Medvědův svátek...;-)

I poslední den našeho chlapského cestovatelského týdne jsme měli plno práce. Museli jsme totiž na Konopiště, kde slavil svátek medvěd Jirka. Už dlouho jsem se snažil najít bližší informace, zda se bude konat něco oficiálnějšího jako loni, ale pořád nic. Aby kluci nebyli zklamaní, vymyslel jsem to tedy tak, že se tedy na medvěda aspoň podíváme, na mobilu připravím dárcovskou SMS na jeho nový výběh a každý z kluků jednu odešle. V sobotu večer jsem ale přece jen objevil aktuální zprávu - slavnostní hostina začne v 11 a kdo chce, může přinést nějaké dobroty, jako třeba banány, hrušky, bílý jogurt...

Ráno jsme to tedy ještě vzali u nás přes Tesco. Nechtěl jsem toho brát moc, loni tam bylo milion lidí, proto jsem byl přesvědčený, že stačí pár věcí. Koupil jsem dva banány, čtyři hrušky a dva jogurty. Přiznám se, že sám si kupuju ty nejlevnější, ovšem pro medvěda jsem samozřejmě zvolil opačný extrém!:-) No a nakonec jsem ukradl u pečiva dva pytlíky, do kterých jsem jídlo poté rozdělil, aby oba kluci měli pocit, že něco dávají.

Cesta na Konopiště probíhala bez nejmenších problémů, trochu jsem trnul, jestli zase nebude nějaký problém při přejíždění D1, ale i tam vše klaplo tak, jak má. Starosti mi dělal jen ukazatel teploty na displeji v autě, protože jsme vyjížděli ve dvanácti stupních a postupně to klesalo až na dva stupně. A to mi na duben přijde jako velký extrém. Aby toho nebylo málo, začalo dokonce sněžit. Velké štěstí, že jsem měl pro jistotu v kufru také zimní bundy. Přece jen během týdne se nám už hodily.

Parkoviště blízko zámku zelo prázdnotou. Pořádně jsme se nabalili a vydali se vzhůru do kopce. Kluci trochu brblali, přece jen byli rozsezení z auta, Andík dokonce záhadným způsobem zakopl, ale ačkoli jsem měl pocit, že se couráme, nahoře jsme byli za chvilku. Medvěd ve výběhu ještě nebyl, ale hostina se mu už aranžovala. Nevěděl jsem, komu náš "příspěvek" dát, proto jsem pak zavolal na jednoho z pánů dole a on si pro to přišel. Kluci byli samozřejmě nadšení, když potom viděli, že skutečně i naše jídlo se tam připravuje. Akorát mi došlo, že zatímco loni jsme měli problém se tam vůbec probojovat, letos dorazilo jen pár jednotlivců.

Jirka se do jídla nakonec pustil už asi ve tři čtvrtě na jedenáct a viditelně mu chutnalo. Když jsme se vynadívali, vydali jsme se na procházku kolem zámku. Pár turistů tam přece jen bylo, hlavně Rusáci, kteří nejspíš razí nová pravidla slušného chování. Snad všichni z nich totiž kašlali na zažité 'nejdřív se vychází, potom se vchází'. Novinka v jejich podání by se měla nazývat: Nejdřív Rusák, potom ostatní.

Ještě před zahradou jsme potkali páva, kterému se postupně přestalo líbit, jak jej okukujeme, takže roztáhl ocas a jakýmsi šustěním se nám pokusil nahnat strach. Kluci byli nadšení, já si taky nevzpomínám, zda jsem někdy něco podobného viděl takhle zblízka. Jenže jsem potom nemohl kluky přemluvit, abychom už šli. Chtěli tam stát, dokud zase peří neschová. Andík ho ještě provokoval tím, že mu několikrát zopakoval, že se ho stejně nebojí. Jenže páv najednou několikrát vykřikl a v tu ránu byl Andy pryč, jak se lekl!:-)

Když jsme se ocitli v parku (teda ona to vlastně byla Růžová zahrada), zrovna svítilo sluníčko a až na tu zimu bylo celkem hezky. Šli jsme se podívat i do skleníků. Tam mě mile překvapilo, že slečna chtěla vstupné pouze po mně, čekal jsem platbu za nás všechny, na netu jsem nenašel zmínku o žádném věkovém omezení. Jediný problém byl, že nás požádala, že za deset minut odchází na oběd, tak jestli bysme to tak nějak mohli stihnout. Bylo to šibeniční, ale dalo se. I když je pravda, že náš botanik by tam klidně strávil času mnohem víc.

Pak jsme se už pomalu vraceli k parkovišti. Manželka mě mezitím esemeskou informovala o předpokládaném času přjezdu z Londýna, čímž jsem se tak nějak orientačně řídil. V Benešově jsme se ještě krátce zastavili v Lidlu a pak už uháněli směrem domů.

