Koncert s velkým K...;-)

Tak jsem se konečně dočkal! Už zítra večer po 300 km přesunu na jih mě čeká koncert 'K' mého letošního pařanského podzimu!!!

Takže viel Spass, Leute:-)

Výstava Exotika...;-)

V sobotu jsme se po třech týdnech vrátili na Výstaviště do Lysé (otázka pro češtináře - říká se lyské, lysácké nebo jaké vlastně?;-)) Výstava, které jsem se několik let vyhýbal, ale nakonec mi přišlo líto o ni kluky připravit. Už sám název Exotika 2016 napovídá, proč nepatří k mým oblíbeným cílům. Kromě zvířat, která by mě zajímala, se tady totiž vyskytují i hadi. Nakonec se mi to ale naplánovat přece jen podařilo. Přemluvili jsme dědu, aby jel s námi a já tak mohl čekat v bezpečí před halami. Přiznávám ale, že jsem stejně měl oči na stopkách, aby náhodou nějaký chovatel svého miláčka nenesl třeba kolem krku ven.

Do Lysé jsme přijeli po půl desáté a protože jsme míjeli poloprázdné ulice, jindy zaplněné auty, velmi mě překvapilo, že jsme na našem relativně odlehlém místě museli zaplatit. Ovšem co se dá dělat, to, že tam jindy nikdo nevybírá, je spíš bonus. Že ale paní byla důsledná, o tom se přesvědčil i řidič, který zaparkoval jen proto, aby si zašel do krámu...;-)

Před vstupem jsme tentokrát nemuseli vystát prakticky žádnou frontu, pobavilo mě, když mi slečny utrhly vstupenku se slovy: "Užijte si výstavu!" Jo, tu si určitě užiju...;-) V hlavní budově jsem kluky vysvobodil ze zimních bund a jako jejich osobní šatna jsem na ně čekal na chodbě. Ovšem i tak jsem si exotiku užil, asi 40 minut jsem koukal na dvě vystavené veliké indiánské čelenky!:-))

Pak kluci s dědou přešli do novější haly C, kde ovšem také byli hadi. Než si to tam prošli, já jsem si stihl dát na úplně jiném konci areálu výbornou kávu, klukům jsem koupil cukrovou vatu, každému trdlo a zdobené perníčky. U těch teda nebyla napsaná cena a bylo vidět, že paní to docela střílela od pohledu, ale v neděli ke snídani si je kluci pochvalovali, prý šlo o perníky roku...;-)

Do prvního patra hlavní budovy jsme potom šli všichni, podle nápisů tam měli být (a taky byli) jen ptáci. Kousek u východu z areálu jsme se potom ještě podívali na bizony a Ála pronesl přání svézt se na velbloudovi. V kolečku tam chodili dva, u toho velkého pak byla menší fronta, proto jsme se postavili tam. Zíral jsem, jak statečně na něj Ála vylezl - chovatel zvíře sice vždycky "zaparkoval" ke štaflím, ale i z nejvyššího schůdku se Ála musel nahoru doslova vydrápat. Během procházky se ale vůbec nebál a bylo vidět, že si to užívá.

Potom už jsme zamířili k autu a chvilku po poledni jsme byli doma. Sice mi v peněžence zbylo asi dvacet korun, ale při pohledu na kluky to byla dobrá investice...;-)

Výstava...;-)

Sice jsem to věděl už pár dní, ale nakonec jsme se až v neděli dopoledne rozhodli, že s Andíkem a Álou zajedeme do Poděbrad do muzea, kde do konce října probíhá výstava Chaloupka na vršku a jiné pohádky z ateliéru Šárky Váchové. Zmíněný večerníček zrovna nedávno dávali, napadlo mě tedy, že by to kluky mohlo zajímat.

