Traktory...;-)

Znáte scénu z filmu Cars, kdy Blesk a Burák bafají na traktory? Pokud ne, tady je ukázka:

Minulou středu jsem byl domluvený s kolegou z práce, že v Bečvárech je jakási akce, na níž se předvádějí traktory. On takové akce z profesních důvodů vyhledává, mně to doporučil proto, že se to samozřejmě líbí dětem. A Andy se těšil už několik dní jak malý kluk…;-)

Protože jsou Bečváry nedaleko od nás, nemuseli jsme nijak spěchat, takže jsme se dopoledne naskládali do auta a vyrazili na rodinný "výlet." Mě přitom napadl úžasný nápad vzít si s sebou do auta aktuální cédéčko kapely Horkýže slíže. Klukům se moc líbilo a chvílemi jsem měl pocit, že jestli někdo jede za námi, musí se divit, jak se nám naklání auto. Tak hodně totiž kluci pařili v dětských sedačkách. Bylo víc než jasné, že jsem při výběru měl šťastnou ruku, aspoň Andy neměl čas myslet na nějakou nevolnost. Do divokého tance navíc vykřikoval i nejrůznější slabiky, či slova, podle toho, co se mu podařilo pochytit, neboť texty samozřejmě neznal. Úsměv při pohledu do zpětného zrcátka mi doslova zamrzl, když se najednou ze zadní sedačky neomylně ozval úryvek části refrénu: 'Všechno je tu v prdeli!' Volba asi nebyla až tak dokonalá…;-)

Na křižovatce u Bečvár jsme si všimli šipky a vydali se několik desítek metrů podle ní k louce zcela zaplněné auty. Zaparkovali jsme až v poli vedle dalších a vydali se směrem, odkud přicházel hluk. Zdálky jsme si všimli stánku u vchodu a předpokládal jsem, že u něj budeme platit vstupné. Paní z něj nám hned podala čtyři lístky a čtyři kšiltovky, peníze ale nechtěla. Každá vstupenka byla rozdělena na 4 části - nápoj zdarma / jídlo zdarma / zmrzlina zdarma / tombola. Tím spíš mě překvapilo, že jsme dostali lístky čtyři, tzn. i pro 3,5 leté a 1,5 leté dítě…;-)

Viděli jsme několik desítek traktorů, některé dokonce v akci, což jsme ale raději pozorovali z uctivé vzdálenosti - na rozdíl od některých (výraz jedinců bohužel až tak neodpovídá realitě), kteří svým motáním se dost riskovali, ale údajně se za několik ročníků ještě nikomu nic nestalo.

Počasí bylo zvláštní - chvíli zima, chvíli teplo, ale měl jsem radost, že nepršelo. V průběhu dopoledne se bohužel začalo zatahovat a i největším optimistům muselo být jasné, že bez deště se ten den neobejde.

Pak mě napadl skvělý nápad. Uprostřed areálu stály v kruhu nablýskané traktory, tak povídám Andymu, jestli na ně nechce jít bafnout jako Burák s Bleskem. Samozřejmě jsem předpokládal, že je mu jasné, že jde o fór. Bohužel ale dospělý všechno vidí trochu jinak než dítě… Andy nadšeně souhlasil a vydal se s respektem k jednomu stroji. "Baf" zakřičel. A nic. Bezradně se na mě podíval. "Musíš asi blíž," myslel jsem, jak jsem stále vtipný. Andy opatrně postoupil o několik kroků blíž k ohromnému traktoru. "Báááf! Bááááf!" Křičel ze všech sil. Čekal jsem, že se tomu společně zasmějeme, jenže Andy najednou začal natahovat. Zklamání muselo být veliké… Zachránila to manželka, která Andymu začala ukazovat detaily traktoru, a tím on přišel na jiné myšlenky.

Pak jsme se už jen najedli, napili a při pohledu na mraky a zvedající se vítr se vydali k autu. V tu chvíli začínalo pršet a než jsme došli na parkovací louku, trochu jsme zmokli. Problém nastal, když jsme chtěli vyjet na silnici, protože zezdola z parkoviště přijíždělo jedno auto za druhým a nikdo nás nechtěl pustit. A někomu tam prostě vjet jsem nechtěl, protože na druhé straně silnice stáli policajti. Naděje mi svitla, když jsem si v jednom z nich všiml právě kolegy. Říkal jsem si, je to dobrý, ten mě nechá vyjet, jenže to mi nedošlo, že vlastně netuší, jaké mám auto, takže nemá ponětí, že ten čekající zoufalec jsem já. Pak se mě zželelo jednomu škodovkáři (čímž mě tedy dostal) a my se tak konečně dostali na silnici a mohli jsme vyrazit domů.

Nebýt trapasu s lekáním traktorů a závěrečného deště, den téměř neměl chybu…;-)

Pozdrav...

Je mi to trochu hloupé, protože jsem se tady tím tématem zabýval už několikrát, ale někteří čtenáři si stále myslí, že jsou na netu anonymní, tak jen pro připomenutí...
Tentokrát zdravím souseda a děkuji mu za zprávu.

