Hospoda...;-)

Obecně se o mně ví, že do hospody "na pivo" chodím velmi nerad. Výjimku dělám jen zřídka, když se mi ozve nějaký hodně dobrý známý. Nerad bych kecal, ale tipuji, že za celý letošní rok jsem do takhle hospody zamířil maximálně třikrát. A ta třetí návštěva se konala tento pátek, na čemž jsme se o pár dní dřív domluvili s panem O.

Věděl jsem, že bych to neměl nijak moc přehánět, protože ráno jsme měli jet vyřídit něco velmi důležitého do Brodu. Naštěstí se to tak i podařilo, nijak jsme to neprotahovali, zdrželi jsme se jen zhruba dvě hodiny. Ale hlavní důvod, proč o tom píšu.

Kromě pana O. dorazil ještě jeho bratr a taky pan P., s nimiž se taky znám, ovšem tak často jako třeba právě pana O. je nepotkávám. S ním se vidím třeba i dvakrát ročně!-) O panu P. ale i tak vím, že se z něj z pro mě nepochopitelného důvodu stal "vítač". Mám nerad konfrontace, tím spíš, když někoho vidím jen jednou za uherský rok, proto jsme se tématu vyhýbali. Ovšem v hospodě se samozřejmě probírá všelicos a přes nadcházející prezidentské volby jsme se jaksi dostali k tématu dezinformačních webů, jak se dnes velmi často nazývají v podstatě všechny, které si dovolují mít svůj názor. Já jsem nejprve jen namítnul, že mi zkrátka přijde zvláštní, jak oficiální média straší třeba s tím, že Rusko ovlivňovalo volby v Americe, nebo že je bude ovlivňovat i teď u nás. Nevím, prostě mi přijde zvláštní, že by to všechno zvládali. Osobně bych tomu dával stejnou váhu jako třeba zaručeným zprávám o tom, že se Elvis Presley donedávna slunil kdesi na pláži…;-) Jenže pan P. mi zcela vážně sdělil, že to tak opravdu je. Ještě chvíli jsem měl tendenci kolem toho jen kroužit, tak jsem nadhodil, že je zvláštní, že mnohdy se právě z těch "dezinformačních" webů dozvím nějaké informace mnohem dřív než z těch "oficiálních" a že si nemůžu pomoct, ale často mám pocit, jako by ta "oficiální" média tak nějak čekala na to, co vlastně mají napsat. Protože třeba o tom, že je někde zemětřesení se dozvím za pár minut, zatímco o něčem jiném třeba až s nemalým zpožděním. Pan P. se mě zeptal na nějaký příklad. Bohužel jsem asi nezvolil ten správný, protože jsem se dotkl jeho chráněnců. "Třeba před dvěma lety, Silvestr v Kolíně nad Rýnem, o kterém začaly informace prosakovat až po několika dnech, za což se pak německé úřady oficiálně omluvily."

"To není pravda, informovaly hned!"

Zalapal jsem po dechu, nějak jsem nevěděl, co říct, ale bylo mi jasné, že hádat se nemá cenu, musel bych mít nejlépe ty noviny a s nima pana P. majznout po hlavě, jinak to nemá cenu!:-) Dobrá, jsou to dva roky, asi už si to nepamatuje.

"No tak třeba teď v Brně, kdy pořezali tři muže, ale informace o tom se objevila až po třech dnech a to ještě náležitě rozmlžená." Zvolil jsem poměrně aktuální kauzu.

"A co se stalo v Brně?" zchladil mě pan P. nečekaně.

"Ty o tom fakt nevíš?" nechtěl jsem uvěřit.

"Ne." Jenže za chvíli z něj vylezlo, že četl rozhovor s jedním z napadených, takže mi tu něco nehrálo. Nicméně jsem byl stejně bez šance.

"A proč by o tom měli informovat, vždyť o nic nešlo."

"Tři napadení lidi nic není?" nechtělo se mi uvěřit. "Ve zprávách se mluví o každým prdu!"

"Víš kolik podobných případů se denně stane? Víš kolikrát se tady pořezali lidi před Edenem (místní bývalá diskotéka - pozn. autora) ?"

Prohrál jsem, vzdal jsem to, tohle vážně nemá cenu. Téma jsme nechali otevřené a raději jej změnili. Nicméně si dovolím panu P. dát poslední letošní Kyselou prdel. Jak může někdo proboha takhle zblbnout? Jsem ochotný akceptovat jeho postoj, ale proč nemůže třeba uznat, jo, tohle se mělo udělat jinak?

Vánoční Praha...;-)

Hned v pondělí po štědrém dnu jsme byli pozváni na oběd, který jsme trochu spojili i s malou oslavou mých narozenin. Odpoledne nás napadlo, že by klukům prospělo trochu pohybu na čerstvém vzduchu, proto jsme se vydali na procházku. A slíbili jsme jim, že bude pořádně velká. Jenže nakonec jsme ani ne v půlce trasy potkali známého s rodinou, s nímž jsme se už několikrát v minulosti domlouvali na nějaké té návštěvě, tak to dopadlo tak, že jsme ji uskutečnili hned. Má sice dvě malé holky, takže jsme se trochu báli, že doma nemáme žádnou vhodnou hračku, jenže ta menší ještě ani nechodí a ta starší má prý stejně nejradši auta. Možná i díky této návštěvě si naši kluci uvědomili, kolik všelijakých hraček mají, protože Eliška vůbec nevěděla, s čím si hrát dřív, na řadu přišly i ty dávno odložené.

