Pro dobrotu...;-)

Čas jsou peníze - této pravdy jsem si moc dobře vědom, proto každý den z vlaku urychleně pospíchám na metro a potom do práce. Musím stihnout hned první spoj, abych do kanceláře dorazil ve třičtvrtě na sedm. To totiž znamená další čtvrthoďku přesčasu. A není to žádná sranda - polouzavřené nádraží znamená proplétání se mezi podpěrnými sloupy a davy lidí z vlaků a dnes dokonce další podpásovka - poté, co jsem svižně sešel po eskalátorech, zastavili mě ještě revizoři. Já vím, je to jejich práce, jde jim o prachy - ale to mně přece taky!;-) Naštěstí kontrola proběhla bleskově a já na poslední chvíli stihl i metro.

Dorazil jsem do kanceláře, kde dneska měl od šesti kolega, který sedí poměrně daleko ode mě. Ze svého místa jsem viděl jen kousek skloněné hlavy, tak jsem do neurčita zvolal pozdrav. Nic. On tam asi chrápe, pomyslel jsem si a potichu se usadil. Za pár minut ke mně zamířil a podivil se, že mi funguje počítač. "U mě nejde proud," osvětlil svůj údiv. Zároveň dodal, že hned v šest problém ohlásil na recepci a požádal, zda by mohli nahodit pojistky. Odpověď ostrahy ho překvapila stejně jako mě. "My pojistky nahazovat nesmíme, protože nemáme vyhlášku 50!" Výborně. Nezbývalo mi tedy, než zapomenout na plány, kdy jsem si chtěl vyřešit pár "svých" tiketů, a naplno se zapojit.

Po chvilce mi vyskočil email od šéfa z Německa. A prý že co dělám, že od rána jsme nedostupní a vypadá to na průšvih. Zatímco jsem byl připojený na čísi počítač a řešil jeden z prvních ranních problémů, odpovídal jsem mu chatem. Problém je, že on netuší, jak máme směny a podle strohých německých vět jsem pochopil, že ho to v podstatě nezajímá. Důležité bylo, že příště prý musím všchno ohlásit do Německa, aby se mohlo urychleně přejít na náhradní řešení. Jak to měl třeba takový kolega nahlásit, když v jeho části kanceláře nešel proud, tudíž nefungovalo nic a hlavně ho nenapadlo zkoušet úplně všechny počítače (jpřiznávám, že mě by narozdíl od něj nenapadlo ani zkoušet ty hned vedle;-)), to už nevysvětlil.

Takže vlastně pro dobrotu na žebrotu - kdybych býval nechodil včas, ba dokonce s předstihem, abych toho víc udělal, nikdo by se do mě nepustil...;-)

Pařánek Jr....;-)

Kdyby nás někdo pozoroval v neděli ráno, musí si zákonitě pomyslet, že jsme cvoci. Anďas se probudil někdy kolem šesté, posadil se a začal si povídat. Samozřejmě už dávno jsem ho prokoukl, proto vím, že jediným důvodem jeho ranních přednášek je to, abychom se probudili. Já jsem sice už vzhůru byl (v šest hodin už mám zpravidla poledne;-)), ale dělal jsem, že spím. Andík se dá totiž jednoduše ošálit, stačí mít zavřené oči. Jenže potom použil podpásovku, kdy najednou vykřikl: "Kuk!" Snad to byla zvědavost, nebo něco jiného, každopádně jsem se na něj podíval, takže mi nezbývalo, než pro něj dojít.
První ranní zastávka samozřejmě míří do naší postele, nejinak tomu bylo tentokrát. I další činnost byla přesně stejná, jako jindy - Andreásek mě přeleze (nejlépe pak přes hlavu), natáhne se k rádiu na nočním stolku a neomylně ho pustí. Pak se nade mnou postavil na čtyřech a začal pařit hlavou. Pro lepší představu se skočte někdy podívat na rockový koncert,kde paří máničky. Přesně stejné pohyby nacvičil Anďas. Kde to okoukal netuším. Každopádně jak tak mlátil hlavou do prázdna, neustále mě sledoval, takže mi po chvilce došlo, že aby byl šťastný, musím začít "pařit" taky. Začal jsem vleže kývat, on se spokojeně usmál, jenže najednou se podíval vedle mě a zvolal: "Máma!" Nezbývalo, než aby začala pařit i máma.
Takže jsme nakonec všichni tři leželi v posteli, z rádia hrála naplno Rihanna a všichni jsme mlátili hlavou do rytmu...;-)

Že by nový akční hrdina?;-)

Andreásek se rozhodl, že nám postaví nový dům...;-)

Andreásek ve svém království...;-)

Andreásek si zkouší nové boty...;-)

Zetko...;-)

O víkendu jsem krásně umyl auto speciálním přípravkem a pak jsme si jej vyzdobili. Jde o dvě nálepky na zadním okně - Zetko, jako že jsem Zatraceně dobrý řidič;-) a Dítě v autě. Zatímco jsme lepili, prohodil jsem, že doufám, že mě teď nebudou chtít ostatní řidiči "učit jezdit". Vzápětí jsme se vyrazili přesvědčit do Čáslavi, neohroženě přes Kolín.

Na hlavní silnici bez problémů sešlápnu plyn, i tak nás ale skoro každé auto předjelo. Ne že bych je snad brzdil, auta se jen, snad na základě značek na okně, bála za mnou jet, proto mě každý pouze předjel a zařadil se přede mě. A jeli jsme úplně stejně rychle, ovšem v opačném pořadí.

V Čáslavi se právě konal letecký den, když jsem viděl ty davy lidí a hromady aut, prohlásil jsem, že kdybych to věděl, nikam bych nejezdil.

Cestou zpět mi potom "Zetko" pomohlo k tomu, že mě ohleduplný řidič ve vedlejším pruhu pustil před sebe, jelikož poznal, že jsem si špatně najel a potřebuju se zařadit správně, takže aspoň nějaké plus, i když spíš bych řekl, že šlo o světlou výjimku. Jednalo se o první středně dlouhou cestu, na které mi motor ani jednou nechcípnul. Dokonce i manželka prohlásila, že se tentokrát za celou dobu bála pouze jednou. Inu dělám pokroky!;-) Andíka má sebevědomá jízda uspala, takže jsme ho potom museli vynést domů. Během dvou minut mi nablýskanou kapotu orazítkoval nepřejícný pták z trapného stromu, pod nímž parkujeme, proto jsme se rozhodli použít speciální plachtu. Možná si teď nebudu odvážet několik kilo jehličí mezi stěrači a kapotou.

Dnes jsme se dopoledne vydali na naši oblíbenou cestu za zvířaty do Chleb (Chlebů?;)) a ačkoli jsem narozdíl od soboty měl od začátku dobrý řidičský pocit, podařilo se mi nechtěně "zaparkovat" hned několikrát, takže mi hřebínek zase rychle klesl. Při návratu mě potom na mém oblíbeném úseku krásné nové silnice vytroubil řidič, kterému nestačila má rychlost, proto mě s nepřetržitým mačkáním klaksonu předjel na zákazu (pro nás profíky - V 13a - Šikmé rovnoběžné čáry;-)) odhadem tak 150 km/h. Mimochodem, další potvrzení mé myšlenky z minule - prase ve škodovce.

