Nedělní odpoledne...;-)

Ani v neděli jsme neproseděli celý den doma. V porovnání se sobotou se počasí umoudřilo a my jsme chvíli po obědě vyrazili do Radimi, kde se na zámku slavily velikonoce.

Zaparkovali jsme nedaleko a podél řeky se vydali k zámku. Zaplatili jsme vstupné, porozhlédli se po nevelkém nádvoří a na chvíli se zdrželi u zvířat, kde si kluci zkusili krmit z ruky koníka. Potom jsme se přesunuli do zahrady. Loni bylo možné projít bránou úplně pryč, tentokrát bylo zamčeno (nejspíš kvůli vstupnému). I v rozlehlé zahradě se ale klukům moc líbilo.

S trochou fantazie a přehánění se dá říct, že lezli po stromech:-), potom zase tahali větve na hromadu, říkali, že dělají oheň a pak na něm "pekli ploštice". Myslím, že by byli schopní tam bez problémů vydržet do tmy. Jenže nás už to pak přestalo bavit, tak jsme je přemluvili a přesunuli se dál. Přece jen jsme nesměli propásnout jízdu na koni, na kterou se Ála těšil. Andík si ji, jak jsme už předem čekali, nechal ujít.

Když chovatel připravil na nádvoří koně a vedl ho do parku, motali jsme se u něj tak dlouho, až nakonec šel Ála na řadu jako první, s čímž jsem při pohledu na množství přítomných dětí ani ve snu nepočítal. Spíš jsem čekal, že si budeme muset vystát pořádnou frontu. Narozdíl od staršího Andyho je to ale Nebojsa, takže na koni ani na chvilku nezaváhal, držel se přesně podle pokynů a jízdu si užíval. Akorát celou dobu pánovi něco vyprávěl, pusu ani na chvilku nezavřel.

Asi po dvou hodinách jsme se pak vydali domů.

Harlej, Resumé – Rachot Chotutice (26.3.2016)

Když nad tím teď přemýšlím, za ten prodloužený víkend (v mém případě pouze na tři dny) jsem toho stihl opravdu hodně. V sobotu večer, poté co kluci usnuli (to byla podmínika staršího syna, protože pokud bych vyjel dřív, prý by to byl důkaz, že mám koncerty radši než vlastní děti!:-)), jsem se ještě vydal do nedalekých Chotutic, kam i letos zavítal Harlej, tentokrát v rámci turné k 20. výročí! Vstupenku jsem měl už z předprodeje, takže žádný stres. Z domova jsem odjížděl někdy kolem čtvrt na devět.

Začátek byl plánovaný na 20:30. Asi jsem se namlsal přesně před týdnem v Německu, ale když tentokrát ještě v devět nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco dít, už mě to trochu přestávalo bavit. Nakonec předkapela začala ve 21:22. Asi jsem čekal něco víc, přece jen Resumé je hostem celého turné, ale jedním slovem propadák. Přiznám se, že už hodně dlouho jsem se takhle nenudil a nemohl jsem se dočkat, až přijde poslední písnička. Takový nezáživný kinder punk, přičemž, slovo punk používám jen z toho důvodu, že jsem si to přečetl na jejich stránkách. Vyhrazených zhruba padesát minut bylo snad nejdelších v mém životě, zpěvák neustále opakoval: "Tak pome!" a můj vytoužený okamžik tak nastal až deset minut po desáté. To tedy trojice položila nástroje, zmizela a já se v duchu modlil, aby se nevrátili s přídavkem. Naštěstí se tak nestalo.

