Kletba...;-)

Kolega, o němž jsem se tu už jednou zmiňoval v souvislosti s jeho šťavnatými a neotřelými nadávkami, měl dnes zase den. Je smolař, protože přímo pod jeho stolem je zapojená hromada kabelů a to přesně v místech, kde má nohy. Tentokrát mu ovšem došla trpělivost, vlezl si pod stůl a začal je vztekle vyškubávat ze země, aby je posléze zase zapojil zpátky. Přitom se zpod stolu ozývalo pouze: "Ktory kokot tu vyp*čil tié kokotské káble?!"

Když pochopil, že s tím stejně nic neudělá, autory zapojení alespoň proklel: "Nech vás pes jebe do papule!" No ukažte mi jediného Čecha, který je při nadávání takhle vynalézavý...;-)

Prohlídka...;-)

Pro včerejší velký úspěch jsem si dnes zopakoval návštěvu doktora. Tentokrát ovšem šlo o prohlídku objednanou zaměstnavatelem. Když nad tím tak přemýšlím, vzhledem k tomu, kolik prací jsem za poslední rok vystřídal, jsem prohlédnutý víc než dostatečně. Nic na tom nemohl změnit ani přiteplený pan doktor z dneška. Snad jen, že jsem měl vážně strach, když jsem se měl svléknout do půl těla, on se postavil za mě, začal mi všelijak prohmatávat záda a oznámil mi, že když mě něco bude bolet, mám říct. Měl jsem se hlavně na pozoru, abych mu neskočil na klasiku ve stylu, že mu upadne tužka. Naštěstí mu nic neupadlo a ani mě nic nebolelo...;-)

Pan doktor mi naměřil vyšší tlak, ale omluvil to tím, že mám "syndrom bílého pláště" (skutečně to mám napsané v záznamu), což znamená, že mi tlak vyskočí, když vidím lékaře. No vida, další nemoc do sbírky!:-)

Pak mě doslova převezl, když si vzal takové to dřívko, že se mi podívá do krku. "Otevřete pusu a řekněte..." Na nic jsem nečekal a vydal ze sebe dlouhé "ÁÁÁ." Jenže doktor mezitím větu dokončil: "...ÉÉÉ." S vypláznutým jazykem se z á na é přechází dost těžko, takže ze mě vypadlo jen cosi jako "HÉÉÉ!"

Těšil jsem se, že stejně jako všichni kolegové si z desetiminutové prohlídky udělám volno na celé dopoledne, jenže když jsem konečně po půlhodině vypadl ven, fičel vítr a pršelo, takže mi nezbylo nic jiného, než jít do práce. Ale mám aspoň "bianco" potvrzení o návštěvě lékaře - s razítkem, podpisem, ovšem bez jména a data. To se možná jednou bude hodit...;-)

Řidičák...;-)

Třetí týden v práci a už jsem si musel odpočinout! Ne, ve skutečnosti jsem měl už od prosince domluvenou návštěvu lékaře v Kolíně a to v tak hloupý čas, že jsem potřeboval celodenní volno. On se tedy původně ten termín nezdál až tak nevhodný - v době, kdy jsem se na návštěvě domluvil, jsem ještě neměl sebemenší tušení, že už budu dělat jinde. Nakonec se mi ale cesta do Kolína celkem hodila.

Zní to možná neuvěřitelně, ale i někteří úředníci jsou lidé a mají snahu vyjít člověku vstříc. A tak i přesto, že mají na dopravním odboru otevřeno pouze v pondělí a ve středu, po telefonické dohodě mi paní úřednice ochotně odemkla a vydala fungl nový krásně barevný řidičský průkaz s ošklivou černobílou fotkou (to je mimochodem věc, kterou nechápu). Trochu si do mě nevědomky rýpla, když mi oznámila, že bude potřebovat ten starý a zatím, ať podepíšu převzetí. Nejprve jsem nechápal, co má na mysli, vždyť žádost od 31 letého uchazeče musela kolovat jako rarita po celém úřadě, ale nakonec jsme se dohodli. Paní pochopila, že jsem zatím žádný řidičák neměl a spokojila se s občankou...;-)

Spaní...;-)

V poslední době se mi příliš nedaří dokopat se v nějakou rozumnou dobu do postele. Večer se tak všelijak ocmrdávám, když si potom řeknu, že teda půjdu spát. Jenže najednou začne čas letět příšerným tempem a přede mnou je zase přibližně 5,5 hodiny do ranního vstávání.

Koncem minulého týdne se to ale zlomilo. A to hned dvakrát. V pátek jsem se díval na televizi a najednou koukám, že se nějak neorientuju v ději. Taky aby jo, když po první půlce jednoho pořadu jsem tak nějak mrknul a během toho krátkého okamžiku plynule navázala druhá půlka pořadu dalšího. Ani tu jsem ale nestihl dokoukat a následoval program další. A stejně tak v sobotu.

Aspoň dvakrát jsem se tedy nemusel ke spaní dokopávat - usnul jsem totiž ještě mnohem dřív, než jsem vůbec chtěl...;-)

Token...;-)

Třetí týden v práci a třetí změna místa! Hned po ránu za mnou přišel nový šéf a povídá, že by potřeboval, abych se z organizačních důvodů přestěhoval o několik metrů vedle. To už tady bylo, jenže minulý týden šlo o směr vertikální, zatímco tentokrát o horizontální. Sbalil jsem si tedy svých pět švestek, rozpojil počítač a asi na třikrát vše přenesl. Dokonce jsem si ještě ani nestihl vytvořit svůj oblíbený nepořádek, který by přetékal ze šuplíků. Ovšem - to ani nebylo třeba! Člověk, jenž seděl přede mnou na mém teď už bývalém místě, odcházel velmi narychlo. Dokonce tak, že si v jednom šuplíku nechal několik svých osobních věcí a v dalším potom asi milion zmuchlaných igelitek. Smířil jsem se s tím, že to budu já, kdo to, vyhodí, ale nestihl jsem.

Šéf šel za chvíli kolem, když viděl prázdný stůl, usmál se směrem ke mně a otevřel první šuplík. Úsměv vystřídalo překvapení. Vysvětlil jsem mu, že to není moje, ale že to klidně vyhodím. On však hned, že ne, že je to v pořádku a začal všechno cpát do jedné a posléze ještě do druhé z tašek, které potom odnesl.

Asi za dvě hodiny mi došlo, že jsem šuplíky sice nepoužíval, nicméně do jednoho jsem si odložil token, což je taková jakoby klíčenka, která generuje přihlašovací heslo. Polilo mě horko - jak to teď budu vysvělovat? A to mi to jako strhnou z platu? Za chvíli jsem objevil důvěrně známé tašky plné vyklizeného nepořádku a vysvětlil slečně, která seděla nejblíž, že v nich asi něco mám.

