Rozchod...;-)

Už to ve mně zrálo nějakou dobu, ale až na dovolené jsem se plně rozhodl. Po 14 letech věrného soužití jsem se rozhodl pro rozchod. Rozchod se svým operátorem, s nímž jsem setrvával od svých mobilních začátků.

Jediná sleva, které jsem se za tu dlouhou dobu dočkal, bylo standardní 20% zvýhodnění HIT, které je ovšem vykoupeno 2 letým úvazkem. Loni si takhle jednou sedím v práci, když mi přišla SMS, v níž mi operátor stroze oznámil, že mi právě vypršelo tarifní zvýhodnění a odteď volám za plnou cenu. Tehdy se mě to tak trochu dotklo. Zatímco všem mým kolegům a známým doslova nutili výhodné podpultové tarify, já jsem jim nestál ani za zavolání, zda se opět upíšu k nevýhodnému volání. Pak se mi na vánoce odmlčela SIM karta, jelikož už měla svá (nejlepší) léta za sebou a já se chystal do prodejny, aby mi ji vyměnili za novou. V duchu jsem se připravil, jak si tentokrát nenechají ujít příležitost a budou mě přesvědčovat, ať se opět upíšu. Bohužel nejsem tak VIP, jak jsem si asi celou dobu nalhával, protože znuděný prodavač mi kartu vyměnil a nashle. Moje útrata 650 korun měsíčně asi nestojí za řeč.

Pak se objevili rádoby virtuální operátoři a já začal sledovat jejich ceníky, kde částky za volání představovaly zlomek toho, co jsem po 14 letech platil já.

V červnu jsem kvůli zdravotním problémům syna volal víc než obvykle a když jsme si zrovna užívali sluníčka na dovolené, pípla mi SMS, oznamující, že mi právě byla vystavena faktura na 1350 korun. A to už se mi zdálo fakt docela hodně. Ještě mě pak pobavila druhá SMS, která dorazila po několika dnech a v níž mi operátor děkoval za provedení úhrady (platím inkasem). No ještě aby neděkoval, napadlo mě.

Když jsem si pak doma prošel papírové vyúčtování, zjistil jsem, že jsem provolal bez minuty 2 hodiny. Jasně, k tomu nějaká SMS, nějaká ta doplňková služba, ale třináct stovek? Pak jsem si znovu prošel stránky operátorů, o nichž jsem uvažoval a lehkou matematikou zjistil, že totéž by mě jinde vyšlo na nějakých 300 korun. A to je sakra rozdíl.

Mé rozhodnutí už bylo nevratné. Bohužel jsem zjistil, že jakožto paušální zákazník musím smlouvu zrušit osobně v prodejně. Tam jsem nakonec musel dvakrát, protože prvně prý ještě neměli od mého budoucího operátora potřebný kód k přenosu čísla a ode mě jej nechtěli. Před druhou návštěvou jsem se obrnil, protože teď už mě určitě přemlouvat začnou.

Nic, mladík to se mnou sepsal, požádal mě o sdělení důvodu a rozloučili jsme se. Jen mi ještě potvrdil, že volání mám skutečně hodně drahé. Když zbýval poslední den před přenosem, pochopil jsem, že přemlouvání ani žádné převratné nabídky se skutečně nedočkám. Takže nakonec jediná reakce, které jsem se od svého původního operátora dočkal, zněla:

Radi bychom Vam podekovali za vyuzivani sluzeb site T-Mobile. Vase číslo bylo preneseno k jinému operatorovi, radi Vas však kdykoliv uvítáme zpet.

Vas T-Mobile

A znamenala definitivní konec partnerství mezi mnou a T-Mobile…

Playmobil FunPark, Zirndorf

Na pátek jsem si naplánoval volno a vyrazili jsme na rodinný výlet do Norimberku. Přesněji řečeno do Playmobil FunParku v Zirndorfu.

Vyjeli jsme oproti plánu jen asi s půlhodinovým zpožděním, které se ještě mírně zvýšilo, když jsem musel u Říčan náhle zařadit zdravotní zastávku. Tentokrát nebylo blbě ani jednomu z kluků ale manželce. Naštěstí to řekla právě ve chvíli, kdy jsme na druhé straně míjeli malý plácek u rybníka a v protisměru bylo prázdno, takže prudké změně směru nestálo nic v cestě a ani řidiči za mnou neměli důvod ke stížnostem.

Za pár minut jsme už pokračovali a přes D1 jsme se ocitli na Pražském okruhu, z nějž jsme plynule sjeli na D5, kde jsme si hned zkraje udělali malou pauzičku. Pak už jsem byl bez práce a jenom jsem se držel volantu. Navigace oznamovala změnu směru po 280 kilometrech. V druhé půli cesty kluci tak nějak střídavě spali, největší radost jsem měl z toho, že celkem tvrdě usnul Andy, přece jen po kinedrylu bývá utlumený a takhle mohl nabírat síly. Dálnici A6 jsme opustili výjezdem Norimberk jih a projeli jsme městem. Zazmatkoval jsem jen jednou, kdy jsem se na méně přehledné křižovatce zařadil do jednoho z pruhů vpravo místo vlevo, ale naštěstí v tu chvilku zrovna za mnou nestálo žádné auto, tak jsem si poněkud nepředpisově maličko couvnul a vmáčkl se do správného směru.