To Harlej byl tradičně úplně o něčem jiném, intro začalo asi pět minut po půl jedenácté a pak hned Zfetovanej. Jako pokaždé střídala jedna pecka druhou, podium bylo do posledního místa zaplněné velkou scénou, po stranách dvě plošiny ve výšce, na něž během hraní několikrát vystoupali Tonda (kytara) a Kolinss (basa). Skvělá světla, výborný zvuk, člověk si rozhodně nepřipadal jako na vesnické zábavě. Co se zvučení týče, opravdu skvostně zněly hlavně bicí, při přechodech jsem chvílemi měl pocit, že se mi převrací všechno v břiše. Paráda!:-)

Ačkoli jeden známý hit stíhal druhý, nějak jsem měl pocit, že mi v playlistu něco chybí, ovšem nedokážu říct co. Dost možná se mi to jen zdálo kvůli pořadí písniček, nevím. V každém případě zaněly: Přirození, Kapitán Morgan, Z kuby kiwi, Zrzi zrzi, Na prodej, Zemětřesení, Malá nevěrná holka, Než to s náma půjde ke dnu, Katalog, Proč pocit mám (který Tomáš Hrbáček uvedl slovy, že když to psali, netušili, že se bude tak líbit, přičemž právě tahle písnička se mezi mé nejoblíbenější zařadila hned při prvním poslechu Alba Harlej University, a to jak díky hudbě tak především pro skvělý text). V úvodu a závěru Kulisácké vzal Tomáš do ruky akustickou kytaru. Při Harlej Krišna se celá kapela sešla na kraji podia, bubeníkovi Liboru Fantovi tam přinesli kopák, na který hrál ve stoje, Kolinss vzal místo basy do ruky tamburínu. A samozřejmě nemohl chybět asi nejznámější - Svařák. Na minutu přesně o půlnoci nastal konec, ale po chvilce se kapela vrátila a přidala pár kousků, přičemž úplný závěr obstarala tradičně Optimistická.

Když si to teď tak zpětně vybavuju, nezaznělo asi akorát Rozvíjej se buřtíku v Tondově podání. Tak nevím, možná ten můj pocit, že něco chybělo, vyvolal jen lehce chladnější kontakt s publikem, ale i tak se koncert vydařil na jedničku.

Potom už zbývalo si jen vystát frontu u šatny a někdy před jednou jsem parkoval před barákem.

Přirození (z aktuálního DVD):

Putování za Rumcajsem...;-)

V sobotu ráno jsme se vydali na výlet do Jičína, kde se konal 50. ročník pochodu Putování za Rumcajsem. Abych to tedy uvedl na pravou míru, ono to nebylo tak jednoduché, protože den předem jsme se bavili o tom, že ASI pojedeme, jenže pak ráno už se chtělo jen Álovi, takže to vypadalo na cestu ve dvou. Než jsem ale stihl připravit auto, rozmyslel si to i Andík a nakonec jsme tedy vyrazili komplet.

Trasa mezi Poděbrady a Jičínem se ukázala být jen pro silné nervy, věčně připravené uhýbat až téměř do příkopu před notorickými předjížděči v nejnepřehlednějších úsecích. Ale ve zdraví jsme se za chvíli ocitli v Jičíně. Vyhrazená parkoviště se ukázala být beznadějně přeplněná, bohužel jsme v bláhové naději na jedno z nich zajeli a pak se kvůli velkému provozu nemohli dostat pryč. Po několika minutách se na nás ale usmálo štěstí a nejen že jsme se konečně zase ocitli na silnici, ale navíc jen o pár desítek metrů dál jsme objevili parádní místo u jakési schované firmy, která měla o víkendu samozřejmě zavřeno.

Vydali jsme se na náměstí, kde jsme se za vskutku symbolické startovné zapsali, dostali čokolády a pak už jsme šli po naplánované trase. Zvolili jsme tu nejkratší, 3 kilometry dlouhou. Bohužel počasí se ukázalo s předstihem jako aprílové, takže ačkoli to cestou vypadalo na sluníčko, na místě jsme i trochu zmokli. I přesto ale byly všude davy lidí. Po příjemné procházce jsme se vrátili do města a potažmo do cíle. Tam jsme obdrželi odznaky a diplomy a nastal čas na občerstvení. Klobása XXL byla výborná a párky v rohlíku taky, jak potvrdili kluci. Nakonec jsme ještě koupili tak trochu předražené pomlázky, cukrovou vatu a mohli jsme zamířit zpátky k autu a domů. Akorát jsem si povzdechl, že jsme neviděli Rumcajse, když v tom proti nám po náměstí přijížděl kočár s koňmi, který vezl Cipíska, Manku i právě Rumcajse, který nám i zamával a pozdravil nás, takže spokojenost.

