Pohodář...;-)

O tom, že náš malý Andreásek je ohromně všímavý jsem se tu již několikrát zmiňoval. Stejně tak jsem se chlubil, jak dokáže odkoukat neuvěřitelné věci (někdy pak mám pocit, že odkouká i to, co neviděl!;-)) Samozřejmě, že v naprosté většině věcí se chce podobat svému tatínkovi, čili mně.
V sobotu se takhle procházel po bytě s okurkou v ruce, když si to najednou namířil do obýváku, kde v tu chvíli hrála jako kulisa televize. Bez zaváhání se vyškrábal na gauč, kde s sebou doslova fláknul a zatímco kousal okurku, zíral v leže na televizi. Tak teď nevím - od koho právě tohle mohl odkoukat?;-)

Absence...;-)

Jak se tak naše novotou zářící kancelářská budova začíná pozvolna zaplňovat společnostmi, musí vždycky nejprve dorazit řemeslníci, aby nové kanceláře připravili. Různé firmy (naši budoucí sousedi) mají samozřejmě odlišné preference, proto jsou tu k zaslechnutí všemožné jazyky.

Dnes jsem si odskočil na toaletu a najednou z umývárny (jíž musím projít) slyším nejprve jakési bouchání a potom drsný, vychlastaný hlas, jak rusky nadává. Samozřejmě jsem v tu chvíli ani nedýchal (natož abych čůral;-)). V tom nadávky přerušilo zvonění mobilu.

Rusák to vzal a říká (znovu zdůrazňuji ten drsný hlas a hlavně ruský přízvuk), že dnes večer nemůže, protože má ještě nějakou robótu.

Možná moc sleduju mafiánské detektivky, protože to už na mě bylo moc, a tak jsem se raději schoval, dokud neodešel. Nerad bych mu přidělával práci ještě odpoledne!;-) Tímto bych tedy rád omluvil svou odpolední absenci na pracovišti...;-)

Školení...;-)

Jestli bych se každý den podle něčeho mohl úplně přesně řídit, pak je to hodina, kdy jsem ve STAND BY režimu.

Je naprosto jedno, v kolik hodin se naobědvám, s železnou pravidelností se mezi 14 a 15 hodinou dostaví naprostý útlum. Ani dnes nedošlo k žádné změně a bylo to ještě horší tím, že jsem zrovna měl školení. Přesně do dvou jsem pracoval, doslova jsem překypoval energií, ovšem ve dvě si ke mně přisedl školící kolega, ještě s dalším nováčkem (z technických důvodů probíhalo školení na mém počítači) a v tom samém okamžiku jsem začal zápasit s očními víčky, aby zůstala otevřená. Asi v polovině školitel odběhl a druhý kolega mi povídá: "Totální krize, já tady spím!" V tu chvíli mi začal být ještě sympatičtější než dosud. Sympatie se nakonec ještě zvýšily, když jsem se na něj podíval v průběhu druhé půle a on měl zavřené oči.

Potom jsme oba dostali úkol, jenž ěl prověřit, jak jsme si nové informace osvojili. Kolega se rozjel, ovšem přesně v půlce se zasekl: "To je v pytli, já to umím jen do tý doby, než jsem usnul...";-)

Český slavík

Po roce opět nastalo několikaměsíční období všemožných rekapitulací a anket, na jehož počátku bývá Český slavík. Ačkoli se ve výsledcí žádné překvapení očekávat nedá, nenechal jsem si jej ujít a tady je pár mých postřehů.

Hned v úvodu jsem se doslova zhrozil, to když bylo vyhlášeno celovečerní hlasování v kategorii Objev roku. Nikoho nemohlo nechat na pochybách, která že stanice má tuto anketu pod palcem. Nevěřím tomu, že se u nás v uplynulém roce neobjevil nikdo jiný, než pan Nula a slečna Nicka, neboli Bendig a Konvičková, jinak též neúspěšní finalisté novácké Superstar. Nicméně je mi jasné, že Nova si musí připravit půdu před dalším ročníkem, kterému bude konkurovat X-Faktor (kdo by to řekl, že má země s deseti miliony obyvatel tolik talentovaných lidí, aby se tu každý rok uživilo několik takových soutěží...)

Několikrát v průběhu přenosu mě napadlo cosi o trapnosti, hlavně když někteří pozvaní zneužívali přímého přenosu k tomu, aby si rýpli do Novy - viz třeba Lucie Bílá nebo Jan Kraus, když nepokrytě prosazovali primáckou soutěž Česko-Slovensko má talent, v níž mají funkci porotců. Přišlo mi to tak trochu nefér. Korunu tomu pak dal právě druhý jmenovaný, když měl v závěru vyhlásit vítěze jedné z kategorií a místo toho stále cosi vykládal. Ponechám stranou, zda to bylo vtipné či ne, rozhodně ale nešlo o jeho show, celý večer byl kvůli zpěvákům. A jestli má cosi proti Nově, která mu zatím jako poslední významná TV stanice ještě nezobala z ruky, pak měl asi zůstat doma. Myslím, že moderátor Bouček se pěkně zapotil, když se ho snažil zastavit. A propos - pan moderátor... Nepřišlo mi právě zdvořilé, aby v závěru přímého přenosu tlačen časem skákal do řeči oceněným, kteří ještě mluvili a on už je posílal sednout. Je mi ale na druhou stranu jasné, že šlo spíš o tlumočení pokynů z režie.

Mimochodem u obrazovky jsem se vlastně zhrozil víckrát - třeba pokaždé, když se v záběru ocitl Filipečíneček Lucie Bílé. Jeho vizáž skutečně nešla přehlédnout. Tuhle zpěvačku jsem měl dřív docela rád jako člověka, ale od té doby, co začala prošlapávat cestičku právě svému protekčnímu synáčkovi (který je mimochodem tak geniální ve svých 15 letech točí klipy francouzským zpěvákům a připravuje nový repertoár pro maminku - jak před dvěma týdny prozradila v magazínu MF Dnes), mi začíná být celkem nesympatická.

K samotným výsledkům se vyjadřovat nebudu, Gott je Gott a ač s tím můžu nebo nemusím souhlasit, nedovedu si představit žádného nástupce, což je ale způsobeno především bídou, která se u nás line z éteru. Mám snad jen radost, že lidé dali najevo duu Vondráčková - Michal, co si o nich myslí. Teď snad jen, aby si organizátor ankety začal shánět právníka, až jej zažalují, že Helenka nebyla oceněna... (ostatně já si jej začnu po této větě hledat taky!;-))

Jinak mi přišlo, že večer neměl šťávu a mám pocit, že vím, co bylo jedním z důvodů. Skutečně totiž nechápu, proč ten, jenž vybíral písně, co zazní, zvolil téměř samé uspávací odrhovačky, u nichž by jeden chcípnul (použiju-li mé oblíbené hodnocení). Já neříkám, že byly nekvalitní, ale pokud chci přenos oživit, pak bych mě volit jinak. Největší vypalovačkou tak snad byla jen Ewa Farná, v jejíž písničce byla několikrát použita ukradená pasáž od slovenského Teamu. Vzhledem k přítomnosti vdovy po Petru Mukovi se mi zdálo i poněkud necitlivé, když Petr Kolář spustil právě Mukovu píseň Ty tančíš sama (tady), já tančím sám (tam)... Olympic byl trapný jako vždy, pokaždé mě pobaví pouze basák, který paří už X let stále stejně, ať hraje ploužák nebo něco rychlého. Pan Janda se možná u záznamu přesvědčí, že zpívat naživo v televizi je něco jiného než opilým návštěvníkům vesnické zábavy.