V Českém Brodě jsme se ocitli s malým předstihem, bylo tam mnohem tepleji než na Konopišti a asi tak v tu samou chvíli musel přijet i autobus s manželkou, protože jsme potkávali děti se zavazadly. Šli jsme tedy tím směrem a za chvíli jsme byli komplet. Kluci mě potom přemlouvali, abych jel domů co nejrychleji, protože byli zvědaví, co jim máma přivezla.

Když jsme kolem čtvrté zaparkovali před domem, měli jsme za pět "prázdninových" dnů za sebou 1040 kilometrů. A všichni plno zážitků...;-)

P.S.

Pranostika je pravdivá bez ohledu na počasí, aneb na svatého Jiří vylézají hadice a štíři...

Ovčácké slavnosti...;-)

Sobotní program jsem měl vymyšlený nejdéle. Už před několika týdny jsem při brouzdání na netu a hledání tipů na výlety objevil pozvánku na Ratibořické ovčácké slavnosti. Jak se něco týká zvířat, je to zaručený úspěch, aspoň teda u kluků.

Předpověď počasí zněla všelijak (zkrátka zase točili ruletou sudá - lichá, slunce - déšť. Štěstí, že nepadla nula, pak nevím, jak by bylo). Každopádně poslední verze zněla, že nic moc. Zima a déšť. Ráno jsem tedy do auta přihodil pro jistotu i zimní bundy.

Když jsem v noci několikrát potmě přikrýval kluky, podařilo se mi jednou tak praštit do hlavy, že se divím, že nezůstala díra do střechy. V každém případě mi zůstala boule, rudá čára na čele a bolelo mě to celý den. Tedy přesněji doteď. V tomto duchu se tedy nesla většina mých zážitků.

Skoro celou cestu, lišící se až v samotném závěru, jsme loni už dvakrát absolvovali - jednou do ZOO, podruhé na výstavu morčat, takže mě překvapilo snad jen to, že i po roce je pořád semafor a rozkopaná silnice u Holohlav. Docela jsme si tam postáli. Mezi Zlíčem a Ratibořicemi jsme na jakémsi plácku u silnice spatřili dost zaparkovaných aut a vzhledem k tomu, že i přímo ve vsi stála všude auta, předpokládali jsme, že jsme na místě. Našeho Megana jsem nechal na jediném volném místě, čímž jsem zablokoval případný odjezd červenému MPV, které stálo velmi neopatrně zcela uprostřed a doslova si o obklíčení ze všech stran říkalo. Námi se tedy kruh uzavřel. Jak vtipně poznamenal Andík, jinak vášnivý hráč šachů: "To červené auto dostalo šach mat!";-)

Jako hlavní problém se ovšem ukázala naprostá absence jakéhokoli značení. Na to, že se jednalo o několikátý ročník místní známé akce, čekal bych alespoň nějakou šipku fixkou minimálně na starém kartónu. Nic. Jinak bychom totiž my i všichni ostatní z parkoviště věděli, že jen o pár kilometrů dál se dá pohodlně zaparkovat a není nutné potom absolvovat ještě dálku po louce podél řeky. Ale zase jsme se aspoň nadýchali čerstvého vzduchu. Mimochodem po vystoupení z auta bylo jasné, že zimní bundy zůstanou v kufru.

Po zaplacení symbolického vstupného pro dospělé jsme hned zamířili k ovcím. To bylo něco pro kluky, protože ti by vydrželi až do večera trhat trsy trávy a přežvýkavce krmit. Viděli jsme tam ale i berany a jehňátka. Pak jsme se prošli mezi stánky a podívali se na ovčáckého psa v akci, kerý předváděl, jak umí ovcím poroučet.

Zatímco Ála se od první chvíle, co jsme zaparkovali, cpal vším možným, Andík vyhlížel, kde se dá koupit trdlo, které si předtím nesla malá holka. Trvalo nám hodně dlouho, než jsme stánek našli (byl mimo areál) a ještě mnohem déle, než jsme trdla dostali, ale u kluků zavládla spokojenost.

Pak jsme se vydali zpátky k autu, Andík kupodivu vybral delší trasu, takže jsme se podívali i do zahrady zámku a cestou domů si udělali zastávku v České Skalici, kde jsem obdivoval parkoviště na náměstí, protože na každém vyhrazeném místě pro auto byly čtyři hluboké díry. Přesně od kol aut. To byla asi hodně kvalitní práce...;-)

Poslední podraz si na nás připravil opět rekontruovaný úsek v Holohlavech, kde byla tak dlouhá kolona, že jsme po rozjetí stihli schytat ještě druhou červenou. Tomu se říká pech!;-)

Jinak kluci tvrdili, že se jim výlet líbil, takže spokojenost i na mé straně...;-)

Soukromej biják...;-)

Na pátek jsem pro kluky naplánoval volnější zábavu. Vydali jsme se do kina na Pata a Mata ve filmu. Aby nás nezaskočil problém s volnými místy jako minule, provedl jsem tentokrát online rezervaci, kterou je nutné vyzvednout nejpozději půl hodiny před začátkem.

