Výlet...;-)

Když jsme se před mnoha a mnoha lety dostali na VŠ, jako první nás čekal jakýsi předřazený kurz v největším prdelákově. Nikomu z nás se tam nelíbilo, všichni jsme to tam nenáviděli a trpěli jsme tam.

Od té doby uteklo mnoho let a tak jsme se s manželkou rozhodli, že bychom se tam mohli zajet podívat. Využili jsme letního počasí posledních dnů a včera dopoledne vyrazili. Andreáska jsme museli opět nadopovat Kinedrylem, takže zpočátku nepřítomně koukal a nakonec téměř celou cestu na Vysočinu k Hlinsku prospal.

Část trasy máme projetou velmi dobře, přece jen tu a tam jezdíme do Čáslavi. Na zbytek nám měla posloužit navigace. Jenže jak jsme tak jeli po monotónní rovné silnici, úplně jsem na chytrou krabičku zapomněl, takže jsem se po chvíli probral ze zamyšlení, když mi manželka hlásí, že mám odbočit. Na poslední chvíli jsem to stihl a pustil před sebe světle modrý Roomster se značkou "J", který jsem krátce předtím předjel. Dojeli jsme do Golčova Jeníkova. Pokaždé, když na kolínském nádraží slyším v hlášení název tohoto města, myslím si, že je to už kdo ví kde na Moravě. Včera jsem si tedy doplnil zeměpisné neznalosti. Cesta se kroutila v nekonečných serpentýnách a já jsem prohlásil, že je dobře, že Andík spí, protože jinak by to se svou kinetózou asi těžko zvládl. Když jsme se po mnoha kilometrech dostatečně domotali, najeli jsme opět na hezkou silnici. V dálce před námi světle modrý roomster. Začal jsem nahlas uvažovat, že to bude určitě ten samý, co jsme ho viděli před několika desítkami minut, přece jen barva byla poněkud nezvyklá, a šlápl jsem na plyn, abych ho dohnal a podíval se na značku. Zrak mám zatím velmi dobrý, ale vzdálenost byla značná. Projížděli jsme právě úsekem se strmým srázem do lesa po pravé straně, když se pod silnicí cosi zamlelo a tak 40 metrů před námi vyskočila srnka a přeběhla přes silnici. Já se těch zvířat snad vážně nezbavím. Ovšem tahle přecházela ukázněně, nezdržovala provoz, takže stačilo jen rázně přibrzdit, aby za ní nebyla třeba druhá, a pak jsme pokračovali jakoby nic. Jenže kvůli tomu jsme ztratili šanci dohnat světle modrou škodovku. Ta ale najednou zpomalila a odbočila k domu po levé straně. Když jsme ji míjeli, všiml jsem si značky. "J"! Hm, takže odbočkou přes Golčův Jeníkov jsme si tak trochu zajeli. Inu, poučení pro příště…;-)

Krátce před cílem jsme museli odbočit podle objížďky, já jsem věděl z webových stránek města, že je v okolí uzavřená jakási silnice, ale fakt mě nenapadlo, že půjde zrovna o tuto. Zajeli jsme si tak dalších několik kilometrů po silnicích nejnižších tříd, ale za chvíli už nás přivítala obec s honosným jménem Krucemburk. Ještě jsme ale neměli vyhráno. Tehdy jsme totiž bydleli kdesi za městem v nějaké chatě. Za těch mnoho let jsme ale zapomněli, kde to bylo a jak se to tam jmenovalo. Chvíli jsme kroužili po městě (jedna hlavní silnice;-)) a potom jsme se rozhodli odbočit po šipce "Rekreační oblast Řeka." Hned po několika metrech jsme ale zabloudili mezi domy. Přibrzdil jsem u chlapa, který se hrabal v motoru svého Volkswagenu a zeptal se, kudy k "Řece." Ačkoli vypadal na frajírka, byl celkem příjemný a nasměroval mě. Čekala nás cesta z kopce polní cestě akorát tak pro jedno auto. Venku neuvěřitelně foukal vítr, což vysvětlovalo polámané větve na silnicích při našem příjezdu, a po chvíli jsme spatřili rybník, jehož vlny připomínaly spíš moře. Nám ale bylo jasné, že o náš cíl se nejedná. Nezbývalo, než se otočit (přejetím přes louku;-)) a jet zpátky. Pán u Volkswagenu nás určitě rád opět viděl, tentokrát to na něj zkusila manželka, protože já jsem se odmítl ptát stylem: "Dobrý den, prosím vás, my jedeme do jedné chaty, kde jsme byli před několika lety se školou. Nevíte, kde to může být?"

Kupodivu pána jedno místo napadlo a poslal nás zpátky na silnici, pak doprava, u kravína odbočit a pořád dolů (možná jsem to teď popletl, ovšem ten kravín se mi fakt líbil, ten je tam správně…;-)) Jeli jsme tentokrát po asfaltce, ovšem i ta byla široká akorát tak pro jedno auto a maximálně kolo. Cesta se mi zdála povědomá, jeli jsme mezi poli a já si pamatoval, že tenkrát jsem taky šel mezi poli. U křoví pak povídám, že za takovým nějakým křovím to tehdy bylo. Najednou se stromy po levé straně rozestoupily a my spatřili ten kdysi proklínaný barák. Po zlomku vteřiny váhání jsme vjeli do areálu. Trochu jsme se porozhlédli a za námi se objevila majitelka. Prohodili jsme pár slov a ona nás tam nechala s tím, že klidně můžeme i dovnitř. Naši radost z toho, že jsme to vůbec objevili, to ale už v žádném případě nemohlo přebít.