Pak jsme si už všimli cedule FunPark a za malou chvilku jsme spatřili bránu, kterou jsem znal z webových stránek. Projeli jsme celou ulici, jestli bude možné někde zaparkovat, minuli jsme i dva parkovací domy s červeným nápisem BESETZT. Až u třetího potom svítilo zelené FREI, ale místo jsme našli až ve třetím patře.

Konečně jsme se vydali ke vstupu do parku. Hned za vchodem jsem se ujistil, že se tam Andymu bude líbit. Prozradila ho jeho houpavá tučňáková chůze a šeptání: "Jeřáb, jeřáb…" Pomohl jsem mu dovnitř a za chvíli už se tam dobýval i Ála. To už mi bylo jasné, že si den užijí oba dva. A to i přesto, že jsme se zpočátku obávali, že pro Álu to ještě moc nebude.

Pak jsme se zasekli hned u vedlejšího modelu železnice, kde jsme ještě nepochopili, proč po chvíli nějaký chlapeček vláček odnesl. To se vyjasnilo až v kryté části, do níž jsme chvíli hledali vchod, protože skoro na všech dveřích byl nápis, že se nemají otevírat, protože slouží jen jako nouzový východ.

Prošli jsme místa, kde si děti mohly hrát se stavebnicemi a jinými hračkami a zarazili se (jak jinak) u mašinek. Tam si zrovna hrál nějaký malý Němec a jeho otec, když nás spatřil, mu hned oznámil, že už musí jít, že si jdou hrát další. Pak mi oznámil, že se jen musí přepsat jméno osoby, která si to zapůjčila. Vydali jsme se k pultíku, jenže paní, která to měla na starosti, poprosila, abychom přinesli vláčky a znovu si je odnesli. To mi objasnilo, proč je kluk venku odnášel a zároveň mi bylo jasné, že tím mají ošéfované, aby někdo něco nezničil a pak nezmizel. Proč se o tom ale hlavně zmiňuju, všechno obstaral ten druhý chlap, já tam jen stál a pak jsem se podepsal. Vesměs takhle milí lidé tam byli. Paní mi krátce vysvětlila, jak se vlak ovládá a ukázala na dvě tlačítka dálkového ovládání, která nemáme za žádnou cenu mačkat. Andymu jsem vše přetlumočil a zábava mohla začít. Poměrně rychle jezdící vlak pozoroval i Ála, který se pak natáhl po ovládání a první, co stiskl, bylo jedno ze dvou tlačítek, která se rozhodně neměla mačkat. Tak on tam má nějakých 7 možností a vybere si tu, co nemá…;-) Každopádně se rozsvítila kontrolka a vlak nejel. Musel jsem se tedy vrátit k paní, omluvně jsem jí vysvětlil, co se přihodilo a ona s úsměvem zase vše přeprogramovala. Když jsme si dohráli a všechno jsem vracel, poděkovala, usmála se na mě a zeptala se, jestli jsme se dobře bavili.

A pocit, že ta práce všechny zaměstnance opravdu baví, jsem měl celý den. Ne nadarmo mají na tričkách vzadu nápis "Friendly people"…

Pak jsme došli k vodní nádrži, po níž jezdily děti v jakýchsi šlapadlech, která se ovšem poháněla rukama. A Andy hned, že tam moc chce. Snažili jsme se ho přesvědčit, že to ještě není pro něj, navíc i s manželkou jsme už v duchu viděli tu scénu, až bude mít vlézt dovnitř, ale on tvrdil, že opravdu chce. Zkusili jsme ho ještě odradit tím, že by musel mít vestu, ale neuspěli jsme. I tu si prý vezme. Zařadili jsme se tedy mezi zájemce, a když jedna ze dvou zaměstnankyň zamávala červeným praporkem, což znamenalo, aby se děti přiblížily ke břehu, oblékl jsem Andymu vestu. Mezitím jsme pozorovali českou rodinku, která krásně česky objevila zkratku ve frontě. No zkratku, prostě přišla, všechny předběhla a stála vpředu.

Když se začaly odpočítávat děti, které se tentokrát svezou, všimla si zaměstnankyně, že máme vestu špatně, v rychlosti mi vysvětlila, že se tam ještě musí provléknout levá noha, aby z ní dítě nevypadlo. Začal jsem rychle Andyho převlékat, ale paní mě s úsměvem zarazila - prý žádný spěch, v klidu, jsme desátí v pořadí, támhleta loďka čeká na nás. Prostě německá organizace…;-)

Po krátké úpravě jsem Andíkovi pomohl do loďky a on suverénně odjel. Zůstal jsem tam stát s otevřenou pusou, a kdyby se v tu chvíli hledal nejhrdější otec, byl bych jednoznačně hlavním adeptem na vítěze. Po několika minutách na mě Andy zavolal, že chce čepici, kterou jsme mu předtím sundali. Přijel ke břehu a obě přítomné paní se hned zajímaly, co se děje, jestli chce už ven. Andy na to suverénně: "Já chci čepici!" Paní se na sebe nechápavě podívaly a mladší z nich na něj ještě něco německy zkoušela. Andy se ale nenechal ukecat, chtěl přece jen tu čepici. Naštěstí už jsem poblíž stál já, vysvětlil jsem, o co jde, a kšiltovku jí podal. Jenže Andík si jí nevezme jen tak od někoho, takže nakonec jsem musel zakročit sám. Pak vypršel čas a my zase pokračovali dál.

