Trampové...;-)

Ačkoli jsem zhýčkaný a nejdrsnějším trampským zážitkem v mých představách je pětihvězdičkový hotel s all inclusive, navrhl jsem doma ještě jednu krátkou dovolenou. Ovšem pod stanem. Volba padla na Malou Skálu, kde jsem si svou stanovací premiéru kdysi odbyl sám. Od té chvíle ale uteklo nějakých pětatřicet let.
V pátek (13.7.) dopoledne jsem s klukama nakoupil pár posledních nezbytností, po obědě jsme napěchovali auto tak, že jsem poprvé neviděl ani přes vnitřní zpětné zrcátko a kolem půl třetí vyjeli. U Poděbrad poněkud zhoustla doprava, takže jsme ten zhruba kilometr před kruhákem u Teska převážně stáli v koloně, která se jen chvilkama dávala do pohybu. To nám to tedy začínalo. Původně jsem myslel, že se něco stalo a pouští se nějak kyvadlově, ovšem ukázalo se, že šlo jen o silný provoz. A nejspíš byl na vině i moderní zlozvyk nepoužívat blinkry.
Po vyjetí z Poděbrad už to ale šlo. Zpočátku se mi cesta strašně vlekla, ale pak jsem se najedou podíval na čas dojezdu na navigaci a zjistil jsem, že nám zbývá deset minut do cíle. To mi výrazně zlepšilo náladu. Ačkoli jsme Malou Skálu zhruba před dvěma až třemi roky navštívili a věděli jsme přesně, kde kempink je, vjezd do něj jsme minuli. Jelo zrovna nějak víc aut a nenápadná mezera mezi domy se vyloupla na poslední chvíli. Trochu jsme se projeli, než se dalo otočit a potom jsme k recepci zamířili z opačného směru, i když alespoň podle čar na silnici to asi nebylo až tak úplně správně. Jelikož do kempu až tak pravidelně nejezdíme, alespoň v tomto tisíciletí jsem se tam ocitl prvně, byl jsem poměrně překvapen, jak rychle se vyřídily formality a za malou chvilku už jsme si vybírali místo na louce. Stavění stanu taky celkem šlo, i když se mi chvílemi zdálo, že předloni na zahradě to šlo od ruky trochu lépe. Po večeři jsme se šli porozhlédnout kolem. Vypadalo to, že na druhém břehu Jizery bude probíhat nějaký koncert, ovšem ačkoli proběhla zkouška zvuku, kapela si brala různě do rukou nástroje, pak tam postávala i připravená, na hudbu nějak nedošlo. Zvláštní, nejspíš šlo o nějaké Němce.
Potom jsem se s Andíkem pustil do badmintonu. Celkem nám to šlo, ale postupně se kolem nás vyrojily děti z přilehlých stanů a mně trochu vadilo, že si kolem rozestavily sedačky a zíraly na nás.

