Nový člen rodiny...;-)

Včera odpoledne nastal čas loučení. Loučení s naším megánkem. Měl jsem trochu strach, že to kluci (nebo dokonce já sám:-)) obrečí, ale nakonec to dopadlo poměrně dobře. I když je fakt, že několik dní předem jim to přišlo líto a ve středu večer měl slzy v očích Andík, zatímco ve čtvrtek ráno se dokonce naplno rozbrečel Ála. Ale chápal jsem to, přece jen jiné auto nepoznali - Andymu byl rok, Ála ještě nebyl na světě, když jsme si megana přivezli. Je teda pravda, že se vlastně oba vezli i starou thalií - Ála jednou z porodnice, tak jen pro připomenutí - auto jsme si koupili proto, abychom byli mobilní, kdyby se klukům něco stalo. Hlavně taky pro případ porodu. No a jak se to tak někdy sejde, těsně před Álovým narozením přišel pátek třináctého ledna a já jsem tehdy naboural garáž. A to pořádně. Nějakou dobu jsme tak byli odkázáni na náhradní vůz, který nefungoval úplně bezproblémově. O tom jsem zde ale tehdy psal.
Megánek to se mnou mnohdy neměl jednoduché, musel rozdýchávat všechny mé začátečnické přešlapy a že jich nebylo málo, o čemž svědčí historické příspěvky zde v rubrice 'Řiď, ať jedeš líp…' Ovšem už mu bylo sedm, a takové sedmileté auto už není žádný mladík. Tu a tam potřebuje i nějaký ten wellness v podobě nezbytného servisu, proto jsme se začali poohlížet po novém modelu. Díky dobrým zkušenostem s Renaultem i se servisním místem jsme měli o značce víceméně jasno. Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou nevěry, ale ten servis okolo nakonec zvítězil. Zvolili jsme opět megana. Ovšem i tak jsme se rozhodli pro novou zkušenost a nevybrali jsme si tentokrát kombíka, ale sedan, který se u tohoto modelu nazývá GrandCoupé. Kapacitu kombíka jsme za těch několik let využívali hlavně pro cesty na dovolenou, jinak jsme tam jako většina lidí vozili vzduch. A je pravda, že ten současný kufr je taky veliký, i když samozřejmě lehce omezený tvarem karoserie.
Včera odpoledne jsme tedy dojeli do Brandýsa, kde na nás už čekal zahalený nový člen rodiny. Po nezbytném papírování jsme se přesunuli do předávací místnosti, plachta byla slavnostně stržena a v tu chvilku bylo jasné, že jsme opravdu zvolili fešáka. Navíc díky nesmyslně tvrdé regulaci motorů ze strany EU jsme získali poměrně neodolatelnou nabídku a máme tak i výbavu a funkce, po nichž bychom jindy ani nepokukovali. Jak jsme se ale už cestou domů přesvědčili, jsou nejen rozmazlující, ale především velice návykové. Pro mě je nejdůležitější parkovací kamera a hlavně automatické parkování! Takže konečně nebudu potřebovat prázdné fotbalové hřiště, abych bezpečně zaparkoval! A to ještě s rukama za hlavou!:-)
Po seznámení s možnostmi auta nám s ním prodejce vyjel ven, kde jsme tak měli možnost naposledy vidět obě auta hned vedle sebe, přenesl jsem dětské sedačky a čelili jsme prvnímu problému. Při přípravě nového auta zapomněli zkontrolovat držáky bezpečnostních pásů a ty tak byly schované pod sedačkou. Na jedné straně se mi je po chvíli zápasení podařilo vyndat, ale na druhé to nešlo, takže jsem musel poprosit technika o pomoc. Ten si potom zavolal ještě posilu a za chvíli jsme tak mohli vyjet. Tedy nejprve pár metrů vedle k benzince, až poté domů. Základ je samozřejmě stejný, ale jinak tam mám pocit, jako kdybych měl čerstvý řidičák. Tak snad si brzy zvyknu. Ovšem co je uživatelsky super - automatické stmívání všech přístrojů a displejů podle okolního světla. Stačí zajet pod most, jas se sníží a hned po vyjetí se opět zvýší. A další věc, která ale může být i nebezpečná - hlasitost audiosystému se automaticky reguluje tak, aby pocitově zněl stále stejně nahlas. Pokud přidám a auto začne být hlučnější, podobně se upraví zvuk hudby a naopak. Taky super, ovšem jen do té chvíle, než zjistíte, že díky tomu ani nevnímáte, že jedete na devadesátce přes sto.
Tak snad nám nový megánek bude sloužit tak dobře jako ten starý. Já se budu snažit mu tolik nenakládat a hlavně dávat pozor při výjezdu z garáže…;-)

