PéeF 2010

Rok převratných změn v mém životě se nachýlil ke svému definitivnímu konci a nezbývá mi, než doufat, že ten příští bude v tomto ohledu o něco klidnější, ale minimálně stejně veselý.

Co se týče statistiky, v roce 2009 si mé tu optimistické, tu pesimistické plky přišlo přečíst 18482 lidí (stav dnes v 18H45) a jako rekordní dny se co do návštěvnosti ukázaly 11.2. a 2.11. (ha, že by magie?!;-)) Jednou trapných a podruhé ještě trapnějších článečků se zde v průběhu roku objevilo 703 (včetně tohoto).

Přeju všem hodně štěstí v roce 2010.

Rodinná idylka...

Nikdy bych neřekl, že kvůli dárku k narozeninám budu na někoho naštvaný. Tím spíš, že jde o vlastní prarodiče.

Protože od sebe bydlíme strašně daleko (musíme přejít celý trávník mezi dvěma domy), navštívili nás za čtyři roky, co zde bydlíme, dvakrát. Ale tak my už dlouho víme, že, co se nás týče, hraje si babička na nemohoucí, zatímco za ostatníma běhá. Jenže všechno nabralo na obrátkách od té doby, co se narodil malý. V podstatě denně jsme museli čelit telefonátům, kdy tam s ním přijdeme. Vážně nás strašně baví ho půlhodiny strojit na procházku, pak s ním za třicet vteřin přejít k nim a zase ho půlhodiny svlékat. S sebou bychom museli vzít tašku s věcmi na přebalování a nejspíš i nějakou hračku. To vše jen proto, že je někdo líný. Andískovi by to nic nepřineslo, protože když už, pak chceme, aby byl venku na vzduchu. Samozřejmě ale k nám mají prababička s pradědou dveře otevřené. Bohužel bydlíme tak daleko...

Další problém v našich vztazích představovalo vození kočárku. Taktéž denně jsme museli vymýšlet několik výmluv, proč ho pradědovi nepůjčíme. Tomu pradědovi, který, když mi jde otevřít, na pěti schodech dvakrát spadne. Nakonec se do toho už musel vložit můj táta a tím se to jakž takž uklidnilo. Tedy až do mých narozenin.

Zatímco zpravidla je to tak, že oslavence gratulanti navštěvují, u nás je to už několik desítek let (no dobře, tak skoro dvě;-)) tak, že oslavencovi prababička zavolá, ať si tam přijde. Aby ne, když bydlíme tak daleko... Takže už zhruba týden čelím telefonátům, proč jsem se ještě nestavil pro peníze k narozeninám. Navíc mám to štěstí, že často ve městě potkám pradědu a ten mi to vyčítá taky. Nevím, možná jsem jen divný, ale přijde mi trochu hloupé přijít někam, prohlásit něco jako - tak jsem tady pro ty prachy a zase odejít. Dnes jsem byl s Andískem na procházce a téměř u našeho baráku jsem zase potkal pradědu. "Jiříku, proč si k nám nezajdeš, babička pořád čeká, máš tam korunky k narozeninám," spustil vyčítavě. "Máš to k nám dvě stě metrů a nemůžeš zaběhnout." Hlavou mi prolétlo to množství návštěv, které se u nás během uplynulého týdne vystřídaly a marně jsem vzpomínal, kdy jsem měl chvilku, kdy bych se mohl stavit. Rozloučili jsme se s tím, že o víkendu. Pořád ale musím přemýšlet nad tím zázrakem, jak je možné, že od nás k nim je to dvě stě metrů, zatímco ta samá trasa opačným směrem je nepřekonatelně delší, že ji člověk, který sedí doma a nemá co dělat, nemůže urazit. Radši uvidí pravnouče až na jaře, až ho přineseme, než aby udělal pár kroků.

Doma jsem se pustil do oběda a najednou mi zvoní telefon. Prababička. Až plačtivým hlasem spustila, jak to, že si k nim nepřijdu. "Babi, když my jsme teď měli každý den i třeba dvě návštěvy, za chvilku taky přijedou známí. Stavím se o víkendu." Na druhém konci se rozhostilo ticho. "Hm, tak teda až na nás někdy přijde řada." Zavěsila. Položil jsem telefon a v duchu přemýšlel, koho bych natruc do pořadníku ještě přidal...

O prsa...;-)

Mezi mé typické vlastnosti patří odsouvání věcí na pozdější dobu (jedná se o seriózní chorobu zvanou prokrastinace). Těžko říct, zda jde o kladný nebo záporný rys, v každém případě párkrát se mi to už i vyplatilo (samozřejmě musím nestranně dodat, že většinou ne). Když se ale to moje věčné "potom" spojí ještě s leností, jde o problém.

Není to tak dlouho, co jsem čelil příšerné "prekérce" pokaždé, když jsem si pustil sprchu. Sáhl jsem vždy tak nějak po paměti do své poličky pro sprcháč, jenže ruka nahmátla jen prázdnou nádobu. A druhý, třetí a další den zase. Rozhodně to bylo divné, protože dříve se prázdný šampon za plný vyměňoval tak nějak sám.;-) Díky své lenosti jsem se tak téměř týden musel mýt jakýmsi růžovým hnusem od Avonu, takže se ještě teď divím, že mi z toho nenarostla prsa!;-) Ale stejně jsem si po umytí nový šampon na zítřek nepřipravil.

Lustr...;-)

Zajímalo by vás, co to je na té fotce? To je, prosím pěkně, asi ten nejvtipnější lustr na světě. Teda alespoň podle našeho mladého. Máme ho v ložnici nad postelí a pokaždé, když tam malého Andíska položím, nejprve se na něj upřeně zadívá a pak dostane neuvěřitelný záchvat smíchu. Nevím, mně přijde úplně normální, ale něco na něm asi být musí...;-)

Televizní program...;-)

Přiznám se, že jsem se docela těšil, jak se o vánočních prázdninách budu dívat na televizi. Aby ne, když jsem si luxus volna dopřál poprvé po asi šesti letech, kdy jsem byl v práci i o vánocích.

V tisku celý prosinec běžely ankety, kde se všechny naše celebrity rozplývaly, jak se budou dívat na staré české pohádky, protože ty nové nejsou takové, a to i přesto, že ještě měsíc předtím tvrdily, že televizi nemají, nebo se na ni nedívají. No jo, jenže taková pohádka může být sebelepší, ale když ji jen během roku reprízují napříč stanicemi 2-3x a o vánocích ji dávají stejně pravidelně, jako chodí jéžíšek, pak nějak ztrácím chuť i zájem.

Když jsem tak zhodnotil nabídku naší "velké" pětky, pochopil jsem, že z koukání moc nebude. Co se týče programu, pak si rozhodně nemyslím, že ČT jednička by byla jednička. Nejspíš v rámci úsporných opatření na Nově nic nového nenajdete, nabídka televize Prima je taky všechno jiné než prima, béčko jako Barrandov snad není ani to béčko jako spíš céčko nebo déčko a Cool? Tam dávají velký coolový od rána do večera. Takže celkem smůla...;-)

Motivace...;-)

Večer na první svátek vánoční, zrovna, když jsem se odvalil od stolu s pusou i rukama zapatlanýma od chlebíčků, mi začal zvonit telefon. Nemusím mít úplně všechno a taky na svém "dotykáči" dávám přednost klasickým tapetám před kusem majonézy, proto jsem si rychle umyl ruce a přesně v okamžiku, kdy jsem hovor přijal, druhá strana zavěsila. Zatímco jsem panu O. volal zpět, už mi blikal nový příchozí hovor od dalšího známého. Začal jsem tušit jakési spiknutí a taky že jo. "Za pět minut jsme u tebe a skočíme na jedno. Maximálně na půl hodiny. Máš s tím nějakej problém?"