Z domova jsme vyjeli s předstihem už v jedenáct. Jednak jsem měl respekt z kolon, které jsme zažili o dva dny dříve a za druhé naši dva malí gastronomičtí labužníci vytrvale otravovali s návštěvou "Mekáče", kde už dlouho nebyli. Naposledy, pokud si dobře vzpomínám, o dva dny dříve!:-)

Ačkoli byl pátek a já tak čekal návaly lidí, hromadících před víkendem potraviny a cokoli dalšího, opak byl pravdou. Už na prořídlém parkovišti bylo znát, že uvnitř bude volněji, a nemýlil jsem se.

Plán zněl: Vyzvednout vstupenky, zajít do "Mekáče", film. Hned u prvního bodu jsme se trochu zadrhli - pokladny byly zavřené. No nic, přeskočíme bod jedna, zajdeme se najíst, lístky vyzvedneme později, času dost, bylo poledne. Zatímco kluci konzumovali svůj vytoužený Happy meal, Andík se se spokojeným mlaskáním hlasitě divil, že nechápe, jak mohli dřív lidi žít, když nebyl "Mekáč". Ála mu přizvukoval a já se obával, že nás někdo uslyší a za odměnu jim nabídne doživotní příděl hamburgerů zdarma. Za reklamu...;-)

Pokladny kina se otevřely těsně před tři čtvrtě na jednu, čili právě tu půl hodinu před začátkem, kdy vyprší rezervace. S lístky v ruce byli kluci mnohem klidnější. Ještě jsme se prošli, Andíkovi se chtělo strašně na malou, a pak už jsme zamířili do prostor kina. Tam se pro změnu Andíkovi chtělo strašně na malou. Napadlo mě, že asi máme problém, protože to nemá šanci vydržet 80 minut, když teď to zvládl stěží 5 minut, a Ála tam rozhodně nebude chtít sedět sám a čelat na nás... Po záchodě jsme si ještě zašli pro popcorn. Aby bylo jasno - já jsem velkým odpůrcem jedení popcornu v kině, ale naše děti mě už hodně dlouho přemlouvali. A když jsem členem toho klubu a už jsme občerstvení měli mít zadarmo, nechal jsem se přesvědčit. Jenže jak jsme na něj čekali, podíval jsem se na mobil, kolik je a zjistil jsem, že film začíná za dvě minuty. Čas poněkud letěl.

Svižným krokem jsme došli do sálu číslo 8 a dost užasle jsem zíral, že byl úplně prázdný. Ani noha, jen my.

Nikdo další se neobjevil ani během reklam a ukázek, takže tentokrát jsme měli jakési VIP privátní promítání. Aby neskončila všechna kukuřice z krabice na zemi, rozmístili jsme se tak, abych seděl mezi kluky a popcorn jsem raději držel.

Film byl v pohodě, ze začátku jsem měl sice dost silnou spací krizi, přece jen mám v posledních několika měících dost velký problém se spánkem a 3-4 hodiny denně mi ne tak úplně stačí. Ale vydržel jsem. Od chroupání nejprve odpadl Andík a když mi potom i Ála pošeptal, že si mohu zbytek "popíku" dojíst, nahmatal jsem na dně jakýsi zbytek nevyfouklých trdých kukuřic. Hezké, že se rozdělí!:-)

Celou dobu jsem čekal, že se Andy ozve se záchodem, ale ke konci filmu tato prosba přišla od Ály. Andík zamachroval, že prý zůstane a my se tedy zvedli s tím, že se na chvíli vzdálíme. Nakonec jsem zjistil, že jsem se zvedl jen já, protože Ála mě začal přesvědčovat, že říkal, že to vydrží. Nevím, než jsem vstal, několikrát jsem se ujišťoval, zda je to akutní. Děti, no...;-)

Po filmu jsem se ujistil v tom, co jsem očekával - pod námi byl neskutečný bordel. Raději jsme rychle opustili sál, než nám někdo stihl vrazit do ruky vysavač. Pak jsme se ještě stavili na dortíka a po něm se vydali domů.

Tentokrát se nám podařilo vrátit nejdřív ze všech dnů, co jsme doma sami...;-)

Farma Blaník...;-)

Ani včera jsme neseděli doma. V deset dopoledne jsme se vydali na Farmu Blaník. Jestli vám to nic neříká, nejste sami, já jsem se o ní dozvěděl asi před dvěma týdny, když se v novinách objevil rozhovor s jejím majitelem (bývalým šéfem soutěže Miss) a přišlo mi, že by to nemuselo být špatné.