Kolegyně si mě změřila nechápavým pohledem a já se jakoby nic začal hrabat v první hromadě. A skutečně - token tam byl. A hned dvakrát! Jeden notně použitý a odřený, druhý potom zcela nový. Vzhledem k tomu, že jsem ho měl sotva pár dnů, byl můj výběr jasný. Jediné, co mě lehce zarazilo, bylo to, že na něm nebyl připevněný papírek s mým jménem, ale ten se přece může odtrhnout, takže žádný problém!;-) Odteď už tě budu strážit jako oko v hlavě, pomyslel jsem si a klíčenku pečlivě schoval.

Nastala pátá hodina, čas mého odchodu domů. Začal jsem si balit věci do tašky a jak tam tak házím i nový token, co na mě nevykoukne - v tašce se na mě smál ještě jeden, ano - s přilepeným papírkem, na němž se vyjímalo mé jméno. Hm, to abych teď dělal za dva!;-)

Systém...;-)

Seriózní noční můrou jsou pro mě všemožná hesla. V práci jich mám hned několik a není jednoduché si je zapamatovat. Jedno totiž musí obsahovat 6 znaků, v nichž se musí vyskytovat velká a malá písmena, nějaký ten "zvláštní" znak, jako třeba @ nebo % a také číslice. Jako zabezpečení vstupu do dalšího systému musím mít heslo úplně jiné, které má 8 znaků a tak dále a tak dále. Navíc po určité době vám přijde automatický mail, že si hesla musíte změnit a to tak, aby tři poslední nebyla stejná. A teď mi ukažte jediného blázna, který je schopen si něco podobného zapamatovat.

Snažil jsem vrýt si vymyšlené nesmysly do paměti, dokonce při jejich hledání jsem se snažil najít nějaký systém, abych si je pamatoval. A podařilo se. Paráda! Jenže jak jsem se tak snažil přihlásit do úplně nového systému, do nějž jsem dostal přístup s automaticky vygenerovaným heslem, které jsem mimochodem nebyl téměř ani schopen opsat, stále jsem dostával hlášku, že přihlášení je chybné. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než si nechat nikdy nepoužité heslo zresetovat. K mé velké radosti se zresetuje všechno. Takže teď mi nezbyde, než si zase jako ten největší "lůzr" najít nějaký ten systém...;-)

Vzpomínka

Jako každý rok, i dnes je tu místo na malou vzpomínku bez dalšího komentáře...:-(

Reporty...;-)

Někomu by se možná mohlo zdát divné, že mé školení na novou pozici trvá tak dlouho. Ti, co mě neznají (i když možná spíš ti, co mě znají;-)), by si potom mohli klidně myslet, že jsem třeba tak nechápavý. A to ještě musím zdůraznit, že zatím se trénink ještě netýkal samotné náplně práce, dosud jde pouze o systémy, do nichž budu vyplňovat nejrůznější údaje o provedených úkonech.

Není to totiž žádná legrace. To množství informací, které se pokaždé někde musí najít a potom vyplnit je neuvěřitelné a kdekdo by mohl mít pocit, že jde o zbytečnost, vždyť důležitější je udělat to, co mám a ne to potom sáhodlouze popisovat. Jenže - nedovedete si představit, jaké statistické reporty se potom dají ze zadaných informací vyjíždět. A, co si budeme povídat, i kolegové na oddělení, které má jejich tvorbu na starosti, se musí nějak uživit...;-)

Andýsek...;-)

Andreásek před malou chvílí oslavil pět měsíců! Pro ty, kteří případně sledují novinky z jeho života: náš malý váží 7,85 a měří 67 cm. V úterý měl prvně mrkvové pyré. Protože se v návodu píše, že se mají ohřát 1-2 lžičky, vzala manželka radši čtyři, což Andík slupnul a ještě koukal, co dalšího přijde. Taky začal jíst po lžičkách kaši, což zanechává stopy především na celém jeho obličeji.

Co se týče jeho motorických schopností, mohu se hrdě pochlubit, že je stále napřed, předevčírem dokonce začal otevírat skleněnou knihovnu (tedy zatímco ho držím na ruce).

Takže všechno nejlepší!;-)

Multi-kulti...;-)

I naši firmu zaplavila slovenská vlna a tak v rámci v současné době oblíbeného hesla "multi-kulti" čelíme i našim východním sousedům. Asi není tajemstvím, že Slováci poměrně často používají takové výrazy, jimž se Češi vyhýbají - alespoň ve společnosti (jde především o názvy pohlavních orgánů).

Jenže máme jednoho chlapíka, který, aniž by si to uvědomoval, baví svými nadávkami celé okolí. To, že nějaká kolegyně kdesi v cizině je "kráva vyj*baná", už nikoho nepřekvapí. Dnes mu přišel email od kolegy odkudsi, jenž mu neoprávněně vytýkal chybu, a po chvíli se do ticha ozval výkřik: "Ako že to bol moj mistejk, ty čierny kokot? Choď si píč*vať niekoho iného!" Ovšem vrcholem dneška bylo zvolání, které by našinec vyjádřil asi jako, že něco nepůjde, "ani když se postavíš na hlavu." Ovšem náš mistr pronesl: "To neurobíš, ani keď sa vyp*čiš pos*atou hlavou dole!"

Jako slepý k houslím...;-)

Pořád dokola říkám, že všechno, co jsem kdy dokázal, se stalo jen shodou nehod, náhod a nedorozumění. I v nové práci už jsem stihl vyčnívat. Kolega, co nás školí, se v závěru tématu zeptal, zda máme nějaké dotazy. Samozřejmě se nám zdá všechno jasné, případně se stydíme dát před ostatními najevo, že právě my bychom byli tak hloupí a něco nechápali, když všem okolo to jasné je.

Školitel s tím nejspíš počítá, proto velmi důrazně dodává, že se máme ptát na cokoli, i na sebehloupější otázku. Bylo mi trochu líto, že se nesetkává s odezvou, proto jsem si rychle něco vymyslel (domníval jsem se, že podmínku hlouposti splňuji maximálně;-)). Jenže školící kolega se rozzářil a začal mi strašně děkovat, že to byl velmi chytrý dotaz a že je mi za něj vděčný, protože to původně chtěl říct, ale zapomněl na to. Jeho reakce se mi zdála až přehnaná, každopádně od té chvíle se na mě díval jako na nejschopnějšího z nováčků. A přitom jsem k tomu přišel jako slepý k houslím...;-)

Slovák...;-)

Dopoledne jsem okukoval práci německého kolegy. On měl sice ohromnou snahu mi všechno vysvětlit, jenže mluvil tak strašně rychle, že ne, že bych mu snad nerozuměl, já ho zkrátka vůbec nestíhal poslouchat. Jen než mi došlo, že se nadechl, aby začal hovořit a já tak začal poslouchat, kolega už myšlenku dávno skončil.