Die Toten Hosen, Kopek – Dreiländerhalle Passau (20.5.2013)

Minulé pondělí kolem půl sedmé jsem na hotelu oblékl stylové tričko a vydal se na cestu k Pasovské Dreiländerhalle. Čekal mě pěkný kopec, který jsem zvládl hlavně s vidinou koncertu a taky trochu cesty zpět, která zákonitě musela vést z kopce. Všechna parkoviště u obchodů byla "znárodněna" ve prospěch návštěvníků akce a největší mela byla samozřejmě před místem konání. Uvítala mě dlouhá fronta, v níž jsem se nevědomky zařadil za skupinku Němců, kteří hlasitě reagovali na všechno a všechny kolem. Dokonce i na mě, ale v tom řevu jsem jim nerozuměl ani slovo, načež se na mě soucitně usmáli a nechali mě být. Postupně jsem se dosunul až k zábranám umístěným několik metrů před vchodem, u nichž mi zkontrolovali vstupenku a za nimi následovala osobní prohlídka. U každého průlezu stál zároveň sekuriťák a sekuriťačka a podle pohlaví podrobili každého nemilosrdné prohlídce. Když jsem tak sledoval práci sekuriťáka u chlapa přede mnou, tak trochu jsem zatoužil spíš po tom, aby mě kontrolovala jeho kolegyně. Zatímco u nás vám tak nějak zběžně přejedou od podpaží přes kapsy, tady si to doslova užívali. Ještě nikdy jsem nezažil, aby vám někdo rukou pokroužil i po zadku, jestli něco nemáte právě v těch místech. Každopádně chlapík v první vteřině poznal, že nejsem Němec. Netuším jak, protože jsem mu řekl akorát Hallo, v každém případě na mě mluvil pomalu a zřetelně. Nebál bych se použít ten výraz, že se mnou mluvil jako s blbcem (aha, teď mi právě došlo, že možná nepoznal, že nejsem Němec, ale že jsem…;-)) Když se mi mrknul do tašky přes rameno, ještě nahlas předříkával, co tam vidí. Nad samotným vchodem viselo velké upozornění, že koncert se bude natáčet, s čímž každý vstupem do objektu souhlasí.

A pak už jsem se ocitl uvnitř. Podle davu venku jsem čekal, že nás tam zatím moc nebude, ovšem opak byl pravdou. Nenápadně jsem zabral velmi výhodné místo a čekal, až to vypukne. Naštěstí čas utíkal celkem rychle.

Asi by mě hodně překvapilo, kdyby tomu bylo jinak, ale na vteřinu přesně v osm zhasla světla a na podiu se objevil Andi (basák z DTH), aby přivítal lidi i předkapelu. Pak už spustili irští Kopek. Rockové písničky se daly dost dobře poslouchat, zvuk byl výborný a lidi se celkem bavili. V půl deváté konec. Já si tedy ještě během poslední písničky skočil pro pivo a na malou, abych se vyhnul přestávkovým davům. Pivo bylo dost hnusné, kdybych neviděl, že mi točí do kelímku ze stejného sudu jako všem ostatním, řekl bych, že si na mě zasedli, protože za 3,50 jsem dostal čtyřku čehosi nakyslého. Ale ani druhý den jsem žádné problémy neměl, tak to asi bylo v pořádku. Dostaly mě záchody. Zatímco u nás i v malém klubu jsou před začátkem celkem čisté, zatímco už v polovině se dost často musíte brodit v kalužích a některé záchody jsou nepoužitelné, v Pasově tomu bylo jinak. Dvě velké místnosti měla na starosti starší paní, která tam pořád pobíhala a toalety průběžně čistila.

Na velkých plátnech po stranách podia se rozsvítilo logo turné Krach der Republik, které zase jako by pomalu stékalo. Když se blížila devátá, reprodukovaná hudba se začala zesilovat, logo bylo již téměř pryč. V devět hala zhasla a za zvuku intra (Drei Kreuze, dass wir hier sind) začaly po stranách podia vzhůru stoupat vlajky Die Toten Hosen. Poté se objevila celá kapela, a zatímco si ostatní připravovali nástroje, Campino pobíhal po podiu a potleskem zdravil přítomné fanoušky. Za ohromného řevu všech lidí v hale kapela spustila Ballast der Republik, těsně následovaný druhým singlem z aktuálního alba - Altes Fieber. Potom došlo na krátký proslov, kdy Campino vysvětlil, proč má zavázaný prst a zmínil se prohře Fortuny Düsseldorf, které věnoval píseň Schade, Scheisse, wie kann das passieren?

Playlist dokonale zkombinoval novinky se starými peckami a já jsem tak uvítal, že jsem byl na toaletě před začátkem. Zaprvé bych se už nedostal zpátky na své místo a za druhé zkrátka neexistovalo hlušší místo, kdy bych si řekl: jo, teď tady chvilku nemusím být.

Hned zkraje zazněla taky Heute hier, morgen dort, v níž Hosen vzdávají hold písničkáři Hannesu Waderovi, nebo Europa, kdy kytarista Kuddel zasedne za klávesy a z jejíhož pohádkového textu pochází i můj oblíbený citát "und wenn sie nicht gestorben sind, sterben sie noch heute" (a pokud nezemřeli, umírají dodnes).