Když jsme se dostatečně vyvětrali, vydali jsme se zpět do civilizace na nějaký ten oběd. Hned, jak jsem vyjel na silničku (ano tu úzkou, pro jedno auto a kolo), jel proti nám ohromný traktor. Jelikož zpátky na úzký mostek bych rozhodně nezacouval, nezbývalo, než vjet mezi stromy a modlit se. Manželka několikrát zopakovala řečnickou otázku: "Myslíš, že projede?" Načež já jsem několikrát odpověděl, že nevím, ale vzhledem k tomu, že nebrzdí, tak asi jo. Traktorista, kolem nás projel, mávnul, že jako dík a já se s autem vypotácel z příkopu.

Po obědě a žvýkačce na botě (aspoň mi pedál neodskakoval od nohy) jsme se vydali na zpáteční cestu. Zapnul jsem navigaci a potvrdil položku "Domů". Už po několika stovkách metrů mi ale bylo jasné, že jedeme jinudy, než jsme jeli sem. Nijak mě to ale nevyvedlo z míry, cestu neznám tak jako tak. Dojeli jsme do Ždírce a tam nastaly první problémy. Miluju, když jsou dvě křižovatky za sebou a směrové tabule jsou jen před tou první. To pak pokaždé vím, kam odbočit. Potom se nikdo nemůže divit, že si z běžné křižovatky udělám kruhový objezd… A taky miluju, když zahnu doprava a hned na rohu minu tři značky pod sebou s dodatkovými tabulkami. Opravdu v pohodě je stíhám přečíst. Nejlepší pak je, když si podvědomě uvědomíte, že šlo o zákaz vjezdu. To se pak nikdo nemůže divit, že se otáčím, kde bych asi neměl. Za to ale navigace nemohla, chvíli jsme podle ní nejeli.

Do toho všeho brečel Ála a Andík zcela vážně začal nahlas popisovat srážku, že bude strašlivá rána a budeme mít rozbité auto. V duchu jsem si samozřejmě hned vzpomněl na všechny ty horory s malými dětmi, které předurčují příští události.

Nakonec jsme si řekli, že domů se zkrátka nějak dostaneme, navigace nás už někam navede a prostě jsme jeli. Přiznám se ale, že jsem si oddechl až na hlavní silnici směr Čáslav a Kolín.

Letní počasí vylákalo zejména cyklisty (když už jsme u těch věcí, které miluju, zbožňuju taky, když jezdí vedle sebe přes celou silnici v úsecích s úzkými zatáčkami - vážně zvažuju, že ke svým obhroublým komentářům zařadím i klaxon, jemuž se zatím stále vyhýbám a jsem díky tomu chvílemi za otloukánka) a taky motorkáře, které jsme obdivovali hlavně při cestě tam, kdy nezřídka předjížděli dvojnásobnou rychlostí, než bylo mých 115-120. Nakonec jsem jako vždy obdivoval škodovkáře, kteří jako vždy strašně spěchali, takže předjížděli v nepřehledných zatáčkách i před horizontem.

Nevím, ale začínám mít pocit, že jako podle nich renault není auto, škodovka taky není auto. Jde spíš o diagnózu…;-)

Harlej, The Snuff - Staré Lázně Kolín, 20.4.2012

V poslední době se na mě párkrát usmálo štěstí, že se některé z mých oblíbených kapel objevily v okolí mého bydliště. Stejně jako třeba v pátek Harlej, který zavítal do Kolína.

Vstupenku jsem měl z předprodeje, proto jsem se nemusel bát, že bych se snad dovnitř nedostal, takže jsem z domova vyjížděl až někdy kolem půl deváté. Na lístku byl sice začátek uveden trapně na 20:00, ale všichni víme, jak to s těmi starty u nás je. Do Lázní jsem dorazil někdy po deváté, uvnitř bylo celkem dost lidí, ale nedá se říct, že by nebylo k hnutí.

Ve 21:20 začala hrát předkapela The Snuff. Byl jsem na ně zvědavý, protože je neznám, ale už to, že si je Harlej vybral jako předskokany na celou šňůru, mě naplňovalo nadějí, že by produkce kapely mohla stát za to. Takže ve stručnosti pár dojmů - kapela zpívá anglicky, jde o lehce tvrdší muziku, ovšem po několikáté písničce mi došlo, že je to jaksi na jedno brdo. Kdyby jim písničky plynule přecházely do sebe, pak bych se domníval, že jde o jeden jediný kus. A to i tehdy, když zpěvák oznámil ploužák. Rozdíl v tempu jsem fakt nepoznal. V průběhu vystoupení jsme se dozvěděli, že jeden z kytaristů má zlomenou ruku, proto je na pódiu náhradník - Daniel Krob (ex-Arakain). Až v samotném závěru jsem přišel na to, co mě asi tak nějak vadilo. Byl to velmi nevýrazný zpěvák. Alespoň v mých očích i uších tedy celou produkci dokonale zazdil… Vyhrazených asi 50 minut se tak zdálo jako celá věčnost.

Poté, co se The Snuff rozloučili, nastala dlouhá úprava podia, jelikož se měnilo téměř vše, včetně bicích, a to nějakou tu chvilku zabere. Ve třičtvrtě na jedenáct spustilo intro, v jehož závěru se na podiu objevila kapela a hned zostra spustila hitovku Zfetovanej. Harlej jsem z rodinných důvodů neviděl už nějaký ten pátek, proto jsem byl celkem překvapený změnou na postu kytaristy, kdy Martina Voláka nahradil Milan Hoffmann, známý především asi z Doctora P.P.

Zpěvák Tomáš Hrbáček si všechny přítomné jako obvykle omotal kolem prstu už během prvního taktu a vydrželo to až do toho úplně posledního. Ačkoli pár dní je na světě novinkové CD, playlist byl sestaven vesměs ze starých hitů jako Piliny, Oj, oj, oj, Pověste ho vejš, Zrzi, zrzi, Z Cuby kiwi, Zemětřesení, Královna noci, Svařák, Proč pocit mám, Přirození. Novinky zazněly tři - pokud se nepletu. Tentokrát nedošlo na Rozvíjej se buřtíku v podání Tondy Rauera, místo něj zahrál jen s kytarou a bicími Ovčáky čtveráky. Kolem půlnoci byla oznámena poslední písnička, ovšem následovalo samozřejmě několik přídavků. Definitivně posledním kouskem pak byla Optimistická.

