Změna je život. I ta plánovaná...

Než zase někdo začne žhavit telefon, aby ještě za tepla všechno donesl, mám tady malý kvíz: Kdybyste dostali dvě nabídky, jednu hodně dobrou a druhou ještě lepší, kterou byste zvolili? Pokud byste se mohli rozhodnout, zda budete mít lepší pracovní dobu nebo horší, která by vyhrála? Kdybyste si mohli vybrat, zda do práce budete jezdit přes celou Prahu půl hodiny metrem, nebo vám to zabere maximálně deset minut, po čem byste sáhli? No a teď kdybyste neměli jistotu, že ta zajímavější nabídka skutečně vyjde, sáhli byste po té "horší" s tím, že potom výběr změníte? Správná odpověď neexistuje, ale myslím, že tuším. Už třeba z toho, jak mě ti, kteří o všem věděli, podporovali. Takže oficiální konec hry na schovávanou, dobří známí to stejně už vědí.

Když mi koncem září vyšla má současná práce od října, hned druhý den mi volali ještě z místa, kam jsem hodně chtěl. Problémem byl pouze termín nástupu - 1.listopad. Měl jsem několik vteřin na rozhodnutí. Věděl jsem, že den před tím jsem kývl jiné firmě, ale tady je všechno lepší. Jenže co když se během toho měsíce něco semele a nakonec se možný nástup třeba oddálí? Sice jsem už měl i smlouvu, ale znáte to... Nakonec jsem se rozhodl, že to nebudu nijak enormně řešit, nastoupím na jeden měsíc a potom v rámci zkušební doby odejdu a plynule změním místo. Jenže to jsem ještě netušil, jak pohodová ta první práce bude. Stejně tak kolegové. A jak se mnou budou spokojení a jaké se mnou budou mít plány. Zkrátka čím víc se blížil konec měsíce, tím víc mě přecházela kuráž a bylo mi jasné, že to bude hodně nepříjemné.

Měl jsem tím zkažených několik posledních dní. Denně jsem slyšel chválu a taky jaká nová školení mě čekají. Přitom jsem v duchu věděl, že to už tam nebudu. Představa, jak se na mě všichni naštvou, získávala stále jasnější obrysy.

Můj nejbližší nadřízený dnes pracoval z domova. Připravil jsem si tedy už dopoledne ve Wordu vysvětlení, které jsem mu po obědě chtěl poslat. Jenže už asi za dvě hodiny se u mě objevila další nadřízená, přisedla si, a že jestli je všechno v pořádku, jestli mě něco netrápí... V tu chvíli jsem byl tak vyjukaný, že jsem jen odpověděl, že ne, že je všechno v pohodě. Později mi bylo jasné, že jsem propásl příležitost, ale v tu chvilku jsem nebyl připravený. Ještě jednou se ujistila, že nic nepotřebuju a odešla, že to je prý všechno, co chtěla. Za pár vteřin mi od ní ještě přišla zpráva, že kdyby opravdu cokoli, ať se na ni hned obrátím. Ještě u toho poprosila a že prý tak se to tady řeší. V tu chvíli mi to bylo jasné, nějak se domákla toho mého ještě neposlaného mailu. Pak už jen stačilo, abych ji zahlédl u dalšího nadřízeného (sám jsem tu hierarchii nechápal), který se na ni nejdřív smál, ale když mu cosi šeptem sdělovala, okamžitě zkoprněl. No a když jsem ho potom potkal cestou na oběd, jak se baví s kolegyní, která byla u mého posledního pohovoru a jak jsem je míjel, zrovna jsem slyšel, jak německy říká: "Jenom měsíc." A to byla doba, kterou jsem tam pracoval. Protože šlo asi o pouhou shodu náhod, připadal jsem si jako blázen. Celou dobu mi ještě v hlavě šrotovalo, zda si to nemám rozmyslet, včera jsem si chtěl do práce poslat mailem soubor s výpovědí (nebudeme slovíčkařit, vím, že o klasickou výpověď nešlo), jenže těsně před tím nám vypadl internet a už nenaskočil. Že by znamení? V práci pak měla moje HR representative dovolenou. Že by další pokus mě odradit?

Asi hodinu a půl před koncem jsem se konečně odhodlal a své pečující nadřízené vysvětlil, že musím skončit. Ačkoli bych za poslední rok mohl mít v dávání výpovědi cvik, dvakrát dobře jsem se necítil. Dosud jsem vždycky odcházel sice sám ale naštvaný. Tady mi nikdo nedal jedinou příležitost, abych se zlobil. A světe div se, ona to vzala v pohodě. Sice ji to prý mrzí, ale chápe to. Navíc mi ještě aktivně pomohla, abych si všechny výstupní papíry a potvrzení (a že jich bylo) stihl vyřídit ještě dnes. Zvládl jsem to jen tak tak, ale ještě jsem ji potkal, když běžela na HR zjistit, zda je všechno v pořádku a popřála mi všechno dobré a říct, že mě tam měli rádi.

Stalo se mi teprve podruhé, že jsem z nějakého zaměstnání odcházel posmutnělý. Prvně od foťáků a potom až teď...

Dress down day...;-)

Státní svátek, to není nic pro mě, proto jsem i dnes vyrazil do práce. Přece jen Němcům je nějaké založení Československa upřímně jedno (pokud vůbec vědí, kde něco takového leželo a že se to už rozpadlo!;-)) Výhodu to má alespoň v tom, že narozdíl od jindy jsou dopravní prostředky téměř prázdné.

Ovšem nějakým zázrakem se stalo, že v práci nebylo skoro celý den co dělat. Vzhledem k tomu, že jakékoli "soukromé" internetové stránky jsou u nás zakázány, řešil jsem příšerný problém, jak zabít čas. Všechny odkazy firemního portálu jsem měl proklikané už několikrát za sebou a pak jsem objevil ještě jeden takový zapadlý. Jednalo se o seznam literatury, kterou si lze zapůjčit. Zhruba půl hodiny jsem si tak ze zoufalství četl názvy knížek, které mi nic neříkaly. Jeden po druhém. K zapůjčení je lehce přes 1300 položek, takže šlo o lákavé čtení.;-)

Po obědě jsem si vzpomněl, že mám ještě přidělené nějaké povinné kurzy, proto jsem se do nich pustil. Nevím sice, zda mi to ještě k něčemu bude, ale budiž. Zvládl jsem dva a každý za v úvodu předem odhadnutý čas (cca hodina). Vzhledem k tomu, jak jsem to všechno prolétl, by mě zajímalo, jak dlouho by se školil a testoval někdo, kdo by to četl skutečně do hloubky. I tak jsem ale byl ze všech těch katastrofických scénářů o tom, jak všude číhá někdo, aby nám odcizil data tak zblbnutý, že jsem se pomalu i cestou domů ve vlaku rozhlížel, jestli mi někdo přes rameno nečte časopis...;-)

Takže nakonec vlastně pohodový den a zamrzelo mě snad jen to, že jsem nevěděl, že i dnes můžu do práce v džínách, protože o svátcích neplatí dress code...

