Z dálky dobrý...;-)

Když jsem si před nějakou dobou nechal přezout kola na letní, dostal jsem ještě pozvánku na Den otevřených dveří. Nejdřív mě napadlo, že to jen tak ze slušnosti odkývám, ale když jsem slyšel, že tam budou i nějaké atrakce pro děti, začal jsem o výletu vážně uvažovat. Pán v servisu téměř omluvně dodal, že ví, že jsme z daleka, ale že kdyby se nám chtělo, budou rádi. Na oplátku jsem ho ujistil, že sice jsme z daleka, ale že nemáme důvod hledat si někoho blíž…;-)

Den D nastal v sobotu 20.dubna. Ačkoli celý předchozí týden byl doslova letní, předpověď se tentokrát nespletla. Původně jsem doufal, že ačkoli na víkend slibovali zhoršení počasí, zase se spletou jako vždycky, jenže předpověď na několik dní dopředu se sice měnila, ovšem u data 20.4. zůstávala nízká teplota a symbol deště naprosto konstantně. I tak jsme ale ráno vyrazili, vždyť když jsem se o akci před Andym zmínil prvně, hned prohlásil: "Já bych jel moc rád!" Poslední místo na parkovišti čekalo na nás a zatímco jsme ještě nechali dospat Alexka, vydali jsme se do prodejní haly. Tam, kde se jindy tísní mnoho nablýskaných aut, bylo tentokrát prázdno. Zatímco po straně stály dva modely nového Clia, na jejichž počest se to všechno konalo, na ploše byly rozložené dětské trampolíny a skákací hrad. To Andymu bohatě stačilo. A když se potom probudil i Ála, nafukovací hrad byl kompletně náš. Občas se tam nacpalo nějaké další dítě, ale naši kluci si jej doslova přivlastnili.

Zatímco míčky, které tu a tam vylétly ven, jsem průběžně sbíral, celou dobu jsem se modlil, aby Andy nevyhodil taky dřevěného hada. Sice jsem se ujistil, že určitý pokrok jsem učinil (byl jsem v jedné místnosti s tou dřevěnou potvorou), ale že bych na něj sáhl, to zůstávalo v kategorii sci-fi. Vtipné mi přišlo, že Andy si s ním chvílemi hrál, ale když si ho vzala do ruky malá holka a se syčením se s ním k Andíkovi blížila, on se namáčkl do rohu a s hrůzou v očích holčičce odkýval na její otázku: "Ty se bojíš hadů?"

V 11 začala show s bublinami, myslím, že na Andíka byla možná trochu dlouhá, ale i tak se mu líbila. Stručný popis - chlapík, co dělal psí kusy s bublinami. Díky dokonalému american smile jsem nevěděl, co si o něm myslet, ale je fakt, že bubliny mu šly na jedničku. Jen bylo znát, že na pódiích je víc místa, protože občas mu nějaká obr bublina praskla o světlo. Nakonec ještě udělal rychlokurz přítomným dětem, mezi něž se připletl i jeden zvláštní dospělý a ke konci už podlaha připomínala kluziště.

Když jsem šel Andymu umýt ruce od té zvláštní směsi, která s běžným bublifukem neměla společného zhola nic, nacpala se k nám umyvadlu ještě bubliňákova asistentka, takže doteď nevím, jak si to vyložit…;-)

Pak jsme si už jen každý dali grilovanou klobásu, která si rozhodně zaslouží zmínku, protože byla opravdu výborná, navíc dost velká a ještě k tomu zdarma;-) a pak zásobení reklamními bublifuky jsme vyrazili domů.

Na samotné seznámení s novým vozem, ani na důkladnou prohlídku zaparkovaných veteránů nám nakonec už nějak nezbyl čas, ale z dálky vypadá dobře…;-)

Podraz!;-)

V pondělí jsem musel z práce vypadnout co možná nejdřív, protože mě čekala cesta do Kolína. Na tamním úřadu jsem měl mít připravené pasy kluků.