Mám-li to shrnout, přišel mi letošní ročník tak nějak nezvládnutý.

Harlej - 15 let, Doctor P.P. - 15 let, Totální nasazení, Chai - Kulturní centrum Vltavská (25.11.2010)

Na čtvrteční večer jsem se hodně dlouho těšil. V kulturním centru Vltavská se odehrávala oslava 15.narozenin kapely Harlej. Aby toho nebylo málo, svou polívčičku si přihřál taky Doctor P.P. Ale pěkně postupně.

Už během dne jsme se dohodli s panem O., kde a kdy se večer setkáme. Při naší mailové korespondenci jsem absolvoval několik záchvatů smíchu - to když jsem mu vypočítával, jak dlouho mi trvá cesta z práce. Ta se totiž, jak jsem vysvětlil, zcela nečekaně může prodloužit o konstantu VBK.

Na Andělu jsem potkal ještě pana M. Hned po přivítání povídá: "Tak kde je?" Odpověděl jsem: "Říkal, že dorazí tak za dvě minuty, když jsem mu před pěti minutama volal." Opět jsem se samožersky pobavil nad tím, co ze mě vypadlo. A začínal jsem tušit, že večer bude veselý.

Původní domluva zněla, že do sebe hodíme jen něco lehkého a vyrazíme, ale pan M.se zasekl, že do McDonalda nepůjde a nám nezbývalo, než najít nějaký ten pajzl, kde se dá "dobře najíst". Při naší okružní cestě Prahou, kdy v hospodách bylo jen pár lidí, ale hodně cedulek Reservé, jsme nakonec místo našli. Prvně v životě jsem si dal žebírka a hned při servírování jsem pochopil, že to bude cokoli, jen ne lehké. Ale nakonec jsem nad nimi vyhrál, narozdíl od pana O., který boj se svou porcí prohrál.

Cestou zpět se k nám přidal ještě druhý pan M. (pro případné rozlišení velké M;-)) a ve čtyřech jsme dorazili až ke kulturáku, kde jsme se rozrostli ještě víc. Tou dobou už hrála první kapela
- Chai. Nešlo zrovna o můj šálek kávy ani chaje;-), zdálo se mi to trochu měkké, ale vzhledem k věku protagonistů to šlo, pokud tedy člověk neposlouchal texty. Posléze se na podiu usadila další kapela - Totální nasazení. Nebudu chodit kolem horké kaše - znám je a nemám je rád. Absolutně nechápu, jak si něco takového může říkat punkeři. Na fesťácích dobu jejich produkce zpravidla využiju k odchodu. Tady jsem se snažil přežít v duševním zdraví, k čemuž mi pomáhala představa toho, co bude následovat.

Deset minut po sedmé spustil svoji show Doctor P.P. To už jsem byl vpředu a celé vystoupení si doslova užil. Tenhle právník má takový zvláštní dar, že dokáže výborně pobavit nejen sebe, ale i všechny přítomné. Zhruba ve třech čtvrtinách jsem byl mezi třemi, s nimiž si plácl a v samotném závěru si plácl už pouze se mnou. Čili vzkaz domů - mýdlo teď nějakou dobu nebudu potřebovat!:-) Mimochodem kromě jiného zazněli tutovky jako Temelín, Jeliman, Whisky, co má šťávu, Hasičskej bál, O la lá a mnoho dalších. První z vrcholů večera byl za mnou a já se poslušně postavil do fronty na toaletu. V tu chvíli proti mně z WC vycházel Jaroslav Uhlíř. No vida, má dobrý hudební vkus!;-)

Přesně ve 22H25 spustily fanfáry a za jejich zvuku dorazili členové Harleje. Úvodní skladbu Zfetovanej vystřídalo Z Cuby kiwi a hned potom ještě Jůlie a já vypotil první kilo. Kdyby se mě někdo zeptal, že by chtěl doporučit kapelu na koncert, neváhám ani chvíli. Poté, co bych neuspěl s Die Toten Hosen, nabídl bych rozhodně Harlej. Už třeba jen proto, jak to s lidmi uměj a jak si ani maličko nehrajou na hvězdy, takže asi každý může získat takovou iluzi, že je na jakémsi večírku dobrých kamarádů.

Playlist se nesl v duchu největších hitů s důrazem na ty starší a prověřené. Potrápím paměť a mohu říct, že zaznělo: Tak vypadni, Balada o tom, jak si chlapec pod vlivem měkké drogy našel děvče s nízkým IQ, Královna noci, Zrzi zrzi, Piliny, Živýho mě nedostanou, Zemětřesení, Pověste ho vejš, Svařák, Proč pocit mám, Přirození, Velbloud, Volání krve, Brouci a dokonce i ploužák Proměna.

V polovině si kapela vybrala pauzu, která byla tradičně vyplněna osamoceným Tondou Raueremkterý zazpíval Rozvíjej se buřtíku a posléze ještě kus písně Toník a Vládík, který po odchodu Vládi Šafránka už není aktuální.

Závěr patřil hitu Optimistická a deset minut po půlnoci nastal konec. Téměř dvě hodiny Harleje, to je skutečně krásný vánoční dárek! Z kulturáku jsme jeli posledním metrem, kde tak trochu dělal ostudu pan M., který byl lehce společensky unaven. Na mě únava přišla až ráno.

Večer hodnotím velice kladně, v prvních řadách jsem si to skutečně užil. Paní R. děkuji za odvoz a překvapil mě pan Š., že vydržel celou dobu v kotli.;-)

P.S.

Jak jsem tak hledal na Youtube nějaké to video, narazil jsem na komentáře různých chytráků ve stylu - bez Vládi to je o ničem, Tomáš mu nesahá ani po kotníky a podobně. Zajímalo by mě, kolik tihle "znalci" zažili koncertů s Vláďou a s Tomášem, když tak zasvěceně hodnotí. Já pamatuju obě období, takže můžu říct, že Vláďa byl rozený bavič a s lidmi to uměl. Když ale kapelu doslova v předvečer natáčení alba Čtyři z punku a pes opustil pouze zasláním SMS, měl Harlej na výběr - skončit nebo najít náhradu. Kluci zvolili druhou možnost a vybrali velmi dobře. Tomáš není ani horší ani lepší, ale dokonale zapadl, s kapelou si sedl a na koncertě to s lidmi umí. Myslím, že to nemohlo dopadnout lépe. Takže si doma dál brečte nad prastarými klipy z Youtube a nad vypálenými cédéčky se Šafránkem, já chodím na Harlej kvůli skvělé atmosféře dál!

Ukázka z turné (odjinud): Zemětřesení

Andreásek...;-)

Už v závěru minulého týdne jsem tu popisoval novinky u Andreáska, ovšem ani zdaleka jsem nevyčerpal vše, tudíž dnes, i přes jeho nemoc, pokračování...

Pokud něco dítě provede, následuje zpravidla klasické TY, TY, TY. Jenže Anďovi se toto gesto tak líbí, že jej začal napodobovat. Sice se musí soustředit, aby zvedl ten správný prst, ale výsledek stojí za to! Nejhorší je, když vás něčím naštve. To se potom člověk těžko vydrží nesmát, zvlášť když vidí Anďův vážný obličej, který se rozesměje hned poté, co zahrozí prstem...

Pokud byste se s Andískem viděli a přemýšleli, co se děje, když se jakoby zasekne a se skloněnou hlavou se na vás nehnutě dívá přibližně jako býk chystající se na útok, pak vám nezbyde nic jiného, než přijmout výzvu a udělat berany berany duc.