I přes rozmary počasí se výlet vydařil, což soudím i podle toho, že kluci ani jednou neotravovali, že by je to nebavilo.

Do kina...;-)

Ačkoli s novým státním svátkem nesouhlasím, měl jsem v pátek na rozdíl od tradičnějšího pondělí volno. A to jsme se rozhodli využít v poměrně krátké době k další návštěvě kina. Už minule jsme z ukázek pochopili, že Zootropolis: Město zvířat, by mohlo být to pravé.

Po obědě jsme tedy sedli do auta a vydali se do Prahy. Na parkovišti byl prodloužený víkend znát, ale pěkné volné místo jsme našli celkem rychle a pohodlně. Akorát kluky vystrašil výtah, do kterého jsme ještě s několika dalšími lidmi tak trochu omylem vlezli, jenže on se zasekl. Naštěstí se po chvíli vzpamatoval, nicméně od té doby se už kluci s výtahy nekamarádí.

Protože jsme chtěli využít možnosti levnějšího rodinného vstupného, nemohli jsme si vstupenky rezervovat předem přes internet, což mi přijde trochu nelogické. No a na místě se potom potvrdily moje černé obavy, protože ačkoli jsme k pokladně dorazili s velkým předstihem, čtyři místa zbývala pouze ve druhé řadě a tam se mi moc sedět nechtělo. Nezbývalo tedy, než zvolit VIP sedačky s odpovídajícím příplatkem. Z 490 korun jsme se tedy dostali na 610… (Aneb nechci slevu zadarmo - kdybych si býval zarezervoval klasické čtyři vstupenky, vyšlo by to levněji;-)). Ale zase jsme měli opravdu hezká místa.

Tentokrát nás nečekal žádný trapný multikulti předfilm a nejspíš i vzhledem k délce námi zvoleného filmu, se mi blok ukázek zdál celkem rozumně krátký. I tak se tam ale ještě dlouho po začátku courali další a další lidi. Nevím, když něco začíná ve 14:40, tak tam přece tak nějak s rozumným předstihem jsem, ne?!;-) Nás ve VIP "zóně" se to ale netýkalo.:-)

Ačkoli je Zootropolis kreslená, rozhodně neurazí ani dospělé, přesně jak zaznívá v recenzích na ČSFD, své si i v těch nejmenších detailech najdou jak děti, tak dospělí. Namátkou - zaječí iPhone s logem nakousnuté mrkve a mnoho dalších drobností. No a scéna s lenochody na úřadě? Pro mě skvostná, bohužel svědčící o tom, že úředníci jsou asi všude na světě stejní.

Když začaly závěrečné titulky, museli jsme urychleně na toaletu, protože kluci celou dobu hodně pili, ale stihli jsme to včas. Hned za dveřmi jsme minuli otce s dětmi (prostě jakési Araby - několik minut jsem si právě lámal hlavu, jak to napsat korektně, bohužel to prostě nejde), nebudu předstírat, že mě nenapadla souvislost s tragickými událostmi posledních dnů, ale nic jsem na sobě samozřejmě nedal znát.

Ovšem když jsme za pár minut po schodech sjeli o patro níž, kde stáli čtyři vojáci a policisti v neprůstřelných vestách se samopaly, to už mi tak veselo nebylo. Jak to vysvětlit dětem, abych nemusel mít strach, že to pak řeknou ve školce nebo kdekoli jinde a někdo mi následně vyčte, že mám nekorektní názory? Jsem přesvědčen, že policisti v civilu by představovali lepší volbu. Proti negramotům, kteří si neváží ani vlastního života rozhodně.

Tahle ozbrojená skupina by podle mě jejich případnou akci akorát o pár vteřin urychlila…

Frei.Wild, SpitFire – SachsenArena, Riesa (19.3.2016)

17.prosince přesně v 17:00 začal předprodej vstupenek na současné jarní turné kapely Frei.Wild a už o pár minut později jsem se stal šťastným majitelem jedné z nich. A den D nastal minulou sobotu, jak už tady v předchozím příspěvku padlo.

