Farmapark...;-)

Minulou sobotu (16.6.) jsme s klukama podnikli pánskou jízdu. Využili jsme pěkného počasí a vydali se do Farmaparku v Soběhrdech, jehož návštěvu jsem plánoval už delší dobu. Vyrazili jsme trochu později, než jsem původně chtěl, ale nikam jsme nespěchali, měli jsme k dispozici celý den. V Soběhrdech se areál nedá přehlédnout, na parkovišti stálo plno aut, ale místa byl dostatek. Jako na vše připravený starostlivý otec jsem ještě u auta oba kluky trochu namazal, protože to vypadalo na pěkný slunečný den.
Hned za vsztupem jsme se přichomýtli ke krmení, což kluky vždycky hodně baví. Já teda nevím, ale představa oslintané ruky od zvířat mě osobně nijak neláká.
Potom sme zamířili dolů směrem k tubingu. Jelikož kluci už párkrát na něčem podobném byli, koupil jsem rovnou 12 jízd. Jednak to vyšlo výhodněji a navíc to byla jediná z "hromadných" možností se sudým počtem. Každý tedy jel šestkrát. K mému překvapení vůbec nic nenamítali, když jsem jim řekl, aby nahoru na start jeli po "pohyblivém chodníku" sami.
Když se dostatečně vyřádili (bylo vidět, že už nemůžou, přitom na mě ještě zkoušeli vydyndat další jízdy), zamířili jsme k blízkému občerstvení, abychom se naobědvali. Nekonečná fronta přímo mezi stolky nebyla nic moc, ale pořád lepší stát ve frontě u stolů, než sedět u stolu u fronty. Trochu zmatečné mi přišlo, že pod střechou stálo v nabídce pití a třeba párky v rohlíku, naproti přes silničku pak grilovaná jídla, jenže všechno se platilo pod tou střechou. To celkem dost lidí mátlo.
Potom jsme pokračovali dál. Přiznám se, že jsem byl lehce zklamaný. Farmapark je ohromný, nablýskaný, to ano, ale vesměs nic moc v něm není. Tento postřeh mi sdělili i kluci zcela nezávisle na mém názoru. Pokud by si někdo usmyslel, že zaplatí rodinné vstupné osm stovek a víc už vydat nechce, pak si může leda tak skákat na trampolíně nebo ležet v závěsných sítích (což teda mimochodem byla opravdu pohodička:-)). Jo a samozřejmě si prohlédnout zvířata ve výbězích, to zase abych někomu zbytečně nekřivdil.
Na samý závěr, už po odpolední svačině, jsme se ještě zastavili hned u vstupu v kryté hale, kde si děti mohly hrát uvnitř. Nakonec jsem měl pocit, že tam to bylo asi nejlepší. Nám na to zbylo lehce přes půl hodiny času, pak už jsem chtěl jet, ale kluci by tam viditelně strávili klidně mnohem delší dobu. Akorát zase se člověk musí připravit na plno nevychovaných a rozmazlených spratků, kterých si rodiče vůbec nevšimnou.
Před šestou jsme se vrátili k autu a asi ve čtvrt na osm jsme přijížděli domů. Nebylo to vysloveně blbé, ale že bych tam museli jezdit častěji, to tedy asi ne.

Dětský den na Katlově...;-)

Minulou sobotu (2.6.) jsem s ohledem na avizované počasí vyhlížel trochu s obavami. Už dlouho jsme měli naplánovaný program, po roce se v Katlově konal další dětský den s Jakubem Vágnerem. Původně jsem se dokonce chtěl v zájmu našich kluků překonat až tak, že bychom na místo dorazili už v pátek odpoledne a přespali pod stanem, ovšem s ohledem na bouřky jsme od toho upustili.
Ráno jsme nikam nespěchali a na loukou vyhrazenou pro auta jsme dorazili kolem desáté. Počasí bylo nakonec perfektní, proto jsme se ještě raději trochu namazali a vydali se vstříc dobrodružství. Kluci byli zpočátku trochu zaražení, hlavně na Álovi se podepsala ranní dávka kinedrylu, ale postupně ožili. V areálu bylo znát, že v posledních dnech dost pršelo, na některých místech zůstávaly bahnité kaluže, ale spíš výjimečně. Andy si potěžkal výra velkého, Ála nejprve nechtěl, pak zase chtěl a nakonec si sovu alespoň pohladil. Čekání na projížďku na koni si nakonec rozmysleli oba. Ála se nejvíc těšil na bagrování opravdovým bagrem, ovšem tam, co byl loni, tentokrát nebyl. Nakonec jsme ho objevili po obědě na plácku mezi rybníky, kde měl určitě lepší stanoviště. Zabagrovali si jak Ála tak Andy. Na molu rybníka Katlov jsme taky potkali Jakuba Vágnera, kluci se s ním hned vyfotili (čímž se splnilo druhé Álovo přání). Stejně jako loni i tentokrát musím smeknout nad jeho ochotou a skromností. Bylo vidět, že potřeboval odejít, ovšem i přesto se trpělivě fotil se všemi, kdo měli zájem. Navíc se s každým přátelsky pozdravil. Kdyby se tak všechny celebrity chovaly stejně...;-)
Oběd se celkem povedl, výběr jídel byl poměrně široký a nejednalo se jen o "smaženky" a párky. Andy si dal bramborové knedlíky plněné uzeným se zelím, my jsme zvolili lasagne, Ála potom maso z grilu.
Odpoledne proběhlo vyhlášení kaprařského mistrovství Evropy juniorů, které na Katlově probíhalo zhruba od půlky týdne a mimochodem ho vyhráli Češi s kapitánem Karlem Niklem. Na podiu se vystřídali zástpci všech zúčastněných zemí, pozdravit je přišli také hosté Claudia Darga z Německa a Alan Blair z Británie, kteří jsou známí především zarytým kaprařům. Oba jsme ostatně potkali i v průběhu dne. Na pódiu několikrát zaznělo poděkování nejen Jakubu Vágnerovi, ale také jeho partnerce Elišce Bučkové, která se prýo všechny velmi dobře starala. Je pravda, že i my jsme ji několikrát spatřili, že se rozhodně neflákala.
Domů jsme odjížděli až kolem půl šesté, protože jsme ještě čekali na losování tomboly, ovšem rybaření s Jakube Vágnerem ani jeden z našich malých rybářů nevyhrál. Už teď je ale jasné, že za rok přijedeme opět.
Jestli dojde i na stan, to zaručit nemůžu, ale pruty si s sebou už určitě vezmeme!:-)

