Záškodník...;-)

O víkendu mě pěkně vypekl Alex. Alex a to jeho věčné hama hama. Ale popořádku. Máme to doma zařízené tak, že když je Andreásek výjimečně hodný, přinese mu skřítek přes noc kindervajíčko a to nechá někde v pokoji, kde ho pak ráno Andy najde. Ono to teda původně vzniklo tak, že si ho Andy hrozně přál a já mu tu pohádku navyprávěl. Od té doby se poměrně často stane, že večer, když mu za tmy vyprávím pohádku, on najednou opatrně pronese: "Skřítku, prosím, prosím, mohl bys mi přinést kindervajíčko?"

Stejně tak v sobotu večer. A protože byl Andy hodný, brzy ráno, když si přišel lehnout k nám, nenápadně jsem vstal a položil mu do pokojíčku kindervejce. Plán byl jasný - ráno si tam půjde hrát, objeví sladkost a bude skákat nadšením jako vždycky a hlavně uvidí, že se vyplatí být hodný. Jenže pak jsem ještě usnul, protože jsem naspával páteční pařbu (manželčinu). V tom mě probudí Andy, který přiběhl do ložnice se slovy: "Taťko, taťko, Ála snědl nějakou čokoládu a my s mámou nevíme, kde ji vzal!"

"Doprčic!" vyskočil jsem z postele a běžel do pokojíčku, cestou jsem minul Alexka s pusou zamazanou od čokolády. Kindervejce nikde, jen pár drobků na koberci. Pak jsem objevil půlku obalu, čímž jsem si trochu oddechl, nicméně druhá půlka pozlátka ještě zbývala a hlavně plastová krabička s hračkou. Čili propriety, které právě "nejsou určeny dětem do tří let".

Naštěstí jsem zbytek posléze objevil a z hlavy tak mohl pustit starost se spolknutým obalem, nicméně má pohádka o skřítkovi utrpěla vážnou trhlinu. Nečekal jsem, že máme doma takového záškodníka…;-)

Jednou a dost...;-)

Včera jsem se vydal na oběd do galerie Harfa. Tak trochu mě znechutilo, že u jednoho stolku posedávali bezdomovci a neustále procházející sekuriťák si jich nevšímal, ačkoli před sebou kromě hromady letáků měli petky s vínem. Maličko jsem se zdržel, ale když jsem dorazil do metra, uklidnil jsem se, protože na nástupišti stojící lidi znamenali, že metro právě pojede. Začal foukat vítr a pán hned přede mnou se zapotácel. Hned jsem si vzpomněl na bezdomáče a napadlo mě, že je opilý a že doufám, že nespadne do kolejí. V tu chvíli se zakymácel znovu a následně se skácel přímo na záda. Při pohledu na něj mi došlo, že to není houmlesák, sklonil jsem se k němu a vidím, jak pohybuje rty a lehce mlaská, jako kdyby něco jedl, a pořád hýbe ukazováčkem na jedné ruce. Na můj dotaz, jestli mu něco je (uznávám, že při pohledu na ležícího člověka mě mohlo napadnout i něco moudřejšího), neodpovídal, jen na mě tupě zíral. Nahlas jsem si říkal, že teda asi někam zavolám a ač mi odmala bylo vštěpováno 155, vytočil jsem 112. Mezitím už nám pomáhal nějaký starší pán a ještě jeden mladík. Ostatní nás překračovali. V podzemním hluku jsem příliš neslyšel druhou stranu v telefonu, a tak se stalo, že jsem chvíli mluvil na automat a potom jsem naopak nemluvil na operátora v domnění, že jde právě o automat.

Po prvotním nedorozumění jsem konečně vysypal, co se stalo, a několikrát musel zdůraznit, že stojím v metru, protože paní tvrdošíjně trvala na tramvajové zastávce. Najednou mi došlo, že jsem úplně na hlavu, protože jsem sice několikrát zopakoval název stanice, aby snad nedošlo k mýlce, nicméně šlo o jinou stanici. V tom zmatku jsem si ale ani zaboha nemohl vzpomenout, jak že se to tam jmenuje. Vím, že je to napsané prakticky všude, ale to mi v tu chvíli tak nějak nedošlo… Naštěstí mi napověděl pomáhající mladík. Několikrát jsem zase musel zdůraznit, že stojím v metru, nikoliv na tramvajové zastávce a když mi operátorka dala instrukce, začali jsme čekat na záchranku.