Kromě toho už ví, že pes dělá hauau, husa ga ga (mimochodem prvně husu předvedl 17.listopadu, čili v den koncertu Lady Ga Ga;-)), kachna ka ka ("Č" mu zatím nejde), ze záchodu se při spláchnutí ozve GCHRRR (mimochodem výborně umí předvést i zvuk, který vychází ze stejné místnosti před spláchnutím;-)) a dokonale umí vylekat dvacetkrát opakovaným vykouknutím ze dveří doprovázeným "Báá" ("F" zatím taky nic moc;-))

Aby ovšem všechno nevypadalo až tak ideálně - před týdnem jsme seděli na gauči, náš malý si hrál s dálkovým ovládáním, najednou se na mě láskyplně podíval a praštil mě dálkačem nad oko tak silně, že jsem dostal ještě druhou stranou ránu do nosu. Samozřejmě jsem mu vynadal, nerad bych, aby se podobné věci opakovaly. Ovšem to není Anďův případ, ten vymýšlí samé novinky, takže za malou chvíli přitáhl dřevěný váleček na těsto, přibližně stejně velký jako on sám. To už jsem se ale radši klidil...;-)

A takhle už Anďa chodí a mluví:

Svoboda...

Že by snad boží mlýny opravdu existovaly? Myslím, že se najde málo lidí, kteří by nezaslechli vůbec nic o sporu jednoho politika, jenž se vytrvale soudil proto, že nesouhlasil se závětí, již jedna stará paní před svou smrtí sepsala. Odkázala v ní totiž většinu svého majetku včetně dvou domů církevní charitě. (http://www.novinky.cz/domaci/217645-svoboda-cinzak-v-dejvicich-neziska-rozhodl-us.html )

Na tom by nebylo nic až tak divného, lidé bývají nenažraní. Tak trochu podivné ale už je, že zmíněným politikem byl vrcholný představitel KDU-ČSL, čili strany, která by právě charitativní organizace měla podporovat. Navíc během celého procesu několikrát účelově lhal, což by také u věřícího člověka nemělo být až tak běžné. Konkrétně třeba, když oficiálně prohlašoval, že se proti zamítnutí soudem nižší instance nebude odvolávat a spor ukončí, což ale nedodržel a podnikal další kroky k pokračování.

O mrtvých jen dobře, možná i proto bylo jedním z jeho hlavních argumentů proti neplatnosti závěti to, že stará paní prý nebyla duševně zdravá.

Jestli tenhle zvláštní pánbíčkář skutečně věří na nebíčko, jsem zvědav, jak jí to jednou bude z očí do očí vysvětlovat. Ale vlastně se pletu, může být bez starostí, už třeba jen za tohle se tam rozhodně nedostane.

Ústavnímu soudu tleskám a Cyrilu Svobodovi uděluji z lásky k bližnímu svému Kyselou prdel. Rozhodně ne svěcenou. Skutečně se mi dělá zle ze VŠECH těch věřících, kteří o sobě hlásají jací jsou křesťani, mudrují o tom, jak je dnešní společnost zkažená a pak se chovají jako největší ubožáci. A že jich neznám právě málo...

Hanky Panky

Pokud by k vám přišel chlap, který by byl nalíčený, oblečený v ženských šatech a na nohou měl kozačky či boty s vysokými podpatky, jak byste se zachovali? Smáli byste se pobaveně a plácali ho nadšeně po zádech?
Předpokládám, že naprostá většina by se snažila co nejdřív zmizet. Možná i proto nechápu, jak je možné, že banda úchyláků, kteří se vlní na pódiu na "nesmrtelné" tisíckrát pohřbené hity Vondráčkové, Csákové a dalších, dokážou tak dokonale pobláznit lidi všech věkových kategorií, aby zaplatili dvě stovky za to, že se na ně budou dívat. A to už několikátý rok za sebou!
Několik lidí z mého okolí už dlouho nadšeně vyhlíží ono kýžené datum, kdy k nám tito "chlapáci" přijedou, stejně tak, se mi několikrát stalo, jsem ve městě míjel páry bavící se o této skvělé akci. Vlastně ani místní kulturní dům nenechal nic náhodě a z balkónu ani neodstraňoval reklamu z loňska. Kde jsou ty doby, kdy se u nás pořádaly i velké koncerty. Později k nám byli zváni už jen folkaři (málo platné ale dvě kytary se nazvučí podstatně jednodušeji než opravdová kapela) a teď? Stačí pár cédéček (bláhově předpokládám, že jde alespoň o originály), přehrávač a atrapa mikrofonu.
Ještě bych pochopil, že si lidi myslí, že půjde o punkový večírek - název Hanky Panky by k tomu mohl svádět. Možná bych přimhouřil oko i nad důchodci - přece jen, pokud sedí ve druhé řadě a dále, nejspíš si myslí, že do našeho městečka skutečně zavítala božská Helenka, ale že tam půjdou vědomě a dobrovolně "pařit" i mí vrstevníci, to už je na mě moc.
Tak já nevím, tu a tam, když jdu na koncert, říkám si - dvě stovky, to je celkem dost, ale je tam nějaká kapela, která ze sebe málem vydá duši a má určité náklady. Tak jsem snad divný, že bych na podobnou buznoshow nevkročil ani zadarmo?
Celé akci za sebe uděluji Kyselou prdel, vždyť pokud chci vidět tančit úchyláky, mohu zajít na jakoukoli diskotéku a ještě ušetřím!;-)

Nadměrná velikost...;-)

V sobotu jsme se po ránu vypravili do Kolína. S nadcházející zimou budu potřebovat nové boty. Tuto větu si říkám už třetím rokem, doufal jsem, že letos už by to mohlo klapnout.

Zatímco jindy se mi ale pokaždé nelíbila nějaké drobnost - třeba jako nějaká trapná ozdoba nebo že zimní boty byly vlastně letní a podobně, tentokrát bych snad i tohle velkoryse přehlédl.

O deset let mladšímu známému jsem nedávno vykládal, jak se dřív kupovala obuv. Ne, že by si člověk vybíral barvu nebo design, jednoduše přišel do obchodu a tam se zeptal - máte zimní boty v osmičce?

Až na to číslo (přece jen doba pokročila) bylo všechno stejné i v sobotu. A já tak zjistil, že ačkoli se mi několik let velikost nohou nezvětšila, automaticky jsem asi přepadl do tabulky nadměrných velikostí. Nechápu tedy, co v pánské obuvi dělají čísla jako třeba 40, to je snad spíš zboží dětského oddělení, ovšem nad 44 se ve třech prodejnách nacházel jeden jediný pár (čili dva kusy bot).

Vypadá to tedy, že ještě letos mi budou staré dobré vyšlápnuté botky dobré...;-)

Sladký život...;-)

Minulý týden jsem se přesvědčil, jak skvěle si žijí ti, co si všechno umí vyřvat. Známý z práce se rozhodl, že po deseti letech u jednoho operátora bez jakékoli vstřícné nabídky využije končícího úvazku a přejde ke konkurenci. Do telefonu byl velmi odměřený, na má měřítka až drzý, ovšem tento přístup mu nakonec přinesl ovoce v podobě takového množství volných minut, o jakém se mi ani nesnilo a to i přes to, že výše mého paušálu u téhož operátora je vyšší než jeho. Navíc při vzpomínce na sazbu za minutu při pohledu na můj výpis po dvanácti letech věrnosti by se mi snad vehnaly slzy do očí... Zkrátka neumím si říkat o něco, na co nemám automaticky nárok.