Abych to zkrátil - prošli jsme téměř celý park, Ála "nakrmil" všechny modely zvířátek v areálu, oba kluci se vycachtali, umyli koně, podojili krávu a nejvíc si v závěru zablbnuli s modely lodí, které pouštěli v takovém rozlehlém systému kanálů. Zatímco si pěkně hráli, přišel k Andymu kluk, který mu vzal loď z ruky a odnesl ji. Oba jsme tam stáli a zírali. Naštěstí pohotově zareagovala manželka a klukovi řekla, že si musí najít jinou loď. Spustila na něj česky a kluk byl dost vykulený. Aby ne, byl to Čech, tudíž nečekal, že mu někdo něco vytkne…;-)

Pak jsme se už pomalu vydali k východu, bylo po páté hodině odpoledne. Andy se ještě zasekl v "kamenolomu", kde děti dobrovolně dřely a pak už jsme se vydali k autu. Dojmy z Playmobil parku byly v podstatě jen pozitivní. Ty dvě negativní drobnosti nám připomněly domov, vždyť pokaždé šlo o Čechy!;-)

Pak jsme si ještě trochu pobloudili v parkovacím domě, tedy - jel jsem pořád po šipce VÝCHOD, ale když nás vedla do mínus jedničky a pak mínus dvojky, začali jsme být lehce nervózní, ale po chvíli jsme se ocitli venku. Následovala povinná zastávka v Kauflandu, od nějž jsme přesně v 19:00 odjížděli směrem ČR. Tedy až na druhý pokus, protože jsem se nějak automaticky zase špatně zařadil, což jsem naštěstí po chvilce na manželčino upozornění napravil. Vymotali jsme se z města, najeli na dálnici, kde jsem nastavil tempomat a až do Prahy jsem zase jen seděl a držel volant.

Nejkritičtější úsek představovala zase silnice mezi D1 a Úvaly, ale s tím jsem počítal a byl na to připravený. Cestou jsem proklínal každou můru a komára, které se mi rozplácly o sklo, protože jsem chvílemi téměř neviděl a ostřikovače se stěrači dost nezvládaly. A když jsem potom spatřil předek ještě ráno pečlivě nablýskaného vozu, pokoušely se o mě mrákoty. Na první zběžný pohled asi jako kdybych čumák zabořil do bahna - jeden komár vedle druhého a do toho nalepené můry…

V jedenáct jsme zastavili před domem, vynesli spící kluky domů a náročný den tak mohl skončit. A příští rok jedeme znovu!:-)

A ještě tradiční statistika:

Cesta tam: 367,7 km / 26l

Cesta zpět: 367,5 km / 25l

Dovolená 2013...;-)

O cestě na dovolenou jsem se náležitě rozepsal v minulém příspěvku, tentokrát tedy k tomu, jak jsme se tam vlastně měli.

U domu, kde jsme měli zajištěné ubytování, nás vyhlížel syn majitelky, která ještě uvnitř uklízela. Kluci unavení po cestě nebyli dvakrát zvědaví na její Buci Maci, proto se začala věnovat nám. Po nezbytném papírování nám směsicí maďarštiny a němčiny vylíčila, co kde a jak v okolí, takže jsem si musel víc než polovinu všeho domýšlet. Pak nám předali klíče od domu a branky a my jsme si konečně mohli vydechnout. Pán říkal, že žlutý je od domu, zelený od branky.

Po zběžném vybalení jsme se rozhodli vydat na procházku, jenže manželka na mě volá od brány, že nejde odemknout. Zkusil jsem to i já, ale nic, klíč sice do zámku zalezl, ale to bylo všechno. Napadlo mě použít i ten druhý, ale nejspíš v návalu rozčilení nešlo otočit ani s ním. Po několika minutách nezbývalo, než vzít telefon a volat majitelku. Ačkoli jsem záměrně používal jednoduché věty, dohovor byl složitý. Nakonec jsme se shodli na konstatování, že "Tor kaputt" a ona dodala, že "kommen!" Děti samozřejmě otravovaly a do toho nad námi zakroužil sršeň, který se v průběhu pobytu objevil ještě několikrát. Idylka. O tom, že bylo příšerné dusno, se už snad ni nemusím zmiňovat. Z nudy jsem ještě jednou prohodil klíče a cvak, zámek se krásně odemkl. Aha, takže si takže si Maďaři v němčině pletou i barvy… Zavolal jsem znovu paní majitelku, že už nemusí jezdit, branka už není kaputt!;-) Krátkou plánovanou první procházku jsme neplánovaně zkrátili ještě víc, protože začala bouřka jako logické vyústění parného dne.

Jinak jsme ale byli ze všeho nadšení, oni se Maďaři sice mračí stejně jako my, ale když se s nimi střetnete pohledem, usmějí se. Stejně tak kolaři, kteří tam jezdí po chodníku. Až do minuty odjezdu domů se nám nestalo, že by nás někdo ohrozil, přestože chodník byl poměrně úzký (a ti blbečkové v závěru jeli v dresech jako blázni po silnici, po níž se na kole nesmělo, a vřítili se vysokou rychlostí na přechod, kam jsme právě najížděli a na kterém mírně šikmo před námi stálo jiné auto a řvali cosi, což jim možná zachránilo život). Jakmile jste jen maličko naznačili, že uhýbáte, okamžitě následovalo "köszönöm", či nějaká odvozenina od maďarského díky. Jednou proti nám dokonce jela babka, těsně u nás raději zastavila a slezla z kola, to už jsem ale k sobě přitáhl Andyho, ona znovu nasedla a poděkovala. Představa (nejen) důchodce v Česku, který kvůli vám musí slézt z kola, jak děkuje? Tak trochu sci-fi, co?;-)