Nejsem si úplně jistý před kterou, ale před jednou z písní mě Campino nepřímo pozdravil;-), když prohlásil, že nezáleží, odkud jsme přijeli, jestli z Německa, Rakouska nebo Česka… V tu chvíli jsem mu odpustil i to, že použil výraz Tschechei, který není úplně korektní. Při Steh auf, wenn du am Boden bist si kapela sedne na podiu, aby s refrénem vyskočila, jenže tentokrát Camino vyzval všechny přítomné, ať si sednou taky. To by nebylo tak strašné, horší, že si opravdu všichni začali sedat. Jenže když je nějaký prostor narvaný už když v něm lidé stojí, při sezení na bobku je fyzikálně nemožné se tam vejít. Ještě míň možné to bylo, když máte lehce zpocené kalhoty, které se na vás lepí. Jenže zůstaňte stát jako jediný… Tak jsem se aspoň symbolicky přikrčil, abych nevyčníval a jakmile to šlo, zase jsem se narovnal. Ono by se taky mohlo stát, že pak bych už zůstal skrčený pořád…;-) Konec první části pak obstaral megahit Tage wie diese, v jehož závěru se na halu opět snesly miliony papírků.

Ve 22:18 hala ztichla, tedy co se hudby týče, lidi křičeli jako pominutí, takže se Hosen za malou chvíli vrátili s přídavkem čtyř písní, z nichž za zmínku stojí hlavně coververze Far far away, po níž následovala Freunde, kdy se na plátně promítají fotky jejich přátel. Druhý konec nastal ve 22:38, ale ani tentokrát lidi Hosen nepustili. Následovala další čtveřice písní, uzavřená Schönen Gruß, auf Wiederseh'n, v jejímž refrénu na plátně tančí kostry. Osm minut před jedenáctou se kapela opět rozloučila, aby se vzápětí vrátila s posledním přídavkem čítajícím 3 kousky. Když začala hrát píseň You'll Never Walk Alone, bylo už každému jasné, že tentokrát jde o konec definitivní. Ve 23:05 se kapela rozloučila s diváky a bylo po srandě. Šlo o nejrychlejší dvě hodiny v mém životě, kdy jsem se ani na vteřinu nenudil.

Playlist

Intro

(Drei Kreuze, dass wir hier sind)

Ballast der Republik

Altes Fieber

Schade, wie kann das passieren?

Auswärtsspiel

Das ist der Moment

Alles was war

Heute hier, morgen dort

Bonnie & Clyde

Ein guter Tag zum Fliegen

Sascha ...ein aufrechter Deutscher

Paradies

Niemals einer Meinung

Europa

Pushed Again

Schrei nach Liebe

Alles wird vorübergehen

Liebeslied

Steh auf, wenn du am Boden bist

Hier kommt Alex

Wünsch DIR was

Tage wie diese

Přídavek 1:

Draußen vor der Tür

All die ganzen Jahre

Far Far Away

Freunde

Přídavek 2:

Alles aus Liebe

Vogelfrei

Zehn kleine Jägermeister

Schönen Gruß, auf Wiederseh'n

Přídavek 3:

Bis zum bitteren Ende

Reisefieber

You'll Never Walk Alone

Passau - Tage wie diese (zdroj: Youtube)

Cesta do Pasova a zpět...;-)

V pondělí dopoledne jsem naložil do auta pár věcí, desetkrát si zkontroloval, zda jsem nezapomněl vstupenku a vyrazil jsem směr Německo. Zdánlivě trochu nelogicky jsem zamířil na Poděbrady, ale tam jsem pouze natankoval, koupil si trochu jídla na cestu a hned jsem pokračoval. Zásoby byly celkem nutné, protože v Německu byl v pondělí státní svátek a tudíž zavřené obchody. Naše město jsem tedy opustil (podruhé;-)) v 11 hodin. Zmiňovat se, co mi k tomu hrálo v autě, je nejspíš zbytečné…;-)

Trochu mě zarazilo, že navigace se ne a ne chytit, výpočet trasy se pokaždé zasekl na 80%, přitom v prosinci do Chemnitz žádný problém nenastal a po ČR také funguje bez problémů. Naštěstí jsem s sebou měl i pečlivě vypracovaný itinerář. Na mě si zkrátka technika nepřijde. Dlouho jsem zvažoval pro a proti různých tras a nakonec jsem zvolil tu nejdelší a to z jediného důvodu - v Praze najedu na dálnici a v Pasově z ní sjedu.

Postupně jsem se ocitl na Pražském okruhu a pak už jsem jen držel volant. Někde v těchto místech jsem taky učinil objev, že když si v tunelu sundám sluneční brýle, vidím mnohem líp!;-) Po několika kilometrech jsem se ocitl na dálnici D5 a pokračoval směrem na Plzeň. Ačkoli na dálnici nejsem žádná brzda, přece jen znak renaultu působí na mnohé jako rudý hadr na býka, takže jsem musel několikrát chvatně uhnout. Nejnepříjemnější rozhodně byla modrá dodávka Peugeot, která se několik desítek vteřin než jsem se mohl zařadit zpátky do pravého pruhu, mačkala pár centimetrů za mnou ve 140 a stále mě problikávala světly. Dobrý, německý auto bych ještě pochopil, ale v čem je francouzský peugeot lepší než francouzský renault?