Navigace mi nabídla dvě trasy, tu přes Kolín jsem ale kvůli několika uzávěrkám hned zavrhl, takže nezbývalo než zamířit směrem k Sázavě na Uhlířské Janovice a Vlašim.

Od rána bylo jasné, že narozdíl od předchozího dne se počasí vydaří, takže jsme si s klukama cestu po uzoučkých silničkách užívali. Až do chvíle, kdy jsme kdesi u Kácova měli po nadjezdu minout dálnici D1. Jedná se totiž o opravovaný úsek a právě most, který jsme tak trochu potřebovali, chyběl. Abychom se na druhou stranu dostali, museli jsme najet na dálnici, minout uzavřený následující sjezd a až na tom druhém vyjet. Potom se na dálnici vráti v opačném směru a opět u toho původního sjezdu (ovšem na druhé straně) opět sjet. Kvůli pár metrům jsme si zajeli nějakých 14 kilometrů. Slušné. Navíc situace kterou nesnáším - dva zúžené pruhy bez toho odstavného a hlavně nájezd opatřený stopkou. Na vytížené dé jedničce opravdu super. Takže nezbývá, než se obrnit trpělivostí a když se po několika minutách vyskytne mezera, s plynem v podlaze, třista z místa...;-)

Už někde ve Vlašimi se objevily první cedule ukazující směr na farmu, takže nebylo možné zabloudit. Dokonce ani já jsem to nedokázal!:-) V poledne jsme dorazili na upravenou rozlehlou louku, která slouží jako parkoviště. Díky tomu, že byl všední den, stálo tam jediné auto. Postavili jsme se hned vedle, protože to maličko pofukovalo, vzali jsme si i bundy a vydali se do areálu. Velmi příjemná paní v kanceláři, kde se výjimečně prodávaly vstupenky, nám vše vysvětlila a jako první zastávku jsme zvolili restauraci. Kluci pohrdli dětskými jídly a oba zvolili bramborový knedlík plněný uzeným se zelím a já pikantní masovou směs. Zanedlouho před námi stály talíře a já byl zvědavý, jak se s takovou hromadu naši mladí vypořádají. Ačkoli oba tvrdili, jak jim to chutná (a skutečně to bylo i vidět), oba zvládli přibližně polovinu. Usměvavý pan číšník poté prohlásil, že si hned říkal, že jsme si docela věřili.

Opustili jsme restauraci a skončili hned na dvoře u rybníčku, kde kluci dlouho vydrželi pozorovat okrasné ryby všech velikostí. Jak prázdné parkoviště naznačilo, skutečně v areálu skoro nikdo nebyl, proto jsme se nemuseli nijak omezovat. Mě vlastně otravovaly jen ty bundy, které jsme si brali zbytečně, protože bylo příjemné teplo a stačily nám mikiny. Zbytek jsem tahal v ruce. Kluci viděli neskutečné množství zvířat, namátkou koně, osly, krávy, kozy, ovce, prasata, králíky, slepice, husy, pávy... Kozy se mohly i krmit a hladit, jedno kůzle se svou matkou pobíhalo mimo výběh a vesele poskakovalo po stole s lavičkou, ostatní byly v "mazlící zahrádce". Kluci zamířili dovnitř, jenže chuť na dobroty měla nejen kůzlata, ale i kozlové. Ačkoli nic nedělali, jen loudili, kluky svou neodbytností nakonec rozbrečeli. Během chvilky se tam ale objevila slečna chovatelka, ujistila se, že se nám nic nestalo, mláďata oddělilava kluci se tak mohli věnovat pouze jim.

Jinak skluzavky, trampolíny, prolézací dřevěné hrady... Na obou našich dětech bylo vidět, jak si to všechno užívají, až mi bylo líto je kolem čtvrté přesvědčovat, že bychom se měli vydat zpět. Jednak jsem sám už byl trochu unavený, ale hlavně jsme měli v plánu ještě krátkou zastávku v cukrárně ve Vlašimi. Při odchodu z farmy se kluci několikrát ujistili, jestli tam letos ještě pojedeme, pak jsme se konečně usadili v autě a během asi deseti minut se přesunuli do nedalekého města. Trochu jsme si zabloudili - slepé ulice, jednosměrky, nakonec jsem někde zaparkoval s tím, že do cukrárny na náměstí se určitě nějak dostaneme i pěšky. Měl jsem pravdu, stačilo jít pořád z kopce, chvílemi hodně prudkého. Dali jsme si dortíky, džusy a já kafe a pak jsme mohli pokračovat v cestě domů. Ála okamžitě usnul, Andík naopak celou cestu mudroval. Třeba jako v Hošticích, kde je taková ta značka "Pozor krávy", pod níž je doplňková tabulka "Koně" a přitom tam pobíhaly kachny. Díky té dé jedničce (v podvečer opravdu hodně přeplněné) se nám cesta trochu protáhla, ale byla příjemná, jediné vzrůšo představovala bouračka dvou aut na kopci kolem Radimské skládky. Někdy kolem čtvrt na osm jsme ale už parkovali před domem.