Korespondence...;-)

No to jsme to teda dopracovali 65 let po válce...;-) Už poněkolikáté pracuji v týmu pro německé firmy, protože v Česku je přece jen levněji, i když znalosti a schopnosti místních lidí jsou minimálně na srovnatelné úrovni (tedy asi ne jen na vedoucí pozice, ty si zpravidla drží cizinci.) A tak je tomu v mnoha společnostech. Sám jsem se o tom přesvědčil, když jsem potřeboval fakturu od jednoho velkého a známého německého koncernu. Vysvětlující mail jsem samozřejmě psal německy a zarazil jsem se až při přepisování emailové adresy. Zcela beze vší pochybnosti šlo o typicky české ženské jméno i příjmení. Asi za dvě hodiny mi dáma odepisovala (německy) a já na konci jejího mailu viděl adresu. Vzdušnou čarou maximálně dva kilometry od mé kanceláře. Jak říkám, to jsme to dopracovali! Auf Wiedersehen!;-)

Reklamy...

I když se už nějakou dobu neflákám doma, je pár seriálů, jimž jsem zůstal věrný. Mimo jiné mezi ně patří Mentalista, kvůli kterému jsem každé úterý nevyspalý (jako by to snad jindy bylo jinak...;-)) Co mě ale dokáže dokonale znechutit při jeho sledování, je to, co se stalo tento týden už podruhé.

Že se reklamou přeruší seriál uprostřed, budiž. I soukromá televize musí nějak vydělávat, zvlášť když nemůže donekonečna vařit ze svého ohromného archivu, jako to dělá jiná televize, aby nějak zaplácla své čtyři programy. Ale aby skončil reklamní blok, začal seriál a ten byl ještě během úvodních titulků (!) přerušen dalším reklamním blokem, to se mi zdá už trochu moc. Chápu, že v polovině už si plno lidí odskočí, případně se jde občerstvit, zatímco po dvou třech minutách děje tito zůstanou zkoprněle sedět (možná jen tak v duchu nadávají, že to už není možné), což zcela jistě vyžene cenu za reklamní čas do zcela jiných výšin. Je mi jasné, že za našimi hranicemi by tohle neprošlo.

Nově uděluji Kyselou prdel a stále doufám, že nepůjde o pravidlo.

Přání...:-)

Andreásku, dnes večer to byl přesně rok, co jsi nám a všem kolem udělal ohromnou radost tím, že ses narodil. Takové hodné, chytré a krásné miminko. Moc Ti děkujeme a přejeme, ať se Ti tady i nadále tak líbí a ať se k Tobě nikdo neobrací zády.

Taky děkujeme (no samozřejmě, že i Ty;-)) všem hodným tetám, strejdům a babičce a dědovi za to, jak nám pomáhají!

Vtipálek...;-)

Jelikož jsem od narození sportovně a optimisticky založený, rozhodl jsem se dnes večer několika desítkám lidí oživit monotónní cestu z metra na vlak.

Vystoupil jsem z eskalátoru a zamířil přímo do budovy nádraží. Jako vždy nejkratší cestou, přece jen tamní nájemníci laviček mě příliš nepřitahují (zrovna včera tam chlap mlátil ženskou PET lahví a řval jako na lesy). Pro příště to budu muset ještě trochu vyladit a pořádně se dívat pod nohy. Jak jsem tak šel, najednou jsem si ve zlomku vteřiny stihl uvědomit, že jsem na cosi šlápl, jenže v tu chvíli se mi už rozjely nohy a já předvedl nejprve ukázkovou roznožku a poté ještě parakotoul (na prostě jsem si nabil drž*u!;-)) Ještě nikdy se mi nic podobného nestalo, ono taky kolikrát za život se člověku stane, že tím, jak dělá dlouhé kroky se postaví přímo na odhozený zapalovač, který se poté v kombinaci s botou a zemí promění na jakousi brusli pro chudé.

Slovo, které mi vylezlo z úst, zatímco jsem padal, jsem raději rychle zapomněl (sprostá slova mám jako nemoc z povolání, začal jsem je užívat až poté, co jsem něco přes půl roku učil na základní škole a pochytil jsem je od dětí), v každém případě když jsem se zvedl, chtěl jsem vztekle nakopnout ten zpropadený zapalovač, ale všechno mě bolelo, tak jsem nechtěl šaškovat (skutečně moudré rozhodnutí potom, co jsem před chvilkou předvedl;-)). je mi jasné, že by letěl několik metů a dost možná by to s ním někdo schytal...

Dakon...

Ty jsi ale DAKON! Alespoň podle opraváře plynových kotlů, který nás dnes opět navštívil jde o nejhorší nadávku. Pokolikáté - možná popadesáté za 7 let provozu kotle Dakon nám ho musel někdo přijet spravit. A na padesátce jsme ještě jen díky tomu, že první dva roky z těch sedmi se používal pouze takzvaně proti zamrznutí.

Jak jsme zjistili, málem se kvůli nám rozpadla celá firma, protože nikdo odtamtud už k nám nechtěl jet. Tak jsme známí na celém okrese. Nakonec tedy černý Petr padl na něj. Tu bednu šrotu se mu nakonec opět nějakým zázrakem podařilo zprovoznit, ovšem radovat se nejspíš budeme moci pouze v řádu dní. Až si posléze koupíme podle doporučení skutečný kotel (tím mám na mysli věc, která skutečně topí a nezabírá pouze místo), neradil bych nikomu, aby stál dole pod okny. Pan opravář nám totiž poradil, že potom si máme otevřít okno, kotel takhle normálně vzít a vyhodit. Ono už jen to, že nějaká firma vyrábí něco záměrně nekvalitní, aby potom měla nejdražší součástky, o něčem svědčí. Ale je fakt, že tohle nikoho nemohlo napadnout, jelikož znalostmi v tomto oboru nikdo z mého okolí nevyniká.

Tak mě napadá, že lidé z tohoto servisu už v podstatě patří do rodiny, vždyť se na návštěvu zastaví několikrát do roka. A dnes tedy dokonce přímo na Anďovy narozeniny, škoda, že mu manželka zapomněla nabídnout dort...;-)

Přísně tajné...;-)

Přísně tajné. Na všech dokumentech, které se nám v práci dostanou do ruky, je nápis přísně tajné. K tomu ještě větička, že nesmí být kopírována nebo jakkoli vynesena ani malá část. Je jedno, zda jde o vytištěné papíry, nebo maily, tajné je všechno.

Samozřejmě, že se mi to v některých zdá dost přitažené za vlasy, hlavně třeba, když jsem potřeboval poslat z domova na HR naskenované doklady o dosaženém vzdělání a poté, co jsem v emailu z tohoto oddělení automaticky klikul na FORWARD a chystal se doplnit svou soukromou adresu, jsem si všiml známého nápisu. Nezbývalo mi, než si všechny body a adresu kolegyně opsat na papír. Ono je to vlastně totéž, ale tohle přece jen případní dotěrní ajťáci nezjistí.