Ve 13:50 mě přivítal nápis Bundesrepublik Deutschland, doprava poněkud prořídla a já se zastavil na prvním odpočívadle, o němž se dalo říct cokoli kromě toho, že by bylo opuštěné. Právě tam totiž zastavil autobus s indickými studenty (taky jsem byl překvapený!;-)) Po chvíli jsem už zase pokračoval dál. Na německé dálnici mě nikdo neproblikával ani nijak neohrožoval. Teda jednou mi vlastně zatrnulo při předjíždění kamionu, který akorát, když jsem ho míjel, vyhodil blinkr a chystal se předjet kamion před sebou. To jsem plynem málem prošlápl podlahu.

Jinak jsem vlastně jen pořád koukal do zpětného zrcátka, protože v jednu chvíli za mnou nikdo a během několika vteřin doslova přilétlo auto, kterému jsem radši s předstihem uhýbal. Když se při nějakých 150 na tachometru na mě řítí bavorák nebo audina snad dvojnásobnou rychlostí, není to příjemný pohled, přece jen ty jejich "ksichty" vypadají dost nesmlouvavě. Před křížením u Wernberg-Köblitz se vzpamatovala navigace a oznámila mi, že mám odbočit vpravo a držet se vlevo. Tvářil jsem se trochu nedůvěřivě, ale jen do té chvíle, než se spojnice mezi dálnicemi v zatáčce rozdělila na dvě části a kolem mě se mihla směrová tabule vpravo a vlevo. Pak se navigace opět pustila do počítání trasy a znovu usnula na 80%.

Co na mě fakt zapůsobilo, to byl systém dálničních odpočívadel, kdy víte, že každých pár kilometrů můžete zastavit, stejně tak se mi líbí modré značky oznamující kolik metrů zbývá do sjezdu z dálnice (něco jako u nás před železničními přejezdy.)

Někde za Regensburgem problémy s navigací postoupily do dalšího stádia, které se vyznačovalo jejím samovolným vypínáním cca po dvou minutách. No nepřál bych vám slyšet, jaká jména jsem jí dal. To už jsem ale míjel první exity na Passau. Pamatoval jsem si, že pro mě je nejvýhodnější až ten poslední Passau-Süd. Na mapě jsem si toho nevšiml, nicméně ulice, kam jsem mířil, vedla snad už od té dálnice. Po levé straně jsem minul Dreiländerhalle, u níž už postávali fanoušci, a jel jsem pořád dál z kopce. Najednou se přede mnou objevil můj hotel. Během chvilky jsem vyhodnotil, kudy k němu zajet a v půl páté jsem se tak ocitl v cíli.

Na recepci seděla slečna v jakémsi bavorském kroji a po vyplnění pár údajů, kdy jsem se ještě trapně musel zeptat, co znamená jedna ze zkratek, jsem dostal klíč od pokoje, kartu na snídani a byl jsem nasměrován do třetího patra.

Když jsem otevřel dveře pokoje, pobavilo mě, že přímo z okna koukám na kostel a ještě další ránu tomu dala bible připravená na nočním stolku. Nejspíš se jednalo o šanci odčinit ty nadávky na navigaci během cesty …;-)

Zavolal jsem domů manželce, že jsem dorazil v pořádku, protože díky věčnému čůrání se cesta dost protáhla;-) a zhrozil se nad jejím návrhem, ať se na chvíli natáhnu. Tak já sem jedu skoro 500 kiláků, abych se potom v noci probudil, že jsem si "jen na chvilku" lehnul a zaspal? V žádném případě - to byla moje druhá noční můra hned po té, že zapomenu doma vstupenku!:-)

Venku začínalo pršet, ale naštěstí šlo jen o přeháňku, do které postupně začalo svítit sluníčko. Kolem půl sedmé jsem vyrazil na místo konání koncertu, ale o tom se rozepíšu v samostatném příspěvku.

Druhý den jsem se probudil kolem páté hodiny po vydatných 4 hodinách spánku. Ještě hoďka a půl mi zbývala do snídaně, tak jsem zíral na televizi a přitom si sbalil věci, abych se potom nezdržoval. V půl sedmé jsem se jako s přehledem první vydal do jídelny, abych už za pár minut vyřídil papírování v recepci a vydal se k autu. Tam na mě čekal drobný oříšek, který se týkal vyjetí z řady aut. Vedle mě se totiž postavil mercedes a z druhé strany už nevím co. Jenže parkoviště představovala dlouhá úzká nudle, kdy naproti sobě stála auta, mezi nimiž byla jen úzká ulička. Opatrně jsem mířil k hlavní silnici a kontroloval situaci v bočním zrcátku. Trochu jsem si musel couvnout (doteď si nejsem jistý, zda jsem se nepodepsal na dveřích auta na druhé straně, ale zatím mě nikdo nekontaktoval, tak snad ne;-)) a i tak to bylo na milimetry: mé dveře versus přední meďákův nárazník.

Vydal jsem se ke Kauflandu, kde jsem byl taky jedním z prvních - otevírali v 7. V peněžence jsem měl jen 105 Euro v hotovosti, tak jsem si říkal, že musím alespoň přibližně počítat, co kupuju, ale nakonec jsem se u nějaké jedenáctky ztratil. Když jsem se blížil k pokladně, při pohledu na obsah nákupního vozíku jsem dost znejistěl. K tomu byly otevřené jen dvě pokladny a asi by mě lidi neměli moc rádi, kdyby se čekalo, až mi to vystornují. K mému překvapení si pokladní řekla o pouhých 52 Euro.