Největší obavy jsem měl samozřejmě z noci pod stanem, s mým spánkem to není nijak závratné a moc dobře si pamatuju probdělou noc před zmíněnými dvěma lety, kdy mě zbytek rodiny přemluvil ke spaní na zahradě, v mém případě tedy ležení, a já jsem potom druhý den normálně pracoval. Bohužel se mé obavy vyplnily a ani tentorkát se mi nepodařilo usnout. Ovšem ani na chvilku, takže už přesně vím, o čem zpívá náš národní poklad ve své písni "Dlouhá noc". Nakonec jsem se ale rána přece jen dočkal.
Po nezbytné hygieně jsem se vrátil do stanu, kde se mezitím probudil Andík proto následovalo ještě jedno kolo hygieny. Potom jsme se vydali na ranní procházku k řece a následně do obchodu u vjezdu do areálu nakoupit něco ke snídani. Po našem návratu už byl vzhůru i zbytek rodiny.
Prakticky celé dopoledne si kluci vydrželi hrát na břehu. Při pozorování vodáků jsem se jen utvrdil v tom, že něco podobného by pro mě rozhodně nebylo, na hladině to vypadalo s trochou nadsázky jako v pátek odpoledne na D1. Navíc u nemalé části jde jen o 'módní' záležitost, mnohdy hraničící až se snobstvím. Díky jednomu víkendu jsem tak i změnil názor na současné snahy zákonodárců zrušit zákaz popíjení pro cyklisty a vodáky. U prvně jmenovaných jsem byl proti podobným změnám od počátku, u druhé skupiny právě odteď.
Já jsem si pak chvíli šel odpočinout do stanu, kam kolem poledne přišla manželka s dětmi, abychom mohli vyrazit na výlet, započatý obědem po cestě. Jenže zcela nečekaně začalo pršet. Chvílemi i celkem dost. Díky tomu jsme se tak přibližně o hodinu zdrželi. Když déšť ustal vzali jsme si všechny nezbytnosti a vydali se na vytoužený oběd. Mimochodem byl výborný. Z restaurace jsme zamířili rovnou vzhůru na Pantheon. Na skalnatou vyhlídku vysoko nad silnicí jsem se neodvážil, proto jsme s Andym čekali o kousek níž. Pak jsme pokračovali až k letohrádku, kde jsem se opět neodvážil na prohlídku ve skalách, takže jsem bloumal hned u kraje.
Andy chtěl za každou cenu navštívit ještě Frýdštejn, ačkoli jsme věděli, že tam bude již zavřeno (ta propršená hodinka by se nám teď hodila). Podle turistického značení se mělo jednat asi o 1,5 km, ve skutečnosti to muselo být mnohem víc, proto jsme se asi v půlce rozdělili, protože Álovi se už dál nechtělo. Vydal jsem se s ním tedy zpátky, zatímco manželka s Andym pokračovali dál. Ála směle vyšlapoval, ovšem v samém závěru skoro dole zakopl a rozbil si koleno. Aby toho nebylo málo, cukrárna, kde jsem mu slíbil zmrzlinu měla jen do pěti, čili před tři čtvrtě hodinou zavřela. Naštěstí druhá cukrárna měla mít do pěti také, ale majitel o hodinu přetáhl. Tam jsme si tedy dali nanuky. Pak jsme se stavili opět v pizzerii, abychom si objednali pizzu s sebou. Během čekání si Ála pohrál na dětském hřišti a taky se s námi na chvíli pustil do řeči jeden z místních.
Když jsme se potom u stanu dali do jídla, za chvíli dorazila žena s Andíkem. Později si kluci odešli hrát s dalšími dětmi, které se jejich rodiče snažili utahat, aby celou noc spaly a oni mohli nerušeně propít poslední noc před odjezdem. Ostatně je fakt, že v noci ze soboty na neděli bylo poněkud hlučněji než předtím. Chvilku před spaním se vyplnila moje obava, že neustálé lezení pro něco do auta, v němž přitom samozřejmě pořád všechno svítilo, se musí projevit na baterce. Vyskočilo na mě varování, abych nastartoval, protože mám téměř prázdnou baterku. Super takhle před spaním do okolí vypustit dávku škodlivin z výfuku. Je ale pravda, že stačilo pár minutek a vše se zdálo být opět v pořádku.

V noci se mi podařilo alespoň na chvíli klimbnout, i když žádná sláva to nebyla, maximálně 1-2 hodiny. Ráno se z ostatních jako první probudil Ála, tak jsme se vydali do umývárny a já využil brzkého času k ranní sprše. Bohužel venku bylo lehce chladněji, takže památku na stanování mám dosud v podobě rýmy.
Tentokrát se zbytek stanu probudil dřív než předchozí den, opět jsme si nakoupili snídani, po které si kluci nejdřív chvíli kopali s dalšími dětmi, což jsem teda neviděl moc rád, protože míč často končil v něčím stanu nebo autě. Naštěstí se nám poměrně brzy podařilo tuhle zábavu brzy diplomaticky ukončit a naše děti se pak vydaly k vodě, zatímco my jsme sbalili náš přechodný příbytek.
Trochu jsem se bál, jak auto zareaguje na stisk tlačítka start, ale motor naskočil ihned a bez nejmenších problémů. Po vyřízení formalit na recepci jsme zamířili směrem domů. Pro kluky jsme ještě udělali překvápko v podobě mírné zajížďky opět do zmrzlinárny v Mimoni, aby ochutnala i manželka. Původně jsem si myslel, že tak otestuji Andíkovu i Álovu všímavost, kdy poznají, kam jedeme, ale oba brzy usnuli a probudili jsme je až na místě.
Z netradičních druhů jsem tentokrát zvolil koprovou, štrůdlovou a špičku s vaječným koňakem. Po ledovém občerstvení jsme už mohli pokračovat domů. I tuto část cesty kluci takřka celou zaspali...;-)

