For Fishing...;-)

V pátek 21. února jsme si s Andym a Álou udělali po roce volný den a vydali se do Letňan na největší rybářský veletrh For Fishing.

Stejně jako loni i letos se mi podařilo vyhrát jednu volnou vstupenku, pro Andyho jsem potom koupil lístek v předprodeji a u Ály jsem trnul, abychom nenarazili na někoho přísného u vstupu, protože mu ještě zbývalo půl centimetru do výšky, která zaručovala vstup zdarma. Samozřejmě měřeno doma naboso, takže v zimních botách a čepici by to bylo rozhodně nebylo tak jednoznačné. Ani nevím, jak se to stalo, ale díky jakémusi zmatku jsme se ocitli u turniketu bez obsluhy, proto jsme postupovali podle instrukcí, které jsme dostali při naší minulé návštěvě výstaviště v listopadu a Ála turniket jednoduše podlezl.

Ačkoli bylo jako vždy doslova narváno, musím říct, že jsme si to celkem užili. Stejně jako každý rok, ani letos jsme neodolali a nakoupili si pár nezbytností, ovšem tentokrát jsme se drželi velmi při zemi. K obědu jsme si dali sumčí řízky, myslel jsem na ně už od loňska a před odchodem jsme se ještě zastavili v místní cukrárně hned ve vstupní hale.

Domů jsme se vrátili až v podvečer a kluci se už teď těší na další ročník.

Zamilovaný sukničkář...;-)

V úterý 11. února jsme se vydali do kolínského divadla na představení Zamilovaný sukničkář. Nejen Lukáš Vaculík v hlavní roli se zapříčinil o to, že bylo vyprodáno.

Bláznivá komedie, v níž zahýbal každý každému, mi svým stylem velmi připomínala naše filmy pro pamětníky, plné ztřeštěných zápletek. Už z toho je jasné, že nešlo o kdovíjak hlubokou kulturu, ale na pobavení to bylo víc než dobré.

Nevydařená dovolená...

V pátek 31. ledna jsme si dopoledne sbalili a hned po obědě jsme jsme vyjeli směrem na sever. Letos jsme se poprvé rozhodli strávit alespoň pár zimních dní na horách. Naším cílem byl Mníšek u Liberce. Nejprve jsem ale u poděbradského Teska musel natankovat. Přivítala nás menší fronta, přece jen zdejší ceny pohonných hmot jsou prakticky bezkonkurenční. Problém ovšem nastal, když se ke stojanu postavil jakýsi dědek, který tankoval snad poprvé v životě. Nejprve hledal, kde má jeho auto nádrž. Po nějaké době ji objevil na druhé straně, než asi předpokládal. Potom začal zkoumat instrukce na stojanu. Čas běžel, fronta stojících aut se protáhla až na přilehlý kruhový objezd. Nakonec s asistencí pána u druhého stojanu to zvládl. Jenže místo aby urychleně nasedl a uvolnil místo, nechal auto stát a odešel si povídat s někým z druhé strany. To už bylo moc na nervy ostatních, takže někteří začali troubit, což jej nechávalo naprosto klidným, až nakonec vystoupila nějaká paní a pána okřikla. Teprve potom se to začalo trochu hýbat.

Cesta k Liberci ubíhala velmi rychle, přece jen tím směrem jezdíme poměrně často. Až na dohled od chaty jsme trochu zaváhali, protože jsme si nebyli úplně jistí, kudy k ní zajet, ale nakonec to nebylo až tak složité. Příjemný majitel nás srdečně přivítal a ukázal nám ubytování. Vyložili jsme si věci a pak se vydali na průzkum okolí. Nakonec jsme došli až k nedaleké přehradě Fojtka, kde jsme se porozhlédli a vrátili se. Bohužel po sněhu nikde ani památky. Mezitím se setmělo. V chatě jsme si připravili večeři a pak se pustili do hraní her, k čemuž jsme si dali výborné (moravské) víno z místního sklípku. Všechno se zdálo být v pohodě, kluci nás přemluvili, abychom vzhledem k prádninám šli spát později.