Krátce po půl deváté jsem vyjížděl směrem domů. Navigace pořád trucovala, naštěstí mi bylo jasné, že nájezd na dálnici nemůžu minout ani já - pořád rovně do kopce! A za chvíli jsem už uháněl. Nebyl jsem si úplně jistý, na jak dlouho mi vystačí benzín, přece jen v 80 milionovém Německu se evidentně tolik čerpacích stanic jako v 10 milionovém Česku neuživí, proto mi nezbývalo než zastavit a doplnit nádrž. Jenže zase jsem byl za trapáka - jezdím na Natural, ale ten tady neměli, jak jsem si všiml už den předtím. Diesel, Super a ještě nějaké další možnosti… Jistota je jistota - překonal jsem stud a šel se zeptat dovnitř. Slečna na mě nejdřív nechápavě koukala, nicméně potom jsme si odvodili, že pro mě bude právě Super. No super!;-) Nabral jsem nějakých 20 litrů a až teprve v autě mi došlo, že benzín na německé dálnici u Aralu vyjde na ty samé peníze jako u nás. To jsem si rovnou mohl vzít plnou, napadlo mě.

V dalším úseku cesty domů nastala první komplikace - kvůli opravě zúžená dálnice, což jsem už taky znal z předešlého dne, jenže to auta normálně jela. Lehce pomaleji, ale jela, zatímco teď jsme 4 kilometry (díky značkám to vím úplně přesně) stáli, případně popojížděli krokem pár metrů a zase stáli. Na úplném konci omezení se vše vyjasnilo - v příkopu ležela dodávka a kolem běhali policajti. Pak už to zase jelo dobře.

Teda až ke křižovatce u Regensburgu, před níž se mi znovu vypnula navigace, která se do té doby umoudřila alespoň tak, že mi ukazovala 80% výpočtu trasy. Zamotal jsem se mezi dvěma tahy takovým způsobem, že jsem neměl ponětí, kde jsem. Abych nebyl za úplnou trubku - když z dálnice sjedete a v tu chvíli si uvědomíte, že to byla chyba, během okamžiku se zase můžete vrátit zpátky. Jenže to byste se u toho nesměli tak zamotat jako já. Minul jsem ukazatel vpravo vlevo, bylo mi to už úplně jedno;-) a někam jsem prostě jel. Ocitl jsem se na odpočívadle u jedné z těch dálnic. Zastavil jsem, vytipoval si vhodnou oběť, kterou se stal takový sympatický děda, který cosi hledal v kufru auta (hlavně u něj bylo na první pohled poznat, že je Němec, stálo tam taky plno Poláků atd…) a zeptal jsem se, kudy na Plzeň. Á, Pilsen, spustil děda a začal ukazovat, že jedu správně a snad aby ukázal, jak se vyzná, dodal, že za chvilku pojedu kolem ohromné tabule s nápisem Pilsen / Prag. Poděkoval jsem mu, on se pořád rozplýval, že není zač, není zač, velká cedule... Prag, Pilsen. Slyšel jsem ještě zdálky. A měl pravdu. Pokračoval jsem dál až do místa, kde jsem minul několik svítících tabulí, oznamujících uzávěru jednoho pruhu. Jasný, jasný, pomyslel jsem si a zařadil se už do toho levého. Jenže pak se za mnou přiřítilo auto, tak jsem mu uhnul doprava, ale v tu chvíli jsem zároveň projížděl zatáčkou, u jejíhož konce stál zátaras s blikající šipkou vlevo a za ním dělníci. Super, vedle mě vlevo plno aut, nezbývalo než dupnout na brzdu. Jenže co teď, vedle vás létají auta a kamiony omezenou osmdesátkou a vy stojíte na místě. To může udělat jenom debil jako já! Tak ne, za pár desítek vteřin za mnou zabrzdilo druhé auto. Nejspíš už to, že jsem noc strávil vedle bible, zapříčinilo, že mě má pán rád (oblíbená fráze jedné kolegyně;-)) a po pár minutách vznikla mezi auty mezera. Prostě žádné další na dohled (byť omezený zatáčkou a horizontem). Povím vám, tak raketový start jsem ještě nikdy neměl!;-)

Ve třičtvrtě na dvanáct jsem překročil hranice a blížil se k Praze. Snad každé dvě minuty jsem si nasazoval případně sundával sluneční brýle, podle toho, jak rychle se honily mraky, ale cesta probíhala bez sebemenších komplikací a za chvilku jsem se ocitl na Pražském okruhu, z něhož jsem po několika kilometrech sjel na Říčany. To se ukázalo jako velká chyba, protože právě přes úzkou děravou silnici se samými zatáčkami na Úvaly si to zkracují kamiony, jeden za druhým. V jedné zatáčce jsem se potkal s takovým tím kamionem amerického typu s dlouhým čumákem, který dokonce musel zastavit, abychom se vůbec vyhnuli. Po nějakých 400 kilometrech na dálnici mi ale hlavně přišlo, že jedu krokem a musel jsem si hlídat rychlost. Ovšem v půl třetí jsem se objevil u nás v ulici a akce Hosen tak definitivně a hlavně úspěšně skončila…;-)

A zároveň s ní i generálka na dovolenou...;-)

Závěrem ještě drobná statistika:

Cesta tam: 467,3 km / 32,3l benzinu

Cesta zpět: 461,9 km / 30,4 l benzinu

Horkýže Slíže, Dilemma, Gygy - Městský společenský dům Kolín, 17.5.2013

Jak už jsem tady nastínil, minulý víkend jsem měl opravdu nabitý. Začalo to hned v pátek večer. Jakmile Andy usnul, sedl jsem do auta a ujížděl směr Kolín, kam do kulturáku opět zavítali slovenští Horkýže Slíže. Podle vstupenky jsem věděl, že dojde i na dvě předkapely, ale na ty jsem po minulých zkušenostech nijak nespěchal (ctitel jedné z nich promine, že jsem si dovolil minule na jeho modly sáhnout;-)).