Zaparkovali jsme nedaleko, přiznávám, že jsem si nebyl úplně 100% jistý, jestli se tam stát smí. Od auta jsme přeběhli pár metrů k muzeu. Výstava probíhá v prvním patře a nedá se říct, že by tam člověk strávil celý den. Prohlédli jsme si ji za chvilku a pak se kluci vrhli na vymalovávání připravených obrázků. Jako kulisa posloužil dokola promítaný večerníček. Pak jsme si ještě prošli zbytek muzea. Já jsem tam byl už několikrát a pamatoval jsem si vždycky takovou ospalou atmosféru. Tentokrát, snad i díky zmíněné výstavě, jsme narazili na mnohem víc návštěvníků. Na druhou stranu se mi zdálo, že jsme všechno prošli nějak nečekaně rychle. Kluci mě ale překvapili, protože to vypadalo, že se jim v muzeu líbilo.

Pak jsme se vrátili k autu. Už zdálky se mi ulevilo, když jsem viděl, že nemáme botičku. Napadlo me, že se cestou domů ještě stavíme v naší oblíbené cukrárně. Cesta ale byla veselá. Hned na první křižovatce jsem na poslední chvíli zastavil, když nám nedala bílá dodávka na STOPce přednost. Pořád jsem doufal, že zastaví, nakonec jsem musel až přímo v křižovatce zastavit já. Alespoň jsem zcela výjimečně pořádně zatroubil. Na kruháku u Teska to potom přede mě poslal nějaký frajírek a když o pár desítek metrů dál přede mě najelo auto z vedlejší silnice, už jsem znejistěl, jestli není naše auto neviditelné. Třikrát během nějakých 3 kilometrů brzdit na hlavní silnici, to se mi zdá trochu moc.

V cukrárně jsem se odvázal a dal si hned dva zákusky, kluci si dali po jednom, manželka pak jen kafe. Nečekaně nízká cena mě vyprovokovala ke královskému spropitnému, ovšem zákusky byly skvělé, opravdu stály za to.

Domů jsme se vrátili někdy před pátou.

http://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/loutky-z-vecernicku-chaloupka-na-vrsku-bydli-ted-v-polabskem-muzeu-20161023.html

Pohádkový les – Cesta kolem světa za 80 minut

Na minulou sobotu jsem měl dva tipy na výlet. Nakonec zvítězila Praha, kde se konala akce Pohádkový les - Cesta kolem světa za 80 minut.

Tentokrát jsme tedy cestovali vlakem. Registraci jsem vzorně provedl už den předem, ale nejspíš nebyla vůbec potřeba, nikdo se na ni alespoň neptal. K zahradě Kinských jsme přijeli tramvají chvíli po desáté a stejným směrem jako my už mířily desítky lidí. A to jsem si myslel, že po ránu tam bude jen pár zoufalců, přece jen v deset ráno má ještě průměrný Pražák půlnoc. Můj odhad tedy nevyšel, lépe řečeno vyšel asi tak jako předpověď počasí. Bylo totiž pošmourno a poprchávalo.

Došli jsme na start, kde jsme si vyzvedli podklady pro cestu a pak jsme postupně obešli všechna stanoviště představující různé země, kde kluci svědomitě plnili úkoly. Nejvíc se jim líbilo střílení z praku u indiánky a lovení ryb u eskymačky. Jediná nevýhoda bylo velké množství lidí, z nichž někteří se chovali typicky pražsky ve stylu uhni, teď jsem tady já. A pak taky zmíněné počasí, v jednu chvíli se totiž rozpršelo celkem dost. A vlastně ještě jedna věc - na trávníku, po kterém se chodilo, bylo na můj vkus až moc psích hromádek, pejskaři jsou holt čuňata všude.