Už asi dvě hodiny po usnutí začal Ála funět a pokňourávat. Trvalo hodně dlouho, než nám došlo, že má horečku. Do rána jsme nějak vydrželi, pan domácí nám ochotně půjčil teploměr a bylo jasné, že krátká dovolená bude ještě mnohem kratší, než jsme čekali. Nakonec jsme se dohodli, že odvezu manželku s Álou domů a s Andym se vrátíme zpátky. Jedním z důvodů bylo i to, že se nám zdálo zbytečné, aby Andy doma chytal bacily. Po snídani jsme do jedné tašky sbalili to nejdůležitější a vydali se domů. Tam jsme i se zastávkou v obchodě dorazili před polednem, s Andym jsme se rychle nasvačili a kolem dvanácté jsme opět sedali do auta. Plán na zpáteční cestu byl jasný - chtěli jsme vidět sníh, proto jsme zamířili do Bedřichova. Bohužel až v půli cesty mě napadlo, že jsme si měli do kufru hodit alespoň pekáč. Skutečně, jak jsme se blížili, tu a tam jsme zahlédli "ostrůvky" zbytků sněhu. V Bedřichově ovšem bylo bílo. Jakožto absolutní nelyžař jsem neměl ponětí, kam přesně se vydat, proto jsme jednoduše jeli pořád do kopce a zaparkovali jsme na parkovišti u kapličky. Hlídač mě poučil, že se platí až při odjezdu a automat bere jak hotovost, tak karty. Protože bylo kolem druhé hodiny a od polední svačiny doma uběhlo už hodně času, vydali jsme se s Andym hledat místo, kde bychom se mohli najíst. A zvolili jsme směr z kopce. První retaurace byla beznadějně obsazená, proto jsme pokračovali dál, až jsme se ocitli před chatou Arnika. Tam bylo místa dost. Tedy aspoň ve chvíli, kdy jsme vstoupili. Objednali jsme si a za chvilku jsme před sebou měli velké porce lákavě vypadajícího jídla. Já si zvolil plněné knedlíky, Andy knedlíky s borůvkami. A musím uznat, že ačkoli sladká jídla nejím, tentokrát bych si snad i dal říct. Docela mile mě překvapily i ceny. Postupně se jídelna zaplnila, ale to my jsme se už chystali k odchodu. O tom, že svět je malý, jsem se přesvědčil hned před chatou, kde proti nám kráčela paní, s níž se potkávám u nás ve městě. Po prohození pár slov jsme s Andym došli k jedné ze sjezdovek a konečně jsme letos viděli nějaký ten sníh. I když je pravda, že po něm tekla proudem voda, jak rychle tál. Když se nachýlil čas, vydali jsme se zpátky k autu. První podraz nastal u automatu na parkovné. Karty totiž nebral. Nejspíš nějaká technická závada, ale já jsem měl velké štěstí, že se mi podařilo vyhrabat sto korun na úhradu. Nějak jsem nestihl navštívit bankomat. Nevěděl jsem přesně, kudy se vydat, abychom dorazili k našemu ubytování, proto jsem důvěřoval navigaci. Tím spíš, když ukázala trasu, kterou jsem tak v duchu očekával. Jelikož všude chodily davy lyžařů, jel jsem velmi pomalu. Ovšem najednou jsme se ocitli na malé křižovatce, kde jedním směrem byl zákaz vjezdu a druhý směrem pěší zóna s výjimkou pro ubytované v Prezidentské chatě. Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodl to risknout a ačkoli jsme byli ubytovaní jinde, projeli jsme.

K naší chatě jsme přijeli, když se lehounce začínalo smrákat a Andy mě přemluvi, abychom se vydali na průzkum jakési jeskyně ve stráni, které si všimli o den dříve ze silnice. Jenže nebylo tak lehké se k ní dostat, protože se to muselo všelijak obcházet. Cestou jsme v dálce zahlédli auto, které k nám po chvilce zacouvalo a v něm seděl pan domácí a starostlivě se vyptával na Álu. Jeskyni jsme nakonec objevili, vlastně to ani až tak úplně jeskyně nebyla, spíš díra ve skále, ale Andy byl spokojený. Vrátili jsme se zpátky a snad do pěti minut se spustil velmi silný déšť. Načasování nám tedy vyšlo na jedničku.

Připravili jsme si jídlo a pak hráli karty a další hry.