Ačkoli jsem se snažil vymýšlet všemožné výmluvy, nic jako problém neobstálo a já tak pouze ztratil pár drahocenných minut. Než jsem se rozkoukal, ozval se zvonek a já tak skutečně musel vyměnit sváteční tepláky za pořádné oblečení a vyrazit do zimy. Moje chápavá, shovívavá a hodná manželka pouze prohlásila, že když nebudu do hodiny doma, myju horu nádobí. Navíc za každých dalších pět minut mi přibude další práce. Chvilku po sedmé jsem za sebou zavíral dveře a myslím, že je nad slunce jasné, že jsem nenechal nic náhodě a pro jistotu je znovu odemykal už 19H58. Motivace byla víc než dostatečná...;-)

Třicítka...;-)

Dnes jsem se celkem dvakrát vydal s kočárkem na procházku s malým Andreáskem. Jednou hned po ránu a podruhé k večeru. Na tom by samozřejmě nebylo nic až tak zvláštního. Průšvih jsem začal tušit, až když jsem se blížil ke druhé třetině své obvyklé trasy. Řidičák sice nemám, ale, jak se říká - neznalost zákonů neomlouvá, tudíž tyto platí i pro mě. A já tak s hrůzou zjistil, že svou tradiční cestu musím obměnit, protože do jedné z ulic našeho města ode dneška nesmím. Pokud mě (ne)znalosti dopravních předpisů neklamou, je pouze pro třicátníky...

Hulby et kalby...;-)

Už už jsem si myslel, že manželka dostala rozum a byt (až na stromek) se neponese v duchu vánoční výzdoby, nakonec to stejně jako každý rok odnesly alespoň dveře. Jak víme, mezi příznivce podobných opičárniček rozhodně nepatřím, proto stejně jako v minulosti platil zákon: "Dokud tu bude tvoje výzdoba, bude tu i ta moje!" Díky němu se na dveřích tradičně pod kýčovitým ošklivým vánočním zvonečkem vyjímá ta pravá krásná vánoční výzdoba. Když už jsme takoví neznabozi, že nesledujeme každoroční papežovy žvásty Hulby et kalby, aspoň trochu té atmosféry jsme si doma nadělili. Tak ať žijou vánoce!;-)

Sklerotické nemehlo...;-)

Pokud bych si založil firmu na balení dárků, jsem si jistý, že bych možná i do pár hodin zkrachoval. Po roce jsem se o tom přesvědčil 24.prosince, kdy jsem se v podvečer rozhodl, že je nejvyšší čas ukrýt dárky do vánočního papíru. Ten mě samozřejmě ani trochu neposlouchal, takže jsem s ním sváděl celkem marný boj, který vyvrcholil třeba už jen tím, že se většina dárků rozbalila sama. Naštěstí se cení už jen ta snaha...;-)

Největší trapas mě ovšem čekal až při samotném rozbalování pod stromečkem. To jsem si totiž najednou uvědomil, že na ten nejdůležitější jsem zapomněl. Krabička ležela v šuplíku a já tak musel nadílku na chvíli přerušit, abych jaksi zamotal i tuto.

Je tedy zcela logické, že bych si nevydělal nejen jako balič, ale ani jako jéžíšek...;-)

Přání...;-)

Rok se sešel s rokem a já jsem po ránu tradičně oprášil cédéčko "Wir warten auf´s Christkind" s punkovými verzemi známých koled. Za zvuku libých tónů a Andreáskova škytání jsem se pustil do zdobení stromečku. Jakožto učitel mimo jiné i výtvarné výchovy, popustil jsem uzdu své fantazii a nechal naplno projevit své umělecké a především pak estetické představy a ambice.

Tradičně máme vánoce bez sněhu (letos pak poněkud netradičně u nás i bez vody), v tradicích pokračujeme i nadále a já tak opět mohu s klidným srdcem pronést, že nejlepší cukroví jsou chlebíčky.

Všem čtenářům, ať už pravidelným, či náhodně sem zabloudilým přeju krásné vánoce.

P.S.

A jako inspirace pro méně výtvarně nadané jedince vánoční stromek v Pařánkově podání. Nejvíc hrdý jsem asi na ozdobnou špici...;-)

Tři sestry, Scvrklej mozek – Palác Akropolis, 22.12.2009

Vánoční čas jak má být. Již potřetí v tomto měsíci jsem se včera vydal na koncert kapely Tři sestry (první dva jsem z osobních důvodů tak rozmlžil, až jsem je zde úplně zatajil).

Po příchodu do Akropole mě překvapila poměrně nízká návštěvnost, stejně jako nápis na dveřích: "Vstupenky v kavárně." To první bylo způsobeno asi tím, že koncert měl začít až v půl osmé a já se dostavil dřív, no a to druhé pak tím, že se pořadatel rozhodl uvolnit v den koncertu ještě šedesát lístků.

Přesně pět minut po sedmé spustila svou oslavu hokeje kapela Scvrklej mozek. Ačkoli nejsem hokejovým fandou, hudebně se mi jejich písně s tématikou tohoto sportu velice líbily. Skupina je zajímavá třeba už jen tím, že zpěvák se střídá ve zpěvu s bubeníkem. Bez povšimnutí nemohu nechat ani fakt, že na kytaru hraje Zdeněk ze Tří sester (Plexis...) Kapela je zajímavá i vizuálně - vystupují totiž v hokejistické výzbroji, s maskami, případně vlajkami namalovanými přes obličej. Přesně po dvaceti minutách se Scvrklej mozek rozloučil. Takovou dobu totiž trvá hokejová třetina.

Po menších úpravách na podiu bylo během chvilky vše připraveno pro Sestry. S úderem třičtvrtě na osm spustilo intro a hned po něm, jak jinak, Ztráta imunity. Ještě s prvními tóny byl sál poloprázdný, to se ale za chvilku změnilo. Já jsem si po několika velkých koncertech opět dopřál luxus kotle.

Při písni konec Bulla Máchy se dopředu prodral nabalený a nachmelený plešoun, který začal přímo po Fanánkovi házet vše, co se dalo. Nejprve tak přilétla bunda, potom mikina, tričko, jakési tílko, peněženka. Několikrát ho trefil přímo do hlavy a po písničce ho Fanánek nekompromisně upozornil, že "Jestli sem ještě něco hodíš, tak dostaneš do p*čy!" Vzápětí se mu kolem hlavy opět omotalo tričko. Nešlo přehlédnout, že Fanánkovy nervy byly na pochodu (přece jen dostat třeba zipem do oka není nic příjemného), ale udržel se a oblečení pouze vztekle odhodil do zákulisí. Dvě gorily hlídající pódium nereagovaly, přestože měly plešouna přímo před sebou. I na něj ale došlo, zatímco postupně štval všechny kolem, v závěru koncertu se už jen válel po zemi.