Před devátou jsem byl v Kolíně a v devět jsem vcházel do kulturního domu. Akorát začínala hrát slovenská předkapela Dilemma. První skupinu jsem nestihl. Zjistil jsem, že není otevřená šatna, proto jsem si všechno přebytečné donesl zpět do auta a teprve potom pro mě mohl začít kulturní zážitek. V tu chvíli jsem zjistil, že slovenští předskokani jsou hodně dobří, navíc právě začínali písničku, v níž jim hostují Horkýže. Poslouchat se to rozhodně dalo a klidně bych si pořídil i celé jejich album. Poslední tóny dohráli pět minut po půl desáté a pak opustili pódium.

Asi v deset začalo hrát intro a na podiu se objevil (falešný) farář s pomocníkem a svěcenou vodou vysvětili sál. Pak už pěkně zhurta spustili úvodní novinku s tajemným názvem SN, TO, MI, LM, BA. Turné k dvacátému výročí kapely představuje především největší hity jako Logická hádanka, Horí ti maštal, Telegram, Brďokoky, Ukáž tú tvoju zoo, Silný refrén nebo Malá Žužu (v níž jako host vystoupila i zpěvačky Gygy z první předkapely a na podium byly pozvány dvě "tanečnice" z publika). Dojde i na novější pecky zastoupené třeba novinkou Nazdar, nebo Mám v p*či na lehátku, starou klasiku: L a G Song, Sex po telefóne, Holandská, Zelený Ronald Reggae. A taky zazní písně, které jsem alespoň, tuším, naživo ještě neslyšel: Príbeh o starej platni, Gilotina. Těžko všechno vyjmenovat, vždyť Slíže hráli téměř dvě hodiny.

Na pódiu se tu a tam objevila postava kocoura Fera, což bylo tu a tam vtipné, stejně jako diskotéková R'n'B Soul, kdy hudba hrála z playbacku, aby postupně všichni členové ve vytahaných mikinách s kapucema mohli předvést svá rapperská vystoupení. Kuko (zpěv) měl pro tento typ hudby příznačnou čepici s rovným kšiltem, jehož funkci ale plnilo velké víko od krabice na pizzu. Jmenoval se DJ Pizza a postupně představoval další. Z vtipných jmen mi v hlavě utkvěl pouze Mário (kytara), který se v této skladbě jmenoval DJ Čistý kokot a když ho Kuko vyvolal, uvedl svůj part hrdým: "Aha, to som ja!";-) Mimochodem po mnoha letech, co tuhle kapelu znám, jsem pochopil, co znamená přezdívka Kuko. Při představovačce zaznělo: Kučeravý kokot Kuko…

Oficiální část koncertu skončila 5 minut po půl dvanácté, ale kapela se hned vrátila, s 15 minutovým přídavkem, po kterém následoval ještě jeden desetiminutový. Úplný konec tak nastal ve 23:57. Sál kulturního domu byl tentokrát zaplněn velmi příjemně a zcela překvapivě jsem ani druhý den nesmrděl kouřem.

Cestou zpět jsem se ještě trochu škodolibě pobavil na parkovišti nad stříbrnou oktávkou, kterou řídil kdosi, kdo odvážel své známé z koncertu, jenže u výjezdu mu to chcíplo a protože je tam takový sotva patrný kopeček, nebyl/a řidič/ka schopný/á odjet. Když auto asi podesáté o několik centimetrů nadskočilo a okolo stojící hloučky lidí začali uzavírat sázky, sedl si na místo řidiče mladík, který byl podle svých slov opilý a s náležitým pištěním kol smykem odjel. Já to sledoval z auta a v duchu jsem držel palce, neboť mám ještě v živé paměti, jaké to je…;-)

Zamrzlý úsměv na rtech...;-)

Po prodlouženém víkendu mi dnes začíná pracovní týden a to nemilosrdně hned ranní směnou. Postupně se sem pokusím doplnit všechno, co jsem za těch několik nabitých dní zažil. Jen tak pro stručný přehled - v pátek večer jsem jel do Kolína na koncert Horkýže slíže, kde jsem tentokrát na parkovišti nenaboural žádné auto;-), v sobotu ráno svěží a odpočatý jsem s rodinou zamířil do Starých Hradů na tradiční květnové Pohádkové slavnosti. Neděli jsem věnoval odpočinku, abych hned v pondělí nasedl do auta a vyrazil do německého Pasova na koncert Die Toten Hosen.