Jak ale víme, rozhodně se umím ozvat, když na něco nárok mám. V sobotu jsem si šel na poštu pro balíček. Nikde nikdo, i přepážka opuštěná. Pouze o kus dál cosi přerovnával pán, který rozváží balíky autem. Po chvilce se na mě podíval a téměř s hrůzou v očích se mi začal omlouvat, že si kolegyně jen odskočila. Samozřejmě jsme lidi, stejně jsem si vyšetřil víc času. Pošťačka za chvíli dorazila, táhla jakési bedny, ale hned, jak si mě všimla, začala se mi věnovat. Když mi podávala balíček, poděkovala, zeptala se, zda je všechno v pořádku a popřála mi hezký den. Chvilku jsem zíral, ale pak jsem si vzpomněl na zážitek o týden dřív, kdy jsem si šel pro změnu pro doporučený dopis. Úřednice (jiná) mi ho podávala, při tom se zeptala, zda je to všechno, co si budu přát a téměř se klaněla až na zem.

Člověk by se až divil, co dokáže taková jedna stížnost! Zajímalo by mě ale, co se tak o mně na místní poště říká... Rozhodně mi ale neodpustila ta, na niž jsem si tehdy stěžoval - soudě podle toho, jak mě téměř srazila na kole, na němž v plné rychlosti na chodníku vytočila roh v nejzúženějším místě na celém náměstí, kudy já zrovna procházel cestou z vlaku domů. Nevím ale, kdo se tehdy lekl více...;-)

Nejlepší období...;-)

Už jsem to v průběhu uplynulého roku říkal několikrát, ale nezbývá mi, než to zopakovat. "Teď je Anďa stejně nejlepší!;-)"

Nejen že už celkem obstojně chodí (asi tak jako já loni po oslavě jeho narození;-)), ale hlavně je v období, kdy začíná všechno napodobovat. Nejen zvuky (kolikrát se až divím, kde je mohl slyšet), ale hlavně to, co vidí. Třeba překvapil tím, že se mi hrabal v nočním stolku a našel takový ten přípravek pro astmatiky. Člověk by čekal, že jej prozkoumá a zahodí, ovšem Andreásek ne. Dal si ho k puse a po vzoru táty si jakoby dýchnul.;-) Přitom mě u této akce viděl tak stěží jednou...

Jindy si zase v kuchyni otevře šuplíky s hrnci a miskami, které postupně vystěhuje ven (tímto se omlouváme se sousedům pod námi;-)), z dalšího šuplíku si vyndá vařečku nebo něco podobného a jednoduše začne "vařit."

No a že nemůže zhoupnout balíčky s ubrousky, protože mu pořád propadávají? Žádný problém! Jednoduše si na houpací koně naskládá tolik, že ani při nejlepší vůli propadnout nemohou.

A dnes večer? Manželka se Andíka zeptala, zda se půjde koupat. On si zabušil na prsa a neohroženě po dvou vyrazil z obýváku. Čekali jsme, kam dojde a Anďa nezklamal. Zcela neomylně zamířil ke dveřím do koupelny a zastavilo ho pouze to, že byly zavřené. Už zbývá jen, aby si klikou otevřel a bude to dokonalé...;-)

Chybička se vloudí...;-)

Dnešní den v práci byl lehce netradiční. Nepočítám-li výměnu stolů, začalo to hned ráno tím, že nám automaticky sjely rolety na oknech. Důvodem bylo jejich čištění takovými těmi horolezci na lanech. Jelikož ale tma působila trochu depresivně, rozhodla se jedna kolegyně, že je ještě na chvíli vytáhne, stejně se zatím nic nedělo.

Jak tak během práce čekám, než se uloží data, koukám z okna a najednou jsem se úplně zhrozil. Venku byla úplná neuvěřitelná průtrž mračen. Napadlo mě, že jsem si měl vzít něco navíc k jídlu, protože v tomhle mě nikdo nedostane ani těch pár metrů na oběd. Déšť stále nabíral na intenzitě a doslova pleskal na okno. Chtěl jsem zjistit, zda se mraky už alespoň v dálce protrhávají, tak jsem se podíval směrem z druhého okna a něco mi tady nehrálo. Zatímco "u mě" slejvák jaký snad nepamatuju, u dva metry dál sucho.

Teprve v tu chvíli mi všechno došlo. Ta voda byla z ostřikovače a měla mířit na rolety, na které jsme mezitím zapomněli. Chybička se vloudí...;-)

Úklid...;-)

Tomu říkám velký úklid, přesně v duchu hesla dvakrát měř, jednou řež.

Jelikož jsem nenáročný co se stříhání týče, stačí mi strojek a šikovná manželka. Sáhl jsem popaměti do skříně a po chvilce hledání a váhání povídám: "Hele," (aneb moje typické láskyplné oslovení;-)) "kde je ten novej strojek?" - "Vždyť na něj koukáš!" - "Tohle je ale ten starej!" - "Není!" - "No, je!" - "A jó!"

Krátký rozhovor vše vyjasnil. Manželka se pár dní předtím pustila do úklidu a protože považovala za zbytečné, abychom měli dva strojky, rozhodla se jeden vyhodit. A jak už to tak chodí, když to máte 50 na 50, vždycky to dopadne špatně (viz třeba chleba, který může dopadnout čistou nebo namazanou stranou!;-)) Zkrátka - vzala jednu krabičku a tu vyhodila. Bohužel tu špatnou. Doma tak zůstal podstatně starší strojek, který zvukem připomíná stíhačku, což oceňuji především při stříhání kolem uší.

Ještě že existují ty akce v elektře, hned jsme sehnali jiný za dobrou cenu. V prodejně mě ale pobavil prodavač, který nám tvrdil, o jak skvělého výrobce jde, že nám zboží vydrží mnoho let.

My víme, vždyť jsme tu samou značku už měli, ovšem to bychom nesměli dělat generální úklidy...;-)

Zábava...;-)

O víkendu jsem jsem zažil něco doslova příšerného. Šel jsem takhle kolem našeho (tedy vlastně jejich) fotbalového stadionu, kde i přes časnou odpolední hodinu právě probíhala jakási fotbalistická zábava.

Už z dálky bylo slyšet, že to tam skutečně žije. Jak jinak - Kabáti. Do toho superinteligentní vstupy DJ, kdy jsem chvílemi přemýšlel, jak je na tom ten pán s rozumem. Zkrátka klasická vesnická tancovačka. Drsní fotbalisti, přece poslouchají drsnou muziku.

Dohrál Vojtek a spol. a pak to teprve začalo. Dalibor Janda a jeho nestárnoucí hit Hráli jsme kličkovanou. Do toho opět duchapřítomné vstupy držáka mikrofonu, který po každém verši zopakoval poslední dvě slova zpěváka. Uznávám, že jde o inovativní nápad. Ale největší bomba mě stále ještě čekala. Po této "vypalovačce" totiž spustilo cosi, co znělo asi jako jiná drsná skupina (Bobr a motýl - určitě jste tu příšernost už někdy slyšeli), nejspíš dokonce o ně šlo. Znejistěl jsem, zda se nejedná spíše o odpolední čaj pro důchodce a fotbalisti jim pouze pronajali prostory, ovšem v zápětí jsem byl vyveden z omylu, protože DJ si oblíbil jinou větu, již několikrát zopakoval: "Ano a takhle se baví dorost AFK xxx". Raději jsem vzal nohy na ramena, protože gradovat to mohlo snad už jen Bílou orchidejí.