Zprávy...;-)

Už několik týdnů v práci přechodně vůbec nestíháme. Většinou si pak každé ráno rozkliknu nějaké články na svých oblíbených zpravodajských serverech s tím, že si je pak někdy během dne přečtu. Večer při odchodu potom všechny zase zavřu, jelikož jsem neměl ani chvilku. Dnes tomu ovšem bylo jinak. Aby ne, jako řidiče mě zajímala možnost úniku před případným postihem. Mezi námi jsou totiž opravdu hlavičky. Třeba jako majitel firmy, které patřilo auto, jehož řidič byl zachycen při překročení povolené rychlosti (http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/potreboval-jsem-na-velkou-omlouva-ridic-straznikum-rychlou-jizdu-uspesne_202633.html ).

"Řidič předmětného vozidla řešil v udaném čase na služební cestě zažívací problémy, které způsobila buď potravina, která unikla České obchodní inspekci z dohledu do distribuční sítě, nebo chřipková nákaza, což ve svém důsledku způsobilo zvýšený vnitřní tlak na svěrákové svaly konečníku řidiče," udal důvody rychlé jízdy majitel firmy, jíž patřilo vozidlo. V dopise navíc policii žádá, aby si ze záznamového zařízení nalezla na čele řidiče kapky potu, které oznamovaly "blížící se termín konečného řešení"...;-)

Aby toho nebylo málo, všiml jsem si dalšího článku, tentokrát o ženě, která se částečně vysvlékla, aby se mohla přímo v obchodě namazat krémem (http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/krimi/polonaha-divka-se-v-obchode-natirala-kremem-hrozi-ji-vezeni_202725.html

). Nahlas jsem se zamyslel: "Tý jo, škoda, že jsem včera nebyl v Karlových Varech!" Kolega se podivil proč, ale to už jsem četl dál. Když jsem se dostal k poslední větě, nahlas jsem si oddechl: "Uf, tak ještě že jsem tam nebyl!" Kolega se opět podivil proč. Nezbývalo mi než mu všechno vysvětlit: "Víš, jak musela bejt hnusná, když jí za to, že se svlékla, hrozej dva roky ve vězení?!";-)

Vina...;-)

Ne, opravdu jsem odpolední osobák z Prahy neřídil já, jak by se snad mohlo zdát. Přece jen určitá podobnost by se našla - ujeli jsme sotva pár mětrů, když se City elephant zaškubal, prudce zastavil a zůstal stát ještě v areálu nádraží. Po provedení resetu (z četných zkušeností vím, že to je tak jediné, o co se strojvedoucí může pokusit) následovalo další zaškubání a další reset. Celkem 15 minut, po nichž se vlak rozjel těch několik metrů zpět. Zmíněná čtvrthodinka byla úžasná především proto, že vagóny jsou tak moderní, že nepotřebují otevírací okna, mají přece klimatizaci. Jenže když vlak kiksne, platí totéž i o větrání.

To, že nám nikdo nic neřekl, ani snad nemusím komentovat, po dojetí zpět se beze slov otevřely dveře a nikdo nevěděl, co teda bude. Po chvíli přešlapování na nástupišti, kdy se šířily neověřené fámy, jako že za chvíli pojede jedna ze dvou souprav, ovšem neví se která, prošel strojvedoucí a rukama naznačil, že si můžeme opět nastoupit. Po pár minutách jsme se opravdu rozjeli.

Strašně se mi líbí, jak se každý snaží svalovat vinnu na kohokoli jen když očistí sebe. Shodou okolností jsem dnes jel až do Kolína. U nás si měla přistoupit manželka. Po nastoupení mi hlásila, že ví, co se stalo, nádražní rozhlas hlásil zpoždění z důvodu výluky. No ehm, ona sice na trati výluka je, ale skončila pět minut před tím, než jsme místem projížděli. On totiž průvodčí nejprve nahlásil, že na jedné zastávce se právě z důvodu výluky vystupuje pouze z prvních dveří první soupravy. Poté, co si všichni cestující v poslední možné stanici přelezli, narvali se dopředu a my se opět rozjeli, ohlásil tentýž průvodčí týmž rozhlasem, že výstup bude možný ze všech dveří. Ani on si neuvědomil, že výluka trvá jen do 16 hodin.

Jsou to asi dva týdny, kdy stejně dojel jiný City elephant. Zkrátka klasická nijak výjimečná technická porucha. Když se vlak konečně opět rozjel, jedné cestující se udělalo zle, poranila se a musela být ošetřena. A co se ozvalo z nádražního rozhlasu u nás? Nic takového jako že se rozbil vlak, kdepak! Jak už jsme si řekli, vinu je potřeba svalit co nejdál. "Z důvodu zásahu záchranné služby je vlak opožděn." Co na tom, že kdyby všechno fungovalo tak, jak má, žádný zásah by nebyl potřeba...;-)

Kdo umí...;-)

V závěru minulého týdne k nám dorazil německý šéf. Už pár dní před jeho příjezdem se prosáklo, že máme zákaz dovolených, protože chce s každým z nás absolvovat jakýsi pohovor. Několik takových rozhovorů 1:1 jsem už v minulosti zažil, proto mě to ani nijak nepřekvapilo, ovšem několik dní jsem přemýšlel, o čem budu vlastně mluvit. Věděl jsem, že nebude dobré všechno pouze chválit, ale zároveň nesmím moc kritizovat. Zkrátka abych tak nějak nevybočil z řady ostatních.

V den jeho příjezdu za mnou přišel český šéf a povídá, že má za úkol vytvořit dvojice, které budou pohovor společně absolvovat. "Společně?" podivil jsem se. Šéf přisvědčil a dodal, že by to mělo trvat asi hodinu.

Po obědě se u mě a kolegy z dvojice zastavil znovu a jako by mimochodem prohlásil, že vlastně nepůjde o klasické pohovory, spíš se bude jednat o jakési ohodnocení našich vědomostí. Při vzpomínce na školní léta jsem polkl naprázdno a toužebně se zadíval na svůj ohmataný sešit, ve kterém mám všechny vědomosti, týkající se věcí, které nedělám denně (což je skoro všechno;-)) Došlo mi, že tahák povolený nebude. "A v kolik jsme na řadě?" chtěl jsem se ještě uklidnit, hlavně při vědomí toho, že na všechno máme vyhrazené dva dny. "Tak za deset minut," odvětil šéf.

Nastala hodina pravdy, šedesát velmi teoretických otázek, o něco méně odpovědí, ještě méně pak těch správných. Asi od tří čtvrtin jsem už toužebně očekával konec, jelikož šéf seděl před ohromným oknem, za nímž jsou zaparkovaná auta a jak jsem tak na něj koukal, z každé strany jeho hlavy na mě jedno házelo prasátka předním oknem. Kdyby zkoušení trvalo ještě o chvilku déle, nejspíš bych oslepl. Už takhle jsem potom mžoural ještě skoro hodinu.