Dohodl jsem si tedy směnu ráno od šesti a z kanceláře zmizel hned po odpracovaných osmi hodinách. Nebudu moc daleko od pravdy, když prohlásím, že tomu tak bylo snad podruhé za celou mou zdejší kariéru. Do Kolína jsem dorazil těsně po čtvrté, úřední hodiny jsou, jak víme, do pěti, takže jsem doufal, že mě nečeká moc velká fronta. Po vstupu do haly jsem se vyděsil - tam, kde bylo minule téměř prázdno, byla tentokrát doslova hlava na hlavě. Probojoval jsem se k přístroji na pořadová čísla, u nějž stál pán, který se tvářil, jako kdyby mě k němu nechtěl pustit. Nezbývalo mi než se natáhnout přes něj a téměř po paměti stisknout tlačítko pro výdej hotových dokladů. Pamatoval jsem si od minule, jak mi úřednice kladla na srdce, že si musím vzít dva lístky, jelikož si jdu pro dva doklady, a když jsem tedy tlačítko stiskl podruhé, podíval se na mě pán ještě mnohem víc nepřátelsky.

Zabral jsem místo a hypnotizoval tabuli s rozsvícenými čísly. Při letmém pohledu na přítomné lidi mi bylo jasné, že nastává doba dovolených, protože všude bylo plno rodičů s dětmi, kteří čekali na focení. V duchu jsem si blahopřál, že jsme si všechno začali vyřizovat s dostatečným předstihem.

V tom se zcela nečekaně se rozsvítilo číslo, které jsem měl na svém lístku. Pán od dveří byl naštěstí daleko, protože to ho muselo dostat, vždyť jsem právě přišel a už jdu na řadu. Že by konečně úředníky napadlo něco vstřícného, jako že když je narváno u cestovních pasů, tak ty hotové vydává přepážka pro občanské průkazy? Chválím!

Paní u přepážky načetla první pas a při pohledu na fotku se usmála a rozněžnila: "Ten je malinkej…" a já měl na monitoru zkontrolovat údaje. Byl jsem upozorněn, že tam nejsou háčky ani čárky, tak abych se nelekl. To je přece jasný, napadlo mě, vždyť v cizině je stejně neznají. Za chvilku se přede mnou objevila barevná fotka Ály a já zíral na vytištěné údaje - rodné číslo jsem samozřejmě nebyl schopen zkontrolovat, ale risknul jsem to a potvrdil, že je všechno v pořádku.

Pak se načítal druhý pas. Jasný, žádný háčky atd., jenže jsem tak trochu vyprsknul smíchy, když jsem spatřil Andíkovu fotku. Vzpomněl jsem si na svůj gymnastický výkon, když jsem musel ležet vpředu pod ním, abych nebyl na fotce vidět a došlo mi, že já být na jeho místě, tvářím se asi mnohem hůř.

Podepsal jsem formuláře o převzetí a ještě jednou byl požádán, abych zkontroloval opravdové pasy. Otevřel jsem ten první a užasl - zatímco na PC byla fotka barevná, tady je černobílá a hlavně zatímco na monitoru chyběly háčky a čárky, v pasu jsou. Nechápu, ale budiž…

Z náměstí jsem se vydal ještě k poliklinice, kde jsem měl na vrátnici připravený recept na léky, a při pohledu na hodiny mi došlo, že bych mohl stihnout dřívější vlak, než jsem si původně myslel. Když jsem si před odchodem z práce hledal spojení, první vlak, který mě napadl, byl v 17:17, další pak 17:47, 18:17 a dál jsem to nesledoval, i blbci by přece došlo, že to prostě jezdí po třiceti minutách. Vydal jsem tedy zcela logicky na spoj v 16:47, jenže když jsem byl u nadchodu na nástupiště, zarazilo mě, že zeje prázdnotou. Bylo ale přece teprve 16:45! Vrátil jsem se tedy k výdejně jízdenek a tam v jízdním řádu zjistil, že ne všechno, co se tváří jednoduše, takové skutečně je. Snad aby život nebyl tak jednotvárný, připravili nádražáci cestujícím takové zpestření, že jeden vlak jezdí vždycky v sedmnáct, další ve 47, třetí zase v 17, ale čtvrtý ve 44 a tak dále na na střídačku.

Čili podraz!;-)

Brokolice...;-)

Minulý víkend jsme se cestou domů z takového drobného výletu stavili v Čelákovicích na obědě. Na parkovišti, které už důvěrně známe, neboť tam tu a tam zastavujeme, když je Andymu špatně, jsme nechali auto a ušli pár metrů do nově otevřené restaurace.

