Tiskový mluvčí...;-)

Máme tady jednoho kandidáta na budoucího tiskového mluvčího. Necelé tři minuty se soustředí na to, co bude říkat (nesmí se přece jednat o hlouposti a výpověď musí mít hlavu a patu). Poté následuje zhruba půlminutový projev.;-)

Jinak stručná zpráva pro fanoušky - tento týden slavil Andík jedno čtvrtletí a ve svých třech měsících měří 62 cm a váží 6,35kg.

Rockweihnachtsbaum...;-)

Pravidelní čtenáři si možná vzpomenou na fotku Pařánkova vánočního stromku, která u jedněch vyvolala zděšení, u jiných pak domněnku, že jde o fotomontáž. Přiznávám, že hlavním důvodem, proč jsem jej tehdy tak zdobil, byla soutěž německých Die Toten Hosen o nejrockovější vánoční stromeček.

Bylo mi jasné, že jsem znevýhodněn už jen tím, že jsem ze zahraničí, vždyť proč by dobrovolně v případě výhry platili poměrně vysoké poštovné do Česka, že ano?! Přesto jsem do toho ale šel.

Myslím, že nemusím příliš zdůrazňovat, jaké bylo mé překvapení, když jsem dnes v podvečer objevil email, oznamující, že jsem v soutěži skončil na čtvrtém místě a vyhrávám tak dárkový balíček!;-)

RE: Rockweihnachtsbaum (Platz 4)

Hi Jiri,

deine Tanne rockt! Du hast daher an unserem Weihnachtsbaum-Gewinnspiel ein DTH-Überraschungspaket abgeräumt.

Alle Gewinner werden demnächst auch auf unserer Homepage verkündet.

Ich werde noch heute deinen Gewinn an die von dir angegebene Adresse schicken.

Liebe Grüße aus Düsseldorf

Seznam výherců (kdopak mě tam najde?;-)):

http://www.dietotenhosen.de/neuigkeiten-news-xmas09-die-sieger.php

Z posledních sil...;-)

Dnešní pololetní volno jsem se po mnoha letech nicnedělání rozhodl strávit fyzickou námahou. Tedy přesněji řečeno velmi nepodstatnou část dne, ale i tak, vzhledem k mé lenosti, jde o ohromný výkon. Odpoledne jsem odklízel hromadu sněhu na balkóně, která tam spadla zhruba před týdnem ze střechy a okamžitě namrzla, takže připomínala obrovskou hromadu betonu. Upřímně řečeno, kdybych býval tušil, co to bude za práci, počkal bych býval raději do jara, než sníh roztaje. S malou lopatkou proti haldě sněhu jsem si připadal jako bažant na vojně, co čistí záchod zubním kartáčkem.

Jediné, co mě hnalo kupředu, byl fakt, že jiná halda sněhu tehdy dopadla na satelit, téměř ho vyvrátila ze zdi, jak jsem zjistil minulý víkend, a ten samozřejmě teď není funkční, takže musím zavolat opraváře a je mi jasné, že by nebyl ochotný stát na balkóně na půlmetrové hromadě.

S vypětím posledních sil jsem sníh nakonec odházel a až do večera to rozdýchával...;-)

Fanoušek...;-)

Ačkoli sám obrázek napovídá, že Andreásek je drsňák (ukažte mi u nás jiného kojence, který poslouchá Die Toten Hosen, má za sebou jeden jejich koncert a nosí bryndák s logem kapely!;-)), včera jsme vyměkli alespoň my. Měli jsme s ním vyrazit k lékaři do Kolína, jenže vzhledem k tomu, že teploměr ukazoval -17°, přesunuli jsme to na příští týden. I tak si lékařů v tomto týdnu užil víc než dost - v úterý několikanásobné očkování (celkem proti sedmi nemocem) a dnes kontrola kyčlí v kolínské nemocnici. Myslím, že hypochondrickému tatínkovi ostudu nedělá!;-)

Teplej buzerant...;-)

Krásného uznání se mi dostalo v závěru mé učitelské praxe. Kolegyně doslova vrazila do sborovny se zjištěním, že dívčí záchody v prvním patře jsou popsány ohromnými vulgárními nápisy na adresu učitelů. Poznala ovšem rukopis šesťaček, takže okamžitě mohl přijít trest. Kromě zaplacení vymalování, byli do školy ještě pozváni rodiče všech usvědčených. Nic jim nepomohlo, že se holky rozbrečely. Mimochodem, když odbočím, tohle je věc, kterou snad nejvíc nesnáším. Když jsem takový frajer, že něco provedu, pak taky musím zůstat frajerem, když to praskne. Ale zpátky k věci. Toalety zůstávají až do návštěvy papínků a maminek uzamčeny, to aby mohli na vlastní oči spatřit originál výtvorů svých mazánků.

A jak tohle všechno souvisí s oceněním mé práce? To je jednoduché, vždyť se na záchodové zdi vedle těch největších učitelských es naší školy vyjímám i já s nápisem "Učitel na AJ je teplej buzerant!";-)

Když se daří...;-)

Dnes byl vůbec zvláštní den. Začalo to už třeba tím, že mě ve škole nikdo fyzicky ani verbálně nenapadl. Upřímně řečeno, byl jsem z toho dost mimo!;-)

V úterý jsem se nechával fotit, jelikož potřebuju průkazovou fotografii. Teprve dnes jsem měl čas, abych se pro tu slávu zastavil.

Ukažte mi jediného člověka, který je spokojen s tím, jak vypadá na průkazové fotce! S tím jsem tam šel, v domnění, že jsem připraven na nejhorší. Když mi ovšem paní fotografka podávala pytlíček s fotkama, doslova jsem se zhrozil. Netušil jsem, že jako bonus přidělávají ve Photoshopu vrásky a další detaily. Asi takhle - viděli jste někdy posmrtně zhotovenou fotografii nalezené mrtvoly? Pokud ne, mám čtyři takové doma!

Znechucen, že budu muset ponižující proceduru u fotografa absolvovat znovu, rozhodl jsem se trochu si osladit život. Taková čokoládová tyčinka přijde rozhodně k chuti. Protože do "odporného, neosobního" supermarketu bych to již nestihl, stavil jsem se v "roztomilé, útulné" prodejničce, kde jsem zaplatil asi o třetinu víc. Prodavačce jsem byl ukradený, jediné, co ke mně pronesla, byla cena a dotaz, zda mám drobné. Zaplatil jsem a vydal se kvapně na zastávku, kde jsem si s chutí otevřel Deli XXL. Podíval jsem se na ni a napadlo mě, že z ní čouhá pistáciová náplň. Téměř současně mi ale došlo, že je to divné, když čokoláda pistáciová není. V tu chvilku se ale "náplň" začala hýbat a mně konečně došlo, že jde o ohromného červa - XXL.

Už opět tedy mohu použít oblíbené heslo - když se daří, tak se daří!

Druhé kolo přemlouvání...