Úterní program jsme měli taky pevně daný - už dlouho dopředu jsme naplánovali výlet do Prahy. Já jsem ještě koupil nějaké vouchery na nejrůznější dobroty, aby kluci byli motivováni. Bohužel jsem musel trasu ještě obměnit, protože na poslední chvíli jsem zjistil, že na hodně místech mají nakonec neplánovaně zavřeno, přestože původně měli mát otevřeno. Ale i tak se nám to vydařilo.
Z nádraží jsme se vydali na Staroměstské náměstí, kde byla na trzích vzhledem k denní době zatím otevřená pouze část stánků. Díky tomu tam zatím nebylo tak narváno. Dali jsme si každý trdlo a s ženou navíc ještě punč a pokračovali dál. Prostor před Karlovým mostem byl narvaný už celkem slušně. Sešli jsme na Kampu, kde jsme měli naplánovanou zastávku v kavárně Sovovy mlýny. Bohužel jsem si sice poznamenal čísla voucherů, ale nezapsal jsem si jméno podniku. Ten jsme ale našli bez problémů a uvnitř jsme si dali každý kremroli, kluci ovocný čaj, žena kávu a já svařák. Ála důležitě prohlásil, že ta kremrole není dobrá. "Jé výýýýborná!" Je ovšem pravda, že i ten svařák byl super!

V Nerudově ulici jsme potom sledovali trochu rozruch, když úzkým pruhem jednosměrky jel směrem dolů ohromný mercedes a přímo na naší úrovni se setkal s autem jedoucím směrem správným. I podle typu vozidla bylo jasné, že řidič není zvyklý, že by musel ustupovat, nicméně tentokrát to bylo skutečně na něm a s velkými obtížemi vycouval několik metrů, nacpal se mezi zaparkovaná auta u kraje, a když měl zase volno, velmi rychle projel zakázaný úsek směrem dolů.

S vypětím posledních sil kluci došli až k hradu, unavený Andy začal být trochu protivný, ovšem když jsme sledovali vojáky v budkách u východu z nádvoří (dříve to byl i vchod, ten je nyní bohužel o kus dál a na vše pro jistotu dohlíží i ozbrojení vojáci uvnitř - kdo by ještě nedávno řekl, že tak rychle doženeme Francii s jejími ozbrojenci u Eiffelovky), zrovna nastal okamžik výměny stráží, kterou jsme tam měli hned z první řady a to kluky zaujalo tak, že prohlásili, že se cesta vyplatila. Žena se chtěla jít podívat i do areálu Hradu, ovšem mě se nechtělo absolvovat policejní prohlídku u vstupu. Chápu, že je to možná potřeba, ovšem mrzí mě, že k tomuhle vůbec muselo dojít. Vydali jsme se zpět k největšímu magnetu pro kluky - trdlo s horkou čokoládou. Měli jsme už dopředu vybraná trdla s karamelem, ten bohužel došel, takže nakonec si žena dala klasiku a já s klukama promazaný čokoládou. Což o to, bylo to fakt hodně dobré, ale jedlo se to trochu neprakticky. Radši jsem klukům z jejich trdel utrhával, protože jinak by nejspíš byli od čokolády úplně všude. Jako horký nápoj jsme si jako dospěláci zvolili pro změnu svařák.;-) Během pití horké čokolády kluci pronesli větu, kterou jsem od nich snad ještě nikdy neslyšel - že jsou už docela plní…;-)

Pohled na Karlův most vypadal dost nevábně, protože tam bylo neskutečné množství turistů, takže jsme museli jít velmi pomalu, stejně jako v úseku za ním. I přesto se nám ale podařilo stihnout vlak, který jsme původně chtěli.

Vánoční výlet se perfektně vydařil i díky skvělému počasí - sice bylo mrazivo, ale celý den krásně svítilo sluníčko…;-)

Štědrý den...;-)

V noci na Štědrý den nám stejně jako každý rok přinesl Ježíšek ozdobený stromeček. Už loni jsem trochu počítal s tím, že to je naposledy, nakonec se to tedy ještě posunulo. Naši borovici jsme zdobili se ženou v sobotu večer, jako tradičně nám k tomu hrály romantické punkové koledy. Ještě byla klika, že jsem v týdnu koupil čokoládovou kolekci, protože už v sobotu Ála prohlásil, že se těší, až bude ze stromku ujídat bonbónky. Taky jsem musel zkontrolovat v telefonu budík s názvem 'Ježíšek', které jsem naposledy použil před rokem. Kontrola se ukázala jako velmi dobrý nápad, protože ačkoli vše zůstalo nastavené od loňska, hudba se ozvala jiná. To by asi kluci koukali, až by čekali na zvuk zvonečku a místo toho to Ježíšek rozpálil...;-)
Tentokrát jsem chtěl vidět rozzářené oči kluků hned od začátku, což se mi jindy nikdy nepoštěstilo, protože jsem pokaždé brzy stromek rozsvítil a potom dělal, že spím. Letos jsem šel klukům naproti, když jsem slyšel dupání. K mému překvapení si ale zrovna Ála přispal a přiběhl tedy nejprve jen Andík. Takže u stromečku seděli postupně.
Dopoledne jsme na Andíkovo přání hráli Dostihy a sázky, snad díky tomu v budoucnu nepropadne hazardu... Je teda pravda, že já jsem si moc nezahrál, protože jsem 80% času strávil na poli distanc, kde jsem čekal na šestku. A když jsem se jí poté konečně dočkal, padla mi hned třikrát, takže zatímco ta první mě vracela do hry, ty další dvě mě hned opět vyřadily...
Ála mě v průbehu dne stále posílal čůrat, abych prý nešel večer. Tím jsem začal tušit problém s dárky, protože zatímco se v uplynulých letech všichni přesunuli do pokojíčku a já zatím rychle připravoval u stromku nadílku, letos to vypadalo, že se nebudu mít na co vymluvit. Nakonec jsme tedy zvolili variantu, že dárky vyskládáme společně s manželkou, čímž to bude i rychlejší a rozhodně méně nápadné.
Předtím jsme ale pouštěli lodičky a také odlévali olovo. Dopadlo to dobře, i když trochu nudně - všem se nám totiž vytvořily dlouhé čáry, takže nás čeká spokojený a klidný život.;-)
Když jsme všechno připravili, čekali jsme, až zazvoní Ježíšek. Já jsem celou dobu trnul, aby se ozval zvuk, který měl a hlavně aby zazněl jen jednou a ne jako den předtím při zkoušce pořád dokola. Povedlo se a poté, co jsem kluky přibržďoval v zájmu jejich bezpečí na schodech, jsme se mohli pustit do rozbalování dárků. Těch bylo jako tradičně víc než dost. Když si kluci po nadílce trochu pokráli, přesunuli jsme se k večeři a po ní jsme pustili televizi s tím, že se budeme koukat na pohádku. Ála ale dal přednost stavění z nového lega, v němž je v poslední době skutečně mistrem a já jsem tak nějak klimbal, takže vycházím z toho, že mě program asi příliš nezaujal.
Po skončení byl už hlavně Andy docela dost přetažený, ale přesun do postele nakonec s vypětím posledních sil ještě zvládnul...;-)