Uvnitř téměř prázdno, tak jsme se usadili tak, abychom měli soukromí. Servírka nám přinesla stoličku pro Álu a objednali jsme si. Majitel restaurace je asi fanouškem Zdeňka Pohlreicha, protože jídelní lístek zrovna nepřetékal nabídkou nejrůznějších jídel. Nakonec jsme si ale vybrali a pro Alexka objednali v části dětských jídel těstoviny s masem. Po dost dlouhé době, která dávala tušit, že se nejedná o hotovky, jsme se dočkali a servírka nám přinesla polévku, tedy brokolicový krém, který si objednala manželka. Při odchodu od našeho stolu ale tak trochu zakopla o Álovu stoličku, on se lekl, možná se i trochu ťuknul do hlavy a začal strašně brečet. I když se potom utišil, tak chvilkami ukázal na hlavu a zafňukal. Od té doby nás začala obsluhovat druhá servírka.

Dočkali jsme se i dalšího jídla a zjistili, že dětské těstoviny budou problém - zaprvé šlo o špagety a jejich nabírání jednoletému dítěti nebylo právě nejsnazší, zadruhé je Alex ještě nikdy nejedl, takže mu občas při polykání činily problémy a za třetí bylo jídlo tak trochu suché, protože šlo o špagety s masem a nic víc. Doobjednaný kečup, to ale částečně napravil.

Během jídla jsme se rozhodli, že se ještě stavíme v místním Tesku. Jakožto všímavý řidič jsem manželce vysvětlil, kde je, že jsme kolem něj vlastně už projeli a pár desítek metrů se musíme vrátit. Bohužel jsem se spletl a my tak vyjeli z obce a otočit jsme se mohli až v další vesnici. No co, i mistr tesař se utne…;-)

Když jsme konečně k Tesku dorazili, přivítalo nás téměř prázdné parkoviště, takže jsem měl v podstatě volnou ruku při výběru místa. Popisem nákupu nebudu nijak obtěžovat, ale o čem se musím zmínit - měl jsem na sobě modrou mikinu, ale takovou světle modrou a když jsem tak očumoval u vozíku, zatímco manželka vybírala zeleninu, přitočila se ke mně nějaká ženská a prý jestli máme brokolici. Nechápal jsem, proč se zrovna mě ptá na tuhle zeleninu, o níž mlhavě tuším, jak vypadá, ale rozhodně nevypadám jako někdo, kdo ji jí. Navíc vidí, že ji ve vozíku nemáme, ne?! Chvíli jsme na sebe nechápavě zírali, zavrtěl jsem hlavou a až po nějaké chvíli, když jsem míjel zaměstnance Teska v modré mikině, mi došlo, že myslela, že tam taky dělám.

Pak jsem si vystavené brokolice všiml, ale byl jsem uražený, tak jsem to bábě neřekl. Vrátili jsme se k autu a na stále prázdném parkovišti stálo nějaké auto hned vedle našeho, a jak jsme tak nakládali nákup, k tomu druhému vozu přišla paní brokolice.

Zcela evidentně po mně šla…;-)

Letní obutí...;-)

Ačkoli ještě před týdnem tomu počasí moc nenasvědčovalo, jaro bylo za dveřmi a já si tak právě na uplynulý víkend vyjednal přezutí na letní pneu. Lákalo mě hlavně, že budu jedním z prvních a vyhnu se tak případným pozdějším frontám. Protože jsem to rovnou musel spojit i s dvouletou prohlídkou, nezbývalo, než abych do servisu dorazil co nejdříve. V praxi to pak znamenalo být v osm v Brandýse.

Podepsal jsem nějaké papíry, odevzdal kartu od auta a pán mi řekl, že vzhledem k rozsahu prací se mám zastavit tak za tři hodiny. Trochu mi spadla brada - tý jo tři hodiny, co tady budu dělat? Vydal jsem se teda do města, abych si alespoň prohlédl opravené Brandýské náměstí. Ačkoli je to poměrně kus cesty, jako vždycky, když potřebujete zabít co nejvíc času, zvládl jsem to za pár minut.

Po procházce křížem krážem všemožnými uličkami jsem se rozhodl zapadnout do některé z kaváren. Výběr padl zcela náhodně na jednu, která nevypadala špatně. Ještě předtím jsem si koupil noviny. Usedl jsem k takovému zastrčenému stolku, všiml si, že uvnitř to zase tak dobře nevypadá, nicméně, co jsem si dal, mě nadchlo natolik, že příště tam klidně zamířím znovu. U novin jsem pak strávil podstatnou část dopoledne. Vyrušili mě vlastně jen akční městští policajti, kteří několikrát projeli kolem asi k nějakému moc důležitému zásahu se zapnutou sirénou. No jo, velkoměsto…;-)