Denně jsme míjeli McDonald s pověstnou prolézačkou a skluzavkou, kterou si Andy samozřejmě hned nadšeně vyzkoušel, a pak jsme se u ní zastavovali denně. Jednou tam Andy narazil na jiného malého Čecha, který mu vysvětlil, že si musí dávat pozor, protože ty šrouby dávají elektrošoky, což nám potom Andy náležitě vylíčil. A mám pocit, že nejen nám, protože jednou bylo z útrob prolézačky slyšet, jak někomu něco říká, přitom ale uvnitř byli pouze malí Maďaři.

Jen pár metrů od domu jsme měli vlevo Aldi a vpravo Lidl, takže co se týče nákupů, nebyl problém a ani jsme se s ničím daleko netahali. Horší to bylo opět s domluvou. Jasný, pokladní jen pípali jako u nás, ale když jste měli něčeho víc a on se zcela logicky zeptal, kolik třeba těch housek máte, nerozuměl vám ani německy ani anglicky. Bavíme se o lidech ve věku 20-30 let! Ale na druhou stranu musím dodat, že jsme vždycky dostali to, co jsme chtěli a nikdy se nestalo, že by nám maďarsky odsekávali, jako se často stává u nás (aspoň v Albertu u nás u práce), když nakupují cizinci.

Největší problém pro mě ale jednoznačně představovaly Forinty a obecně částky, které měly o řád víc než u nás. Od začátku jsem tvrdil, že když mi někdy vrátí blbě, ani to nepoznám. A na má slova opravdu došlo. V Aldi jsem platil desetitisícovou bankovkou, zaučující se pokladní mi vrátila, já začal cpát bankovky do peněženky a chystal se k odchodu, když mě zastavila vedoucí, která to všechno sledovala. Nevěděl jsem, co se děje, když najednou něco ukázala paní u pokladny a ta mi vrátila ještě dalších několik tisíc.

S penězi mám spojený také jeden drobný trapas. Měli jsme snad desetikilovou peněženku plnou drobáků, tak jsem se rozhodl na pláži v bufetu se jich při placení zbavit. Útrata něco přes tři tisíce a já začal odpočítávat kovové dvoustovky, stovky, padesátky a ještě drobnější. Vše jsem rovnal do úhledných hromádek, když najednou se ta jedna zhroutila a sesypala se k ostatním. A já v tu chvíli u nějakých 2000 Forintů zapomněl, kolika jsem se dopočítal. Pustil jsem se do toho znovu, jenže jsem začal být nervózní a částku jsem zase zapomněl. Nikdo za mnou nevzdychal, ani neremcal, a obsluha

pochopila, že jsem fakt zoufalý, tak to v maďarských mincích evidentně zběhlejší paní spočítala přede mnou sama.

O ohleduplných řidičích jsem se již zmiňoval minule, ale nedá mi to, abych se k tomu nevrátil. Doslova absolutní přednost chodců na přechodech je skutečně železným pravidlem, v podstatě jsme se při přecházení nemuseli rozhlížet. Stejně tak, když se nějaký řidič třeba motá na parkovišti déle, než je obvyklé, nikdo z nuceně čekajících motoristů netroubí, ani neposunkuje, prostě stojí ve svém autě a čeká, až bude mít místo.

S ohleduplností se pojí taky třeba vstup a výstup z místností. U nás vládne pravidlo, že nejdřív se vychází, potom vchází. Bohužel jsem spíš měl napsat, že možná kdysi vládlo, protože jako víme, dnes na tom nezáleží, spíš se každý řídí heslem - nejdřív vycházím i vcházím já! Tam jsem měl pocit, že mám taky přednost pořád já. Když jsem odněkud odcházel, lidé mířící dovnitř mě pouštěli a naopak když jsem vcházel, ten, kdo prostor opouštěl, mě taky dal zdvořile přednost.

Co by to bylo za dovolenou v Maďarsku bez guláše? Na večeři v restauraci jsem zvolil právě tento pokrm, jen jsem přemýšlel s čím. Manželka vzadu v jídelním lístku objevila, že galuski (tuším, že se to psalo s měkým) jsou dumplings, tudíž i jako zapřísáhlý necyklista jsem si objednal guláš s galuskama. K mému překvapení a možná i trochu logicky šlo o guláš s haluškama, jinak poměrně častou a taky chutnou kombinaci. Příjemnému číšníkovi jsem potom nechal pětistovku jako zpropitné (mluvíme o forintech;-)), on zdvořile poděkoval a když jsme odcházeli, od kuchyně na mě ještě mával, děkoval a uklonil se.