V průběhu večera zazněly novinky z připravovaného alba jako třeba Polární noc, Lázničky a naprostou premiéru měla jakási vánoční píseň. Fanánek jako vždy používal tahák v podobě notebooku, ovšem v jedné krátké pauzičce cosi řešil s Inženýrem Magorem a ten mu jasně naznačil cosi jako ´tak teď se předveď!´ Fanánek se vrátil k mikrofonu a oznámil, že nás čeká takový rock´n´rollek Kde spí láska, ale bohužel si nepamatuje text, ani ho s sebou nemá. Ostatní spustili a supice si vysloveně užívala Fanánkovy obavy. Nicméně mistr se s tím vypořádal po svém a začal improvizovat, takže ti, kteří píseň až tak neznají, nejspíš ani nic nepostřehli. Už v refrénu se ale chytil a zbytek odzpíval bez zaváhání. Na konci Dederóna, když se celá kapela shromáždí kolem Supice, přeskočil bicí Franta Vrána, zastavil se až právě o harmonikářku a když ta zpívala: "Nech ho zatím - ať si lítá", vyzvedl ji do výšky, jako že letí. Pauzu mezi dvěma půlkami (mám na mysli půlky koncertu, Sahulova prdel se už bohužel nikdy konat nebude) vyplnila formace M.R.D., čili Mafuna, Rosťa a Dan, a odehráli směsku hitů této legendy. Bohužel musím podotknout, že kvalita tu a tam nebyla valná, myslím teď po pěvecké stránce. Rosťova zpěvová linka byla mnohdy úplně jinde než originál.

Koncert se velmi povedl, nemohu si pomoct, Tři sestry jsou kapelou, která sice vyprodává i menší haly, ale nejvíce jí sluší rockový klub. Lidi celkem v pohodě, jen já jsem se utvrdil v tom, jak mi vadí "kulíšci", zvláště pak, mají-li ještě kšilt. Škoda, že už Sestry nehrajou naživo písničku Šlupka, kterou před lety zpíval Fanánek s Lookym z Letů mimo. Ta byla totiž přesně o nich...

Jistota je jistota...;-)

No a důchodci ještě jednou. V týdnu jsem si uvědomil, že si asi budu muset zvýšit pojistku pro případ nenadálého úmrtí. Cestou z práce jsem byl už kousek od zastávky, sluchátka pevně držela v uších, nevnímám svět kolem, když v tom se snad z centimetrové vzdálenosti za mnou, ozvalo hromové: "Marůůů!"

Pokřik měl dva důsledky - jednak já jsem měl málem infarkt a zadruhé se otočila a zastavila babka pelášící asi dvacet metrů přede mnou. Když jsem ji po chvíli míjel, vybírala si právě nový "byteček" ve výloze realitní kanceláře "Pohřební služba Jeřábek" a čekala na kamarádku. A já se rozhodl, že v dohledné době si "bejvák" vyhlédnu taky. Jen tak pro jistotu...;-)

Večírek

Ne, bydlet vedle důchodců, to je někdy vážně za trest. Zatímco všichni normální (v produktivním věku) až na čestné výjimky dělají mejdany zpravidla v pátek nebo v sobotu, takže i nechtění účastníci mají den volna na to, aby se vyspali, u důchodců je potíž. Oni mají totiž víkend každý den. No jo, ale co mají říkat sousedi, když ráno musí vstát a jít vydělávat právě třeba na tyto důchodce?

Abych to zkrátil, v pondělí jsme se stali součástí mejdanu ve vedlejším bytě, aniž bychom chtěli a aniž bychom vystrčili nos z toho svého. Na obranu "viníků" (silné slovo, ale jiné mě nenapadlo) musím uznat, že oproti minulosti poněkud ztratili na síle a neflámují tak často ani tak dlouho (ještě třeba v únoru končili v sedm ráno, když jsem vstával do práce). Jenže na síle rozhodně přibrala jejich hluchota, takže i přes zeď to vypadalo, že jsme si ustlali v hospodě čtvrté cenové kategorie. Všichni přítomní řvali jeden přes druhého a pochybuji, že se vůbec poslouchali. Ani my jsme z toho nic neměli, protože dřív jsme aspoň slyšeli, kdo kde s kým, jenže tentokrát ani to ne!;-)

Budu jen doufat, že to, že Andík spal (přesněji řečeno nespal) nejhůře od té doby, co ho máme, s večírkem nesouviselo. Rozhodně je ale škoda, že už nepracuju z domova, abych jim opět mohl připravit výchovné dopoledne. Minule se totiž velmi osvědčilo...;-)

Těší mě...;-)

No prostě mi už asi vážně začalo hrabat. Tuším, že v pátek jsem od pěti do šesti uspával Andýska v náručí tím, že jsem se pohupoval vsedě dopředu a dozadu. Potom jsem ho položil do postýlky a šel se najíst.

Na tom by nebylo nic zvláštního, kdybych si, jak tak dojídám večeři, najednou neuvědomil, že celou tu dobu, co sedím u stolu, se pravidelně nakláním zepředu dozadu a zpět. Ale nejhorší je, že celou dobu mi to vůbec nedošlo.

Takže, prosím vás, až uvidíte třeba ve vlaku někoho, kdo se pořád naklání tam a zpět, není to blázen ani žádný autista. Jsem to já, těší mě...;-)

Billy Talent III – všechno jak má být...;-)

Konečně vím, co znamená něco prokoučovat. Už se mi to totiž taky přihodilo. V poslední době se díky pražskému vystoupení všude pořád mluvilo o kapele Billy Talent. Díky své hudební gramotnosti jsem měl jakousi mlhavou představu, o co se jedná, ale vzhledem k tomu, že podobných kapel se jeden čas vyrojilo víc než dost, nějak mi všechny splynuly.

Pod vlivem přívalu informací jsem si opatřil poslední album této kanadské skupiny a nosil ho několik dní v MP trojce. Pak jsem se k němu konečně odhodlal. Přesně 3 týdny po pražském vystoupení. První poslech mě nechal na 36,5° (čili ani chladným, ani rozpáleným;-)). Další krok udělala lenost - nechtělo se mi hledat jiné album, proto jsem novinku nechal hrát znovu. Pak znovu a znovu a posléze jsem zjistil, že tahle hudba se mi vážně dost líbí.

Kdybych býval nebyl líný a poslechl si cédéčko o něco dřív, na pražském koncertě bych rozhodně nechyběl. Jenže na druhou stranu kdybych nebyl líný, slyšel bych album jen jednou a pak ho možná odložil. Takže je asi všechno tak, jak má být...;-)

Kladný vliv...;-)

Svět je vážně malý. V listopadu se u nás konaly rodičovské schůzky a jedna z matek, co se za mnou zastavily, se mi zdála strašně povědomá. Stále jsem si ji ale nějak nemohl zařadit. Po nekonečném lámání si hlavy jsem se rozhodl nechat to být s tím, že jde nejspíš o nějakou prodavačku.