Koncert se velmi vydařil, ostatně v případě Harleje tomu není nikdy jinak, jde o sázku na jistotu.

Dokonce i hluboce popůlnoční cesta domů proběhla bez větších komplikací, i když v několika úsecích poměrně silně pršelo a k dvěma policejním kontrolám z cesty tam se přidala ještě další. Mě naštěstí nezastavili, i když bych samozřejmě nadýchal 0 ‰.

Druhý den jsem se probudil s bolestí hlavy a celý den jsem vypadal jako po opici, což jsem si určitou dobu nemohl vysvětlit, ovšem poté jsem si vzpomněl, kolik mi vlastně je a částečně jsem pochopil. Jestli ta sestupná tendence bude pokračovat stejným tempem, mám se na co těšit…;-)

Čtvrteční dovolená...;-)

Na čtvrtek jsem měl už delší dobu naplánované volno, jelikož jsme s Alexkem měli jet do Kolína na čtvrtroční (letí to, letí) kontrolu. Vyrazit jsme chtěli už v jednu, nakonec se nám zadařilo vyjet krátce před půl druhou. To je ta nevýhoda auta - když jsme jezdili všude vlakem, museli jsme plán dodržet stůj co stůj. Teď je to víceméně jedno.

K nemocnici jsme dorazili s dostatečným předstihem a to i přesto, že Kolín byl už tou dobou dost plný. Zrada nastala, když jsem si to automaticky šněroval k parkovišti. Z důvodu zvýšení jeho nedostatečné kapacity, je v současné době jeho polovina uzavřena. Naštěstí jsem stihl rychle zareagovat a zabral jsem krásné místo u krajnice při výjezdu z Kolína. Ještě jsem ani nevypnul motor a řadu aut jsme neukončovali, jelikož se za nás nacpalo další.

V nemocnici bylo narváno, tak mě napadlo, že je chytré zřídit dva přebalovací pulty a pak si tam zvát 20 dětí najednou, když tahle kontrola probíhá velmi rychle. Díky druhé části předchozí věty jsme za několik okamžiků odcházeli. Potřeboval jsem se ještě stavit v bance, proto jsme vymysleli, že zajedeme do Futura (pro neznalé jde o malé obchodní centrum, ovšem pro puberťáky střed světa), manželka se tam porozhlédne, já vyřídím blízkou banku a pak pojedeme domů.

Všechno šlo jako po drátkách, takže už za malou chvilku jsme v garážích uklízeli do kufru kočár. Najednou jsem uslyšel takový zvláštní zvuk a hned mi bylo jasné, že slečny, které právě couvaly s vedle stojící škodovkou, to zadkem napraly přímo do boku kolmo k nim stojícího auta. Chvíli stály, jelikož jim v cestě vpřed překážel náš kočárek, ovšem jen jsem s ním pro jistotu uhnul, odjely. Hlasité mačkání plechu musely stoprocentně slyšet i uvnitř. Jak tak jejich škodovka mizela směrem k východu, z ničeho nic z nabouraného auta vyběhla blondýna a volá: "Kam jedeš?!" Přitom koutkem oka sledovala mě. Myslím, že ani slečny netušily, že v pomuchlaném vozidle sedí řidička. Každopádně jestli si myslela, že odhodím nákup z rukou a poběžím je chytat, pak si zvolila špatného člověka.

Před výjezdem z Kolína jsme ještě zajeli k jednomu hotelu, kde na recepci pracuje naše známá, manželka si tam vyzvedla nějaký Avon. V domnění, že je průjezdná, zajel jsem pak do slepé uličky. Využil jsem jednoho volného místa mezi zaparkovanými auty a tak se chystal otočit. Nemohly jsme ale přehlédnout další blondýnu, která se snažila autem ještě aspoň o 30 cm delším než je to naše vyjet. Vedle ní auta, ze ní auta. Naprosto mě překvapila a dostala manželčina reakce - zatímco já bych očekával, že se začne škodolibě smát a pohrdavě to oglosuje nějak jako: "No jo, bloncka!", otevřela si okno a začala jí na těch pár metrů, co nás dělily, ukazovat. Blondýna pomoc vděčně přijala a na milimetry vyjela.

Cestou zpátky si pak ještě vyléčil mindrák řidič červené octavie, když jsem na úsecích střídavě 70 a 90 km/h jel konstantních 130, a on se mě snažil za každou cenu předjet. Chápu, škodovka to musí renaultu vždycky natřít, vždyť renault přece není auto. A ještě k tomu jsou škodovkáři nadlidi, jak jsem už dávno zjistil..;-)

Voda...

Kolik je to dní, co jsem se tady rozčiloval, že nám opět netekla voda? Včera jsem měl volno, a když jsem večer předtím dorazil domů, manželka mi povídá: "Mám špatnou zprávu." V tu chvilku mi hlavou prolétly snad všechny možnosti, co se mohlo stát, jen jednu jsem si nepřipustil. "Zítra nepoteče voda!" dostala mě. No nepřál bych vám slyšet svoji reakci.

Vážení, během devíti dnů strávit čtyři dny bez vody? To je jako někde v Africe, ne? Hlavně zdůrazňuji, že mě už nebaví překračovat doma věčně připravené kýble s vodou. Ono to taky docela leze do peněz, kupovat pořád vodu balenou a to i třeba na hygienu.

To, že výpadek z důvodu havárie hlásili městským rozhlasem v 15 hodin, taky radši příliš nekomentuju, jelikož každému průměrně inteligentnímu člověku přece musí dojít, že tou dobou je ještě většina lidí v práci a doma jsou jen důchodci. Problém je, že ten kdo to neslyšel, si klidně mohl nevědomky nastavit třeba pračku na dobu, kdy voda neteče.