Abych to neměl jednotvárné, odpoledne jsem seděl u jiného chlapíka. Ten byl v pohodě, snad jen - šlo o hrdého Slováka, který mimo jiné nemá rád konzumní život a nadnárodní společnosti (potom je minimálně úsměvné, že pracuje tam, kde pracuje;-)). Jednou z věcí, které mě velmi pobavily, byl pohled na telefon, který má na stole. Na displeji mu totiž místo obvyklých položek, které se volí postranními tlačítky, svítily vlastnoručně změněné nápisy: "Halušky", "Bryndza", "Ovce", "Bača"...

Pěkný kluk...;-)

O víkendu jsem se rozhodl, že se nejspíš budu muset začít holit i v sobotu. Dosud šlo o jediný den, kdy jsem si dopřál neholení a to i za cenu toho, že se pak v neděli se strojkem v ruce proklínám za lenost a zaříkávám se, že už nikdy!

Jak jsem tak totiž jezdil po městě, kde se vzala, tu se vzala, jakási mladá bloncka se mi nakláněla do kočárku, aby se podívala na Andíka. Copak si můžu dovolit být zarostlý? Ještě by to nakonec mohlo vypadat, že ten pěkný kluk není po mně...;-)

Andreásek a dudlík:

Lepší pocit...;-)

Tentokrát mám z práce mnohem lepší pocit, ba nezdráhal bych se říct, že zatím nejlepší vůbec.

Ráno všechno začalo tím, že se mi rozeběhl internet. Ještě včera jsem měl pocit, že si někdo chce otestovat, jak si s tím dokážu poradit, postupně se mi podařilo nastavit všechno tak, jak má být, ovšem bez úspěchu. Ovšem dnes všechno fungovalo. Aby svět nebyl až tak dokonalý, nefungovalo automaticky vygenerované heslo (celkem jich mám šest, čili úspěšnost celkem slušná). Musel jsem tedy vytvořit a poslat ticket na support našeho supportu. Jako odpověď mi přišla automatická zpráva, že celá akce potrvá 48 hodin. Klika, že zatím ještě nepracuju, když to frčí takovou rychlostí!;-)

Nějak kolem poledne si mě vzal do parády jeden kolega a připravil mi velké školení. Konečně tedy po 9 dnech nicnechápání jsem získal jakýsi přehled a pocit, že bych to snad někdy mohl pobrat...;-)

Problém...;-)

Minulý měsíc jsem se tu zmiňoval o tom, jak jsem se musel dvakrát nechat vyfotit. Ze souvislostí už asi vyplynulo, že fotku jsem potřeboval na řidičák. Každopádně na té první by mě nepoznal asi nikdo, na té druhé možná pár nejbližších.

V den nástupu si mě slečna z recepce odtáhla stranou do takového tmavého kouta, postavila se těsně přede mě a vyfotila mě. V závěru minulého týdne jsem potom obdržel oficiální badge, čili ten s fotografií. Už tedy nikdo jen tak na první pohled nepozná, že jsem nováček. Vlastně jen pokud velkoryse přehlédne, jak jsem ze všeho vykulený!;-)

Každopádně jsem ale při pohledu na popsanou stranu visačky s mou podobiznou pochopil, že problém je vážně někde jinde a ne ve fotografovi...;-)

Nákup...

V neděli ráno jsem se vydal do obchodu. Co jsem kupoval je vedlejší, ale když jsem se potom blížil k pokladně, čekala mě pořádná fronta.

Za chvíli se za mnou objevily dvě polofetky. Chvíli postávaly a posléze ta mužského pohlaví nahlas pronesla: "Nechápu, proč všichni musej v sobotu dopoledne dělat nákupy za desetitisíce!" Ta druhá ho opravila, že je neděle. Když jsem si potom své tři položky dával do tašky, podíval jsem se teprve jejich směrem a spatřil narvaný košík.

Pochopil bych jejich remcání, kdyby měli v ruce jedny žvákačky, ale takhle? Mně osobně je jedno, jestli je přede mnou fronta s plnými košíky v pondělí nebo v pátek, ale těm dvěma bych rád připomněl, že možná ti lidé v nedělui nakupují proto, že narozdíl od vás, chodí v týdnu do práce, abyste vy a vám podobní mohli mít všechno zadarmo.

Takže jedna Kyselá prdel!

Ocásek...;-)

Ode dneška mám v práci nový úkol. Hned po ranním příchodu si musím vybrat jednoho chudáka a tomu celý den dělám ocáska. Tedy, aby nedošlo k omylu - sedím u něj a pozoruju, co dělá.

Nebudu tady nijak machrovat a rovnou se přiznám, že v podstatě jediné, co stíhám sledovat, jsou okna, která se míhají na monitoru tak, jak je moje oběť v pracovním zápalu otevírá a zavírá a já se vůbec neorientuju. Asi po dvou hodinách jsem ovšem měl práce víc než dost. Začal jsem totiž zápasit s náporem spánku. Ještě o několik stupňů horší to potom bylo po obědě. Tedy asi tři hodiny po obědě, pak se vyhlídky zlepšily, protože jsem se už viděl doma.

A proč jsem v úvodu tituloval svého "vyučujícího" jako chudáka? Je totiž jediným, kdo tak nesedí na chatu, nebo před sebou nemá otevřený Facebook...;-)

Ajne minute...;-)

A ještě jednou se vrátím k uplynulému týdnu a hlavně pak k veselé situaci, kterou jsme zažili. Školení probíhalo v místnosti, z níž je výhled na chodbu. Je prosklená, ale tím stylem, že ven vidět je, dovnitř ovšem ne. Když jsme byli v nejlepším (to znamená, že jsme všichni usínali nudou), objevil se chlapík s hadrem a kýblem, zastavil se před skleněnou plochou, podíval se upřeně nahoru, vzal do ruky hadr a začal zběsile poskakovat. Až nahoře totiž objevil šmouhu, jenže na ni ne a ne dosáhnout. Když jsme se dostatečně zasmáli a mysleli si, že to vzdal, pán otevřel dveře, nás si snad ani nevšiml a začal se natahovat po skle zevnitř. Slečna školitelka ho anglicky požádala, zda by mohl počkat pár minut, kdy budeme mít přestávku. On ale nerozuměl ani slovo, proto jí s pomocí prstů na ruce vysvětlil: "Ajne minute!"

Test...

V pátek odpoledne byl slavnostně zakončen první týden našeho školení. Jak jsem se tu někdy minule zmiňoval o tom, že s přibývajícím časem si užíváme i víc legrace, nejinak tomu bylo i před víkendem. Dokonce bych si odvážil tvrdit, že to bylo dotaženo do úplné dokonalosti tím, že jsme právě v pátek hned po obědě psali test.

Na to, že jsem za těch několik let jakémokoli přezkušování odvykl, si letos v tomhle ohledu docela užívám.