Lodí do Nymburka...;-)

V sobotu 15. září jsme se odpoledne rozhodli ještě něco podniknout. Už nějakou dobu jsem měl v plánu zajet do nedalekého Nymburka a svézt se přívozem, který nahradil zbouranou lávku. Já si tedy stejně nemůžu pomoct, ale když se tedy pro jistotu řízeně zničila lávka, aby nespadla nečekaně, nepochopím, proč není možné po tu přechodnou dobu používat vedle stojící most pro auta, kde je sice po krajích úzký chodník, oddělení vyvýšeným obrubníkem, ale je tam zákaz vstupu pro pěší. Radši se to udělá komplikovaně lodí. Ovšem kdyby někdo potřeboval na druhou stranu v noci, kdy přívoz nejezdí, má smůlu.

Na druhou stranu jsme tak zase měli možnost krátkého minivýletu. Auto jsme nechali u Kauflandu a k Labi došli pěšky. Čekali jsme jen malou chvilku a potom přijela loď od druhého břehu. Strašně mě překvapil způsob její jízdy - asi do půlky řeky odcouvala, pak otočila a dorazila zbytek. Vystoupilo pár lidí, pak jsme nastoupili my a další dvě osoby a vypluli jsme. Ála se nejdřív bál, ale potom se mu to líbilo, my ostatní jsme se kochali od začátku.

Když už jsme byli na druhé straně, vydali jsme se na krátkou procházku, kterou jsme zahájili v blízké cukrárně na zmrzlině. Ta byla velmi dobrá, navíc měli i pár netradičních příchutí. Mimochodem ten den jsem měl prvně zmrzlinu i u nás v nově otevřené cukrárně, ovšem musím přiznat, že jsem byl lehce zklamán. V porovnání s Nymburkem pak ještě víc, protože u nás jsme dostali takové malé kopečky, zatímco zde byly mnohem větší za srovnatelné peníze.

Potom jsme přes náměstí pokračovali k hradbám. Musím se přiznat, že ač odjakživa bydlím nedaleko, viděl jsem je zatím jen na pohlednicích. Pak jsme u vody chvilku pozorovali malou vydru a za chvíli se vrátili podél Labe zpět k molu nebo přístavu, či jak se tomu říká. I teď jsme jeli jen my a asi 4 další lidi, pokud si dobře vzpomínám.

Když jsme se vraceli k autu, všimli jsme si nového obchodu pro zvířata po pravé straně. Protože jsme nutně potřebovali seno pro našeho přerostlého zakrslého králíka, zamířili jsme tam. K našemu velkému překvapení měli i v sobotu poměrně dlouho otevřeno.

Takže nakonec úspěšná výprava.

Páteční kultura...;-)