Když jsem byl ale minulý týden u lékaře, čelil jsem skutečně neřešitelnému dilema. Na propustce, kterou jsem si musel nechat potvrdit totiž stálo upozornění, že je přísně tajná a smí se používat pouze uvnitř firmy. Měl jsem tedy na výběr - buď dodržím interní bezpečnostní předpisy, propustku nevydám z ruky a budu čelit problému za opuštění pracoviště, nebo si návštěvu potvrdit nechám a budu mít na triku problém za porušení bezpečnostních předpisů.

Po krátkém váhání jsem zvolil druhou variantu a vypadá to, že jsem si vybral správně...;-)

Narozeniny...;-)

Uplynulý víkend se zcela nesl ve znamení oslav 1. Andreáskových narozenin. Ostatně jako už několik dní před tím. Na sobotu jsme měli domluvené dvě návštěvy, na neděli pak jednu.

Hned první víkendový den jsme ale začali tím, že jsme měli píchnuté kolo na kočárku (z místních cest zasypaných ostrými šutry se není čemu divit) a díky tomu jsem s Anďou absolvoval ještě jednu neplánovanou bonusovou návštěvu u našich, kde zrovna byla i teta se strejdou, kteří ho tak viděli prvně.

Anďa měl tedy možnost si doslova užít davy. Nejvíc pak ale samozřejmě v našem malém bytě. Podle způsobu oslav by to mohlo vypadat, že jsem náruživý lesník (tedy lesníček;-)). V sobotu na odpoledně podvečerně večerní návštěvě téměř zařval celý jelínek a v neděli potom přišla decentně řada na borovičku...;-) Do toho samozřejmě víno Andreáskova ročníku (až mu bude 18. to už na ty lahve asi nebudeme mít!;-))

Děkujeme všem, co dorazili a panu O. ještě speciálně za pomoc s organizací oslavencova dortu.

Anďa jako drsný motorkář na jednom z prvních dárků

Přípitek (pro sociálku upřesnění - ve sklenici je mošt)

Zima...;-)

V pátek se mi hodně nevyplatil můj pesimismus ohledně předpovědí počasí. Jelikož meteorologům od jisté doby nevěřím ani slovo (mám pocit, že ty předpovědi losují podobným způsobem jako sportku), předpovědi už vůbec nesleduju.

Pátky se v naší firmě nesou ve znamení džín. Zkrátka dress code je volnější. Kromě mikin s kapucou si tak můžeme vzít téměř cokoli. Já mám bez kapuce všeho všudy jednu a ta je sakra slabá. To jsem ssi samozřejmě brzy ráno před cestou na vlak neuvědomil a proto si vzal na sebe ještě stejnou bundu jako celý týden. A ta je taky sakra slabá. Během brzké cesty na vlak jsem se tak proklínal a na intenzitě ještě přidal, když jsem před školou viděl dvě lehce namrzlá auta.

Když jsem pak večer dorazil domů do tepla (i přesto, že nám opět nefunguje plynový kotel) a podíval se zpětně na předpověď (tahle se jim většinou povede;-)) otřásl jsem se zimou ještě jednou. Letní oblečení definitivně tak posílám na několik měsíců k vodě...;-)

Jedna jedna...;-)

Abych se ale zase jenom nechválil... Překlepy - tahle věc ke mně patří jako Windows k Microsoftu, o tom se každý čtenář mého blogu může poměrně často přesvědčit. Omluvou mi budiž to, že příspěvky po sobě nečtu, co napíšu, to zveřejním. Ovšem pokud tvořím nějaký pracovní email, dávám si samozřejmě bacha a snažím se chyby minimalizovat. Jak jsem ale zjistil, ne moc úspěšně.

Posílal jsem mail jedné Němce, samozřejmě důkladně zkontrolovaný a ona mi ještě odepsala zpět. V tu chvíli jsem se zarazil. Všiml jsem si, že jsem si sice po sobě přečetl obsah, ale ne oslovení. To je přece věc, v níž se chyba prostě udělat nedá. Jenže "F" jako "paní" je na klávesnici poměrně blízko písmenku G, takže z "Frau" se lehce stane "Grau"!

Teď jen přemýšlím, jak by asi tvářila třeba taková paní Nováková, kdybych ji místo Vážená paní Nováková oslovil jako vážená šedivá Nováková... Němka to naštěstí velkoryse přehlédla. A nebo ne? V odpovědi mě totiž na oplátku nazvala váženou paní. Tak nevím, buď jí nenapadlo, že jsem v práci jediný chlap (přece jen cizinec to z příjmení nepozná) a nebo je to jedna jedna...;-)

Výborná práce...;-)

Docela často tady používám větu, že se musím pochválit sám, protože to za mě nikdo jiný neudělá. Takže omyl!

Každé ráno nám v práci přijdou statistiky za předchozí den. Rozesílá je přímo šéf, který si z jednoho systému vyjede část zpracovaných úkolů a k nim potom musí manuálně přičíst ty z dalšího systému. Tedy toho, kterému se říká excelovská tabulka, již si vyplňujeme na závěr každého dne sami. Samozřejmě nikdo neočekával, že bych mohl podávat nějaké rekordní výkony, když se teprve zapracovávám, ovšem podle výsledků z dnešního rána jsem z hlediska množství odvedené práce skončil na druhém místě. Ono je teda pravda, že mi ani nic jiného nezbývá, protože už teď mám sám na starosti "Německo", ale do výsledků se započítávají i jinak mluvící země, proto je nás ve statistikách mnohem víc.

Vlastně hned po obdržení mailu se na mě udiveně podívala kolegyně, která mě zkraje asi tři dny zaškolovala a vzápětí mi přišel ještě jeden krátký stručný mail od šéfa s jeho typickou češtinou (má cizí jméno a mluví asi deseti jazyky, včetně toho našeho, takže si netroufnu odhadnout, odkud vlastně je): "Výborná práce včera!"

Zásilka...

Zrovna předevčírem jsem si tak nějak říkal, odkdy jsem si začal stěžovat, když nedostanu to, na co mám běžný nárok. A dospěl jsem k závěru, že tím spouštěčem byla moje kariéra na technické podpoře firmy vyrábějící foťáky.

Když jsem totiž viděl, na co všechno byli lidé schopní si stěžovat, rozhodl jsem se to dělat taky. Tedy s dvěma rozdíly - mé právo musí být dotčeno velkou měrou a na druhou na stranu, pokud dostanu nadstandardní službu, sednu a napíšu děkovný mail. Velmi dobře totiž vím, že pokud něco funguje, bereme to jako samozřejmost a vzpomínám si, jak mě před pár lety potěšilo, když se mi někdo ozval jen proto, aby mi poděkoval za to, že nějaký můj tip fungoval.

Proč takový obšírný úvod? Asi tušíte správně, opět jsem psal stížnost. Minulý týden jsme si objednali dětskou autosedačku. Existují neuvěřitelné náhody, jako třeba to, že naše nezvyklé příjmení má jen pár lidí v republice a zrovna paní s tímto příjmením si u stejného obchodu ve stejnou dobu objednala stejné zboží (pouze jiný typ). Zástupce obchodu to tak dokonale zmátlo, že do krabice s naší adresou dali zboží pro naši jmenovkyni a naopak. Naše krásná drahá sedačka tak putovala do Hradce a nám PPL přivezlo ošklivou levnou. Samozřejmě se to zjistilo až po rozbalení. Pak následoval telefonát do obchodu, kde nám příčinu záměny vyjasnili. Ale nic se neděje, přijede k nám ještě jednou PPL, přiveze objednané zboží a to druhé si odveze.