Po zhruba třistakilometrové cestě jsem se po sedmé večer vydal z hotelu k SachsenAréně. Už jsem měl vyzkoušené, že díky skvělé poloze hotelu cesta zabere nějakých deset minut. Ačkoli nikde ve městě se nenacházel žádný plakát, snad aby nepobuřovaly tu část Němců, která tuto kapelu nenávidí a předhazuje jí radikální pravici.

V desetitisícovém davu jsem se po dlouhém čekání konečně dostal k ochrance u hrazení, která mě důkladně prošacovala. Jenže pak na mě sekuriťák něco zakřičel a já v okolním hluku vůbec nechápal, co se děje. Až po jeho druhém pokusu, kdy se netvářil ani trochu mile, mi došlo, že si mám rozepnout bundu, aby viděl, zda nepronáším něco pod ní. Nevím, jestli vypadám jako typický německý pravicový radikál, ale asi ho zmátlo, že jsem měl prázdný batoh.…;-)

Pak jsem se už protlačil ke vchodu do haly, jenže to jsem měl vyhráno napůl. I uvnitř čekal neprodyšný dav. I tak jsem si ale chtěl odložit bundu do šatny. Vystál jsem si frontu u jedné, ale ačkoli ještě zbývalo několik lidí přede mnou, obsluha najednou ukazovala, že mají plno a poslali nás dál, kde byly další dvě šatny. Jedna z nich se zaplnila po chvilce a u té třetí mi už zdálky ukazovali, že nemám šanci. No nic, bundu jsem narval do batohu.

Pak jsem se postavil k jednomu ze stánků se zbožím kapely. Měl jsem totiž spadeno především na XTREME EDITION aktuálního alba Opposition, která se skládá ze tří cédéček a dvou dévédéček z loňského turné. Za pár minut už jsem designově opravdu povedenou plechovou krabici třímal v ruce. Mezitím už ale hrála předkapela.

Ačkoli moje láska k Německu vzala díky událostem z uplynulého roku poněkud za své, minimálně jedna věc se jim musí nechat. Když na vstupenkách stojí, že se začíná ve 20:00, pak to skutečně znamená, že za minutu osm zhasnou světla a první tóny předkapely se rozezní přesně podle plánu.

O Spitfire jsem tedy minimálně na hudebním poli dosud nikdy neslyšel, ale neznělo to vůbec zle. Asi bych měl podotknout, že šlo o Němce, neboť jak jsem se později dovzdělal, další kapela stejného jména existuje i v Americe. Přesně vymezených třicet minut uteklo velmi rychle, i když uznávám, že za to asi mohlo i to, že jsem část jejich vystoupení prostál u stánku a ve frontě na WC, která byla opravdu neskutečná a pokud člověk nechtěl řešit nějaký problém, musel se do ní postavit už hodně dlouho předtím, než vůbec potřeboval.

Při pohledu na hodiny jsem tak nějak automaticky čekal, že Frei.Wild začnou v devět hodin, o to větší bylo mé překvapení, když intro Hart am Wind zaznělo o pět minut dřív. Hned potom spustili Philip a spol Wir reiten in den Untergang, následovanou skladbou Frei.Wild. Oproti loňskému koncertu v Drážďanech byl od první chvilky znát velký rozdíl - všechno se soustředilo hlavně na hudbu, žádná projekce, žádné pyrotechnické efekty, jen světla a pořádný nářez. V podstatě jediný z větších proslovů se týkal nedávné opětovné nominace na německou cenu Echo, z níž byli před lety diskvalifikováni na nátlak ostatních umělců, další rok a další nominace, kdy kapela na protest odstoupila sama. No a letos právě řešili, jaký přístup zvolit tentokrát.