Operace olovo...;-)

Těsně před Vánoci mě napadlo, že by bylo pěkné, aby kluci, když už jsou větší, poznali nějakou z dalších tradic. Takové skořápky se svíčkami ve vodě jsou sice super, ale máme je každý rok. Házení bačkorama jsem zavrhl. Jasně - v dnešní době, kdy rodiče běžně nechávají na dětech, aby si samy vybraly své pohlaví, by ani nemuselo hrát velkou roli to, že jde o zvyk původně pro neprovdaná děvčata, takže jednou v budoucnu, kdo ví, třeba taky zblbnu (stanu se pokrokově smýšlejícím - korektně řečeno) a nechám naše kluky (korektně řečeno děti), aby si hodili střevícem, aby viděli, jestli se do roka vdají...;-) Nicméně zatím jsem ještě pořád ošklivě staromódní, hned po narození potomků jsme jedním pohledem zjistili, že to jsou kluci a násilně je tak tímto způsobem taky vychováváme. Proto volba padla na odlévání olova. Jenže když si na na něco takového vzpomenete poslední den, kdy jste v Praze, navíc v době nejvíce vrcholící nákupní horečky, pak není nejjednodušší potřebné pomůcky sehnat.
Zapátral jsem na internetu a zjistil, že potřebnou sadu měl právě v nabídce hypermarket Albert a Knihkupectví Dobrovský, kde se dokonce dalo zjistit, že by to měli mít přímo na prodejně. Během polendí pauzy jsem se tedy vydal poměrně daleko až na Arkády Pankrác, kde se nachází oba obchody. Zatímco já davy lidí naprosto nesnáším a když už v tomto období musím do krámu, snažím se volit nejkratší cestu tam a pokud možno stejně rychlou co nejdříve ven, zjistil jsem, že představuji asi výjimku. Při pohledu na stovky dalších jsem nemohl přehlédnout, jak si to užívají, jak si doslova rochní blahem, když se mohou prodírat mezi ostatními...
Nejprve jsem se rozhodl prozkoumat Albert. Několikrát jsem jej proběhl, ale žádnou sadu, o níž jsem dokonce díky pdf letáku věděl, jak má vypadat, jsem nikde nenašel. Při pohledu na zástupy u pokladen jsem si na jednu stranu i oddechl. Zamířil jsem tedy hned vedle do knihkupectví. Tam to bylo ještě mnohem horší, nedalo se totiž projít z jedné strany na druhou, protože celá obrovská prodejna byla rozdělena na dvě půlky dvěma nekonečnými frontami u pokladen. Pátral jsem po sadě na lití olova, ale stále marně. Pak jsem se zeptal jedné z prodavaček. Ta mě asi nechtěla hned odbýt, proto dělala, že se jde někam podívat, ale prakticky hned mi řekla, že už nejsou. Tak to mi to s těmi vánočními zvyky moc nevychází, napadlo mě. Jenže když je už taková sváteční atmosféra, navíc jsem do práce nikdy pozdě nepřišel, přesunul jsem se ještě do druhé prodejny Dobrovský, tentokrát na Václaváku. Opět nekonečná fronta přes celý obchod a ať jsem pátral, jak jsem pátral, nikde nic. Až najednou... Nevím jestli si to tam někdo odložil, nebo jen schoval na později, ale na hromádce knížek jsem tu krabičku spatřil. Jednu jedinou krásně zavařenou v igelitu. Nikde nikdo, proto jsem ji sbalil a zařadil se do fronty. Hodiny jsem ani nesledoval, věděl jsem, že jsem si pauzu trochu prodloužil, takže nemělo cenu se zbytečně stresovat. A v práci se na to stejně až tak moc nekouká. Bylo to sice nekonečné, ale nakonec jsem se dočkal. A za chvíli už uháněl na tramvaj. V práci si toho nikdo ani nevšiml, takže mi ani nebylo moc hloupé, když jsem se asi po půl hodině zvedl a odešel domů...;-)
Na vánoce tedy bylo všechno připraveno...;-)

Veselé Vánoce...;-)

Harlej, Dilated – MSD Kolín (16.12.2017)

Naprosto ideální zakončení letošní koncertní sezóny mě čekalo uplynulou sobotu v kolínském kulterním domě, kam zavítal Harlej. Protože jsem měl odpoledne celkem rozlítané, dorazil jsem do Kolína o něco později. Na vstupenkách bylo sice uvedeno, že začátek je od sedmi, ovšem vzhledem k tomu, že se nejednalo o žádný dvojkoncert, ale o klasiku s jendou předkapelou, bylo víc než jasné, že dřív než v osm se nezačne. Zpočátku mě ještě čekala drobná komplikace s parkováním, protože parkoviště v centru bylo zcela přeplněné, přesně jak jsem se obával a mně tak nezbylo než se přesunout až k tesku.