To jsem si ale myslel jen do cesty vlakem domů. Bezmyšlenkovitě podávám jízdenku průvodčí a najednou jsem zjistil, že jde právě o tu povědomou neznámou...;-) Hned další den jsem se ještě nenápadně ujistil u jejího vykutáleného synka všetečnou otázkou na zaměstnání rodičů a poté mu vpálil, že v případě problémového chování není problém probrat toto s matkou cestou domů. Kdo by řekl, že taková hloupost bude mít tak kladný vliv na chování?!;-)

Víkend...;-)

Celý uplynulý víkend se nesl ve znamení příjemné návštěvy. Včera se teda k ní měla přidat ještě jedna méně příjemná, již pravidelně úspěšně řeším svou neúčastí, ale ta se nakonec opět (už podruhé) nekonala. Trošjku mi to narušilo plány, měl jsem totiž připravený program - u našich jsem se chystal dát do pořádku korespondenci se známými, ale to tedy nakonec padlo, takže to už do vánoc ani při nejlepší vůli nestihnu. Co se dá dělat, Alles Gute popřeju až po svátcích!;-)

Neděle ale byla rozhodně v něčem výjimečná - po dvou měsících se sešlo torzo naší bývalé kapely (tedy s hudebními nástroji) a střihli jsme si pár písniček v bývalé velkolepé zkušebně, v níž jsme zkoušeli ještě před pár lety. Těsně před odchodem z domova jsem vzal do ruky kytaru. Přiznávám, že ačkoli jsem se už několikrát chystal zahrát si alespoň doma, nakonec to vždycky nějak nedopadlo a já ji tak držel v ruce poprvé od našeho posledního říjnového koncertu. I tak mě překvapily zrezlé a rozladěné struny, stejně jako hromada prachu na ní. První problém nechal duši pankera v klidu, co se týče ladění, uznal jsem, že je třeba brát ohledy na uši ostatních a struny alespoň trochu naladil...;-)

Klika...;-)

Tomu se zkrátka nedá říct jinak než klika! Včera večer mi přišel mail, že máme hotovou zakázku fotek a do dvou pracovních dnů bude připravena na vybrané prodejně. Říkám si, že to je celkem škoda, budu muset vydržet přes víkend. Nicméně dnes mi to nedalo, a protože jsem měl cestu kolem, říkal jsem si, že za zeptání nic nedám.

Prodavačka obsluhovala nějakého pána a já jen viděl, jak pořád studují a podepisují nějaké papíry a předávají si peníze. Vzhledem k tomu, že jsem předpokládal, že stejně čekám zbytečně, nebylo divu, že jsem si v duchu říkal: "Jéžiš, to je prudič, co tam pořád řeší?!" Po chvilce pán poodstoupil a já povídám, že bych se chtěl zeptat, zda nemám hotové fotky. Slečna se na mě podívala a říká: "Asi ne, leda, že byste byl...", odmlčela se, protože hledala obálku, kterou jí předal "prudič". V tu chvíli jsem pochopil, že jde o člověka, který rozváží hotové zakázky. Dnes přivezl jednu jedinou. Prodavačka se na ni podívala a začala z ní hláskovat moje jméno. Jak jsem ho uslyšel, rozzářily se mi oči jako Mirečkovi z Básníků, když slyšel jméno "moje dědeček!";-)

A přitom stačilo přijít jen o pár minut dřív a musel jsem čekat do pondělka. Takhle jsme se celkem upřímně zasmáli, jak jsme si to vypočítali. No říkám - klika!;-)

"Normální"...;-)

Abychom se ve škole nenudili, roztrhl se v poslední době pytel s vyšetřováním šikany. Ne jedné, jen během tohoto týdne šlo minimálně o pět různých případů. Ale to není až tak podstatné.

Chodí k nám žák, který je řekněme zvláštní. Mezi námi - kolegyně o něm minulý týden řekla, že je magor, slyšela to jeho třídní a ptá se, kdo. Když jsme jí řekli jméno, bez přemýšlení vášnivě vykřikla: "No to je magor!" V každém případě bylo jeho matce před několika týdny doporučeno, aby navštívili psychologa. Ta se nejprve ošívala, ale posléze svolila. Přece jen, kdo normální přiběhne k tabuli po čtyřech s vyplazeným jazykem a cestou u lavice zvedne zadní nohu, aby si ji "označkoval"? Stejně tak se asi nenajde mnoho žáků, kteří by v jídelně žebrali od ostatních řízek stylem: "Budeš jíst ten řízek, nechceš mi ho dát?" nebo dokonce klobásu už tak zoufale, že se posadí na židli těsně před okénko, kam děti nosí nedojedené zbytky a bere si z jejich talířů okousanou uzeninu. Taky se příliš často nestává, aby dítě chodilo po škole a celý den vykřikovalo: "Moje matka je Ježíš!"Ale to jsou jen drobnosti pro nastínění. Mimochodem odbočím - psycholog nám poslal zprávu, že je normální a chyba je v jeho učitelích...

Dnes zavolal do školy otec jednoho sedmáka, aby oznámil, že jeho syn brečí doma a bojí se jít do školy, protože ho honily a hrozily mu zmlácením děti ze školy. Pokusím se být nestranný a férový a nebudu příliš rozvíjet to, že si to zaslouží a že místo pokárání by měli být hříšníci pochváleni. Následovalo vyšetřování, které po chvilce přineslo ovoce. Šlo o dva sedmáky z jiné třídy. Když na oba hříšníky udeřilo několik učitelek v čele s paní ředitelkou, příliš dlouho nezapírali. Tedy až na našeho známého "normálního" žáka.

Ten začal koktat ještě víc než jindy (tím ho nechci nijak zesměšňovat, naopak, věřil jsem, že mluví pravdu) a hájil se, že nic neudělal. Po konfrontaci se svědky, kteří potvrdili, že šikanovaného chudáka také honil, mu byla položena otázka, co tam tedy dělal. A náš tlouštík zcela bezelstně vykoktal, že běžel za prvním útočníkem proto, aby se ho zeptal, kam běží. Ale má papír, že je normální a my se tak aspoň pobavíme...;-)

Hodný kluk...;-)

Samozřejmě takového vzorného a starostlivého otce, jako jsem já, nemůže nijak vyvést z míry, když domácnost i s malým závisí na chvilku jen na něm. Tento týden se to zrovna přihodilo a my si tak s Andíkem mohli udělat další nefalšovanou pánskou jízdu, která trvala téměř hodinu a půl.

Bohužel po malé chvilce začal brečet a já, vybaven vědomostmi, že není dobré dítěti hned cpát jídlo, jsem se snažil "uchovat" ho k spánku. Samozřejmě se mi to nepodařilo a to ani houpáním, ani rozumným domlouváním. Co se týče hovoření do duše, jak tak Andísek křičel a já se snažil domluvit se s ním jako chlap s chlapem, dopadlo to přímo katastrofálně. Když nepomohly argumenty typu - "Vždyť jsi už velký kluk!" (je mu přece 7 týdnů;-)), zkusil jsem to po dobrém a povídám: "Takový hodný kluk přece nebude brečet..." Jenže v tu chvíli se tomu hodnému klukovi vymrštila pěstička, zaryl se mi nehty do krku a poté mě do něj ještě štípnul. Tomu říkám vyjádření názoru...;-)

Kamarád...;-)

Svět dokáže být pěkně nespravedlivý. Zatímco manželka vyzařuje jakousi pozitivní energii, takže se s ní každý dává do řeči, mně se nic podobného nestává. Tedy upřímně - je pravda, že asi před 8 lety jsem jel v kupé s jedním starým dědou a ten se mě asi po hodině jízdy zeptal, kam jedu s tím, že on do lázní. No a pak mi tu a tam vynadají důchodci. To je tak veškerý můj kontakt s cizími lidmi.