P.S.

Mimochodem se mi podařilo získat fotky mého candáta ze závodů v Rožďalovicích, doplnil jsem je k ČLÁNKU

Traktor - naše náměstí (26.5.2018)

Ačkoli hudební program v rámci místní pouti probíhal v sobotu 26. května už od pěti odpoledne, pro mě připadal v úvahu jen Traktor v půl desáté. Jasně, Čoka a jeho Bypass znám, ale prioritu jsem měl jasně stanovenou. A předchozí kapely jsou pod mé rozlišovací schopnosti.
S Andym jsem z domova odcházel až někdy po osmé a pořád bylo strašné vedro. Proto jsem zvolil kraťasy a tričko, na Andíka jsem byl přísnější, musel si vzít džíny - to kdyby se třeba ochladilo. Cestou na náměstí mi ho ale bylo celkem líto, jak se musel pařit. Aspoň se mu hodilo drsné potítko s lebkou, které jsem mu k jeho velké radosti věnoval, protože vzhledem ke svému věku ho už sám nepotřebuju. U školy jsme potkali jeho spolužáka mířícího s babičkou domů, který na něj přes ulici zavolal: "Andy, kam jdeš?" Andy se hrdě nadechnul a odpověděl: "Na koncert!"
Na plácku vedle lékárny, který byl zvolen nečekaně velmi výhodně, protože hluk se nijak zvlášť do města nenesl (třeba u našeho nedalekého domu nebylo slyšet vůbec nic), právě řádil Vilém Čok a my jsme obhlédli, co kde mají. Museli jsme působit vtipně, protože ačkoli si Andy vzal jedno ze svých drsných triček, držel se mě za ruku. U stánku s merchem Traktoru jsem mu koupil suvenýr (samozřejmě dvakrát, aby to doma Álovi nebylo líto) a k tomu jsme zdarma dostali velkou fotku kapely. Do začátku jejich setu zbývalo ještě hodně času, proto jsem se rozhodli si to ještě zanést domů. Během chvilky jsme ovšem byli zpátky. Vystoupení Viléma Čoka bylo zakončeno krátkým ohňostrojem, což bylo milé a nečekané překvapení, stejně jako z důvodu zpoždění jediný přídavek v podobě notoricky známé znělky kresleného seriálu Kačerov.
Při pohledu na hodinky mi bylo jasné, že v půl desáté se nezačne, nejsme holt v Německu, kde bývají na vteřinu přesní. Čekání mi ale tentokrát nijak zvlášť nevadilo. Jasně, byl bych radši, kdyby se začalo co nejdřív, aby Andy moc neponocoval, ale tak trochu jsem s tím počítal. Horší bylo, že se poněkud ochladilo.
S přesně třicetiminutovým zpožděním spustilo v deset hodin intro Traktoru, následované Děvkou č.5 a dalšími peckami. V playlistu si své místo našly písně Artefuckt, Láskožrouti, Caligula, Uveď nás v pokušení, Neber si rockera, ploužák Bolest hrdinů, Amygdala (mimochodem až dosud jsem netušil, co to slovo znamená), cover od Motorhead No voices in the sky, Vstaňte pane Lincolne, Kdy dojdou náboje a vzduch, Defenestrace, Bludičky, mé oblíbené Letokruhy a Katakomby. Asi toho bylo víc, ale už přece jen nějaký ten den uběhl, takže lovím ve vzpomínkách.
Nevím, jestli se Andy nadšením, že je konečně na "pořádném" koncertě tak rozjel, nebo jestli mu bylo tak chladno či chtěl zapůsobit na mě, v každém případě pořádně pařil a já ostatně taky. Hlavně v druhé půli jsme ani neměli moc na výběr, protože už nám oběma byla pořádná zima, takže všemožným skákáním jsme se vlastně snažili nezmrznout.
Přišlo mi úsměvné, že zpěvák Traktoru během večera stále uzdůrazňoval, že jde o oslavu 140 let místních hasičů, což bylo lehké nedorozumění (protože nešlo jen o hasiče), na druhou stranu je fakt, že jsou kapely, které ani pořádně neví, ve kterém městě právě hrají...;-)
Poslední tóny dozněly přesně v jedenáct, kapela si ještě vyfotila tradiční selfíčko s publikem a narážkou na GDPR, a já s Andym jsme se vydali svižným krokem domů. Jednak na 8 leté dítě bylo už poměrně pozdě a za druhé jsem se těšil do tepla.
Hodinové vystoupení nemělo chybu. Jasně mohlo by být delší, na druhou stranu nešlo o samostatný koncert a taky jsem to měl kousek od gauče...;-)