Až zase příště potkám nějakého drsného fotbalistu, nedivte se, když dostanu záchvat smíchu. Na druhou stranu už chápu proč jsou takoví, jak si myslím. Jestli se takhle skutečně baví jejich dorost, nemám dalších otázek...;-)

Ptáček...;-)

To jsem si teda zase jednou naběhl... Klasicky jako každý svátek jsem i dnešek strávil v práci. Jelikož ještě nemám hotové přístupy do všech systémů, které potřebuji, musím tu a tam požádat někoho z kolegů, aby se na mém počítači přihlásil a já pak tu určitou věc vyřeším jakoby pod jeho jménem. Samozřejmě se snažím otravovat všechny tak přibližně stejně často. Tentokrát padla volba na mého známého z jednoho z minulých zaměstnání.

To mě ale nenapadlo, jak veselá kopa on je. Jelikož se příliš nepředře a zajímá ho všechno ostatní než samotná práce, zná kromě Facebooku všechny možné on-line hry.

Požádal jsem ho, zda by mohl u mě zadat heslo do jednoho ze SAPů, na nějž ještě nemám oprávnění. Prý se za malou chvilku staví. Skutečně za minutku, když jsem pokračoval s něčím jiným se za mě postavil a nahlas na celou kancelář, aby si každý myslel, že i já hraju hry, pronesl: "A který ptáčky máš zničit, ty červený nebo modrý?" Trvalo mi pár vteřin, než jsem pochopil, co to plácá, ale nechtěl jsem se nechat zahanbit, proto jsem odvětil: "Hele ty si dej pozor, ať nezničím toho tvýho ptáčka!"

V tu chvíli kolega dostal šílený záchvat smíchu a pronesl cosi o tom, že se domluvíme. No a mě v tu chvíli polilo horko. V zápalu vtipu jsem si neuvědomil, že je na chlapy! Odteď se na záchodě zamykám...;-)

Divný dům...

Stejně žijeme v divném domě. Cestou z obchodu doběhnu nahoru do druhého poschodí položit za dveře tašku s nákupem a za 1-2 minuty se vracím dolů. Manželka zatím čeká s kočárkem venku. Vezmu za kliku vchodových dveří (zvenku je koule) a zjistím, že mezitím kdosi aktivně zamknul. Vytáhnu klíče - cvak cvak. No jasně, pomyslím si, hlavně zase na deset milionů západů. Venku pak zjistím, že ze dveří ale nikdo nevyšel.

A potom druhý, třetí, čtvrtý (...) den nám až přímo za dveřmi zazvoní podomní prodejce nebo jiný podvodník, kterého ti samí, co jindy tak pečlivě zamykají na dva západy dveře s koulí zvenku, bez problémů pustí dovnitř a dál si ho nevšímají. Když je slušný, snaží se vnutit třeba parfém zdarma (jako včera), k jehož získání je pouze potřeba pořídit si jiný za 800 korun, případně mává papírem s logem ČEZ (dneska), aby z něj asertivně dokola pokládanou otázkou vypadlo, že z ČEZu vůbec není a vykládá cosi o nutnosti přejít k jeho prodejci elektřiny. Je-li méně slušný, pak je doslova drzý, vydává se za zástupce operátora, hádá se s vámi a odmítá opustit dům - mimochodem mezitím už zase zevnitř zamčený (minulý měsíc).

V televizi každou chvíli slyšíme o důchodcích, kteří si domů někoho takového pustí a pak se nestíhají divit, co si ten člověk během chvilky zvládne odnést. Bohužel částečně podobný problém díky nim musíme řešit i my ostatní. Stačí, aby si přečetli jméno na zvonku, řekli, že k němu jdou a vchodové dveře mají dokořán...

Kachny...;-)

Moje tradiční cesta s kočárkem vede kolem celého města, ovšem nikdy nevynechám park. I proto, že se na místní struze stále zdržuje několik kachen. Jejich řady sice poněkud prořídly, ovšem pořád jich je zhruba šest.

Většinou s sebou mám nějaký rohlík, který jim házím, protože se Andreáskovi líbí, jak skáčou po kusu žvance. Jenže zcela logicky nejsme jediní, kdo je krmí, proto jsem byl minule už doslova zklamaný, když jsem jim házel čerstvé pečivo a s nimi to ani nehnulo. Kdybych při svých mlhavých a děravých znalostech biologie nevěděl, že nejde o masožravce, domníval bych se, že čekají na pečené holuby do zobáků. Aspoň tak nějak vypadaly jejich výrazy.

S tím vším smířený jsem hodil kus rohlíku i v sobotu. To co nastalo pak bych obrazně přirovnal snad býčím zápasům. Vlny jak od motorového člunu cákaly téměř až na nás na břehu a to ptactvo se málem sežralo navzájem. Anďovi se to sice líbilo, soudě podle toho, jak se smál, ovšem nevím, co by na to řekli ochránci zvířat.

Když jsme odcházeli, zůstala na hladině oškubaná hromada peří, jak se kachny málem uklobaly kvůli žrádlu. Zkrátka taková romantická vycházka...;-)

Oslava...;-)

Je opravdu zajímavé, že u dětí je roztomilé všechno. I to, co dospělému jen tak neprojde. Možná jsem se tady dostatečně nezmínil o tom, že Anďa už celkem obstojně chodí (dokonce i venku za ruku).

V sobotu večer jsem byl pozvaný na oslavu narozenin. Ani v nejbláhovějších představách jsem nepočítal s tím, že by mě známí domů pustili s 0 promile alkoholu v krvi. Proto jak jsem tak dopoledne stál s Anďou před domem a pozoroval ho, jak se mě pustil, plazil se po dvou kolem baráku a potom podél vchodu, povídám pobaveně manželce: "Tak takhle půjdu večer domů!"

"Jiřane, opovaž se!" zazněla rázná odpověď, přičemž v hlase jsem nepostřehl ani náznak toho, že by to snad mohlo být roztomilé... Přitom ve všem každý říká, že je po mně, tak proč bychom neměli mít i stejný styl chůze?!;-)

Když něco nevím, tak machruju...;-)

Každý, kdo něčemu trochu víc rozumí, už to určitě zažil. Jste v obchodě a sledujete namachrovaného prodavače (dnes tedy zpravidla jen podavače;-)), který jinému zákazníkovi věší bulíky na nos, protože všechno zná, všechno ví.

Já to zažil zažívám občas v obchodech, v nichž se mimo jiné prodávají foťáky. Přece jen jsem se jimi několik let v práci zabýval. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme před lety cosi kupovali v jednom velkém elektroobchodě a já tam sledoval obsluhu, jak "zasvěceně" odpovídá na dotazy týkající se foťáku mně důvěrně známé značky. Bohužel pro nakupujícího a naštěstí pro prodavače jsem introvertního založení, proto jsem se jen v duchu bavil a doufal, že si pán koupi rozmyslí (nic proti výběru, ale slibované funkce výrobek neviděl ani z rychlíku).

Když si jdu něco koupit, nemám problém s tím, když se prodavač přede mnou podívá do návodu. Nikdo v dnešní záplavě zboží nemůže znát všechno, takže to nevypovídá nic o neschopnosti. V praxi se ale většinou všichni řídí heslem - když něco nevím, tak machruju.

Ani naše slavné Tesco, které by se spíš než supermarket mělo jmenovat supersklad (ale o tom někdy příště), není výjimkou. 11.listopad je známý tím, že se začíná prodávat Svatomartinské víno. Bohužel ještě dnes 14.11. ať jste mezi odpadky a "odloženými" paletami kličkovali sebevíc, žádnou letošní lahev jste nenašli. A to i přesto, že je leták, jehož platnost končí pozítří, slibuje. Naštěstí to obsluha zasvěceně vysvětlila: "Svatomartinské víno se, jak každý ví, 11.listopadu v jedenáct hodin začíná stáčet ze sudů do lahví!" Vida, člověk se rád něco přiučí od vinařských znalců, odkojených nejspíš na krabičáku. Takže já si koupím pravděpodobně tedy loňské (vždyť ho začali prodávat hned, jak se, jak každý ví, začínalo stáčet) v Albertu, kolem nějž denně chodím a který má slušnou zásobu.