Na koupání jsme zvolili písečnou placenou pláž, která byla poněkud dál než ta veřejná zdarma, pro děti byla ovšem zcela bezkonkurenční. Že ještě snad půl kilometru od břehu mi bylo po pás, mi vůbec nevadilo, jelikož jsem se staral o Andyho, který byl vždycky na něčem nafukovacím. Trochu mě pobavily jeho hlášky, kdy chtěl vždycky vědět, jestli tam není hloubka, aby mohl taky jít. Ono je to totiž tak, že máte vodu třeba nad kolena, ale pak je na dně jakási písečná duna a několik stovek metrů od břehu vám při chůzi najednou vykouknou i kolena. A jak jsme si tak vykračovali, někdy jsem zapomněl, že mi je Andy přibližně po pás a on se najednou ozval, že už je tam velká hloubka, protože měl vodu po bradu. Vtipné mi to přišlo v tom, že 500 metrů od břehu si nenamočíte břicho, ale někdo už to nazývá hloubkou…;-)

U vstupu na pláž jsme se celkem domluvili, ono co je těžkého na německé větě: 2 dospělí a jedno dítě (Ála měl zdarma). Horší bylo, že Andy si nějak odvodil, že cizí jazyk spočívá v tom, že za každé české slovo přidáte písmeno S. Takže jednou takhle při placení se postavil přede mě, hlavu měl přesně ve výšce okýnka a na nic netušící Maďarku spustil s anglickou výslovností pomalu a zřetelně:

"Jednas, dvas, tris, čtyris…" Potom se na něj někde usmála nějaká Němka a při odchodu mu řekla: "Tschüss!" On jí bez rozpaků odpověděl: "Džus." A druhý den na výletě před nástupem na loď se opět u kasy vetřel přede mě, koukal se na paní pokladní a při odchodu na ni vyhrknul: "Džus a dej si džus, ať tě nepřejede autobus. A vlak!"

S výletem ještě souvisí další zážitky. Andy je posedlý hudbou a na dovolené stačilo, když kolem projelo hlučnější auto se staženými okny. To se hned na ulici dal do tance. My jsme ve čtvrtek vyrazili zcela náhodně do Zamárdi. Shodou náhod a okolností zrovna ve čtvrtek 11.7. tam začínal hudební festival Balaton Sound. Všude tisíce mladých z celé Evropy (i češtinu jsme zaslechli) a do toho stovky aut. A jak tak jdeme ulicí plnou apartmánů, z jednoho se linulo pravé techno. Na balkóně ověšeném rakouskými vlajkami snídalo několik lidí a Andy začal na chodníku divoce tančit do rytmu a rozhazovat rukama. V brýlích a kšiltovce vypadal skutečně příšerně, ale velmi přesvědčivě. V tom si ho Rakušáci všimli, začali volat na další v domě, ať se přijdou podívat a Andyho povzbuzovali. Ostuda.

Pak jsme přejeli lodí do Tihany na druhé straně a za prvé Andy začal trochu zlobit a za druhé jsme u břehu ve vodě viděli hada. Cestou zpět už jsme zase na jižní části Balatonu šli z přístavu po chodníku kolem nízké zídky, Andy až u ní a sledoval trávu a rákosí za ní. Pak se zastavil a začal opakovat, že vidí hada. S manželkou jsme ho oba odbývali, že jasně a ať nezdržuje a jde. Jenže on trval na svém. Tak jsem se naklonil přes zíďku a snad půl metru pode mnou ležel vyhřívající se had. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, ale Andyho jsem duchapřítomně hned odtáhl. Kdo ví, možná to byl ten samý, co

si před tím jen šel (vlastně ležel) zaplavat, ale na mě těch plazů bylo až až. Zkrátka čtvrtek se v některé řeči zcela jistě řekne Hadí den…

Taky nemohu zapomenout na zmínku o cirkuse. Hned vedle našeho domu se rozkládal areál, na němž celé prázdniny sídlí maďarský národní cirkus. Samozřejmě Andy chtěl jít, takže jednou, když shodou okolností cestou z pláže usnul (nesl jsem ho na ramenou), jsme se večer vydali ke kase. Já tedy jen jako doprovod na cestu, protože Ála by to fakt ještě nedal. Co jsem tak pochytil z vyprávění manželky, s ořezanými cirkusy, které jezdí i k nám několikrát do roka, to nemělo pranic společného. Dvouhodinová show, v níž vystupovalo mnoho zvířat a artistů byla náležitě blyštivá a doprovázená živou kapelou, z čehož byl Andy doslova nadšený. Tedy lépe řečeno, on byl nadšený po všech stránkách. Když kolem půl jedenácté v noci (ano, musel zůstat, dokud neskončila kapela, která hrála k odchodu;-)) dorazili domů, Andymu doslova zářily oči a nadšeně vyprávěl, co viděl. Sice jsem z toho moc nepochopil, ale pán, co hrál na klavír, musel být fakt hodně dobrý, protože o něm Andík mluvil pořád dokola minimálně dvacetkrát.

A samozřejmě nesmím zapomenout na obrovskou cukrovou vatu, kterou si musel Andy každý den na pláži dát.

Abych to shrnul, o dovolené na příští rok máme jasno už teď a vůbec nevadí, že minimálně letos jsme měli pocit, že do toho strašného jazyka proniknul jenom Ála, protože jeho žvatlání znělo dost podobně…;-)

Cesta k Balatonu...;-)

Minulý týden jsme se po jednom odkladu konečně dočkali dovolené. Nejdřív jsme ale museli překonat několik set kilometrů, které nás od Balatonu dělily.