Včera, když jsem jel z večírku, sedl jsem si ve vlaku a na čtyřku přede mnou se snažil usadit notně podroušený chlapík. Když jsme se rozjeli, náhlý pohyb ho tak zmátl, že spadl na schodech. Já se nenechal nijak vyvést z míry. Ovšem asi v půlce cesty jsem pocítil nutkání na onu místnost. Zvedl jsem tedy a za chvíli vzal za kliku. Jenže to by naším spojem nesměli jezdit feťáci, kteří zdarma využívají veškerého komfortu, který jim nabízí toalety, včetně tekoucí vody. Musel jsem si nechat zajít chuť a vrátil jsem se na místo.

Jenže v tu chvíli jsem padl do spárů opilce, který využil toho, že jsem si sundal z uší sluchátka a začal do mě hučet o tom, jak a kde se tento týden opil (mám-li to shrnout, pak mohu stručně napsat, že hodně a všude!;-)) Když jsem vystupoval, loučil se se mnou jako s nejlepším kamarádem.

Zdá se tedy, že jsem taky začal cosi vyzařovat a lidé si se mnou chtějí povídat. Už teď jsem zvědav, kdo mě osloví příště a kolik bude mít promile...;-)

Černá kočka...;-)

Celý včerejšek se nesl ve znamení čekání na nějakou tu pohromu. Když jsem totiž ráno ještě za tmy (chvála nového jízdního řádu) přicházel ke škole, přeběhla mi přes cestu černá kočka. Ona to teda vlastně skoro ani kočka nebyla, spíš takový černý minislon. A musím taky přiznat, že mi ani tak přes cestu nepřeběhla, jako spíš že se odvalila ze silnice přes chodník, po němž jsem zrovna náhodou šel, na trávu. Tak možná proto pořekadlo nakonec nezafungovalo a mně se nic zlého nepřihodilo!;-)

Stávka...;-)

Včerejšek jsem měl docela rozlítaný. Skončil jsem ve škole a měl hodinu a půl do začátku doučování. Bohužel to opět (už podruhé) dopadlo tak, že jsem neměl koho doučovat (tím jsem také celou akci jednou provždy ukončil) a místo toho mohl být dávno doma. Mrzelo mě to tím spíš, že večer mě ještě čekalo vánoční posezení s kolegy, z nějž jsem se nevyvlékl. Dojel jsem tedy domů, dal si kafe a vrátil se zpátky.

Opět jsem se přesvědčil o tom, jak je nevýhodné být mezi samými ženami. Samozřejmě proti nim nic nemám, ale po několika desítkách minut jsem věděl, jak nejlépe péct vanilkové rohlíčky a pracny a také jsem si vyslechl, co jsou chlapi zač a nemuset jít o něco dříve na vlak, možná bych si o sebe neopřel už ani kolo!;-)

Sedánek byl samozřejmě určen všem zaměstnancům školy, takže se zúčastnily například i uklízečky. Kdo ale kupodivu chyběl, byly kuchařky ze školní jídelny. Protože se jim nelíbí, že se někteří kolegové vyhrazují proti tomu, že mají přednostní právo nosit si "zbytkové obědy" domů, rozhodly se svou neúčastí stávkovat. Kdosi to komentoval slovy, že se ohradily jako jeden muž (trefné označení pro dámy kuchařky) a nás tak opravdu naštvaly, protože na nás tak zbylo víc jídla i pití!;-)

Hlavička...;-)

Jak tak sleduju malého Andrease, stále víc získávám pocit, že jsem byl jako malé dítě určitě týrán.

Každý, kdo k nám dorazí na návštěvu, obdivuje, jak Andýsek krásně zvedá hlavičku. Jenže nejzajímavější je to, že s ní takhle cvičí už od prvních chvilek, co je doma. Nikdo ho k tomu nijak nenutil, zkrátka chtěl sám.

Je nad slunce jasnější, že já, jakožto svého času krásné, roztomilé miminko (nic netrvá věčně;-)), jsem k podobným aktivitám (fuj, už jen to slovo mě vyčerpalo;-)) musel být rodiči nucen - dost možná i násilím. Pokud by tomu tak nebylo - hlavu bych nezvedal dodnes!;-)

Nadmořská výška...;-)

Poznali byste rozdíl, kdybyste stáli 204 metrů nad mořem, nebo 204,5 metru? A víte, že takový expert existuje?

Nadmořská výška našeho města je 194 m.n.m. Druhé patro , v němž se nachází náš byt, k této výšce přidá dalších přibližně deset metrů. Do ruky si vezmu Andýska a sednu si s ním do křesla. V tu chvíli začne příšerně brečet. Nepomáhá nic. Stačí si ale stoupnout a v tu chvíli se v bytě rozhostí ticho. Andík se jen tak rozhlíží, tváří se naprosto spokojeně a po chvíli začne usínat. Já se tedy opět pomalu a nenápadně usadím. Během pár vteřin se ozve neutišitelný pláč. Sedět se tady zkrátka nesmí!

Tak ať mi tedy někdo vysvětlí, jak takové malé dítě může poznat, jestli sedím nebo ne. Nebo máme doma zázračného geodeta?!;-)

Suplování...;-)

To je zase týden. Každý den na mě čeká nějaký supl a samé lepší předměty. Jak já nemám rád výtvarnou výchovu a dvě hodiny si každý týden doslova přetrpím, suploval jsem tenhle strašný předmět včera. Poté, co jsem si oddechl, že už to mám za sebou, objevil se rozpis suplování na dnešek a u mě stála opět magická písmenka VV. Zítra je to dobré, to jsem si polepšil - budu suplovat hudební výchovu. Teď ještě aby mi dali na čtvrtek tělocvik a dílo zkázy je dokonáno.

Koumáci...;-)

To zase máme u nás ve škole aféru. Děti už nejspíš ztratily trpělivost s drzými vyučujícími, kteří je šikanují až tak, že kuřáky z řad žáků neustálými kontrolami na toaletách v přízemí vyštvali až do druhého patra. Co hůř - namátkové kontroly začaly už i tam a děti tak musí típat cigarety ještě před tím, než je dokouří. Jak trestuhodné plýtvání!

Ne nadarmo se ale říká, jací jsou Češi šikulové a že si se vším dokáží poradit (zvláště pak, je-li to na hraně zákona). Dokonce i naši žáci, kteří, když jim dáte v testu příklad 1+1 rovná se a) dvě, b) dvě, za c) dvě, suverénně napíší tři a ještě se s vámi budou hádat, že jste je to špatně naučili, našli řešení. Zapalovat si na záchodě? To zvládne každý. Naši experti suverénně vylezou záchodovým oknem ven, tam si zakouří a vrátí se zpátky. Není jasné, jak dlouho to praktikovali. Jisté je jen to, že si neuvědomili, že i jiné místnosti mají okna a že tu a tam nastane shoda okolností, kdy je někdo uvidí. A takový úlovek se podařil dnes - kolegyně chytla 4 náruživé kuřáky ve věku 12-13 let...

Nový jízdní řád...