Závěr? Druhý den a druhý vydařený výlet!:-)

Pod parou...;-)

I přes srdceryvnou scénu především Andíka, která vyvrcholila zoufalým dopisem, nám toto úterý odjela máma do Blondýna (jak říká Ála). Já jsem si od středy vzal volno, abychom mohli s klukama něco podniknout. Dlouho dopředu jsem sledoval předpověď, která se po(s)tupně měnila od hnusu do sluníčka. Ála sice chtěl do školky, protože měli naplánovaný výlet do vedlejší vesnice, ale nakonec se i na něj usmálo štěstí, protože akce na poslední chvíli o den posunula a on se jí tak přece jen mohl zúčastnit.

Já měl program více méně vymyšlený, ale nakonec jsem jako první akci naší pánské jízdy zvolil výlet s velkým V a hned první den jsme se vydali do Německa do města Radebeul, odkud jezdí parní vlak. Na internetu jsem si našel všechny informace. Zde je asi pravý čas připomenout mou mizernou paměť na čísla. Podle jízdního řádu vlak odjížděl v 10:31. Nechtěl jsem nic riskovat, proto jsme z domova vyrazili už v sedm. Cesta měla trvat asi dvě a čtvrt hodiny plus nějaká ta pauza, případně něco nečekaného.

To nastalo hned v Praze, kde byla příšerná zácpa (zkrátka všední ráno, kdy všechny antisocky jezdí po jednom autem;-)). Čas příjezdu do cíle na navigaci se povážlivě protáhnul. Ještě bych rád vyseknul poklonu blbec dne pánovi v dodávce Albert, který mi velmi nečekaně vjel do cesty. Za Prahou už to ale utíkalo rozumně. Hned za hranicemi klasická čůrací pauza, při níž mě pobavili Rumuni, které odchytili němečtí policajti v civilním autě (tomu říkám "tajní", ne jako u nás nablýskané nejnovější octavie, uniformovaní Němci seděli v oprýskaném starém autě, kde by je nikdo nečekal), odstavili je hned vedle nás a chtěli zkontrolovat jejich pasy. Nevím, možná jsem abnormálně inteligentní;-), ale i kdybych nerozuměl ani slovo jako ti dva Rumuni, pak zcela logicky - když mě na hranicích zastaví policajti v uniformě a říkají mi: "Passport!", tak co asi můžou chtít? No, "turistům" to ne a ne dojít...;-)

Nádraží Radebeul Ost jsme našli bez nejmenších problémů, akorát jsem nevěděl, kde přesně zaparkovat, proto jsme se museli i jednou otočit, ale nakonec jsme parkoviště našli. Přitom jsme už viděli stojící vlak s kouřící lokomotivou. Bylo něco po čtvrt na jedenáct. Času tedy dost, pamatoval jsem si přece odjezd v 10:31! Vydali jsme se na nástupiště, já jsem se ještě ujistil u strojvedoucího, jestli si lístek můžeme koupit až ve vlaku a on nám ještě doporučil, ať jdeme až dozadu, že tam je volné místo. První vagóny byly skutečně plné. Šli jsme pomalu podél vlaku a než jsme nastoupili, ještě jsem nechal kluky vyčůrat. V tom na nás volá průvodčí, jestli jedeme taky. Odpověděl jsem, že ano a on, ať si tedy nastoupíme. Co blbne? napadlo mě, vždyť ještě není půl!

Nastoupili jsme a přesně v tu chvíli se vlak rozjel. A já si všiml pověšeného jízdního řádu - odjezd nebyl v 10:31, ale v 10:21! Zkrátka jsem si to popletl. Takže díky českému čůrání zažili Němci poprvé zpoždění a díky svému smyslu pro přesnost z toho byli řádně mimo...;-) V každém případě jsme měli neskutečnou kliku. Kdybych býval věděl, že to jede takhle, asi bych v zoufalosti změnil plán, že stejně nemáme šanci to stihnout a nejspíš bychom tedy jeli opačným směrem.