Ráno jsme se vydatně nasnídali, potom si sbalili, nanosili věci do auta a rozloučili jsme se s panem domácím. Ten mi ještě polechtal ego, když se zajímal o naše auto a neskrytě ho obdivoval. :-) Pak jsme se vydali na cestu. Domů jsme nespěchali, měl jsem v plánu několik cílů v okolí. Prvním z nich byla obec Kryštofovo údolí. Tam jsme se prošli a moc se nám tam líbilo. Pak jsme popojeli ještě kousek autem, abychom si prohlédli Novinský viadukt. Sice jsem nevěděl úplně přesně, kde ho najít, ale nakonec to nebylo nijak těžké. A zanechal na nás velký dojem. Dokonce po něm zrovna projížděl vlak.

Pak jsme se vydali do Chrastavy na oběd. S klukama už jsem tam byl několikrát, jeli jsme tedy na jisto. Jen jsem si tentokrát musel nejprve udělat zajížďku k bankomatu. Potom jsme vyjeli do kopce k farmě Vysoká, kde mě překvapilo, kolik aut jsme cestou míjeli. Našli jsme si volný stůl, objednali si, ale pak nastalo nekonečné čekání. U jednoho ze stolů probíhala jakási oslava, jíž se účastnilo kolem 20 lidí a tím se ostatní objednávky velmi zdržely. My jsme nakonec čekali lehce přes hodinu a chvílemi jsem už Andymu věřil, že umře hlady. Ale nakonec jsme se dočkali. Po jídle jsme se vrátili na parkoviště, které citelně prořídlo, ale k mé smůle, třebaže tam bylo plno volných míst, naše auto zůstalo v oboustranném sevření dvou dalších. Upřímně - divil jsem se, že jsem se večer neviděl v Diváckých zprávách na Primě. Z obou stran auta a kousek z amnou zeď, čili něco pro mě. Nemít kameru a senzory po všech stranách, popojíždím tam snad ještě teď… :-)

Před námi zůstal poslední bod a to Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Když pominu poměrně obtížný vjezd na parkoviště při zahýbání vpravo jsem byl potěšen, že jsme auto mohli nechat prakticky hned u budovy a ještě o víkendu zdarma. Muzeum je poměrně rozsáhlé a v několika patrech, ale je celkem hezké. Navíc je skvělé, že u vstupu jsou skříňky na věci, takže si človk může odložit. Pro děti je navíc připravený jakýsi kvíz, do nějž mohou hledat správné odpovědi a tím se zabaví ještě víc.

Na konci si Andy vybral ještě suvenýr a největší starost měl, abychom něco přivezli Álovi. Nakonec volba padla na dvě malá skleněná zvířátka. A já jsem k tomu ještě přihodil něco pro manželku. Venku mezitím začalo pršet, ale dalo se přeběhnout bez deštníku. Cestou domů se ale rozpršelo pořádně, chvílemi se mi to zdálo až nebezpečné, protože občas nestíhaly ani stěrače. Navíc jsem si pamatoval na zprávy o hromadné nehodě na této rádoby dálnici z předchozí noci. Ale domů jsme dojeli v pořádku.

Škoda, že nám letošní první krátká dovolená nevyšla úplně podle představ…

Penzion se sklípkem

Konečně sníh...

Kryštofovo údolí - orloj a Novinský viadukt

Prázdniny...;-)

S velkým zpožděním ale přece ještě doplním alespoň několik hlavních bodů z uplynulých týdnů. Poslední lednový čtvrtek a pátek jsem si vzal v práci volno. Jednak jsem si potřeboval vybrat nějakou dovolenou a za druhé bylo pololetní vysvědčení a následné prázdniny. Ve čtvrtek 30. ledna jsem nejprve ráno odvedl kluky do školy a pak mě napadlo, že bych jim mohl jako dárek za vysvědčení koupit terč se šipkami, o nichž často mluvili. Nasedl jsem tedy do auta a zanechal za sebou uhlíkovou stopu až na Čerňák…:-)

Přiznám se, že zase tak často se mi nestává, že bych se potuloval po nákupním centru na kraji Prahy a to ještě ve všední den dopoledne hned po jeho otevření, ale zjistil jsem, že to má své výhody.

Stejně tak příjemné bylo projít si v klidu celý Decathlon, aniž bych trnul, co zase kluci budou chtít koupit.

Vysněný terč jsem objevil bez větších problémů a za nedlouho jsem se vrátil k autu.

Cestou zpět jsem se ještě rozhodl udělat zastávku v cukrárně pro nějaký ten zákusek na odpolední oslavu a všechno vyšlo tak perfektně, že jsem doma vyložil nákup a zajel pro Álu ke škole. O hodinu později jsem vyzvedl i Andyho a prázdniny mohly začít.

