Tři sestry, Krucipüsk – MSD Kolín (21.11.2015)

V sobotu krátce poté, co odjela návštěva, jsem musel rychle vykoupat Andreáska, uložit ho a i přes jeho dojemné prosby, ať neodcházím, podpořené pláčem, jsem se vydal do Kolína na koncert Tří sester.

Trochu jsem se obával cesty, protože jsem měl dokonale zamrzlé auto, kapičky na kapotě a skle se proměnily v pevnou ledovou vrstvu a dokonce šly otevřít jediné dveře. Naštěstí ty na místě řidiče, ostatní byly přimrzlé. Pro jistotu jsem tedy jel opatrněji než obvykle, ale nic nečekaného se nepřihodilo. Teda až na úplně přeplněné parkoviště, které jsem nakonec ani neobjel, protože někteří tam nechali auta i v takových místech, že nebylo možné projet (zdravím řidiče bílé dodávky;-)) a musel jsem tak nakonec vycouvat. Nakonec mi nezbývalo, než zaparkovat na ulici poměrně daleko od náměstí.

Další drobná komplikace nastala u vstupu při kontrole mé elektronicky objednané vstupenky. Pořadatel načítal vytištěný QR kód mobilem, ale ať jej bral z jakéhokoli úhlu, na displeji se mu zobrazoval název akce "Eva a Vašek". To mě docela šokovalo, i když nakonec celkem pobavilo. Po několika marných pokusech pán mávnul rukou a pustil mě. Nad zmíněným kódem byl správný název, navíc já asi nevypadám jako cílovka zmíněné dvojice, takže mi důvěřoval.

Do sálu jsem dorazil krátce po půl deváté a Krucipüsk zrovna hrál Cirkus dneska nebude. Bohužel mi velmi brzy došlo, že tentokrát dvojkoncert začal včas a ne s obvyklým zpožděním, s nímž jsem tentokrát zcela výjimečně počítal, navíc bez předskokanů, takže jsem od první kapely stihl jen pár písniček. Ale i ty stály za to - Rock'n'roll to není prdel a stejně tak jedna ze závěrečných Láska je kurva, kterou Tomáš Hajíček uvedl slovy, že když nás čekají ty poslední vánoce… Kupodivu to byla jediná narážka na současnou politickou situaci. Čekal jsem hlavně cosi před písničkou O strašlivé vojně s Turkem, ale marně. I s přídavky se Krucipüsk rozloučil po deváté hodině a po nezbytné době na pódiové úpravy se v půl desáté rozeznělo tradiční intro Dechovky. A pak už zase jedna pecka za druhou, od Ztráty imunity, přes starší Angelo mutuje (myslím, že moc lidí v sále Angela nepamatuje) až po prastaré Sny o lahvích sody. Z novinek pak zazněly Kocovina, Svatá Petra, Plechový Ježíš a z tradičních kousků Mexiko, Zelená, Nechci do ústavu, Kovárna… Při Kalhotky ze Lhotky vytáhla Supice kalhotky (z kapsy) a hodila je do publika. Na pódium se ještě jednou vrátil Tomáš Hajíček a společně s Fanánkem zazpívali Hoja hoj, kterou kdysi převzali už legendární Hubert Macháně.

Před jedenáctou se Sestry rozloučily, ale bylo jasné, že jest+ budou přidávat, definitivní konec pak představovaly písně Fáma a Modlitba pro partu. Úplný konec nastal asi ve čtvrt na dvanáct.

Nejspíš jako malá příprava či ochutnávka na nadcházející velký vánoční koncert v O2 Aréně probíhala vzadu velká projekce, ale ne klasické promítání, nýbrž na takvé ohromné světelné stěně, jak to bývá na velkých koncertech profi kapel. A Tři sestry už rozhodně jednou z takových jsou.

Nebýt kulturák tak neuvěřitelně narvaný, asi by koncert neměl chybu. Mimochodem, když se vrátím ke vstupence, může mi někdo vysvětlit, proč se píše cena v předprodeji, která neplatí? Sice to měly být tři stovky, ale po potvrzení všeho, co se potvrdit muselo, k ceně přiskočí ještě jakýsi manipulační poplatek, který není specialitou Kolína, avšak vůbec nechápu, za co si připlácím, když si vstupenku kupuju sám přes net, zaplatím ji bezhotovostně a na vlastní náklady si ji pak vytisknu. V každém případě by místo tří stovek na plakátě měla být cena 310. To jen pro pořádek.