No a jak jsem dopadl? Skončil jsem poměrně slušně nad průměrem kolegů a nechal za sebou i služebně starší. Kdo umí, umí...;-)

Pohádkový výlet...;-)

Ani tento víkend jsme si neodpustili rodinný výlet. Tentokrát mě čekaly hned dvě premiéry - prvně autem v Královéhradeckém kraji a také na opravdu přeplněném parkovišti. Ale nebudu předbíhat.

Už na začátku týdne jsem na internetu hledal inspiraci na cesty. Shodou okolností jsem se dostal i ke Starým Hradům a ještě větší náhodou jsem potom zjistil, že zrovna dnes se tam koná slavnost pro děti. Cíl tohoto víkendu tedy jasný.

Díky kondiční jízdě z minulého týdne mi trochu narostl řidičský hřebínek, proto pro mě nějaký ten kilometr nepředstavuje zděšení. To by ale měl...

Cesta probíhala v pohodě, tedy až na jedno vzrůšo, kdy jsem netušil, že zatáčka v kopci za obzorem bude tak ostrá, ale vše vyřešila brzda. Díky navigaci jsme ani tentokrát nebloudili - tedy jednou vlastně ano, ve spleti křížících se několika silnic, jsem odbočil špatně, ale hned po pár metrech jsem se s autem profesionálně otočil a mohli jsme pokračovat. Až do starých Hradů, kde jsem manželku vyzval, ať hledá nějaký ten hrad, protože jsme nevěděli, kam přesně zamířit. Jen jsem větu vyslovil, už jsme viděli šipku a po chvilce i kolonu aut. Na tom by ještě nebylo nic divného, jenže, jak víme, hrady bývají na kopci a v něm jsme i my museli zastavit, než jsme se dostali na řadu kvůli parkovacímu lístku. Rozjezdy do kopce už mi skoro jdou, jenže kopce, na nichž jsem to dosud zkoušel, byly vlastně rovinky. No nic, došlo na rozjezd přes ručku. Problém byl pouze jeden - rozjížděl jsem se plynule, ovšem směrem zpátky. Po několika marných pokusech, kdy se už všichni lidé, čekající u vstupu do hradu, dívali, kdo to tam tak tůruje motor, jsem zatáhl brzdu a vydal se k autu za námi. Naštěstí řidič byl chápavý (což jsem pochopil už během mého několikametrového couvání). Pánovi jsem se omluvil, že asi budu muset vycouvat, protože to prostě nedokážu vyjet. On s naprostým pochopením odjel zpět dolů. Je dost možné, že ocenil, že jsem ho upozornil, že by jeho nové nablýskané Mondeo mohlo utrpět nějaký ten šrám. Vrátil jsem se za volant a rychle přemýšlel, co teď.

Manželka najednou povídá: "Jiřane, to dáš!" Rozhodl jsem se tedy ještě pro jeden pokus. Přede mnou už nikdo nestál, pouze několik metrů vzhůru hlídač parkoviště. A vida, rozjel jsem se a zastavil až u něj. Jenže to jsem si moc nepomohl, po vyřízení formalit mě čekal úplně stejný problém. Po několika pokusech se to i tentokrát poddalo a já se vydal po silnici, kolem níž byly po obou stranách zaparkovány desítky aut až k místu, které mi ukazovala pořadatelka. Naštěstí aspoň zde jsem situaci vyřešil bez problémů.

Samotná akce byla hezká, snad jen mohlo být trochu méně vedro, ale pořád lepší než déšť. Rozhodně máme první plán na příští rok, kdy už z toho bude mít o trochu víc i Andík, kterému hradní páni a ostatní moc neříkají. To kdyby tam projela Mašinka Tomáš, proběhl Krtek, nebo šmoula, to by byla jiná...;-)

V půl dvanácté jsme se vydali do hradní krčmy a to se ukázalo jako výborný nápad, protože za pár okamžiků ji vzali davy útokem, ale to my už jsme měli objednáno. Andreásek se zase ukázal jako pařmen, protože když se zvenku začaly ozývat tóny pohádkových písniček, začal nejprve tancovat na lavici a poté ještě "mlátit" hlavou do rytmu. Hotový metalista. Tedy až na to, že texty byly o třech oříšcích a dalších drsňárnách...;-) A to už vůbec nekomentuju, jak rychle se dokázal vžít do středověké atmosféry - ani jsme se nenadáli a během okamžiku měl nohy na stole, zatímco seděl na lavici.

Největší zážitek pro něj nakonec představovala místní zvěř. Doslova učůrával z různobarevných myší, které pobíhaly v kleci. A to jsem ještě netušíl, že mě čeká jeho intimní odhalení, kdy jsem zjistil, že je horňák. Nakonec mu totiž nejvíc učarovala koza! Zatímco ostatní se ve stodole mezi zvěří objevovali pouze v přestávkách programu, my jsme tam byli pořád. A když jsem náhodou Andíka přece jen vytáhl ven, už za chvilku spustil své: "Chrm, chrm," což znamená krmení. Ačkoli se totiž zvířete strašně bál, zároveň se kozu snažil krmit senem, které bylo na hromadě opodál. Co na tom, že přes ohrádku skoro nedohodil a že si těch pár stébel koza ani jednou nevšimla. Andík si vzal do hlavy, že ji nakrmí.

Nějakou po obědě jsme se rozhodli pro cestu domů. Dovnitř stále proudily davy lidí a my se vydali k autu. Ještě bude veselo. Tentokrát to byl jen typický rozjezd do takového kopce, jak jsem měl dosud natrénováno (po dnešním dopoledni to už ale nikdy kopcem nazývat nebudu!;-)) Akorát jednou jsem při couvání musel zajet opět zpátky, protože jsme nechtěl příliš omezovat (spíš tedy ohrožovat) přijíždějící auto. Pak už pohoda. Neťuknul jsem ani jeden z vozů po stranách a dokonce ani ty za mnou, co stály na druhém kraji silnice. No a za chvíli jsme už byli doma.

Jinak jsem se dnes ujistil ve svém přesvědčení - zamindrákovaná prasata mají škodovku (nemusí nutně platit opačně!;-))

Andreásek okouzlen myšmi...;-)

Jirka v ráži...;-)

Už ani nevím, kdy jsem se naposledy pořádně vyspal. Už několik týdnů se totiž nemůžu dostat přes 5,5 hodiny, většinou je to pak ještě mnohem méně. Dokonce i o víkendu, když si říkám, že tentokrát to půjde, jsem úderem páté hodiny otevřel oči a zíral do ranního šera. Mimochodem při takových přležitostech se zpravidla zadívám na Andreáska a v duchu si zahraju na drsňáka: "Tak frajere, vstáváme, jdem si hrát!" Zdůrazňuji, že je to skutečně jen v duchu.

Samozřejmě se nespavost pak odráží na mé čilosti, kdy v práci mívám pravidelné krize a nejhorší je to potom cestou ve vlaku, kdy často nemůžu udržet oči. Tu a tam mi pak cesta uteče poněkud rychleji než obvykle, i když si sni nejsem vědom, že bych usnul.