Pán z PPL v pondělí skutečně dorazil. Čekali jsme, že se třeba bude chtít podívat, zda je obsah balíku v pořádku, proto jsme jej nezalepili. To se ale ukázalo jako nepřekonatelný problém. Chlapík na manželku řval, že není ani schopná to zabalit. Když se bránila, že má lepenku u sebe, odmítl ji s tím, že jde o nekvalitní pásku a s tou to nevezme. Navíc se mu nelíbil způsob oblepení, protože to je prý proti předpisům - i přesto, že manželka lepenkou přesně kopírovala tu původní z obchodu. Nakonec odjel, že se vrátí ještě druhý den. Manželka zůstala stát s otevřenou pusou a krabicí před domem, Andík, kterého měla na ruce brečel, protože není zvyklý, že na jeho maminku nějaký chlap řve. V podstatě manželka měla udělat asi jedinou věc - namítnout, že pokud řidič zboží nechce, ona taky ne a nechat ho před domem. Mezi ní a firmou PPL žádný obchodní vztah nebyl.

Druhý den (včera) se pán objevil znovu a po přehlídce arogance si krabici odvezl. Na upozornění manželky, že si na něj budeme stěžovat sebevědomě odvětil, že je mu to jedno.

Hned večer jsem tedy celou událost sepsal. Moc jsme si od toho neslibovali, možná i k vám se dostal článek o praktikách přepravních služeb (http://fiser.blog.idnes.cz/c/159824/Ma-prace-u-DPD.html ). Ale člověk si aspoň uleví, protože má pocit, že s sebou nenechá zametat.

Jaké bylo mé překvapení, když hned dopoledne jsem obdržel mail od PPL, že jsme se obrátili na nesprávné místo, nicméně stížnost byla podstoupena dál. Za pár hodin jsem obdržel omluvu s oznámením, co a jak bylo učiněno, aby se podobný případ neopakoval. Navíc přímo manželce zavolali z internetového obchodu, aby se jí omluvili za nepříjemnosti, kterým byla kvůli nim vystavena. No vida.

Snad jen na závěr - zdůrazňuji, že si nestěžuji proto, abych někomu uškodil, pomstil se, nebo že čekám na omluvy. Jen si myslím, že není správné, když si někdo něco dokazuje svou převahu na někom, kdo je v tom úplně nevinně a nemá se jak bránit. Někdo zařve, někomu stačí už jen to, že to hodí na papír (případně na monitor;-)). A pak jako bonus klikne na SEND.

Panu řidiči uděluji Kyselou prdel, a to i proto, jak mu najednou odvaha došla, když vysvětloval své chování (vycházím z informací v emailu jeho zaměstnavatele).

Malý krok pro lidstvo, velký pro člověka...;-)

Dnes jsem se opět trochu ulil z práce, protože jsem si odpoledne musel odskočit k lékaři. Původně jsem měl v plánu, že se ještě vrátím, ale kolegyně mi vysvětlily, že je to nesmysl. Se slovy "Vy mě tady teda zkazíte" jsem jim ale musel dát za pravdu a pochopil jsem, že člověk se sice má ukazovat v dobrém světle, ale odsud podsud (pocud-?;-)).

V každém případě určitě netušily, jak jim nakonec budu vděčný. Cestou na vlak jsem se stavil celkem ve třech velkých obchodech s hračkami a snažil se vybrat něco k Anďovým 1.narozeninám. Představu jsem měl, ale to, co jsem si vybásnil, nikde neměli. Nakonec jsem ale byl úspěšný a v Palladiu se začaly rýsovat Andíkovy hudební kroky...;-)

Doma jsme mu dárek hned dali. Přece jen - roční dítě skutečně neocení, zda něco dostane přesně k narozeninám, nebo o chvíli dříve či později a hlavně by člověk schováváním dárků mohl riskovat, že z nich dítě vyroste (teď nemyslím zrovna oblečení). Anďa byl novou hračkou tak zaujatý, že si několik dlouhých minut ničeho jiného nevšímal. A pak to přišlo.

Dárek odložil a popolezl ke mně. Manželka mu povídá: "Andí, podívej, co tady mám." V tom se Anďa postavil a po dvou došel až k ní!

Takže kolegyně dopoledne mi vlastně zajistily, že jsem po všech ostatních, byl i u tohoto důležitého životního kroku. U prvního kroku...

Neobvyklé praktiky...;-)

Když jsem se ve středu večer blížil k našemu domu, litoval jsem, že jsem z vlaku nešel asi tak o minutu rychleji. Na silnici pod balkony stál jakýsi mladý frajírek a na někoho čekal. Za chvilku ve tmě kolem našeho domu a vlastně už i skoro kolem mě proběhla nějaká slečna, běžela přímo k němu a pak oba urychleně odcházeli.

Sice mi to bylo divné, přece jen co by kdo u nás takhle za tmy vyváděl, ale pak jsem se uklidnil tím, že asi byla u někoho návštěvě. Jenže už po pár krocích se mi rozsvítilo. Po modelce zůstala přímo uprostřed chodníku loužička. Tedy louže.

Tím, že jsem si v úvodu posteskl, že jsem slečnu nepřekvapil o chvíli dříve, nechci naznačovat, že bych snad byl zatížen na nějaké neobvyklé praktiky, ovšem docela dost by mě zajímalo, jak by se tvářila, kdybych se tam najednou objevil...;-)

Volby...

K výsledkům voleb je asi zbytečné se nějak obšírněji vyjadřovat, včera na internetu a dnes v novinách o nich bylo napsáno víc než dost. Snad jen jediná věc.

V sobotu odpoledne jsme chvíli sledovali průběžné výsledky na ČT24. Po chvilce mě to sice přestalo bavit, přece jen několik hodin ukazovat grafy a analyzovat sečtení průměrně 15% lístků, to asi dokáží jen na jediné stanici na světě, stejně jako odvysílat medailónek o nejstarším zvoleném kandidátovi (KSČM - jak jinak) do obecního zastupitelstva a hned po něm oznámit, že se statistický úřad spletl a 102-letý kandidát zvolen nebyl.

