Teambuilding...;-)

Minulý týden jsme v práci měli teambuilding. Když už konečně (díky mně) máme ten pražský tým kompletní...

Plánování začalo už hodně dlouho dopředu, už někdy v říjnu, a postupně jsme proškrtali nápady, které vadily byť jedinému z nás. Nakonec se hlasovalo o zbylých možnostech a největší zájem byl o motokáry. Přibližně tou dobou taky padl návrh konkrétního termínu.

Na začátku listopadu potom kolegyně, která si to tak nějak vzala na starost, u oběda cosi vypráví a přitom se zmínila o 'zítřejším teambuildingu.' Všichni jsme na ni vyvylili oči. "Co, to je už zítra?"

Termín se tedy posunul o dva týdny na minulý čtvrtek.

Jelikož jsme si vše měli platit sami, rozhodli jsme se, že nebudeme provádět rezervaci, protože pokud by se provalilo, odkud jsme, nejspíš by cena vyskočila mnohem výš. Jelikož je nás málo, stačilo hned po práci vyrazit dvěma auty. Na mě vyšlo místo v šéfově bavoráku, takže klikař!:-)

Dojeli jsme na místo, ale tam jsme zjistili, že těsně před námi někdo vykoupil všechny volné dráhy. Nastala tedy změna plánu a teambuilding se smrsknul na společnou večeři. Jelikož jsem z největší dálky, vybrala se hospoda tak, abych se dostal pohodlně na nádraží. Jeli jsme se šéfem dát auto domů, přitom jsme rezervovali restauraci a objednávali taxíka, aby nás odtamtud odvezl na místo.

Po přesednutí do taxi fordu, nejenže to bylo evidentně minimálně o třídu níž, ale hlavně ten taxikář, ten byl hodně divnej. Jednak měl asi tři zuby, nebylo mu skoro vůbec rozumět, jak huhňal, ale hlavně měl zvláštní orientační smysl. Když jsme se blížili ke křižovatce s ohromnými cedulemi, které ukazovaly šipkou vpravo, on se začal řadit doleva. Šéf nadhodil, že myslí, že bychom asi měli odbočit doprava, ale taxikář začal cosi huhňat a při velkém soustředění jsem pochopil, že se nás snaží přesvědčit, že do Karlína vpravo, se cestou vpravo nedostaneme. Když ale pochopil, že minimálně jeden z nás cestu zná, poslušně změnil směr, i když bylo vidět, že jsme ho naštvali, že trváme na tom, že do Karlína se jede směr Karlín.

Když mu potom šéf platil, zaokrouhlil to asi o osm korun (za tu levárnu to bylo až moc) na celou padesátku, aby mu řidič nemusel nic vracet. Ten poděkoval, pak začal cosi huhňat a vrátil mu třicet korun s omluvou, jestli si může zbytek nechat, protože drobné nemá. Oddechl jsem si, že líp řídil, než počítal...;-)

Samotná večeře proběhla v příjemném duchu, akorát já, jak jsem poněkud tišší, tak jsem chvílemi pozoroval okolí, protože přece jen jsme byli o něco hlasitější, než bývá mým zvykem. Ale nikdo nám nic neřekl, takže dobrý.

Domů jsme se dostal mnohem dřív, než jsem čekal a doufám, že jsme ten tým vybudovali na hodně dlouho dopředu...;-)

Dobrá práce...;-)

V samém závěru zkušební doby jsem konečně získal poslední přístup, abych mohl využívat další z benefitů, jímž je home office. Ono to bylo trošku složitější, protože vše vlastně čekalo na schválení u kohosi velmi vysoko postaveného. Tak jsem si jednou řekl, že za to nic nedám a té manažerce jsem poslal mail, kde jsem se lehce zmínil, jak by mi to ulehčilo rodinný život, na což se u nás docela hraje, a světe div se, ani ne za dvě hodiny byl požadavek schválen.

A hned se mi to sakra hodilo. Jak jsem se zde minule zmiňoval o návštěvě policie, hned v závěru téhože týdne si takhle sedím doma u notebooku a zvoní mi telefon. Okresní státní zastupitelství... předvolání... na vyžádání maďarské prokuratury... Taková slovní spojení neslýchám v souvislosti se svou osobou často.

Bohužel jsme se se státním zástupcem nemohli shodnout na vhodném termínu, já trval samozřejmě na dnu, kdy budu pracovat z domova, až on nakonec svolil s tím, že ale tedy jedině brzy ráno, protože pak musí k soudu. Brzy ráno znamenalo v půl osmé (myslel jsem, že brzy ráno bylo, když jsem do minulé práce dojížděl vlakem ve 4:30;-)). Super, to všechno stihnu, aniž bych zameškal, radoval jsem se. Ujistil jsem úředníka, že mi předvolání stačí telefonicky a do kalendáře si zapsal schůzku.