Vrcholem pak bylo, když jsem jel na ranní a jak tak sedím v ospalém, ale narvaném vlaku, proti mně si přisedl starší chlap, který vytáhl knížku a začal si číst. Na to ještě samo o sobě není nic moc zvláštního, ale ten její název - Richmal Crompton: Jirka v ráži. Rozespale jsem si přečetl její jméno a napadlo mě cosi o tom, že to vážně sedí.

Po příjezdu do Prahy jsem chvatně přešel do metra. Ty hodně časné spoje jsou zvláštní tím, že zpravidla vídáte stále ty samé tváře. Aby ne, vždyť nomální pražský smrtelník má kolem půl šesté ještě půlnoc. Možná jsem spal ve stoje, nebo nevím, v každém případě jsem potom přistoupil ke dveřím, vlak metra brzdil a já si v odlesku dveří všimnul zvláštního chlapíka, který pokaždé vystupuje tam co já. "Debílek," pomyslel jsem si, "asi je úplně mimo, když zapomněl vystoupit!"

Vykročil jsem na nástupiště, druhá noha ještě uvnitř, když mi došla slova ozývající se před okamžikem z reproduktoru. Ta se mi navíc spojila s tím, co jsem viděl a hned mi došlo, že mimo jsem tady jedině já. Ještě jedna stanice... Po 7,5 měsících denodenního dojíždění zajímavé zjištění.

Pod svícnem bývá tma...;-)

"Hele, myslíš, že ten chlap, jak tamhle otevírá to auto tyčí, je jeho majitel?" prohodil jsem zamyšleně směrem ke kolegyni sedící vedle. Nějak jsem se totiž v zápalu pracovního nasazení zamyslel a s opřenou hlavou koukal z okna směrem na parkoviště. Ze zírání do blba mě vytrhl až podivný týpek v černých brýlích s jakousi dlouhou tyčí nebo laťkou, který si po důkladném obhlédnutí celého parkoviště vybral právě zelený citroen kousek od našeho okna. Poté, co se ještě nenápadně rozhlédl kolem sebe, dostal tyč oknem řidiče dovnitř a po chvilce si otevřel dveře spolujezdce. Za pár sekund nenápadně odcházel s tyčí v jedné a nějakými papíry v druhé ruce.
Kolegyně nejprve zareagovala smíchem, uznávám, že to mohlo znít poněkud vtipně, zvlášť když jsem od rána sršel samými fórky. Pak se ale podívala stejným směrem a vyděšeně konstatovala: "No jo!?"

V naší blízkosti se pak rozvinula diskuse, v níž někteří zastávali názor, že jde nejspíš o majitele, který si zapomněl klíče. Já jsem sice namítal, že je podivné, že si někdo zapomene klíče, pak si otevře nějakou latí a nakonec odchází bez jakéhokoli zamčení a ještě se tak rozhlíží, nicméně byl jsem přehlasován.
Za chvilku se objevil kolega a že co se děje. Zasvětil jsem ho do problému a jak jsem si tak všechno znovu vybavil, povídám: "Nejlepší, že tady na něj celou dobu zírám a kdybych ho teď měl popsat, nevzpomenu si na nic!" Na to ten kolega se zaujetím prohlásil: "Myslíš toho s culíkem a latí, co jde tamhle?" Otočil jsem se a spatřil "starého známého", jak prošel kolem citroenu a začal se motat postupně kolem dvou dalších aut. To už zírala z okna celá naše kancelář a chlapík si toho všiml, proto jakoby nic zamířil pryč. Asi za minutu se ale opět objevil u svého prvního auta, tyčí si podruhé otevřel dveře, opřel se o ně a ležérně si zapálil. Nejspíš nám tím chtěl dokázat, že jde o jeho vůz. Vždyť co je divného na tom, obcházet s klackem auta na parkovišti a otevírat si tak? Nehledě na to, že kdybych si prvně zabouchl klíče uvnitř, pak si je po nouzovém vniknutí vezmu a nemusím si i podruhé otevírat násilím… Kolegyně se rozhodla jednat, proto vytáhla svou fungl novou Nokii a zapnula na ní foťák.
Chlap postoupil o level dál, posadil se do auta a za malý okamžik odjel. V tu chvíli se ozval zvuk spouště foťáku a kolegyně se provinile začervenala: "On se ten foťák trochu dlouho spouští..."

Kolega prohlásil, že je to divné, ale že pokud se mu podařilo tak rychle odjet bez klíčků, pak si to auto vlastně zasloužil. Já jsem to s ohledem na laťku, s níž tak obratně zacházel, ještě doplnil dalším moudrem: "Chceš říct, že právě nasadil laťku pro ostatní zloděje hodně vysoko..."

Závěr tentokrát zůstává naprosto otevřený - na uvolněném místě během pěti minut zaparkoval někdo jiný a já se za chvíli vydal domů. Jen jsem tak trochu přemýšlel o lidské lhostejnosti (měli jsme něco dělat a případně se ztrapnit?!) a o rčení o té tmě pod svícnem...;-)

Zpátky do školy...;-)

Poměrně brzy ráno jsem v sobotu vyrazil do Kolína, kde jsem měl domluvenou kondiční jízdu s autoškolou. Nejspíš i proto, že instruktor věděl, že mě má naučit především práci se spojkou, přijel sice stejným vozem, na němž jsem loni absolvoval celou výuku, nicméně hned po usazení mi bylo jasné, že jde o jiný "kus". Těsně předtím, než jsem nastartoval, v rychlosti jsem se ho zeptal na takové ty obecné věci ohledně rozjezdu a už jsem slyšel, jak syčí nad bolestí auta, kterou mu způsobuji. "To vám musí strašně řvát!" - "Já nevím, vevnitř je skoro úplný ticho," špitl jsem stydlivě. Nastartoval jsem. Ehm... Doma jsem zvyklý zmáčknout tlačítko a jedu. Tady jsem dostal klíčky. A za tu dobu už jsem zapomněl, co se s nimi vlastně dělá. Teda - vím, samozřejmě, kam patří, nicméně jsem klíčem otočil a čekal. Nějak jsem si neuvědomil, že musím kousek a pak ještě jeden. Když mi pořád jen svítily kontrolky, došlo mi to, tak jsem se opět trochu zastyděl a nastartoval skutečně.

Musím se pochlubit, že za celou dobu jsem měl pocit, že vlastně ani žádnou jízdu nepotřebuju, když jsem dodržoval základní radu z úplného úvodu, jezdil jsem skvěle. Pan instruktor po mně chtěl, abych na každé značce dej přednost v jízdě zastavil, jako kdyby něco jelo (upřímně - v ranním Kolíně jsem ani moc předstírat nemusel;-)) a zase se rozjel. Poněkud "použité" auto mělo ohromnou výhodu a ukázalo se, že pan učitel věděl, co dělá. Přesně jsem v něm totiž všechno cítil - tedy co se hlavně pedálů a řízení týče. Pochlubil jsem se, že do Kolína jezdím zatím vlakem a když se mě instruktor zeptal proč, přiznal jsem, kterých křižovatek se bojím. Během několika minut jsme se tak postupně ocitli u všech a já zjistil, že zase až tak složité nejsou. Nehledě na to, že mi taky ukázal, kudy se některým z nich mohu elegantně vyhnout.