Co se týče mé včerejší výpovědi a následného optimismu, ještě nemám až tak úplně vyhráno. Po skončení vyučování mě dnes poprosil pan zástupce, jestli bych se u něj mohl zastavit. V kanceláři se poté i on pustil do přemlouvání, lehkého citového vydírání a nabízení všemožných výhod. Zdůrazňuji, že vše probíhalo v přátelském duchu. Mimo jiné jsem si vyslechl, že můj odchod během roku by byl špatný také pro image školy, vždyť loni odešli angličtináři dva (no vida, takže už teď mám splněno minimálně na 150%!;-)) Jako vstřícný krok mi bylo nabídnuto odejmutí tříd, které si vyberu (všechny;-)) a hlavně potom zbavení dozorů na chodbě. Už vidím kolegyně, jak prskají a nemluví se mnou, když se jako jediný této povinnosti vyhnu!

Stejně jako včera i dnes jsem se tvářil neústupně a stejně jako včera paní ředitelka i dnes její zástupce chce ještě žít v naději, proto jsme se rozešli s tím, že si vše mám přes prodloužený víkend promyslet. Pak se sejdeme a bude následovat nejspíš třetí kolo.

Vzhledem k poslednímu vývoji ale není přemýšlet o čem. Dnes ráno jsme měli mimořádnou poradu. Včera totiž byla sama paní ředitelka svědkem toho, jak se na chodbě rvali dva kluci takovým způsobem, že je od sebe nedokázala odtrhnout "dozírající" učitelka ani s pomocí narychlo přivolané kolegyně. Když se téměř podařilo, strčil z ničeho nic úplně jiný žák dalšího na okno, které tak kompletně vysklil. Aby zmatku nebylo málo, proběhlo kolem několik honících se osmáků a do paní ředitelky vrazili. Přes noc uzrál v hlavách nadřízených plán, jak situaci řešit.

Přechodně se zavede zákaz vycházení ze tříd o přestávkách a o té velké potom nastane sportovní dvacetiminutovka, kdy učitelé budou muset organizovat turnaje ve všem možném. Jak správně prohlásila znechucená kolegyně - zajímalo by nás, kdy tedy budeme učit...

Podepsáno...

Každá trampota má svou mez, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu a kobra se hladí bosou nohou, až si člověk uvědomí, že hranice toho, co je ochoten snášet, jsou překročeny.

Ještě v červnu se mi zdálo poněkud divné, že mi paní ředitelka dala smlouvu k podpisu hned po pár minutách první schůzky. Stačilo, aby začal školní rok, a vše jsem pochopil. Ale to jen tak na okraj.

Nejdůležitější událost z dnešního dne se stala deset minut před druhou odpoledne, kdy jsem zaklepal na ředitelnu a paní ředitelce sdělil, že rozvazuji pracovní poměr. Byla velmi překvapená, přemlouvala, nabízela, slibovala, ale já jsem zůstal jako skála. Dokonce mi bylo nabídnuto odejmutí nejproblémovějších tříd, jenže mezi námi, koho bych potom učil, že ano?!;-) Jako bonbónek bych mohl uvést, že mi bylo nabídnuto i místo ředitele, což jsem zprvu považoval za jakousi řečnickou otázku, nicméně po vyjmenování pro a proti této funkce jsem pochopil, že v projevu zoufalství to bylo dost možná míněno vážně. V každém případě výpověď byla podána, převzata, podepsána a já mám jen mít na paměti, že ji mohu eventuelně kdykoli stáhnout a na vše se zapomene.

Mohl bych prý zkusit vyjít vstříc, abychom si nedělali problémy, a já bych tak odučil tento školní rok, jenže mně taky na začátku nikdo nesdělil, že i přes nápis na budově se nejedná o ZÁKLADNÍ ŠKOLU, ale o jakési nápravné zařízení.

Vypadá to tedy, že po necelém roce začnu opět jezdit do Prahy, ale to až mi doběhne výpovědní lhůta.

Kdo by to řekl...;-)

Sice naši školu dnes navštívila policie, protože kromě neustálého kouření na toaletách, "hraní" si na vymahače a dalších radovánek, se navíc začalo ve velkém krást, ale i tak se najdou mezi třídami výjimky, kde se člověk alespoň zasměje. Třeba jako u druháků, kde jsem suploval angličtinu.

Co si budeme povídat, jako chlap mám u takhle malých dětí vyhráno už v okamžiku, kdy vstoupím do třídy, ale najdou se i jedinci, kteří na mě obrazně doslova visí. A tak jeden chlapeček, mající problémy s výslovností hlásek R a L se z ničeho nic přihlásil a velmi vážně pronesl, řekl bych až filozofickou úvahu: "Pane učiteji, já vím, pjoč se angjičtina jmenuje angjičtina!" - "Vážně?" podivil jsem, "pročpak?" - "Pjotože mají angjická sjovíčka!"

No vida, kdo by to řekl...;-)

Zoologie...;-)

Myslím, že je o mně dostatečně známo, jak velkým nepřítelem knih jsem. Dokonce i za celé vysokoškolské studium jsem přečetl zhruba dvě a i ty jsem si vybíral jen podle počtu stránek, čili někdo by je možná označil za takové trochu delší fejetony.

O právě uplynulém víkendu jsem se ale překonal a rozšířil zápisy ve svém "čtenářském deníku". V sobotu dopoledne jsem totiž hlídal Andreáska, zatímco manželka byla ve městě, a kromě jiného jsem si s ním i četl! Jak je vidět z přiložené fotografie, šlo o skutečně náročnou vědeckou literaturu z oblasti zoologie...;-)

Mocný fuk...;-)

Ačkoli mi dnes začínalo vyučování později, vstávat jsem musel ještě o něco dříve než obvykle. Po čtvrt roce mě totiž čekala návštěva alergologa. A ta se neobešla bez problémů.

Před samotnou návštěvou doktora mě pokaždé ještě odchytí sestra a musím se podrobit spirometrickému vyšetření. Hodně laicky řečeno nejde o nic jiného než o "foukání do počítače". Ze všech sil funím pusou do trubičky, na nose kolíček, sestra povzbuzuje, což mě rozesmívá, jenže právě díky zacpanému nosu se smát nemůžu, takže skvělá kombinace. Na monitoru sleduju obrázek kuželek, které mám mocným fukem shazovat. Tak to probíhá vždycky.

Vždycky kromě dneška. Svým výdechem jsem tentokrát totiž neshodil kuželky ale okna. A to všech 98. Ano, v ordinaci mají operační systém Windows 98, jak jsem zjistil posléze. Jak jsem tak z plných sil zabral, všechno se zablokovalo a až do konce mé návštěvy se systém nepodařilo rozdýchat. Předpokládám tedy, že respirační problémy nemám...;-)

Nepříjemná situace...;-)

Ve čtvrtek, když jsem večer čekal na vlak, se mi přihodilo takové malé faux pas. Stojím na zastávce, když v tom přichází maminka mého známého. Pozdravili jsme se, postavila se vedle mě, já si ze slušnosti vyndal sluchátka z uší a prohodili jsme pár zdvořilostních vět. Za malou chvilku přicházela má druhá známá. Pozdravili jsme se a ona se postavila na druhou stranu ode mě. Schéma vypadalo asi takhle: jedna známá - 0,5m - já - 0,5m - druhá známá. Jenže teď, s kterou se bavit. V hlavě mi to šrotovalo a říkám si, když se otočím k jedné, může se urazit ta druhá a naopak. Jak jsem tak přemýšlel, nakonec jsem se tedy nebavil ani s jednou. Za chviličku vlak přijel a při čekání u dveří jsme opět prohodili pár vět s tou první paní. Rozhodl jsem se tedy, že se posadím vedle ní. Jenže si vybrala místo na "trojce" a naproti na sedačce se válela nějaká igelitka. Rozhodl jsem se posadit se tedy přes uličku na čtyřku. Jenže... Jenže tam seděla ta druhá známá. Celou cestu jsem se bavil s ní, venku jsem pak té první alespoň řekl nashledanou. Možná to není až tak horké, jak se mi původně zdálo, ale v tu chvilku mi ta situace vážně přišla celkem nepříjemná...;-)

Brutus – Lucerna Music Bar 19.1.2009

Jak už tady zaznělo, v úterý večer jsem se po dlouhé době vydal na koncert kapely Brutus.

