Základy výchovy...;-)

Rád bych tady uvedl na pravou míru pár věcí týkajících se výchovy dětí. Ne všechno je nutně tak, jak to vypadá!;-)

Andy si rád tu a tam hraje na pejska. Už v bývalém bytě měl největší radost, když jsme mu nasypali nějaké křupky do misky a dovolili mu s ní zalézt pod stůl, který v tu chvilku představoval psí boudu. S postupem času si uvědomil, že správný pes má rád kosti. Takže když jsme na posledy měli pečené kuře, celý oběd mě Andy otravoval, jestli mu potom dám kostičky na oblízání. Když už byl nesnesitelný, slíbil, slíbil jsem mu, že mu kosti dám, pokud bude hodný a všechno sní. V tu chvíli se rozzářil a vykřikl - hurá, dostanu kosti! Kdyby šel zrovna někdo kolem a tohle slyšel, sociálka by na sebe nenechala dlouho čekat.

A co teprve, kdyby někdo zaslechl pokračování jen o pár dní později... To Andy přišel s vlastním receptem na kompot. A ne ledajaký! Přemluvil nás, že si připraví chlebový kompot. Jde o skutečně luxusní gastronomický zážitek, posuďte sami - voda, chleba a to vše zapíjet vodou a zajídat chlebem. Mňam!

Svou krkavčí lásku ale samozřejmě rovnoměrně rozdělujeme. Ála si takhle jednou vytáhl z krabičky papírový kapesník, připlácnul si ho na hrudník a chodil zakloněný po domě (aby mu to neupadlo) a hrdě se chlubil: "Nová mikina!" Jen o den později potom před sebou tlačil po kuchyni židli sem a tam a volal: "Mám auto!"

Přísnost ale musí být. A dokonce přináší první ovoce. Alexek za mnou přišel s obalem na dudáka, podal mi ho a řekl: "Otevřít!" Když jsem mu ho otevřený podal zpět, špitnul: "Děkuju, pane!"

Jako by nestačilo, že dětem nedáme najíst, místo oblečení nosí kapesník, hrají si s židlí a říkají mi pane, my je ještě vedeme ke karbanu. Andy totálně propadl kartám, především pak Černému Petrovi (mimochodem - jak dlouho bude ještě tato hra legální? My už v práci v nastavení spamového filtru nemáme položky Black list a White list, ale politicky korektní Good senders a Bad senders). Hrát by mohl denně. Jen ještě musí natrénovat správný poker face…;-)

Kde se asi skrývá Černý Petr…?;-)

Dlouhá cesta...;-)

Poměrně dlouho jsem si tu nestěžoval na cestování, vlaky zkrátka jezdily tak, jak mají. Tedy plus mínus. Až do včerejška. To se cesta z původních 43 minut protáhla na lehce přes dvě hodiny. Celé strávené ve vlaku. V tom hnusném východoněmeckém, co je snad ve všech slušných zemích vyřazený, ale na naší trati plní funkci dvou spěšných spojů. Tam jsme se dvě hodiny mačkali s ostatními na místech pro trpaslíky.
Samozřejmě chápu, že se někdy něco rozbije - včera to byla údajně spadlá trolej, ale jak pokaždé říkám, podle mě je neomluvitelné, že vás prostě někde v polích nechají stát a nikdo nic neřekne. Na druhou stranu je pravda, že mohlo být i hůř, aspoň jsme seděli ve vlaku. Sice nepohodlně, ale v teple.
Musím ale říct, že sice jsem byl naštvaný, protože po dlouhém dnu v práci si člověk dokáže představit lepší způsob trávení volného času, nicméně společnost ve vagónu taky nebyla špatná. Takové jedno zpoždění dokáže celkem zkomplikovat plány.
Třeba jako páru, který měl po páté hodině objednaného opraváře televize. Nejprve telefonicky zajišťovali někoho, kdo by ho pustil domů a nenápadně tam na něj dohlédl, kdyby to náhodou nestihli včas. A nakonec se s nimi opravář bezradně stojící u nich doma u jejich rozbité televize musel taky spojit, aby mu po telefonu popsali závadu. Závadu, která se v tu chvíli samozřejmě ne a ne projevit.
Další pán sedící jen přes uličku s vystaveným deštníkem ČSSD (dobře mu tak;-)) měl ještě složitější zařizování. Jestli jsem to dobře pochopil, organizoval přípravy na prodej bytu. A právě včera měl přijít řemeslník, aby si byt obhlédl, a navrhl částku, za kterou jej zvelebí. Pán jedoucí z práce evidentně nechtěl nechat nic náhodě. Proto nejprve obvolával známé, zda by pro něj nemohli přijet autem před nádraží. Když zjistil, že to bude na delší dobu, začal volat dalším známým, aby si u něj doma vyzvedli klíče, dostavili se do bytu a tam dohlíželi na řemeslníka. Zároveň je úkoloval, co mají říkat, respektive neříkat. Hlavně prý nemají říkat, že je tam poslal on. Jenže když už tam se stejným úkolem nasměroval asi čtvrtého člověka, začalo to být mírně řečeno zvláštní.
Nakonec zavolal ještě přímo řemeslníkovi a dal mu vesměs stejné instrukce jako všem ostatním. Každému navíc zdlouhavě líčil, co se přihodilo. Jen řemeslník jej přerušil, protože ve stejném vlaku měl ženu. Pán byl poněkud zaskočený, že jeho báchorku někdo nechce slyšet, tak navrhl, že ji potom odveze od nádraží autem, které tam na něj mělo čekat. A úplně zapomněl na to, že ji vlastně nezná, takže ani neví, jak vypadá. Ještě během tohoto hovoru se vlak pohnul a pán vítězoslavně zvolal: "Jé! Vidíte to? Už jedeme!" V tu chvíli kdosi vzadu vyprsknul smíchy.
Vzhledem k tomu, že někdo chytrý před náš spěšný vlak pustil osobák jedoucí podle řádu až po nás, museli jsme ještě před každou zastávkou stát, ale domů jsme se nakonec dostali.