V každém případě jsem si po této "rozcvičce" troufl i na nedělní cestu do Čáslavi právě přes Kolín. Už při rozjezdu před domem jsem zjistil, že den staré rady opravdu fungují a až na pár drobností proběhla celá cesta, která nakonec měřila 120 km, bez větších problémů. Samozřejmě pár zaváháním jsem se ve vypjatějších situacích nevyhnul, ta se ovšem dala spočítat na prstech jedné ruky. Pro mě trochu nepochopitelně jsem z role spolehlivého řidiče na chvíli vypadl při zpáteční cestě v Plaňanech, ale po několika minutách jsem se opět "našel" a posledních pár kilometrů jsem potom zdolal přímo předpisově.

Divadlo...;-)

V sobotu odpoledne jsme se vydali do divadla. Dokonce dvakrát... Měli jsme domluveno s příbuznými, že přijedeme dřív, stavíme se u nich a odtamtud pak společně vyrazíme. Na nádraží jsme přišli včas, usadili se do vlaku, jeli jsme podle jízdního řádu a to až před Klánovice. Ne, že by se potom něco změnilo ze strany ČD, tentokrát ne. Jen se mě manželka se zděšeným výrazem zeptala, jestli jsem vzal vstupenky. Na tuto otázku jsem měl jedinou odpověď, takže nám nezbývalo, než vystoupit. Ve všední den by to byla pohoda, jenže v sobotu? To jezdí vlaky po hodinách. Courali jsme tedy po Klánovicích a když začalo poprchávat, rozhodli jsme se dát si na kryté zahrádce kafe. Vzhledem k bleskové obsluze jsme nakonec byli rádi, že jsme stihli svůj spoj.

Vrátili jsme se domů, lístky se na nás smály z kalendáře, kam jsme je dali proto, abychom na ně nezapomněli a asi po deseti minutách se vydali opět na nádraží. Mě jízdné nezajímalo, jelikož mám měsíční, ovšem manželka měla kliku, že tím, že jsme měli v plánu ještě návštěvu, jsme se rozhodli pro jízdenku MHD na vnější pásma, místo klasického lístku na vlak. Alespoň jsme stihli všechny tři jízdy na ten jeden lístek. Návštěvu jsme ovšem samozřejmě museli odložit.

Po divadle jsme se opět vydali na nádraží. Na nástupišti jsme se rozloučili s příbuznými, já si ještě procvičil angličtinu, kdy jsem na otázku dvou cizinců, kolikátá stanice jsou Počernice, odpověděl: "Třetí." Vlak se rozjel a asi podvou minutách se ozvalo: "Vaše jízdenky, prosím!" V tu chvíli jsem zaregistroval manželčin vyděšený pohled ten den už podruhé. "Jiřane, já jsem si zapomněla označit lístek!"

Takže pro příště - ne pátek třináctého, ale sobota čtrnáctého...;-)

Láska...;-)

Trochu romantiky před víkendem...;-)

Kurz...;-)

Jen za minulý rok jsem absolvoval hned několikrát školení o bezpečnosti práce, požární ochraně a další. To je zkrátka tak, že někam nastoupíte a během prvních několika dnů vám přijde automatický mail s datem, do kdy podobné kurzy musíte absolvovat. Samozřejmě v dnešní době se jedná o online školení, které proběhne na vašem počítači, takže vás při něm nikdo nekontroluje a zpravidla se to dá tak trochu očůrat.

Bylo mi trochu divné, že v současné práci si na mě zatím nevzpomněli, ale na druhou stranu jsem se uklidňoval, že jakési školení jsem absolvoval hned první den v sídle naší továrny v severních Čechách. Jenže to nebylo ukončeno testem, proto jsem to bral spíš na lehkou váhu.

Až včera jsem se dočkal. V mailboxu na mě čekala zpráva s přihlašovacími údaji do školícího systému, kde na mě čekalo připravené školení. Školení řidičů! Nechápu, jak přišli právě na mě, který má najeto 500 kilometrů a zároveň ke své práci vlastně ani řidičák nepotřebuju. Došlo mi, že s největší pravděpodobností nastala nějaká chyba, ale sranda musí být, proto jsem si kliknul na zaslaný odkaz. Měl jsem možnost dvou opakování, proto jsem rovnou kliknul na test. Následovalo příjemné překvapení - až na dvě otázky se jednalo o totéž, jako je test v autoškole, který jsem absolvoval loni. Když jsem se proklikal i poslední otázkou a stále mi zbývalo ještě víc než tři čtvrtiny vyměřeného času, potvrdil jsem, že si jsem jistý a vzápětí se objevilo hodnocení. Gratulujeme, v testu jste uspěl na 89%. Vzhledem k tomu, že potřeba bylo splnit na 75%, mohl jsem se poplácat po ramenou. Jediné dvě otázky se netýkaly pravidel, ale služebních cest, no a to byly právě ty dvě chyby.

Ještě že vše bylo pouze virtuální, kdybych měl plnit praktickou část, nevím, nevím, s těmi mými rozjezdy... Ale už v sobotu si odskočím do autoškoly a pak už budu profík!;-)

Mimochodem, manželku vezla předevčírem známá, která ovládá auto na výbornou, a když vycouvala od našeho domu a zařadila jedničku, chcípnul jí motor. To se jí prý nestalo už několik let. Takže dost možná chyba není na mé straně. To budou nějaké zóny kolem našeho domu...;-)

Servus...;-)

O kolegovi, který nastoupil zároveň se mnou a narozdíl ode mě je veselá kopa, jsem se tu už několikrát zmiňoval. Jak si tak vzpomínám, za více než půlrok, co spolu pracujeme, jsem ho ani jendou nezažil ve skleslé náladě. Na všechno má milión průpovídek a nejhorší na tom je, že v naprosté většině opravdu vtipných. Vlastně jen jednou se tvářil vážně. To když mi zavolala paní z účtárny, že jim nefunguje SAP systém a já absolutně netušil, co s tím. Povídám mu to a on zase to svoje blá blá, ha ha ha. Tak jsem dodal: "No počkej, je konec měsíce a nemůžou tak dělat výplaty..." V tu chvíli, jak když jím projede elektrický proud: "Ty v*le, dej mi to, já to vyřídím!" Celé dopoledne obvolával všechny, kdo by s tím mohli mít cokoli do činění, až se problém skutečně vyřešil.

Každý mail, každý telefonát i tiket tento kolega doprovází nějakým veselým postřehem, proto jsem pořádně znejistěl, když mu zazvonil telefon a on se za celou dobu zmohl jen na několik: "Hm." Jediné, co jsem věděl, že hovor byl z Rakouska, což bývá problém nejen kvůli tomu, že právě tam sedí celé naše vedení, ale také kvůli jejich lehce odlišnému přízvuku. Nejhorší, že třeba Švýcarovi v nejhorším řeknete, ať mluví spisovně a on bez jakéhokoli prskání vaše přání splní, jenže Rakušani jsou přesvědčeni, že spisovně mluví...