SachsenAréna nebyla úplně vyprodaná, ale Philipův odhad 10-12 tisíc lidí byl celkem přesný, podařilo se mi později najít informaci, že dorazilo přes 10,5 tisíce lidí. Koncert měl náboj a spád od začátku do konce, i lidé na tribunách od prvních tónů stáli. Těžko vypíchnout nejlepší chvilky, bylo jich totiž hodně. Došlo jak na starší tak na nové skladby a ani jsem nemohl uvěřit tomu, že se den předem na webu objevila informace, že kapelu trápí chřipka a horečky (stejně jako předskokany). Perfektní výkon tomu rozhodně ani v nejmenším nenasvědčoval.

Před půl jedenáctou se kapela rozloučila, potom se ještě vrátili s dvěma přídavky a na úplný závěr zaznělo ve tři čtvrtě na jedenáct outro Die Band, die Wahrheit bringt. Třetí koncert letošního turné definitivně skončil.

Pak nastala mela, když se tisíce nadšených fanoušků vydaly ven. V tu chvíli jsem uvítal, že nemám nic v šatně, i tak jsem si ale radši počkal, abych se vyhnul té největší tlačenici.

Tak snad zase někdy, v duchu hesla Eine Freundschaft, eine Liebe, eine Familie - přesně tak jsem se celý večer cítil…;-)

Playlist (bez nároku na 100% dokonalost;-))

Intro Hart Am Wind
Wir reiten in den Untergang
Frei.Wild

LUAA-Rock'n Opposition

Niemand

Unvergessen, unvergänglich, lebenslänglich
Weil du mich nur verarscht hast
Fühlen mit dem Herzen, sehen mit den Augen
Die Zeit vergeht
Wir brechen eure Seelen
Wir Gehen Wie Bomben Auf Euch Nieder
Südtirol
Sie hat Dir nen Arschtritt gegeben
Allein, ohne dich, bei dir
Allein nach vorne
Feinde Deiner Feinde
Das Land der Vollidioten
-----------
Wie ein schützender Engel
Sieger stehen da auf, wo Verlierer liegen bleiben
Outro - Die Band, die Wahrheit bringt

Frei.Wild - Unvergessen Unvergänglich Lebenslänglich:

Z "deníku" kapely: Třetí den turné - Riesa

Výlet do Riesy...;-)

Uplynulý víkend se nesl ve znamení hudby a benzinu. Vydal jsem se do Německa na koncert kapely Frei.Wild.

Na cestu jsem vyrazil brzy dopoledne, hned po srdceryvném loučení s dětmi, kdy Andík v záchvatu pláče prohodil, že se určitě vybourám, což člověka vždycky potěší a povzbudí. Po doplnění nádrže jsem se už vydal směrem k Praze a poté na sever po D8. Musím se přiznat, že až do vypsání termínů koncertů aktuálního turné jsem netušil, že existuje nějaká Riesa. Kdyby si někdo taky potřeboval trochu rozšířit zeměpisné obzory, přibližně mezi Drážďanami a Lipskem. Na poslední benzince jsem si chtěl dopřát občerstvení, ale parkoviště bylo plné Bulharů v několika nacpaných autech a neměl jsem z toho dobrý pocit.

Blízko hranic se ukázalo i sluníčko a o pár kilometrů dál mě překvapilo, že už opět zmizely německé kontroly. Tentokrát jsem si užil i německých okresek, protože město není přímo u dálnice. Jel jsem přes Lommatzsch. Silnice byla poměrně úzká, ale při míjení jiných aut jsem neměl nepříjemný pocit jako obvykle u nás. Pak mi došlo, že je to tím, že krajnice je jako podle pravítka, ne jako když jedu po naší silnici, kde je okraj z velké části vydrolený. Zarazilo mě velké množství omezení na 70 km/h, ale pokaždé bylo zcela logické, před zatáčkou nebo v jinak nepřehledném úseku.