2 roky...;-)

V pátek uplynuly přesně dva roky od narození Alexka a oslava celkem logicky padla na sobotu. Ráno mě tedy čekala cesta do Křince pro dort. Mlha se mi moc nelíbila, ale pořád lepší než náledí, před nímž předpověď strašila.

Cestou jsem si udělal malou zajížďku do Nymburka a ta mě málem stála pravé dveře. To když jsem vjížděl z vedlejší na hlavní a přes auto krásně zaparkované v křižovatce jsem přehlédl jiné přijíždějící zprava. Ono to bylo tak, že jsem v dálce viděl dva vozy, které jsem nechal projet, a za nimi už nic jet nemělo. Nevím, odkud se ten jeden vyloupl, naštěstí jel dost pomalu, tak jsme na sebe chvilku z těsné blízkosti zírali, ale nic se nestalo. Ani na mě nijak negestikuloval.

Druhý podraz na mě čekal ve Vestci. Blížil jsem se k ceduli začátku obce a nemohl přehlédnout, že u ní je připevněna ještě cedule značící nerovnost vozovky doplněná ještě tabulkou 400 m. Nijak mě to nepřekvapilo, šetří se všude, proto tolik značek na jednom sloupku. Přibrzdil jsem na předpisových padesát, když v tom se přesně při míjení značek ozvala strašná rána a auto nadskočilo. Hm, kdo by řekl, že 400 metrů je takhle krátkých...

Pak jsem už ale bez problémů dorazil k paní, která nám připravila dort. Zdolal jsem kluzké schody u domu, cenu jsem zaokrouhlil (ani ve snu by mě nenapadlo, jakou to paní udělá velikou radost) a vyrazil zpátky.

Jelikož Ála ještě pořád nemá žádnou oblíbenou postavičku nebo hrdinu (i když jak nad tím teď přemýšlím, vzhledem k aktuálnímu večerníčku to dost možná bude Krakonoš, tedy přesněji Kakonoš;-)), zvolili jsme nakonec dort ve tvaru pejska. Původní nápad, že by měl vypadat jako Daník prarodičů, jsme nakonec zamítli, protože jsme měli strach, že by ho kluci nechtěli jíst. Vybrali jsme tedy neutrálního a výsledek, myslím, stál za to. Paní se zase pochlapila!;-)

Oslava se velmi vydařila, takže ještě jednou - Álo, všechno nejlepší!;-)

Občanka...;-)

Minulý týden jsem vyhlížel dost nedočkavě. V Kolíně jsem si totiž měl vyzvednout novou občanku, která se po změně bydliště měsíc připravovala.

Ono by na dočasně platném starém dokladu s papírovým dodatkem nebylo nic špatného, kolikrát za měsíc jej člověk opravdu potřebuje, že ano… Ovšem někdy se stane, že shodou náhod musí člověk občanský průkaz ukazovat každý den. Dvakrát.