Ráno toho dne jsem s mírným předstihem zaparkoval blízko budovy státního zastupitelství a po chvíli bloumání vešel dovnitř. Přiznávám, že jsem tam nikdy nebyl a ani netušil, jak to tam vypadá. Představoval jsem si klasický úřad. Jaké však bylo moje překvapení, když mě přivítal policista v uniformě s nápisem Justiční stráž, kterou znám jen z Krimi zpráv. Poté, co si zapsal všechna moje data, pokynul mi, ať se zatím posadím. Uvelebil jsem se na celkem pohodlné židli hned u mříží.;-) Zvedl telefon, ohlásil mě a pak mi ještě něco říkal. Snad díky mé punkrockové minulosti v kotlích u pódií jsem ho příliš neslyšel, ale napadlo mě, že je celkem pozorný. Vsadil bych se totiž, že se ptal, jestli si nedám nějaký džus. Chvíli jsem na něj zíral, přemýšlel jsem nad příchutí, když mi došlo, že je to přece jen divné, pro jistotu jsem se zeptal a policista hlasitěji zopakoval, zda nemám nějaký nůž. No vida, málem byl trapas na světě, stačilo kladně kývnout!;-)

Za chvíli se za mřížemi objevil nějaký chlap a já pochopil, že si jde pro mě. Ještě přes mříže si znovu zkontroval mou občanku a pak teprve otevřel. V kanceláři mi potom podal prtokol maďarské policie a začal zapisovatelce diktovat protokol. Uměla sice psát všema deseti, nicméně u všech těch maďarských slov a zkratek jí to bylo na nic a když to po jednotlivých písmenkách ťukala na klávesnici, v duchu jsem si říkal, že to bych tam mohl pracovat taky!:-)

To, že pachatele krádeže SPZ nevypátrají, mě nijak nepřekvapilo, s tím jsem počítal od začátku, tehdy mi šlo pouze o potvrzení kvůli cestě domů, nečekal jsem ale v žádném případě, co tím spustím. V lepším případě možná dopis, jinak spíš nic, jenže z Maďarska to šlo do Prahy, odtamtud do Kolína, pak ti policajti, aby mě ověřili, a po předvolání jsem si to teprve mohl převzít. Mezitím se samozřejmě celé vyjádření muselo úředně přeložit. A to velmi vtipně v obci Pécs, podle razítka. Asi je pobavilo jméno města, kde bydlím. Ačkoli jde o takovou zvláštní slovenštinu, v určitých pasážích mixnutou s polštinou, rozumím tomu poněkud víc než originálu!;-)

Nejvíc mě pobavil odstavec popisující, co všechno Rendörkapitányság podnikl:

Počas vyšetrovania sa previedlo vyšetrenie miesta činu, obhliadka nebola úspešná ohľadom zistenia totožnosti páchateľa. Po podaní oznámenia vyšetrovacie orgány začali zber údajov na mieste činu a v jeho okolí nariadili výsluch svedkov, avšak dosiahnuté výsledky neobsahovali podstatné informácie ani ohľadom páchateľa, ani trestného činu. Kontrolovali sa hlásenia policajnej služby, ktoré mali v tom čase službu, avšak ani toto vyšetrovanie neviedlo k úspechu a žiadne použiteľné informácie vyšetrovacie orgány nezískali. Počas vyšetrovania sa totožnosť páchateľa nezistila, preto pozastavenie vyšetrovania je potrebné a odovodnené.

Tak jestli tohle všechno podnikli kvůli jedné české značce, pak vitán felül, ehm, teda klobouk dolů!;-)

To nejlepší na... začátek;-)

Nový týden mi včera začal skutečně zvesela. Abych byl přesnější, vlastně nejvtipnější byl až večer. Z práce se mi podařilo vyrazit včas, takže jsem měl radost, že domů přijedu brzy a ještě se nějakou chvilku uvidím s dětmi. Bohužel po několika kilometrech vlak zastavil kdesi v polích a po nějaké době jsme se dozvěděli, že kvůli poruše zabezpečovacího zařízení budeme mít pořádné zpoždění. Stejně jako několik vlaků stojících před námi. Domů jsem nakonec dorazil asi o třičtvrtě hodiny později, než jsem plánoval.