Už přibližně od pátku nadávám. Uznávám, žádná velká změna. Tentokrát ale kvůli vlakům. Aha, takže i tady vše při starém...;-)

V každém případě jsem si prostudoval nový jízdní řád, jenž platí od neděle a zjistil, že je to snad ještě horší, než by mohlo. Já vím, že podobný nářek se zde objevuje pravidelně každý rok touto dobou, ale když já si nemohu pomoct. Když se po roce už všechny spoje a přípoje tak nějak ustálí tak, že vlaky přestanou mít zbytečná zpoždění, přijde někdo chytrý, který vlakem dost možná vůbec nejezdí, a od stolu zpřehází celý jízdní řád. Vždyť jen za těch 11 let, co dojíždím, už jsem zažil snad všechny možné časy. Proč to jednou nezůstane při starém? Proč za každou cenu musí každý rok nádražáci posouvat odjezdy - jednou dopředu, podruhé zpět?

Dnes ráno jsem vyrazil do práce, na dřívější spoj, mrznu na nádraží, kde ještě navíc přímo u našeho nástupiště stála a čmoudila taková ta opravářská čugála, v níž sedělo a žvanilo asi pět nádražáků, aniž by během několika desítek minut cokoli udělali. Celé nádraží nasmraděné naftou a deset minut po novém odjezdu, čili v čase odjezdu starého, se ozve hlášení, že vlak bude 30 minut opožděn. A jsme u toho. Několik měsíců se budou dolaďovat přípoje a pak to zase rozházíme. Takže po dlouhé době zase jedna Kyselá prdel!

Pařánek junior...;-)

Myslím, že nám skutečně roste prvotřídní Pařánek junior. V neděli ráno byl Andýsek nějak rozmrzelý, proto jsem se rozhodl vyrazit s ním směr obývák. Do druhé ruky jsem si vzal DVD s koncertem Die Toten Hosen, usadil se do křesla, malý přestal brečet a pánská jízda tak mohla začít. Stejně jako když to před půlrokem bylo v Drážďanech LIVE, jenže tam nám to tehdy "kazila" máma!;-)

Hned při první písničce se Andík zatvářil drsně a s tímto výrazem nekompromisně vyplivl dudlík. Odpovědí na mé snahy znovu mu ho dát, bylo jen nesouhlasné, až řekl bych štítivé vypláznutí jazyka. V průběhu dvouhodinové produkce mě jen dvakrát lehce znepokojilo, že Anďas ve spánku otevřel oči a já tak viděl, jak je dává v sloup. Vzal jsem si to lehce osobně a on si to tím u mě tak trochu rozlil. Ale za chvilku jsem si vzpomněl, jak minulý týden se mnou pařil na CD Tří sester, až ho jedna z písní zdolala a uspala, a všechno jsem mu odpustil.

Jsem tedy zvědav, zda mě i přes tuto hudební osvětu také v jeho případě čeká podobně stresující situace, jako když u nás byla malá sousedka (4 roky), já si zrovna trénoval něco na vypojenou kytaru a ona na mě: "Strejdo, zahraj něco pěknýho. Třeba Holka modrooká...";-)

Říká se psát...;-)

"Pane učiteli, říká se psáT, ne psáD!" S touto připomínkou se na mě obrátili deváťáci, když jsem po nich při angličtině něco chtěl. Prý zásadně na konci sloves v infinitivu vyslovuji D.

Podle mě absolutní blbost (kdyby ne, řeknu i teď přece blbosd!;-)) Ačkoli mě za slovo chytli během hodiny ještě několikrát, nenechal jsem se rozhodit. Jelikož jsem byl (a pořád jsem) přesvědčen o správné výslovnosti z mé strany, nenechal jsem se výtkami zviklat. Nakonec jsem se uklidnil tím, že se na mě zkrátka domluvili a chtějí mě dostat.

Jenže tohle se přihodilo v úterý a včera jsem učil u třeťáků. Když jsem je upozornil, že to musí BÝT pěkné, přihlásila se jedna žačka a povídá: "Pane učiteli, proč říkáte býD?" A to už mi vážně ztuhl úsměv na tváři. Copak mají všichni něco s ušima? Jak se to mohlo STÁD?;-)

Ospalý pátek...;-)

Pracovní týden konečně z krku. Byl poměrně náročný, protože už od středy jsem měl jaksi posunutý vnitřní kalendář a nemohl jsem se zbavit pocitu, že je o den víc. To je docela dost nepříjemné, protože když už se člověk začne radovat, záhy zjistí, že je o den míň. A to je pořádně studená sprcha! O to studenější, když si to jeden uvědomí třeba pětkrát za jediné odpoledne.

Jako takovou malou kompenzaci jsem alespoň přijal dnešní zkrácený den, kdy jsem výjimečně končil už po třetí vyučovací hodině. Problém představoval pouze můj celodenní dozor, ale ten se nakonec také částečně podal a já mohl vyrazit vstříc dešti (zdravím meteorology) domů.

Vzhledem k mimořádnému nočnímu koncertu, který nám připravil Andík, jsem musel odmítnout nabídku večerního koncertu se zbytky naší rozpadlé kapely. I pařiči mého kalibru musí tu a tam spát a s přibývajícím věkem se tato potřeba stále zvyšuje. Ruku v ruce s tím se počet možných probdělých nocí naopak snižuje. Mimochodem, aby nedošlo k mýlce - samozřejmě nešlo o vystoupení naše...

O stupeň lepší...;-)

Nemusel bych být ani žádný zvláštní pamětník (jako že jím už jsem;-)), abych si vzpomněl na dobu, kdy se prodávalo pivo ve verzi desítka a dvanáctka. Před pár lety začala ohromná reklama na jedenáctku a dnes už má "o stupeň lepší" mok v nabídce snad každý slušný pivovar.

V žádném případě bych pak nevěřil, jak může být takový reklamní slogan pravdivý. Zatímco nad všemi prášky, co vyperou dočista do čista a bílá po nich zůstane bílá (černá pak zase černá) a dalšími nesmysly mávne po vlastních zkušenostech skoro každý rukou, pod větu "o stupeň lepší" se klidně podepíšu. A to i přesto, že nejsem vyhlášeným sládkem. Mám totiž na mysli taky pěnu, jenže ne ve vychlazené sklenici, ale při koupání.

Zkušenosti mě naučily, že až teprve poté, co na speciálním teploměru naměřím o stupeň víc, než je určeno ke koupání dětí, mám jistotu, že se to bude malému Anďasovi líbit a bude se spokojeně usmívat. Takže opakuji - o stupeň je vážně lepší...;-)

Poprvé ve škole...;-)

Je to tak, hodina k hodině, den ke dni, týden k týdnu a dnes byl Andreásek poprvé ve škole. Je teda pravda, že tam jel v kočárku, ale i tak se to počítá, ne?;-)

Na vině je samozřejmě taťka, který není schopný koupit si sám věci na sebe. Andýsek tedy musel vzít maminku a vlakem vyrazit za mnou, aby mi při nákupu poradil. Cestou ale dostal strašný hlad a jediné místo, kde mě napadlo, že by mohl mít na jídlo klid, byla naše sborovna. Po této přestávce jsme naštěstí hned v prvním obchodě pořídili víc než úspěšně a mohli se vydat směrem na zastávku. Žádný spěch, vlak nám měl jet za půl hodiny.