Když se od stolu kolegy ozvalo poslední "hm" a po něm naprosto vážné "Tschüss", podíval jsem se na něj a překvapeně povídám: "Co je?"

On se na mě zatvářil absolutně nešťastně a odvětil: "Ty v*le, já mu rozuměl akorát servus!";-)

Tradice...;-)

Je takovým pravidlem, že cestující v letadle po přistání zatleskají. Někdo to bere jako tradici, jiný tak děkuje pilotovi za zvládnutý let a další si tak gratuluje k tomu, že to přežil. Jsem zvědav, jestli se mi někdy podaří zjistit, do které z těchto skupin patří Andreásek. Ač mu nikdo nic takového neukazoval, taky sám od sebe po "přistání" zatleská. Je možné, že to praktikoval už dřív, ovšem já si toho všiml právě až včera.

Z práce jsem dorazil už odpoledne, proto jsme se ještě vydali na malou projížďku. Cílem byla nedaleká jezera, kde jsme se zastavovali už několikrát a Andíkovi se tam moc líbí. Abychom to trochu natáhli, vydali jsme se opačným směrem. Ne snad, že bychom hned v úvodu zabloudili, i když k tomu nakonec taky došlo, i když o něco později. Zajížďku přes Plaňany a Sokoleč jsme zvolili záměrně.

Co se týče cesty, příliš zpestření se tentokrát nekonalo. Chcíplo mi to jen jednou, přímo před barákem, přímo před drbajícíma bábama...;-) Vsadil bych se, že jsem dělal všechno tak jako jindy, kdy to jede v pohodě, tak nevím, co ta zase mělo znamenat.

Těsně před začátkem vedlejší vesnice mě na zákazu bleskově předjela černá oktávka. eSPéZetku měla nakreslenou fixou a při sledování jejího stylu jízdy jsem si oddechl, že jsem ji neměl v zádech v následujícím mohutném stoupání.

Po několika kilometrech jsme dojeli do Sokolče a tam se naplno projevil náš smysl pro orientaci. Oni tam mají v podstatě jednu silnici, ale my jsme na ní dokázali dvakrát zabloudit! To se asi podaří málo komu. Díky tomu jsem si alespoň natrénoval otáčení na silnici. Asi si pro jistotu začnu brát navigaci i na cestu na záchod...;-)

Nakonec jsme se vymotali a dorazili až k "druhému" jezeru. Za pár let už možná tato věta platit nebude, protože třeba jezero třetí, kde jsem se ještě já před více než čtvrt stoletím (!) učil plavat, už dávno třetím není. Pokud se nepletu, jeho pořadové číslo se změnilo na pětku. V každém případě jsem zaparkoval (uznávám, že na takové přistávací ploše to zase až takový problém nebyl;-)) a Andreásek začal v autosedačce nadšeně tleskat.

Poté, co se vyběhal kolem celé nádrže, vydali jsme se zase domů. Opět delší možnou cestou. Zanadával jsem si na cyklisty i chodce, ovšem jel jsem asi bezpečně. Když jsme totiž dojeli před dům, Andík začal opět nadšeně tleskat.

A teď se vrátím k úvodu - založil novou tradici, děkuje řidiči za zvládnutý výlet, nebo si gratuluje, že to přežil?;-)

Víkend...;-)

Víkend, který se nesl ve znamení šestky (ano tolik let v sobotu uběhlo od našeho "Ano") jsme kromě výletu využili i k návštěvám. Kromě (pra)babičky a (pra)dědy jsme se vydali i k mým rodičům, což je vlastně už taková víkendová tradice.

Tentokrát jsme ale museli udělat ohromnou radost Andíkovu dědovi. Zrovna totiž začínal hokej. A děda na rozdíl od nás fandí. Tentokrát z toho asi moc neměl, jelikož Andreáska to bavilo asi tak jako mně. Ovšem jeho jen do doby, než ho děda o přestávce naučil volat: "Gól!"

Když jsme odcházeli, dostal od něj za úkol, ukázat doma mámě, jak umí fandit. Zatímco já jsem na to cestou zapomněl, Andreásek úkol splnil hned při převlékání na přebalovacím pultě. Z našeho překvapení měl očividnou radost, ale i přesto jsem měl pocit, že tím to bude uzavřené. Jakmile ale začala poslední třetina, Andreásek se s výkřiky gól začal válet před televizí.

Jestli mají na výsledcích hokejistů podíl i fanoušci, pak nemalou troškou do mlýna přispěl i náš prcek.

Z trochu jiného soudku - děti zvládají elektroniku stále dříve, třeba Andreásek si už teď umí pustit dývko...;-)

Co to bylo, pane?;-)

"Co to bylo, pane?" zeptal se mě pobaveně hlídač na parkovišti. Vydali jsme se totiž na nedělní výlet do Loučeně (Loučeni, Loučně - nevím!;-))

Celá cesta probíhala bez sebemenšího zaváhání, dokonce dnes poprvé padla stovka na tachometru. Celkově pak má naše auto po dnešku bez jednoho pětset kilometrů. Bez škobrtnutí mi to vydrželo v podstatě až do cíle. Na parkovišti v Loučeni jsem ovšem udělal neskutečnou začátečnickou chybu, které jsem se dopustil naposledy asi při čtvrté jízdě v autoškole. Při sjíždění ze silnice na vyhrazený plácek jsem se soustředil na autobus, který jel proti, na to, abych nepřejel hlídače, mířícího neohroženě ke mně a zároveň na brždění z kopce, že jsem zapomněl na takový detail, jako je spojka. Samozřejmě následovalo to, co muselo - přímo u výběrčího jsem zůstal stát na místě. Tím, že mi to chcíplo, jsem nemohl ani ovládat okénko, proto jsem opatrně otevřel dveře, abych ho jimi aspoň nesrazil, a už slyším, jak se směje: "Co to bylo, pane?" - "No, mně to trochu chcíplo!" sypal jsem si provinile popel na hlavu. Po zaplacení mě nasměroval, abych zaparkoval naproti vedle zeleného auta. "Pokusím se," špitl jsem a rozjel se. Následovalo zaparkování na jedničku.

Doufal jsem, že při našem návratu tam už bude postávat někdo jiný a tak budu odjíždět s čistým štítem - přece jen jako ostuda bude stačit, až zůstanu trčet při rozjezdu do kopce, kdy ještě navíc musím dát přednost v jízdě. Nestalo se. Svojí show z rána jsem asi musel zapůsobit, protože i přes plné parkoviště si mě hlídač pamatoval. Když se k němu náš Megane přiblížil, měl jsem nejprve neodvratný pocit, že před námi se strachem utíká. Naštěstí to bylo jen zdání - pán se nade mnou slitoval, a proto vyběhl na silnici, aby mi mohl ukázat, že nic nejede a já tak nemusel brzdit.

Díky!;-)

Andí, dones pití!

