Výlet do myčky...;-)

Loni na podzim jsem v televizním pořadu Autosalon vyhrál kupón na luxusní umytí auta. Platnost do konce března letošního roku mě samozřejmě navedla na myšlenku, že nejvýhodnější bude, pokud to nechám na co nejpozději, abych se tak zbavil nánosů a zbytků prosoleného sněhu a ledu. To jsem ovšem jednak netušil, že sůl na silnici stejně jako led a sníh letos neuvidím a už vůbec mě nenapadlo, že bude život v naší zemi tak ochromený.

S týdenním předstihem jsem si zarezervoval termín na sobotu 14. března v pobočce v nákupním centru na Černém mostě. Hned ráno po otevření. Jenže v noci právě na sobotu se rozhodlo o uzavření obchodů a já jsem tak nevěděl, jestli můj termín platí nebo ne. A zeptat jsem se nemohl, protože jsem byl objednaný hned na ráno. Nezbývalo tedy než vyrazit. Před odjezdem mi ještě přišla připomínková SMS, ale ta byla automatická, takže jsem jí moc váhy nedával.

Nevěděl jsem úplně přesně, kde ta myčka je, proto jsem zaparkoval tam, co obvykle a vydal se ji hledat. Mezitím jsem se nestačil divit těm davům lidí, co si dělali zásoby v místním hypermarketu. Ovšem take jsem litoval prodavače z ostatních obchodů, kteří ve zmatku vylepovali informační plakátky na zavřené provozovny. Myčku jsem našel poměrně záhy, patro se mi totiž podařilo trefit hned. A protože u ní postávali dva zaměstnanci, hned jsem se zeptal, zda má cenu přistavovat auto, nebo jestli mají zavřeno. Odpověď zněla pro mě příznivě, proto jsme se dohodli, že za malou chvilku dorazím. Jenže jakmile jsem přijel, začali se veli omlouvat, že jim mezitím volali vedoucí a že otevírat nesmějí. No nic, čekal jsem to. Aspoň jsem tedy našemu přerostlému zakrslému králíkovi koupil zásobu sena. Když jsem potom šel se třemi balíky v rukách k autu, všichni ti, co si nesli zásoby na roční karanténu, na mě zvědavě koukali, snad jestli nemám něco trvanlivějšího než oni…;-)

Ještěže máme ty ryby...;-)

Mezitím nám v Česku vypukla epidemie čínské chřipky, koronaviru, kovidu, či jak tomu budeme korektně říkat a ačkoli jsme jím zdravotně postiženi nebyli, samozřejmě nám to velmi zasáhlo do života. Nejen tím, že je velmi nepraktické být v nové práci a nemoci dostat normální školení, protože vaše společnost zavřela celosvětově všechny své kanceláře, ale třeba take tím, že jsme zvyklí pořád něco podnikat a to teď nejde. Jedna z mála věcí, které nám tak zbyly, jsou ryby. Rybolov totiž patří mezi výjimky určené ministerstvem zemědělství. Jedinou vadou na kráse je tak ten náš místní vypuštěný rybník, o jehož osud mám obavy, protože letos se nenapustí určitě a kdo ví, zda se to stihne do příštího roku s ohledem na postup prací na jeho renovaci. Ale rád se budu mýlit.

Nicméně teď nám nezbývá, než hledat náhradu a jezdit po okolí. Ještě bych snad měl dodat, že vedoucí dětského rybářského kroužku měl letos opravdu dobrý čich na to, kdy dát dětem povolenky. Kdyby to nechával jen o chvilku později, měli by malí rybáři smůlu.

V neděli 8.3. jsem se vydal jen s Andym na místní říčku. Jako malý jsem tam několikrát byl a nikdy jsem nic nechytl, ovšem Andy mi nadšeně vykládal, jak je to tak skvělé, že tam byli s kroužkem a že tam je plno ryb.

No nevím, jestli tam nějaké ryby jsou, pak se před námi poměrně dost dobře izolovaly. I když je pravda, že Andy zdolal alespoň jednu takovou "sardinku". Já jsem jen tak postával u prutů, které se ani nehnuly. Jak jsem je tam položil, tak tam ležely. To pokládání myslím úplně doslova, protože vzhledem k velikosti potoku, nemůže být o jakémsi nahazování ani řeč. Když svůj zážitek popíšu hodně realisticky, pak kdybych chytal v záchodové míse, dopadlo by to stejně, i když tam bych měl alespoň šanci, že chytím h…, kdežto tady vůbec nic.:-)

Moje rezolutní prohlášení, že tam už nikdy nepůjdu, Andíka trochu rozesmutnělo…;-)

Burani v divadle...;-)

Vidím, že se mi podařilo můj tradiční měsíční skluz protáhnout už na měsíc a půl, ale ještě pořád dodržuju alespoň tentýž rok... :-)

Kromě toho, že jsem tedy změnil zaměstnání, jsme se v sobotu 7.3. po obědě vydali s klukama do Českého Brodu na divadelní představení Čert a Káča. Konalo se tradičně v místním kině a tak jako pokaždé dorazilo jen pár lidí. Přitom nebylo vůbec špatné. Tedy až na některé diváky. Třeba jako ty, kteří dorazili po začátku, čímž rušili všechny ostatní, když si hledali místo k sezení. Snad aby byla jistota, že o jejich příchodu vědí opravdu všichni, začala hlava rodiny po chvilce hledat v batohu svačinu pro děti. Snad tím, jak se snažil být při tom co nejméně nápadný, šustilo to o to víc. Pak se mu podařilo najít sušenku, podal ji dceři, jenže ta ji snědla a následovalo hledání další. A další a další... To, že občas vykřikne některé z dětí se dá očekávat, ale aby si s ním jeho dospělý doprovod začal normálně nahlas povídat, to mi přijde hodně divné. Aspoň já bych teda naše kluky napomenul a vše potřebné bychom si řekli až po skončení. A rozhodně se nejednalo o jednoho či dva hříšníky. V takových chvílích je mi vždycky hodně líto především herců. Jaký to je asi pocit, hrát, mluvit a do toho slyšet šustění nebo povídání.

Na druhou stranu je pravda, že třeba na naše kluky to zrovna působí výchovně, protože vidí, co se v divadle dělat nemá.

Samotné představení se nám líbilo, akorát mě překvapil Ála, když po jeho skončení prohlásil, že už to viděl (teď už nevím jestli se školkou nbeo se školou) a dokonce prý i se stejnými herci.

No, stane se…;-)