Kino a ledové sochy...;-)

Aby byl poslední lednový víkend ještě akčnější, vydal jsem se v neděli 26. ledna s klukama do Prahy. Dopoledne jsme měli v plánu kino na Čerňáku, kde jsme měli už předem vybraný animák Špióni v převleku. Film byl nečekaně dobře koukatelný, i když musím uznat, že úplně pro malinké děti, které v sále také seděly, až tak úplně určený asi nebyl.

Po skončení jsme se o patro níž posilnili. Přitom musím zmínit neskutečnou náhodu. V týdnu jsem si vzpomněl na svého bývalého francouzského kolegu, který bydlí v Nehvizdech. Shodou okolností v této obci měl Ála hrát o týden později fotbal a já jsem si říkal, že by stálo za to se tomuto kolegovi ozvat a při této příležitosti se na chvilku setkat. No a jak jsme tak přemýšleli, co si dáme k obědu, najednou tento člověk stojí vedle mě a vybírá si jídlo. Neskutečné. Chvilku jsme pokecali, určitě se prý mám stavit a pak jsme se rozloučili.

Po jídle jsme s klukama ještě nezamířili domů. V nedalekém dalším obchodním centru na Harfě se konala výstava ledových soch s tématikou komiksových postav. Vždycky jsem si přál něco podobného vidět, ale každoročně se podobná akce koná kdesi na Moravě, což je trochu z ruky. Proto jsem chtěl tuto příležitost využít. Je pravda, že bylo teplo, takže bylo jasné, že vystavené exponáty dlouho nevydrží. Přejeli jsme pár stanic metrem a pak jsme se už mohli kochat. Sice tam bylo poměrně dost lidí, z nichž někteří byli neskutečná prasata (omlouvám se, ale naprosto nesnáším, když někdo kýchá nebo kašle a nezakrývá si nos, případně ústa) a také někteří byli poměrně neomalení, co se týče cpaní se dopředu s dětmi. Ale dalo se to přežít. Prohlédli jsme čerstvě dotvořené sochy, ze kterých prakticky hned odtékaly tající čůrky a potom jsme se vrátili na Černý most, odkud jsme se vydali domů.

Myslím, že se jednalo o celkem nabitý a vydařený víkend…;-)

Partička ve stínu Traktoru...;-)

Sobota 25. ledna byla nejen ve znamení odpolední čokolády, ale také večerní kultury. Do Českého Brodu zavítala Partička a my tak měli možnost ji po měsíci a půl znovu spatřit na vlastní oči.

Zaparkovat se nám nečekaně podařilo hned za rohem u Sokolovny, kde se představení odehrávalo. Pak jsme zamířili do šatny. Poté, co jsme si odložili bundy, jsem si v předsálí nemohl uvěřit vlastním očím - stál tam Martin Kapek z kapely Traktor. Já jsem věděl, že dělá manažera Partičky, ale myslel jsem, že mám na starosti Moravu, nenapadlo mě, že i Český Brod a navíc, že ho tam uvidím. Ukázal jsem ho manželce a pak jsem se nahlas zamyslel: "Kdyby mi to nebylo blbý, zeptal bych se ho, jak je to s tím praporem, jestli fakt kapele tak vadí, nebo ochranka na koncertech kecá", vzpomněl jsem si na výtky sekuriťáků na podzimních koncertech, kteří mi tvrdili, že si to kapela nepřeje. Manželka mi dodala odvahu: "Tak se zkus zeptat, za to nic nedáš!" Dovedl jsem ji tedy k místu k sezení a sám jsem se vrátil zpátky. Martin právě zařizoval pro někoho autogram členů Partičky, odeběhl s památníkem a instrukcemi. Za chvíli se vrátil, památník odevzdal fanynce, kvapně se rozloučil, že spěchá a chvátal kolem mě do zákulisí. Teď nebo nikdy, řekl jsem si a pozdravil ho s tím, jestli bych se mohl rychle na něco zeptat. Martin zastavil, bylo vidět, že ho potěšilo, že ho někdo poznal. Velmi příjemně mě pozdravil, podal mi ruku a omluvně pronesl, že sice spěchá, ale ať to zkusím. Pronesl jsem svůj dotaz a on evidentně ožil. Potěšilo mě, že kapela proti praporům na koncertech nic nemá, naopak se jim líbí, ovšem na loňském turné došlo k několika zraněním tyčí od opilých fanoušků. Chtěl jsem, aby viděl, že nejsem žádný chuligán, proto jsem dodal, že jezdím s dvěma dětma, on se zamyslel a říká: "Jak se kluci jmenují?" - "Andreas a Alex." Martin se znovu zamyslel a pak říká, že má možná s sebou "čumkartu", ať na něj po představení počkám na tom samém místě a že mi ji přinese podepsanou. Pak jsme se velmi přátelsky rozloučili, opět mi podal ruku a zmizel. Já jsem se vydal do sálu, protože za chvilku měl začít program.