Ačkoli trasa má nějakých 16 kilometrů, vlaku trvá její zdolání 50 minut. Po této době jsme vystoupili na nádraží Radeburg, kde se po chvíli mašina přepojí a jede se zpátky. Jak jsem se u průvodčího ujistil, cestu lze jednou přerušit, což jsme udělali v Moritzburgu. Měli jsme hodinu a půl do dalšího spoje, abychom se prošli. Zamířili jsme k "profláknutému" zámku;-), ale bohužel byla příliš velká zima. Slibovaných 15 stupňů se sluníčkem se nekonalo, bylo pod mrakem a teploměr v autě nám při dopoledním příjezdu ukazoval 3 stupně. Naštěstí jsme byli připravení, vzali jsme si s sebou jak jarní tak zimní bundy, pro které jsme se na místě nakonec rozhodli. Oblečeni jsme tedy byli dost, ale studený vítr byl i tak nepříjemný. Proto jsme došli jen k rybníku před zámkem, tam jsme se najedli a vydali se pomalu zpátky. Na nádraží si kluci nabrali plný batoh turistických letáků a za chvíli přijel vlak. Tento spoj zde končil a po přehození mašiny mířil zpět. Sledovali jsme z bezprostředná blízkosti, jak lokomotiva přijíždí k vagónům a při spojování se s námi začal vybavovat její strojvedoucí. Tedy s námi... Velmi příjemně mluvil na kluky. Jenže ti mu samozřejmě nerozuměli ani slovo, tak na něj jen mlčky zírali. On se naoko zamračil a zeptal se, jestli s ním nemluví. To byl nejvyšší čas, abych mu konečně osvětlil, že nejsme Němci.

Vrátili jsme se do Radebeulu a už autem jsme ještě přejeli do Kauflandu, kde jsem klukům slíbil koupit nějaké sladkosti. Byl to kousek, ale trval poměrně dlouho, protože jsme se zasekli na poslední křižovatce, kde jsme museli zahnout do leva, jenže jsme pořád měli červenou. Ve směru rovně i zleva se vystřídala čtyřikrát (!) zelená, za námi už se nahromadilo několi aut včetně tramvaje, když jsme se teprve dočkali. Zvláštní...

Po krátké zastávce v obchodě jsme se vydali domů. Čas dojezdu na navigaci ukazoval 17:30 a ačkoli dálnice u Drážďan byla celkem plná, nic nenasvědčovalo tomu, že by se doba návratu měla nějak změnit. Když pak kluci usnuli, bylo jasné, že pojedeme pěkně svižně. Jenže všechno se opět změnilo v Praze, kde jsme se zařadili do prakticky stojící kolony. Po nějaké době jsem si oddechl, že to máme za sebou, protože jsme minuli bouračku, jenže moje radost byla předčasná, jelikož jsme hned stáli zase. Druhá bouračka. Postupně jsme se ale dosoukali až k D11 a tam už to bylo dobré. Rozhodně jsme ale ještě na tom byli celkem dobře v porovnání se směrem do Prahy, kde to stálo úplně.

Domů jsme dojeli o hodinu a čtvrt později a hlavně za sluníčka a příjemné teploty.

Nemohlo tak být od rána?;-)

Statistika

447,1 km / 30,9 litrů benzínu

Sobotní odpoledne...;-)

V sobotu odpoledne jsme se vydali na Černý Most. Nejednalo se o klasický nákup, tentokrát potřebovala manželka nakoupit pár věcí před cestou do Londýna. Škoda jen, že po obědě chvíli pršelo, takže auto, které mi o týden dřív v Brandýse při přezouvání na léto dokonale vyčistili a bylo tak po zimě opět bílé, se znovu zakamuflovalo do šedivé špíny...;-)

Zatímco dálnice byla zcela klidná, ten opravdový blázinec nás čekal až na Čerňáku. Přeplněné parkoviště a hlavně neutuchající troubení nervózních Pražáků, ktrá připomínalo spíš jih Itálie, dávaly tušit, jak většina z nich tráví sobotní odpoledne. Pomyslnou první příčku žebříčku Blbec dne pro mě obsadil ten, který vytroubil jiného za to, že mu nedal přednost, třebaže tu měl dát on, protože zrovna v tom místě byla značka a neplatilo tam pravidlo pravé ruky. O pár metrů dál se potom potkali znovu a opět se parkovištěm rozléhal klakson. Posléze i pištění gum, kdy si asi jeli ven něco vyříkat. Nevím, nechápu.

Trochu problém nám dělalo najít směnárnu, a to jsem přitom věděl z domova, kde ji hledat, ale nakonec se podařilo, třebaže jsme se shodli, že její umístění je minimálně hodně nelogické. Stejně tak nechci být z ničeho nařčen, nicméně, když jsem spatřil pána, který manželku obsluhoval, začal jsem být lehce nervózní. Když jsem se jí s tím posléze svěřil, přiznala, že taky tak trochu čekala, kdy vytáhne bombu.

O tom, že je svět malý, jsem se přesvědčil u eskalátorů, kde jsme se chvíli rozhlíželi a najednou jsem si všiml kolegy z práce, který na mě taky nevěřícně zíral. Loni v závěru léta jsme u něj měli grilovačku. Je to takový zvláštní Francouz. Zvláštní proto, že narozdíl od ostatních svých krajanů nemluví pouze francouzsky, ale také velmi dobře anglicky a to i bez takového toho typického přízvuku.

Ono se to nezdá, navštívili jsme jen pár obchodů, ale jak mezi nimi člověk přechází, čas neuvěřitelně letí, takže jsme tam nakonec strávili celé odpoledne.