Že to ani tentokrát nepůjde jako po másle, jsem pochopil v pátek, kdy Andy dostal zánět spojivek a během dne mu vyskočila i teplota. Ještě večer, když jsem nosil věci do auta, jsem počítal s možností, že je druhý den budu bez užitku tahat zase zpátky. Ráno jsme vstali hodně brzy, ovšem poslední přípravy se jaksi protáhly a my jsme vyjížděli krátce před šestou. Díky uzavírce D1, kde se přes noc odstraňovaly mosty, nebylo co řešit a vydali jsme se tedy po D11, jak jsem měl už nějakou dobu v plánu. Navigace trasu vypočítala poměrně rychle, jenže hned, jak jsme se pohnuli o pár metrů, začala ji přepočítávat a zasekla se jako při mé cestě do Pasova na nějakých 90%.

Mohlo to být tak 5 km od domova, jen chvilku po nájezdu na dálnici, kdy se ze zadní sedačky od Andyho ozval zvuk, nevěstící nic dobrého a jelikož jsme se právě blížili hned k prvnímu možnému sjezdu z dálnice, měl jsem jen pár vteřin na rozhodnutí. Odbočil jsem. Manželka sice zprvu namítala, že to bylo zbytečné, ovšem hned, jak jsem zastavil u lesíku, vysvobodil Andyho ze sedačky a pak jen tak tak stihl uskočit před snídaní, změnila názor. Nejhorší ovšem bylo stádo komárů, před nímž se nedalo skrýt. Andy dostal druhou dávku kinedrylu a já v duchu přemýšlel, jestli tam během týdne vůbec stihneme dojet...;-)

Až do Hradce Králové to pak bylo bez problémů. Ty nastaly právě ve východočeské metropoli. Jedeme po cedulích s nápisem Brno, jenže na jedné z křižovatek najednou Brno zmizelo a objevil se Olomouc a tuším že Ostrava. A kam mám jako jet? Hlavně když nemáte čas se na té křižovatce zastavit a přemýšlet. Zvolil jsem jednu z možností a vzápětí jsem pochopil, že tu špatnou a jeli jsme zase zpátky směrem k D11. Nadával jsem hodně, kluci vzadu naštěstí spali. Před nájezdem na dálnici jsme se na kruháku otočili a vydali se zpět. Nejvíc mě ale dostalo, že z tohoto opačného směru bylo značení bez chyby. Brno, Brno...

Vymotali jsme se z města a všechno vypadalo skvěle. Navíc se mi podařilo rozchodit navigaci - přemýšlel jsem, proč problém se záseky mám, jen když jedu do ciziny, pak jsem cvičně zkusil vypnout balíček českých map, následoval výpočet a všechno fungovalo tak, jak má. Cestou do Brna skoro celá osádka auta spala, zastavili jsme až kdesi před supermarketem, kvůli svačině a čůrání. Hned u Brna se nám podařilo bez problémů najet na D2, která je mimochodem příšerná a po ní jsme dojeli až na Slovensko, které nás přivítalo deštěm. U Malacek se ozval stejný zvuk jako hned ráno od Andyho, jenže tentokrát šel z druhé strany. A bohužel se vším všudy. Štěstí v neštěstí představovala cedule odkazující na blížící se dálniční odpočívadlo u motorestu M, která se právě v tu chvíli objevila. Pootevřel jsem okna, Andymu dal do ruky aromatický stromeček, který jsem před příjezdem k našim východním sousedům předpisově odstranil ze zpětného zrcátka a všichni jsme tak přežili.

Pak už jsme projeli Bratislavou a za chvíli se ocitli v Maďarsku. Tam jsem zůstal jako u vytržení. Obecně se chválí německé dálnice, ovšem kdybych měl tu možnost, dám jedničku s hvězdičkou právě Maďarům. Silnice i dálnice jsou v perfektním stavu, spatřili jsme snad jedinou záplatu a ta ještě navíc byla zarovnána do úhledného obdélníku a nikdo v autě její přejezd nezaznamenal. Úplně nejvíc mě pak dostala četnost odpočívadel. Snad každých 5 km máte možnost zastavit, umýt si ruce, odskočit si, případně chvíli posedět u dřevěných stolků. To vše samozřejmě zdarma.

Zrovna jsme tak uháněli, když mi v kapse začal vibrovat mobil. Tentokrát jsem na něm neměl aktivované bluetooth, aby se mi spároval s autem, takže nezbývalo, než při první příležitosti zastavit. Tušil jsem totiž, že volá naše hostitelka. A taky že jo. Vytočil jsem její zmeškané číslo a znovu se ujistil, že domluva nebude jednoduchá. Stačila jedna z jejích prvních otázek: "Wann kommen?" (Kdy přijet?) Snažil jsem se jí vysvětlit, že zhruba za dvě hodiny. Ale nezdálo se mi, že by mě úplně pochopila. Bylo mi jasné hlavně to, že nezná rozdíl mezi Uhr a Stunde. Takže in 2 Stunden pro ní místo za dvě hodiny znamenalo ve dvě hodiny. Problém byl, že právě byla jedna, takže oba údaje teoreticky dávaly smysl. Raději jsem ji ještě napsal SMS, kde jsem výslovně uvedl, že přijedeme kolem 15:00.