Hned na úvod musím přiznat, že mě celkem nepříjemně překvapily ceny nápojů. Chtěl jsem trochu ušetřit, proto jsem se rozhodl pro pivo, jenže když si obsluha za dvě piva řekla o 76 korun, myslel jsem, že špatně slyším. Ještě hůř jsem potom nesl, když mi podruhé bylo řečeno, že nemají drobné, čímž si žádali spropitné 2 koruny na půllitr. To ať už to tedy radši o ty dvě kačky oficiálně zdraží a nedělají z lidí blbce.

Snad všechny zápory jsem si vystřílel hned na úvod. Kapela spustila přesně patnáct minut po deváté intrem (proto se z naší bandy nikdy nestala velkolepá skupina, my jsme žádné intro neměli;-)) a následným Kdo na to má. Uznávám, že začátek byl lehce rozpačitý, ale tak to asi bývá. Dost možná je to způsobeno i tím, že jde o klasickou zábavovou skupinu a ukažte mi jedinou vesnickou pařbu, kde to jede už od samého začátku!;-)

Umě seskládaný playlist přítomné brzy rozpálil a především seshora na to potom byl hezký pohled. Novější skladby střídaly ty starší, známější ty méně známé, jenže, jak už jsem tu, tuším kdysi poznamenal, Brutus má tak geniálně jednoduché písničky, že i když je slyšíte prvně, zdá se vám, že je znáte. Z těch největší hitů zazněly třeba - Gorila, Dvě baby, Opijem se, Jypijé, Dlažební kostka... Když dozněla posledně jmenovaná skladba, která se v závěru, kdy to vypadá na konec, zahraje ještě jednou, ale mnohem rychleji, povídá po chvíli Sáša (piano) udiveně: "To už jsme hráli i to rychlý? Hm, tak to dáme ještě jednou." Takže do třetice a na Brutus, myslím, v celkem brutálním tempu.

Co tak vzpomínám, málokdo je schopný hrát několik hodin v kuse bez předkapely. K této hrstce patří právě Brutus, jenže se připozdilo a nastal čas k odchodu. Takže zase někdy, ou jé...;-)

Vojtík...;-)

Ani dnes jsem se nedostal dřív domů než včera. Tedy o něco ano, protože vlak neměl 20 minut zpoždění...

Celé odpoledne až do večera bylo zasvěceno zápisu budoucích prvňáků a všichni pedagogičtí pracovníci školy měli účast povinnou. Měli jsme rozdělená pracoviště a já dopadl ještě velmi dobře, což jsem mohl posoudit po skončení, když jsem viděl zmrzlé kolegyně, stojící u vchodu a zapisující jména příchozích. Já byl ve třídě, kde se budoucí prvňáci shromažďovali a měli kreslit obrázek postavy. Při pohledu na některé z obrázků jsem si uvědomil, že kdybych mezi ně podstrčil výtvory našich třeťáků, nemalá část z nich by nejspíš dostala odklad!;-)

Během odpoledne jsem si ale položil otázku, proč naše škola přitahuje divné exoty. Ze stavebnice si stavěla malá holčička. Taková ta (teď aby to nevyznělo blbě;-)) sladká budoucí prvňačka. Zeptal jsem se jí, co to bude. "Robot!" Odvětila rázně. "A co bude dělat?" pokračoval jsem s dotazy. "Zabíjet," uzemnila mě holčička.

No a pak se mi stal ještě jeden trapas, kdy mezi čekajícími a hrajícími si dětmi byla i osoba s velmi dlouhými hodně kudrnatými vlasy, staženými do copu. Protože jsem neviděl na cedulku se jménem kolem krku, zeptal jsem: "Holčičko, jak se jmenuješ?" Odpovědí mi byl nechápavý obličej a jediné slovo: "Vojtík!"

(Po)rada...

Včera odpoledne jsme měli na programu pedagogickou radu. Tak nějak jsem doufal, že by vše třeba mohlo být odbyto během dvou hodin, bohužel jsem se přepočítal. A to jen díky tomu, že jsem si neuvědomil, kolik kázeňských opatření se bude udělovat. V každém případě jsem se ale dozvěděl celkem zajímavé věci. Nejdéle se projednávala absolutně nezvladatelná šestka a při té příležitosti také náhle promluvila jedna z jejích bývalých učitelek. Kromě všech dalších problémů jen tak mimochodem pronesla, že letošní šesťáci měli odjakživa averzi vůči angličtině. Proto také učitelé tohoto předmětu kvůli nim v minulosti odcházeli. "Dříve se měnili učitelé, což teď naštěstí nehrozí," prohlásil pan zástupce a uznale se podíval na mě. Jo, nebo spíš ne. Raději se však zdržuji dalšího komentáře...

Jen by mě zajímalo - to jako když si jedna třída usmyslí, že nějaký předmět nechtějí, tak se to tak nechá? Co když získají averzi postupně ještě vůči matematice, češtině a dalším?

V samém závěru jsem s epotom přesvědčil, že když je někdo pipka, pak pořádná. "Máme se líp obléknout?" zeptala se kolegyně. Odpovědí bylo, že samozřejmě - ženy kostýmky, muži saka. Ta samá kolegyně se zhrozila: "Hm, jenže já nic takového nemám a už si to nestihnu koupit!" A já si v duchu položil řečnickou otázku: "A proč ses teda ptala, ty chytrá?";-) Asi nemusím dvakrát zdůrazňovat, že jsem opět přišel v džínách - dokud budou v naší společnosti mít učitelé postavení, které mají, nevidím jediný důvod, proč si hrát, že jsem něco víc!

Kořist...;-)

Takhle se na ty naše andílky ve škole musí! Druhou vyučovací hodinu se u nás odehrávala přednáška s názvem Lovci a kořist o zvířatech, o tom, jak si shánějí potravu atd. Po několika méně podařených projektech se mi tento dost líbil, kupodivu zaujal i žáky.

Asi v polovině mě prvně napadlo, že je to dost možná trochu jinak a že může jít o jakési skryté psychické zastrašování. Jak jinak si vysvětlit, že pomocník přednášejícího najednou z bedny vytáhl ohromného živého štíra a procházel s ním mezi dětmi. Poté, co byly upozorněny, jak je jedovatý, zahrál ještě divadýlko, že mu jako padá. Později mezi našimi chovanci procházel s mělkou miskou, na níž se krčila jedna z nejjedovatějších žab. Rozměry tedy šlo o malou žabičku s o to většími schopnostmi. Kdy jindy se zase podaří, aby po upozornění, že se nemají hýbat, protože by se zvířátko mohlo vyplašit a vyskočit, zůstala i ta největší esa zařezaně sedět, ani nedutat. Myslím, že nám jednoho exempláře měli nechat.