Co mě ale převapilo asi úplně nejvíc, že nejspíš není pravda, že u nás máme neschopné lidi, proto se období sucha u nás opakuje s železnou pravidelností častěji než v rozvojových zemích. Oni totiž jsou schopní víc než dost. Jak jinak si vysvětlit, že už ve středu odpoledne věděli o tom, že druhý den přesně v osm bude havárie? Pod tímto pojmem si totiž představuju, že někdo překopne potrubí, případně toto praskne mrazem a to poměrně nečekaně. A ne, že 4x během devíti dnů.

Abych jim ale zase tolik nekřivdil, tentokrát nám alespoň podle městského rozhlasu připravili cisternu s pitnou vodou. A ještě, jaká to klika, přímo do naší ulice. Co na tom, že to byla stejná předpotopní obluda prorostlá rzí jako minule a chtěl bych vidět toho blázna, co by z ní pil. Problém je spíš ten, že v naší ulici žádná cisterna nebyla.

Kolem poledne jsem ale viděl, jak ji traktorem odkudsi převážejí a u kohoutku vlál jakýsi papír s nápisem. Předpokládám, že jako vždy Užitková voda…

Takže další Kyselá prdel, s dotazem, zda kýble a kanystry můžeme na nějaký ten den uklidit, nebo zda si je máme nechat i nadále roztahané po bytě?!

P.S.

Plánovaného zubaře jsem zrušil už ve středu kvůli kašli, kdybych třeba jen si kvůli němu bral dovolenou a ráno mi zavolali, že mám smůlu, to bych byl naštvaný ještě mnohem víc!

Dovolená...;-)

Půlka týdne a já se naposledy vrátím k víkendu. V sobotu večer jsem byl jaksi nadmíru unavený, přesto jsem si ale otevřel jedno lahvové. Asi v půlce jsem pocítil, jak mi leze do hlavy, nicméně sedl jsem si k počítači. Když mě už nenapadalo, na kterou stránku bych ještě mohl zabloudit, vzpomněl jsem si na web jednoho z časopisů, jehož jsem předplatitelem. Přece jen se tu a tam zúčastním nějaké té soutěže a tu a tam se na mě usměje štěstí (vzpomínáte na mé vítězné tažení v jedné soutěži před lety?;-))

Mezi výherci jsem tentokrát nebyl. Ale vzpomněl jsem si ještě na jednu dlouhodobější soutěž o třech kolech, pořádanou dohromady právě s tímto časopisem a touroperátorem, specializovaným na pronájem domů na dovolenou. Výherci byli zveřejňováni průběžně po každém kole a právě den předtím se konalo poslední losování. Zadal jsem stránky společnosti, kliknul na odpovídající odkaz a lehce zklamaně zjistil, že nejnovější trojice šťastlivců ještě zveřejněna nebyla. Najednou mi ale bezmyšlenkovitě do očí padl sloupeček s druhým kolem a zaostřil jsem - tý jo, někdo od nás vyhrál, napadlo mě při pohledu na název mého města. Cože? Zaostřil jsem svůj "opivený" zrak ještě více - vždyť tam je moje jméno! Dal bych ruku do ohně za to, že jsem stránky kontroloval průběžně, ale asi tedy ne dostatečně.

No vida, takže letošní dovolenou bychom nakonec měli…;-)

Sobotní akce...;-)

V sobotu jsme zase po nějaké době vyrazili do Lysé nad Labem, kde se měla konat trojnásobná výstava, z níž nás zajímala pouze ta část, týkající se věcí pro děti.

Oproti minule jsme zaparkovali bez problémů, navíc přímo na ulici, takže i zadarmo. Už to dávalo naději, že nebude tak narváno jako na "koních". A tušení se vyplnilo. Jako maličký problém se ukázalo snad jen to, že pro děti toho moc nebylo, vlastně nějakých 4-5 stánků. K mé velké radosti ale nechyběl blázen prodávající hadí mast, obklopený nezbytnými proprietami.

Mimochodem jestli mě něco opravdu překvapilo, pak jak si mohou na sebe vydělat právě prodejci nejrůznějších mastiček. To se fakt najde takový blázen, který si od neznámého člověka koupí něco, co si pak aplikuje na kůži? Já jen že mastičkářů tam bylo opravdu požehnaně a ta jejich mazadla se dnes vyrábí už opravdu ze všeho...

Snad i proto dorazilo plno důchodců a já si zase částečně obnovil svou averzi. Když po schodech zvedneme kočárek, předpokládal bych, že při následném otáčení se mi třeba uhnou, zvlášť když mě po celou dobu viděli, ale to jsem se pletl. Nejednou by mě snad z těch schodů schodili. A to už vůbec nemluvím o čase oběda, kdy všichni vyrazili na klobásy, langoše a další občerstvení. To teprve nastala mela.

My jsme tou dobou už výstaviště naštěstí opouštěli. Ještě jsme ale museli koupit Andreáskovi balónek a měli jsme splněno.

Cestou zpět jsme v protisměru potkali několik desítek motorkářů, kteří se s tím příliš nepářou - aby jejich spanilá jízda byla dokonalá, na místě kde měli podle STOPky zastavovat to vyřešili tak, že jeden odstavil motorku v hlavní silnici, čímž ji zablokoval a svým kámošům ukazoval, že mohou jet. Pak už jsme jen museli udělat přestávku, protože se nejmladší člen naší posádky hlasitě dožadoval jídla. Zaparkoval jsem u výběhu s koňmi, kde jsme se stavovali i posledně a vzal zatím Andreáska ven. Z celého setkání se stádem koní mu ale v paměti utkvělo jen to, jak jeden z nich udělal hromádku. Po chvíli jsme už zase mohli pokračovat v jízdě.

V Sadské se potom Andreásek ozval, že je mu špatně, proto nezbývalo, než zařadit ještě jednu zastávku.