Po dlouhém zvažování jsem zvolil kilometrově nejdelší možnou cestu, která ale byla nejjednodušší v tom, že jsem v Praze najel na dálnici a po více než 350 kilometrech v podstatě jen držení volantu, jsem sjel do bavorského města na soutoku tří řek. Druhý den ráno jsem jako vždy nemohl dospat (utrácení za hotel jsou pro mě vlastně jen vyhozené peníze;-)), po čtyřech hodinách spánku jsem si pustil televizi a hodinu a půl čekal, až se začne vydávat snídaně. Pak už jsem se jen stavil v Kauflandu, abych pořídil levný německý nákup;-) a zamířil jsem domů. Mírné peripetie mi způsobila navigace, která 90% času jízdy vypočítávala trasu, aby se vždy v kritický moment, jakým je například křížení dálnic, jednoduše vypnula. Poté, co jsem se na velké křižovatce u Regensburgu pravděpodobně (fakt si doteď nejsem jistý, jak jsem se zamotal) ztratil (aby toho nebylo málo, nájezd mezi dálnicemi se ještě dál půlí), najel jsem zcela náhodně na některou z dálnic a na prvním odpočívadle jsem se zeptal jednoho sympatického německého řidiče, který dost možná trasu pamatoval ještě z tanku, nicméně mě ujistil, že jedu správně a že za chvíli uvidím ohromnou ceduli Pilsen / Prag.

Příjezd domů jsem měl potom parádně načasovaný, protože když jsem se objevil na silnici u nás, akorát přicházela manželka s oběma kluky.

Ve středu jsme vyrazili na menší "rodinný výlet" do Bečvár, kde se na poli konala předváděčka traktorů, na niž jsem dostal tip od kolegy z práce, s nímž jsme se tam taky potkali. A samozřejmě klukům pohled na velké stroje udělal ohromnou radost. Jen co se týče výběru hudby do auta jsem neměl šťastnou ruku - pod vlivem pátečního koncertu jsem sáhl po nejnovějších Horkýžích. Což o to, hudba měla ohromný úspěch, oba kluci pařili, co to šlo. Průšvih nastal, když Andy začal zpívat. Samozřejmě slova neznal, takže vyluzoval jen všelijaké slabiky, co ale naprosto bezpečně zopakoval byla věta: Je to tady v prdeli!

A to mi teprve zamrznul úsměv na rtech…;-)

7 dní...;-)

Letí to, letí! Přesně za týden touhle dobou jen několik set kilometrů jihozápadně od domova zase obléknu "Mrtvé kalhoty"!;-)

Takže aspoň malá romantická ochutnávka...;-)

Aquavýlet...;-)

Na neděli jsme si narychlo naplánovali návštěvu Aquapalace v Čestlicích. Platnost vyhraných vstupenek se nachýlila, a nechtěli jsme to nechávat na úplně poslední chvíli.

Cestu tam jsme zvolili po okreskách, ostatně to tak bylo i nejkratší. Bez jakéhokoli bloudění jsme se po několika desítkách minut objevili na místě. Zbývalo jen zaparkovat v parkovacím domě, což byla moje premiéra, hlavně tedy co se týče trefování do úzké uličky mezi patry. Všudypřítomné šrámy na zdech svědčily o tom, že se našli i řidiči méně úspěšnější než já. Pro naši návštěvu jsme si vybrali poledne, protože jsem tak nějak předpokládal, že to by tam mohlo být prázdno, nicméně jsem se zmýlil. Ale ve třetím patře jsme nakonec místo našli.

V samotné budově s bazény jsem si minimálně ze začátku připadal jako pověstný vesničan v Praze, ale pak jsme vše pochopili a zorientovali se. Já jsem měl nejdřív trochu hlad, protože jsem si do auta vzal sušenky a dal si je dokonce do dveří, aby byly cestou po ruce, jenže mi je připomněla až manželka u bazénu.

Dvě hodiny utekly jako nic a po opuštění placeného prostoru jsme si ještě dali oběd. Venku se mezitím pořádně zatáhlo a za lehkého deště jsme se vydali pro auto. Při zadávání trasy do navigace jsem poněkud neprozřetelně stiskl možnost "Domů" a až teprve o pár minut později jsem pochopil, jak to vlastně funguje. Zadám-li adresu, nabídne mi přístroj několik tras, z nichž si mohu vybrat, zatímco když jsem líný a zvolím "Domů", automaticky se aktivuje nejkratší cesta. A ta vedla přes Prahu… Já si to uvědomil hned poté, co jsme se objevili na D1, ale to už bylo pozdě. Ještě k tomu nedělní odpoledne a před námi bouračka, díky níž se auta cpala do dvou pruhů. Já si vysloužil jedno zaklepání na čelo, když chlapík, který jel přesně vedle mě, se začal rozčilovat, že jsem se nezařadil před něj. Pardon, u nás na vesnici, když někoho pustím, tak zpravidla trochu zpomalím, ale dobře budu brát na vědomí pro příště, že mám udělat myšku...;-)

Projeli jsme doslova mořem vody, které se z nějakého důvodu vyskytovalo na vozovce, a minuli tři odstavená auta, z nichž jedno mělo vylomené zadní kolo. Potom už se kolony daly do pohybu a rozplynuly se. Až jsem byl mile překvapen, když jsem si všiml výjezdu na D11, jak rychle to uteklo. A to jsem celou dobu čekal, kdy se konečně objevíme na té věhlasné jižní spojce…;-) První pražský křest jsem tedy přežil!;-)

Domů jsme dorazili odpoledne a konstatovali, že šlo o velmi příjemný den. A to i přesto, že se mi jej hned ráno snažil blbýma řečma znepříjemnit náš debilní soused…

Jmeniny...;-)

Podle lepších kalendářů měl minulý pátek kromě Alexeje jmeniny také Alex. Vzhledem k věku je mu to ještě zcela jedno, proto jsme oslavu celkem logicky přesunuli na sobotní odpoledne.