Po pauze na oběd jsme se opět vydali na cestu. Aby lépe ubíhala, pustili jsme hudbu. Doctor P.P. mé naděje nezklamal a kompletní diskografie vmáčknutá na jedno CD kluky parádně rozparádila. Třebaže Andy všechny písně slyšel poprvé, stíhal odchytávat slova a s drobným zpožděním vše hlasitě přezpívával, Ála do toho nadšeně tleskal a kymácel se ze strany na stranu. Andík ovšem zvládl nejen texty, ale i sóla na nejrůznější nástroje. V tu chvíli mi bylo jasné, že zbytek cesty proběhne v pohodě. Muzicírování klukům vydrželo prakticky celé dvě zbývající hodiny. Jen cédéčko mě trochu zklamalo, protože v druhé půlce už nějak nenačítalo všechny písně, po chvíli marné snahy přeskočilo na další, až se třeba na 3.-5. v řadě chytlo. Za vinu jsem to dal chybnému vypálení. Oproti plánu jsem nejel až úplně na Budapešť, ale z M1 jsme sjeli na okresky a po nich mířili na M7. Časově to vyšlo na stejno, ale říkal jsem si, že kdyby něco, můžeme kdekoli zastavit, na rozdíl od dálnice. To se ale ukázalo jako velký omyl. Silnice vedla zatáčkami do ohromného kopce a po mnoha kilometrech zase naopak dolů. Naštěstí to ale kluci zvládli. Ála dokonce na chvíli klimbnul, zatímco Andy pořád zpíval.

Překvapilo mě, jak jsou maďarští řidiči ohleduplní, jen jednou jsem musel v zatáčce prudce přibrzdit kvůli předjíždějícímu autu v protisměru. Prvotní vztek nad riskujícím blbečkem ale rychle vystřídal pobavený úsměv - auto mělo českou značku!;-)

Strach jsem dostal ještě jednou, když jsme se v jakémsi městě (maďarské názvy fakt dohromady nedám;-)) blížili ke kruháku, kde kvůli bouračce řídili dopravu policajti. Tak já bych to nedal s českýma a teď musím s Maďarama?! Navíc jsem stál první v řadě, tak jsem se ani neměl koho "chytit". Naštěstí gesta byla dost výmluvná...

Někdy po třetí odpoledne jsme potom minuli ceduli s naším cílem a všichni jsme si tak mohli oddechnout. Celkem rychle jsem zjistil, že každé, ale opravdu každé auto zastaví před přechodem, k němuž se blíží chodec. A to i tehdy, když ještě není vůbec jasné, že se tento chystá skutečně přecházet. Stejně tak mi celkem běžně dávali přednost řidiči jedoucí v protisměru, když jsem potřeboval zahnout doleva, tudíž přejet jejich pruh. Takové drobnosti, na které si člověk rychle a rád zvykne...;-)

O samotném pobytu se rozepíšu ve zvláštním příspěvku.

Cesta zpět pak probíhala mnohem klidněji. V deset jsme předali klíče od domu a vyrazili s napakovaným autem k pláži. Podařilo se nám najít parádní místo k zaparkování (mimochodem nikde v Maďarsku jsme za parkování nemuseli platit) a tam jsme zjistili, že jsme v předsíni zapomněli čepice kluků. Pro Andyho by ztráta kšiltovky s Bleskem McQueenem znamenala tragédii, tudíž jsem se vydal zpátky. Pěšky, protože pak by parkování asi bylo horší. Od vody jsme odcházeli někdy před třetí a vydali se ještě na menší nákup do Lídlu. Já jsem hlavně musel několika kolegům koupit sušenky s výmluvným názvem Balaton a nechtěl jsem je mít celý den v autě, aby se roztekly. Asi deset minut před čtvrtou jsme skutečně vyrazili. I když - nejdřív jsme ještě museli doplnit benzin. Měl jsem informace, že maďarské benzinky nejsou právě nejkvalitnější, proto jsme si dobrovolně zajeli do jednoho z vedlejších měst, kde jsme při jednom výletě objevili benzinku s poměrně známým názvem. Litr za nějakých 40 korun, nic moc, ale je fakt, že to bylo u hodně frekventované silnice. Po této pauze už jsme opravdu zamířili domů. Kluci unavení od vody spali hned a my uháněli po dálnici M7 tentokrát skutečně až na Budapešť, kde jsme přejeli na prázdnější M1. Měl jsem trochu problém, že jsem v noci asi kvůli vedru nemohl spát, takže jsem měl odpočinek pouze na pláži. Cosi jsem naznačil manželce, ale celou pravdu jsem jí vyjevil až někde u Čáslavi, protože mi bylo jasné, že by měla z cesty strach.

Zatímco na dovolenou jsme o týden dřív jeli ráno a pořád směrem na východ (čili proti slunci), tentokrát jsme jeli v podvečer směrem na západ, takže pro změnu - proti slunci. Cesta utíkala dost rychle, pak se probudili kluci, tak jsme tu a tam zařazovali drobné pauzy a nakonec nás Andy přemluvil, abychom zase pustili "ty písničky, co minule", takže následovalo totéž divadlo, jenže tentokrát evidentně odpočatější Ála se taky odvázal o něco víc a chvílemi tak i nadšeně výskal. Zajímavé bylo, že tentokrát se přehrály písničky úplně všechny, z čehož plyne jediný možný závěr - cestou tam jsme strhli přehrávač...;-)

Dost brzy jsme se objevili na Slovensku, tentokrát jsme si i stihli všimnout bratislavského Hradu a pak jsme u jakéhosi motorestu opět na chvíli zastavili v domnění, že pak by kluci už mohli spát až domů. Jméno města sice nevím, ale dost dobře by to mohlo být Komárno, protože těch tam létalo mraky!;-)

Jen jsme projeli kolem cedule Česká republika, prolétlo kolem mě takové drobné auto 150-160 km/h. A já pochopil, že jsme skutečně doma...;-)

Cestou do Brna jsme přemýšleli, jestli zvolit zase trasu na Hradec, nebo risknout D1, až jsme nakonec zvolili druhou variantu a to hlavně proto, že by mě na ní navigace stejně pořád vedla a nakonec by to dopadlo tak, že bychom bloudili po Brně. Všemi proklínaná spojnice Brna s Prahou mě překvapila (jel jsem po ní prvně), protože byla rozhodně lepší než D2.