Nejvíc mě ale překvapily závěry pozvané politoložky z VŠE. Sice nejsem tak hloupý, abych předpokládal, že nějaký ten politolog by mohl být pravičák, ale skutečně jsem netušil, že u nás jsou dvě Prahy. Paní totiž mimo jiné uplynulým volbám vyčetla, že celá Praha byla doslova oblepena plakáty ODS.
Tak já asi jezdím do té jiné Prahy, protože jsem si nějak nevšiml, že by oranžový plakát s nápisem "Hlasujte proti bezohledné vládě" byl podepsaný ODS. Stejně tak je pro mě novinkou, že pan Tůma, beroucí si téměř na každém kroku "Prahu na triko", kandidoval za tuto stranu. A co třeba vozy metra polepené nálepkami "Láďa Karský - Ulice bez špíny", které dál popisovat nebudu, jelikož nechci, aby mi byl blog zablokován z důvodu rasismu. Na dalších pro mě nepochopitelně stranou ODS vylepenými plakáty byly třeba ty s třešněmi a sloganem "S lidmi pro Prahu, Prahu pro lidi". A nesmím zapomenout ani na dalšího kandidáta ODS, jímž je s heslem Slušnost, rozhodnost, důslednost Josef Zieleniec. A Markéta Reedová, která se na mě taky culila snad na každém kroku? Skutečně byla kandidátkou na primátorku za ODS?

Oříšek...

V posledních dnech jsem místy až vrtěl hlavou nad tím, čeho jsou politici schopní. Pracuji na Praze 11, kde se o tomto víkendu odehrávají trojnásobné volby. Tomu také odpovídaly předvolební akce kandidátů.

V podstatě každý den jsem se mohl zadarmo najíst předvolebními koláči a záviny, doplnit šatník stranickými tričky, nabrat psací potřeby, nebo jen zaplnit kontejnery na tříděný odpad předvolebními letáky. Sice jsem trochu nechápal, proč se všichni soustředili na lidi, kteří přijížděli metrem, přece jen stačí trochu přemýšlet a každému musí dojít, že právě to rozhodně nejsou potencionální voliči, když sem přijíždí za prací odjinud. Ale na to si musí každý přijít sám. Přiznám se, že jak jsem tak kličkoval mezi postávajícími politiky a hosteskami, mnohdy mi jich bylo líto. Nejvíc asi jednoho, z nejmenované bezvýznamné strany, který se osamocený každé ráno snažil oslovit "voliče" a jen tak neúspěšně bloudil davem linoucím se z metra, z nichž se nikdo nenechal zastavit. Aby taky jo, když o pár kroků dál se mohl zadarmo najíst. Přišlo mi to celé spíš jako někde na trhu, kde se vám snaží vychválit a vnutit nefunkční zboží. Zkrátka lehce nedůstojné... Úsměv na tváři mi pak vyvolal především jeden nejmenovaný politik, který se rozhodl jít lidem tak blízko, že si nezapomněl obstarat ochranku (s nápisem Security na zádech), jež se od něj nehnula na krok.

V každém případě ale nechci, aby tento příspěvek vypadal jako prázdné tlachání a žehrání na politiku. Volit půjdu hned zítra a stejně jako pokaždé od svých osmnácti let budu volit stranu se třemi písmeny v názvu. I když vlastně tentokrát ne tak docela. Rozhodl jsem se, že asi dva lidi z kraje volebního lístku nemusím a potom ještě jednu zhruba z prostředka, proto budu muset KŘÍŽkovat (raději bych tedy kroužkoval;-)) a letos tak budu muset svůj výběr doplnit i lidmi z nějaké jiné strany, když preferenční hlasy už nejsou to, co bývaly. A to bude vzhledem k celkovému počtu čtyř u nás kandidujících stran dost velký oříšek...

Orientační výlet...;-)

Napadlo mě, že bych si při svém orientačním smyslu měl do práce obstarat navigaci. Dnes jsem musel něco donést na osobní, které je ve druhé budově. Znamenalo to tedy vymotat se z té své, projít po jakémsi krytém spojovacím mostě do druhé a tam bloudit tak dlouho, než objevím ty správné dveře.

Začalo to hned tím, že jsem se spletl a od stolu vyrazil na druhou stranu. Když jsem se dostal do místa, odkud se už nedalo jít dál, nezbývalo mi, než se někoho zeptat. Mladík se podivil a pak mi cestu podrobně vysvětlil. V popisu jsem se ztratil asi po třech vteřinách. Pochopil jsem ale, že se musím vydat druhým směrem. Když jsem procházel naším open officem, zasmála se na mě kolegyně: "Špatný směr, že jo?!"

Vlezl jsem do konferenční místnosti, do kuchyňky a až potom se konečně "trefil" a dorazil ke dveřím, za nimiž je most. Prošel jsem do druhé budovy, tam se trochu zamotal a po pár chybných pokusech konečně objevil kancelář HR.

Cesta zpět se vyvíjela v podobném duchu, snad jen s tím rozdílem, že jsem hned v počátku nabral správný směr. Když už jsem šel kolem, stavil jsem se i na toaletě a to bylo završení všeho. Když jsem se potom opět ocitl na izolované chodbičce, zabloudil jsem i tam. Přitom by se dalo čekat, že cestu tam i zpět už bych mohl důvěrně znát!;-)

Takže příště, až zase někam budu muset něco narychlo nést, raději si předem vezmu půl dne volna...;-)

Prohlídka...;-)

Dnes byl přímo ideální den. V práci jsem se totiž zdržel jen 4 hodiny a to ještě první půlku z té doby nebyla žádná práce. V tu chvíli ovšem nejvíc proklínám bezpečnostní opatření, která jsou u nás skutečně přísná - žádné soukromé internetové stránky, žádný telefon s foťákem (čili jiným jazykem žádný telefon) a obecně nic, na co by se dalo cokoli nahrát a případně vynést ven, jako například MP3 přehrávač...

V poledne jsem vyrazil směrem do centra, jelikož jsem dnes (poklikáté už za poslední rok?;-)) musel absolvovat povinnou vstupní lékařskou prohlídku, po níž jsem se už nemusel vracet. Aniž bych to tušil, cstu jsem měl vypočítanou přesně a tak jsem pět minut před dohodnutým termínem stiskl zvonek smluvního soukromého zdravotnického zařízení.

Nejprve jsem musel k sestře, která vyřídila takové ty drobnosti jako tlak apod. Taky se zajímala o výšku a váhu. To první si pamatuji ještě od (několikanásobně neúspěšného;-)) odvodu, zatímco to druhé se od té doby už (několikanásobně;-)) změnilo. Řekla, že se nic neděje a připravila váhu. Chtěl jsem si vyzout své steely, jenže ona prohlásila, že to není potřeba, prý potom odečte dvě kila. Při pohledu na oblečení, které jsem měl na sobě, ale hlavně na mé kožené boty s dvoucentimetrovou podrážkou a ocelovou špičkou mě napadlo, že by měla odečíst těch kil aspoň deset... Pak ještě vyzkoušela, jak vidím. Přečetl jsem úplně vše, a tak si sestra posunula své tlusté brýle a při zapisování prohlásila: "Zrak máte výborný, až záviděníhodný..."

Návštěva u doktorky mi spíš připomínala místo, kde se nacvičuje psaní na počítači. Nechápu, jak to souvisí se zdravotním stavem (nejspíš jde jen o možnost získání informací, tak proč to nevyužít), nicméně si zapisovala třeba moje koníčky a taky třeba "pracovní anamnézu". Při této otázce jsem si pomyslel: "Tak teď si teda zapíšeš..." Byl jsem teprve v polovině, když lékařka začala odpadat a tázavě se na mě podívala, zda si nedělám legraci. Omluvně jsem se usmál, že jsem teď měl tak trochu smůlu.