Cesta domů proběhla v pohodě, držel jsem se striktně předpisů, protože jsem postupně viděl dvě policejní hlídky, které chytly jiné řidiče. I tak jsem se dvakrát lekl, prvně, když mi pár metrů před autem přeběhl zajíc a podruhé ještě o něco víc, když se ze stromu přímo proti mně vznesla ohromná sova a minuli jsme se sotva o metr.

Víkendová výstava...;-)

V sobotu ráno jsme se s klukama po několika týdnech vypravili do Lysé nad Labem, kde se konala výstava Chovatel, která slibovala králíky, holuby, drůbež, morčata a dokonce i kočky. Počasí bylo zcela neutrální, spíš chladné, proto mě velmi překvapily ulice zaplněné zaparkovanými auty. I kdybych nechtěl, musel jsem tedy zamířit k té nejzazší, kde jsme vždycky až na vzácné výjimky parkovali zdarma, ale už minule se tam objevila cedule, že se tam také platí. Ovšem tentokrát to zprvu vypadalo beznadějně i zde, nakonec se ale kdesi vpředu skrývalo poslední volné místo. Paní, co jela autem hned za mnou, mě v tu chvíli asi musela hodně proklínat. V každém případě stejně jako posledně, ani tentokrát tam nestál nikdo, komu bych měl zaplatit.

Od auta jsme se vydali k výstavišti a už zdálky jsem nemohl věřit vlastním očím, protože tak velkou frontu u pokladen jsem tam ještě nezažil. Opět jsem musel odmítat pána i paní, kteří vybírali na charitu. Vzhledem k tomu, že tam stojí vždy, mě už taky napadlo, jestli by nebylo účelnější místo celodenního postávání a nabízení přívěšků, jít někam na brigádu na stejný počet hodin a výdělek potom té které organizaci předat. Myslím, že by to bylo výhodnější pro všechny strany. Ale nechci být hnusný...

Po vystání fronty na lístek (oba kluci mají stále vstup zdarma) jsme se zařadili do další fronty, kde mi vstupenku měli utrhnout. Až pak jsme se dostali dovnitř. Kluci byli zase vzorní a stále se mě předpisově drželi za roku, ale musím uznat, že uvnitř bylo sice dost lidí, ale nebylo to tragické. Už jsem tam zažil větší nával. Asi teda byl problém jen v tom, že jsme dorazili ve stejnou dobu jako všichni ostatní.

Čekal jsem, že se jako vždy zdržíme chvilku, jenže tentokrát jsme si tam docela pobyli, protože zvířat tam byly skutečně mraky. Dokonce i Álovi, který nejprve po chvilce prohlásil, že už chce domů, se tam nakonec zalíbilo a vydrželi bychom tam nejspíš ještě mnohem déle. Takhle jsme asi po dvou hodinách zamířili k východu. Kluci měli hlad, tak jeden si vybral párek v rohlíku a druhý trdlo. Upřímně - ten párek v oschlém rohlíku s kapičkou kečupu bych se styděl prodávat, ale prý byl dobrý. Trdlo vypadalo rozhodně lákavěji.

Největší průšvih ale nastal právě v samotném závěru, protože jsme zjistili, že v celém areálu neprodávají cukrovou vatu, což se nám tam stalo asi poprvé za celou dobu, co do Lysé jezdíme. Vlastně jde už o tradici, že si na doma koupíme nejméně dva kyblíky vaty. Tentokrát tedy nic. Alespoň jsem ušetřil. Venku mě kluci přemluvili, abych jim koupil balónky a vzhledem k nenadálé úspoře za sladkosti jsem souhlasil. Sám Andík potom prohlásil, že paní, která nám je prodávala, byla mnohem příjemnější než pán (nazvěme to pravým jménem - takový vekslák), který obvykle postává u garáže o pár metrů vedle. A mně nezbývalo než souhlasit. Už to, že jsem za dva balónky utratil 60 korun místo obvyklých cca 250, o něčem svědčí.

Zatímco si kluci hrdě nesli barevné balónky a dojídali svačinu (podle času tedy spíš oběd), jsme došli k autu a mohli se vydat domů. Cesta utekla v naprosté pohodě, překvapilo nás, že zatímco jsme byli v Lysé, tak jen o pár kilometrů vedle pršelo.