Nasyslené zmrzliny...;-)

Ve čtvrtek (12.7.) jsem chtěl využít slibovaného pěkného počasí, proto jsem s dětma vyrazil do Mladé Boleslavi na v poslední době dost provařenou "syslí louku". Doufal jsem, že aspoň jednoho hlodavce zahlédneme. Cosi jsem si načetl, proto jsem věděl, že krmit by se nemělo a když už, pak okurkou nebo třeba mrkví. Obojí jsme si tedy ještě ráno koupili. Netušil jsem, že se dá zaparkovat přímo u místa, proto jsme nechali auto u hlavní silnice. V tu chvilku se mi zdálo trochu podezřelé, že se dost zatáhlo. Naštěstí mě ráno cosi osvítilo a přestože bylo vedro, vzal jsem s sebou klukům tepláky a mikiny. Ještě u auta se rádi převlékli. Po pár desítkách metrů jsme došli na místo, kde jsme rozhodně nebyli sami. Už z dálky bylo vidět desítky drobných zvířátek, jak rychle pobíhají všude kolem. Ačkoli se to nemá a je to tam i výslovně uvedeno, většina lidí je krmila sušenkami a dětskými piškoty, kterým samozřejmě před naší zeleninou dávali přednost. I tak se ale pár vegetariánů našlo a ti si pochutnávali především na mrkvi. Přímo z ruky se krmit nechtěli, ale kolečko zeleniny si bez rozpaků vytrhli a pak na místě hned u nás se tím cpali. Hlavně si nás oblíbil jeden tlusťoušek, co se asi právě vrhnul na dietu, poznali jsme ho podle nepravidelnosti na srsti. Ten se k nám vracel pořád dokola. Nejvtipnější situace nastávaly, když některý z těch tlustších syslů chtěl skočit do nory, do níž se nevešel a my jsme sledovali, jak marně třepe nožičkama ve vzduchu, aby se pak vysoukal ven a zkusil větší díru.

O poznání méně vtipné bylo, když začalo krápat a posléze i pršet. Hlavně Andy byl dost smutný z toho, že musíme nečekaně brzy odejít. On by tam totiž byl schopný strávit klidně celý den. To je tak, když je jedno z nejsušších lét a meteorologové řeknou, že budu sluníčko... V dost velké lijáku jsme se vrátili k autu a já rychle přemýšlel, jak si spravit náladu. Pak mě napadlo, že zase nejsme tak daleko od vyhlášené zmrzlinárny, co bývala ve Stráži pod Ralskem a nyní je přesunuta do Mimoně. Trochu jsem taky doufal, že třeba by o těch pár kilometrů dál pršet nemuselo... Škoda, byl jsem vybaven i piknikovou dekou a jídlem a to všechno díky nečekané změně počasí padlo.
Nedá se říct, že by celou cestu do Mimoně pršelo. Ono se to totiž střídalo a chvílema lilo. Byl jsem lehce nervózní hlavně z toho, že jsem nevěděl, jak to na místě vypadá a zda se dá zaparkovat přímo před cukrárnou, abychom nezmokli. Naštěstí na místě jen krápalo a navíc se parkuje hned u budovy. Ta mimochodem zvenku nevypadá nijak vábně, navíc samotná lokalita není tak výhodná, jako tomu bývalo ve Stráži. Tady člověk musí trochu hledat přímo na sídlišti. Výběr zmrzlin není tak velký jako na původním místě, kde se dalo vybírat z více než stovky, na druhou stranu těch nějakých zhruba třicet možností taky bohatě stačí a zdůraznit musím, že od chuťového zážitku vás nyní nedělí neskutečně dlouhá fronta. Já jsem se dovázal a zvolil kakaovou s chilli, peppermintovou a kremžskou hořčici, kluci zůstali víc při zemi a dali si lentilkovou, perníkovou a coca-colovou. Musím uznat, že chilli bylo opravdu cítit.
Když jsme si potom zase spokojeně sedli do auta, znovu se spustil déšť, který nás více méně doprovázel až domů. Především na zničených silnicích v okolí Ralska představovaly kaluže adrenalinový zážitek. Možná ale o něco menší než předjíždějící se kamióny v nepřehledné zatáčce ráno...