Největší podraz ale nastal hned po odevzdání testu. To jsme totiž dostali druhý dotazník, v němž jsme měli ohodnotit školení. Naše školitelka svou lámanou angličtinou (tedy aby bylo jasno, mám na mysli výslovnost, co se týče slovní zásoy, problém nebyl) vysvětlila, jak máme kolonky vyplňovat a také dodala, že si můžeme vybrat kohokoli z průběhu týdne, pouze musíme v záhlaví uvést jeho jméno. Sice jsme nejvíc času strávili s ní, ale já se rozhodl vychválit jejího kolegu, který sledoval, jak má trénink probíhat, protože po ní převezme štafetu. Pouze dvakrát se samostaně zapojil. Ve všech ohledech jsem mu přisoudil největší možný počet bodů (v porovnání se svou kolegyní byl totiž neporovnatelný;-)) a nakonec jsem se zeptal kolegy vedle, jak se přesně jmenuje. Jenže to si mě všimla "trenérka" a povídá, že musím napsat její jméno. Na námitku, že jsme přece mohli hodnotit kohokoli, odpověděla, že ne, že máme známkovat ji. Aha, takže takhle se získávají kladné body...

Bezva finta...;-)

Když už jsem se tu prezentoval jako ten největší notorik, budu v podobném duchu i pokračovat.;-)

Poslední dobou tak nějak zanedbávám jogurty, zkrátka na ně nemám chuť. Jenže co naplat, někdo chytrý vymyslel, že jsou zdravé. Nejspíš by se mohlo zdát nemožné, jak dostat do alkoholika, jako jsem já, nějaký ten zdravý mléčný výrobek. Ovšem manželka jednu bezva fintu objevila. Nakoupila jogurty s příchutí vaječného likéru a já, zmatený názvem, se nechal nachytat. Vaječňák sice není právě typické pití pro drsňáky, ale pořád lepší než nějaké kakao...;-)

Kontakt, co se hodí...;-)

Čím víc se blíží konec pracovního týdne, tím víc srandy si na školení v práci užijeme. Občas ale řešíme i vážné věci. Jako třeba dnes. Jeden z kolegů se rozčiloval, že v domnění, jak funguje Evropská unie, přijel do Česka bez pasu, ale teď má problém, protože bez něj si nemůže v místních bankách založit účet.

Donekonečna probíral možnosti, jaké má - od žádosti o nový doklad na své ambasádě až po zavolání někomu z přátel, aby šli k němu domů a pas mu poslali. Italský kolega, pocházející ze stejného regionu jako světoznámá Camorra, už to nemohl poslouchat, proto po chvíli konverzaci rozlousknul vážně pronesenou větou v angličtině, ovšem s přehnaně italským přízvukem, aby prohlášení dodal mafiánskou serióznost: "Áj ev e frend, í ken mejk pásports!" (= Mám kamaráda, který umí vyrobit pasy - možná jen krátká poznámka, že Italové nemají hlásku H) a nabídku doplnil, že si dokonce může vybrat zemi i jméno...

Tak tomu říkám kontakt, co se hodí!;-)

P.S.

Mimochodem, slyšeli jste někdy mluvit Itala anglicky? Známý fór příliš nepřehání:

Postup...;-)

Strávil jsem sice teprve třetí den v nové práci, ale už mě čekal kariérní postup. Zatímco dosud jsem byl školen na jednoho zákazníka, odpoledne mi bylo oznámeno, že mě potřebují v úplně jiném týmu. Po třech dnech tedy stoupám strmě vzhůru - místo prvního patra, budu už od zítřka sídlit v patře druhém. Jen tak dál a za chvíli budu nejvýš, jak to jen jde (v naší čtyřpatrové budově...;-))

To se někdo má...;-)

V práci se zatím pořád jen školím, tak intenzivně, jak mi bylo slíbeno. Spolu se mnou samozřejmě také další nováčkové. Naštěstí k tomu patří i pauzy, kdy stihneme probrat všechno možné.

Dnes jsem nemohl přehlédnout, jak se jeden Němec bez přestání ládoval čokoládovými tyčinkami. Když jsme potom všichni vyrazili na oběd, dal si ohromnou porci a poté povídá, že sám nechápe, kolik toho sní. Navíc prý miluje kolu, denně jí vypije minimálně dva litry. Změřil jsem si ho pohledem a musel tak chtě nechtě přehodnotit svůj názor na něj. Dosud jsem byl totiž podle jeho vyzáblé postavy přesvědčen, že mu ani nedají najíst. Poté co jsem na vlastní oči viděl, co všechno je schopen spořádat, rozhodl jsem se, že o pauzách už raději nebudu sedět u stejného stolku jako on. Už jen tím, jak sleduju, co všechno do něj padá, cítím, jak sám přibírám...;-)

Důvod se vždycky najde...;-)

Je to zvláštní, ale je to tak - důvod se vždycky najde. Třeba když jsem podával výpověď, mohl jsem si nalít čistého vína den předtím i v ten kritický. Pak třeba jen namátkou sklenička na poslední týden učitelování, poslední den téhož. Aby to neznělo až tak monotónně, následoval přípitek na první den na Úřadu práce, pak třeba na úspěch při pohovoru, na poslední den nezaměstnání... Tento týden jsem pro změnu začal pozvednutím číše na to, aby se mi v nové práci dařilo.

Důvod se zkrátka vždycky najde. Jen teď přemýšlím, jestli to nesouvisí tak trochu také s tím, že, jak se říká, kdo hledá, najde...;-)

Dojíždění...;-)

Největším šokem na nové práci se ukázalo dojíždění do Prahy. Nepříjemné věci člověk zpravidla rád zapomíná a i já jsem si brzy odvykl hodinové cestě vlakem. Teď mi nezbývá, než si zase pěkně rychle zvyknout.

Že je trasa někdy náročnější, to je asi jasné. Vždyť třeba včera ve vlaku seděla slečna, která měla hudbu z MP trojky tak nahlas, že jsem tu vlastní mohl vypnout a poslouchat její oblíbence. Rozuměl jsem i textům. Tedy pouze ve chvílích, kdy zrovna nehulákal malý chlapeček, který se maminky na každé zastávce vytrvale ptal: "Mamíííí, mamííí, proč nejedeme?" Aby jí posléze s radostí v hlase oznámil: "Mamíííí, mamíííí, už jedeme!"

To mě už ani nemohlo překvapit, že jednomu pánovi začal odporně pronikavě zvonit telefon. Nejspíš proto, aby jej nepřeslechl. Problém ovšem byl, že měl na uších sluchátka od notebooku, takže byl z celého vagónu jediným, kdo nepřeslechnutelný zvuk přeslechl. Postupně jsem pochopil, že časopis si vážně nepřečtu a odložil jsem ho na zpáteční cestu. Zrakem jsem začal zkoumat, co se skrývá v koši. Nešel totiž zavřít a odpadky z něj doslova přetékaly.