Pořad pro mě ovšem nebyl plný jen vtipného zadostiučinění, v druhé půlce mě legrace přecházela. To když jsme se na vývojové linii blížili k plazům a hlavně hadům. Nedýchalo se mi právě lehce a nejhorší to pak bylo v okamžiku, kdy při zmínce o hadech začal pomocník hrabat v bedně. To jsem urychleně skočil po klíčích a připravil se k urychlenému odchodu. Naštěstí si tam skutečně jen něco rovnal a poslední živý exemplář, který se ještě mezi dětmi objevil, byl jakýsi ještěr. Bohužel ne jedovatý, tudíž veškeré mé naděje zhasly. I tak jsem si dnes alespoň chvilku nepřipadal jako jejich kořist...;-)

Poděkování

Přiznám se, že první, co mě napadlo, když jsem se dozvěděl o vyhraných lístkách na včerejší koncert, bylo, že je nechám propadnout. Přece jen Brutus hraje v Praze každý měsíc vytrvale už mnoho let, takže příležitostí ho vidět je víc než dost. Pak jsem se o výhře zmínil před manželkou a ta mě vlastně přesvědčila, ať jedu. Uznávám ovšem, že jsem se příliš nebránil.

Každopádně jsem ještě při svém večerním odchodu na vlak netušil, jaký konec světa (v jistých okamžicích podobný slabému zemětřesení) se u nás bude právě v den, kdy po takové době zase někam vyrazím, odehrávat.

Děkuji tímto sousedům za pomoc při nenadálých problémech s padajícími sněhovými převisy.

Lístky...;-)

O víkendu jsem si obsurfoval své oblíbené kolečko po internetových stránkách klubů a kapel, abych si mohl naplánovat jarní pařánkovské turné a při té příležitosti mi padl do oka i koncert kapely Brutus. Ne, že bych na něj bezpodmínečně musel (i když moc dobře vím, že nikdy nezklame), ale byla u něj vypsaná soutěž o dva volné lístky. Sice jsem to už mnohokrát zkoušel a nikdy nevyhrál, jenže tentokrát mi pořád něco říkalo, ať to zkusím. Otázka nebyla nijak složitá, šlo jen o to, jak se v minulosti kapela jmenovala. Sčítání a odčítání představuje nejnutnější ZV (základní vzdělání), dějiny Brutusu zcela nepochybně patří k ZVSP (základní vzdělání správného pařana), proto nešlo o nijak těžký oříšek.

No a včera mi pak trochu nečekaně přišel email, že si před koncertem mohu na pokladně klubu vyzvednout obálku s dvěma volnýma vstupenkama. Ani jsem nemusel moc přemýšlet, kdo vyrazí se mnou, volba byla jasná - zavolal jsem panu O. a ten jako vždy nezklamal...;-)

Úřednice

Jedna z mnoha věcí, jež mi vadí, jsou nekompetentní lidé, kteří mají funkci. Tím hůř, jde-li o státní správu a tito jsou placení i z mých peněz. To se pak ani při sebevětší vůli nemohu ubránit dojmu, že jde o protekci. Zvláště, když se i ke mně tu a tam dostane inzerát na volné místo a v něm vidím téměř nesplnitelné podmínky na případné uchazeče.
Včera se manželka vydala na náš městský úřad zaplatit odpad. Minulý týden nám přišel i doplatek za uplynulý rok za malého Andreáska, přece jen dva měsíce jsou dva měsíce, tak se přece musí hned zkásnout. Protože nejsme až takoví idealisté, manželka se na úřad vydala v úředních hodinách, což je ostatně mnohdy umění se do nich trefit. Každopádně před třetí hodinou v pondělí odpoledne se nikoho nedočkala. Vlastně ano - asi po deseti minutách (nez)odpovědná úřednice přišla s kafíčkem v ruce a s omluvným výrazem pronesla k čekajícím, že se omlouvá, ale byla na cigaretce... Nepletu se, pokud prohlásím, že jde o totéž, jako kdybych já v polovině vyučovací hodiny odešel na cigárko a kafíčko...?!
To nejlepší ale teprve mělo přijít - za osobu se u nás platí 500,-, loňský doplatek činil 125,-. Kontrolní otázka - kolik úřednice měla chtít po manželce za tři osoby? Kompetentní paní si vzala kalkulačku a posléze si řekla o 1125 korun. Zvláštní kalkulačky to na městském úřadě fasují a ještě podivnější lidi nabírají, když neumí (ani na kalkulačce) vynásobit 3x5 a přidat dvě nuly...
Takže jedna Kyselá prdel za schopnosti!

Bez důkazů...;-)

Andreásek nám dělá jen samou radost. V poslední době se dokonce i rozpovídal. Musím tedy přiznat, že zatím má poněkud problémy s artikulací, takže mluví asi jako já po oslavě jeho narození, čili něco jako "Ua hua" a tváří se strašně vážně, ale jsou chvilky, kdy se mu pusa nezastaví. Ostatně přesně jako tehdy mně!;-)

Trochu škoda, že je stydlivý a nenechá se při svých plamenných proslovech zvěčnit. To, že se už umí i představit ("Ají"), mi tak musíte věřit bez důkazů...;-)

Trochu pozdě...;-)

Včera se Andík mohl poprvé na vlastní oči přesvědčit, jak to ve skutečnosti v životě chodí a kdo že to v naší patriarchální společnosti nosí kalhoty.

V podvečer jsme byli na krátké návštěvě u známých, kteří mají malou dceru. Je jí asi rok a třičtvrtě a hned v úvodu bych měl asi zdůraznit, že na svůj věk za Andýskem celkem pálí. To je pořád: "Adííí", "Andííík", vybírá mu hračky - zkrátka idylka. Andreásek takhle právě seděl mamince na klíně a zmíněná slečna ho upřeně pozorovala. V tom se ozvalo ohromné mlasknutí facky. Chvíli to trvalo, než jsme se vzpamatovali - nejdéle asi samotnému Andíkovi a pak už samotná útočnice s hysterickým brekem utíkala pryč. Jo, hochu, na tohle se připrav, ať jednou nejsi zaskočený...;-)

Mimochodem, když jsme ho pak večer koupali, neustále hrozil sevřenou pěstičkou nad vodou, jenže to už bylo trochu pozdě!;-)

Jak se to dělá...;-)

V poslední době mě tak nějak nic veselého nenapadá, alespoň tedy v souvislosti s prací.
Lehce úsměvné by se snad mohlo zdát jen to, že jsem teď po dva dny za sebou suploval tělocvik. Včera to bylo v sedmičce a já se na hodinu přichystal s tím, že se dětem tak trochu pomstím za to, co vyvádějí. Bohužel s tím kluci asi tak trochu počítali, proto si nikoli nepodstatná část z nich raději pořídila omluvenky. Rozhodně jsem si ale nenechal ujít příložitost "sprdnout" mého favorita, který neustále vykřikoval neartikulované skřeky. Když se hrál basket, nějak se zamotal a spadl. Snažil se to ještě přifilmovat, aby byl zajímavější, jenže to už jsem stál nad ním já a přesně jako v amerických filmech z vojenského prostředí jsem na něj zakřičel: "Co se tady zase válíš? Ostatní hrajou a ty si tady dáváš dvacet, okamžitě se zvedni a hraj taky!" V tu chvíli byl tak mimo, že by mi asi odkýval úplně všechno (nejen to, že je blbec, což mi dal před týdnem písemně), zvedl se a utekl. Asi první pohyb v jeho životě. Uznávám, že to nebylo ukázkově pedagogické, ale ten pocit...;-)
Když jsem tu ten basket načal, nesmím zapomenout taky na to, jak jsem se vylhal z jeho zahájení. Prý - pane učiteli, pojďte nám rozehrát. Copak já vím, jak se to dělá?;-)

Dobrá otázka...