A možná to brzy dopadne tak, že tam budu kupovat všechno...

Výslech...;-)

"Neminul ses náhodou povoláním?" zeptali se mě ráno kolegové bavící se mými detektivními dedukcemi.

Abych vše uvedl na pravou míru - dorazil jsem do práce a na internetu rychle zkoukl titulky, co se stalo ve světě. Jedna z hlavních zpráv informovala o brutální vraždě spáchané včera večer v místech, kde pracuju. Kolega sedící proti mně ukázal z okna: "No to bylo tamhle, jak běhaj policajti." Ruku na srdce, něco podobného se pár metrů od nás nestává denně, takže jsme to všichni chvilku řešili. Pak mi kolega docela nahrál, protože prohlásil: "Když jsem šel večer domů, už tam blikaly majáky." A já začal rozvíjet svou černohumornou teorii.

- " Cos dělal byl včera večer?"

- "Byl jsem tady o hodinu dýl!"

- "To je ale náhoda, zrovna včera... A navíc jsi byl v práci autem, který jsi tamhle parkoval. Přitom jindy vždycky jezdíš metrem..."

- "Já jsem jel vyzvednout novou televizi. Teda původně jsem pro ni měl jet až v sobotu..."

- "Ale, ale! A máš na to svědky?"

- "Ne, přítelkyně byla na zumbě a navíc spolu zrovna nemluvíme, protože jsme se pohádali."

- "Takže jsi byl rozčilený a potřeboval ten vztek ze sebe dostat..."

Zrovna, když se kolega téměř přiznal, přerušila nás jiná rozesmátá kolegyně: "Radši troho nechte, nebo vás uslyšej a zavřou!"

P.S.

Příspěvkem v nadsázce nezesměšňuji samotný trestný čin.

Vlak...;-)

Není to tak dávno, co se mí dva známí kasali, že by nikdy nejezdili kryplem. Abyste pochopili, jde o slangové označení osobního vlaku, protože jako krypl staví v každé zastávce.

Ti dva jezdili zásadně zrychleňákem, ve kterém sice není místo, protože ho soudruzi v NDR navrhli tak, že usadí-li se na čtyřce dva lidé, je kapacita čtyř míst vyčerpaná, až bych řekl přečerpaná (ovšem ČD po něm rády sáhly.) A mně se ti dva známí ještě smáli, že kryplem jezdím. Jenže časy se mění.

Teď mám ideální pracovní dobu, ovšem díky ní jezdím tím strašným zrychleným vlakem hned dvakrát denně. Ráno tam a večer zpět. Z jednoho z těch dvou známých se mezitím stal Pražák, takže už nechodí na krypla ale na socku a ten druhý?

Nedávno jsem se s ním viděl a ptám se, jak teď jezdí, že se s ním nevídám. On jen zamumlal něco o strašném vlaku a mně to bylo jasné - konečně mu to došlo a radši jezdí kryplem, než aby se jako krypl mačkal...;-)

Hasta maňana...;-)

Cestou domů jsem si večer připadal jako blázen. Protože jsem vyfasoval strategické místo přímo v rohu kanceláře, odkud mám úžasný přehled o všem, co se kde šustne a hlavně - kdy se blíží šéf;-), musím při odchodu projít kolem všech kolegů.

Postupně se na mě každý z nich podívá a mně tak nezbývá, než se s nimi jednotlivě pozdravit. Dřív mi na tom ani nic zvláštního nepřišlo, vždycky to tak nějak vyšlo, že jich byla tak polovina už pryč. Právě dnes se ale zdrželi a jsem si až u dveří uvědomil, jak je to komické.

Jak tak pomalu odcházím a střetávám se očima s ostatními, plynule říkám: "Čau, čau, tschüss, čau, hasta maňana, bye..."

Argentinská smůla...;-)

Dnes jsem se opět ujistil v tom, jak se na mě lepí smůla. Tentokrát přímo v práci.

S kolegou dostáváme školení a potom jsou nám přidělovány tikety tak, abychom si novou "látku" procvičili. Já měl ale od začátku týdne nepříjemný problém. Jeden ze systémů, bez nichž se pracovat nedá, byl neuvěřitelně pomalý. Ale skutečně tak, že jakékoli kliknutí v jeho okně bylo následováno zhruba pětiminutovou pauzou s přesýpacími hodinami, než jsem mohl pokračovat dalším kliknutím. Samozřejmě mě hned napadlo, že se třeba někdo bude pídit po tom, jak nám práce jde a když uvidí, kolik jsem toho vyřešil já v porovnání s kolegou, nedopadnu zrovna nejlépe. Proto jsem rychlost systému denně reklamoval.

Německý kolega, který má podobné věci na starosti, vyzkoušel všechno možné, ale na nic nepřišel. Přitom ostatním všechno kmitalo. Včera mi doporučil, abych se spojil s jeho kolegou přímo v Německu. Ten to prý vyřeší. Vynechám zmínky o tom, jak se v Německu pracuje a že jsem tedy dnes musel volat znovu. V každém případě dopoledne se tento kolega připojil na můj počítač a kontroloval všechna nastavení. Jeho nejčastěji užívané slovo po celou dobu bylo Scheisse a po téměř třiceti minutách to vzdal. "Musí to být někde v počítači!" prohlásil a chystal se odpojit. V tu chvíli ale vykřikl - MOMENT! Naprosto jasně jsem před sebou viděl jak kroutí hlavou, když mi vysvětloval, že nějakým nedopatřením jsem nepracoval přes český server, ale přes server naší zahraniční pobočky. A ne ledajaké - v Argentině. "Ono se totiž nedá říct, že by to do Argentiny byla zrovna dálnice, spíš je to taková malá polní cesta," vyprávěl, zatímco hledal správné nastavení.

Ovšem dokáže mi někdo vysvětlit, jak se stane, že se v pondělí úplně stejně přeinstalovává kompletně celá kancelář a jediný můj počítač se nastaví na Argentinu?

Jídelna...;-)

Nějaká skrytá diskriminace nebo jen prachobyčejná smůla? Včera jsme jako vždy vyrazili na oběd do nově otevřené jídelny. Ta je vzdálená zhruba sto kroků, ovšem pokud bychom vylezli z kanceláře oknem, musíme zdolat stěží deset metrů. To je ale vedlejší.

V jídelně jsme si u pultu postupně shodou okolností všichni objednali to samé. Kuřecí kari nudličky s rýží. Můj kolega musel kuchaře usměrňovat, protože ten se nějak zapomněl a naložil mu toho tolik, že skoro nebylo vidět talíř. A ještě se mu chystal přidat. Stejně tak německý kolega hned po něm jen zíral na štědré české porce. Už už jsem se začínal těšit, jak se pořádně nacpu, jenže v tu chvíli přišel pomoci druhý kuchař a ujal se mého talíře. Když mi ho za chvilku podal, kolega přede mnou se jen škodolibě usmál. Naše porce vedle sebe vypadaly jako klasická a dětská.

Vše mi ale bylo vynahrazeno dnes. Zvolil jsem svíčkovou a pokračoval v hovoru se svým známým. Najednou slyším kuchaře, jak se ptá: "Kolik knedlíků, pane?" Podíval jsem se před sebe a spatřil jich osm. Netušil jsem, že čeká, až ho zastavím...;-)

Pohroma...;-)

Jako by toho v práci nebylo dost, v pátek jsme nemohli najít vytištěné papíry, které jsme používali jako jakési taháky, abychom se všechno co nejdřív naučili. Prolezli jsme snad úplně všechno, ale po těch několika listech nikde ani památky. Přitom jsme si oba zcela jasně pamatovali, jak jsem je den před tím pečlivě srovnal a uložil na stůl.