Kluci měli po celou dobu skvělou náladu a za chvilku jsme dorazili domů, kde už na nás čekala návštěva.

Mimochodem velmi příjemný den!;-)

Betontod, Swiss & Die Andern - Haus Auensee, Leipzig (6.11.2015)

Jak už zaznělo v minulém příspěvku, v pátek jsem vyrazil do Lipska na koncert Betontod. Letos se mi je tak poštěstilo vidět naživo hned dvakrát.

Jelikož se akce konala nedaleko hotelu, stačilo mi vyjít až před půl osmou a na místo jsem dorazil tak akorát. Do poslední chvíle jsem netušil, na jakou předkapelu se můžu těšit. A přiznávám, že nakonec šlo trochu o zklamání. Potěšilo mě snad jen to, že na osm hodin naplánovaný začátek byl s německou přesností dodržen, dokonce předskokani nastoupili o dvě minuty dříve (zajímavé srovnání s mým posledním pražským koncertem, který měl začít v sedm a v půl osmé jsme ještě stáli na ulici před zavřeným klubem;-)). Co se hudby týče, varovat mě mohlo už to, že jako první se objevil DJ, který pak obsluhoval jakýsi mixák, po něm dorazil kytarista, bubeník, basák a zpěvák. Teda spíš rapper. Já nevím, prostě nemám rád machýrky v rovných kšiltech, dýdžeje s hlavou zlomenou ke sluchátkům a rappery, co mají kalhoty až u kolen, ze kterých jim čouhají trenky a neustále si sahají do rozkroku. Brzy jsem ale pochopil, že jsem z davu asi jediný. I na první pohled ukázkoví pankáči se velmi dobře bavili. Název kapely se mi stále nedařilo chytit, pochopil jsem pouze, že jsou z Hamburku, ale jinak jim bylo rozumět skvěle. Až doma jsem potom vypátral, že šlo o Swiss + Die Andern a velmi mě pobavila německá Wikipedia, která se mi snaží tvrdit, že rapper Swiss se před několika lety vykašlal na hip hop, posléze i na rap a nyní pilně koncertuje s již zmíněnou punkrockovou kapelou. Buď jsem dosud nikdy neslyšel rap nebo punk, jiná možnost není. Snad v každé mezeře pozvedl zpěvák kelímek s pitím a zvolal: "Prost ihr Säcke!", aby se vzápětí se dočkal burácející odpovědi publika: "Prost du Sack!" Jedná se o německou opileckou hlášku (Na zdraví, vy parchanti!) a zároveň o narážku na jedno z alb Betontod. Ve 20:40 se rozloučili, po dalších 20 minutách na úpravu pódia sál poteměl a za zvuků intra se objevili Betontod, aby hned na úvod spustili tvrdý kalibr Mein letzter Tag (můj poslední den - tak trochu nelogicky hned na začátku mluvit o konci;-))

Od první chvilky bylo jasné, že večer rozhodně nudný nebude, o čemž jsem se ujistil v okamžiku, kde hned u mě vypuklo brutální pogo, i později, kdy kolem mě několikrát prolétl kelímek s pivem, které zchladilo lidi v širokém okolí včetně mě. Na místě kytaristy Maria Schmelze zaskakoval z důvodu nemoci Tommi z kapely Toxpack a ačkoli vypadal trochu zakřiknutě, na produkci to velký vliv nemělo, i když se nedalo přehlédnout, že tu a tam něco spletl. V průběhu koncertu zaznělo velké množství hitů, namátkou vyjmenuju třeba Flügel aus Stahl, Schwarzes Blut, Glück auf, Kinder des Zorns, Nichts, Traum von Freiheit, Geschichte, Alles, Nebel, Hömmasammawommanomma, Keine Popsongs, Viva Punk, Wind… Zpěvák Oliver Meister vyhledával kontakt s publikem a pobíhal po pódiu, v jedné chvíli i pod ním.