Pokud by si takhle odteď už vždycky sám říkal, nebylo by to vůbec špatné...;-)

Suchý pátek třináctého...

Už po čtvrt roce vyšla třináctka zase na pátek. Jediné, co bylo jasné už několik týdnů dopředu, že tentokrát zůstane auto v garáži (viz: http://paranek.blog.cz/1201/patek-trinacteho ;-))

Jedno nepříjemné překvapení nám ale páteční třináctka přinesla - opět v naší ulici netekla voda. A to od pátku až do soboty. Takovou malou průpravu jsme absolvovali již o tři dny dříve, kdy v úterý voda netekla taktéž. Problém trochu je, že běžně při vypnutí vody lidem ještě chvíli dotékají jakési zbytky, jenže bydlíte-li ve třetím poschodí, pak máte smůlu. Kohoutek je suchý hned. A pokud se přerušení dodávky oznámí až když propukne, pak máme opravdu smůlu.

Chtěl bych jen poznamenat, že vrcholem zálesáctví je pro mě pětihvězdičkový hotel all inclusive, proto mě ani v nejmenším nebaví několikrát ročně tahat kanystry s vodou, ruce si mýt pod kýblem a na zubní kartáček si lít vodu z petky. A to už vůbec nekomentuju záchod, případně vyschlou sprchu.

Stačí trochu zapátrat na internetu a vypadne odkaz na zákon, podle nějž při dlouhodobější odstávce (4 hodiny) musí být zajištěn zdroj pitné vody. Ehm, před domem se nám objevila jakási poválečná cisterna s vodou ze struhy (tzv. vodou užitkovou). Nevím, já bych ji nelil ani do záchodové mísy, jelikož ta by pak byla ještě špinavější než před "spláchnutím", nehledě na všemožné komáří a jiné larvy, co si s tím člověk natahá domů…

S věčným vypínáním vody je spojena ještě jedna nepříjemná věc - po opětovném uvedení do provozu je nutné odpustit jakousi hnědou břečku. Skutečně odmítám koupat tříměsíční dítě v nasmrádlé do hněda zabarvené vodě. Ale na druhou stranu se mi taky nelíbí, že třeba naposledy jsem takhle "odpustil" několik desítek litrů. Ty mi zaplatí kdo? A kdo mi potom uhradí opravu třeba kotle, topení nebo pračky, které se tím hnusem zanáší?

Nebylo by snad lepší konečně ty trubky v zemi vyměnit? A jestli snad nejsou peníze, pak bych je vzal ze stejného zdroje, jako se bere na opravy vozovky. Na zcela zbytečně novou silnici v ulici pana starosty tam předloni bylo taky dost!

Takže jedna Kyselá prdel...

Půlnoční jezdec...;-)

Už jsem tu naznačil, že v neděli večer jsem si udělal výlet k Sázavě. Už v pátek jsem si totiž všiml, že ve Stříbrné Skalici hrají Synové výčepu s Fanánkem a napadlo mě, že bych se tam mohl vypravit.

Ono to není nijak daleko, jenže takhle v noci, potmě, v místech, kde to vůbec neznáte…

Do navigace jsem zadal adresu a překvapilo mě, že Garmin znal ulici i v takových odlehlých končinách.

Cesta tam probíhala celkem v pohodě, v poslední třetině mě v lese zaujala značka Pozor zvěř. Netušil jsem ale ještě, že je tam opravdu na svém místě. Dorazil jsem do Skalice a pokračoval podle přístroje. Najednou ukázal odbočku doprava, kde byl jen malý mostek, proto jsem předpokládal, že se ze tmy vyloupne ještě další silnice. Bohužel jsem se mýlil, proto mi nezbývalo než se vrátit. Přejel jsem most a ocitl se na silničce akorát tak pro jedno auto. Jel jsem raději pomalu a vyhlížel, kde by se mohla celá akce konat. Navigace mě najednou informovala, že jsem v cíli, nicméně jsem se právě nacházel u jakési chaty, kde se rozhodně žádný koncert nekonal. Pochopil jsem, že ve tmě nemám šanci a že se asi budu muset vrátit domů. Jenže nebylo kde se otočit, proto mi nezbývalo, než pokračovat rovnou za nosem a doufat, že někde plácek na otočení objevím. Po několika stovkách metrů jsem spatřil dva lidi, napadlo mě, že se jich zeptám, ale to už jsem slyšel tlumený zvuk mikrofonu a za chvilku jsem spatřil první auta a všude kolem postávající fanoušky.

Nastal další problém - kde zaparkovat. Pokud projedu dál, bude mě nejspíš čekat zase jen úzká silnička, musel jsem se tedy rychle rozhodnout. Ha, tamhle vede ještě nějaká cesta. Vydal jsem se tím směrem, jenže šlo o příjezd do jakéhosi dvora. Všude bylo zhasnuto, v neděli večer tudy snad nikdo nepojede, napadlo mě, proto jsem nacouval směrem k poslednímu autu a zůstal stát tam, kde by se asi nemělo.

Po koncertě jsem se vrátil a přede mnou stál ještě Peugeot dalšího zoufalce, který asi neměl kde zaparkovat. Uznávám, že mezi všemi těmi auty vypadal můj renault s nálepkou "dítě v autě" poněkud nepatřičně, ale co, nebudu ji přece vždycky odlepovat, že jo?!;-)

Čekala mě půlnoční cesta zpátky. Když jsem lezl do auta, myslel jsem si nejdřív, že mi tak šumí v uších, ale pak mi došlo, že je to mnohem romantičtější - kdesi ve tmě teče Sázava.

Zapnul jsem navigaci a vydal se na cestu domů. Kdyby mi v tu chvíli třeba zhasnul displej, domů bych se už asi nikdy nevrátil - neměl jsem ani trochu tušení, kde se právě nacházím. Ze samota do města jsem dorazil bez problémů a zjistil, že jsem si cestou tam mohl ušetřit kličkování úzkou silnicí, protože ačkoli nevím, jak jsem to dokázal, mostek jsem po chvíli míjel po levé straně. Přitom jsem měl přijet po něm...;-) Pokračoval jsem dál.