Už zítra večer si vážně oddechnu. Nejspíš si dám i panáka (jako by to snad někdy, od té doby, co učím, bylo jinak!;-)) Skončí mi totiž náročný týden plný suplování a různých výměn v rozvrhu.

Kdybych aspoň všechny hodiny mimo rozvrh měl placené jako suplování, ale tím, že se spojily sedmičky a devítky, vznikla mi mezera a já tak jsem posílán do jiných hodin "výměnou". Nejhorší ovšem je, že skoro všechny mé "odskoky" se odehrávají v šestce, čili nejhorší třídě na škole a dost možná i v republice.

Shrnu-li to obecně, všechny děti si dělají, co chtějí. Nad nimi ale ještě vyčnívá pár jedinců. Jeden takhle třeba pořád běhá po třídě, stojí třeba za mnou a dělá opičky. Ostatní si ho naštěstí nevšímají, ale jemu to nevadí. Mně jo, proto bych mu rád napsal poznámku, jenže to je celkem problém. On totiž už měsíc a půl nemá žákovskou knížku, protože ji ztratil a na novou údajně nemá peníze. Proto je teď doslova vysmátý, nehrozí mu nic. Několik dopisů, které se posílaly na sociálku, se nesetkaly s žádnou reakcí. Nechci radši věřit tomu, že důvodem by mohl být strach úředníků z možného nesmyslného obvinění z rasismu, jenže v jiných případech reakce přichází poměrně záhy.

Dalšímu expertovi, který je pro jistotu pod utlumujícími léky (ty si ale jednou vezme a podruhé ne) se snažím už několik dní zapsat známku z testu, jenže žákovskou vytrvale zapírá. I dnes, jenže ta mu vyčuhovala z lavice. Poté, co mi do očí tvrdil, že ji nemá a demonstrativně přede mnou vyložil obsah tašky, jsem se ho zeptal, co to leží v lavici. "Nevim," zněla odpověď. Jelikož vím, že majetek žáka je posvátný, shodou okolností jsem do ní neopatrně vrazil a ona tak spadla na zem, odkud ji již sebrat mohu.

Kolegyně, která je normálně šestky ušetřena, se dnes alespoň suplování nevyhnula. Před hodinou podezřele zbledla a po ní přišla do sborovny brunátná a celá rudá. Po chvíli doslova vybuchla vzteky a všechny zážitky nám odvyprávěla. To už ale zvonilo a do třídy plné grázlů a parchantů (pardon) mířil kolega a až o patro níž bylo slyšet, jak marně křičí na jednoho z nich, aby šel do třídy. Ten na něj na oplátku řval, že nepůjde a zakončil to argumentem: "A co mi jako uděláte?"

Dobrá otázka! Ale třeba už brzy někomu ujedou nervy a odpovědi se dočkáš...

Bordelář...;-)

Ať jsem byl v jakémkoli zaměstnání, snad pokaždé jsem se zde zmínil o nepořádku, který mám ať už v počítači nebo třeba jen na pracovním stole.

Ani ve škole tomu není jinak, i když tentokrát mám výmluvu - vzhledem k tomu, že z hodiny spěchám držet dozor na chodbě a potom zase do hodiny, na nic jiného než urychlené odložení věcí na hromadu mi ani při nejlepším čas nezbývá.

Každopádně ale za bordeláře nejsem. Hned vedlejší stůl totiž patří našemu fyzikáři, který na něj odkládá nejen učebnice nebo sešity, ale také různé teploměry, kádinky s kapalinami, různé měřící přístroje všech rozměrů a další haraburdí. On si vlastně už ke stolu ani nesedá, kafe si dává u našeho konferenčího stolu. On totiž nejen že nemá kam další věci položit, ale nemá ani místo na nohy, protože pod stůl si odložil ohromné krabice a staré počítače.

Kolegyně, která dochází jen na tři hodiny týdně, na to nevěřícně zírala, potom si vzala jakési ukazovátko a štítivě na něj napíchla cosi chlupatého (narozdíl ode mě netušila, že jde o jeho prastarou beranici). "Jéžiš, on tady má už i chcíplou kočku!";-)

Není divu, že je to můj oblíbenec, vždyť vedle toho jeho vypadá můj nepořádek jako prvotřídní úklid!;-)

Jména...;-)

Jako malý jsem nikdy nedokázal pochopit, proč mi děda tu a tam řekne jménem táty nebo bráchy. Po uplynulém víkendu je mi to ale už o něco jasnější. Snad i proto, že tehdejší věk dědy a ten současný můj si jsou opět o něco blíž.

Po nějaké pauze jsem se byl podívat za naším Filipsem a jak jsme tak blbli (tedy především on), několikrát jsem mu řekl: "Andí!" Když se mi potom vyšplhal na klín (dá se použít výraz vyšplhat, když na mě skočí s rozeběhem z dvoumetrové dálky ladným obloukem?!;-)) a začal dělat psí kusy, čímž myslím různé divoké převalování, kdy mu v rámci jeho hyperaktivity bylo srdečně jedno, zda se praští, nebo úplně spadne a natluče si, snažil jsem se ho uklidnit konejšivým: "Pšššššš!";-)

Blonckalendář...;-)

Protože už nejsem žádný puberťák, vzdal jsem se s novým rokem částečně svých drobných revolt a zároveň také různých, údajně trapných, kalendářů plných bloncek. Jako velký chlap bych už měl mít rozum. Alespoň tedy papírově. Při pohledu na nový kalendář, který nám teď visí v ložnici, si ale myslím, že to nebude až tak žhavé...;-)

Věštec...;-)

Zjistil jsem, že mám zázračnou schopnost předvídat, co se stane. V neděli ve zprávách zaznělo varování, že by se lidé měli do práce vydat o pár minut dřív, aby je nepřekvapilo, že kvůli sněhu dorazí pozdě. Hned jsem zareagoval a povídám, že vzhledem k tomu, že jezdím vlakem, měl bych vyjít spíš o půl hodiny déle. Můj odhad byl naprosto přesný. Ranní vlak přijel o třicet minut později. Tentokrát nikomu nenadávám, protože uznávám, že sněhová kalamita je sněhová kalamita. Jen snad - uvítal bych, kdyby nádražáci začali používat takovou tu věc, co se jí říká rozhlas. Když má vlak už deset minut zpoždění, dá se předpokládat, že načas to už nestihne a někdo by třeba uvítal hlášení, že může jít čekat do tepla, dá-li se tak teda hala nazvat, pokud už tedy jeden nemá dost odvahy jít rovnou do feťárny (to jen aše specifická čekárna!;-))