Odcházeli jsme kolem půl jedné, dav lidí mezitím znatelně prořídl, a k velké radosti kluků byl naší další zastávkou mekáč. Na poslední chvíli jsme se rozhodli pro ten ve Vodičkově ulici. Jenže jsme měli trochu smůlu. Objednávku jsme sice mohli uskutečnit přes automat a tím se vyhnout frontě, jenže u něj se dalo platit pouze kartou. Já chtěl ale útratu provést stravenkami, proto nezbývalo než čekat na řadu u obsluhy. Jenže chvilku před námi dorazila nějaká škola s malými dětmi, a pán u jediné obsazené pokladny nikam nespěchal. Přímo před námi teda stál ještě nějaký mladík v minisukni. Trnul jsem, aby si toho nevšimli naši kluci a nějak to neokomentovali. Když jsme si vystáli první frontu, zařadili jsme se do druhé, kde jsme čekali, až bude naše objednávka připravena. Monitor nefungoval, proto čísla vyvolávala paní. Česky. V centru Prahy přece umí česky každý cizinec...:-)

Po jídle jsme se vydali směrem k Václavskému náměstí, kde probíhaly Ladovy trhy. Neodolal jsem a koupil dva svařáky. Jen o pár desítek metrů dál jsme nahlédli do obchodu se sladkostmi prodávanými na váhu. Musím uznat, že některé bonbóny v obrovských sudech vypadaly opravdu skvěle, nakonec jsme klukům koupili dohromady jeden banán z cukru a marshmallow. Sice stál přes 70 kaček, ale Andík s Álou se olizovali až za ušima. No a pak jsme už mířili za zlatým hřebem našeho výletu, alespoň podle kluků. Třetí patro v obchodním domě Bílá labuť s nabídkou všeho možného i nemožného za 10-20 korun pro ně představuje doslova ráj. Ačkoli se zaklínali, že nebudou chtít nic koupit, že nás tam jen provedou:-), nakonec to dopadlo, jak jsem tušil, ovšem podařilo se nám je udržet na uzdě.

Pak už na nádraží a kolem páté odpoledne jsme byli doma.

Plexis, Apple Juice, Moped 56 – MSD Kolín (8.10.2016)

Letošní podzim je hudebně velmi bohatý. Ta největší akce mě sice čeká zhruba až za tři týdny, ale už teď v sobotu jsem si dopřál jinou srdcovku.

Začátek byl sice plánovaný na dvacátou hodinu, ale jednalo se o punkový večer, čili jen největší optimista by očekával úvodní tóny s úderem osmé. Děti jsme dali spát podstatně dřív než obvykle a když kluci usnuli, rychle jsem se převlékl do "pracovního" a mohl jet. Před domem jsem lehce znejistěl, protože trochu krápalo, ale pak jsem si říkal, že to v Kolíně přeběhnu, deštník nebude potřeba. Těsně před Kolínem se ale spustila pořádná průtrž a abych se přiznal, kombinace tmy, kaluží a světel mi dovolila jet spíš po paměti, rozhodně jsem na silnici nerozeznával žádné čáry. Parkoviště bylo stejně jako o týden dřív naprosto plné, tentokrát opravdu jen jedno jediné poslední místo. Vypnul jsem motor a čekal, jestli se průtrž zklidní. Akorát jsem stihl poslat SMS domů, když pršet přestalo. Že se mi přání splní tak rychle, to jsem ani ve snu nečekal.