Při cestě domů jsem se pro změnu přiučil vysokoškolskou matematiku, protože tři studenti společně ne právě potichu počítali jakýsi domácí úkol. Škoda, že jsem jim nerozuměl ani slovo. Substituce, derivace a podobné výrazy mě vážně minuly velkým obloukem...;-)

První den...;-)

První den v nové práci proběhl celkem příjemně. Nastoupili jsme celkem čtyři, z toho já jediný Čech. Dopolední školení se týkalo obecných věcí a asi nejvíc mě zaujalo, že nám bylo kladeno na srdce, abychom neutráceli víc, než si vyděláme. Myšleno jako rada pro soukromý život. Ve škole bych to chápal, ale klást na srdce dospělým, že by si měli hlídat příjmy a výdaje, to mi přijde trochu zvláštní. No jo, Američani, co kdyby se pak chtěli se svým zaměstnavatelem soudit, že je předem neupozornil, že výdělek případně nepokryje rozmařilý život?!;-)

Poté následovala pauza na oběd. Já vyrazil se dvěma z nováčků, shodou okolností oba Italové a musel jsem řešit problém s překládáním českých jídel. Vážně netuším, jak se řekne čevabčiči (nebo jak říkal Michele: cevebabibici;-)) a upřímně - dosud jsem to ani nepotřeboval. Pánové se mezi sebou bavili anglicky, prý abych jim dobře rozuměl. Bohužel rozebírali fotbal, takže bych jim nerozuměl, ani kdyby mluvili česky!;-)

Po obědě následovalo už trochu specifičtější školení se svéráznější slečnou. Podle přízvuku bych tipoval Rusko, ale jistý si nejsem. Stoprocentně vím jen to, že jsme se jí báli. Když se prvně zeptala, zda má někdo dotaz a jeden z kolegů se v dobré víře přihlásil, ona mu jen odsekla, že to před chvílí jasně vysvětlila. Stejně postupovala ještě jednou, takže, když stejný dotaz položila potřetí, nikdo se neodvážil ptát. Když ale školení skončilo, hýřila vtipem a byla celkem milá.

Nejlepší na celém dnu ovšem bylo to, že nás ve čtyři pustila domů. Vše špatné jsme jí rázem odpustili...;-)

Podpis...;-)

Čas se mi nachýlil, takže jsem pracně našel loni s velkou slávou zahozenou Open kartu na pražskou MHD a v pátek jsem si ji v Praze slavnostně nechal nabít. Už jsem téměř zapomněl na vyčůránkovství DPP, kdy si zaplatím jeden měsíc od 15.3. a karta je nabita od 15.3. do 13.4.. Co se dá dělat, čas je relativní, to je známá věc. Budu tedy muset myslet na to, že ačkoli mám měsíční jízdenky na vlak i na metro zakoupené ve stejný den, platnost každé končí jindy.

Hlavním důvodem mé páteční cesty do Prahy ovšem bylo podepsání nové smlouvy. A to neproběhlo až tak hladce. Schůzku jsem měl naplánovanou na 10H00. Těsně před desátou jsem se ohlásil na recepci a slečna mě požádala, abych se posadil. Á, můj oblíbený gauč...;-)

Uběhlo pět minut, deset, patnáct a slečna se mě zeptala, zda mám schůzku skutečně dnes. Tak špatně na tom s pamětí ještě nejsem, tudíž jsem přitakal. Po třiceti minutách jí zazvonil telefon a ona mi tak mohla oznámit, že se mi personalista omlouvá, musel k lékaři, ale už je na cestě. Po 10H45 už mi podával ruku a odváděl mě do své kanceláře. Veškeré formality zabraly necelých pět minut a po nich jsem vracel na recepci kartičku návštěvy. Slečna se upřímně rozesmála: "Kvůli takové chvilce jste tu tak dlouho čekal?" No, čekal no...;-)

Cestou zpět jsem měl alespoň dost času na nákup. Původně plánovaný spoj jsem totiž už nestíhal a protože se ve firmě dodržuje jakýsi dress code, potřeboval jsem nějaký ten přiteplený svetřík. Oblíbené mikiny tak na chvíli odložím, ale koupit si košili, to mě nedonutí!;-)

Proč už taky nejsem učitel...

A poslední článek věnovaný mé uzavřené kariéře pedagoga. Rád bych jím vyvrátil všeobecně zakořeněný omyl, jenž by se dal shrnout tak, že učitelé mají sladký život plný prázdnin. Ponechám tentokrát stranou nevzdělavatelnou mládež, o níž jsem se zmiňoval víc než dost.

Jelikož učitelskému povolání každý rozumí, nepovažují například tvůrci televizních seriálů a filmů za vhodné přizvat si ke spolupráci někoho z oboru, stejně jako třeba u kriminálek. Tam v titulkách běžně vidíme položku odborná spolupráce a u ní jméno nějakého toho majora nebo poručíka. Převedeno do praxe, zatímco práce herců - kriminalistů se více méně tváří jako reálná, u učitelů nemá s realitou nic společného.

Vždycky jsem si myslel, že slovo učitel vzniklo z výrazu učit. Bohužel právě to byla jedna z mála činností, které jsem se nevěnoval. Místo toho jsem v přípravném týdnu brousil a natíral regály v jídelně, v průběhu školního roku jsem stěhoval nábytek a jiné vybavení (nikdy bych do té doby třeba neřekl, jak těžká je klasická černá "zvedací" tabule a její závaží), nebo jsem se ve svém volném čase věnoval designérské profesi, kdy jsem s kolegy musel "veselou" výzdobou polepit chodby všech pater celé školy. O nějakých nástěnkách nebo zdobení třídy se ani nezmiňuji. Dále jsem se musel věnovat práci skladníka, jelikož jsem měl na starosti sbírku určenou k výuce cizích jazyků a v ní plno položek, které byly staré jako černé uhlí, ale v době pořízení velmi drahé. I spisovatelem jsem byl, vždyť mým úkolem hned na začátku roku bylo sepsání kompletních plánů, co, kdy a jak se bude učit. No a během vyučovacích hodin, to jsem pracoval jako bachař.

Potom mi přišlo trochu smutné, že když se mě někdo zeptal, co dělám a já odpověděl, že učitele, podíval se na mě většinou jako na největší póvl. Kdybych řekl, že jsem kriminálník, možná bych se dočkal většího uznání.

Tolik snad ve stručnosti, proč už nechci být učitelem a proč před všemi, kteří to zatím zvládají, smekám. A těm, co plácají nesmysly, jako že by taky brali dva měsíce volna, říkám: "Co vám brání v tom, abyste vystudovali vysokou a potom se sebou za míň než nějaká uklízečka nechali zametat jako s jejím hadrem?"