Do kulturáku jsem dorazil ve chvíli, kdy už předkapela hrála. Já se nijak netajím tím, že předskokany obecně moc nemusím, protože mnohdy je to opravdu utrpení. Kapelu Dilated jsem navíc vůbec neznal. O to větším překvapením pro mě bylo, že se to poslouchat dalo, možná i díky ženskému vokálu, který přece jen nebývá až tak obvyklý. Jenže jejich set se mi po nějaké chvíli začal zdát poměrně dlouhý, což bylo způsobeno tím, že všechny písničky byly tak nějak na jedno brdo. Trochu jsem zbystřil jen k závěru, kdy jeden z muzikantů ohlásil další píseň, která měla být z jejich punkových začátků, ovšem není punk všechno, co se tak nazývá a jestli jejich vzory byly takové "punkové" legendy jako Jaksi taksi, Totální nasazení a podobné, pak by to zhruba odpovídalo.
Po rozloučení došlo k nezbytným úpravám na pódiu, ty byly ovšem nečekaně rychlé, takže velmi brzy zazněly úvodní fanfáry a jako první přišla tradičně na řadu pecka Zfetovanej.
Jelikož jen o pár dní dříve se v Kolíně konal koncert Tří sester, měl jsem velkou možnost srovnání. Kdysi jsem byl jejich nekritickým fanouškem, později jsem se párkrát zarazil, když se mi jejich vystoupení sice líbilo, ale musel jsem si přiznat i nějaké ty zápory a stále častěji jsem sváděl jakýsi vnitřní boj, jestli jsou lepší sestry nebo právě Harlej. Po uplynulém víkendu už odpověď znám. Pomyslnou první příčku mezi domácímiu kapelami u mě zabral Harlej. Jak vlastním vystoupením, tak tím vším okolo, s čímž souvisí i lidi, kteří na tu kterou kapelu ve velkém chodí. Tři sestry jsou bohužel už nějakou dobu hodně módní kapelou, která ve velkém přitahuje lidi, co se běžně pohybují spíš v prostředí diskoték pro náctileté. Harleji se to naštěstí zatím vyhýbá. Mohu-li právě porovnat i diváky, pak tentokrát to bylo o něčem úplně jiném. Abych to zkrátil, když se mě někdo zeptá, co lidi, řeknu v pohodě. Když se na totéž někdo dotáže po koncertě TS, zpravidla odpovím: Pitomci...;-)
Vystoupení Harleje sice trvalo asi jen hodinu a dvacet minut, ovšem až na obvyklý krátký akustický setík se nevyskytla ani chvilka k oddechu. Jestli se nepletu, pak píseň Balada věnoval Tomáš (zpěv) svému vážně nemocnému předchůdci Vláďovi, který se údajně v sále taky nacházel.

Koncertní zážitek jako vždy perfektní a teď už můžou začít vánoce…;-)

Pro stromek a na ohňostroj...;-)

Sobotu jsme měli minulý víkend nabitou celkem dost. Hned ráno jsme jeli na tajňačku koupit vánoční stromek. Jako první zastávku jsme zkusili štěstí nedaleko Poděbrad, kde jsme v minulosti už párkrát uspěli a hned jsme měli kliku. Nejen že nás překvapily velmi příznivé ceny, ale i vystavené stromky vypadaly velmi dobře. Když jsme celé místo obešli, vše si prohlédli a chystali se některý vybrat, začal jeden z prodavačů přinášet další exempláře. Když kolem prošel podruhé, hned jsme se zamilovali do borovice v jeho levé ruce, takže jen ji položil na místo, hned jsme ji chňapli a šli zaplatit. Dokonce i délka byla v limitu, který jsme si představovali, takže stačilo jen položit zadní i přední sedačku a mohli jsme jet. Čekal nás totiž ještě nákup, který byl samozřejmě naprosto nezajímavý. Jediné, co mě překvapilo, že ačkoli zbývalo 8 dní do vánoc, nymburský Lidl nebyl nijak narvaný, jak jsem se původně obával.
Po obědě jsme si dali chvilku oraz a asi ve čtvrt na pět jsme skočili do auta a vydali se tradičně do Lysé nad Labem na předvánoční ohňostroj. Tentokrát tedy lehce netradičně i s Álou, který ohňostroje moc nemusí, ale tentokrát se rozhodl zabojovat. Po příjezdu do naší oblíbené "parkovací" ulice jsem původně chtěl nechat auto hned na kraji, protože jich tam bylo už celkem dost, ale nakonec jsme popojeli ještě úplně dopředu a tam na nás čekalo nádherné místo mezi stromy, takže jsme si ušetřili poměrně dost kroků. Původně jsem myslel, že na výstaviště dorazíme s velkým předstihem, ale protože jsme nijak nespěchali, ocitli jsme se tam tak akorát, kdy už se diváci shromažďovali na plácku před halami. Chvilku čekání nám zpestřil za námi stojící otec se zlobivými dětmi, který na ně neskutečně křičel, čímž bavil všechny okolo stojící. Ve čtvrt na šest potom začala hrát hudba a s ní vzlétly první rachejtle. Ještě se mi zdálo celkem vtipné že úvod se odehrával na nějakou vánoční píseň Karla Gotta, kterého jsem si tak během víkendu užil víc než dost...:-) Ohňostroj se nám jako každý rok velmi líbil, laťku pro jejich nadcházející období tak máme nastavenou opět velmi vysoko. Akorát Ála byl v závěru vystrašený z těch ran. Stačilo ale každému z kluků koupit lázeňskou oplatku a vše bylo opět v pořádku. To mě mimochodem velmi překvapilo, že ani neotravovali, že by něco chtěli, jen jsem viděl, že právě po těch oplatkách docela toužili, i když si o ně vysloveně neřekli. Bohužel už nám je paní neohřála, protože během ohňostroje prý museli mít ten přístroj vypnutý a po něm vlastně trhy končily. Že by to ale mělo vliv na chuť, toho bych se podle spokojeného chroupání a mlaskání Andíka a Ály ani trochu nebál.
Zpátky k autu jsme si trochu zašli, protože kluci se ještě chtěli podívat na vánoční stromek na náměstí. Z loňska jsme si pamatovali, že nás celkem šokovalo, jak úsporně byl vyzdobený. Letos ale vypadal mnohem lépe.
Zatímco cestou tam spal Ála, na zpáteční trase to zalomil Andík, v té okolní tmě se ale nebylo čemu divit. Já jsem už ale myslel na to, jak si to doma rozvrhnout, abych neztrácel moc času. Musel jsem se totiž rychle navečeřet a pospíchat do Kolína, kde mě čekal poslední letošní koncert...;-)

Čas růží...;-)