V pátek 14.9. jsem skončil pracovní povinnosti o něco dřív a už časně odpoledne se vydal s klukama na nádraží. Na Žižkově totiž večer vystupoval náš oblíbený Bombarďák v rámci festival Žižkovská loutka. Vlak měl sice zpoždění, ale nám to nijak nevadilo, času jsme měli dost. Na pokladně jsem lehce znejistěl, jakou jízdenku mám vlastně teď koupit dětem, když se teda v zájmu nikdy nekončícího předvolebního rozhazování ceny upravovaly směrem dolů. Dříve jsem řekl, že chci poloviční a bylo to, jenže teď to vlastně ani poloviční není…
V Praze jsme se nejprve vydali směrem na Václavské náměstí, kde jsem chtěl klukům něco ukázat a pak jsme idtamtud metrem přejeli na náměstí Jiřího z Poděbrad. Už cestou do metra se Ála svěřil, že potřebuje čůrat, jenže ani na Václaváku, ani na eskalátorech, tím méně přímo ve vlaku žádný keřík není a jít na veřejné toalety na Václaváku, to jsem vážně nechtěl riskovat. Naštěstí to Ála vydržel a na schodech na Jiřáku jsme mu sliboval, že už jen pár metrů. Jenže - přímo u výjezdu z metra probíhalo velkolepé vinobraní, takže všude tisíce lidí, zkrátka když se daří…
Prodírání se davy mě potom tak dokonale zmátlo, že jsem úplně ztratil přehled o cestě k žižkovskému Atriu, kde mělo vystoupení proběhnout. Dokonce jsem se musel zeptat. Lidé byli ochotní, s pomocí aplikace na mobile mě nasměrovali a přesně v ten okamžik jsem si všiml v dálce Paláce Akropolis, kde to jako pařan samozřejmě velmi dobře znám a od něj už bych býval trefil bez nejmenších probémů.
Na místo jsme přišli asi deset minut před začátkem, takže prakticky jen tak tak.
Už jsem si zvykl, že Bombarďák hodně vystupuje na akcích, kde se houfně vyskytují nejrůznější biomatky, ale to je tak jediná nevýhoda. Doufal jsem, že bude dodržen začátek, protože jsme zase byli limitováni vlakem domů, nechtěl jsem, abychom se vrátili po desáté večer. Naštěstí uzpoždění dělalo jen pár minutek - kapela sice byla připravená, ale čekala na pokyn pořadatelů. Mimochodem měl jsem pocit, že jich tam bylo stejně jako návštěvníků, ne-li víc.
Kapela tentokrát v obměněném složení, kytarista Michal Dalecký chyběl, ovšem zdárně za něj zaskočil Matěj Pospíšil, kterého jsme zatím vídali vypomáhat za basáka Filipa Nebřenského. Lehce upravený by li playlist, ovšem k velké radost Andyho i Ály si na něj našla cestu i naprostá novinka Hokkaido (shodou okolností jen pár dní předtím došlo na stejnojmenném japonském ostrově k zemětřesení…), která má velmi netradiční a nečekaný konec, což bylo odměněno trapným tichem, jak kapela konstatovala. Celé vystoupení se jako vždy neslo v humorném duchu.
Ačkoli některé děti byly doslova na zabití - to když okopávaly ostatní na židlích, případně do nich židlemi stále strkaly (což se málem vymstilo klukovi přede mnou, který se v jednom kuse se houpal směrem k cizí holce vedle a bouchal jí tak židlí, potom vstal a odstrčil židli tak, že mě s ní majznul, takže když odešel holku omlátit take z druhé strany, židli jsem troche odsunul. Když se potom kluk vrátil, nezkontroloval si vzdálenost, která se díky mému zásahu změnila a jak se zase chtěl zhoupnout do strany, málem skončil na zemi), nejvíce mě překvapil jeden otec, který si stoupnul s mrňavým miminem přímo k repráku.
Po skončení jsme zamířili na tramvaj a stihli vlak přesně podle plánu, čili začátek víkendu, jak má být…;-)

První školní den...;-)