Kino...;-)

Minulé úterý (10.6.) jsem s klukama po nějaké době zajel do kina. Už den předem jsme si v programu vybrali, na co bychom mohli jít a po shlédnutí několika trailerů k aktuálním dětským filmům, které právě dávají, jsme zvolili Králíčka Petra, jak jsem ostatně původně předpokládal. Sice se už nejedná o tak úplně žhavou novinku, ale zatím jsme se na něj nedostali. Trochu jsem předpokládal, že budeme v sále sami, jako se to už několikrát stalo, ale k mému překvapení se tam sešlo rodin víc.

Měl jsem na paměti negativní recenze na internetu, proto jsem příliš neočekával, ale nakonec to nebylo nijak zlé. Přece pokud jdu na film s cílovou skupinou děti, pak tomu musím přizpůsobit i své představy. Takže jako nenáročná rodinná oddechovka celkem dobré, i když samozřejmě podle typické dějové linky.

Po filmu jsme se stavili na oběd. Kluci nic nenamítali proti tomu, že pro jednou vynecháme mekáč. Co se týče hraček do happy mealu, jednalo se o čiré zoufalství v podobě posledních dvou kusů. Nakonec jsme tedy skončili u české kuchyně - Andy si dal vytoužené plněné knedlíky se zelím a uzeným, Ála řízky s kaší, která ale prý nestála za nic.

Po jídle mě kluci umluvili, že se projdeme po nákupním centru, což je k mému údivu stále velmi baví. Velmi důkladě jsme potom prolezli celý Decathlon, i když to je trochu o nervy hlavně kvůli všude pobíhajícím dětem. Vlastně kdyby jen pobíhajícím - zatímco před jedním řvoucím rozmazlencem uskočíte, srazí vás další dva, kteří se honí na koloběžkách, co jsou volně k dispozici.

Cestou domů jsem si zanadával, protože v rámci projektu Rozkopeme Česko, je uzavřený nájezd na D11 u Prahy, takže jsme museli po objížďce (momentálně jsme tím směrem dlouho nebyli, ovšem tak trochu naivně jsem doufal, že když jsem místo objížděl v dubnu, že už by to nyní třeba mohlo být hotové). V následném zúženém úseku jsem jako vždy dostal černého Petra v podobě jízdy za kamionem, který v jednu chvíli zcela nečekaně zabrzdil a já měl co dělat, abychom se mu nepodívali pod kapotu. Kdybych si v tu chvíli pohrával třeba s nebo dokonce rádiem, pak nevím, nevím...

Domů jsme ale dorazili v pořádku, tentokrát mě nezastavila ani ve starší bílé oktávii maskovaná hlídka, již jsme viděli cestou tam i zpět úřadovat a večer jsem ještě stihl navštívit kolínské Obi a přežít v něm pěkný liják...;-)

Dovolená 2018...;-)