Uplynulý víkend jsem měl nadmíru kulturní. Začalo to hned v pátek, kdy jsem poměrně nečekaně šel na muzikál Čas růží. Původně na něm byla už dlouho domluvená manželka s příbuznou, která ale onemocněla a já se tak na poslední chvíli stal náhradníkem.
Hned po práci v centru jsme si dali sraz (v centru) a ještě před začátkem jsme zvládli jeden svařák (taky v centru:-)). Potom jsme se posilnili a vydali se k Hudebnímu divadlu Karlín, v němž jsem zatím ještě nikdy nebyl. Hlediště bylo zaplněné do posledního místa, mnohdy přespolními, z nichž někteří šetřili i za šatnu a byli tak obloženi zimními bundami. My sice taky nejsme Pražáci, ovšem utrhli jsme si od pusy a těch deset korun za šatnu obětovali...;-)
Začalo se přesně a zpočátku trochu zvláštně, protože ačkoli šlo o muzikál, spíš se tam mluvilo. A to představovalo alespoň pro mě velký kámen úrazu - dialogy mezi herci na mě působily, jako kdyby je psal průměrný žák druhého stupně základní školy. Stejně tak se mi zdál poměrně naivní i příběh propojující písně Karla Gotta. Největší tragédii ovšem představovaly anglické titulky promítané úplně nahoře, na něž jsem zrakem několikrát zabloudil. Myslím, že se nepletu, když uvedu, že autorem je zcela jistě pan Google Translator. Dva příklady, které mi utkvěly v paměti: zvolání 'páni' ve smyslu údivu, jako třeba jů, by asi málokterý angličtinář přeložil jako 'Gentlemen', stejně tak když něco čekám, jako že to očekávám, pak rozhodně místo 'wait for' použiju 'expect'. Vzhledem k tomu, že samotný příběh také s největší pravděpodobností nebyl ze života Karla Gotta (pochybuji, že v mládí kouřil marihuanu;-)), trochu mi tam neseděl v druhé půlce promítaný klip složených z ještě černobílých záběrů z jeho života. V tu chvíli jsem měl tak trochu pocit, že jde o jakýsi vzpomínkový večer na zesnulého zpěváka, což samozřejmě není pravda.
Nerad bych ale aby to vyznělo až příliš negativně. Provedení písní se mi líbilo, protagonisté zpívali opravdu skvěle a velkým zpestřením byl i živý orchestr, čili ani hudba nezněla z playbacku, jak bývá i z důvodu nižších nákladů většinou zvykem.
Po skončení představení jsme měli dost času, proto jsme nijak nespěchali k šatně. O to víc nás překvapilo, že po poměrně dlouhé době davy lidí nezmizely a ještě jsme si dost dlouho postáli. Zatímco ostatní sektory se vyprázdnily, v tom našem (sektor C) stále viselo velké množství kabátů a bund.
Cestou na vlak jsme potom nedaleko nádraží potkali Kuka ze slovenské kapely Horkýže slíže, který kráčel s basovkou proti nám.

České Vánoce v divadle...;-)

V neděli 10.12. jsme jeli s klukama do kolínského divadla na představení České vánoce Josefa Lady. Ono se vlastně hrálo ten den dvakrát, odpolední bylo záhy vyprodané, proto jsem koupil vstupenky na to podvečerní od pěti. Nějak jsem zkrátka tušil, že by se nám to mohlo líbit.
Na vlak jsme šli docela na poslední chvíli, on už totiž platil nový jízdní řád, ale stihli jsme to bez problémů. V Kolíně jsme potkali naši spolužačku z vejšky, mně by to teda vůbec nedošlo a prošel bych bez povšimnutí kolem, neviděl jsem ji víc než 10 let, ale žena ji poznala, protože se občas setkají. Ve foyer divadla jsme chvilku počkali na otevření a potom jsme to přes šatnu vzali do sálu,kde jsme se usadili na svá místa v šesté řadě. Nebyli jsme úplně uprostřed, ale viděli jsme krásně. Samozřejmě jako vždy ti, co mířili přímo doprostřed, dorazili až těsně před začátkem, aby je musel každý pouštět. To je ovšem stále ještě ta lepší varianta, mnohokrát už se nám stalo, že se prodírali až po začátku představení. Aby to nebylo až tak úplně ideální, zde šlo o těhotnou matku. No nevím, nic proti těhotným samozřejmě nemám, ovšem vzhledem k tomu, že bylo na první pohled vidět, že jí břicho nenarostlo přes noc, myslím, že by bylo pro všechny jednodušší, kdyby se sebekriticky rozhodla pro vstupenky na kraji řady. I vzhledem k tomu, že se v polovině představení prodírala zase zpátky na toaletu, čímž tak trochu rušila. Některé v kulturním zážitku, jiné ve spánku (to si to zase odnesu, že má drahá ženo:-)).

V každém případě se nám příběh o chudých potulných muzikantech líbil, v mém případě konečně trochu zažehl předvánoční náladu, která mě zatím tak nějak míjela. Zaznělo plno koled a hlavně děti se podle mě zase něco dozvěděly. Po skončení jsme měli ještě trochu času, proto jsme nikam nespěchali a dokonalé překvapení k té právě nabyté vánoční atmosféře nám připravilo počasí, protože mezitím začalo krásně sněžit. Úplně přesně tak jako před malou chvílí na jevišti divadla.
Kluci měli chuť na trdlo ze stánku, který jsme míjeli, dohodli jsme se tedy, že jim ho koupíme místo večeře. Z nabídky si vybrali trdlodonut (ono se tam všechno nazvývalo trdlo-něco, např. trdlolatté atd.), bohužel mi slečna oznámila, že na něj bychom čekali asi 8 minut, což bylo docela dost, aby nám neujel vlak. Rozhodli jsme se tedy pro klasiku v domnění, že ta bude ihned. "Počkáte si asi 6 minut," zpražila nás ale vzápětí. To mi přišlo docela vtipné. Nakonec jsme tam tedy čekali těch minut asi deset a pak jsme tedy museli trochu přidat do kroku. Ovšem je pravda, že trdlo stálo za to jak velikostí, tak chutí (což jsem až tak úplně nemohl posoudit.;-)) Během čekání kluci botama nahrnuli hromádku sněhu z širokého okolí, na všechno připravený Ála vytáhl z kapsy klacíky a na chodníku vyrostl improvizovaný sněhulák.
Cestou z vlaku u nás se pak kluci dokonci zvládli koulovat, takže nedělní dopoledne bylo takřka dokonalé...;-)