Pouť...;-)

V sobotu 26. května se u nás konala tradiční pouť. Letos mírně zahalená tajemstvím, protože nějaké informace se objevily až zhruba měsíc před ní.
Zatímco děti se těšily především na pouťové atrakce, pro mě byl hlavním magnetem večerní kulturní program, kde měla vystoupit i kapela Traktor, kterou bych tak nečekaně po dvou měsících opět zažil naživo. Když se termín přiblížil, začal mě přemlouvat Andy, že by chtěl jít taky. Zpočátku jsem byl naťuknutý s tím, že bude záležet, kdy kapela vystoupí, protože hudba se měla odehrávat mezi 17-23:00. Bohužel jsem se nikde nemohl dopátrat žádného rozpisu (nedostal se ke mně ostatně ani v den akce, ale možná jsem něco přehlédl). Na mě si ovšem nikdo nepřijde, jsem muž činu, proto jsem napsal přímo kapele a obratem mi odpověděl bubeník, že jejich set je na řadě od 21:30. To se mi na Andyho zdálo pozdě, ale nechával jsem to ještě otevřené.
Po pouťovém dopoledni jsem připravil oběd na grilu, žena mezitím odjela na jinou plánovanou akci a chvilku po jídle jsme vyrazili k rybníku, kde probíhaly tradiční aktivity pod taktovkou místních vodáků. Hlavně Andy se prakticky už od loňska těšil, až se zase po roce projede loďkou po své oblíbené vodní nádrži. Nejprve jsme si ale museli vystát frontu, kde jsem byl chvílemi už dost vytočený tím, jak někteří dokáží bez skrupulí předbíhat. Teoreticky bych to už uměl taky, protože jsem je pozoroval a základem úspěchu je, ani na chvilku nezaváhat rázně obejít celou frontu a postavit se až dopředu. Kdo se snažil předbíhat postupně, ten nebyl tak úspěšný. V jednu chvíli už jsem byl rozhodnutý, že jestli nás předběhne ještě někdo, tak se na to letos vykašleme. Pokus by tu byl, když už jsme konečně byli na řadě, najednou se před námi objevily poměrně malé holky a když se objevila prázdná kaoe, chystaly se dovnitř, ale to už jsem se ozval. Zatímco mě kdyby v jejich věku nějaký dospělý takhle okřikl, hned bych zmizel, ony se mě ještě snažily přesvědčit, že tam stály dřív, což byl samozřejmě úplný nesmysl. Souboj jsme každopádně vyhráli my.
Na vodní hladině byl celkem klid, jen jsme museli dávat pozor, abychom se s někým nesrazili, přece jen provoz byl poměrně hustý. Pak jsme si všimli nějakého humbuku uprostřed. Několik místních nepřizpůsobivých, kteří si od vodáků na celý den "půjčili" raft začalo terorizovat okolo se plavící děti, z nichž některým nezbývalo než volat o pomoc. Jinak ale pozitiva samozřejmě převládala.
Když jsme si to u rybníka dostatečně užili, přemluvili mě kluci, abychom počkali ještě na výletní vláček. Ten nám nejprve ujel, protože jsme právě přistávali s pirátskou lodí, ale poměrně rychle přijel znovu. Nakonec jsme absolvovali kolečko do města a zase zpátky, takže potom jsme opět od rybníka šli domů po svých. Krátkou zastávku jsme ještě zařadili u pouti, kde jsem klukům slíbil koupit cukrovou vatu.
To už bylo po šesté a ještě jsem musel připravit večeři, abychom se posilnili na večerní kulturu. Andy mě totiž tak nějak ukecal, ale o tom víc příště...;-)