Andreásek se dal na okultní vědy, a proto se rozhodl, že v parku za každou cenu najde pramen vody

Devadesát korun za jednoho a skončili jsme u klacíku...;-)

Nuda...;-)

Žádný učený z nebe nespadl...;-)

Zážitek z minulé soboty, kdy mi motor chcípnul na železničním přejezdu, mě konečně vyburcoval k tomu, abych něco podnikl. Když to někomu chcípne na silnici, zpravidla to končí vytroubením od toho, kdo se s volantem v ruce už narodil a nikdy se tak řídit neučil, v tom horším případě pak fyzickým atakem (naštěstí se nám po nastartování automaticky zamykají dveře;-)), jenže zkuste si poměřovat síly s vlakem...

Zkrátka a dobře, kontaktoval jsem svého instruktora z autoškoly a dnes si u něj byl dojednat kondiční jízdy. Právě začínal nový kurz, chvilku jsme čekali na chodbě a já si mezi těmi sedmnáctiletými machýrky uvědomil, že už jsem starý. Znemožnil jsem se už jen tím, že jsem neměl čepici s rovným kšiltem, případně ovázaný krk šátkem a rozkrok u kolen. Další znemožnění by nastalo, kdybych se s nimi chtěl pustit do zasvěceného hovoru. Zatímco já bych mluvil o podělané felicii (pokud bych chtěl být jó hodně drsný, pak bych použil slovo posr*ná), dnes je všechno jinak. "...má čerstvý papíry, tak mě o víkendu veze do McDonalda. Mým autem. Je to sice jenom pochcaná felda..." Známý majitele felicie, zase potajmu jezdívá na pochcané stočtyřicítce, jak jsem tak pochytil. Kdo by to řekl, že lingvistický vývoj půjde právě tímto směrem?!

Do společnosti teenagerů jsem tak zapadl jen díky beďaru, co mi vyrostl na krku...

V každém případě skončila hodina prvnímu kurzu a osazenstvo chodby se přesunulo před dveře učebny. Majitel autoškoly si chumel přejel pohledem a nájhle mu šibalsky zasvítily oči. To si všiml mě. Nadmul jsem se pýchou - to jsem musel být nejlepší ze všech dosavadních absolventů, když si mě ještě po roce a čtvrt tak dobře pamatuje! Jenže on začal teatrálně mávat rukou a já si uvědomil, že už jsem zapomněl na jeho styl humoru: "Je mi to jasný, je mi to jasný - přišel jste o papíry, tak jste se přišel znovu přihlásit! Je mi to jasný!" Rozhazoval rukama a stále se šibalsky usmíval.

Když dostatečně vyplašil všechny přítomné nováčky, nechal mě vyjádřit své přání. V podstatě hned mi došlo, že je mu to opravdu jasné - asi nejsem první ani poslední, kdo začal jezdit rok po autoškole. Potom mu povídám, co bych potřeboval a zmínil jsem se taky proč. I o té STOPce před přejezdem. Podíval se na mě a udiveně povídá: "No ale STOPka se dává už před koleje," tvářil se, že nechápe, jak se mi podařilo zaparkovat přímo na nich. "Když ono mi to poposkočilo přímo na ně!" To už bylo snad každému jasné, že mě jen tak škádlí.

V každém případě už během prvních několika vět pan instruktor zanalyzoval, co a jak a domluvili jsme se na jízdě. Ještě se mě zeptal, co máme za auto a já si vzpomněl na větu o pochcaném renaultu, která také zazněla na chodbě a tak jsem jen špitl: "Megana Grandtoura" a raději dodal, že trojkovýho - to aby byla aspoň malá šance, že někdo močící názor změní...;-)

Dobrodruh...;-)

Já jsem vlastně ještě pořád v práci. Zároveň s tím, jak jsem vypnul počítač se totiž v kanceláři zhaslo a počítače zhasly všem. Samozřejmě mě napadlo, jestli za to náhodou nemůžu já, ale to by musela být opravdu náhoda. V každém případě jsem si potom nemohl u dveří ani označit odchod - přístroj je taky na elektřinu. To mě zase hned zítra ráno uvítá mail - chyba v docházce, na který musím zareagovat vysvětlením nesrovnalosti.

Vydal jsem se na metro, cesta trvá zhruba 2 minuty a akorát jsem byl na eskalátorech, po nichž vždycky jdu svižným krokem, když asi v polovině jsem si málem rozbil hu - ústa. Z ničeho nic se totiž zastavily a pohaslo osvětlení. Tak to asi nebyla moje vina...;-)

Ve vlaku jsem potom potkal bývalého spolužáka ze školy a zase mě pronásledovalo loňské pracovní dobrodružství. To když se mě zeptal, jestli pořád dělám přes počítače. Krátce jsem se zamyslel a dotázel se: "Kdy jsme se viděli naposledy?" Odpověděl, že už je to hodně dlouho. Začal jsem tedy s příběhem zhruba od poloviny minulého roku. Pak jsem se jen náhodou zmínil o tom, že "...když jsem v Kolíně učil...", načež známý vykulil oči, že to vůbec nevěděl, že jsem se vrátil k učení. Pochopil jsem, že jsme se skutečně neviděli dlouho a přidal nejprve první loňský půlrok a poté ještě ten předchozí. Zhruba třetinu zaměstnavatelů jsem vynechal (přece jen cesta trvá jen 40 minut;-)), ovšem i tak se na mě bývalý spolužák díval obdivně, jelikož on je stále na prvním místě, kde je od té doby, co jsme se naposledy viděli, velmi nespokojený.

Nevím proč, ale asi dvakrát použil slovo dobrodruh. Nechápu...;-)

Náročný den...;-)

Dnes jsem dorazil do kanceláře, pustil počítač a čekal obvyklou čtvrthodinku, než mi naběhly všechny aplikace, které potřebuji k práci. Když se tak konečně stalo, vyskočila mi hláška, že je nutné restartovat počítač. Nebylo to poprvé ani naposledy, nicméně trochu mě to rozhodilo. Následovala další přibližně dvacetiminutovka (včetně postupného automatického vypínání.) Už už to vypadalo, že v půl osmé budu moci začít pracovat (dorazil jsem ve třičtvrtě na sedm), když mi podruhé vyskočilo upozornění o nutnosti restartu.. Na výběr jsem samozřejmě neměl, takže náseldovala další vynucená pauza. Těsně před osmou dorazila kolegyně, která mně a sousedovi oznámila, že dnes dopoledne musí proběhnout naše přestěhování, jelikož dorazí dva nováčci.

Nejprve se přestěhoval kolega, pak došla řada na mě. Tento úkon pro nás představoval výhodu v tom, že jsme se konečně dostali k novým počítačům. V listopadu jsme dostali na přechodnou dobu dva přístroje vyřazené z jedné naší továrny. To přechodné období mi už tak trochu připomínalo přechodnou návštěvu Rusáků v roce ´68.