Jak už jsem nadhodil, do Maďarska jsme se letos vydali již pošesté v řadě. Tedy nejenže do Maďarska, ale k Balatonu, do stejného města a počtvrté také do stejného prázdninového domu.
Ačkoli dlouhodobější předpověď slibovala naprosto bezchybné počasí, nakonec jsme koupání věnovali jen dva dny. Ne, že by byla zima, chodili jsme v tričkách a kraťasech a mnozí jiní byli ve vodě denně, ale jsme trochu zhýčkanější.:-)
V sobotu 30.června po příjezdu do Balatonlelle jsme nejprve zruinovali bankomat, potom se najedli a ve dvě hodiny zamířili k našemu přechodnému domku. Právě když jsme vjížděli do naší ulice, odjížděl odtamtud syn majitelky a přátelsky na nás mával. Přece jen už se za ty roky poznáme. Samotné předání proběhlo poměrně rychle, což jsme uvítali, protože domlouvání bývá složitější. Německy umí právě jen Géza, ovšem není to žádná sláva, ovšem když nemusíme řešit nic vysloveně důležitého, o nic nejde. Jeho matka na nás mluví maďarsky, pomalu a zřetelně, takže vlastně pohoda...:-)
V neděli jsme zařadili výlet. Já jsem si už nějaké tipy předpřipravil doma a konečná volba padla na město Tapolca, vzdálené přibližně hodinu jízdy kolem Balatonu. Místo je zajímavé především podzemní jeskyní, nalezenou při kopání studny přímo pod domem, kterou si návštěvníci projedou na lodičce. Menší komplikaci představovalo, že jsme neměli drobné do parkovacího automatu (samozřejmě jsem stovkové a dvoustovkové mince nechával doma na hromádce na večerní gamblerské orgie;-)). U nedalekého stánku jsme si tedy koupili malý suvenýr a drobáky tak získali. Poněkud větší podraz nastal u pokladny. Bylo před půl pátou a slečna nám nabídla možnost vstupu v 18:40, předtím bylo vše vyprodané. To se mi zdálo docela dost pozdě, přiznám se, že mě vůbec nenapadlo, že se musí čekat. Nakonec jsme to ale vzali a šli si prohlédnout město. Ve velkém křišťálově čistém jezeru v parku jsme sledovali stovky ryb, kterým vévodil veliký kapr, který majestátně proplouval hned u hladiny. Potom jsme si koupili něco k jídlu, zmrzlinu a nastal čas prohlídky. U vstupu jsme vyfasovali brýle, až později nám došlo, že se jedná o 3D brýle. Skupinky se ujala průvodkyně, která nám nejprve vysvětlovala cosi o vzniku jeskyní. Ovšem vzhledem k tomu, že výklad probíhal v maďarštině, navíc velmi uspávajícím tónem, nedá se tak úplně říct, že by nám teď bylo vše jasné!:-) Proto jsme se vždycky lehce oddělili od skupiny a sledovali na velkých obrazovkách 3D promítání. V jedné části pak byla prolézačka pro děti, což uvítali naši kluci. No a potom už jsme z domu po schodech podobných těm do sklepa sešli přímo do jeskyně. Škoda, že jsme nevěděli, jak to probíhá, takže jsme si vše prohlíželi a potom stáli poslední ve frontě na loďky. Příště by to chtělo udělat opačně - nejdřív loďky a potom se teprve projít. Do každé pramičky se vešli dva lidé, bez průvodce, kluci si ještě museli povinně vzít vesty. Ovšem ty byly zcela čisté jako nové. V některých částech bylo nutné pořádně přikrčit hlavu, jindy jsme v prudké zatáčce zlehka narazili, ale zážitek to byl pěkný. Jen je zvláštní to, že pádlující sedí vpředu, takže vlastně rodič nemá přehled o dítěti. Naštěstí naši kluci jsou rozumní, takže se žádné vzrůšo nekonalo.

Před osmou jsme se vydali domů. Kluci mě ještě přemluvili, abychom nejeli po dálnici, ale po okreskách kolem Balatonu, což bylo o nějakých 20 minut delší.
Druhý den jsme se pěšky vydali do vedlejšího města, které je s tím naším prakticky spojené, na bobovou dráhu, která se loni líbila našim dětem. Ovšem tentokrát jsme museli přečkat dlouho frontu, v níž dělala velký nepořádek skupina Čechů v modrých tričkách s nápisem Balaton 2018, především pak paní Petra (jména měli taktéž na zádech). Nějakých pět až deset jejich dětí jezdilo stále dokola a ona s dalšími dospělými jim držela místa ve frontě. Obecně bych na tom neviděl nic zlého, kdyby se jednalo vždy o jednoho člověka, ovšem když se vám takhle dokola pořád střídá takové množství lidí, kteří vás vlastně předbíhají, potom se nehýbáte z místa. Manželka to nakonec nevydržela a svou jmenovkyni upozornila, že to není právě fér. Ta na tom ovšem neviděla nic špatného. Jinak ale až na problém s obědem, kdy kluci za žádnou cenu nechtěli sníst to, co si objednali, čímž mě dost rozladili, to bylo celkem dobré. Cestou zpět, když už bylo jasné, že nestihneme dojít na pláž, kde mělo probíhat slavnostní představení cirkusu, jsme se stavili na zmrzlině v cukrárně a jak si tak sedíme u stolečku, najednou se začali k silnici sbíhat lidé a s policejním doprovodem procházeli po hlavní silnici sloni a další zvířata, to celé doprovázené cirkusovým orchestrem a artisty. Celá atrakce ovšem slušně zacpala dost frekventovanou hlavní silnici.
Volný čas jsme trávili sportem (badminton, míč), hrami (především kostky a karty), luštěním křížovek a procházkami s klukama. Dost často do cukrárny na výbornou zmrzlinu případně na perfektní zákusky. Dva celé dny jsme strávili na pláži a ve vodě. No a samozřejmě by nám kluci neodpustili, kdybychom nenavštívili Maďarský národní cirkus. Po krátké debatě ohledně míst jsme nakonec tradičně zvolil VIP lóži. Představení jako každý rok nemělo chybu, s cirkusy, které navštěvujeme u nás, se to vůbec nedá srovnat, zde se jedná o úplně jinou ligu. Ne nadarmo vyhráli letos na mezinárodním cirkusovém festivalu v Monte Carlu, což několikrát zaznělo i v průběhu představení.