Jak jsem tak stál pod eskalátory na Českomoravské, z ničeho nic slyším strašný rachot a přímo na mě se shora řítila berle (berla?;-)). Procedil jsem skrze zuby, že to už si snad někdo dělá pr…, uhnul jsem a čekal, kdo se bude kutálet za ní. Naštěstí jsem po chvilce spatřil mladou slečnu, jak se opírala o druhou hůl, zatímco první jí spadla při nastupování na schody. Mimochodem taková hůl během těch několika desítek metrů směrem dolů získá pěknou rychlost!;-)

Pánovi jsem zatím se slovy "to je asi vaše" dával do kapsy jeho telefon, který mu předtím upadl, což on s udiveným výrazem okomentoval dotazem: "Měl by být?" Po chvíli si vzal noviny a začal si v nich číst. Stále ovšem úplně mimo…

Čekání na doktora trvalo přesně 13 minut a musím zdůraznit, že mi to přišlo jako věčnost. Dokonce jsem byl tak zblbnutý, že jsem se díval i na každý zastavující vlak, zda z něj záchranáři nevystoupí. Nicméně dočkal jsem se a po krátkém popisu, co se stalo, jsem směl odejít. Na cestu mi ještě poděkoval dispečer metra a já se vrátil zpátky do práce s vědomím, že za tohle zpoždění mi určitě nikdo nevynadá…;-)

Ovšem jednou mi to bohatě stačilo…;-)

Školení - den druhý...:-(

Hned ve středu (30.1.) nastal druhý den D. Povzbuzen úspěchem z úterý, jsem se v pravé poledne vydal směr Dobříš. Už za pár hodin bych ji ale z fleku přejmenoval na Zlobříš…

Na místě už mě očekávala usměvavá organizátorka a zavedla mě do zasedačky s tím, že tam mám připravený notebook. Na nic jsem nečekal a rychle se do něj přihlásil, jak víme, prvně to trvá déle. Místnost se rychle zaplnila a při pohledu na displej jsem začal tušit první problém. Status se zasekl na DOWNLOADING FILES. V mumraji jsem párkrát zaslechl cosi jako: "Kdy už to začne… To je doba…" Ale uklidňoval jsem se, že to určitě není na mě. V tom přišla sprcha od krajně nesympatického Slováka sedícího hned vedle mě: "Tak máme přijít za hodinu, nebo co jako?!" Hlavou mi začalo vrtat, jestli to myslí vážně, vždyť každý, kdo někdy dělal s počítačem, přece ví, že když mu to trvá, tak mu to trvá…

V tom se ozval vrchní idiot (to jen pro rozlišení, abych nemusel jmenovat) a povýšeně pronesl: "Jsem myslel, že nás přijede školit D.V.…" Abyste rozuměli, jde o mou kolegyni, kterou tento exot pronásleduje tím způsobem, že to až hraničí se stalkingem. Zavrtěl jsem hlavou, že nikoli, načež si on provokativně odfrknul. Potom si ještě rýpnul ohledně pomalého začátku: "A problém je v počítači, v síti, nebo v tom, kdo u něj sedí?!"

Když jsem konečně začal, zazvonil stalkerovi telefon a on do něj nahlas zaburácel: "Naložte padesát trubek!" Ostatní na chvilku zmlkli - tý jo, on prodal padesát trubek…

Snažil jsem se nenechat vykolejit, když mě zatahal za rukáv Slovák odvedle, že má v Lotusech tenhleten problém a začal mi to ukazovat. V tu chvíli se ozval další účastník, že on má zase jiný problém a že ať se podívám. Do toho na mě začali zírat ostatní, že se nevěnuju jim…

Zhruba v polovině se atmosféra lehce projasnila, protože zhruba pět nejhorších lidí odešlo. Když jsem se konečně dostal k závěru (tentokrát se notebook jako na potvoru nevybil), ze zhruba dvaceti lidí mi stěží tři řekli nashledanou.

Vzhledem k tomu, že ačkoli pořád někam jezdím školit, nemám za to žádný příplatek, ani jsem sám nebyl nijak oficiálně proškolen, měl jsem z celého dne největší vztek na sebe, že jsem se hned v úvodu nesbalil a neodjel.

Ale jako odstrašující noční můra dobrý, vzpomněl jsem si na svou kariéru kolínského pedagoga. Jen bych počítal, že když ti, které mám učit, jsou o nějakých 20 let starší, že budou taky odpovídajícím způsobem moudřejší…

Školení - den první...;-)

Právě uplynulý týden se u mě nesl ve znamení emailového klienta Lotus Notes. Naši kolegové z oddělení distribuce si vyžádali školení, a když už jsem se v minulosti několikrát jako ten expert osvědčil, nikdo jiný nepřipadal v úvahu...;-)

Naše distribuce má hlavní sídlo v Dobříši, ale čtyři lidé sedí i u nás v kanceláři. A právě ti mě varovali od první chvíle, co se o akci dozvěděli. Nejprve mě přemlouvali, ať si to rozmyslím, posléze, když se termín přiblížil, ať se radši hodím marod. Nebývám žádný trémista, navíc půlrok na kolínské základce by pro mě mohl být dostatečnou kvalifikací pro místo dozorce v nejtěžší věznici, ale když jsem v pátek dostal horečku, do jisté míry jsem si oddechl. Bohužel přes víkend jsem se ze všeho dostal a úderem úterního poledne mě tedy šéf vezl do Dobříše na první skupinu. Uklidňovat mě mohl jen příslib dvou kolegyň z naší kanceláře, že mě budou chránit.