Na třetího září jsem měl naplánované volno. Aby ne, vždyť šlo nejen o první den nového školního roku, ale o první školní den Ály vůbec.
Ačkoli jsem měl všechno v práci nahlášené dlouho dopředu, těsně před samotným datem se vše poněkud zkomplikovalo. Z kolegy totiž vypadlo, že jeho potomek jde prvně do školky a celý ten den tam mají být rodiče s dětmi. Ačkoli já jsem si zhruba s dvoutýdenním zpožděním zanesl žádost do našeho systému, on si skočil rovnou za šéfem. No a zatímco jemu na to šéf hned kývnul, já jsem ještě v pátek neměl žádost schválenou. No nic, v pondělí jsem zkrátka měl volno a pro jistotu jsem měl až do oběda vypnutý telefon.
Ráno jsme všichni společně vyrazili do školy. Nastala situace, kterou jsem si nepřál - celé léto skoro bez kapky a první školní den ráno musí pršet... Ačkoli jsme šli včas, třída již byla dost plná příbuzných prvňáků. My jsme si ale zabrali perfektní místo přímo u Ály, takže jsme ho měli "pod kontrolou" lépe než před pár lety Andyho...;-)
Po takových těch úvodních oficialitách jsme museli čekat, než na naši třídu přijde řada s návštěvou delegace z radnice. I Álu bohužel stihne prokletí prvního v abecedě, takže když potom vyvolávali jména, jak si děti měli přijít k panu starostovi, on byl první na řadě, tak trochu nevěděl, co má vlastně dělat. Ale zvládl to dobře.
Po skončení jsem odvedl oba kluky domů, kde jsme čekali na manželku, která zašla vyřídit záležitosti kolem družiny. Naštěstí to netrvalo dlouho, takže jsme mohli pokračovat už v třetím ročníku naši tradice slavení začátku školního roku návštěvou cukrárny "u kačera" v Pňově. Sice o předchozím víkendu u nás otevřeli novou cukrárnu, ale my jsme zůstali věrní klasice a jistotě.
Po návratu domů a následném obědě jsem trochu s obavami zapnul telefon, ale naštěstí jsem zjistil, že po mně nikdo netoužil (i když teď vlastně nevím, jestli je to dobře, nebo špatně;-)).
První školní den tedy dopadl dobře, Álovi přeju hodně štěstí. A mimochodem - žádost o dovolenou mi nakonec schválena byla. Dva a půl týdne poté...;-)

Úžasňákovi 2...;-)