"To si na ně asi někdo něco položil a pak všechno omylem odnesl," ukončil jsem nakonec pátrání a všechno se tisklo znovu.

Dnes ráno nás čekala dobrá zpráva - počítačový virus byl včera večer po týdnu nerovného boje přemožen, takže se nám konečně všechno mohlo znovu začít instalovat. Když se instalace blížila ke konci (po pár hodinách), vzal jsem si sešit, do nějž si píšu poznámky a zvědavě jsem se podíval, co to v něm je tlustého. V tu chvíli mi došlo, jakou pohromu pro svého zaměstnavatele musím představovat. Nejenže nepřímo kvůli mně se nám zavirovala celá síť, ještě k tomu jsem si v pátek vzal blok, kterým jsem předchozí den zatížil pracovní papíry, aby se náhodou neztratily a rovnou jsem jej otočil kolem kroužkové vazby, aby se mi dobře psalo. Přitom jsem si vůbec nevšiml, že jsem tak do něj nechtěně cosi schoval.

Dnes jsem chvíli přemýšlel, zda to všechno zatlouct, ale nakonec jsem šel s pravdou ven. Ono v podstatě o nic nešlo a navíc když si kolegové vzpomněli, jak jsem všechno v pátek hledal, hned mi odpustili...;-)

Škwor – Lidový dům (5.11.2010)

Čtyři měsíce od poslední akce už jsem začínal mít pořádný absťák. Ne, že bych koncerty pověsil na hřebík, ale letos je to takové zvláštní, jako by si všechny kapely vzaly dovolenou. Když už se náhodou někde objevil nějaký ten termín a já se mohl začít těšit, za několik dní byl zrušen. Zvláštní, to jsem ještě za svou "kariéru" nezažil, tomuhle teprve říkám opravdová krize!;-)

Naštěstí v pátek bylo všechno jinak a jak už několik týdnů stálo na stránkách Lidového domu i Škworu, fanoušky čekal luxusní večer. Na místo jsem ještě se známými dorazil zhruba hodinu před začátkem. Přiznávám, e jsem si připadal tak trochu divně, protože oba páry se k sobě tulili a já se tak mohl tulit jedině k půllitru (na němž byla pro tenta klub tradiční značka 0.4l). Z toho nakonec taky nic nebylo, jelikož se opravdu Krušovice nedaly pít. Proto jsem vzápětí přešel na pito. Naštěstí zanedlouho dorazil ještě pan V., takže jsem tam i já měl svou dlouhovlásku...;-)

Těsně po půl deváté se na pódiu objevila předkapela. Bohužel jsem skutečně nechytil její jméno, nestojí ani nikde na internetu. To bohužel je tam proto, že bych nerad její vystoupení zažil ještě jednou. Můj názor na ně dokonale vystihla vážně míněná hláška zpěváka: "Mysleli jsme, že na vás budeme moc sladcí!" Ano, je to tak, až jsem měl pocit, že se mi z toho začínají kazit zuby. A to ještě pořádně přicukrovali, když si zpěvák sundal koženou bundu a pokračoval jen v tílku. Otočil jsem se k panu O. se slovy, že to je strašné a on prohlásil cosi, co mě rozesmívalo ještě v průběhu večera: "Rytmicky se mi to líbí, ale ten zpěvák je teplej!" Potěšilo mě, že stejný názor sdílel i někdo jiný.

Nekonečně nudné písničky s trapně klišovitými texty jen víc a víc podtrhávaly atmosféru, kterou navodila tahle čtyřčlenná (nebo čtyřprocentní?;-)) homo-metrosexuálně podivná partička. Kytarista s pečlivě česanými vlasy, které mu dosahovaly pod zadek, si dával pozor, aby se nerozcuchal, ale zároveň se tu a tam zavlnil, aby si jeho účesu každý všiml, bubeník jako by si vizáž půjčil od kapely Vibrators (což se s touto hudbou dost vylučovalo), basák si dával pozor, aby mu z pečlivě ohrnutých rukávů vypasovaného trička vyčuhovaly jakési bicepsíky a zpěvák? O něm jsem se tu už lehce zmínil a dál raději zacházet nebudu, stejně jako nepoužiju podpásovku - maminka. Jakési diskotékové zvuky, které tu bídu "projasňovaly" v druhé půlce už to nemohly ani zhoršit. Dno je zkrátka dno. Vlastně jo - vrcholem trapnosti pro mě byla závěrečná převzatina od Karla Kryla. Doufám, že má prostorný hrob, jinak se musel celý odřít, jak se v něm otáčel.

Každé utrpení ale jednou skončí a asi po 50 minutách nastalo ticho. Dokonce se potom i zavřela opona a na pódiu probíhaly poslední úpravy před hlavními celebritami. Ty nastoupily ve třičtvrtě na deset a spustili stejnojmennou hitovkou - Celebrity. Ještě se mi snad nestalo, že by to Škworům nějak skřípalo, nebo zkrátka hrálo jinak než skvěle, ani tentokrát by se škodolibec nedočkal. Myslím, že není potřeba cokoli dodávat. Hity jako Nebuď debil, Amerika, Bohém, Sraž nás na kolena, Může se stát, Pohledy studený, ale i pomalejší jako třeba Utíkám zněly skvěle jako na cédéčkách. Je fakt, že tentokrát se kapela možná snažila ještě o trochu víc než jindy, protože se natáčelo nové DVD, jak Petr Hrdlička (zpěv, kytara) v úvodu oznámil. Musím na sebe prásknout, že zaznělo i zhruba pět písniček, které jsem neznal, ačkoli mám všechna alba (originální CD!), kromě aktuální výběrovky, na níž, jak jsem o víkendu zjistil, jsou nějaké ty novinky.

Zhruba po hodině nastal oficiální konec. Samozřejmě se ale vystoupení neobešlo bez přídavků. V samém závěru zazněla i píseň, která mi od prvního poslechu ke kapele zkrátka vůbec nesedí - Vizitky a samotné finále pak patřilo prvnímu velkému hitu kapely (jehož klippřed lety proslavil i mě;-)) - Mý slzy neuvidíš.

Škoda že večer není nafukovací, protože kapela má vyslovených pecek mnohem víc, ale jinak neměl chybu. Nepočítám-li tedy předskokany a tu zvláštní tekutinu, které v Kbelích říkají pivo.

Ochlasta...;-)

Co je špatného na tom, když člověk koupí někomu za službičku flašku? Zvláště nejedná-li se o úplatek, ale o jakousi "mzdu" známému?

Protože mi bylo jasné, že si kamarád za jistou opravu nic nebude chtít vzít, rozhodl jsem se, že mu koupím nějakou tu lahev a zkrátka mu ji vnutím. Včera jsem se cestou do práce stavil v supermarketu, vybral si něco k snědku a postavil se do fronty dělníků a důchodců ke kase. Pohled na pás, kam vykládali své nákupy byl jednotvárný. Zpravidla šlo o značkový "Lahváč";-), salát nebo salám a pár rohlíků. Mezitím já s lahví vody a dvěma banány. Když na mě přišla řada, nechal jsem si ještě podat vodku. V tu chvíli jsem slyšel, jak to ve frontě zašumělo a mně došlo, jak jsem asi musel vypadat. Ráno, půl osmé a já si kupuju vodku...