Větší přestávku jsme si dopřáli u Devíti křížů, kde jsem si v KFC dal kafe. Sice na mě nepůsobí, klidně ho vypiju a usnu, ale už jen to, že jsme se prošli a pak chvíli poseděli jinde, mě pořádně probralo. Rozhodně na mě ale nepůsobilo příjemně, když jsem viděl odstavená auta na temném parkovišti, v nichž spali lidi. Nějaké Rumuny naskládané v kufru kombíku jsem ještě dokázal pochopit, ale že tak nocují i Němci, to je mi novinka...

Následovala poslední část cesty. Kluci poměrně brzy usnuli a já se těšil domů. Předpokládaná doba dojezdu na navigaci se samozřejmě s každou zastávkou posouvala a já jsem v nadsázce pronesl, že jestli to zvládneme do půlnoci, jsem fakt dobrej. Z D1 jsme odbočili na Havlíčkův Brod a já si musel chvíli připomínat, že už nejsme na dálnici, přece jen krásná široká silnice, navíc v noci úplně opuštěná mě po tolika kilometrech tak trochu mátla. Celkem brzy jsme dojeli tirák od nás z vedlejší vesnice a drželi se za ním několik desítek kilometrů, dokud kdesi před Kolínem neodbočil na parkoviště.

Dojezdový čas se stále pohyboval kolem půlnoci a jako na potvoru jsme zabloudili v Kolíně kvůli obchvatu, po němž jsem jel podruhé v životě a ve tmě jsem to tam fakt moc nepoznával. Naštěstí jsme jen sjeli a hned se zase otočili.

Před vchod našeho domu jsem zatočil, přesně když navigace ukazovala 0:00. Jsem prostě dobrej!;-)

A ještě drobná statistika:

Cesta tam: 590,9 km / 37,6 litrů benzínu

Cesta zpět: 635,2 km / 44,8 litrů benzínu

Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale mám rád českou policii. Když už nic jiného, alespoň to dokážu vyslovit...;-)

Szerencsés utat...;-)

Před třemi týdny nám díky nemoci dovolená tak trochu nevyšla, ale paní, u níž jsme měli zajištěné ubytování, nám ukázala svou vlídnou maďarskou tvář.

A to i přesto, že email, který jsem jí dva dny před zrušeným odjezdem poslal, nečetla, a v sobotu pak na nás od dvou hodin čekala u silnice, jak nám při předchozí dohodě slíbila. To jsem ale zjistil až tehdy, když mi večer v půl sedmé zavolala, aby se zeptala, jak to vypadá a zda jsme někde nezabloudili. Zatímco jsem očekával, že i přes pochopitelnost situace bude trošku naštvaná a že zaplacená záloha samozřejmě (a zcela logicky) propadne, paní nám nabídla nový termín a to dokonce se zachováním původní ceny (která se od loňského objednání změnila ze dvou důvodů: 1) loni šlo o zaváděcí ceny a 2) červen je mimo sezónu, zatímco červenec už nikoli).

Teď jen doufám, že nešlo o chybu v překladu, jelikož její němčina je mírně řečeno maďarská (ještě přesněji pak googlovská) a ne vždy mi tak bylo úplně jasné, co přesně paní chtěla vyjádřit. Každopádně jsem se rozhodl jí za vstřícnost přivézt nějakou drobnost z Česka a co jiného je typičtější než becherovka.

Tak uvidíme, jestli se ještě na konci pobytu uvidíme. Pro jistotu jsem zašel do seriózního obchodu a vybíral láhev s tím nejhezčím kolkem…;-)

Takže Szerencsés utat!;-)

Pokažený víkend...;-)

Objevil jsem způsob, jak si dokonale zkazit víkend. Nemyslím ten současný, mluvím o tom uplynulém. To takhle jednou v pátek, přesně 28.června, jdete jako náhodou na oběd do míst, kam normálně nechodíte a při čekání u semaforu si najednou v dálce všimnete asi čtyř velkých plakátů nalepených hned vedle sebe, na nichž stojí: Die Ärzte, Lucerna - Velký sál, 27.6.2013!

Přiznám se, že jsem ještě do poslední chvíle doufal, že třeba můj zrak není na dálku tak dobrý, jak mi všichni říkají, ale když jsem došel blíž, zjistil jsem, že vážně vidím jako ostříž. Takže mi jako chcete říct, že když jsem byl před pěti lety naštvaný, že jsem tři měsíce před akcí nesehnal lístek na jejich koncert tady, protože byl už půl roku předtím vyprodaný, že se situace opakuje, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát jsem neměl ani páru o tom, že zde pradávní rivalové kapely Die Toten Hosen vystoupí? A že teď jako zase budu muset nějakých 5 let čekat, než kapelu, od níž mám několik DVD a CD (originálních), spatřím na vlastní oči?

To mám už i na ně začít jezdit do Německa?!;-)