S víc než půl měsíčním zpožděním konečně pomalu uzavřu téma letních prázdnin. Poslední víkend jsme původně s klukama chtěli strávit výletem na pražskou náplavku, kde se konal druhý ročník výstavy aut. Loni se nám tam moc líbilo. Bohužel pořádající Svět motorů je smolař, protože stejně jako loni, kdy bylo neskutečně suché léto a skoro jediné dny, kdy pršelo, byly právě ty výstavní, i letos předpověď počasí slibovala vydatný déšť. Bohužel po zhruba 1,5 měsíci stálého slunečného počasí, kdy předpověď vycházela (aby ne, když bylo každý den stejně), jsem si odvykl, že meteorologové počasí předpovídají pomocí kola štěstí Bédy Trávníčka. Takže nakonec nebylo ani zdaleka tak zle, jak mělo být. Bohužel tou dobou už bylo vždycky na výlet do Prahy pozdě.
V sobotu 1.září jsme tedy vyrazili alespoň do kina. Volba padla na film Úžasňákovi 2. Jedničku jsme sice neviděli, ale to nijak nevadilo. Abychom se vyhnuli davům, zvolili jsme promítání už od 10:10 a podle toho vyjeli. Cestou nenastal prakticky žádný zádrhel, proto jsme poměrně brzy zaparkovali ve zcela prázdné garáži a přesunuli se do centra. Ani tam ještě skoro nikdo nebyl, tedy kromě Globusu, kde již byly fronty u pokladen. Vyzvedli jsme si lístky, trochu se porozhlédli a vrátili se do areálu kina. Protože je jiná doba, jít do kina jen na film se už nenosí, proto jsem samozřejmě klukům musel koupit ještě popcorn. Zatímco poměrně nedávno jim stačila dohromady velká porce skoro na celý film (a to ještě nejmíň čtvrtka skončila na zemi), nějakou dobu už bereme maxi a i to zvládnou sníst už v první půlce. Tentokrát se těsně před námi k pokladně nahrnulo několik lidí, kteří měli milion dotazů, takže jsme měli co dělat, abychom to do začátku stihli. Ono by samozřejmě o nic nešlo, ale místo za světla se hledá lépe než za tmy. Nakonec to ale vyšlo úplně přesně. Jen jsme se v sále usadili, zhaslo se a začal blok reklam.
Už si přesně nepamatuju, na čem jsme to byli tehdy, ale stalo se nám, že před filmem dávali ještě další film, který mi trochu připadal jako vymývání dětských mozků (nemohl jsem tam přehlédnout jakési náboženské nesmysly). Kupodivu i tentokrát jsme po reklamách a ukázkách museli zhlédnout jakýsi čínský desetiminutový snímek, který má asi za úkol vychovat děti k lásce k rodičům, nevím. Ti, co to do dětí valí, by to asi měli nějak vysvětlit. V každém případě, stejně jako ve zmiňovaném prvním případě, i tentokrát se několik dětí rozbrečelo. V kostce o co šlo - matka připravuje snídani, peče jakési bochánky. A když se ten poslední chystá sníst, ten najednou ožije a ona se o něj začne starat jako o syna. Musím uznat, že pár situací bylo celkem vtipných, nicméně když si "syn" ve tvaru bochánku přivedu slečnu a chce se s ní odstěhovat, matka ho nechce pustit, zabouchne před ním dveře, situace graduje, hudba taktéž a najednou šup - zoufalá matka ho sní. V tu chvilku se v sále rozhostilo naprosté ticho. Nikdo si nepovídal, nikdo nechroupal popcorn, zkrátka to nikdo nečekal. Ticho posléze přerušil brek malého dítěte. Po několika nekonečných sekundách se sice vysvětlilo, že s eto matce jen zdálo, ale přece jen je vidět, že určité kulturní rozdíly mezi čínskými a dětskými pohádkami jsou... Přimlouval bych se, aby diváci skutečně viděli pouze filmy, které si zvolí, protože viděli třeba ukázku, nebo si přečetli recenzi, a ne, že jim někdo přibalí ještě jakýsi bonus, o kterém nic nevědí a místo pohodové návštěvy kina způsobí nejmenším jakési trauma.
Samotní Úžasňákovi ale byli dobří, líbili se klukům a ani já jako dospělý jsem se u toho nenudil. Jediné, co mě trošku zarazilo, ale nechci, aby to vyznělo blbě, nikdo za tím nic nehledejte - že jeden z hlavních kreslených hrdinů byl černoch a to mi přišlo zvláštní, asi jsem ještě neviděl kresleného černocha.
Po skončení filmu jsme si zašli na oběd, nákupní centrum už takřka šlapalo ve švech a potom jsme zamířili k autu. Parkoviště taky narvané, v našem patře už nebylo jediné prázdné místo. V závěrečné třetině cesty jsme na dálnici dojeli kolonu aut a protože bylo přesně půl, napadlo mě rychle si pustit Radiožurnál, jestli tam náhodou nebudou něco říkat v Zelené vlně. A taky že jo - několik kilometrů před námi (podle reportéra až u našeho sjezdu) se odklízely zbytky hromadné nehody. Vyhlídka nic moc. Prakticky v tu samou chvíli mi volala manželka, která to slyšela doma, aby mě varovala, že mám sjet už na Český Brod. Bohužel ten exit jsme už minuli. Před námi tedy bylo několik kilomtrů tréninku - brzda, spojka, jednička, spojka, brzda. Zhruba půlhodinová cesta se nám tak prodloužila na hodinu a půl.
Na druhou stranu je ale pravda, že je pořád lepší stát a popojíždět, než kdybychom bývali vyjeli dřív a stali se hlavními aktéry...;-)

Vidět Klučov a zemřít...;-)