Dnes večer se mi naskytla příležitost láhev předat. Ještě mi nahrálo, že mě známý vzal z vlaku autem, já se tak rychle zastavil doma, vzal flašku a šel. Až venku mi došlo, že to musí vypadat zvláštně, když jdu s alkoholem v ruce. Naštěstí už je tma a nikoho nepotkám, pomyslel jsem si. Jenže, jak jsem ušetřil čas cestou autem, vyšlo to přesně tak, že jsem se promenádoval mezi všemi lidmi, co akorát pěšky přicházeli ze stejného vlaku. Na světly rozzářené ulici. Samozřejmě jsem si v tu chvíli uvědomil, že ti všichni nejen že mě znají od vidění z vlaku, ale hlavně si musí myslet, že jdu taky teprve domů z práce, s flaškou vodky v ruce.

Skutečně reprezentativní...;-)

Danajský dar...;-)

Předevčírem jsem se tu zmiňoval o tom, jak jsme dočasně zapůjčenými počítači z naší severočeské centrály zavirovali náš pražský kanclík. Teprve dnes před obědem se nákazu podařilo zlikvidovat.

Každému bylo jasné, že náhrady za objednaná PC nadělaly víc škody než užitku. Několik aplikací běží pouze přes počítač německého šéfa, který se nakazil jako první, takže tyto programy musí běžet jaksi oklikou a je to znát na rychlosti. Je-li potřeba napsat email, jen než se prázdná zpráva otevře, trvá to 5-10 minut, podle vytíženosti.

V podvečer se začal můj vyčištěný komp přeinstalovávat, ovšem objevila se další chyba. To už šéf-kliďas nevydržel, zavřel se v kanceláři a volal na sever. Ještě zítra tedy nebudu schopen cokoli dělat na svém místě a předpokládám, že až se všechno vyřeší, nejpozději druhý den dorazí objednané nové počítače.

To se teda zase něco vážně vyplatilo...;-)

Šéf...;-)

Jelikož nám Andreásek o víkendu začal naznačovat, kdo že je u nás doma BOSS (viz foto), rozhodli jsme se sáhnout k dramatické převýchově.

Jednou za šest týdnů na nás vyjde úklid schodiště našeho domu. Aby Andík nerostl jako dříví v lese a už odmala získával správné návyky, dostal k prvním narozeninám úžasný dárek. Nevím tedy do jaké míry je úžasný pro něj, ale pro nás určitě!

Takže Andí, život není peříčko, čili smeták, košťátko, lopatku, mop a trénuj, trénuj, za šest týdnů je na tobě řada...;-)

Profíci...;-)

Společně s kolegou, který do práce nastoupil se mnou, jsme se hned druhý den stali zcela jistě vítanou posilou našeho vznikajícího týmu.

Včera jsme si přes půl republiky (cestu jsem již popisoval) přivezli počítače. Šéf pro nás sice objednal fungl nové, ovšem někde se stala chyba, dodávka se zdržela, proto jsme na velmi dočasnou dobu dostali použité. Během dnešního dopoledne nám německý kolega zprovoznil všechno, co budeme potřebovat a my se všelijak rozkoukávali. Když jsme se vrátili z oběda, všiml jsem si, že mám na monitoru jakési varování o nálezu viru. Říkám to druhému nováčkovi a on jen mávnul rukou, že to asi nic není, protože jemu se to objevilo taky. Oba jsme tedy zprávu jen tak zavřeli a zapomněli na ni. Přece jen každý zná občasná planá varování.

Odpoledne jsme seděli u šéfa, který nám dával úplně základní školení, když najednou kdosi zaklepal na dveře a téměř současně vstoupil. Šlo o německého kolegu, který šéfovi oznámil, že právě dostal informaci, že všechna PC ze severočeské pobočky jsou zavirována a že jsme si to sem asi zatáhli. Šéf profesionálně zanalyzoval problém dvěma slovy: "Ty vole!" A Němec pokračoval, že jak nám připravoval systémy, tahal to ze svého PC na "flešce", čímž si zaneřádil i svůj počítač...

Do konce pracovní doby už jsme na počítače nesměli. Uvidíme zítra. Holt není nad profesionály!;-)

Premiéra...;-)

První den v nové práci. Kolikrát už tady tahle věta zazněla...;-) Ten dnešní byl ale rozhodně netradiční. Byl totiž spojen s výletem. Společnost, v níž pracuji, totiž nemá své hlavní sídlo v Praze. Už včera jsem se díval na mapu, abych měl alespoň trochu představu, kam že mě to dnes šéf poveze na HR a když jsem zjistil, že je to jen pár kilometrů od polských hranic, polilo mě horko. Naštěstí jsem si v sobotu koupil celé balení Travel gum (proti kinetóze).

Ne snad, že bych autem jel poprvé, ovšem když jsme za Prahou najeli na rychlostní silnici, připadal jsem si jako v letadle. U aut se většinou uvádí zrychlení na 100 km/h, já se přesvědčil o tom, za jako dlouho se rozjede přibližně na dvojnásobek. Naštěstí jsme potom už udržovali rychlost přibližně konstantní, takže jsem se postupně vyhrabal ze sedačky spolujezdce, kam jsem byl zatlačen při rozjezdu, a dál už jen pozoroval "stojící" auta ve vedlejším pruhu. Ani ne za hodinu jsme viděli obrys Ještědu a když se kolem silnice začaly objevovat cedule s oranžově přešktlými vesnicemi, bylo mi jasné, že jsme tam. Přece jen nedávná voda udělala na mapě pořádnou generálku...

Na místě jsem já a ještě jeden nový kolega podepsali daňová prohlášení a potom jsme měli absolvovat takové to základní školení o bezpečnosti práce. Když jsem vstoupil do školící místnosti, neohlížel jsem se a popaměti nahmatával kliku dveří, abych za sebou zavřel. Bylo mi divné, že je taková měkká. Po chvilce jsem ale zjistil, že za mnou vkročil i šéf a místo kliky jsem mu mačkal svetr, takže trochu trapásek. Jemu to ale asi nevadilo, možná se mu to i líbilo, dokonce jsme si před zpáteční cestou začali tykat!;-)

Opravdu velmi mě pobavilo, když vkročil školitel. Jeho ruka v sádře dávala tušit, že ohledně bezpečnosti práce jsme v těch nejlepších rukou. Ale jinak byl v pohodě a nezáživné téma podal celkem záživně. I když bylo znát, že k nám vzhlíží jako k "těm z Prahy".

Cestou zpět jsme se ještě zastavili na jídlo a já si tak mohl dopřát dva ohromné řízky s bramborem za 60 kaček. Vzpomněl jsem si na tu hromádku čehosi, co jsme dostávali v Praze za stovku na plastový talíř a dojídali většinou rukama, protože plastový příbor se odporoučel zpravidla maximálně po pátém soustu.

Když jsme dorazili do kanceláře, projevila se zase má smůla. Zprovoznili jsme si počítače, dostali přihlašovací údaje a já po třetím pokusu o jejich zadání zjistil, že nejsem dysgrafik, který píše nějaké patlaniny. Problém byl v nové právě vybalené klávesnici, na níž nefungovalo 5 kláves. Dostal jsem tedy novou (tedy starou) a všechno bylo v pohodě. Pak už jen krátké úvodní školení a hurá domů.

Po několika předchozích špatných zkušenostech jsem se rozhodl, že budu své nadšení krotit, ovšem tady to jde celkem obtížně. Zatím jsem totiž neobjevil jediný zápor. Dost možná je to i dnešním nástupním datem, tři jedničky se vedle sebe nesejdou každý den...;-)