Kluci už byli ospalí a mně nezbývalo, než do sebe naházet večeři, aby mohli jít spát. Manželka odešla s Álou napřed do pokojíčku v patře a já zatím Andyho převlékal v ložnici v přízemí. Přesně, když jsem skončil, ozval se zvonek. Přišlo mi trochu zvláštní, že někdo otravuje po osmé hodině večer, nicméně jsem se vydal ke dveřím. Andíka jsem poprosil, aby na mě zatím počkal. Z předsíně bylo vidět, že se venku svítí, předpokládal jsem, že dorazila babička a fotobuňka zareagovala, jak má. Když jsem si ale přes sklo všiml, že u dveří nikdo nestojí, vzal jsem si raději bundu a otevřel. U vrátek jsem spatřil paní a první, co mi prolétlo hlavou, že nějaká maminka přišla orodovat za své dítě. Vždyť manželka je učitelka. Pak jsem si ale uvědomil, že má policejní čepici a vlastně je celá v uniformě. A tamhle dokonce stojí auto s další policajtkou!

První, na co jsem se po pozdravu ještě od dveří zeptal, bylo, zda se mám obout, když se policistka usmála, že to nechá na mě, došlo mi, o jak trapný dotaz se jednalo. Hlavou mi zase letěly tisíce myšlenek - přece jen u nás v ulici policajty vídáme na můj vkus až příliš často, tak jsem myslel, že se jen zeptá, zda jsem někoho nebo něco neviděl. Bral jsem si bundu, šel po schodech k vrátkům a chtěl vtipně poznamenat něco v tom smyslu, zda si mám vzít kartáček a pastu. Ha ha.

"Jste pan Jiří .....?" zeptala se najednou zcela vážně a profesionálně a mě v tu chvíli přešla nálada na jakékoli žerty.

"Ano," přiznal jsem se.

"Zdržujete se trvale na této adrese?" Pokračoval výslech.

Hlavou mi letěly všechny prohřešky, kterých jsem se v životě dopustil.

"Ano, mám tu trvalé bydliště."

"Jaké je vaše datum narození?"

"Jaký je na vás kontakt?"

Všechno jsem ze sebe vysypal a v duchu přemýšlel, jak dám z vězení vědět do práce, že přerušuju zkušební dobu.

Když si policistka všechno zapsala, zalistovala v papírech a pookřála: "Já vám hned řeknu, proč se na to všechno ptám. Je to proto, proto..." listovala, "jo, tady - okresní prokuratura Maďarské republiky vám bude doručovat obsílku."

V tu chvíli jsem si oddechl a snad abych se v očích mladé policistky očistil, případně kdyby některý ze sousedů nenápadně špehoval, co zase ten kriminálník provedl;-), pronesl jsem: "Jo, já už vím, nám tam v létě ukradli značku."

Rozloučili jsme se a já se vrátil domů. Andík na mě celou dobu statečně sám čekal. Vyčistil jsem mu zuby a vydali jsme se nahoru. Manželka ležela u malého Ály a já jí říkám: "Tý jo, byli tady policajti!"

"Co?" koukala na mě jako na blázna.

"No fakt, tys neslyšela zvonek?" Podivil jsem se.

"Ne."

A v tu chvíli mi došlo, že i kdyby mě venku zmlátili obuškem, narvali do auta a odvezli neznámo kam, Andík bude poslušně čekat v ložnici a manželka o tom nebude mít ani tušení...;-)

Kde se stala chyba...?;-)

Tak já nevím, kde jsme udělali chybu. To šel takhle Andreásek s mámou po městě a když míjeli květinářství, začal brečet, protože mu nechtěla koupit vytoužený dárek. Tedy nechápejte to zle, ona to nebyla otázka peněz, vesměs dostane vše, o co si řekne. Jenže jemu se u květinářství zalíbil věnec s nápisem "Vzpomínáme!" a strašně si ho přál… A to přece jen není až tak standardní hračka pro "pětileťáka"!
Naštěstí je tu ještě Alexek, třeba aspoň ten bude mít zájmy srovnatelné s ostatními dětmi. I když… Asi ho velmi zaujal televizní Raníček, protože večer před usnutím si donekonečna polohlasem opakoval: "Raníček - raní mě mrtvice, jé, to se rýmuje!"
Potom asi ani mého bratra nemohlo překvapit, když jsme všichni šli po městě a před námi se objevila kočka. Andy se za ní rozeběhl, ona utekla a Andík nám hrdě hlásil: "Táto to jsem tu kočku pěkně vyhonil, viď?!"
To teda jo!;-)