Poslední den bylo zpočátku nejchladněji, během odpoledne se ale počasí vybralo a bylo dost vedro. Měli jsme štěstí, že rodina po nás svůj pobyt zrušila, takže nám majitelé nabídli, že si pro klíče přijedou kdykoli budeme chtít. Přestože nebydlí zrovna blízko, neměli nejmenší problém s tím, abychom se setkali až v půl sedmé. Díky tomu jsme se stihli ještě navečeřet a po menší zastávce na nákup občerstvení na noční cestu jsme se mohli vydat domů.

Statistika výletu do města Tapolca

160,5 km
10,2 l benzinu

Balaton pošesté...;-)

Když jsme se na dovolenou do Maďarska chystali před šesti lety (tehdy trochu nešťastně nadvakrát), nevěřil bych tomu, že se tam budeme pravidelně vracet. Tedy rozhodně ne, že v následujících letech se tam vrátíme šestkrát. Ostatně kdyby mě to bývalo napadlo, asi bych se vrhnul na studium maďarštiny, protože bychom to využili.
V každém případě jsme si tedy letos 30. června přivstali, budík se ozval přesně ve dvě ráno a v půl čtvrté jsme odjížděli od domu. Kluci postupně usnuli, přesně jak to bylo v plánu. Tentokrát je velmi překvapivě neprobudila ani D1, tedy přesněji to její drncání. Probrali se až poté, co jsme zastavili v časné ranní koloně vzniklé jakousi drobnou nehodou v opravovaném úseku. Zpočátku to ale vypadalo na hodně dlouho.
Na Slovensku jsme si naplánovali tradiční snídani, volba padla opět na Sekuli, tentokrát se ale neukázala jako nejšťastnější. Zaprvé tam byl ještě mnohem větší bordel než v uplynulých letech, za další pak fičel vítr. A hlavně když jsme složitě projeli až na plácek, kde jsme v pohodě jedli loni, tentokrát byl z poloviny schovaný pod jakousi ohromnou kaluží. Snídani jsme tedy zkrátili na co nejkratší dobu. Zbytkem Slovenska jsme projeli velmi rychle a tentokrát po několika letech prvně bez zmatků s odstavenými auty u maďarské hranice. Hned za hranicemi se staví úsek silnice, nejspíš aby mohla být více proudová, každopádně na rozdíl od naší D1 se tam skutečně pracovalo. Troch náročnější na psychiku bylo sledování řidičských sebevrahů, kteří předjížděli v nejnebezpečnějších situacích. Na následné dálnici už bylo ale vše v pořádku. Maďaři sice na můj vkus zbytečně kličkují (zprava, zleva), ovšem jezdí jaksi bezpečněji než my. Jako v minulosti jsme se i tentokrát chtěli vyhnout kritičtějšímu úseku kolem Budapešti, proto jsme zvolili zkratku přes Pér, Kisbér a Székesfehérvár. Tam nás ovšem trochu zaskočil několikakilometrový úsek s omezením na čtyřicítku. Číslici na pravidelně rozmístěných tabulích jsme dodržovali prakticky jen my. Ostatní nás plynule předjížděli vysokou rychlostí. Nevím, ale jako cizinec si nedovolím překračovat rychlost. Tím spíš, že už jsem o dva body přišel…;-)
Po mnoha kruhových objezdech jsme se potom napojili na dálnici M7 a to už bylo vše v pohodě. Dokonce oproti minulým letům a především poplašným zprávám o kritickém víkendu, co se provozu týče, jezdilo mnohem méně aut. Především díky zdržení na naší D1 jsme do Balatonlelle dojeli až po osmi hodinách. Na parkovišti jsme zastavili přesně v půl dvanácté, zbývaly nám tedy dvě a půl hodiny do předání prázdninového domu, které jsme využili na posilnění a nákup základních věcí na první dny.