Zdravý životní styl...;-)

Moje manželka mi chtěla udělat (a taky udělala;-)) radost, proto mi připravila hromadu chlebíčků. V tu chvíli se mi samozřejmě zatmělo před očima a nic jiného jsem nevnímal až do té doby, než na tácu zbylo pár drobků. Jak tak dojídám ten poslední a před očima se mi zatmívalo podruhé tím, jak už jsem skoro nemohl, uvědomil jsem si, že jsem zapomněl lék na další z mnoha nemocí, které mi k mé radosti doktoři našli. S plnou pusou majonézového salátu a vajíček jsem hnal do vedlejší místnosti, kde jsem si do ruky vysypal Lecithin na cholesterol. Není nad zdravý životní styl...;-)

Obtížné situace...;-)

Ještě se naposledy vrátím k autoškole. Tajnosti kolem řidičáku mě párkrát dostaly do obtížně řešitelných situací. Hlavně tehdy, když mě večer známí tahali do hospody a já se musel všemožně vymlouvat proto, že mě ráno čekaly jízdy. Přesto jsem pár výjimek udělal, jako třeba koncert UK SUBS, Krucipüsku nebo narozeniny syna známých. Na posledně jmenované akci jsem se ale ukázal jako děsný suchar (jak jinak;-)), protože jsem vytrvale odmítal panáky a odešel jako první a jediný střízlivý. No a před dvěma týdny na Krucipüsku? To bylo asi nejtěžší, protože si tam ze mě dva známí dělali srandu, že ani nevím, jak se startuje auto apod. a já už přitom dávno byl pirátem silnic!;-)

Přání...;-)

Moje nekonečná inteligence se zase jednou projevila! Jedné staré (vlastně mladé;-)) známé se narodila dcera a na mně bylo koupení a poslání přání. Vybral jsem krásné růžové, takové bych zvolil, i kdyby to nebyla holka, ale třeba kluk jako buk (což naštěstí není Andíkův případ!;-))

Doma jsem přání rozevřel a ještě chvíli se kochal. Potom jsem vzal propisku, k vyplněnému textu, který měl kupodivu hlavu i patu, přidal jména a datum, všechno překontroloval a přání zavřel. V tu chvíli mi došlo, jaké jsem trdlo! Aby vypadalo co nejlépe, jedna strana byla kratší než druhá. Jenže jak jsem se s ním dlouho kochal, zapomněl jsem na to a text doplnil tak, aby byl pěkně rozložený na celé stránce.

Takže teď si známá vezme přáníčko do ruky, bude si prohlížet úvodní obrázek a určitě ji ani trochu nebude rušit zespodu vykukující text:

rka,

ásek

010

Marůdek

Ještě odpoledne si včera Andýsek hrál, smál se a výskal, takže jsme téměř zapomněli na kašel, který se u něj objevil v neděli.

V podvečer se ale všelijak kroutil, funěl a hlavně ne a ne usnout. Chvilku trvalo, než nám došlo, že má horečku. A není rozhodně žádný troškař. Čísla na teploměru stoupala stejnou rychlostí jako jarní jackpot sportky v reklamě a nakonec se displej ustálil na 40,2°C, od nichž se u dětí odečítá 0,5°. Pak se ještě pochlubil, co jedl. Nabídl nám dvě verze, přičemž ta první se naštěstí po vyloučení vzhledově nijak nelišila od vzhledu mléka při příjmu. Za pomoci léků se nám teplotu podařilo srazit na "krásných" 38 a noc tak byla trochu náročnější.

Dnes jsme se tedy vydali k doktorce. Docela zvláštní bylo sledovat obrázky v čekárně, které si tak nějak podvědomě pamatuju ještě jako dítě a hlavně hodnou a příjemnou paní doktorku, kterou si takhle jako dítě rozhodně nepamatuju...;-)

Doporučila nám, abychom Andíkovi mimo jiné dávali po lžičkách i trochu čaje (chudák!;-)) a já se tak doma mohl bavit tím, jak neví, co má dělat s takovým množstvím pití v puse. A usmyslel jsem si, že mu to připomenu, až za 17 let (zlatý rodičovský oči!:-)) přijde opilý a zjistím, kolik půllitrů piva vypil...;-)

Andreásek se svým smartphonem těsně před útokem bacilů.

Dělba práce...;-)

Není žádným tajemstvím, že nejsem nijak manuálně zručný, proto bych se asi k podobným věcem neměl příliš vyjadřovat, ale něco tu a tam dojde i mně.

Jak jsem tak šel včera po městě s otevřenýma očima, pochopil jsem, proč tak strašně dlouho (několik týdnů) trvá kopání jámy u místního kulturáku. A to i přesto, že je tam vždy tolik "pracujících". Samozřejmě, příliš tomu nerozumím, protože lopatu jsem do ruky vzal naposledy, když jsem šel před lety uklízet hromadu po svém psovi (na hromádku po pejskovi bych vzal lopatku;-)), ovšem teď jsem pochopil, že takové kopání není jen tak.

Dělníci totiž mají přísně rozdělené role. Jeden z nich pouze přihlíží, to je šéf, úkolem druhého je opírat se o lopatu a sledovat dalšího, jak kope a poslední, ten jim k tomu zpívá. A to výjimečně opravdu nekecám, viděl jsem to na vlastní oči a slyšel na vlastní uši!

Doufám tedy, že do repertoáru zařadí i nějaké rychlejší kusy, drncat přes hromadu bahna s kočárkem už mě moc nebaví...;-)

Pohovor...;-)

V návalu povinností jsem se ani ještě nestihl pořádně zmínit o čtvrtečním pohovoru, který, jak už tady padlo, dopadl úspěšně. Šlo vlastně o třetí kolo, dvě předchozí byla telefonická.

Po příchodu na recepci společnosti jsem se ohlásil a slečna mě požádala, ať se zatím posadím. Dva gauče k tomu ostatně doslova vybízely. Vybral jsem si místo se strategickým výhledem, i když jsem nevěděl, koho vlastně vyhlížím, a usadil se. Měkká pohovka pode mnou klesla o nějakých 40 centimetrů, takže jsem na ní trůnil jako nějaký šejk. Skutečně reprezentativně!;-)

Samotný pohovor s mým potenciálním slovenským šéfem uběhl docela rychle a příjemně. Ačkoli jsem se hlásil na místo, kde vyžadovali pouze němčinu, první třetina probíhala v angličtině, jelikož jde o úřední jazyk celé společnosti. Posléze jsme plynule přešli do němčiny a v samotném závěru zpovídající povídá, že je všechno v pořádku a že pohovor tedy můžeme dokončit ve slovenštině. To ve mně hrklo, ale on se naštěstí opravil: "Tedy v češtině. Vlastně já ve slovenštině a vy v češtině."

Není to zkrátka jednoduché...;-)

Autoškola Holý – lze jen doporučit!

Když jsem se odhodlal udělat si papíry na auto, zadal jsem si do Googlu heslo "autoškola Kolín". Vypadlo mi několik odkazů, které jsem postupně rozklikal a zůstal na ně bezradně zírat. Jak se dá zjistit, zda je ta která instituce dobrá? Poptal jsem se i několika známých, ale většinou nikdo nevěděl. Úplnou náhodou jsem se nakonec rozhodl zavolat panu Holému a výběru rozhodně nelituju.