Stejně jako tam, ani zpátky nebyl na dálnici takřka žádný provoz, proto jsme za chvilku byli doma. Akorát o pár kaček lehčí...;-)

Nedělní výlet...;-)

Neděle podle předpovědí slibovala ještě lepší počasí než bylo v sobotu a my jsme si tak domluvili návštěvu manželčiny kolegyně na chatě nedaleko Kutné Hory.

Vyjeli jsme chvíli po obědě a aby si kluci pořádně užili čerstvého vzduchu, když už jsme do nich nacpali kinedryl, do trasy jsem zařadil ještě jednu zastávku - Vrchlického vodopády, kde jsme se chtěli v klidu projít. Jen jsem si podle mapy nebyl jistý, kde bude nejlepší parkovat. Dvě místa, se zdála být podobně výhodná, Vrchlice a Poličany. Jenže nakonec plány dopadly úplně jinak.

Začalo to už dvěma opravovanými úseky na silnici do Kolína, kde jsme pokaždé právě chytili červenou a postáli si tak. Další zdržení ve stejném duchu na nás čekalo v Kutné Hoře u Chrámu svaté Barbory, jenže tam se alespoň pracovalo. Už v těch místech nás ale mohlo varovat, že navigace opět přešla do režimu nejkratší (rozuměj nejméně schůdná) trasa. Pak jsme se vymotali z města a pamatuju si, jak jsem ve Vrchlicích zahlédl jméno ulice, které bylo shodné s jedním z míst z mapy. Jenže už jsme ji minuli, proto jsem prohodil, že je to tedy jasné, zaparkujeme v Poličanech, jen asi o 1,5 km dál. Tam jsme z hlavní silnice sjeli do úzké uličky akorát tak pro jedno auto, ovšem brutálně z kopce. Po pár desítkách metrů se před námi objevila značka zákaz vjezdu. Jeden by třeba nahoře čekal nějaké upozornění na slepou ulici nebo tak něco. Problém byl, že jsme se neměli kde otočit a couvat zpátky do kopce zadkem do hlavní se mi nezdálo jako nejlepší nápad. Zastavil jsem tedy a šel se podívat, jestli někde hned za značkou nebude nějaké rozšíření. Manželka si mezitím všimla pána na zahradě, který nám doporučil sjet až dolů, místní tam také prý jezdí a policajti se v těchto místech neobjevují, navíc právě v neděli už tam prý byli, takže mají zase nadlouho vybráno. Pokračovali jsme tedy přes zákaz na jediné místo, kde se dalo zastavit. To ovšem bylo před domem s nápisem Soukromý pozemek - neparkovat! Čili další podraz. Nikde nikdo, s kým bychom se mohli domluvit, proto jsme se rozhodli to risknout a auto tam tu chvilku nechat. Snad nám ho nikdo nepoškrábe, zněla mi v hlavě podezřelá věta pána ze zahrady. Když jsem ale viděl všechny ty vášnivé cyklisty, které evidentně obtěžují i pěší, bylo mi jasné, jak na ně musí působit auto v zákazu.

Podél řeky, rozpadlých mlýnů a parádní louky jsme za chvilku dorazili až k vodopádu u Velkého rybníka. Tam jsme se zdrželi, vodní hladina působí na naše kluky doslova jako magnet. Cestou zpátky potom neodolali rozlehlé louce a pořádně se tam vyběhali. Jinak jsme ale museli vypadat jako Japonci, které jsme sledovali u přechodného semaforu u kutnohorského Chrámu, protože občas jsem fotil já, takřka pořád Andík a pozadu nezůstával ani Ála, který ale zatím nemá opravdový foťák, což mu ovšem ani trochu nevadí.

Auto jsme našli ve stejném stavu, jako jsme jej opustili, nepřibyl ani škrábanec ani botička. Mohli jsme se tedy vydat na zbývající asi desetiminutový úseknaší trasy. Předem jsme byli připraveni na orientační bod v podobě autobusové zastávky, k níž měla ústit úzká cesta, po níž nikdo nejezdí, a poznávacím znamením byl plot s hrnečky. U zastávky jsem tedy přibrzdil, hrnky jsme viděli, namířil jsem si to tedy na nepoužívanou cestu. Jen jsem se vtěsnal mezi dva patníky, proti nám se objevilo auto. Nezbývalo než vycouvat zpátky a pustit ho. Ještě že tam nikdo nejezdí…;-)

Nikoho dalšího jsme ale už nepotkali, jen jsem musel dávat pozor na kameny, od nichž mě po každé straně dělily centimetry. V dálce jsme už viděli manželčinu kolegyni, která nás vyhlížela. Auto jsme nechali před zákazem, moc místa tam nebylo, ale když je ta cesta tak opuštěná…;-)

Posledních pár metrů jsme tedy došli pěšky. Po kafi nás čekala krátká procházka k blízkému rybníku, ještě před ní se ale kluci posilnili buchtou. Já o sladké pečené věci nestojím, ale musela být hodně dobrá, protože sotva si Andy do pusy narval poslední kousek, už držel v ruce další. U rybníka si to kluci zase užili a když jsme jim potom řekli, že už pojedeme domů, bylo na nich vidět, že se jim nechce. A to obvykle bývají před cizími lidmi zakřiknutí a stydí se. Tentokrát byli v dokonalé pohodě.