Do cíle jsem dorazil po obědě, ovšem nejdřív jsem se ještě musel zastavit v Kauflandu, protože jsem klukům slíbil nějaké dárečky. Jenže když to tam člověk vidí, hlavně potom v porovnání s obchody u nás za zlomkové ceny, neví, co vybrat dřív, aby tam nenechal celou výplatu. Ještě jsem se ale zapomněl pochlubit - navigace fungovala bezvadně, akorát adresa Kauflandu je na pěší zóně. Uvědomil jsem si to včas, jen co jsem zapnul blinkr, ale v perfektně značených jednosměrkách nebylo kam zabloudit. Menší zádrhel nastal až při vjezdu do podzemní garáže, kdy jsem si nějak blbě zastavil a nemohl dosáhnout na stroj, který mi měl vydat parkovací lístek. Nakonec se zadařilo a naštěstí okolo bylo prázdno, tak jsem ani nikomu nezahrál divadlo. Po nákupu jsem si lístek označil, první dvě hodiny parkování zdarma. Jenže když jsem vyjížděl, zase si na mě ten stroj zasedl. Ať jsem tam kartičku vkládal jakkoli, pokaždé se na displeji objevilo, že je lístek neplatný a závora zůstávala dole. Už jsem se obával, že budu muset potupně volat obsluhu, ale najednou to fungovalo. Zajímavé, diskriminace cizinců??;-)

Do hotelu jsem dorazil za okamžik, Riesa je skutečně malé město. Na nádvoří se krásně parkovalo, volných míst bylo víc než dost. Letmý pohled na ostatní auta mě ujistil, že jsem správně, vesměs byla polepená nápisy a logy Frei.Wild.

Příjemná slečna na recepci na mě nejprve spustila pomalu, ale brzy pochopila, že s porozuměním nebude problém. U výtahu mi potom podržel dveře ohromný svalovec v triku s nápisem podej příteli ruku… Nebylo pochyb, že ho večer čekal totožný program jako mě.

Když jsem v prosinci sháněl ubytování, navštívil jsem nejprve klasicky booking.com, jenže tam nebylo nic volného. Měl jsem tehdy nahnáno, jak to vyřeším, ale po chvilce na německých webech jsem objevil místní rezervační hotelový systém, který mi dokonce nabídl možnost výběru typu pokoje (podle polohy, klidu, kouření…) a jako bonus jsem získal možnost pozdního odhlášení (až v 15:00) a další nezbytnosti.

Po chvilce na pokoji nastal čas vydat se ven a zjistit, kde je SachsenAréna, abych večer šel najisto. Poloha hotelu se ukázala víc než skvělá - ani ne deset minut pěšky podél hlavní silnice a ocitl jsem se na místě. Ačkoli byly asi tři hodiny, venku už postávaly davy nedočkavců, u některých zaparkovaných aut se tvořily hloučky pařící na hlasitou hudbu.

Cestou zpátky jsem se ještě krátce zastavil v Lidlu, který byl po cestě, trochu mi zatrnulo, když jsem přecházel silnici mimo přechod a proti mně se najednou objevilo policejní auto. Naštěstí si mě nijak nevšímali. Koupil jsem si snídani a občerstvení na druhý den. Pokoj jsem si totiž objednal bez jídla, jelikož podle recenzí (vesměs ale dva roky starých, čili nejspíš ne aktuálních) byla snídaňová nabídka velmi chudá a co se týče občerstvení na nedělní cestu domů, jak víme, v socialistickém Německu mají obchody v neděli zavřeno (a nás to nejspíš brzy čeká taky). Navíc jsem už věděl, že mám k dispozici i ledničku.

Na pokoji jsem prozkoumal nabídku televizních programů a kromě německých, anglických, francouzských, španělských, italských či ruských narazil i na několik arabských, což je asi momentálně v Německu nutnost.

Po sedmé večer jsem se potom oblékl do "slavnostního", abych lépe zapadl a vydal se znovu k Aréně. Zabloudit se nedalo, přede mnou i za mnou šly desítky dalších lidí. Už na parkovišti jsem pochopil, že končí sranda, nekonečný dav, čekající před vstupy, dával tušit, že tam nějakou chvilku strávím.

Tady asi popis přeruším a plynule na něj navážu v dalším příspěvku, kde se budu věnovat samotnému koncertu.