Před jedenáctou jsem se zvedl a co nejpomaleji se vydal zpět do servisu na konci města. Venku už stálo připravené auto, které jsem poznal jen podle espézetky. Ráno jsem tam odevzdal černého megana a teď tam na mě čekal nablýskaný bílý. Zase jsem podepsal několik formulářů a pán mě ještě dovedl ven k autu (to asi kdybych ho fakt nepoznal;-)), ale dostal jsem aspoň na chvíli iluzi, že heslo náš zákazník, náš pán někde opravdu platí - otevřel mi dveře prodejny, v nichž mi posléze dal přednost, pak mi otevřel dveře auta…

Ačkoli se za trpaslíka nepovažuju, po usednutí za volant jsem na něj téměř nedosáhl, pán byl evidentně vyšší, ovšem po pár nezbytných úpravách jsem mohl vyjet.

Cesta ubíhala dost rychle, tedy až do chvíle, než jsem se za Čelákovicemi chtěl napojit na hlavní silnici. Jestli se něčemu říká smůla, pak tomu, že přede mnou na stopce stálo pouze jedno auto (tzn. stačilo jet o pár vteřin rychleji), ovšem v tu chvíli projíždělo snad několik tisíc motorek. Několik minut jsem si tedy postál, za mnou se už vytvořila nekonečná fronta dalších aut. Když jsem se dočkal a šňůra motorkářů se přesunula, vydal jsem se neohroženě za nimi. Přitom jsem učinil několik poznání - ačkoli byli doprovázeni policií, pravidla se na ně až tak úplně nevztahují - viz předjíždění na zákazech v zatáčkách. Ovšem hlavní poznatek se nesl v rovině relativity - zatímco lidé shromáždění kolem silnic se zdáli být podívanou celkem nadšení, o těch v autech se to rozhodně říct nedalo. Neustálé podřazování a jízda třicítkou mě skutečně moc nebavily.

Domů jsem dorazil odhadem tak o půl hodiny později, než jsem původně plánoval, ale spokojený, že mám jarní povinnosti za sebou…;-)

Ve znamení nákupů...;-)

O víkendu jsme se vydali nakupovat. Sice jsem se toho obával, zvláště poté, co jsem četl o předvelikonočním šílenství, ale nakonec jsme přece jen vyrazili. I proto, že u nás v Tesku neměli ani toaleťák a další základní věci a potraviny.

Tesku v Poděbradech se vyhýbám jako čert kříži. Kdykoli jedeme kolem, směje se na mě narvané parkoviště, a když už se tam někdy odvážím zajet, pak si připadám jako na dětském dopravním hřišti. Manželka si ale přála jet právě tam a já se těšil, jak dojde na má slova a nakonec zamíříme jinam.

Jaké bylo mé překvapení, když už zdálky jsem viděl takřka prázdné parkoviště. Mohl jsem si zcela svobodně vybrat, kde zaparkuju, jestli byla obsazená čtvrtina míst, tak to to vidím ještě hodně optimisticky.

Jelikož se nám už zcela rozbil vysavač, rozhodli jsme se vyřídit i tuto formalitu. Navrhl jsem, že mrkneme do Okay, když už tam jsme, případně se potom přesuneme o pár metrů dál do Elektro Oázy. V Okay jsme chvíli porovnávali nabídku v naší cenové relaci, pak jsme se pro jeden model rozhodli. Bezsáčkový a já nevím, co ještě. Pak jsme se tedy vydali směrem ven, ale u televizí nás oslovil mladý prodavač, jestli nám může pomoct. Vypadlo z nás, že nejde o TV, ale o vysavač, načež on odvětil, že žádný problém, že nám pomůže s vysavačem a vydal se tím směrem. My jsme jej následovali. Na místě z nás vytáhnul pár informací o podlahách a pak spustil plusy a mínusy jednotlivých typů. My jsme jen koukali. Bezsáček nám vymluvil jako první a nakonec to dopadlo tak, že jsme si plácli. U kasy nám přelepil krabici, hodil si ji do náruče a donesl nám ji až do auta. Sice jsem mu nabídl, že to zvládnu, ale on se jen usmál s tím, že prý je hezky, tak se rád projde.

Pan Zdeněk, jak stálo na jeho jmenovce, si jako prodavač zaslouží velkou jedničku, protože nebýt jeho, myslím, že bychom sice došli do Oázy, ale zpátky už asi těžko, prostě bychom peníze nechali tam…;-)