Takže pokud by někdo čirou náhodou řešil podobný problém jako já, Autoškolu Holý s klidným svědomím doporučuji. Pan Holý dokáže úplnému motoristickému analfabetovi jako já všechno vysvětlit tak názorně, že to skutečně pochopí. Navíc po zjištění, že o řízení nevím opravdu nic, mi kladl na srdce plno věcí i proto, abych si nezažil zbytečné zlozvyky. Ačkoli jsem mu k tomu dal zajisté hodně příležitostí, ani jednou nezvýšil hlas. Je vidět, že práce je pro něho hlavně koníčkem a spokojenost budoucích řidičů stojí na prvním místě.

Vstřícný, chápavý a lidský přístup včetně výborně zpracovaných učebních materiálů hodnotím velmi kladně, panu Holému ještě jednou děkuji a smekám!

Zrození piráta silnic...;-)

Hned na úvod bych rád upozornil, že při zahájení autoškoly jsem o autech věděl asi to, že mají volant a ten je na místě řidiče. Tam veškeré moje znalosti končily. I proto je s podivem, co všechno se panu instruktorovi podařilo. Ale nepředbíhejme.

První jízdu jsem si poněkud nepředvídavě naplánoval u školy. Doufal jsem, že tou dobou už budou děti doma, ale mýlil jsem se. Zatímco jsem se seznamoval se základními částmi automobilu, chodili všichni ti výtržníci kolem a zírali, co tam dělám. Bohužel jsem se ještě neuměl rozjet, abych do nich třeba tak trochu šťouchnul...;-)

Byl jsem vyvezen za město na méně frekventovanou silnici a jel jsem. Přímo uháněl. Nejprve třicítkou - čili asi jako když ti rychlejší než já jedou na kole, posléze jsem se odvážil zvýšit na čtyřicet. Celkem nepříjemné bylo množství sněhu, kdy mnohdy nebylo jednoduché právě ty méně frekventované cesty vůbec najít. Tu a tam se ale dal tušit alespoň jeden jízdní pruh. Nejvíc problémů jsem měl udržet se na silnici. Nechápal jsem, jak to dělají ostatní, ale já jel buď v protisměru nebo příkopem. Hláška pana instruktora z druhé jízdy zněla: "Ten divný zvuk vám napovídá, že nejedeme, kudy bychom měli." To jsem zrovna téměř drhnul o patníky a auto nadskakovalo. To už jsem se ale odvázal a jel padesátkou a tuším, že právě na druhé jízdě padla i šedesátka. Tedy na tachometru, vzhledem k okolní zimě, ke svému štěstí žádná po silnici nešla. K tomuto období se váže mé poznání, že není pravda, že se při řazení nedají přeskakovat stupně. Jde to, alespoň pro mě nebyl problém z jedničky skočit na čtyřku, případně ze dvojky na pětku. A to mnohdy i bez sešlápnutí spojky. A že je nemožné omylem zařadit zpátečku? Přijďte se zeptat profíka!;-)

Po několika dnech jsem mimo město jezdil jako bůh (ano, můžete mi tak říkat;-)), absolvoval jsem stále náročnější trasy, zaměřené na různá stoupání a co nejvíc zatáček. Po návratu domů mi bylo pravidelně lehce nevolno, tak jsme s manželkou žertovali, že si nejspíš budu muset vždycky dát nejdřív Kinedryl. Třetí den jsem padl a pravidelní čtenáři si to možná dají do souvislosti s mou nedávnou nemocí.

Hned po ní mě pan instruktor vzal odvážně do města. S tím je spojena další hláška, kterou si budu dlouho pamatovat. Rozjel jsem se z kopce dolů, projel křižovatku na zelenou a řítil se na most. Zdálo se mi, že jedu trochu rychleji, chtěl jsem tedy přibrzdit, ale nebylo mi jasné, kdy se přesně používá spojka. Tak jsem ji sešlápnul a tím se rozjel ještě rychleji. Takové velmi mírné esíčko při nájezdu na most při malé rychlosti bezproblémové, nicméně v mém případě pan instruktor najednou vyděšeně pronesl: "Já se bojím!" To jsem ale už objevil správný pedál.

Hned další jízdu ve městě jsem si málem odbyl premiéru, to když mi do cesty při rozjezdu z křižovatky do kopce, kdy jsem měl plné ruce práce s řízením, vběhla babka. Měla červenou, ale nebojácně se vrhla před vozidlo autoškoly. Asi netušila, že neumím tak rychle zareagovat (tedy přesněji, že NEBUDU reagovat;-)) a chyběly centimetry.

Při předposlední jízdě mi pan instruktor prozradil, že musím trochu zabrat, protože jezdím jako ženská. Zkrátka, že chlap má jezdit jako chlap. Vůbec se mi zdálo, že na mě byl jaksi přísnější. Druhý den se mi moc jezdit nechtělo a asi v polovině, když jsme čekali na benzin, se na mě podíval a povídá: "Tak co, jak se cítíte jako řidič?" Naznačil jsem mu, že po tom včerejšku docela nic moc. On mě najednou kamarádsky plácnul po rameni se slovy: "Jirko, vzchopte se, já jsem vás jen chtěl vybičovat, abyste jezdil líp!"

Nicméně mé řidičské umění šlo s blížícím se závěrem jaksi dolů. Trochu to souvisí i s vyšší koncentrací bezohledných okolních řidičů, kteří různě troubili, předjížděli i dvojnásobnou než povolenou rychlostí tam, kde se to vůbec nesmí a jinak stresovali. Zajímavé ale bylo, že když se na mě třeba jeden chytrák lepil, podařilo se mi na oplátku vystresovat jeho, když jsem na něj začal couvat z kopce. Měli jste vidět toho hrdinu, jak rychle začal dodržovat bezpečnou vzdálenost.

Asi se zdá těžko uvěřitelné, že po těchto zkušenostech jsem v pátek autoškolu úspěšně zakončil...;-)

Kůže...

Ani po několika letech stále nedokážu pochopit jednu věc. Naposledy tuhle neděli.

Dopoledne jsme uspali Andíka a najednou pod okny začala z auta vyřvávat odporná dechovka a do toho monotónní hlas: "Kůže, kůže, kůže péééřííí!" Nejen že tuhle příšernou hudbu nesnáším a je mi jasné, že kdybych si venku stejně nahlas pustil to, co se líbí mně, důchodci mě umlátí, ale nejvíc by mě zajímalo, kolik těch kůží a peří se takhle dá vykoupit na sídlišti mezi paneláky, kde každý běžně chová v obýváku králíky a jinou zvěř.

Takže jedna Kyselá prdel.

Předvíkendová klika...;-)

Aby toho štěstí nebylo před víkendem málo, ozval se mi v pátek v podvečer telefon. Po mém představení jsem chvíli slyšel ticho a posléze mi anglicky mluvící paní oznámila, že pokud mám stále zájem, měla by o mě zájem;-) počítačová firma, v níž jsem byl ve čtvrtek na pohovoru. Sakra zrovna teď, když jsem se těšil, že mi konečně začnou prázdniny.

Po ranním úspěchu v Kolíně jsem měl totálně vypnuto, takže jsem paní odpovídal poněkud kuse. Dokonce se mě zeptala, zda mi vylepšila víkend...