Jinak teda v pohodě, až na tu zapsanou váhu, ale když si zuju desetikilové boty, je to v normě...;-)

Kázat vodu a pít víno...

Minulý týden nám zase sousedi vypnuli přívod elektřiny k modemu na internet. Z dvanácti rodin tak tři byly bez přístupu. Ono to už  TADY  jednou bylo, proto jsem šel najisto. Nechtěl jsem se o tom znovu rozepisovat, v podstatě se od minule nic nezměnilo, všechno už bylo řečeno. Tedy až na jednu novinku - tentokrát jiná sousedka zjistila, kdo v tom má prsty.

A proč se k tomu vracím právě dnes? Nemohu totiž pochopit, jak někomu může vadit odběr společného proudu řádově v jednotkách korun, ale na druhou stranu mu nevadí, že třeba předevčírem se svítilo celé dopoledne ve sklepě a zhasla tam až manželka, když zjistila, že někdo byl jen líný zhasnout.

A dneska? Bílý Opel zaparkovaný až u vchodu. To nebyla náhoda - dráty vedoucí oknem do prádelny jasně prozrazovaly, že si kdosi ze "společných" peněz už opět nabíjel baterku do auta. A je to skutečně tak trapná náhoda, že to auto patří právě mladým od pana šetřílka, který tak dbá na společný odběr? Proč na jejich dobíjení mám přispívat i já, tím spíš, když tady ani nebydlí? Nebo mám příště beze slova vypnout zásuvky ve sklepě, jako to oni dělají s modemem?

Rozhodně jim ale zatím mohu udělit další Kyselou prdel...

Uvolněte se...;-)

S novým školním rokem se sice Jan Kraus přestěhoval na jinou stanici a vlastní show si přejmenoval, ovšem jinak všechno zůstalo při starém. Třeba rekvizity, nebo synáčkova kapela...

Možná i proto se nějak nemohu zbavit toho původního názvu a dokonce se jím chtě nechtě doslova řídím. Pravidelně se totiž každý pátek při Show Jana Krause na gauči tak uvolním, že maximálně po představení druhého hosta usínám hlubokým spánkem. Proto vídám pouze jakousi okleštěnou, light verzi. Jeden rozhovor, po něm střih a v podstatě hned závěrečné titulky, u kterých mě budí manželka...;-)

Hodně práce, nebo paranoia?;-)

Přesně si pamatuju, jak na mě první den v práci zapůsobila návštěva WC. Hned mi bylo jasné, že tady musí mít každý tolik práce, že by se z toho jeden po...

Abyste rozuměli - v každé z kabinek ve všech patrech je vyrovnaná neuvěřitelná hromada toaleťáků. Tři originálně zabalené balíky po osmi kusech, jedno balení načaté, čtyři role vyrovnané na svislém držáku a dvě roličky v "dávkovači" po ruce. Suma sumárum přibližně 35 rolí v KAŽDÉ kabince. Jak jsem zjistil s přibývajícím časem, jakmile nějaký ten kus ubyde, je ihned doplněn neustále kolem pobíhající uklízečkou.

Uznávám, že je dobré předcházet nepříjemným situacím, kdy člověk zjistí, že je "na suchu", ale tohle se mi zdá už lehce paranoidní...;-)

Statistiky...;-)

V práci máme takové nesmyslné systémy, které musíme denně vyplňovat. Jen ze statistických důvodů. Jedno se týká odpracovaných hodin, což je důležité kvůli výplatě, do sruhého musí každý přesně vypsat, co a jak dlouho který den dělal, přičemž za základ se bere 7,5 hodiny, neboť 8 hodin nepracuje nikdo (pořád větší důvěr,a než když v jednom z minulých zaměstnání šéf prohlašoval, že je dokázáno, že každý pracuje maximálně 80% času - což znamenalo minimálně hodinu a půl flákání) a potom se ještě vyplňuje množství práce "předelegované" jinam. To ostatní, co se trackuje samo, zde nezmiňuji.

Jelikož jsem na svém místě (potažmo pracuji) teprve od minulé středy a je nutné mě zaškolovat, mě se tyto povinnosti netýkaly. Tedy až do dneška. To totiž kolegyně, která mě má na starosti, poslala ráno mail nadřízené (a mě dala do kopie): Jiří už pracuje samostatně, může sám vyplňovat statistiky.

Takže to s tou mojí leností asi nakonec nebude až tak strašné, když po 4 dnech pracuji samostatně, ačkoli dělám něco úplně jiného než dosud...;-)

Formát...;-)

I mistr tesař se utne. O pravdivosti tohoto přísloví jsem se přesvědčil i já. Několik let používám stejný foťák, navíc jsem i poměrně dlouho pracoval jako technický specialista u jeho výrobce. Jeden by řekl, že mě u něj už nic nepřekvapí, ale opak je pravdou.

V neděli jsme s Andreáskem vyrazili na dětské hřiště, protože i když podle doporučení pro něj tato zábava zatím není, on si to doslova užívá. Vzal jsem s sebou i foťák, u nějž jsem nejdříve zkontroloval volnou kapacitu karty, pouze dvacet uložených fotek, to nemá cenu stahovat, říkal jsem si. Na hřišti jsem chtěl smáznout jeden nepovedený snímek, takže jsem zcela automaticky mačkal jednotlivá tlačítka a bez přemýšlení odklikával varování. Menu přece znám jako své boty, nic mě v něm nemůže překvapit. Po posledním upozornění ale už jen vidím nápis ARBEITET (ano jako správný úchylák mám menu v němčině;-)) a to mi bylo jasné, že je zle. Zcela automaticky jsem totiž zvolil a odsouhlasil "formát" karty, který používám velmi často.

Ovšem tentokrát to bylo nechtěně.

Svatba...;-)

V sobotu jsme byli na svatbě. Na první část - obřad jsme vyrazili i s Anďou. Samozřejmě jsme celou dobu museli být ve střehu, abychom mohli obřadní síň případně urychleně opustit. Přece jen Andík nekontrolovaně vydává nejrůznější napodobeniny slov a představa, že od oddávajícího zazní otázka: "Berete si zde přítomnou...", zatímco Andreásek spustí své oblíbené "Ne, ne, ne, ne...", byla dostatečně odpuzující. Stačilo, když si v osvětleném předsálí všiml vypínače a chtěl udělat blik. Naštěstí náš malý chuligán bral ohledy na vážnost situace a kromě smíchu při závěrečné řeči o společné cestě životem žádnou výtržnost nezpůsobil. Narozdíl od skupiny japonských turistů. Což ale vlastně bylo velmi vtipné. Zkrátka - když se novomanželé těsně po obřadu fotili u kašny, objevil se zájezd asi 20-30 Japonců, kteří hned začali tleskat a klasicky fotit. Pak jedna z nich přicupitala a vykoktala cosi jako "Photo?", což ještě pantomimicky předvedla. Po souhlasném kývnutí se všichni přítomní shlukli kolem páru a fotili se s ním. No řekněte, kdo má podobnou fotku ve svatebním albu?;-)

V podvečer jsme se potom vydali na druhou část, kterou jsme spojili se zkouškou, jak to doma Anďa zvládne bez nás. Aneb šlo o první velkou premiéru, kdy zůstal doma pouze s prarodiči. Pro jistotu jsme ale měli v plánu zdržet se jen chvilku. Po absolvování cesty připomínající (vlastně ne připomínající, on to byl!) spíš tankodrom jsme se ocitli na místě. Hned po vystoupení z auta se s námi dali do řeči další dva z hostů. Abych byl přesný, jen jeden z nich. Tedy jedna. U stolu se usadili hned vedle nás a já během chvilky pochopil, že takhle velkou díru mi do hlavy už dlouho nikdo nevyžvanil. Během chvilky jsem věděl každý detail o jejích studiích, kolezích, spolužácích, práci, rodičích... Naštěstí mě pravidelně vysvobozoval pan O.