Ona mi totiž, aby toho nebylo málo, ještě v prosinci skončila platnost IN-Karty na ČD. Jelikož jsem moderní člověk, objednal jsem si novou přes e-shop Českých drah. Všechno fungovalo téměř bez chybičky a já jsem si nakonec stáhl "dočasnou" slevovou kartu v pdf formátu. Čekal jsem nějakou malou kartičku, kterou si vytisknu a budu ji měsíc ukazovat, než obdržím plnohodnotnou.

Jenže ta kartička byla na formátu A4. A co víc - časové jízdenky se na ni samozřejmě nahrát nedají, takže jsem musel používat klasický papírový lístek. No a aby toho nebylo málo a informace byly kompletní - dočasná IN-Karta je platná pouze s občanským průkazem. Jenže můj ustřihnutý občanský průkaz byl platný pouze s dodatkovou papírovou kartičkou. Takže každá kontrola průvodčím ve vlaku byla taková úředničina. Nejprve podat jízdenku, potom IN-Kartu, k ní samozřejmě občanský průkaz a k němu kartičku potvrzující platnost znehodnoceného dokladu. Když jsem měl štěstí, stihl průvodčí zkontrolovat ještě někoho dalšího, v opačném případě uvázl u mě. Ono totiž nestačilo ty papíry jen ukázat, pracovník ČD totiž ještě ověřoval platnost samotného dočasného papíru opravňujícího mě ke slevě a to přes QR kód a zabudovanou čtečku v přístroji. Jenže ověření bylo možné pouze tehdy, když byl signál (já bych to nevěděl, ale jednou mi to vysvětlil průvodčí, když několik minut bez výsledku skenoval kód). A teď už také vím, že podél trati je opravdu hodně míst bez signálu…

Takže teď si obou těch kartiček vážím mnohem víc než předtím. A vůbec mi nevadí, že na fotkách na nich vypadám jako trotl a podpis na občance připomíná patlanici od předškoláka…;-)

Změna je život...;-)

V závěru roku jsme se po více než pěti letech rozešli s naším poskytovatelem internetového připojení.

Po přestěhování jsme jej kontaktovali, zda by mohl zařídit internet i na naší nové adrese. Ačkoli mi po telefonu sdělil, že toho mají hodně, už večer se se mnou spojil jeden z jeho techniků a domluvili jsme se hned na dalším dnu. To mi přišlo super. Musel jsem sice do práce, nicméně doma byla manželka.

Mladík dorazil trochu se natřásal (byla u nás na návštěvě známá) a potom se suše zeptal, zda máme dostatek náhradních střešních tašek, protože nám rozebere půlku střechy a přitom se jich dost rozbije. Pak odjel.

Když jsme to doma probrali, bylo nám hned jasné, že do toho nejdeme. Zjistil jsem si informace o jiných možnostech a druhý den kontaktoval O2. Chápete to? Já takový zapřísáhlý odpůrce Telekomu a posléze O2, jsem jim padl do osidel nejprve nepřímo přes mobil a teď dokonce ještě tohle!;-)

Další den asi tři hodiny po odeslání kontaktního formuláře (v pracovní době;-)) jsem už seděl doma a periferně jsem si všiml auta, které nezvykle pomalu projelo pod naším oknem. Takových tam jsou denně mraky, pozornost jsem tomu nevěnoval, ten pohled se mi vybavil až při následném telefonátu, kdy mi zástupce O2 sdělil, že před chvíli u domu provedl kontrolu technických možností… Dohodli jsme se, že dorazí hned následující den.

Napsal jsem našemu bývalému poskytovateli suše věcný email o pár řádcích, že na základě podmínek, které nám sdělil jeho pracovník, jsme se rozhodli pro jiné řešení a že žádáme ukončení smlouvy. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a v mailu, z něhož jsem měl pocit, že jsem sáhnul na ego kámošovi u piva, mi bylo velmi diplomaticky sděleno, že jsem debil. Vstřícným krokem pak bylo prominutí výpovědní lhůty (která mě obecně dost překvapila, netušil jsem, že jsem byl vázán).

Od O2 nám byla nabídnuta akční cena, takže jsme na tom nakonec ještě vydělali a nebýt drobného zaškobrtnutí v podobě zbrklé SMS zprávy, že vše bylo zaktivováno a služby můžeme využívat, když tomu tak ještě nebylo, neměl bych si na co stěžovat.

Takhle jsme alespoň dostali vánoční dárek, neboť všechno se nám rozeběhlo 24.prosince ráno. A střecha zůstala celá…;-)

PF 2014