Taky jsem si už celkem dlouho lámal hlavu, jak si poradí odpovědní s údržbou nadchodu u zastávky. Jak jsem dnes pochopil, jediný, kdo si tu hlavu lámal, jsem byl já a údržba spočívá v tom, že se nic neudržuje. Takže se už těším, až to všechno namrzne a já budu stíhat vlak i na poslední chvíli, protože se nebudu zdržovat nějakýma schodama - po zadku sjedu až dolů...;-)

Pravidla...;-)

Nepočítám-li prázdniny, pak se dnes ve škole odehrál první den, kdy byl naprostý klid. Asi bych ale měl dodat, že to není tím, že by děti z ničeho nic dostaly rozum, podobná utopie u nás nehrozí. Hlavním důvodem je fakt, že chyběla víc než půlka školy. Největší část lidí je na lyžáku, jen o něco menší počet se vydal na floorbalový turnaj a několik kluků se dobrovolně přihlásilo na odmetání sněhu. Poznal jsem tedy, že žáci nejsou až tak nezvladatelní, tedy pokud jich není víc než deset ve třídě...;-)

Jediné vzrůšo, které jsem tak dnes zažil, bylo suplování výtvarné výchovy ve druhé třídě. Normálně bych v tom žádný problém nehledal, děti by něco nakreslily a spokojenost by zavládla na obou stranách. Jenže jejich paní učitelka mi zanechala práci a to byl teprve kámen úrazu. Co si má jazykář představit, vidí-li zadání: "Říci žákům pravidla ke kreslení postavy." Přiznám se, že jsem se celkem zapotil, když jsem tak vymýšlel, jaká pravidla mohla mít na mysli. Ale ať jsem se snažil sebevíc, nic lepšího než jedna hlava, dvě ruce a dvě nohy mě nenapadlo...;-)

V normě...

Je to jen pár dní, co jsem si tu pochvaloval, jak je super odkládat všechno "na potom". A už tady mám příklad, že se to nevyplatí až tak úplně pokaždé.

Dnes večer jsem se chystal napsat nějaké článečky a najít si něco na internetu. Jenže přednost dostal seriál. Asi po čtvrt hodině bliklo světlo a postupně nám začaly naskakovat všechny přístroje. Hlavně minivěži a počítači udělalo takové náhlé vypnutí a zapnutí proudu vysloveně dobře, pochrochtávali si ještě několik minut. Asi před půl rokem jsem si na podobné výpadky stěžoval u ČEZu, nicméně následná měření technikem ukázala, že výkyvy jsou v povolené normě. Nutno podotknout, že po celý měřící týden nenastal výpadek ani jeden.

Takže teď máme rozbitý monitor (získal krásný duhový obraz) a nešel nám internet, ale norma je norma, vlastně se vůbec nic nestalo...

Víkend plný optimismu...

Nadcházející volno mi teda zase začíná, slabší povahy, ať snad raději ani nečtou dál. Nejprve jsem ve škole zjistil podle rozpisů suplování na celý příští týden, kdy jedou děti z různých tříd na lyžák, že budu denně několik hodin v šestce, což je ta nejhorší třída na naší škole. Jestli tohle přežiju ve zdraví, pak už mě nezničí vážně nic.

Cestou ze školy jsem přecházel na zelenou přes silnici, v půlce cesty naskočila jako vždy červená a proti mně utíkaly k přechodu dvě odhadem pubertální středoškolačky. Právě, když jsem z vozovky vstupoval na chodník, doskočila jedna z nich do hluboké kaluže na kraji silnice a nahodila mi tak celé kalhoty, takže jsem pokračoval dál asi jako když nedoběhnete na WC. Jenže v tomto případě to vypadalo spíš na velkou a ještě hodně divně, protože tmavé fleky strašily jaksi zepředu.

Akorát jsem přicházel na zastávku a po chvíli nahlásili, že vlak bude mít 15 minut zpoždění. Po uplynutí této doby se opět ozval rozhlas, aby nám oznámil, že vlak je zrušen bez náhrady. Výborně, další má jet za hodinu. Tedy aspoň podle jízdního řádu. V našem případě měl deset minut zpoždění a asi i proto, že je pátek a všechny odpolední spoje bývají tak nějak vytíženější, poslaly dráhy, snad aby byla větší sranda, jednu soupravu City Elephant. Jo, to je ten vlak z reklamy na komfortní cestování. Aspoň jsem si to dokola opakoval, když jsem tak stál namáčklý na dveřích a ze zbylých stran sevřený v nedobrovolném objetí jiných cestujících. Mimochodem, protože vlaky se teď ruší poměrně často - co dělají nádražáci s pasažéry takového spoje, ty taky jen tak odstraní?;-)

Mimochodem, víte, co se stane, když čekáte na zastávce, kde vedou dvoje koleje, padá prašan a najednou kolem proletí rychlík? Úžasný zážitek, srovnatelný snad jen s písečnou bouří...

Na internetu se zase zpravodajské servery předhánějí, kolik napadne sněhu (např. http://www.novinky.cz/domaci/188656-snehova-kalamita-vtrhla-do-ceska-nejhorsi-bude-vecer-a-vikend.html). Údajně 30, 40, 50cm. No jasně, ať napadne třeba deset metrů, já jsem s tím počítal, vždyť máme tento týden službu na úklid chodníku (městského) a až na loňskou výjimku uklízíme pravidelně každý rok ten největší příval. Mimochodem jen jsem odpoledne zametl chodník, fouknul vítr a nikdo by nepoznal, že je odklizeno...

Náhradní program...;-)

Hodiny výtvarné výchovy, které se musím každý týden odbýt ve třetí třídě, by měly být odměňovány s příplatkem za mimořádné psychické vypětí.

V dobré víře jsem si na dnešek připravil něco jiného, než kreslení pastelkami. Bohužel jsem se ale opět utvrdil v tom, že právě to je jediná činnost, kterou jsou naši třeťáci schopni tak nějak zvládnout. Možná si ještě někdo vzpomene, jak jsem tu popisoval podzimní "výrobu" draka, která nakonec byla celá na mě. Tentokrát jsme vyhořeli už na obyčejném vystřihnutí 1,5cm proužku z listu papíru. Asi hlavně proto, že jsem odmítl stříhat to třicetkrát sám...

Dětem jsem jasně vysvětlil, jak mají postupovat, pak jsem to ještě nakreslil na tabuli a předvedl na svém papíru fixou, aby to všichni viděli. Bohužel, jak říká jejich třídní - vždyť jsou ještě malí... Jeden ustřihl asi 2mm, dalšímu se provedl pruh široký jako půlka papíru (a to i přesto, že se dušoval, že si to podle návodu naměřil pravítkem) a další expert rozstřihl list jednoduše po úhlopříčce... Další postup měl vypadat tak, že se proužek rozdělí podle instrukcí a potom se všelijak skládá. Bohužel jsem zjistil, že stejně neřešitelný problém je chtít po dětech naměřit 1cm. Zbývalo nám 5 minut do přestávky, když jsem výrobu zvířátek zrušil, oddechl si, že si nikdo neustřihl prsty, uklidnil se, že jsou ještě malí, vzpomněl si, jaké krásné obrázky od dětí jsem viděl u nás ve školce a na další část dvouhodinovky vymyslel náhradní program...