Odměnou za toto úskalí ovšem byla strategická poloha přímo u švédského stolu s jídlem. Svatba se nesla v duchu hesla v jednoduchosti je síla a musím přiznat, že se nám velmi líbila (nezávisle na tom jídle;-)). Akorát jsem si pak doma uvědomil, že mi nějak nedošlo, že se nevěsta nezná s mou manželkou a hulvátsky jsem je tak nepředstavil, ale snad mi bylo odpuštěno. Takže novomanželům ještě jednou hodně štěstí...;-)

Fotostory: Andreáskův typický den...;-)

Dalších slov netřeba...;-)

Upgrade...;-)

Ono se to sice může zdát jako hloupost, ale každé zaměstnání, kterým člověk projde mu něco dá.

Dostali jsme v práci mail, jak si máme zupgradovat důležitý systém. Protože šlo o lehce složitější operaci než klasické jedno kliknutí na příslušnou ikonku, dostali jsme i odpovídající návod, jak postupovat krok za krokem. Jenže u mě nastal problém. Neměl jsem k dispozici síťové disky s příslušnými soubory. Kolegyně se zhrozila a poradila mi, ať tedy počkám, že tam už nejsou "ajťáci", jenže já se nenechám takovou maličkostí zaskočit. Povídám jí, jestli můžu na chvilku k jejímu počítači, že si jen něco opíšu a odpovídající disky si namapuju (omlouvám se, ale neznám české počítačové názvosloví...;-)) Kolegyni spadla brada, asi jako kdybych na ni promluvil mandarínštinou, nicméně pustila mě na své PC. Během chvilky jsem provedl operaci, kterou jsem v jednom z minulých zaměstnání dělal několikrát denně a pak došlo i na upgrade.

A nemohl jsem přehlédnout, že kolegyně pusu zavřela, až když jsem klikl na FINISH...;-)

Pozadí...;-)

Mimochodem moje nová identifikační kartička - už zde o ní cosi padlo v jednom z předchozích příspěvků. Fotku na ni mi udělali v den, kdy jsem zadýchaný po výstupu po schodech podepisoval smlouvu. Hned na chodbě, protože tam je hezké pozadí. To už mohli rovnou místo hlavy vyfotit pozadí moje, horší by to nebylo. Bylo mi jasné, že budu vypadat příšerně, ale uklidňoval jsem se tím, že jsem už z minulosti zvyklý.

Zatímco v minulé práci jsem se za podobiznu na kartě doslova styděl (o čemž jsem tu, myslím, i psal, protože to skutečně stálo za to;-)), protože jsem tam vypadal jako odsouzenec těsně před vykonáním trestu smrti, tentokrát je to ještě mnohem horší. Popsal bych to asi tak, že teď vypadám jako odsouzenec po vykonání trestu smrti. Takže mi nezbývá, než kartu nosit přední stranou dozadu...;-)

Práce...;-)

Co se týče samotné práce, zatím je všechno v pohodě. Dokonce jsem se hned dnes aktivně zapojil, což hodnotím velmi pozitivně, protože v minulosti to bylo vždycky tak, že mě nechali několik týdnů jen tak se poflakovat a to mě vůbec nebavilo.

Smíšené pocity mám hlavně z kolegů. Tedy kolegyň. Jde totiž o samé slečny. Ono je to na jednu stranu samozřejmě velmi příjemné, ale na stranu druhou přemýšlím, kdy se mi o 4% zvýší tělesná teplota, protože už po dnešku například vím, jaká halenka se hodí k jakému oděvu a taky co je nejlepší nosit pod ní...

Taky jsem se zúčastnil prvního meetingu, kde se zrovna probíhalo vyhodnocení anonymního průzkumu spokojenosti se zaměstnavatelem a přiznávám se, že nepovažuji za dobrý nápad něco takového naplánovat na den, kdy přijde nováček. Ono by se taky mohlo stát, že bleskově uteče. Pozitivní ale bylo, že, jak mi vysvětlila kolegyně, dříve na meetingy nikdo nechodil, proto jsou nyní spojeny s obědem - samozřejmě na účet zaměstnavatele, takže zatímco někdo z nadřízených cosi vypráví a promítá, ostatní si pomlaskávají...;-)

Orientace...;-)

Včera skončilo obecné školení a dnes mi začal trénink přímo na práci. Nejprve jsem ale musel zdolat první velkou překážku - najít své kolegy. V pátek, kdy jsem se tam jen mihl jsme z jedné budovy procházeli takovým krytým mostem do druhé, orientačně jsem se ztratil už po několika krocích. Když mi potom kolegyně řekla, abych ve středu přišel přímo tam, bylo mi jasné, že to nebude nic snadného. A přesvědčil jsem se o tom dnes ráno. Vlastně jsem trefil jen tu budovu. Ať jsem se snažil jakkoli, ve spletitých uličkách jsem se stále nemohl zorientovat a ačkoli jsem pokaždé zatočil jinak, ocitl jsem se vždycky na stejném (špatném) místě. Lidé, kteří mě tam viděli, si museli myslet, že jsem minimálně cvok. Po několika minutách (a dost možná i několika kilometrech nachozených dokola) jsem spatřil slečnu, kterou jsem si pamatoval z pátku. Hodil jsem za hlavu mužskou ješitnost a snížil se k tomu, že jsem ji požádal o radu. Jen se usmála a dovedla mě na místo. Mimochodem bloudění jsem si ještě několikrát zopakoval - když jsem hledal cestu na záchod a zpátky a potom ještě cestou na oběd a zpět. To abych zítra ráno vyrazil tak o hodinku dřív, abych vůbec dorazil včas...;-)

Karta...;-)

Tak jako v několika minulých, ani v současné práci si bez ID karty ani neuprdnu. A to doslova, potřebuji ji totiž i k cestě na toaletu. Pokud ji člověk zapomene, dovnitř nesmí být vpuštěn a volají se "sekuriťáci", kteří ověřují, zda a kde dotyčný pracuje.