Po několika kilometrech jsem se dostal do lesního úseku s varováním před divokou zvěří. Za pár vteřin v dálce vidím, že upozornění nebylo marné - u okraje silnice jsem totiž cosi spatřil. Tý jo, to jsou krásný zajíci a kolik jich tam je, pomyslel jsem si a zpomalil. Minimálně deset! Jenže čím víc jsem se blížil, tím mi bylo jasnější, že se o zajíce nejedná. Byla to divoká selata. Napadlo mě, že tam nejspíš bude i bachyně, ale viděl jsem jen obrovský kámen, jakoby kus skály, kterému ale po chvíli začaly svítit oči. Hned jsem si vzpomněl na reklamu jedné pojišťovny, kde naberou právě kance, a doufal, že ji nevyplaším a nerozeběhne se proti mně. Uf, vyšlo to. Po několika snad desítkách metrů se v kuželech světel zleva doprava mihla srnka. Opět jsem přibrzdil a sledoval, jak u příkopu stojí a čeká druhá. No vida, ta se aspoň umí rozhlédnout, jestli něco nejede…;-)

Dalších několik set metrů proběhlo bez vzrůša, až do okamžiku, kdy jsem se zase blížil k bílé prdelce (prosím nespojovat s rasismem) - další srnka si to vykračovala přímo přede mnou. Až když jsem dorazil k ní, odběhla na stranu.

Naštěstí jsem za chvíli vyjel z kritického úseku, ale čekaly mě ještě serpentýny, které jsou zážitkem přes den, natož pak v noci. Jelikož na barvu silničářům peníze nezbyly a stejně tak jsem se musel obejít bez patníků, jel jsem chvílemi rychlostí cyklisty. Tedy průměrného, ne sebe!;-) Do Kouřimi jsem ale nakonec dorazil a pořád mi vrtalo hlavou, jak je možné, že jsem jel stejnou cestou jako večer a přitom jsem tentokrát minul Kostelec. No, záhada!;-)

Vyjel jsem z Kouřimi a už mě nemohlo nic překvapit - ani ta už několikátá srna, co na mě koukala z příkopu.

No, co si budeme nalhávat - když jsem doma krátce po jedné hodině po půlnoci zaparkoval, celkem jsem si oddechl…;-)

Sahula Fest 2012 (Fanánek a Synové výčepu, Doctor P.P., MZH) - Hospoda Na Marjánce, Stříbrná Skalice, 8.4.2012

V pátek jsem se díval na do záložky koncertů na stránkách Tří sester a pomyslel si, že je škoda, že letos nehrají o velikonocích v Kolíně. Pak mi ale zrak mi padl na nedělní vystoupení Fanánka a Synů výčepu ve Stříbrné Skalici. V předvečer nedožitých Sahulových devětačtyřicátin se tam konal Sahula Fest.
Ono to sice není nějak extrémně daleko, ale přece jen z Polabí do Posázaví v noci… Jenže Sahula je Sahula!;-) Přemluvil jsem manželku a po zklidnění dětí vyrazil. O cestě se míním rozepsat ještě v samostatném článku, proto přeskočím rovnou do Skalice. Po krátkém bloudění jsem zaslechl tlumená slova přes mikrofon a bylo mi jasné, že jsem na místě. Ostatně řada aut o kus dál mě v tom jen utvrdila.
Krátce před půl desátou jsem zaparkoval před hospodou a vydal se dovnitř. Okny bylo vidět a všude kolem slyšet, že na podiu už jede Doctor P.P. Vzal jsem za dveře, jenže ouha, byly zamčeny. Jo ták, došlo mi posléze, ono se na sál musí jít přes hospodu. Mezi postávajícími okolo jsem si připadal trochu trapně, ale co, stane se.
Uvnitř se rozzářila moje pařanská duše - u stolu přímo u dveří seděl Fanánek, o kus dál Supice a já se vydal směrem, kde jsem tušil sál. Dveře na spojovací chodbu mi otevřel u nich postávající Homola z Wohnoutů…
Pak už mě zkasírovali a protlačil jsem se dovnitř. Doctor P.P. svým rockenrolem tradičně výborně bavil jak všechny přítomné, tak sám sebe. Myslím, že i kdyby dorazil někdo v depce, po několika jeho písničkách se musí usmívat. Zazněly vesměs známé pecky, jen tu a tam opatrně proložené novinkami. Namátkou - Jeliman, Temelín ("…a všechno řídí Sahula, ten starej Satanáš…"), výborná a trochu profláknutá Whisky co má šťávu, ovšem v poněkud svižnější úpravě, Hasičský bál, Já a můj Bak… Jako tradičně poslední byla zařazena O la lá. Následoval ještě svižný přídavek v podobě klasického rock´n´rollu Tutti Frutti.
Doctorův set byl jako vždy plný humoru, svérázných tanečních kreací a výborně odvedené hudby. Nevím, jak přesně dlouho, nicméně v kapele je už jen jeden kytarista. Ve výsledku to ale není k poznání. Klávesák opět hrál rukama i nohama, v závěru se odvázal i bubeník, vyskočil na stoličku a hrál ve stoje.
Ve čtvrt na deset se kapela s konečnou platností rozloučila a na malém podiu došlo ke skromným úpravám. Poté Synové ještě bez adoptovaného otce Fanánka krátce před půl desátou zahráli na zkoušku Jsem na světě spokojenej. S prvními tóny jsem dostal zezadu kopanec do stehna. Trochu jsem to nečekal, protože atmosféra nebyla nijak divoká, proto jsem se otočil a pochopil, že přímo za mnou se rvali dva chlapi na zemi. Dva další je po chvilce odtrhli od sebe a ten míň opilý utekl ven.
Kapela mezitím dohrála a zmizela. Ale po pár minutách už byli všichni zpět, tentokrát i s Fanánkem. Jako první spustili, jestli se nepletu, Bílou paní. Po jejím skončení nastalo trapné ticho, které Fanánek prořízl slovy: "To je celý!" Teprve pak se spustil potlesk. Následovala smršť nesmrtelných hitů jako Metal ("Deset let jsem zametal, pak jsem se dal na metal"), Mustafa ("čtyřprocentní šejku…"), 120 GLS, Hasiči, Lidi házej kamení, Nottingham, Vojenskej klub, Životem podvedenej, Zlatá II (ta na mě zapůsobila snad nejvíc) a mnoho dalších. Nemohly chybět ani Stíny na duši, které mi vždy přivodí husí kůži, protože si je pamatuju z Frantova pohřbu. Playlist obohatily také o hity z alba Stará kovárna - Možná zejtra přijede prezident a Rock´n´roll Xindl. Poslední řádnou písničkou pak byla Lambáda, po níž se kapela na krátko rozloučila, aby se posléze vrátila s několika přídavky. Zazněl také legendární Průša, před nímž Rosťa oslovil v publiku stojícího Ronalda (kytarista Tří sester a ex-Hagen Baden a mimo jiné autor hudby), jestli si nechce zahrát. Ronald si vzal jeho kytaru a Rosťa jen zpíval sbory. Jako úplně poslední kousek zazněla přesně o půlnoci Vídeň.
Po skončení jsem musel objektivně uznat, že existuje rozdíl mezi Fanánkem a třeba Doctorem P.P. Zatímco druhý jmenovaný odcházel a když ho někdo poplácal po zádech, nebo na něj promluvil, s úsměvem reagoval, Fanánek odbyl kohosi jakýmsi "No, to víš že jo" (- soudím podle pusy), a bez zastavení kráčel pryč. Chápu, že nemusí mít náladu pouštět se do řeči s každým opilcem, nicméně jsou to drobnosti, které celkem zapůsobí.
Večírek si zasloužil jedničku s hvězdičkou a to i přesto, že aparatura vlevo z pohledu diváků vydávala nepříjemně chrastivý zvuk a Fanánek byl párkrát rytmicky zcela mimo. Snad metr ode mě pařila dobře naladěná Supice a bylo vidět, že si to užívá. Tak jako asi všichni přítomní…;-)