Kolem půl šesté jsme se rozloučili a vydali se domů. Hned v úvodu jsme trochu škobrtli spodkem auta o obrubník chodníku, když jsem najížděl na silnici, ale nic vážného. Příště to vyřeší menší svačina!:-)

Cesta domů utekla velmi rychle, Ála v jejím závěru usnul. Zdržení jsme schytali jen jednou - na prvním opravovaném úseku u Kolína, jinak žádné komplikace.

Rozhodně máme v seznamu další místo, kam se brzy vrátíme…;-)

Výlet na spanilou jízdu...;-)

Hned zkraje minulého týdne jsem se podíval na stránky Nymburského deníku, což jindy prakticky nedělám, zabloudím tam maximálně třikrát čtyřikrát do roka. Jenže tentokrát se to vyplatilo, objevil jsem tam zprávu o motorkářském srazu v Poděbradech, který představoval zahájení letošní sezóny.

Přesné časy se dohledat nedaly, nezbývalo než se orientovat podle zveřejněných policejních odhadů. Asi v 10:50 jsme tedy vyjeli. Bláhově jsem si už v týdnu naplánoval, že auto necháme na velkém parkovišti u jezera, které bude zcela určitě prázdné, na mostě se podíváme na spanilou jízdu a pak dojdeme do města. Neměl jsem představu, jak moc se mýlím.

Popojíždějící kolona už od cedule Poděbrady dávala tušit, že plán až tak úplně nevyjde. Když jsme konečně kolem množství policejních hlídek dojeli k parkovišti, zbývalo posledních pár míst až úplně vzadu, i tak jsem ale zajásal, protože pohled zkraje byl zoufalý.

Poslední místa vedle nás se zaplnila během pár vteřin a nakonec došlo i na rozrytou blátivou louku. My jsme se už blížili zpět k hlavní silnici a zabrali si pěkná místa. Stovky motorek přijížděly v malých hloučcích a někdy mezi půl dvanáctou a tři čtvrtě se v dáli objevily blikající majáky a to znamenalo příjezd hlavní části Harleyářů. Ti projížděli uzavřenou silnicí zhruba deset minut. Pak ještě následovaly další hloučky a to jsme už mířili do města. Cestou ještě Ála nahlas pozdravil jednoho z hlídkujících policistů, který se překvapeně otočil a s úsměvem mu (k Álově radosti) odpověděl - asi poznal budoucího kolegu!:-) Náměstí bych ani nepoznal, milióny lidí, všude zaparkované motorky. Vydali jsme se tedy na kolonádu, kde to bylo snad ještě horší. I v tom nekonečném davu se ale ukázalo, jak je svět malý, protože jsem tam potkal známé, s nimiž jsem se viděl naposledy před lety. Stánky s jídlem byly beznadějně obleženy nekonečnými frontami, klukům to ale nevadilo, protože jsme se z ničeho nic ocitli u stánku s trdly, kde jsme byli obslouženi nečekaně rychle, takže si břicha trochu zaplácly. Zatímco Andíkovi to stačilo, Ála měl ještě hlad, tak to nakonec vyřešil párek v rohlíku a pro mě klobása.

U květinových hodin jsme chvíli poslouchali rockový koncert z přistavěného kamionu, z čehož měli radost hlavně kluci, kteří mě už nějakou dobu otravují, abych je na nějaký vzal s sebou. Tady to měli se vší parádou, i když pro jistotu jsem nás nasměroval trošku mimo hlavní bedny.

Pak jsme ještě nakoupili typicky drsňácké zboží jako cukrovou vatu a perník (mám na mysli ten zdobený;-)) a vydali se pomalu směrem k místu, kde jsme nechali auto. Na náměstí se chtěli kluci ještě projít mezi zaparkovanými motorkami a za chvíli už jsme seděli v autě. Kolony na příjezdu do Poděbrad neustávaly, měli jsme velké štěstí, že nás a několik aut před námi pustila paní z parkoviště na silnici, protože jinak bychom tam stáli ještě večer.

Následoval přejezd do Kolína, kde jsem potřeboval něco zařídit a cestou jsme měli naplánovanou zastávku v oblíbené cukrárně, kde nás opět nezklamali. Dortíky na jedničku!

Domů jsme se vrátili někdy kolem půl čtvrté a je jasné, že za rok si to zopakujeme!:-)