Do hotelu jsem se plný zážitků vrátil někdy kolem půl dvanácté a těsně po půlnoci šel spát. Bohužel ani tentokrát jsem si nepřispal. Bylo čtvrt na tři, když jsem se probudil a už se mi usnout nepodařilo. Po čtvrté ráno jsem dostal hlad, takže už v půl páté jsem si připravil snídani. Pak jsem si pustil televizi, zabalil si tašku a už před osmou se vydal na procházku liduprázdným městem, abych z něj aspoň něco viděl. Nebylo toho moc, ale svěží vzduch mě probral. V devět už jsem byl zpátky v hotelu, popadl tašky a vyřídil papíry na recepci. I nedělní služba byla velmi příjemná. Možnost check outu ve tři odpoledne jsem evidentně nepotřeboval.

Pak jsem nastavil navigaci a vyjel směr ČR. Tentokrát jsem k dálnici mířil přes Míšeň. A tam jsem jel tak trochu na prasátko. Samozřejmě se snažím dodržovat předpisy, na německé pokuty nemám, jenže na jedné světelné křižovatce jsem odbočil do protisměru a modré šipky si všiml až pozdě. Za mnou jela dvě auta (široko daleko jediná) a kdybych to býval strhnul zpět, nejspíš bychom do sebe ťukli. Ovšem byl jsem v Německu, ne v Čechách, takže žádné troubení, naopak nechali mě poté najet zpátky do svého pruhu. Jen jsem nemohl přehlédnout, že následujících několik kilometrů si Passat za mnou držel uctivý odstup a určitě to nebylo tím, že by mi nestačil!:-)

Za chvíli jsem se ale ocitl na dálnici a to už bylo dobré. Jen jsem se snažil co nejvíc zařazovat pauzy, přece jen pouhé dvě hodiny spánku byly znát. Tím se protáhla i celá cesta, ale už někdy před půl druhou jsem parkoval před domem.

Následovalo radostné shledání s rodinkou, ačkoli u kluků si nejsem jistý, jestli měli větší radost z toho, že jsem se tedy nevyboural, jak o den dřív předpovídali, nebo z hromady věcí, co jsem jim přivezl!:-)

Cesta:

526,2 km

33,5 l benzinu

Divadlo...;-)

Přesně si pamatuju, jak jsem před několika lety v metru prvně viděl plakát na komedii Úhlavní přátelé. Něčím mě hned na první pohled zaujal, pak jsem se podíval na web, o čem že to má být a zápletka mě totálně nadchla - pár jede navštívit své přátele, ale cestou v autě se omylem na telefonu vytočí jejich číslo a ti tak slyší, jak je celou dobu nevědomky pomlouvají.

Problém byl, že kdykoli jsem se podíval na stránky divadla, zbývalo posledních pár vstupenek kdesi vzadu, případně vůbec žádná. Začátkem ledna jsem na stránky zavítal znovu a k mému překvapení se tam lístky akorát objevily, takže jsem řešil opačný problém - která místa v neznámém divadle budou ta nejlepší? První řadu jsem zavrhl, zpravidla tam člověk sedí zakloněný a zírá do výšky. Nakonec má volba padla na třetí řadu přesně uprostřed.

10.března zrovna za poslední dobu s přehledem nejnáročnější pracovní den, ovšem i přesto jsem skončil dřív a v pět hodin jsme už s manželkou seděli ve vlaku do Prahy, přičemž nám vrtalo hlavou, proč celý den všude na nádražích stojí policajti (osvětlilo se až včera, kdy se v novinách zpětně objevila o informace o hromadných kontrolách ve vlacích). Po rychlém jídle jsme se vydali k Divadlu v Rytířské. Jak už tady zaznělo, nikdy předtím jsme tam nebyli. No a asi ani znovu nebudeme - prostor nás nijak nenadchl. Tedy prostor - nic takového se tam nekonalo. V maličké úzké chodbičce se hromadili lidi, kteří čekali před šatnou, na záchod i na občerstvení. Na toaletách to nebylo o nic lepší, nejsem hnidopich, nicméně když se zprava přichází k umývadlu a východ je dále vlevo, stačilo by dát koš na papírové ubrousky právě doleva, protože takhle se musel každý buď natahovat přes toho, kdo si myl ruce, nebo čekat, přičemž obejít ho nebylo kudy. To byla ovšem pořád ta lepší varianta, na ženách se použití toalety v časovém presu ukázalo jako zcela nemožné. Ani sál moc místa nenabízel, pokud někdo potřeboval projít řadou kolem vás, nešlo se vyhnout sexy třecím dotykům. A to i v případě, že by šlo o dva anorektiky. Aby toho nebylo málo, po chvíli do sálu vstoupil s přehledem nejvyšší chlap večera a posadil se přímo před nás. Sedačky sice byly v jednotlivých řadách posunuté o půl, nicméně ačkoli se on ohleduplně krčil, skoro půlku jeviště jsem neviděl. Zapomněl jsem dodat, že se sedělo v rovině, nikoli "z kopce".