Před kulturákem nikdo, lehce jsem znejistěl, jestli jsem si nespletl datum. V tom jsem ale před sebou spatřil Petra Hoška, jinak frontmana (zpěv, basa) Plexisu a mohl jsem si tedy oddechnout. V těsném závěsu z aním jsem došel až dovnitř. K mému překvapení nikde nikdo, komu bych mohl ukázat svou v předprodeji vzorně koupenou vstupenku, tentokrát jsem tedy svou horlivostí trochu prohloupil. Ještě víc jsem užasl, když jsem vešel do sálu, úpravou zmenšeného, navíc i s pár stoly, a tam odhadem jen tak dvacet lidí, z toho ještě možná půlka patřila k účinkujícím. Akorát hrála první z předkapel - berounský Moped 56. Sice jsem se ještě vrátil k autu, abych si tam nechal bundu, protože šatna byla zavřená, ale to byla otázka pár minut, podstatnou část jejich vystoupení jsem stihl. A rozhodně to nebylo špatné. Prakticky jediná věc, která mi přišla hodně divná, bylo to ticho v mezerách mezi písněmi. Jak tam někdo prohodil - byl by slyšet spadnout špendlík. Když zpěvák po deváté oznámil poslední písničku a řekl, že se loučí kapela Moped, ozval se takový zvláštní týpek: "A jak se jmenujete, kluci?" Všichni se začali smát, že je to dobrý vtip. Jenže ten člověk to nemyslel v žertu: "Ale vážně!" dodal. Až na svislou českou vlajku, která byla pověšena opačně, to na začátek bylo velmi slušné. Příjemný jednoduchý, ale melodický punk ve starém stylu, jak se na kapelu z osmdesátých let, v níž krátce působil i Vilém Čok, sluší. V hlavě mi utkvěly hlavně Tak si tady žijem, To se nám to jenom zdá, 200 prasat...

Vzhledem k takřka prázdnému sálu nikdo nespěchal s přípravami na další vystupující. Ty už jsem znal, Apple juice, personálně spřízněný s Plexisem. Pět minut před desátou začali a bylo jasné, že tempo nabírá na obrátkách. Občas nečekané pauzy, kdy se něco ne úplně povedlo, ale to třeba já mám rád. Před půl desátou nastal technický problém. Nebyla slyšet baskytara. A pokud jde o jeden ze tří nástrojů, je to problém. Apple juice se začal balit s omluvou, že odešla bedna. Někdo přede mnou to komentoval slovy, že by ho taky nebavilo hrát, když tam nikdo není a že jako výmluva je to dobrý, já jsem byl na vážkách, jestli fakt k něčemu došlo nebo ne. Každopádně mi bylo jasné, že by to znamenalo konec večírku. Jenže najednou bylo všechno v pořádku a ukázalo se, že šlo jen o jakési nedorozumění mezi zvukařem a basákem. I tak už ale zazněla jen poslední věc. Set trval přesně 40 minut. To není moc, na druhou stranu - zpěváka a kytaristu Dušana Lébla ještě čekala druhá směna v Plexisu. Tentokrát trvala pauza jen 20 minut, jenže zatímco předtím ji vyplňovala alespoň hudba Ozzyho, tentokrát jsem si připadal jako po návratu v čase, prostě něco jako Televarieté. Zvláštní...;-)

Jinak ale doba postupuje mílovými kroky, třeba jsem poprvé viděl, aby zvukař vše nastavoval přímo na podiu přes tablet.

Ve 22:50 jsme se konečně dočkali a Plexis spustil Už toho mám dost. Jedna vypalovačka střídala druhou. Na známou Svět jsou bary, jinak cover od Ramones, pozval Petr Hošek na podium jednoho z fanoušků, dal mu baskytaru a chopil se jen mikrofonu jako za starých časů. Podle jeho slov se jednalo o světovou premiéru bez zkoušky. Pět minut po půl dvanácté se Plexis rozloučil. Bylo jasné, že opravdový konec to ještě není. Zvláštní týpek, o němž jsem se zmiňoval na začátku Hoška odchytil a něco mu zuřivě vysvětloval. Pak se kapela vrátila a Petr Hošek prozradil, že se právě dozvěděl, že jsou namistrovnaý frajeři, kteří to už dělají jenom pro peníze! Přitom se tvářil, jako by to byla pravda. Následovaly ještě Cesta k druhejm a Ona neví o co jde, kterou zpěvák uvedl vtipnou historkou 90.let. Ve tři čtvrtě na dvanáct konec a já se vydal zpátky k autu.