Nebyl bych to já, abych kartičku nezapomněl. Ocitl jsem se na opuštěné chodbě u záchodů a bezradně přemýšlel, co si počít. Mám totiž ještě ten problém, že si zatím z hlavy nepamatuju jména svých nadřízených, jelikož jsem je zahlédl teprve jednou a to ještě v rychlosti.

Znáte to určitě z filmů nebo aspoň z pohádek, hrdina v bezvýchodné situaci, najednou se objeví oslepující záře a v ní jeho záchrana. Přesně tak jsem to měl já. Firma, kde na několika patrech dělá několik set lidí a najednou se objeví můj bývalý kolega z úplně jiné práce z doby před 5 lety, zírá na mě, protože nevěří svým očím, pak sáhne do kapsy a už slyším jen pípnutí čtečky u dveří...;-)

Číča...;-)

Tím, že pracuju jen o pár metrů dál než předloni, jsem si pěkně zavařil. Ono by se to mohlo zdát pěkné - člověk zná prostředí, může zavzpomínat... Jenže má to i své nevýhody.

Každý den třeba potkávám bývalé kolegy. To by samo o sobě taky bylo příjemné, tím spíš, když se ke mně i nadšeně hlásí, jenže oni se hlásí i když se mi to vůbec nehodí, protože třeba spěchám a to pak řeším velké dilema, zda být za nafoukaného, nebo riskovat, že dorazím pozdě, případně že mi ujede vlak.

Poslední setkání ale bylo příjemné. Nevím, zda všichni tuší, jak Slovák řekne "či co" a hlavně, že jde o dost oblíbený výraz. Už se mi z hlavy vytratilo, jak často to právě jeden kolega používal a já, než jsem si zvykl, co vlastně myslí, jsem na něj vždycky koukal jako jelen. Dnes jsem ho totiž potkal třikrát. Ráno, v poledne, když šel na oběd, to jsme i pokecali, a potom ještě cestou z oběda. To se na mě nevěřícně podíval a pravil: "To ťa teraz budem potkávať päťkrát denně, čičo?"

Jak jsem už naznačil - pořádnou chvíli jsem nechápavě zíral, kdo je u něj číča! Naštěstí mi to došlo dřív, než jsem stihl rozpoutat mezinárodní skandál...;-)

Pá pá...;-)

Andreásek je moc hodný. Taky velmi šikovný, často mu stačí jednou něco ukázat a příště už to dělá sám. Tak moc je chytrý.

Někdy ale díky tomu mám smíšené pocity - jsem naštvaný a zároveň se musím smát. Třeba jako když se denně snaží vizitýrovat mi v nočním stolku a myslí si, že tentokrát mu to už skutečně vyjde. Poslední den mého volna, ve čtvrtek, to zkusil jinak. Nacpal se mezi stolek a skříň a ani za nic se nenechal odtamtud vytáhnout. Když jsem vyčerpal všechna lákadla po dobrém, rozhodl jsem se k poslednímu zoufalému kroku. Došel jsem ke dveřím a povídám: "Tak já teda půjdu a ty tady budeš sám!" Tato věta vždycky spolehlivě zabere.

Ovšem tentokrát se na mě Anďa podíval a s úsměvem mi rukou ukázal: "Pápá!";-)

Kde Andreásek pořád bere tolik energie? Já už to vím...;-)

Nejoblíbenější hračka! Když se nám Andík v bytě schová, najdeme ho podle kabelu. Říkám si, že k vánocům mu dáme delší prodlužku...;-)

Dveře...;-)

Zatímco někteří mají po skončení víkendu okno, my máme dveře. Všechny nové. Ovšem byl to doslova porod. Nevím, jak to dělají ostatní dřeva jako já, která doma mají maximálně šroubovák a kladivo, protože s ničím jiným stejně neumí zacházet. Zatímco ještě v pátek večer jsem si myslel, že dveře se zkrátka nasadí na panty a přišroubují se na ně kliky, už v sobotu ráno jsem pochopil, jak se mýlím. K takovému "obyčejnému" připevnění a zprovoznění něčeho tak obyčejného, jako jsou dveře, totiž dneska člověk potřebuje mimo jiné rozbrušovačku, brusku a pilu. Pak taky někoho šikovného, hodně pevné nervy a taky přibližně dva dny volna.

V podstatě, vrátím-li se k úvodu - po úspěšné akci by méně zásadový člověk do sebe na oslavu kopnul flašku a druhý den by měl být zařízený komplet. I s tím oknem...;-)

Idylka...;-)

Aby ale ten můj první a zároveň poslední pracovní den tohoto týdne nevypadal moc idylicky...

Ono by možná bývalo stačilo, kdybych večer nezíral na Zoufalé manželky, po kterých jsem se dostal do potele tak, že mě čekalo 5 a třičtvrtě hodin spánku. On totiž Andreásek vždycky krásně spí. V podstatě celou noc, probouzí se až k ránu, kdy dostane hlad a po posilnění ve spánku pokračuje. Zkrátka ideální dítě. Jako na potvoru zrovna když jsem to nejméně potřeboval, bylo všechno jinak. Buď ho trápil další zub, nebo se mu zdálo něco hodně ošklivého, ale brečel a brečel.

Ráno jsem se pak v Praze vydal na Hlavní poštu, abych si vyřídil Výpis z rejstříku trestů, který mi z lenosti včera odmítli u nás vastavit (jak jsem popisoval dříve.) Bohužel pohodlná pošťačka ze včerejška mi svým laxním přístupem všechno pořádně zkomplikovala, protože dnes nefungoval přístup na server státní správy a já tak měl smůlu. Pro dokument si budu muset jít potřetí.

I když jsem v práci dnes nic nedělal, vyčerpal jsem se tím, jak jsem zmobilizoval síly, abych neusnul. Nad vodou mě držel jen pohled na rozpis jednotlivých školení, respektive přestávek mezi nimi a hlavně pak představa přichystaného občerstvení...;-)

Pracovní týden...;-)

Obávaný první den v práci nakonec (jako vždy) proběhl celkem v pohodě. Obecného třídenního školení se nás účastní přesně 25, kteří jsme dnes nastoupili na nejrůznější pozice. A hned jsem zíral, jak si nás náš chlebodárce rozmazluje.

Občerstvení během celého dne, to je asi klasika, která nestojí za větší pozornost, ovšem v poledne jsme měli připravené i obědy a dokonce jsme si mohli vybrat i z výborných zákusků. Samozřejmě vše na účet zaměstnavatele. Já jsem váhal jen zlomek vteřiny a pak zvolil klasiku - medovník.

Na poslední dvě hodiny jsme se měli zastavit ve svých budoucích týmech, každý máme přiděleného někoho, kdo bude mít na starosti naše zaškolení. Lehce jsem znejistěl, když všichni postupně zmizeli a já na recepci zůstal jako jediný. Po nějaké chvilce čekání se i pro mě zastavila kolegyně a vysvětlila mi, že ta, jež mě se o mě bude starat, dnes není v práci. Takže mě pouze představila a budoucí šéf rozhodl, že mám jít domů.

Tak tomu tedy říkám pracovní týden, ještě že je tady víkend...;-)