Andílek...;-)

Včera se mě na obědě ptaly dvě kolegyně z prvního stupně, co to naše miminko. Samozřejmě jsem Andýska náležitě vychválil - je strašně hodný, v noci krásně spí. Začaly mi závidět a vzpomínaly na své děti, jak celé noci prořvaly. Jedna z nich dokonce prohlásila, že její syn brečel několik dní a nocí v kuse, takže s ním jela do nemocnice, zda je v pořádku a lékaři jí (asi jen tak pro uklidnění) řekli, že nadměrným křičením se často projevuje nadměrná inteligence. V tu chvíli jsem se naoko urazil: "To jako chcete říct, že budu mít doma nějakýho blbečka?!";-)

Hned v noci nás ale malý přesvědčil, že nikoli. Zatímco jindy se křikem připomene pouze tehdy, dostane-li hlad, tentokrát byl k neutišení. Usnul v pět ráno. Problém byl, že já jsem vstával v pět dvacet a za ty dvě desítky minut jsem samozřejmě neusnul. Bez mučení přiznávám, že, jak jsem tak potmě procházel klem jeho postýlky a viděl, jak spokojeně spinká, docela jsem skřípal zubama...

Dárek...;-)

Jsou věci, kterým se systematicky vyhýbám. Mimo jiné jde třeba o přebalování malého Andreáska. Co si budeme povídat - pořád je pro mě výhodnější tvrdit, že to neumím, protože jakmile to jednou zkusím, už mi podobné výmluvy nepomohou.

V letošním roce bude mít manželka kulaté jubileum. Od mé loňské oslavy na koncertě v Mnichově za několik tisíc mě škádlí, že si taky vybere stejně drahý dárek. Ha ha!

Jenže tentokrát mě převezla. Jako dárek ke třicetinám by si prý přála, abych se naučil Andýska přebalovat. Tak jsem se zkusil alespoň naposledy vzepřít: "A nechtěla bys to třeba radši až ke čtyřicetinám?"

Blbec...;-)

Už v tomto týdnu u nás musí být uzavřeny známky. Ne vždy se to obejde bez komplikací.

Třeba jednu deváťačku jsem viděl za celé pololetí dvakrát. Tuším, že první hodinu v září a potom poslední hodinu odpoledne před vánoci, kdy mi bylo trochu hloupé ji zkoušet, abych měl minimálně dvě známky. V pondělí dopoledne jsem ji zahlédl na chodbě, ovšem na mou odpoledku již nedorazila, protože, jak jsem zjistil, ve škole strávila dvě vyučovací hodiny. Včera potom byla ve škole celý den, připravil jsem pro ni testík, ovšem na dva odpolední předměty se jí opět jaksi přestalo chtít, takže znovu chyběla. Kolegové, kteří z minulých let vědí, jak to s ní bývá, ji důkladně prozkoušeli hned v prvním týdnu, takže známky zpravidla mají... U mě neklasifikována.

Málokdy se mi stane, abych při výuce vyprsknul smíchy. Dnes k takovému případu došlo v sedmičce. Ze včerejška jsem byl domluven se dvěma žáky, že jim dnes dám krátký testík, abych se rozhodl mezi dvěma známkami. Začala hodina, já jimk dal každému papír a začal diktovat zadání. Všichni ostatní byli celkem vzorně zticha. V tom začal v poslední lavici ze sešitu zbrkle trhat papír můj oblíbenec (o němž jsem se tu již párkrát zmiňoval, naposledy v té souvislosti, že dostal úřední papír, že je normální), který byl do té chvíle mimo (jako vždy) a zuřivě se hlásil. "Pane učiteli, pane učiteli, já jsem si to nestihl napsat, můžete mi zopakovat zadání?!" Všechny ostatní děti se začaly potutelně usmívat, protože jim bylo jasné, že se právě probral a domnívá se, že písemku mají psát všichni. Přistoupil jsem tedy na hru, zatvářil se velmi přísně a spustil hrůzu: "Můžeš mi vysvětlit, jak je možné, že jako jediný z celé třídy nevíš, že se píše písemka? Cos tam zase celou dobu dělal? Ostatní už to mají hotové a ty se sháníš po zadání!" Ostatní žáci začali vyprskávat smíchy. "Když, když já jsem blbec," začala má oběť koktat. "Tak to mi dej písemně!" vychutnával jsem si ho dál. Jenže v tom okamžiku vidím, jak vážně začal na papír psát, že je blbec. To už jsem se smál i já, protože jsem opravdu netušil, že je až tak mimo a dodal jsem: "A podepiš se!" Výsledek je zde, pouze jméno jsem znečitelnil:

Andreásek...;-)

Myslím, že od začátku muselo být každému jasné, že malý Andreásek v sobě nezapře hudební geny. Ovšem ani já jsem nečekal, že začne tak brzy. A hlavně, že si vybere právě bicí nástroje. Je sice pravda, že jeho produkce zatím příliš rockersky nezní, spíš bych to tipoval na jakési jihoamerické rytmy, nicméně budu se snažit najít mu teplé místečko v naší nově vznikající kapele. Vždyť už teď hraje lépe než já a ještě u toho stihne rozdávat úsměvy na všechny strany!;-)

Vtipálek...;-)

Dnes mě pořádně vyděsil náš pan zástupce. Seděli jsme takhle o přestávce ve sborovně a cpali se vším možným, protože kolega slavil narozeniny, když v tom náš nadřízený dorazil.

Nejprve tak nějak nejistě přešlapoval na místě a potom, už ani nevím, komu přesně svá slova adresoval, ale začal hovořit o tom, že příští týden se kdesi koná turnaj ve florbale, jenže tělocvikářka bude právě na lyžáku, proto tam nemůže. "Tak jsem si myslel, že by tam mohl jet někdo mladý, sportovně založený, třeba tady pan kolega," pravil a podíval se na mě.

V tu chvíli mi téměř zaskočilo, zrudl jsem, otřel si mastnou pusu a vysoukal ze sebe: "No to asi ne, vždyť já ani nevím, co to je. Když jsem to slovo viděl prvně napsané na nástěnce, myslel jsem si nejprve, že jde o překlep, jak chtěl někdo napsat fotbal!"

Můj výraz byl asi dostatečně výmluvný, protože po chvilce prohlásil, že když tedy neznám ani pravidla, zkusí najít někoho jiného, kdo tam pojede. To si snad mysleli, že bych ještě dělal rozhodčího a pískal, ne, nebo co se tam vlastně dělá?!;-)

Myšlenkové pochody...;-)

Vzhledem ke svým studijním výsledkům o mozku vím pouze tolik, že se nachází v hlavě (tedy u většiny lidí) a ta sedí na krku. Zde mé znalosti končí, což mi ale rozhodně nebrání v tom, aby mě fascinoval. Třeba, jak se v něm dokáží pospojovat skutečně prožité a neskutečné zážitky.