Besídka...;-)

Je na čase doplnit nějaké ty starší resty… Takže ve středu 6.12. měl Ála ve školce besídku. Mně bylo nejdřív hloupé, abych opět absentoval v práci, když jsem tam dva předchozí dny nebyl, proto Ála počítal s tím, že tentokrát do školky nedorazím. Jenže v práci se mi to potom tak nějak rozleželo, a nakonec jsem se kolegů zeptal, jestli by jim nevadilo (a že pokud by to vadilo, ať mi to klidně řeknou), kdybych odešel už po druhé hodině. A po takových těch nutných fórcích typu - 'No to v žádným případě', mi samozřejmě řekli, že bez problému. Až poté jsem jim sdělil důvod, protože jsem předtím nechtěl nijak hrát na city, a když zjistili, že jde o něco tak důležitého, jako je dětská besídka, hned mi sdělili, že to je naprosto jasné, že tam musím. Ono pracovat s lidmi, kteří už také mají potomky, má své výhody…;-)

Nakonec jsem to ale měl jen tak tak, protože jsem měl vypočítaný spoj k nádraží, který samozřejmě právě nejel. Prostě tramvaj se někde zapomněla a já sledoval hodiny na ulici a vypočítával si, že nemám šanci vlak stihnout. Buď je moje matematika ještě horší, než jsem si vždycky myslel, nebo to nakonec byla nějaká jiná opožděná tramvaj, ale k nádraží jsem na poslední chvíli přece jen dorazil.

Do školky jsem dorazil včas, dokonce jsem si ještě nejdříve stihl hodit věci domů. Začátek se lehce opozdil kvůli zdržení jednoho z rodičů, který měl donést oblečení dvěma dětem, ale nešlo o nic tragického. Tentokrát jsem měl pocit, že přišlo méně rodičů než v předchozích letech, ovšem mělo to své výhody, jako například to, že přítomní na své ratolesti tentokrát velmi dobře viděli. A musím říct, že tentokrát se mi představení líbilo snad nejvíc, takže jsem nakonec měl radost, že jsem nechyběl. A myslím, že Ála taky…;-)

Mikulášská...;-)

V neděli ráno jsme měli domluvené, že se Andík pojede podívat na rybářský kroužek do Chlumce, který vede stejný vedoucí jako u nás. Vrátil se až po obědě, právě ve chvíli, kdy jsme začali jíst, což jsem přesně dopředu očekával.:-) Večer jsme zašli na náměstí podívat se na rozsvícení stromku. Já teda nechci působit jako někdo hluboce věřící, nicméně zdálo se mi trochu nevhodné, když hudebníci spustili koledy a kolem nás propukla hlasitá zábava postávajících, takže hudba skoro nebyla slyšet. Přece jen trochu ohleduplnosti by neškodilo, zvlášť když to hrají živí lidé a ne rádio. Jako vrchol všeho mi pak ale přišlo, když si kdosi stojící těsně za mnou hlasitě krknul... Jinak ale dobré, až na tu zimu.
V pondělí po ránu jsem jel do Kolína vyzvednout dětské pasy, přece jen hlavně Ála už si nebyl vůbec podobný a hlavně těm původním na jaře končila platnost. Odpoledne jsme pokračovali v předvánočním programu, protože jsme se vydali do Kolína (já tedy během jednoho dne podruhé) na Mikulášskou besídku s Klemprdou. Kluci nejdřív moc nechtěli, ale pak jsem pochopil, že Ála si to s něčím spletl a když jsem mu popisoval, jak to vypadalo loni, najednou se rozzářil a říkal, že tam určitě chce. Dokonce nakreslil pro čerta obrázek!:-)
Hned na schodech v kulturáku nás přivítal Mikuláš a čertice a po vyzpovídání kluků, jestli byli hodní a jestli si doma uklízejí jim předali nějaké dobroty. Ála na oplátku jedné čertici věnoval obrázek, z čehož byla asi sama překvapená, ale po chvíli se usmála, že za to mu musí dát čertovskou pusu a pořádně ho tak zamazala na tváři. Ála si to hned až skoro štítivě otřel.:-)
Na sále jsme si zabrali místo u stolu a za chvíli vypuklo představení. Vlastně ještě před samotným začátkem čert Zachariáš procházel a zdravil děti a potom si s nimi hrál. Scénka byla jiná než loni, ale podle reakcí dětí se líbila úplně stejně. Asi po hodině se Zachariáš objevil pod podiem a zatímco hrála hudba, on procházel mezi dětmi. Najednou vidím, jak míří přímo k nám a tušil jsem problém. Když přišel k našemu stolu, chytil oba naše kluky každého za jednu ruku a pronesl víceméně řečnickou otázku, jestli jsou bráchové. Ani nevím, jestli si všiml, že jsem přikývl, nebo zda mu to bylo jasné, protože vypadali skoro jako dvojčata. V každém případě se potom zatvářil vážně a najednou pronesl, zatímco je pořád držel: "Cítím, že se občas hádáte a dokonce i perete..." Na Álově tváři jsem viděl, jak ho přešla legrace, ostatně i Andíkovi vrtalo hlavou, jak to může vědět. Potom jim ještě řekl, ať jsou na sebe hodní a vyzval je, ať si s ním na to plácnou. Kluci to vyjukaně udělali a Zachariáš odešel. My jsme jim potom samozřejmě zdůraznili, že když si plácli s čertem, tak to teď musí dodržet!:-) Každopádně to bylo opravdu hezké a chytře vymyšlené.
Venku Andík potom vyzkoušel zaříkadlo, které ho mělo poslat rovnou do pekla, Ála ten se bál a raději to nepokoušel. Myslím ale, že ani Andy si nebyl jistý na 100%, že se mu nic nestane. V každém případě besídku hodnotím velmi kladně...;-)

Předvánoční "ŽRAVÝLET"...;-)