Stejně jako o týden dříve mě půlnoční Kolín nijak nenadchnul, na náměstí i kolem podezřelé partičky, rozbíjení lahví, křik. Jestli městská policie zrovna někde úplně vybírala pokuty za špatné parkování, nevím... Když jsem se usadil v autě, přiřítil se na parkoviště bavorák, nejmíň stovkou a zastavil kousek ode mě. Trochu jsem měl strach, tak jsem otálel, naštěstí za chvilku odjeli a já se v klidu vymotal z centra. Na samém kraji Kolína přede mě od benzinky vjeli policajti a já tak měl doprovod skoro až domů. Akorát ještě jeden postřeh - když proti vám v noci jede blikající sanitka, nevidíte vůbec nic, jen majáky nahoře, dole, uprostřed, do toho světla. Nic moc...;-)

No a na závěr - je mi jasný, že Plexis, který hraje už nějakou tu dobu, není tak atraktivní jako moderní rádobypunkové partičky, ale i tak - Kolíne, styď se!

Playlist Plexisu:

Už toho mám dost

Mezi cvoky

Punk a pláč

Černý vrány

Už mi to kroutí nohy

Sid Vicious

To

Slepý náboje

Krize

Špek

Síla v srdci

Svět jsou bary (RAMONES)

Calambre

Mejdan v ulicích

Mistrovství v zírání (Co čumíš)

Půlnoční rebel

-----

Cesta k druhejm

Ona neví o co jde

Ukázka (odjinud):

Výstava Náš chov...;-)

V sobotu dopoledne jsme s klukama zamířili do Lysé nad Labem na výstavu Náš chov. Už podle počasí jsem předpokládal, že tam nebude tak narváno jako před dvěma týdny na výstavě koní. A měl jsem pravdu. V ulicích sice stálo aut víc než dost, ale s hledáním místa jsme neměli nejmenší problém. Zaparkovali jsme pár metrů za cedulí označující placené parkoviště, bohužel (bohudík) nikde nikdo, komu bych měl zaplatit.

Na výstaviště už bychom trefili klidně i poslepu. Akorát Ála pořád otravoval, že má hlad. A to toho snědl mnohem víc než já. Před branou jsme minuli paní, která tam už několik let ve všední dny i o víkendech vybírá na nějaké děti. Už jsem nad ní několikrát přemýšlel. Zadarmo to přece nedělá, když je tam pořád, z něčeho žít musí. Ale nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by si od ní nějaký ten reklamní předmět koupil. Takže předpokládám, že kdyby si našla nějakou "normální" práci či brigádu, vydělala by si dost možná víc peněz za kratší dobu a zbytek by klidně mohla posílat třeba právě na ty děti.

Hned za vstupem hráli takoví ti jihoameričtí indiáni, naši kluci na ně zírali (asi nejvíc na prvotřídní čelenky, jsou totiž posedlí sbíráním peří;-)), ale Ála z nich měl trochu strach, takže jsme se jm museli obloukem vyhnout. Nebál bych se říct, že tentokrát se mi ta výstava líbila skoro nejvíc ze všech, lidí bylo tak akorát a kluci viděli oprvadu hodně zvířat. Podle plánu to byly ovce, berani, kozy, krávy, býci... A mimo plán i slepice, kohouti, krůty, ale i králíci, včetně těch zakrslých a dokonce i nutrie. Tam teda jsem se cítil trochu trapně, protože jsem se nakloni, abych viděl na nápis, co to je a Ála si zatím to zvíře přes dráty hladil. Viděl jsem nápis nutrie a dál se tomu nevěnoval. Pak jsem si všiml, že majitelé se na mě celkem divně dívají a najednou jsem si všiml velkého nápisu, který žádal, aby si je nikdo nehladil, protože koušou. Trapas, předtím jsem to neviděl...;-)

Měl jsem docela štěstí, že tentokrát tam prakticky nebyly takové ty stánky se sladkostmi, Andík s Álou si ale dali každý jedno trdlo (Ála měl pořád hlad), kde taky překvapivě nebyla žádná fronta (minule jsem se ani nepokoušeli ji vystát), já jsem ještě koupil asi poslední letošní burčák. Akorát jsem se nemohl rozhodnout, jestli bílý nebo červený, takže jsem nakonec vzal oba. Akorát jsem si neuvědomil, že ještě večer mě čeká cesta autem do Kolína, takže nebudu moci pít.