Takže teď mě čeká týden dovolené na "Sockolově" a zase hurá do Prašulova!;-) Volno si hodlám pořádně užít, v poslední době jsem toho měl víc než dost - práce, autoškola, hledání nového místa, pohovory. Asi nejúsměvnější na novém zaměstnání je, že když jsem odcházel loni z lehce podobné firmy, říkal jsem si, že už NIKDY nechci pracovat pro Němce. Jenže je mi to asi souzené, tudíž jsem přesně jako tehdy v německém týmu americké společnosti...;-)

Utajená akce...;-)

Přísně utajená a několikrát omylem prozrazená akce "Řidičák" byla v pátek úspěšně zakončena. Ano, teď už to mohu říct takhle na plnou pusu - to už mají papíry asi všichni, když jsem si je pořídil i já!;-) Tedy možná kromě paní L., srdečně zdravím!;-)

K samotné autoškole se určitě ještě vrátím, přestože jsem plno zážitků zapomněl, na pár drobností, o něž bych se rád podělil, určitě přijdu.

Samotná zkouška byla celkem v pohodě - v testu jsem měl jednu chybu a to jen proto, že jsem se po vypracování všech otázek vrátil k té s číslem 20 a správnou odpověď nahradil špatnou. Při teoretické ústní části ohledně údržby vozidel jsem se řídil podle svého starého zvyku netahat si otázky náhodně, ale vzít první dvě z kraje. Jednak šance, že výběr padne na něco nepříjemného, je úplně stejná, ale alespoň si potom nemusím nadávat. Na vině je ten, kdo to míchal!;-) V případě kartiček s otázkami na dopravním inspektorátu jsem měl kliku. Dvě nejlépe okecávatelná témata - kontrola vozidla před jízdou a výměna kola.

Největší strach jsem měl asi z jízdy, kdy přece jen záleží na náhodě a nějakou tu chybu udělá během půlhodiny asi každý. Když mi ještě bylo oznámeno, že s námi pojede komisař, který do toho rád mluví, polilo mě horku. Jakmile se blížil k autu, řekl mi instruktor, ať si už nastartuju, že on si sedne, všimne si, že je všechno připraveno, řekne, ať ho někam odvezu a pojedeme. V tu chvíli mi všechno přišlo jednoduché a v hlavě jsem měl jeho rady z kurzu - hlavně ať vám nezačne mluvit do řízení. Pan komisař usedl a povídá: "Vidím, že jsme připraveni," - cha! - "takže můžeme vyjet. Jeďte doleva a já vám budu říkat, kam pojedeme!" - Sakra!

Naštěstí se stal zázrak a i typické chytáčky stylu, zastavte, jestli můžeme a podobně jsem vychytal, takže když mi po půlhodině oznámil, ať zastavím, abych se vyměnil s druhým adeptem (prásknu, že nakonec už podruhé neúspěšným), oddechl jsem si a zatočil tam, kam jsem neměl. Naštěstí šlo o jakousi účelovou komunikaci, takže mi byl prohřešek odpuštěn a při usedání vedle komisaře, když mi ještě jednou zopakoval větu: "A máte to úspěšně za sebou," mi bylo štěstím do breku...;-)

Andreásek...;-)

Ani dnes tyto stránky neochudím o příspěvek věnovaný mému synáčkovi!;-)

Andreásek se totiž opět naučil něco nového. Plácání rukou do všeho, co je právě v dosahu. Dává tak najevo svou radost, nelibost, spokojenost, rozzlobení, zájem, nezájem... Čili hned víme, co chce!;-)

Včera jsem se probudil, byla ještě tma a jediné, co jsem slyšel, bylo právě vytrvalé plácání rukou do peřiny směrem od Andíkovy postýlky. Snažil jsem se nedat znát, že jsem vzhůru, protože by se hned dožadoval pozornosti, což se potvrdilo jen o pár minut později, když to probudilo manželku.

A jako důkaz inteligence našeho malého - takhle si čte časopis:

Sbohem...;-)

Kdepak, každou radost mi musí hned zkazit! Už včera mi přišla výplata a okamžitě jsem se začal radovat, co mám po dlouhé době učitelování (sockování) a na dlouhou dobu sockování na Úřadu práce najednou peněz. Hádáte správně - vrátili mi předanění z loňska. Jenže nic netrvá věčně, i ten slastný pocit mi byl dopřán jen na jediný den. Hned dneska totiž dorazil dopis od pojišťovny, abych nezapomněl uhradit pravidelnou roční pojistku. Tak sbohem korunky, moc jste se u mě neohřály...;-)

Vana...;-)

Minulý týden se Andreáskovi přestalo líbit koupání v kyblíku, což může souviset s tím, že mu začal být malý. Dalším možným důvodem je, že mu natekla voda do očí, což se mu ani trochu nelíbilo a pak si to při každém koupání spojil dohromady. Odmítal si sednout, ačkoli jsme se dva snažili "podrazit" mu nohy a bez přestání brečel.

Ať tak nebo tak, museli jsme to vyřešit vanou. Půjčili nám ji hodní známí (tak mě napadá, že jiné snad ani nemáme;-)) a bylo hodně zajímavé sledovat, jak Andíček neví, co se děje, když jsme ho do ní pokládali. Každopádně se nám dětská vanička osvědčila, proto jsme se rozhodli koupit si vlastní. Háček byl v tom, že jsme ji kupovali v Kolíně a já se tak s ní musel tahat až domů. Což o to, za posledních pár let jsem přece jen nějaké to kilo přibral, takže jsem na vanu zvyklý, ale nosit dvě najednou?!;-)

Jinak má Andreásek novou favoritku - když usíná, drží se s ní něžně za ruku...;-)

Génius...;-)

Máme doma génia. Já to samozřejmě vím už dávno, ale včera jsme byli s Andíkem v Kolíně na rehabilitaci, a zatímco jsem čekal před ordinací, skrz dveře bylo slyšet, jak se nad naším malým paní fyzioterapeutka celá rozplývá. Andýsek je prý vnímavý a není žádná pecka. Ještě že jsem v čekárně seděl sám, protože jinak by ostatní nejspíš zírali, jak jsem se naparoval otcovskou pýchou nad tím, že plno věcí, které už teď normálně dělá, by měl zvládat až v pozdějším věku. Jak říkám - génius!;-)

A dodávám - po tatínkovi...;-)

Absolutní sluch...;-)

Jakožto fanda tvrdší hudby, který si zakládá na výborném sluchu, jsem se o víkendu lehce ztrapnil. Během dopoledne jsem stále cosi slyšel. Po chvíli mi to nedalo, a tak povídám: "Co to tady pořád hraje?"

Ještě odpoledne se mi za tu otázku manželka smála. Na rozdíl ode mě, který jsem natahoval uši a nemohl hudbu identifikovat, jí bylo hned všechno jasné. Venku někdo řezal dřevo na cirkulárce. Tak tomu říkám tvrdá muzika pro Pařánkovo ucho...;-)