Samotná hra se nám ale líbila a to je samozřejmě hlavní. Jen už teď vím, že do Divadla v Rytířské zamířím skutečně velmi výjimečně…;-)

Změna plánů...;-)

O minulém víkendu jsme měli v plánu vyrazit do Pardubic. Kluci mají rádi cirkusy a právě tam se dva týdny zdržoval Humberto. Už několik dní předem se oba těšili, všechno jsme měli naplánované, lístky zamluvené… Ne vždycky ale všechno vyjde úplně podle plánu.

V sobotu brzy ráno jako vždy přiběhl Andík, zalezl si ke mně do postele a já si nemohl nevšimnout, že něco není v pořádku. Zaprvé mě nepřemlouval, abych si šel hrát a navíc pořádně hicoval. Náš skvělý EU teploměr posléze ukázal přes 39, takže bylo vymalováno a všechny body sobotního programu se postupně rušily. Mladší Ála cirkus obrečel, slíbil jsem mu tedy, že tento víkend pojedeme do Poděbrad do Cirkusu King, který jsme tam navštívili přesně před dvěma lety. Dopoledne se mi alespoň podařilo vytáhnout Álu na procházku, i když mi původně chtěl dát košem. Na to mám ale v záloze dva fígle - stačí se zmínit, že se stavíme v Tesku a nebo potom varianta mnohem levnější - že zajdeme nakrmit mravence. My totiž běžně chodíme krmit mravence na nádraží.

Andík mezitím poslušně ležel a dokonce in a poměrně dlouhou dobu usnul. To rozhodně nebývá zvykem, jindy se nezastaví ani když munení dobře.

V pondělí jsme jeli k doktorce, opět všechno naplánované, dorazili jsme tam už někdy kolem tři čtvrtě na osm, takže dodevíti, kdy začínám pracovat času spousta. Uvnitř s ním seděla manželka, já jsem zatím odjel domů a čekal na pokyn, kdy půjdou na řadu, abych se pro ně vrátil. Ve tři čtvrtě na devět mi přišla zpráva, že už půjdou. Oblékl jsem se tedy, nasedl do auta a vyrazil ke středisku. Pro jistotu jsem nakoukl do čekárny, jestli už se náhodou nechystají k odchodu, jenže ve mně pořádně hrklo, protože ještě pořád seděli a čekali, až na ně konečně přijde řada. Trochu se to zkrátka zaseklo. Jak jsem to bral jako tutovku, že je prakticky hned vyzvednu, ani jsem si nevzal služební telefon se všemi kontakty. Postával jsem venku, čas letěl, potom jsem tak nějak horko těžko dal dohromady emailovou adresu jednoho kolegy (adresy máme trochu složitější, nejedná se o formát jméno.příjmení, proto to nebylo zase tak jednoduché) a poslal mu zprávu ze soukromého mailu, ovšem zda mu došla, to doted nevím. Nakonec jsme domů přijeli ve tři čtvrtě na deset.

Andymu se citelně ulevilo a v úterý už vypadal zcela zdravě. Optimismus nám zkazila středa, kdy se horečka vrátila. Tak jsem zvědav, jak to bude vypadat dnes…