Připraven na nejhorší jsem se po příjezdu pozdravil s paní, která všechno organizovala a čekala na mě s úsměvem u vchodu. V zasedačce mi zmíněné dvě kolegyně všechno připravily, sám jsem musel zadat pouze heslo do svého uživatelského účtu. A nakonec si každá z nich sedla vedle mě - jedna vpravo, druhá vlevo.

Po pár minutách mi bylo jasné, že přeháněly. Nákupčí reagovali tak, jak jsem předpokládal, kde jsem to odlehčil, tam se zasmáli, kde jsem čekal dotaz, tam mi jej položili. Vlastně šlo nakonec o příjemně strávené odpoledne. Konec sice nastal o pár minut dřív, než jsem předpokládal, a to proto, že se mi vybil zapůjčený notebook a adaptér nikdo neměl. Zatímco se tomu ostatní odlehčeně zasmáli, má ochránkyně po levé ruce mi nenápadně špitla: "Já jsem ho schválně nechala nabít jen napůl, kdyby tě hodně trápili..." To jsem se musel zasmát i já. Co všichni blbnou? Odcházející obchoďáci mi děkovali a loučili se se mnou. Z prvního dne mi tak v hlavě utkvěl jen jeden mladý snaživec, říkejme mu pracovně třeba Hujer...

Během programu mě vyrušil otázkou, zda si může nastavit přeposílání služebních mailů do soukromé schránky na Gmailu, protože tu má sesynchronizovanou s blackberry a mohl by tak mít neustálý přehled o poště. Bohužel to z bezpečnostních důvodů nelze. On mi to trochu smutně odkýval a zase zvesela spustil: "Já bych si ty maily přeposílal na svoji schránku, kterou mám sesynchronizovanou tady s blackberry (ukázal mi blackberry) a hned bych měl přehled o poště. Šlo by to?" Trochu jsem zalapal po dechu, vždyť na to jsem, myslím, právě odpovídal?! Nicméně svou zamítavou odpověď jsem zopakoval.

Když školení skončilo, osiřel jsem v místnosti se svými bodyguardkami a jedním účastníkem, který mě požádal o radu se svým konkrétním problémem. V tom se za mnou znovu objevil Hujer s blackberry: "Já jsem si právě říkal, jestli by nešlo, že bych si všechny maily nechal přeposílat na soukromý mail, protože ten mám sesynchronizovaný tady s blackberry a mohl bych si tak pořád kontrolovat poštu…" Chápavě jsem pokýval hlavou a znovu trpělivě zopakoval, že to bohužel nelze. Jelikož se nadechl k dalšímu přívalu slov, dodal jsem rychle, že si to tedy napíšu a zkusím to předat dál, zda by se s tím něco nedalo udělat, i když si od toho moc neslibuju. Věnoval jsem se dál problému na počítači, ale koutkem oka si všiml, že Hujer vedle mě stále stojí. Podíval jsem se na něj, on se usmál a naznačil rukou pohyb tužky: "A kdy si to zapíšete?" Abych se nezbláznil, uklidnil jsem ho, že hned. Obešel jsem celou místnost ke svému místu, zapsal si poznámku, vrátil se k rozdělané práci a on teprve pak odešel.

Druhý den jsem měl opět ve dvanáct odjíždět z kanceláře směr Dobříš. Při vypínání PC jsem si všiml, že mi právě přišel mail od Hujera. Neodolal jsem a otevřel ho: "Zdravím, včera jsem spolu mluvili na Dobříši ohledně možnosti nastavení pravidla v LN - odeslat kopii přijaté zprávy na soukr. email (gmail). Ideální by to bylo v tom, že moje stávající BB s ním mám sesynchronizované a měl bych tak přehled o došlé poště…" Napadlo mě, že je hezké, že naše společnost zaměstnává i postižené...

Po příjezdu do Dobříše jsem se vydal známou cestou do zasedačky, ovšem nahoře na schodech už na mě čekal Hujer. Jakmile mě spatřil, rozzářily se mu oči. "Dobrý den! Četl jste můj email? Já bych si právě představoval, že bych si nechal maily posílat na soukromou adresu…" Nééé, chtělo se mi zakřičet a utéct! To druhé jsem taky udělal, utekl jsem do zasedačky, ale ještě jsem netušil, jak svého rozhodnutí budu litovat a že jsem se radši měl celé odpoledne bavit s Hujerem o možnosti přeposílání mailů do soukromé schránky…

Ne nadarmo mi mé ochránkyně při odchodu z pražské kanceláře řekly, že tam bohužel tentokrát nebudou, ale že právě dneska to bude teprve něco. Den předtím tam byli lidi z Prahy a Moravy, ale tentokrát tam budou jen místní. Varovaly mě, ať se nesměju...

A měly pravdu. O tom ale příště, ještě to stále rozdýchávám...