Přenesl jsem si akorát stolní telefon a na novém místě jej zprovoznil a mezitím mi nabíhal nový počítač. Když jsem konečně rozchodil naprostou většinu z toho, co potřebuji, vyskočilo mi důvěrně známé okénko s anglickou hláškou: Vaše PC se zrestartuje za 60, 59, 58...sekund. Začalo mi další flákání. Před jedenáctou všechny aplikace naběhly a spolu s poslední mi vyskočilo další oznámení o chystaném restartu. To už jsem nevydržel a povídám: "Tý jo, jedenáct hodin a než konečně začnu pracovat, už zase skončím, protože budu mít oběd!"

A přesně tak to bylo. Fakt náročný den...;-)

Vysoká autoškola...;-)

Také na tento víkend jsme si naplánovali výlet. Hned ráno jsem vyrazil ven, abych trochu přeleštil auto - přece jen tuna jehličí z modřínů plus pyl z nedalekých bříz dokážou nadělat pořádný čurbes.

Za chvilku se auto blýskalo jako před třemi týdny, kdy vyjelo z obchodu a já, "nadopovaný" několika tipy, co dělat, aby mi to nechcípalo, jsem opět seděl za volantem. Rozjezd na jedničku, stejně jako další u křižovatky. Ono to asi fakt funguje, napadlo mě!

Navigace ukazovala cestu směr Kostelec nad Černými lesy s několika odbočkami, abychom se pořádně projeli. Jeden z dalších rozjezdů se mi také povedl a já začal mít pocit neohroženého řidiče. Ten mi vydržel až do prvního železničního přejezdu bez závor. Ve Vrbčanech není vidět ani doleva ani doprava, proto se někdo chytrý rozhodl použít značku STOP. Asi v zájmu bezpečnosti. Jenže to, co znamená bezpečí pro jednoho, může být smrtelnou konečnou pro druhého. Předpisově jsem zastavil, a když jsem zjistil, že stejně vidím na metr na každou stranu, jelikož poté trať zatáčí, rozhodl jsem se to risknout a jet. Jenže auto udělalo, jak by řekl Andík "hopí" a my jsme se zastavili na kolejích. Po mírných peripetiích jsme se opět rozjeli a já se rozhodl, že příště cestu skloubíme s jízdním řádem ČD. Pro všechny případy...;-)

Další kilometry ubíhaly úplně úžasně, snad jen, že pod manželčinýma nohama máme v podlaze pořádný dolík, jak v každé zatáčce sešlapovala imaginární brzdu. A že jich tam bylo, nejlepší pak ty, kdy se silnice otočila úplně zpátky, což mě nejprve zmátlo, když jsem v předstihu na navigaci viděl jakousi zamotanou šipku. Když jsme se vymotali, ještě se mi od upřeného sledování vozovky točila hlava a pro jistotu jsme na prvním vhodném místě zastavili, jelikož jsme si nebyli jistí, zda to rozdýchá i Andreásek. Po několika minutách jsme opět nasedli a pokračovali. Dokonce jsem předjel dvě auta najednou. To první jelo krokem a mělo puštěné blinkry a to druhé se krokem "řítilo" za ním. Nejprve mě napadlo, že jsou třeba na laně, ale pak jsem si uvědomil, že to by neblikalo to první a navíc byly dál od sebe. Asi nějaký začátečník;-), co se bál předjíždět. Šlápnul jsem na to a bylo to. Blížili jsme se k velmi frekventované hlavní silnici, v dáli už jsme viděli siluetu Kostelce a já musel zastavit, abych dal přednost. Rozjezd se podařil bez zaváhání. Zatímco jsem ještě koukal na opačnou stranu, manželka už mi oznamuje, jaká je tam divná kolona. Zahlédl jsem policejní majáky a bylo mi všechno jasné. Andí, díky, žes nás nahoře zdržel! Stáli jsme poslušně v řadě a čekali. Několik aut vpředu to vzdalo a otočilo se. Mně bylo jasné, že s kombíkem otočku na silnici nedám. Ještě několik minut jsme spolu s většinou ostatních čekali, zda třeba policajti začnou provoz nějak řídit, ale nakonec to bylo už i na nás hodně. No co, v nejhorším to tady zablokuju a pobavím všechny kolem. Po důkladném zhodnocení prostorové situace jsem se rozhodl jednat a za chvíli už jsem viděl jen překvapené výrazy posádky auta za námi, když jsme je míjeli. Přímo vysoká autoškola!

Naštěstí jsme s sebou měli i fungl nový autoatlas, proto jsme mohli zaimprovizovat a místo toho, abychom se vrátili, zamířili jsme k cíli objížďkou. Navigace se chytla vzápětí a dovedla nás tam, kam jsme si původně přáli. Na náměstí jsme si našli místo k parkování a to byl okamžik, kdy mi to chcíplo podruhé, nicméně tentokrát proto, že jsem potřeboval popojet tak, abych kolem vjel na chodník, takže to se zase až tolik nepočítá...;-) Rozhodně mě ale zarazilo, že po vypnutí motoru na palubním počítači svítilo, že auto má najeto celkem 333,3 km a průměrná rychlost 33,3 (což odpovídá popojíždění po náměstí). Tomu říkám náhoda. No, až to bude ještě jednou tolik, možná se budu aspoň tu jednu desetinu ďábelsky bát...;-)

Následovala další premiéra - vzít se lísteček z parkovacího automatu. Přímo u něj městský policista domlouval jedné řidičce, kterou chtěl původně zkásnout. Nakonec si to rozmyslel. Možná i proto, že hned za ní stála druhá s vypsaným bločkem a peněženkou v ruce.

Po obědě jsme se vydali zpět (o minutu jsme přetáhli zaplacenou dobu parkování) a protože Andík usnul, rozhodli jsme se pro další objížďky. Třeba jako mohyla u Lipan. Přijeli jsme na opuštěné parkoviště a mně se podařilo opravdově ukázkově zaparkovat. Jak jsem se tak kochal, povídá najednou manželka, abych to radši otočil, aby na Andíka nesvítilo sluníčko. Pohoda, couvání mě baví. Odešla napřed a já opět nastartoval. No jo, couvání mě baví, jenže doteď jsem pokaždé couval na rovině, ovšem tady to bylo do kopce a to se ukázalo jako nepřekonatelný problém. Aby toho nebylo málo, přijeli najednou motorkáři a ne aby zaparkovali a odešli. Oni tam stáli a zírali na mě, co to nacvičuju. Když mi to asi popatnácté chcíplo, s klením jsem dal za jedna a zaparkoval přesně tak, jako před deseti minutami.

Jelikož Andreásek pořád spal, vydali jsme se potom ještě odbočkou na Sadskou. Tam to přece znám a nic mě nepřekvapí! Ani byste neřekli, jak dokážou překvapit závory. Zastavil jsem ještě před kopečkem a povídám, že doufám, že za námi nikdo nepřijede. Ani jsem to nedořekl a skoro až do kufru se nám nacpal stříbrný Seat. Projela jedna čugála, zvedající se závory byly sotva v půlce, když řidič za mnou začal troubit. V tu chvíli mě rozhodil tak, že mi to hned chcíplo.

Mezitím se Andreásek probudil a my tak mohli zamířit domů. Až na toho posledního blbečka se výlet celkem vydařil.

Nablýskaný fešák...;-)