Synové výčepu: Zlatá II (pouze zvuk)

Prodloužený víkend...;-)

Tentokrát jsem měl pořádně rozlítaný víkend. Začalo to už sobotním ranním nákupem, na němž mě nejvíc překvapilo už třeba to, že jindy téměř prázdné parkoviště bylo tentokrát celkem slušně zaplněné. Co naplat křesťanské svátky se musí oslavit plným břichem, zvlášť když před nimi každý jistě držel půst.

Cestou zpět jsem lehce znejistěl, protože jsme postupně potkali několik policajtů. Nejprve jsem předpokládal, že to snad souvisí právě s velikonocemi, kdy se v televizi neustále mluvilo o tom, jak budou přes rizikové velikonoční období posíleny hlídky. Až večer jsem ale zjistil, že důvodem byl sraz motorkářů v Poděbradech.

Doma u oběda jsem si pak uvědomil, že v pondělí bude náš Megánek slavit první narozeniny. Zasněně jsem tedy pronesl: "To se zase vožerem…" Manželka se na mě nechápavě podívala: "No já se určitě neožeru, když kojím." Na oplátku jsem se podíval nechápavě já na ni: "Kdo tady mluví o tobě?" A začal jsem litovat, že jsem si to neuvědomil už dopoledne u pumpy a nedopřál Megánkovi nějaké fajnovější pití - místo naturalu 95 třeba devadesát osmičku!;-)

V neděli odpoledne jsme jeli navštívit známé do Čáslavi. Andreásek celou cestu prospal. Při pohledu na něj to po celou návštěvu mohlo vypadat, že děláme čest svému bydlišti, středočeskému drogovému doupěti, a tak jsme ho řádně zdrogovali. Skutečným důvodem ale byla čtvrtka kinedrylu, která ho dokonale odrovnala.

Večer mě čekal ještě jeden na poslední chvíli naplánovaný výlet, ale ten si tady zaslouží samostatnou kapitolu…

Velikonoce tradičně neslavíme, nicméně aby měl Andík přece jen takovou nějakou představu, pomlázku samozřejmě měl. A dokonce uměl i koledu. Jenže se mu ji nechtělo říkat. Nakonec si to ale rozmyslel a recitoval ji pořád dokola a přitom mlátil mámu. Škodolibě jsem se tomu musel smát. Ovšem jen do té doby, než pronesl slova: "A teď tátu…"

Podvodník...;-)

Včera jsem se projevil jako pořádný podvodník. Pouhých několik minut způsobilo, že jsem se ocitl na druhé straně zákona. Večer jsem totiž měl domluvenou návštěvu doktorky v Kolíně a z toho důvodu si zařídil časnou ranní směnu v práci.