Na minulou sobotu jsem naplánoval takový předvánoční "ŽRAVÝLET". Jedinou podmínkou bylo, že musíme vyrazit už dost časně. I proto se nakonec jednalo jen o pánskou jízdu - mámě se tak brzy nechtělo.
Do Prahy jsme přijeli přesně podle jízdního řádu a právě přijížděla tramvaj, kterou jsme se tak mohli jednu zastávku svézt. Proč nevyužít toho, že to máme všichni tři vlastně zadarmo!:-) Pak už nám zbýval jen malý kousek pěšky a dorazili jsme do restaurace nedaleko Prašné brány, kde se podávala snídaně formou 'sněz co můžeš.' Obsluha si ode mě převzala voucher s tím, že potom doplatím jen děti, které mají cenu sníženou. Zabrali jsme stůl v jedné z místností a pak jsme se přesunuli do další, kde jsme si mohli vybrat jídlo. Oba kluci si připadali jako v nebi a já jsem pouze dohlížel a korigoval, aby jejich výběr nebyl příliš divoký. Začali jsme slanými dobrotami, kávou, kakaem a džusem a posléze kluci přešli ke sladkým pokrmům. Nutno dodat, že ani já jsem nečekal, že výběr bude až do poslední chvíle neustále doplňován, ani chvilku to nevázlo, stále bylo vše a bylo toho hodně! Pro mě bylo maličko náročnější, že jsem se dost naběhal, přece jen jsem nechtěl kluky pouštět samotné, aby třeba něco nerozlili nebo do někoho omylem nevrazili. Pobavil mě Ála, když jsem mu řekl, ať si už nedává pátou porci jogurtu s lupínky, neboť jsme měl strach, aby se výlet nezměnil v hledání toalety, a on se tak smutně rozhlédl a s pusou plnou jogurtu řekl: 'Tak jo, tak si dám třeba rajčátko...' Když se přiblížila půl jedenáctá, oblékli jsme se a vydali se ven. Velmi milým a nečekaným překvapením pro mě bylo, že Álu nechali jíst zadarmo, i když už věkově platit měl. A to vůbec nekomentuji množství jídla, kterého spořádal víc než leckterý dospělý. Lidí tam obecně bylo dost, ale žádné fronty se netvořily. Navíc tedy šlo vesměs o Němce.
Vydali jsme se ke Staroměstskému náměstí, které bylo blíž, než jsem čekal. Tam už probíhaly vánoční trhy, ačkoli oficiální zahájení bylo plánované na půl pátou spolu s prvním rozsvícením stromku. Několikrát jsme to celé dokola prošli a vyfotili se u stromu. Kluci samozřejmě nakrmili oslíka, který byl po ránu ještě velmi hladový, takže zakoupení granulí se změnilo ve velmi vtipný souboj, kdy on se snažil nacpat pusu přímo do stroje a museli jsme se chvíli přetahovat. Nutno dodat, že za dvacet korun bych si těch granulí představoval trošku víc, naivně jsem si na ně připravil pytlík, ovšem dávka se mi pohodlně vešla do dlaně. Když nám trochu slehla snídaně, dali jsme si výbornou horkou čokoládu, která byla vážně hustá (ve všech významech toho slova!:-)) a potom jsme zamířili pryč směrem k Prašné bráně tam se rozhlédli ještě na dalším trhu před Palladiem.
Na jednu hodinu jsem měl rezervaci v Pizzerii v Celetné, takže jsme tam tak nějak lehce předtím došli. V době našeho příchodu bylo celkem prázdno, ovšem během pár minut se to změnilo a bylo doslova narváno. A to tak, že u dveří postávali další lidi, kteří čekali, až se nějaký stůl uvolní. Bohužel se do místnosti, kde jsme seděli, nahrnulo asi 12 Němců, kteří byli hluční, jak se na Němce sluší a patří. Mně to tedy nijak zvlášť nevadilo, ale hlavně Ála z toho byl celkem přešlý. Naštěstí jsme jídlo dostali dost rychle a stejně rychle jsme ho snědli. Příjemná obsluha se sice naběhala, ale byli moc milí na kluky.
Jen jsme se zvedli, už se k našemu stolu hrnuli další strávníci a my jsme zamířili k trhu na Náměstí Republiky. Andík totiž chtěl ochutnat dětský punč. Ceny zde byly mnohem přívětivější než na Staromáku... Punč nás mile překvapil, nejen že klukům chutnal, ale bylo v něm i plno ovoce, takže vypadal opravdu lákavě. No a já si konečně dal svařák...;-)
Pomalou procházkou jsme došli k nádraží a já si uvědomil, že ačkoli všude psali o posílených policejních hlídkách, my jsme za celý den nepotkali ani jednoho policistu, ani ve městě ani přímo na trzích. Domů jsme dorazili kolem půl páté, takže nakonec opět výlet na celý den, s čímž jsem původně ani nepočítal...;-)

Bombarďák – Divadlo Minor (28.11.2017)

Na úterý jsem měl naplánované volno. Hlavním důvodem byl odpolední koncert kapely Bombarďák spojený s křestem aktuálního alba 3FO3, na který se hlavně naši kluci už hodně dlouho těšili. A to i proto, že šlo o tak trošku raritu, protože normálně kapela vystupuje ve složení kytara, basa, zpěv, případně nějaké ty foukací nástroje, ovšem tentokrát byly přislíbeny i bicí a saxofon. Vstupenky jsem měl koupené od první minuty, kdy se začaly po půlnoci na 15.10. prodávat.
Do divadla Minor jsme dorazili včas, ještě jsme dokonce chvíli museli čekat, než nás vpustili dovnitř. Tam jsme si potom zabrali výborná místa ve druhé řadě. Tentokrát to ovšem bylo lepší i v tom, že narozdíl od minule se tam objevilo vyvýšené podium. Jako obvykle se lidi trousili ještě nějakou dobu po plánovaném začátku, ale zpoždění nebylo nijak tragické. Hlavně Álu jsem pro jistotu připravil na to, že to tentokrát bude trochu hlasitější, bubny se totiž ztlumují poměrně špatně, takže se jim musí přizpůsobit ostatní nástroje. Kapela po celou dobu vystupovala ve čtveřici a basáci se střídali hlavně podle toho, jestli Filip Nebřenský zrovna nehrál na nějaký z dechových nástrojů.
Vystoupení bylo opět plné vtipných poznámek a gagů, nicméně bylo znát, že přece jen i s těmi bicími se už domlouvá trochu hůř. Jedním z vtipných okamžiků byla třeba výzva, aby v případě, že někdo udělá chybu, publikum hlasitě zavolalo 'Fůůůj fůůůj', zatímco, když bude vše v pořádku, mají zakřičet 'Hurá, hurá, ta je hezká'. Když na to později všichni už zapomněli, ozval se při první příležitosti škodolibě kytarista Michal Dalecký, aby svým hlasitým fůůůj připomněl zpěvákovi, že se spletl.
Je fakt, že s přibývajícími alby má kapela víc a víc písní a playlist logicky není nafukovací, nicméně na všechny oblíbené došlo, navíc jsme slyšeli taky třeba píseň Bulící, kde se mi líbí především sólo na "fňukací nástroje" a kapela zahrála taky písničku Zich, kterou si každou chvíli zpívají naši kluci doma.
Po přídavku jsme se vydali na vlak a domů jsme přijeli ještě v rozumnou dobu na to, že druhý den nás čekala škola a školka...;-)