Poslední srpnový (a předposlední prázdninový) víkend jsem našim klukům splnil dávný sen.
Zatímco jiní touží po tom, aby spatřili New York, Paříž, Benátky..., Andy s Álou si vždycky vysní nějaký cíl a potom o něm mluví tak dlouho, až mi nezbývá nic jiného, než se tam s nimi vydat. Před pár lety jsme si tak třeba splnili sen všech cestovatelů a navštívili Úvaly, kde samozřejmě prakticky nic není.
Na začátku letošního roku začali toužit po jiné exotické destinaci - Klučov. Ovšem ne autem nebo vlakem, tentokrát jsme tam museli dokonce dojít pěšky.
No a protože se v neděli 26. srpna udělalo poměrně příznivé počasí, nechal jsem se tedy ukecat. Vlakem jsme dojeli do Tatců a odtamtud už na vytouženou pouť...;-) Ačkoli bylo nedělní odpoledne, i na vedlejších silnicích vládl poměrně silný provoz. Navíc naprosto zákonitě docházelo k situacím, kdy se dvě rychle jedoucí auta míjela přímo u nás. Z toho jsem samozřejmě radost neměl, protože jeden nikdy neví.
Pocitově se mi zdálo, že nesedí značení na silnicích, protože cedule pro motoristy ukazovaly třeba dva kilometry a mně ta cesta přitom přišla nekonečná. Prakticky až na poslední křižovatce v závěru před cílem jsem měl pocit, že to sedí. Celou cestu jsem poslouchal ódy na krásnou krajinu (pro ty, kdo místo neznají - ze všech stran od nevidím do nevidím pole) a že je to nádherný výlet a jak jsem určitě rád, že ta místa poznám.
Když jsme konečně došli do Klučova, došlo bohužel na má slova - nikde nic. Protože jsme měli dost času do příjezdu vlaku, odpočinuli jsme si chvíli u jakéhosi památníku a pak se konečně vydali na nádraží. Ehm, nádraží - nechal jsem se unést slovníkem kluků. Každopádně jsme minuli luxusní takřka michelinskou restauraci u vlakové zastávky a před její návštěvou mě uchránilo jen to, že se blížil čas odjezdu našeho vlaku.
Ten naštěstí přijel přesně podle jízdního řádu. Protože jsme jeli z jiného místa, než jsme původně vystupovali, kupoval jsem jízdenky až ve vlaku. Pan průvodčí byl poněkud zvláštní, pořád něco ťukal do strojku, k tomu si cosi mumlal, každou chvilku vyrval kus papíru, který ze stroje vylezl, do toho se mi omlouval a na závěr strojek na jízdenky rozebral a znovu dal dohromady. Jenže problém byl, že systém započítal dětské jízdenky, které ale nevydal, tudíž se nedaly ani stornovat a vytisknout znovu. Pan průvodčí se mi pořád omlouval, pak mi začal ukazovat na displeji, že jízdenky opravdu "proběhly", pouze se nevytiskly (to abych ho snad nepodezíral, že se na nás chce obohatit;-)). Mně to bylo celou dobu jedno, zbýval nám jen kousek cesty, pravděpodobnost, že by se náhle objevil revizor byla velmi nízká, proto jsem ho ubezpečoval, že se nic neděje.
Nakonec nám tedy vytiskl aspoň jízdenky pro děti do šesti let, které jsou zdarma a já měl radost, že jsme u nás stihli vystoupit...;-)

Na výstavě a přehradě...;-)