Tempo se trochu zvolnilo při Dagegenstehen, kdy bubeník opustil bicí a zahrál na akustickou kytaru. Dvacet minut po desáté se kapela rozloučila, ale po ujištění se ze zákulisí, že skutečně chceme přidat, se vrátila a mimo jiné zazněla balada Im Himmel s klavírem na halfplayback. Set přídavků zakončila skladba Ich Bereue Nichts. Následovalo loučení, ale protože nadšení fanoušci byli k neutišení, nechali se Frank Vohwinkel (kytara) + Oliver a spol přemluvit (skutečně bylo vidět, že je to neplánované a že nevědí, jestli jo nebo ne, tím spíš, že crew právě začala rozebirat bicí) a zahráli ještě poměrně dlouhou píseň Saufen o 'chlastání', s jednoduchým textem (Saufen, saufen, jeden Tag nur saufen…) který mi trochu připomínal Kovárnu od Tří sester;-)) a pak už byl skutečně konec. Pět minut před třičtvrtě na jedenáct.

Koncert neměl jedinou slabou chvilku. Alespoň po hudební stránce. Bohužel tam bylo zmíněno téma současné uprchlické vlny a já konečně pochopil, proč se k ní Němci staví tak, jak se k ní staví. Mnoho z nich totiž stále cítí zodpovědnost za události z první poloviny minulého století a mají pocit, že právě teď mohou dokázat, že se změnili (Geschichte muss Geschichte bleiben - minulost musí zůstat minulostí).

Jenže na to jsem si už zvykl, neboť mí největší němečtí oblíbenci jsou jakousi shodou okolností a ironií osudu vždy z levého politického spektra…

Jinak si ale koncert zasloužil velikou jedničku s hvězdičkou a ani trochu nelituju dlouhé cesty.;-)

Betontod - Mein letzter Tag:

Víkendová cesta do Lipska...;-)

S největší pravděpodobností poslední letošní výjimečný koncert mě čekal v pátek. Výjimečný nejen tím, že se konal přes 300 kilometrů od mého bydliště.

Ráno jsem odvedl kluky do školky, předtím mi ale ještě Andík nakreslil obrázek, aby mi nebylo smutno. Pak jsem si na okno auta nalepil do Lipska nezbytnou (ovšem naprosto trapnou) ekoplaketu a vyrazil. Ještě jsem si zkraje udělal takovou drobnou přestávku, abych natankoval, nakoupil si občerstvení na cestu a hlavně pár léků, protože jsem den předtím dostal příšernou rýmu a díky tomu ani moc nespal.

Cesta probíhala bez problémů a to i přesto, že vládla poměrně nepříjemná mlha. Ráno jsem se ještě na idnesu dočetl, že cestou z Prahy na sever by měla polevit, protože v Ústí zcela nečekaně smog není. Právě tam jsem ale jen o chvilku později musel zapnout i mlhovky. Na poslední benzince u nás jsem ještě zastavil, abych si dal kafe a překvapily mě tam dva autobusy plné vojáků. Po vyjetí z tunelů u hranic začalo svítit sluníčko a to mě provázelo po celou druhou část cesty, která utíkala zcela bezproblémově.

Na hranicích jsem si hodně povzdechl, přišlo mi to jako takový poloviční návrat zpět v čase. Já se tady na blogu ještě nijak nezmínil o uprchlících, protože bohužel jde o téma, které ani před dětmi doma neprobíráme, aby náhodou někde něco neřekly (ještě před pár lety jsem netušil, že budu řešit stejný problém jako kdysi naši rodiče a budu si muset dávat pozor, co doma říkám). Každopádně jsem se přiblížil k hranici, minul německou ceduli a už jsem byl naváděn jakýmisi provizorními zátarasy na odpočívadlo, kde jsme směrem na Drážďany dřív vždycky stavěli. Jenže odpočívadlo je zrušené, místo toho tam postávají desítky policistů. Rychlost je postupně snížena až na 10 km/h, oni vám nakouknou do auta a pokynou, že můžete pokračovat. Jasně nic tragického, ale přišlo mi to líto. Trochu jsem se bál, protože jsem v kufru měl hozenou druhou bundu a boty na večer a nevím, jak bych vysvětloval, proč si vezu druhé oblečení...;-)

Kus za Drážďanami doprava trochu zhoustla, ale nic vážného, o pár kilometrů dál takřka zela prázdnotou, aby se před Lipskem opět slušně zaplnila. Jednou mi lehce zatrnulo, když jsem se chystal předjíždět rychlým pruhem, letmým pohledem do zpětného zrcátka zkotroloval situaci, až kdesi v dálce za mnou viděl světla auta. Jenže ta maličká tečka kdesi vzadu byla během okamžiku za mnou, já se tak tak stihl zařadit zpět, aby ona stíhačka značky BMW mohla nerušeně prolétnout kolem a zmizet v dáli přede mnou. Zlatý dálniční limit u nás, který sice málokdo dodržuje, ale pro orientaci to stačí!:-)