Miloš Meier: Drumming Syndrome - Divadlo Kolín (27.11.2017)

Stále ještě aktuální týden mi začal pěkně zostra. V pondělí jsem dorazil z práce domů, rychle jsem se najedl a pak jsem se přesunul do Kolína, kde v divadle vystupoval jeden z v současnosti nejlepších českých bubeníků Miloš Meier se svou show Drumming Syndrome. Poměrně dlouho jsem přemýšlel, jestli mám zvolit vlak nebo jet autem. Začínat to mělo v sedm, vlak zpátky mi vždycky jede kolem půl. Logicky jsem vycházel z toho, že to tak po hodině a půl skončí a na vlak bych to tedy měl tak akorát. Jelikož se ale den předtím poněkud ochladilo, rozhodl jsem se nakonec pro auto. A udělal jsem dobře.
Měl jsem maličko obavy, abych věděl, kam v divadle jít, na lístku totiž stálo "Aréna jeviště", což mi vůbec nic neříkalo. Nakonec se to ale z důvodu velkého zájmu přesunulo do normálního sálu, akorát se nevcházelo hlavním vchodem ale z boku, což je něco pro mě, který se ztratím klidně i na na záchodě.
Začalo se s akademickou čtvrthodinkou. Na podiu stála jen bicí souprava a kolem byly různé světelné efekty. Miloš si sám pouštěl podklady a do nich předváděl své umění. Zazněly písně například od Slipknot, Korn, Dymytry, ale take třeba Aerosmith nebo Bon Jovi. O univerzálnosti hudebníka svědčily ovšem i skladby od Roxette nebo dokonce Justina Biebra!!:-) Občas se promítlo krátké video z některých bubenických festivalů a zaznělo i pár historek. Když se Miloš rozloučil, s hrůzou jsem zjistil, že je čtvrt na deset, nikdy bych nevěřil, že dvě hodiny tak rychle utečou. Vlastně jediné, co mi tak trochu vadilo, byly kouřové efekty, které se narozdíl třeba od koncertního sálu v klubu v divadle přece jen táhnou poněkud jinak a zůstávají v hledišti. Nevím proč, ale dost mě z toho pálilo v nose. Ale přežít se to dalo, žádná tragédie.
Než jsem se vymotal z divadla bylo skoro půl a měl jsem velkou radost, že na mě čeká auto, protože mrznout hodinu v pondělně vylidněném Kolíně, to by se mi opravdu nechtělo.

Kamion...;-)

Během minulého víkendu jsem původně chtěl jet s klukama na výstavu koček, ale nakonec z toho nějak sešlo. Z čeho ale nesešlo, byl Coca-Cola kamion v Nymburce. Pokaždé, když v televizní reklamě zaznělo, že kamion přijede i do našeho města, klukům zářily oči a Ála se ptal, jestli přijede i k nám. Přímo k nám tedy ne, ale Nymburk je poměrně blízko.
Před cestou jsme se pořádně nabalili, protože teplo zrovna nebylo a vyjeli jsme. Bláhově jsem si plánoval, kde zaparkuju, abych nemusel na parkoviště u Alberta, kde se to mělo odehrávat. Jenže všechno to krachlo na tom, že už pár desítek metrů za cedulí Nymburk stála podél silnice odstavená auta, z nichž pěšky pokračovali lidi s dětmi, takže jejich cíl byl jasný. Našeho megana jsme tedy nechali taky tam. Trochu nepříjemné bylo, že jsme museli jít přímo po hlavní silnici, protože chodník takhle na kraji města není. Největší šok mě ale čekal v cíli, kde podle mého odhadu bylo víc než tisíc lidí. Já chápu rodiny s dětma, ale už míň chápu lidi ve věku 20-30 let bez dětí. Nevím, jestli bych se v jejich věku chtěl jít podívat na Santu a jeho přerostlé skřítky…;-) No a úplně nejmíň chápu ty, co z krámu vláčeli několik čtyřplechovkových balení coca-coly, aby za ně dostali malý plastový výlisek červeného kamionu. Nicméně je to samozřejmě každého věc, jestli chce dostat hračku "zdarma."
My jsme postávali v bezpečné vzdálenosti, parkoviště nebylo uzavřené, takže některými místy se prodírala i auta. Na žádost kluků jsem se zúčastnil i SMS soutěže, úkolem bylo poslat na běžné číslo (nikoli prémiové) správnou odpověď na otázku a kdo to zvládl jako první, mohl si vybrat červené rohy, nebo santovskou čepici, případně ten malý kamionek. Čili samé super a nepostradatelné věci!:-) Vzhledem k tomu, že lidé posílali odpovědi A, B, C ještě dřív, než padla otázka, nemělo to moc cenu, ale kluci měli radost, že mají naději na výhru. Když jsme dostatečně vymrzli, vrátili jsme se k autu.
Za mě teda akce nic moc, přišlo mi to opravdu hodně chudé na to, jaká se akci dělá reklama, ale Andík s Álou tvrdili, že se jim to líbilo, tak proč ne…;-)