Přitom jsme měli i takový méně příjemný zážitek, nějaká starší paní asi přehlédla schody a polámala se, takže ji tam musela ošetřovat záchranka a nebyl to hezký pohled.

Venku na ulici jsem klukům koupil kyblíky s cukovou vatou a pak jsme se vydali domů, kam jsme to stihli přesně na oběd.

Kluci předvádí králíky...

Vinobraní...;-)

Minulou neděli se u nás poprvé konalo místní vinobraní. Je teda pravda, že pořadatelé trochu prohloupili, že slávu nesvolali už o den dřív. Zaprvé - pít alkohol v sobotu je vždycky lepší než v neděli a za druhé, což ale tak hodně dopředu nemohl nikdo vědět - zatímco v sobotu bylo hezky, v neděli pršelo.

Dopoledne to vlastně ještě šlo, to jsem byl s klukama venku, ale po obědě spustil déšť a když se přiblížila třetí hodina, kdy vinobraní začínalo, rozhodla manželka, že nepůjdeme. Kupodivu se v poslední době poněkud změnil můj vztah k dešti. Sice ho pořád nesnáším, ale zatímco dřív mi dokázal naprosto zkazit celý den, dnes už s ním nějak dokážu existovat. Proto jsem byl ochotný se aspoň na chvilku jít podívat s deštníkem. Naštěstí pro mě ženě za chvíli zavolala kamarádka s tím, že jde, a najednou jsme šli i my...;-)

Cestou jsme potkávali lidi, kteří se příliš nezdrželi a už mířili domů. Na místě ale bylo nečekaně narváno. Léty prověřené hity včetně aktuální produkce tam na klávesy vyhrávala dvojice pod přístřeškem a k podobnému typu akce se to dobře hodilo.

Skromné zásoby burčáku na nás už sice nevyšly, ale dali jsme si tam pár decek výborného vína - pili jsme rulandské šedé. Kluci s sebou taky měli peněženky, těšili se, jak tam roztočí úspory, ale stánků pro děti moc nebylo. Kromě tvořivé dílny vlastně nic. Pak teda vymysleli, že si něco koupí u improvizované kavárny, kde se dalo pořídit i pár sladkostí. Trvali na tom, že budou platit sami ze svého (za pár let jim to připomenu:-)) a tak si řekli o horkou čokoládu. Prý byla výborná. A pak si ještě dohromady koupili v dalším stánku sklenici medu. Paní z nás asi musela mít radost, protože Andy si svoji půlku sice odpočítal sám, ale já, posilněn vínem a mandlovicí, jsem měl s tou druhou půlkou z Álovy peněženky trochu problémy...:-)

Na to, jak bylo hnusně, to až nečekaně rychle uteklo. Já jsem vlastně ke konci seděl s klukama v té tvořivé dílně, kde na nás aspoň nepršelo, a kluci vytvářeli výtvarné umění. Do toho mě tam balila nějaká paní, takže veselo. Kromě toho jsem si tam potykal s jedním chlapem, kterého potkávám cestou ze školky, ale na moje Ahoj!, mi i teď vytrvale odpovídá Dobrý den!

Tak nevím, asi byl taky dost ovíněn...;-)

Harlej, Gate Crasher, ZakázanÝovoce - Staré Lázně, Kolín (30.9.2016)

Letošní Mezinárodní den hudby, který připadá na 1. října, jsem oslavil s denním předstihem. Už v pátek večer totiž do Kolína zamířil Harlej na tradiční podzimní zastávku.

Po příjezdu do města jsem se trochu polekal, abych měl kde zaparkovat, protože už silnice směrem k náměstí byla dost obležená a parkoviště u Billy z dálky taky vypadalo dost plně. Nakonec tam ale míst bylo celkem dost.