Do Prahy mám síťovku, proto nemusím denně k pokladně. Jenže když takhle jednou za měsíc cestou domů nevystoupím, ale pokračuju, ještě o několik stanic dál, musím si zbytek doplatit. Za normálních okolností bych si jízdenku na dodatečnou trasu koupil právě už před ranní cestou do Prahy, jenže jedu-li už v půl páté, potom je ještě zavřeno. Ani to mě většinou nerozhodí, pro lístek si vždycky skočím až před odpolední cestou, jenže právě to jsem včera nestihl. Kdyby byli průvodčí v pohodě a zbytek mi doprodali bez problémů, normálně bych si jízdenku koupil ve vlaku. Jenže jsou také takoví průvodčí, kteří vám, aniž by na to předem upozornili, lístek prodají rovnou s přirážkou, protože to údajně jinak nejde. A mně se právě nechtělo platit několik desítek korun navíc. Rozhodl jsem se tedy, že to risknu a ten zbytek trasy dojedu tak, jak to ostatně nemalé procento jiných dělá běžně. Zadarmo…

No, vyšlo mi to, ale neměl jsem vůbec čisté svědomí. Na cestu zpět si už lístek rozhodně koupím, zařekl jsem se. Jenže když jsem šel od doktorky na vlak, pokladna byla už zavřená a já tak šel do vlaku znovu bez lístku, i když tentokrát to nebylo podvodem. U průvodčí ve vlaku jsem si potom jízdenku koupil, a když odešla, opačným směrem přes druhé patro procházel člověk, kterého od vidění znám. Nastupoval tam jako já a bydlí ve stejném městě. Nemusím snad zdůrazňovat důvod jeho cestování po vlaku…;-)

Vypadal v pohodě, no a já si ten svůj podvod tak vyčítal…;-)

Kola...;-)

Na sobotu jsem měl naplánovanou výměnu kol. Jelikož sám dokážu tak maximálně dolít vodu do ostřikovačů, nechal jsem to na odbornících. K tomu jsem si tedy ještě přidal garanční prohlídku.
V deset jsem měl být v Brandýse. Nemám rád pozdní příchody, proto jsem se do příprav na cestu pustil poměrně brzy. Šlo o to, že jsem musel do auta nastěhovat letní kola. Mám na mysli celá kola, nikoli jen gumy. A po necelém půl roce jsem se tak znovu přesvědčil, jak jsou liťáky těžké. První ještě šlo, jen jsem trochu funěl. Když jsem ze sklepa nesl druhé, to už jsem se trochu křivil, při třetím jsem byl pokřivený a objevila se mi na čele první kapka potu a při čtvrtém jsem už byl zpocený celý a kolo jsem jen tak tak zvedl do kufru. Pak jsem se snažil pneumatiky překrýt igelitem, abych si při jízdě všechno nezamazal, jenže zkusili jste si někdy ve vichřici manipulovat s igelitem? Velká zábava. Pro všechny kolem určitě!;-)
Dopotácel jsem se domů, abych se trochu zkulturnil, a ještě pořád jsem žil v domnění, že cesta do Brandýsa trvá 20 minut. Fakt nevím, odkud jsem tu dobu vzal. Pro jistotu jsem si vzal navigaci, kdybych náhodou musel čelit nějaké té objížďce (přece jen ještě pořád mám v živé paměti svou první cestu z Brandýsa právě před rokem). Když jsem usedl do auta a navolil cíl trasy, mírně jsem se orosil podruhé. Cesta totiž trvá 45 minut. Čekalo mě tedy patnáctiminutové zpoždění, protože hodiny ukazovaly 9:30. Vyrazil jsem na cestu, jenže stále mi blikala kontrolka, že nejsem připoutaný. Jelikož prvotním ohmatáním se všechno zdálo v pořádku, nezbývalo než zastavit. Proč ne, času mám dost… Překontroloval jsem vše, dokonce i pás, který drží dětskou autosedačku, ale na nic jsem nepřišel. Po rozjetí se kontrolka znovu rozblikala. Pak přestala, vzápětí zase začala a pak skončila. Od té doby byl klid.
Na rovinkách mimo město jsem to zase trochu pustil, takže jsem 5 minut cesty nahnal. Až do Čelákovic, kde mě zastavil semafor kyvadlově řídící dopravu po jedné půlce silnice. To je prostě smůla, s tím nic nenadělám. Stejně jako s tím, že mi už dávno svítila zelená, ale proti stále přijížděla další auta. V Brandýse mě opět přivítalo snad už navěky rozkopané náměstí, kde se od minule nezměnilo vůbec nic. Jak jsem se tak soustředil, abych vpravo nevjel na místo pro autobusy, zjistil jsem, že už dávno jedu v protisměru vlevo. Naštěstí se po vykopané silnici jezdí krokem, takže nic nehrozilo. Ono ve směsi hlíny a prachu fakt jízdní pruh nepoznáte...
V servisu jsem odevzdal kartu od auta a dostal informaci, že to bude trvat cca 1,5 hodiny, takže jestli chci, můžu si jít sednout, anebo se projít. Zvolil jsem druhou možnost. A vydal se směrem do centra. Během prvních několika minut jsem litoval, že jsem si nevzal kulicha. Cestou mě pobavil pohled na malý autoservis, kde opravář u silnice doslova na koleni vyměňoval kola dodávky.
Město jsem prošel za chvilku, pak jsem zkontroloval čas a nadšeně se vydal zpět. Když už jsem byl na dohled, vymrzlý jsem se rozehřál při spatření svého auta na parkovišti. Všechno bylo v pořádku, dokonce i signalizace nezapnutého pásu. Jako problém se ukázal můj batoh položený na sedadle spolucestujícího. Po zaplacení jsem se mohl vydat na cestu domů. Čekala mě ještě jedna zastávka, protože jsem chtěl udělat nákup. Odbočku k hypermarketu jsem bohužel přejel (není to tam zrovna moc přehledné) a přede mnou se objevil úsek se semafory. Naštěstí se mi podařilo otočit ještě před nimi. Díky tomu, že jsem měl narvaný kufr zimními koly, nezbývalo, než potom nákup narovnat kolem sedaček uvnitř. Domů jsem dorazil po obědě a po malé pauze jsem ještě musel vyskládat kola. Nyní jsem ocenil o jeden palec menší plecháče, které mám na zimu. Když jsem je nosil do sklepa, měl jsem (alespoň u toho prvního) pocit, že si s ním můžu házet. Co se váhy týče, neporovnatelné…
Mimochodem, už před týdnem jsem se zapomněl zmínit, že padla šestitisícovka, po tomto víkendu tachometr ukazuje krásných 6160 km.