K pobytu se vrátím v některém z následujících příspěvků, v rámci popisu cesty rovnou skočím k té zpáteční o týden později. Měli jsme štěstí, že hosté po nás dovolenou odřekli, proto nám majitelé vstřícně nabídli, že klíče můžeme odevzdat, kdy budeme chtít. Domluvili jsme se tedy na půl sedmou v sobotu večer, kdy jsme již byli po večeři a po nezbytnostech mohli vyrazit. S krátkou zastávkou na nákup pár lahví vína a bonbónů do auta. Teda vína až domů samozřejmě…:-) Od obchodu jsme odjížděli před tři čtvrtě na osm a cesta ubíhala perfektně. Ála usnul hned po najetí na dálnici, Andy se poměrně dlouho držel. Podraz nastal opět po sjezdu na Székesfehérvár, kde nás čekal již dříve zmíněný úsek se čtyřicítkou. Dodnes nechápu důvod omezení, ovšem vzhledem k tomu, že značky byly rrozmístěny pravidelně po pár stovkách metrů, rozhodně bych při případné kontrole neuspěl s výmluvou na přehlédnutí. Pravdou ovšem zůstává, že jsem předpis opět dodržoval sám, ostatní nás svorně předjížděli. V jednom méně přehledném místě se za námi pár aut naštosovalo a když se silnice opět narovnala, jeden z předjíždějících mě velmi důrazně vytroubil. Nevím, nechápu, možná ta značka platila jen ve všední dny, i když pod ní žádná doplňková informace nebyla. Po jedné z přestávek na toaletu konečně usnul i Andy a oba kluci na konec spali zcela nečekaně až do Plaňan, čili prakticky až domů. V každém případě musím vyzdvihnout zážitek na Sekuli. Myslím na té její moderní části, čili ve směru do Česka. Loni jsem si tam odskočil a manželka, která šla hned po mě, už narazila na uzamčené dveře. Po letošním zážitku si říkám, kdo ví, jak to bylo, protože když jsem přišel ke vchodu do obchodu, postávalo před ním zhruba dvacet různých lidí. Na ceduli na dveřích stálo, že mají otevřeno do 24:00, jenže ono ještě nebylo ani půl dvanácté. Obsluha uvnitř předstírala jakousi činnost, jako by se nic nedělo. Stejně jako někteří jiní jsem tedy zvolil přítmí přilehlého lesíku a odjížděli jsme asi po patnácti minutách. Pumpa stále zavřená.
Na rozdíl od loňska jsme letos špatně neodbočili v Brně, i když jsem přesně poznal ten kritický bod z loňska a měli jsme trochu namále, protože před ním byla jakási uzávěrka. Vlastně si ještě vzpomínám, že mě to jaksi táhlo do Vídně, protože jsem dvakrát málem zapomněl odbočit, ale v Bratislavě mě na poslední chvíli upozornila manželka a v Brně jsem si vše stihl uvědomit sám.
Na D1 opět katastrofa. Nejkritičtější okamžik, který mi utkvěl v paměti - zúžený úsek, který se v noční tmě zdá ještě užší a najednou vás začne předjíždět Hyundai Santa Fe, čili dost rozměrné auto. Jelikož levý pruh má jen 2,2 metru, měli jsme to skutečně na zrcátka. Jenže jemu to nestačilo a v levém pruhu pokračoval až ke kamionu jedoucímu přede mnou. Jeho řidič si všiml, že se ho chystá předjet a začal mu blinkry naznačit, aby to nedělal. Marně. Řidič hyundaie se tam napasoval. Kamion se natřásal, jak jel po samém okraji, troubil a rozsvěcoval světla, ovšem na "korejského souseda" byl krátký. Vzhledem k tomu, jak blízko jsme k celé situaci sami měli, jsem si velmi oddechl, když celý riskantní manévr skončil.
Poslední vzrůšo na mě čekalo na sjezdu z dálnice, který se náhle vyloupl taktéž v zúženém úseku a měl jsem co dělat, abych ho nepřehlédl. Pak už ale všechno v pohodě. V Plaňanech se na nás až k silnici přišel podívat srnec, o pár desítek metrů dál přes cestu přeběhla srna a na obchvatu našeho rodného nás na silnici nadšeně vítal zajíc, čímž nemyslím ředitele místní školy.
U domu jsme zastavili přesně po sedmi hodinách ve 2:40.

Statistika cesta tam:
558,3 km
34,6 l benzínu

Statistika cesta zpět:
557,6 km
35,2 l benzínu