Ke Starým lázním jsem dorazil kolem osmé a až ven už byla slyšet muzika. U vstupu jsem se ujistil, že jsem opět udělal dobře, když jsem si vstupenku pořídil v předprodeji, ušetřil jsem tak 70 korun. Ukázal jsem vytištěnou stránku s kódem ke kontrole, scanner bliknul zeleně, jenže pořadatel mi něco říkal. Nechápavě jsem se na něj podíval a on to zopakoval: "Ale to máte jenom jeden lístek!" Jestli jsem předtím koukal divně, tak teď jsem musel vypadat nejmíň jako neúspěšný absolvent zvláštní školy. V hlavě mi to začalo šrotovat. Jsem tady já, nikdo jiný, na co dvě tedy vstupenky? Situaci naštěstí zachránila mladá paní, co přišla hned po mně, protože té to došlo o poznání dřív. "My tady nejsme spolu, já čekám na manžela, zdržel se venku!" Deset kaček za šatnu je potom, řekl bych, až symbolická lidovka.

Po příchodu do sálu už tedy hrála první předkapela Gate Crasher. Ze začátku mi to přišlo tak trochu jako Argema, ale postupně jsem jim docela přicházel na chuť. Jelikož jsem řídil, přemýšlel jsem, co si dát k pití. Nakonec jsem se rozhodl pro sodovku. A to byla rána. Když jsem se minulý týden zmiňoval o příjemném překvapení ohledně cen v centru Prahy, kdy za 4 decky vína chtěli 90 korun, tak tady mě dostali opačně. Rovných 50 korun za obyčejnou sodovku, to by mi přišlo hodně i v Praze. Natož pak v Kolíně. Podle chuti to Evian zrovna nebyl...

Jako druzí vystoupili ZakázanÝovoce. No... Měli všude napsáno punk rock, tak dejme tomu, že to tak budeme nazývat, přece jen doba se mění. Ale stejně jako u předchůdců, s přibývajícím večerem se mi partička kolem zpěváka-modýlka líbila víc než na začátku. Pět minut po desáté skončili.

Sál se postupně zaplňoval a když před půl jednáctou spustilo intro, byla návštěvnost velmi slušná. Jako první Harlej spustil tradičně Zfetovanej, v těsném závěsu následovalo Volání krve. Hned od prvních tónů jsem si říkal, že díky ďábelskému tempu bude dvouhodinový koncert za půl hodiny u konce. Kapela jela skvěle jako vždy, pár facek by zasloužil akorát zvukař, protože aby to vazbilo skoro třetinu koncertu, to mi přijde moc. Tím spíš, že u předkapel se podobný problém nevyskytl, navíc Harlej není v Lázních žádným nováčkem. Až na zmíněné problémy se zvukem ovšem koncert neměl chybu. Zazněla drtivá většina všech hitů, včetně novinky Hodný holky zlý kluky chtěj, k níž byl právě v pátek zveřejněn videoklip.

Na nejočekávanější číslo v podobě Svařáku došlo až během přídavku. Tonda Rauer odehrál své sólo v leže a plynule ho změnil na Ovčáky čtveráky, z nichž potom přeskočili do Highway to hell a dále do Katapulťácké Až se bude psát rok 2006. Přes tyto můstky ale nakonec dozněla původní óda na svařené červené víno.

Pět minut po půlnoci večírek skončil a po vyzvednutí věcí z šatny jsem se vydal k autu. Shodou okolností ten den jsem četl jakýsi rozhovor s šéfem kolínských policistů, kde se mu kdosi svěřoval, že má strach chodit v noci po Kolíně. Na popůlnočním náměstí jsem pochopil proč. Přidal jsem tedy raději do kroku a za chvíli už autem uháněl směrem domů.

Až na ten zvuk a ceny nealko stál Harlej opět za to. Jako ostatně vždy.