Chvilku poté, co jsem opustil dálnici, jsem se ocitl v Lipsku, bylo kolem druhé odpoledne, doprava klidná, navigace zcela vzorně ukazovala cestu, teda kromě excesu, kdy mi na veliké křižovatce náhle spadla z okna, naštěstí jsem brzdil na červenou a mělk tak dost času ji připevnit zpátky. Až kousek před hotelem jsem musel zaimprovizovat, jelikož silnice byla uzavřena, ale neztratil jsem se a za chvilku už parkoval v cíli.

Hotel přesně podle recenzí vypadal zevnitř mnohem lépe než zvenku, ubytoval jsem se a za chvíli se vydal obhlédnout, kam to vlastně večer půjdu. Byl jsem mile překvapen jednoduchou cestou, která ani mně, notorickému bloudiči, neposkytovala moc možností, abych se ztratil. O něco méně mě nadchla jakási špína zašlých ulic, plno psích hromádek... Když jsme na jaře byli na stejné kapele v Drážďanech, připadalo mi tam všechno jaksi hezčí. I lidi lépe oblečení a usměvavější než v Lipsku. Ale možná šlo jen o můj subjektivní názor. Taky mi přišlo zvláštní, že silnice se dvěma pruhy v každém směru a s tramvajovým pásem uprostřed tak nějak postrádala přechody pro chodce. Nejdřív jsem přemýšlel, jak se dostat na druhou stranu a pak jsem si všiml, že lidé zkrátka přecházejí kdekoli a kličkují mezi auty. Ulice byla celkem dost široká a nepřišlo mi to moc bezpečné, proto jsem se snažil cestu plánovat tak, abych přecházel co nejméně. Samotný Haus Auensee jsem potom nemohl přehlédnout, totiž přeslechnout, protože uvnitř právě probíhala zvuková zkouška a já se tak navnadil na večer ještě víc.

Samotnému koncertu bude věnován samotný příspěvek.

Už několikrát mě napadlo, jestli placení za hotel není v mém případě jaksi zbytečným vyhazováním peněz. Stejně jako vždy, ani tentokrát jsem toho moc nenaspal. Usnul jsem kolem jedné hodiny, už za hodinu jsem se ale prvně probudil kvůli rýmě. Pak se mi ještě podařilo zabrat, ale od čtyř jsem byl definitivně vzhůru. Naštěstí se snídaně podávala už od 6:30, takže ještě před ní jsem si stihl všechno zabalit a potom se mohl klidně odhlásit. Velmi mě překvapil pán na recepci, který byl tak zdvořilý, až mě to chvílemi přivádělo do rozpaků. Když jsem mu potom poděkoval za závěrečný účet, dokonce mě velmi vlídně poopravil: Nikoliv, to my děkujeme vám, že jste se rozhodl u nás ubytovat!

Pak jsem popojel pár desítek metrů do Kauflandu, protože jsem samozřejmě klukům slíbil, že jim něco přivezu. Za "pár" drobností jsem na pokladně nakonec nechal takřka 50 Euro, ale co by člověk neudělal pro děti. Před půl desátou jsem opouštěl parkoviště a vydal se směrem domů. To jsem tedy měl v plánu, ovšem nebyl bych to já, abych alepoň jednou pořádně nezabloudil. Osudnou se mi stala ona už jednou zmíněná uzavřená cesta, protože navigace na ní tvrdohlavě trvala a já se proplétal okolními jednosměrkami v naději, že se jí vyhnu a trasa se přepočítá jinudy. Jenže i když jsem ujel už několik kilometrů, vždycky jsem se nakonec úplně jinudy vrátil na stejné místo. Myslím, že jsem tak ztratil nějakých 30 minut.

Pak jsem se ale konečně zorientoval a za dalších několik minut se ocitl na dálnici, kde to už bylo dobré. Ačkoli jsem se po celkem probdělé noci nijak zvlášť unaveně necítil, raději jsem si několikrát dopřál pauzu a někdy po obědě jsem konečně a bezpečně dorazil domů.

Statistika

Tam: 326,6 km / 19,9 l benzínu

Zpět: 324,2 km / 20,5 l benzínu