Minulý týden jsem se probudil s tím, že se mi zdálo, jak jsme byli na dovolené a tam mě chtěly zbít děti, které učím. Když jsem sen vyprávěl manželce, smál jsem se toho tak, že jsem to téměř ani nemohl doříct. S blížícím se koncem prázdnin mě ale úsměv zvolna přecházel a třeba dnes v noci jsem usnul v půl jedné, prvně se probudil v jednu, pak ve dvě, ve tři, ve čtyři a naposledy svítilo na budíku pět. Ne, že bych dál počítat neuměl, ale potom už jsem zkrátka neusnul. Jako bych snad cosi tušil...;-)

Hned úvodní hodiny představovaly povánoční křest ohněm. Osmáci a šesťáci. Zatímco u prvně jmenovaných mě z jejich překřikování pouze začaly pálit hlasivky, u dalších už to stálo za to. Popis běžných prohřešků přeskočím a dostanu se až ke konci hodiny. To totiž z ničeho nic vybuchl jeden problémový (jako by snad u nás byli i jiní;-)) žák a začal řvát postupně na všechny ve třídě "Jdi do p*čy!" Když tam stihl poslat pátého člověka, už jsem byl u něj a požádal ho, aby se zklidnil. Odpovědí byl pouze hysterický výkřik "Jděte taky do p*čy!" a následný útěk z hodiny.

Až zase přijde jeho matka a rýpne si do mě, jak jejího syna nezvládám, řeknu jí pouze, že kdyby byla zvládla jeho výchovu ona, nemuseli jsme tu nic podobného řešit! Ono pořídit si několik dětí - to umí každý! Ale vychovat je, to je teprve umění. V každém případě, abych se vrátil ke 150cm šesťákovi - spolehni se, půjdu už brzy, ale nejdřív se postarám o to, abys měl hezké letní prázdniny. Už od září to máš mezi čtyřkou a pětkou, tak co myslíš, že to bude?;-)

P.S. - 21H30:

Řešíme tu problém, zda se píše p*čy nebo p*či. Já myslím, že je to podle vzoru žena bez ženy a zároveň si jsem vědom, že Č je měkká souhláska. Divné mi připadají oba způsoby, ale je mi tak trochu trapné ptát se češtinářky. Pokud si je někdo jistý, může mě kontaktovat!;-) Jako by ten chytrák nemohl říct třeba do hajzlu...:-))

Tajemství oceánu...;-)

Nevím teď z hlavy přesně, o jaký den šlo, ale minulý týden jsem zjistil, že pokud by se Hollywood rozhodl natočit hranou verzi Shreka, pak mám pro producenty tip na příhodnou lokaci.

Šel jsem vyprovodit návštěvu před dům, neuvědomil si, že nemrzne a nazul si pouze letní pantofle. To by až takový problém nebyl, měl jsem ponožky a vzhledem k tomu, že v okolí nebydlí žádný přibuznělý Francouz, módního faux pas jsem se tak nedopustil.

Jak jsem se tak od dveří vydal k autu, zabořila se mi jedna noha do našeho krásného bahna. Udělal jsem druhý krok a zajela tam i druhá pantofle. Když jsem se vrátil domů, jen jsem opatrně sundal ponožky a vzpomněl si právě na Shreka a jeho příbytek v bažině.

Jako by nestačilo, že v létě po dešti by se u nás na silnici mohl točit film Tajemství oceánu...;-)

Převzatina...;-)

Pokud jsem se včera něčemu nestačil divit, pak to bylo to, co všechno jsem stačil udělat!;-) Předně - z kapacitních důvodů bytu jsme porušili naši vánoční tradici a odstrojili stromek takhle brzy. Zatímco v uplynulých letech jsme se s ním mohli pyšnit a otírat z něj prach ještě někdy v únoru a to především z důvodu lenosti mé osoby.;-)

V podvečer se potom naše částečně osiřelá kapela sešla k další zkoušce. Jméno zatím nemáme, stejně jako dalšího člena, ale to nás nemohlo vyvést z míry. Secvičili jsme převzatou věc od kapely Krucipüsk a o tom, že jde o pořádnou vypalovačku svědčí hlavně mé trsátko, které se v průběhu hry odporoučelo (ten zub tam nemá být!;-)) V každém případě si teď několik dní zmíněný hit rozhodně nepustím - vzhledem k tomu, že jsme ho včera po kouscích hráli dokola asi 2 hodiny, pak to asi nemusím blíže vysvětlovat...;-)

Večírek...;-)

Silvestrovská oslava letos probíhala přesně podle fotříkovského stylu, který "narušila" pouze odpolední návštěva známých, s nimiž jsem si dvakrát připil. Ten den prvně. Pak jsme po mírných nesnázích uspali Andíka. Večer zavolal pan O., že ještě s dalším známým čekají dole před domem. Já se lehce ztrapnil, protože díky svému dlouhému vedení jsem na poznámku, jestli mám doma panáka, tak ať ho vezmu a jdu dolů jsem reagoval skutečně tak, že jsem čapnul skleničku a seběhl po schodech. Cestou mi sice vrtalo hlavou, proč se ptá, když to ví. Dole na mě čekali dva žíznivci a já pochopil, že otázkou na panáka byla míněna flaška. Schody jsem si tedy ještě jednou zopakoval. Krátká silvestrovská party mezi dveřmi se nesla opět ve znamení dvou panáků.

No a potom už mohl začít televizní večer. Po krátkém pohledu do programu jsem pochopil, že koncesionářské poplatky České televizi si ani letos nevybereme. Zvolili jsme Novu. V podstatě z bláta do louže, ale aspoň u toho člověk neusnul a třeba MR.GS se vysloveně povedl, což se rozhodně nedalo říct o kuchaři Blbicovi, kde jsme se bavili alespoň díky jeho profesionálním výrazům. Jako třeba dám to do pánve, aby to bylo v pánvi, nebo že cosi pouští víc sole.

Kolem desáté mě přepadla krize, snad z Bohemky, kterou učitelé za večerů běžně popíjejí, v každém případě jsem pochopil, že se do mě nevejde už vůbec nic. Těsně před půlnocí mě ale chytla druhá míza a já tak mohl slavnostně otevřít i láhev lepšího sektu. O půlnoci jsme si pak přiťukli i s malým Andreáskem, který také právě pil, třebaže musím uznat, že ta jeho "sklenička" zrovna moc necinkala...;-)

Trénink...;-)

Ve středu jsem si dopřál takový malý trénink na Silvestra. Sešli se u nás tři trosky (já, pan O. a pan V), mám na mysli trosky naší bývalé kapely a připili jsme si na moje narozeniny. Možná i na nový rok. Jelikož posledně jmenovaný dorazil s decentním téměř dvouhodinovým zpožděním, načali jsme s panem O. PETku piva. Tedy nejen načali. Když jsme se potom postupně sešli všichni, padl ještě 5 litrový soudek dvanáctky Staropramen. Vzhledem k tomu, že pan V. svůj půllitr tak nějak cumlal celý večer, museli jsme se, my zbývající dva, o to víc činit.

Výsledkem bylo, že návštěva se protáhla na více než šest hodin (což rozhodně neříkám jako výčitku;-)), takže v podstatě skoro jedna šichta, a druhý den se mi lehce motala hlava. Ale zase mě pak nemohlo nic rozhodit večer!;-)