se mnou, takže cesta se odpovídajícím způsobem protáhla. To by ale ještě nebylo nejhorší. Ještě jsme ani nevyjeli z našeho města a Andík poprvé oznámil, že je mu špatně. Ještě před začátkem obchvatu jsme tedy museli zastavit (jde o náš dosavadní rekord;-)). Podruhé jsme jen tak tak dojeli do Plaňan, kde jsme stavěli na náměstí. Z následné hlavní silnice jsme po několika kilometrech museli uhnout na vedlejší mezi pole, protože Anďa už několikrát zopakoval, že už to fakt nevydrží. Jen o pár kilometrů dál jsem chtěl preventivně odbočit na parkoviště u benzinky, ale tak jsem se na to soustředil, až jsem to přejel.;-) Horko těžko jsme dojeli na kraj Kolína, kde už máme odstavné místo taky vyzkoušené. Ještě těsně než jsem zastavil, slyším, jak Andy vzadu něčím cvaká. Byl jsem rád, že myslí na něco jiného, tak jsem si ho nevšímal. Za chvíli se ozvalo: "Já jsem otevřel okno!" Oba s manželkou jsme jen tupě přikývli a oběma to došlo až o několik sekund později, kdy jsme už stáli a k našemu překvapení jsme spatřili - otevřené okno!:-) Zatímco manželka šla s Andym ven, já jsem otestoval dětskou pojistku na otevírání oken, kterou jsme dosud nepotřebovali a tudíž ani nepoužívali. Poslední zhruba dva kilometry už potom Andy zvládnul bez problémů. Před nemocnicí jsem je vysadil a pokračoval dál hledat místo k zaparkování. Tentokrát nezbývalo než stát až na samém výjezdu z Kolína, navíc v mírné pravotočivé zatáčce, díky níž jsem neviděl auta jedoucí za mnou, což byla sranda hlavně, když jsem sám chtěl vystoupit, protože vzadu začal brečet Alex.
Vyšetření v nemocnici bylo velmi rychlé a manželka se mi sama nabídla, že počká venku a dá mi znamení, abych mohl z řady aut vyjet, což pobavilo pána v zaparkovaném Chevroletu. Ovšem kdyby ve zpětném zrcátku viděl to, co já, asi by se tolik nebavil.
Pak jsme zajeli do Futura, odkud jsem si já skočil do nedaleké banky, potom ještě pro připravený recept na vedlejší polikliniku a během chvilky jsem byl zase zpátky a mohli jsme se vydat domů.
To jsme zvládli pouze s jedinou zastávkou, ale i tak jsme dospěli k rozhodnutí, že kinedryl bude náš ještě větší přítel, než jsme čekali…;-)

Kultura...;-)

Dnes se začíná odpočítávat měsíc do mého odjezdu do Chemnitz na koncert Die Toten Hosen a při té příležitosti jsem si vzpomněl, že jsem se nepochlubil vánočním dárkem...;-)
Ten Chemnitz jsem dostal loni k vánocům - manželka mi dovolila jeden koncert Hosen. Před dvěma týdny v noci mi přišel newsletter, že byly vypsány termíny turné na rok 2013 a hned další den začne předprodej. Hned ráno jsem zkontroloval situaci a vypsal si města, která by blízkostí k našim hranicím mohla připadat v úvahu. Večer po návratu z práce jsem přemýšlel, jak to nevléknout, když mi nevědomky nahrála manželka.
"Co by sis přál k vánocům?" Vytušil jsem příležitost a vytáhl z tašky vypsané termíny. Následovalo vysvětlování výhod takového dárku a upozornění, že není čas na rozmýšlení, neboť předprodej začíná již druhý den.
Nakonec jsem byl v přesvědčování úspěšný, možná zabral argument, že sice na ně jedu za měsíc, ale to je přece rok 2012 a v roce 2013 bych je tak neviděl;-) a druhý den jsem měl od osmi připravenou stránku, kde v devět vypukla nákupní horečka. Tentokrát to nebylo tak napínavé jako na jaře, po prvotním pádu serveru jsem se stal hrdým majitelem lístků už osm minut po deváté.
Lístků? Zarazil se někdo nad množným číslem? 20.května 2013 Passau a 23.08.2013 Drážďany, kde to bude dokonce malý rodinný výlet...;-)

4 minuty...;-)

Na minulý víkend jsme měli naplánovaný výlet do východních Čech. V pátečních zprávách proběhla masáž o silnicích plných policajtů, kteří budou dohlížet na řidiče, především pak na ty sváteční, kteří měli oprášit svá auta kvůli dušičkám.

Je pravda, že hlavně ráno to bylo znát. Na dálnici se dodržovala 130, na normálních silnicích pak devadesátka. Za celou cestu nás vlastně předjela pouze jedna oktávka (jak jinak, že!?;-)) Hlídku jsme nakonec potkali jen jednu a to ještě v opačném směru, takže se nás to nijak nedotýkalo. Čili opravdu policejní manévry...;-)

Andreásek sice po ránu díky naší obvyklé lsti, kterou zatím ještě nestihl prokouknout, nevědomky vypil rozpuštěný kinedryl, ale tak se těšil na návštěvu, že za celou dobu nezamhouřil oči. To se samozřejmě později projevilo na jeho občasné nevrlosti. Tentokrát se vyznamenala i navigace, která ani jednou nezaváhala. Což se bohužel nedá říct o mně, takže mi jednou nezbývalo, než v Hradci na jendé křižovatce poměrně nepředpisově přejet z jednoho pruhu do druhého.

Cestou zpět, kterou jsme absolvovali už za tmy, si to kluci pěkně prohodili. Tedy s tím rozdílem, že zatímco tentokrát Andreásek pěkně spal, Alex celou dobu prokřičel.

Stejně jako ostatním řidičům, i mně poněkud otrnulo, takže jsem na D11 zlomil svůj dosavadní rychlostní rekord - 164 km/hod. Uvědomil jsem si to, až když mě na to taktně upozornila manželka. Sice to byl prima pocit předjíždět audiny a další německé nadvozy, nicméně jsem se přesvědčil o staré známé pravdě, že pospíchat v autě se nevyplatí. Podle času dojezdu na navigaci, který je, jak jsem zjistil naprosto přesný, jsem rychlou jízdou ušetřil 4 minuty.

4 minuty Alexkova křiku...;-)