S takřka už pravidelným zpožděním ještě doženu pár starých restů, takže se v duchu vrátím do sladkého období prázdnin. V sobotu 25. srpna jsme hned ráno vyrazili na výlet východním směrem. Cílem se stala Žireč u Dvora Králové, kde probíhala tradiční srpnová Výstava drobného zvířectva - morčata, králící, husy, kachny, plymutky...
V minulosti jsme ji navštívili již dvakrát, takže jsme tak nějak věděli, do čeho jdeme. Tentokrát nastal zádrhel při příjezdu na improvizované parkoviště na louce za obcí. Pořadatelé nechali volnou jen jednu cestu a tu druhou uzavřeli páskou. Díky tomu se už kus před odbočkou tvořila menší kolona. Jak se později ukázalo, přijeli jsme v nejhorší možnou chvíli, kdy kromě nás na výstavu mířilo mnoho dalších návštěvníků, zatímco někteří již odjížděli. I já jsem přispěl ke zmatkům, to když z uličky vyjíždělo auto, zastavilo u hlavní silnice, ovšem, jak je dnes dobrým zvykem - ačkoli jeho řidič neměl jinou možnost, než odbočit vpravo či vlevo - blinkry nesvítily. Podle mírného natočení vozu jsem odhadl, že by mohl zahýbat vpravo, proto jsem využil toho, že v protisměru po silnici chviličku zrovna nic nejelo, a nacpal jsem se vedle stojícího auta. Jenže jeho řidič na mě začal posunky ukazovat cosi jako že jsem blbec a v tu chvíli začal blikat vlevo, kde jsem mu ovšem překážel. Auta za mnou popojela, takže couvat zpět jsem nemohl, z protisměru už také přijely další vozy, které jsem tak taky zablokoval. Poté co jsem také použil znakovou řeč (a nejen tu), se mi podařilo vykličkovat, ale museli jsme odjet dál a potom se vrátit. Opět jsme se zasekli v koloně. Když jsme se konečně ocitli úplně vpředu a nic nejelo ani proti nám, rozjel jsem se doleva a na poslední chvíli stihl zastavit, protože nějaký chytrák se rozhodl všechna stojící odbočující auta předjet. K pomačkaným plechům chybělo jen pár centimetrů. Po adrenalinovém příjezdu jsme zaparkovali a nastal ještě jeden veselý okamžik, to když při čůraní se na nás řítilo vyhlídkové letadlo, takže málem z toho bylo kakání, protože jak jsme záhy zjistili jen o pár metrů dál se v poli skrývalo letiště.
Když jsme potom zamířili směrem k areálu, kde výstava probíhala, míjeli jsme prázdný vjezd na louku, přijet o nějakých pět minut později, neužili bychom si vůbec žádné dobrodružství!:-) Prošli jsme se kolem klecí s vystavenými zvířaty, kluci pilně sledovali a hlásili, který z živočichů byl označen jako vítěz (jakožto laikovi mi ale stejně přišlo, že všechny druhy vypadaly stejně - vedle sebe dva úplně totožní králíci, přičemž jeden posbíral všechna ocenění a druhý měl smůlu. Pak jsme se porozhlédli po zbytku rozlehlého parku, chvíli se zastavili u soutěže králičí hop, kluci ochutnali několik druhů medu, koupili jsme si suvenýr v podobě kaktusu a masožravky a potom se postavili do fronty na jídlo. Bohužel stejně jako vždycky v minulosti se jednalo prakticky o jeden karavan, v němž muž a žena nabízeli párky v rohlíku a langoše. Jenže, jak to moje manželka trefně vystihla, šlo o opravdové zoufalce, takže ačkoli před námi toli klidí nestálo, trvalo tři čtvrtě hodiny než jsme se mohli najíst "rychlého" občerstvení. A to ještě jen díky tomu, že mnoho lidí to předčasně vzdalo. Nechápu, proč zrovna tihle dva musí mít monopol... Na druhou stranu musím uznat, že minule jsme čekali ještě mnohem déle, takže vlastně zlepšení!;-)
Ačkoli jsme ve Dvoře Králové byli již několikrát, až před tímto výletem jsem si nějak uvědomil, že jen pár minut odtamtud se nachází známá labská přehrada Les Království (jejíž náztev mimochodem nechápu;-)). Z výstavy jsme si tedy ještě udělali malou zajížďku. Škoda, že mě nenapadlo dřív, že jsme se mohli najíst až tam. I s přesunem a případným čekáním, bych se k jídlu určitě dostali dřív. Na místě jsme se trochu prošli, ale že by šlo o nějakou strhující podívanou, kterou bych musel vídat pravidelně, to se říct nedá. Dost možná ale svou roli sehrál i znatelný nedostatek vody a právě probíhající rekontrukce "věžiček".
Pak jsme se ještě na chvilku zastravili na terase občerstvení, kde jsme měli pěkný výhled a poté jsme se vydali směrem domů.
Na zpáteční cestě jsme zažili taky jeden tak trochu adrenalin, to když u kruháků u Hradce, kde je čtyřproudá silnice, jsme si už zdálky všimli podivně zaparkovaných dvou aut v opačném směru. Zblízka jsme potom zjistili, že do sebe právě narazily při výjezdu z kruháku. Čekal bych nějaký ťukanec, přece jen obec, kruhák... Jenže nešlo přehlédnout, že paní z předního auta běžela k tomu druhému, v němž seděla zakrvácená řidička s hlavou na okně.
Ani takhle z dálky to nebylo příjemné...;-)