Už nějakou dobu Ála projevuje zájem o Andreáskova plyšového krtka, proto byla volba hračky jasná. Že je všechno, co je nějak spojené s tímto hmyzožravcem, velký byznys, to ví každý rodič, takže nezbývalo, než na cenu příliš nehledět.

Aby se Andy necítil odstrčený, dostal taky drobnost, přesněji řečeno se mi to vlastně hodilo, protože jsem objevil zapomenutou už někdy loni koupenou knížku, takže se konečně naskytla příležitost mu ji předat.

Děti jsou ale nevyzpytatelné bytosti, takže nakonec to dopadlo tak, že se kluci přetahovali o úplně obyčejnou plastovou kachnu v kouli s vodou, kterou dostali jen tak jakoby mimochodem a stála pár korun…;-)

Májová návštěva...;-)

První máj jsme využili k návštěvě příbuzných. Vyrazili jsme hned ráno a nejprve jsem musel nabrat benzin. Jako připomínka, že nenastal zázrak, kdy by si škodovkáři přestali léčit mindráky ze svých německých šidítek, mě předjela felicie, když jsem jel na okresce 100. Tady je svět ještě v pořádku…;-) Každopádně mě dost překvapil hustý provoz na silnicích.

Když jsme se blížili po dálnici k Hradci, ozval se Andreásek, že se mu chce čůrat. Bohužel na naší straně nebylo kde zastavit, zatímco na té opačné jsme viděli McDonalda a benzinku. Slíbil jsem mu tedy, že zastavím, hned až sjedeme z dálnice. Bohužel se tam zastavit nesmělo, ale jen jsme se napojili na silnici do východočeské metropole, udělali jsme přestávku. Ono se tam tedy taky moc parkovat nedalo, ale zrovna za námi moc aut nejelo, tak jsem to risknul a zůstal u krajnice. V tu ránu, jako když se zvednou někde závory, se za námi objevila nekonečná šňůra aut, která se přerušila pouze tehdy, když jel někdo v protisměru, protože jsme náš pruh dokonale ucpali. Naštěstí ale měli řidiči pochopení pro čůrající dítě a nikdo na nás nezatroubil.

Pak jsme postupně přijeli do Hradce, poté, co jsem ignoroval navigaci, která nás vedla na Pardubice / Opatovice. V Hradci jsem uvítal, že jsme měli v zádech nablýskaného favorita s tolikrát všemi kritizovanými pánem v klobouku.;-) On totiž ukázkově dodržoval bezpečný odstup, což se mi hodilo hlavně ve chvíli, kdy jsem vyhodil blinkr a při odbočování si teprve uvědomil, že vlastně mám jet rovně. Nebyl problém zařadit se zpátky.

Po vymotání se z Hradce už nás snad nic nemohlo překvapit a my bez problémů dorazili do cíle. Po krátké zastávce a obědě jsme přejeli ještě k druhým příbuzným. Jednalo se o pár minut, ale oba kluci usnuli. Díky tomu začátek druhé návštěvy proběhl trochu rozpačitě - znáte to, právě probuzené dítě…;-)

Ještě předtím jsem ale předvedl divadlo, co se týče parkování. Jde o slepou ulici, na jejímž konci se ale dá otočit. Problém byl, že právě tam v těch místech stála škodovka s vozíkem a já se tam proto nemohl vytočit. Pán, jemuž patřila, tam stál a koukal na mě. Několik minut. Když jsem pochopil, že mi asi nevyjde vstříc, popojel jsem si, abych se dostal do lepší pozice, kdy už bych to asi dal. V tu chvíli se chlap přestal dívat, sedl do toho auta a odjel úplně pryč. Nemohl to udělat dřív…

I druhá plánovaná návštěva utekla velmi rychle a kolem půl sedmé jsme se vydali na cestu zpátky. Provoz nebyl o moc lepší než ráno a ještě k tomu jako na potvoru jsme dojeli traktor. A jak si tak za ním prdíme nějakou dvacítkou, dojela nás policejní dodávka. Napadlo mě, že to je fakt skvělá kombinace - policajty za zadkem a traktor před sebou. Poldové to ale dlouho nevydrželi a pak se nekompromisně vydali vpřed. A na nás se usmálo štěstí, protože na prvním kruháku, kde ze dvou výjezdů byl jeden uzavřený, zvolil traktorista právě tenhle. A to jsem nejdřív předpokládal, že traktor před námi pojede až do Hradce…;-)

Navigace nás zase vytrvale vedla na Pardubice a nikoli na Prahu, ale manželka navrhla, ať jedu podle ní. Výborný nápad, protože jsme město profrčeli během chvilky na rozdíl od původní trasy, kdy se motáme na různých křižovatkách. Pak se zničehonic objevila zelená šipka Praha a za chvilku jsme už najeli na dálnici.

A tentokrát dokonce za dodržování předpisů jsme byli za pár desítek minut doma...;-)