Jenže skvělé odpoledne jako většinou nemohlo být bez chybičky a role "kaziče" se velmi ochotně ujaly České dráhy (jako téměř vždy) - po cca 10 minutách čekání v zimě na zastávce se ozvalo hlášení rozhlasu "Vlak do Prahy z technických důvodů nejede." Výborně a to nemohli napsat na světelnou tabuli dřív? Přece jen, ne všechny baví strávit třičtvrtě hodiny čekáním na zastávce, čas by se dal rozhodně trávit smysluplněji - když už ne doma, pak alespoň někde ve městě...

Nadpřirozené schopnosti...;-)

Zjistil jsem, že ve spojení s manželkou mám zázračné schopnosti. Začalo to už o víkendu. Předběžně jsme byli dohodnuti s panem O., že se staví na návštěvu s tím, že si ještě v neděli zavoláme. Sedím takhle v obýváku (tohle ještě musím doladit, protože zpravidla vždycky, když pan O. zavolá, sedím někde úplně jinde;-)) a mezi řečí povídám - "Dneska bude volat O., v kolik přijde." Jen jsem větu dokončil, ozval se telefon a na displeji svítilo jeho jméno. Jeho úvodní poznámku o tom, kde právě sedím, raději vynechám...;-)

Odpoledne jsme šli s kočárkem a bavili se o známé. Jen jsme zahnuli do vedlejší ulice, ona šla přímo proti nám. Jen o pár metrů dál jsme začali řešit známého našich prarodičů a v tom k nám od hlavní silnice zatočí auto a v něm sedí právě on. V tu chvilku mi mimo jiné znovu volal pan O. a já ho tedy "típnul." Když jsme se s pánem, který u nás zastavil, dobavili, přešli hlavní silnici, vytahuju telefon, že musím zavolat zpátky pan O., jak to tedy vypadá. Přesně v tu chvíli mi ale sám volal.

No a dneska jsme se bavili o tom, že už se u nás dlouho nestavila Andýskova babička, protože měla rýmu. Jen jsme dorazili domů - zvonek a ona stála za dveřmi.

Myslím, že nemusím dlouze vysvětlovat, proč mám v nejbližší době v plánu mluvit o tom, že vyhraju "první" ve sportce...;-)

Papež...;-)

Pondělní večer mi připravil velkou radost. A to i přesto, že jsem hned dvakrát nedodržel slovo.

Jako každý týden, i včera se vyřazovalo v Superstar. Já už několik týdnů toužebně čekal na odchod Jana Bendiga, který mi byl nesympatický především tím, jak bezmezně ho porota vychvalovala. Nezastírám, že i já v jeho hlase jistý potenciál slyším, nicméně vzhledem k výrokům porotců na adresu ostatních účastníků soutěže, si myslím, že Bendiga čeká ještě hodně dlouhá cesta. Tu soutěžní mu včera nejspíš překazil kalendář. Přece jen pubertální fanynky ještě nedostaly kapesné ani kredit, takže si mohly ječet, jak chtěly, ale na celkovém součtu hlasů to nic nezměnilo.

Ostatně už od začátku soutěže říkám, že by ženám mělo být odebráno volební právo. Ať jde o jakoukoli oblast, zpravidla je nezajímá "kvalita", ale vzhled. Vždyť ruku na srdce, kdo soudný si může myslet, že Ben Cristovao uměl zpívat a jak daleko se dostal. A dodnes stačí, aby ve společné písni udělal "hm, aha" a holčičky si mohou vykřičet hlasivky. U Denise Lacho jsem zase občas měl pocit, že na něj pomýšlely i obě porotkyně. Konečně to snad bude o zpěvu!;-)

A jak to všechno souvisí s dodržováním slova? Hned v úvodu vyhlášení jsem prohlásil, že jestli Bendig vypadne, vyexnu čerstvě načatou lahev whisky, kterou jsem včera dostal, ale protože jsem si zároveň byl jistý, že takovou radost mi jeho fanynky neudělají, dodal jsem pro sebe typicky neznabožsky, že jestli vypadne, jsem papež. Papež Pyjus XII. A protože Pyjus nejsem (kdo ví;-)), ani jsem nedal celou flašku, slovo jsem porušil hned dvakrát...;-)

Radost...;-)

Včera jsem dělal nějaké fotky Andýska. Ačkoli úspěšný model, co se týče pózování, to mu ještě příliš neříká, takže se musím přizpůsobit já s foťákem v ruce. A jak jsme tak cvičili před zrcadlem v koupelně a hledali ten nejlepší úhel, najednou se ozval známý zvuk a mohli jsme se pustit do mytí umyvadla. Začínám mít pocit, že vzhledem k četnosti, jde o jakési svérázné vyjádření radosti. Hlavně soudím podle veselého úsměvu, který se potom Anďasovi rozhostí na tváři...;-)

Práce...;-)

Po dvou týdnech volna jsem se dnes opět vydal do práce. A do povinností jsem skočil doslova rovnýma nohama. Dost kolegů stále chybí, proto se jede podle jakéhosi krizového plánu. Místo osmáků jsem byl poslán na angličtinu ke čtvrťákům, potom jsem měl spojené dvě sedmičky, takže zhruba 50 dětí v jedné třídě (jako na potvoru skoro nikdo nechyběl), z nichž jen polovina měla mít angličtinu, takže ostatní neměli pomůcky. No a odpoledne potom jsem měl pro změnu spojené své deváťáky se sedmáky. Každá třída měla samozřejmě mít jiný předmět.

Jedinou hodinu bez změny představovali šesťáci. Bohužel i bez významnější změny, co se týče zlobení. Mimochodem může mi zase někdo říct, že neposlouchají jen mě. Na stole jsem měl práce dětí za dva týdny mé nepřítomnosti a právě u této třídy byla poznámka - "Přítomno 13 žáků, pouze dva byli ochotní pracovat."

Tak nevím, ale myslím, že ve mně ten problém vážně nebude...;-)

Ježíšek z Trostbergu...;-)

V pátek opět zahřmělo na punkrockovém nebi a dvakrát nám zazvonil zvonek. Jakožto kulturní nebarbar (což by někdo mohl interpretovat taky jako nekulturní barbar;-)) podle filmu s Jackem Nicholsonem vím, že dvakrát zvoní jedině pošťák. A taky že jo. Seběhl jsem dolů (zajímavé, že někdy mi běhání nevadí;-)), věnoval jeden autogram a do ruky mi byl vražen obrovský balík. No dobře, objednával jsem si před týdnem strašně důležité věci od Die Toten Hosen, ale tohle jsem nečekal. Pošťák se na mě šibalsky podíval (asi podle nápisů KAUF-MICH na krabici, čili "kup si mě" a rozměru předpokládal, že jde o věci z sexshopu;-)) a já pádil domů.

Po rozbalení jsem pochopil. Zatímco u nás si mnohdy objednám třeba knížku a ta mi přijde všelijak pomuchlaná, v Německu tohle neexistuje, takže ohromná krabice skrývala hromadu nafouknutých pytlíků, aby se zboží ani nehnulo a teprve pod nimi se skrýval poklad. Ačkoli radost jsem měl ze všeho, tu největší mi samozřejmě připravilo nové LIVE album z turné Machmalauter ve speciální limitované edici, jež spočívá ve dvou CD a DVD a v dalším raritním DVD, což je všechno schované ve velmi tlusté knize plné fotek z turné a vlastnoručně podepsané členy kapely! Jako poslední bonus se v knížce skromně krčí kartička s kódem na stažení libovolného koncertu kapely. Zkrátka, zdá se, že víc LIVE už to nejde!