Ačkoli jsem měl trochu obavy, jaká bude v Sokolovně akustika, nakonec jsme se s manželkou shodli, že hercům bylo rozumět skoro lépe než v kolínském kulturáku. Překvapivě chyběl moderátor Dano Dangel, místo něj jednotlivé hry uváděl záskok a musím přiznat, že to neměl pod kontrolou tolik jako originál, který rozjeté herce drží víc zkrátka. Ale jinak jsme se pobavili velmi dobře. Kromě Párty, která klasicky uzavírala celé představení, došlo na Zvuky, při nichž asistovali dva z diváků, dále vyprávění příběhu 3-2-1 a další. Musím přiznat, že jsem trochu pojal podezření, jestli Geňa opravdu zadání neslyší, protože jak v Party celou dobu nevěděl, najednou z ničeho nic poznal vše a dalo by se říct, že k tomu došlo takřka na minutu přesně s ohledem na plánovaný závěr (v Kolíně v prosinci se to odehrávalo velmi podobně). V každém případě se ale publikum velmi dobře bavilo.

Po skončení jsme si vyzvedli v šatně bundy a já jsem ještě připomněl manželce, že chvilku počkáme, jestli se frontman Traktoru skutečně objeví. Uběhla jen malá chvilka, když se objevil ve dveřích a něco držel v ruce. Vyrazili jsme k němu, když mě spatřil, usmál se. Hned se představil manželce a podal mi podepsanou fotku kapely. Přitom mě poprosil, abych zkontroloval jména, jestli je nepopletl, případně by se podepsal ještě na druhou fotku, kterou pro jistotu vzal s sebou. Ovšem věnování bylo bezchybné. Poděkoval jsem, srdečně jsme se rozloučili a s manželkou jsme zamířili k autu. Před sokolovnou potom pronesla: "Teda, to jsem fakt nečekala!" Je fakt, že by mě taky nepřekvapilo, kdyby člen kapely, která vyprodává narvané koncertní haly jednoduše "zapomněl". Ale loni jsem se několikrát přesvědčil, že Traktor takový není a že má svou popularitu opravdu velmi zaslouženou.

Čokoládový festival...;-)

V sobotu 25. ledna jsme si rozhodli pořádně osladit odpoledne. Na výstavišti v Lysé nad Labem se konal Čokoládový festival. Zaparkovali jsme automaticky tak jako vždy a vydali se směrem ke vstupu na výstaviště. Ovšem brány byly zavřené a uvítala nás cedule, že vstup je z jiné ulice. Sice jsme v Lysé byli už mnohokrát, ale přece jen místní nejsme, ovšem za stejným cílem mířilo mnohem víc lidí, proto stačilo nenápadně se přidat za některou ze skupinek. Celý areál jsme prakticky venkem obešli, abychom se dostali před správnou halu, kde se daly koupit vstupenky.

Hala byla rozdělená na půl a jen tam probíhala výstava. To bylo vlastně i jedno z mínusů - pokud si někdo něco koupil a chtěl ochutnat, neměl kam uhnout, protože všude byly mraky lidí. Přitom kdyby se hala zpřístupnila celá, místa by bylo dost. Vystavené cukrovinky byly lákavé i pro oči. Je pravda, že ceny byly poněkud vyšší, ale to bylo hlavně proto, že se jednalo o kvalitnější čokoládu, než je běžně k dostání. Dokonce i já, který zase tolik o sladké nestojím, jsem několikrát zhřešil. Další mínus bych viděl v tom, že nebylo možné nechat si v nějaké šatně bundy. Prodírat se v davu se zimní bundou na sobě nebo v ruce nebylo taky úplně ideální.

Kluci ale byli nadšení a až se bude podobný festival opět konat někde poblíž, bude asi těžké je odmítnout…;-)