Jenže - říká se, všechno jde, když se chce, takže večer ve 20H15 jsem pustil WDR a celá rodina povinně sledovala Die besten im Westen s Campinem. Při představě hodin strávených s touto německou kapelou, by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby první slovo, které jednou Andreas vysloví, bylo VATI!;-)

Ctitelka...;-)

Zajímavé, že každému se většinou dostane uznání až po skončení kariéry, případně dokonce po smrti. To druhé zatím neposoudím, první část mohu potvrdit. Je to zhruba měsíc, co naše kapela ukončila svou aktivní uměleckou činnost a už nám na schodech začaly přespávat kočky.

Ráno jsem se vydal k doktorovi, protože jsem se rozhodl, že je nejvyšší čas přestat předstírat rýmičku a kašlík a jen jsem otevřel dveře bytu, málem jsem se musel vrátit, abych si vyměnil spoďáry. Na schodech mě totiž pořádně vyděsila přespávající zrzka. Fakt kočka, jakou jsem ještě neviděl!;-)

Byla asi trochu nesmělá, protože když pochopila, že nic nedostane, šla o pár schodů přede mnou až dolů. Bylo mi jasné, že není dobrý nápad nechávat ji v domě (přece jen i kočky mají své potřeby), proto jsem ji chtěl velmi pohotově vyprovodit ven. Několikrát jsem kvůli ní proběhl celý sklep (už jen ta představa musí být velmi vtipná;-)), protože se mi vždy schovala do vedlejší chodby. No a jelikož jsme bytovka plná náruživých cyklistů, kteří si své dopravní prostředky zásadně odkládají přesně do průchodů mezi dvěma rovnoběžnými chodbami tak, aby se nedalo projít, musel jsem se pořád vracet na kraj, abych mohl projít. Takže zatímco míca měla radost, že si s ní konečně někdo hraje na honěnou, já v duchu nadával. Důmyslným používáním povelů jako čičíí a kšc se mi ji jako správnému lovci divoké zvěře podařilo třikrát dostat až k otevřeným dveřím ven, jenže na poslední chvíli si to vždycky rozmyslela a přeskočila mě zpátky do sklepa.

Když jsem pochopil, že tudy cesta vážně nevede a dřív, než se mi ji podaří vyhnat, spíš zavře doktor ordinaci, věnoval jsem zrzavému bezdomovci na přechodnou dobu náš sklep...

Podoba...;-)

Už ani nepočítám, kolikrát se stalo, že jsme s Andískem někoho potkali a ten se rozplýval, že malý je celý tatínek. To se potom na sebe s manželkou jen podíváme, protože ani jeden z nás pražádnou podobu nevidíme.

Když to vezmu z čistě racionálního hlediska, pak "kaďánka" do plínky už nějaký ten pátek nedělám, stejně jako případný "krkánek" po jídle nebo pití by v mém podání rozhodně nebyl tak roztomilý, abych za něj dostal pochvalu. Nemusím ale chodit tak daleko, úplný rozdíl je i v naprosto přízemních věcech - jakožto dolňáka mě, narozdíl od Andýska, nechávají tak nějak v klidu i prsa. Tak v čem si můžeme být podobní?

Pochopil jsem, až když jsem si procházel své fotografie. Položil jsem je vpravo vedle těch Andreáskových a je to tak - jsme úplně stejní! Nebo snad vidíte nějaký rozdíl?;-)

Fotka z návštěvy...;-)

Včerejší odpoledne se neslo ve znamení příjemné návštěvy tří tetek. Já jsem tedy opět sršel vtipem a to až tak, že jsem později pochopil, že bych se měl omluvit, což jsem taky dnes udělal, takže doufám, že všechno je v pořádku a že se zase někdy staví!

Středem pozornosti byl samozřejmě malý Andýsek, který postupně předvedl téměř všechny své dovednosti, ale o podrobnostech jsem slíbil pomlčet.

No a když jsem u těch slibů, jedna z tet tvrdila, že určitě na blog nedám její fotku. Já samozřejmě nevidím důvod, proč jí přání nesplnit (vánoce za dveřmi...;-)) Problém je však na straně zákona - §11,12,13,14,15, 16 Občanského zákoníku hovoří jasně. A jelikož jsem nedostal písemný souhlas, musel jsem její obličej zakrýt. Nicméně věřím, že opatření pochopí...;-)

Siréna...;-)

Já nechci být pořád za někoho, kdo si za každou cenu stěžuje a reptá (přece jen mám zhruba ještě třicet let času, než budu na náměstí postávat v hloučku a hrozit holí - i když kdo ví, hůl můžu mít za chvilku a za nějakých 30 nebo čtyřicet let ještě budu kmitat do práce;-)), ovšem pár drobností, které mě trošku vyvedou z míry se přece jen najde.

Jako třeba dnešní zkouška sirén. Všichni přece vědí, že probíhá pravidelně každou první středu v měsíci přesně ve dvanáct hodin (v souladu s vyhláškou ministerstva vnitra k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva č. 380/2002 Sb.) V tutéž dobu na veřejnoprávní televizi běží informační pruh, aby lidé věděli, o co jde a zbytečně případně nepanikařili.

A teď mi řekněte, co mám dělat, když se v našem městě někdo probudí a siréna začne houkat ve 12H07? V televizi už dávno žádná informace neběží, protože ve "slušných rodinách" už je pět minut dohoukáno. Mám tedy sbalit dítě, manželku, připravené zavazadlo pro případ poplachu a utíkat do nejbližšího krytu? Vždyť preventivní houkání je ve dvanáct!

Ale kdybych já zapomněl a úředníkům něco odevzdal o chvíli později, to by byl rámus! Kam se hrabou poplašné sirény...;-)

Hysterie...;-)

To je pořád křiku kvůli prasečí chřipce (mimochodem, termín mexická se mi líbí mnohem víc, už třeba i kvůli těm pár obětem). Chtělo by to zase nějakou politickou vládu, nebo aby malá Margarita poprvé poblinkala tatínka Paroubka, aby novináři zase měli o čem psát.

Na celé hysterii kolem očkování se mi ale nejvíc líbí jedna věc. Zpočátku, když to vypadalo, jak málo bude vakcín, se každý pral o tom, aby na ni měl taky nárok - především pak skupiny obyvatel nezbytné pro chod státu. Jako třeba politici, z nichž u většiny by si nikdo ani onemocnění nevšiml vzhledem k jejich (ne)účasti ve sněmovně.

No a teď, když vakcíny konečně jsou (v době, kdy chřipková epidemie propukla!), se zase každý bojí a záchranu života velkoryse odmítá. Jak krásně zní heslo, naočkujeme děti 10-17 let. Ovšem skřípat to začíná teprve poté, kdy si uvědomíme, že na ně zbylo jen díky tomu, že se ostatní bojí.

Já bych to vyřešil následovně - chtěl ses očkovat? Tumáš!;-)