V divadle...;-)

Uplynulou sobotu jsem měl celkem dost nabitou kulturou. Zatímco večer mě čekal koncert v Kolíně, dopoledne jsme se vydali všichni do Prahy do Divadla Bez zábradlí na pohádku Český Honza v rámci představení Divadla pohádek.

Byla celkem zima, proto jsme si před začátkem chtěli zajít do mekáče na latté a klukům čokoládu. Trochu nečekaně byl mekáč na Václaváku zavřený, vrátili jsme se tedy do ulice Na příkopě, kde je to sice o něco méně pohodlné, ale pořád lepší než mrznout venku.

V divadle bylo poněkud méně lidí než obvykle, poslední řady zely prázdnotou, což mi přišlo zvláštní, protože asi dva dny předtím jsem se díval a bylo prakticky vyprodáno. Možná důsledek chřipkové epidemie, nevím. Začátek se lehounce zpozdil, ale to bylo tak vše, co se dalo vytknout. Představení se nám moc líbilo, obsahovalo i pár vtipných situací - ať už podle scénáře, či zcela neplánovaných - jako například zapálení ohně prdnutím, či přišlápnutí a utržení ocasu jednomu z čertů a následný komentář.

Po skončení jsme se přesunuli na Vinohrady, kde jsme si v Creperii Mirakulum dali oběd, a byli jsme spokojeni jako už několikrát předtím - jak s jídlem, tak s obsluhou.

For Fishing...;-)

Se zpožděním se musím vrátit k sobotě 17.února, kdy jsme se s klukama vydali do Letňan na veletrh For Fishing, který se stal největší evropskou výstavou pro rybáře.

Dopředu jsem si vše pěkně naplánoval, abych nevynechal nic z toho, co mě zajímalo, dokonce jsem si napsal i čísla stánků, které jsem nechtěl minout. Od známých jsem měl instrukce, že hned u vstupu je šatna, což jsem samozřejmě přivítal, protože prodírat se davem v zimních bundách se mi moc nechtělo. Než jsme si před šatnou sundali věci, nahrnul se tam nějaký zájezd dětí, asi z rybářského kroužku, proto jsme si potom museli chvilku počkat, než se dostaneme na řadu. Mile mě překvapili, že příspěvek v šatně byl dobrovolný, nedivil bych se, kdyby byl naopak hodně vyšponovaný. Lidí dorazilo opravdu hodně, což jsem ale od soboty čekal. Zpočátku se kluci zastavovali na každém metru a já měl trochu obavy, abychom do večera vůbec stihli dojít alespoň do jedné z dalších hal. Posléze jsme ale trošku zrychlili.

Perfektní bylo obří akvárium s živými sladkovodními rybami, mezi nimiž nechyběli kapři, okouni, candáti nebo třeba sumec. U stanoviště Českého rybářského svazu si kluci vyzkoušeli boj s rybou na simulátoru. Álovi pán nastavil candáta, se kterým jsem mu nakonec musel pomáhat a Andíkovi štiku, protože je už ostříleným rybářem. Nakonec jsem musel se zdoláváním trochu pomoci i jemu, dravec bojoval opravdu urputně.:-)

Nakoupili jsme si pár drobností, hlavně kluci, kteří se tam chystali za každou cenu něco utratit. Ze stánků, kde jsme si vybírali byl s přehledem nejpříjemnější prodavač z Carp servis Václavík, který nám k nákupu přihodil i pár vzorků, což mi přijde super a od začátku jsem si říkal, že by něco podobného mohli udělat všichni. Přece jen je divné kupovat si po kilech krmení, když z pár gramů zjistím, že o něj u nás třeba ryby nestojí, zatímco pokud to budu mít vyzkoušené, nemám s útratou problém.

Když jsme se tam párkrát pomotali, vydali jsme se zpět ke vstupní hale, kde jsme se naobědvali. Ála projevil přání vyfotit se s Alzákem, který nejenže je úplně všude, ale několik měsíců se věnuje i prodeji rybářského vybavení. Řekl jsem Álovi, že ho klidně vyfotím, ale bude si to s ním muset domluvit sám. Trochu znejistěl a pak mi vysvětlil, že se bojí, že mu nebude rozumět, protože neumí jeho řečí…;-)

Cesta domů byla trochu dobrodružná, nechtěl jsem zpátky je z Libně, protože víkendové vlaky bývají plnější, jeli jsme tedy na Masarykovo nádraží. Na Florenci jsme vystoupili a čekali na tramvaj. Měli jsme to docela jen tak tak a zrovna náš spoj se někde zdržel. I přes to se nám podařilo před nádražím vystoupit čtyři minuty před odjezdem vlaku. Když jsme se vymotali zpoza špinavého bezdomovce, díky němuž jsem měl chvíli pocit, že mi z batohu smrdí nakoupené krmení pro ryby, došli jsme k odjezdové tabuli, na níž byl nápis, že z důvodu problémů s trolejí nejezdí z Masarykova nádraží vlaky. Ten náš byl výchozí z hlaváku. Bylo jasné, že nemáme šanci to stihnout, já byl hodně naštvaný, protože kdyby to býval někdo hlásil v metru, když je to všechno vlastně společná Pražská integrovaná doprava, nemuseli jsme na Florenci vystupovat, ale mohli jsme v klidu přejet až na Hlavní nádraží. Vydali jsme se tam tedy pěšky, pomalu, žádný spěch. Hned u vstupu do haly jsem si ale všiml, že na tabuli má náš vlak zpoždění a že stále neodjel. Trochu jsme tedy přidali a nakonec jsme ho stihli, on totiž přijel teprve ve chvíli, kdy jsme stáli na eskalátorech.

Zpoždění pěkně narostlo, ale seděli jsme v teple a pořád jsme měli být doma dřív, než kdybychom jeli tím následujícím spojem.

Doma shodou okolností hrálo rádio a právě tam jeden z reportérů informoval o tom, jak proti sobě v Běchovicích jely dva vlaky, díky čemuž je omezená doprava. Aha, tak to je ten problém s trolejí?

Nicméně kluci byli z výstavy nadšení a hned začali plánovat, jak tam za rok pojedeme zase. Já měl radost podstatně menší, protože jsem si už cestou domů uvědomil, že jsem naprostou většinu stanovišť, která jsem plánoval navštívit, samozřejmě navštívit zapomněl…

Výlet za rekordy...;-)

Minulou sobotu jsme se vydali na poměrně daleký výlet až do Pelhřimova, kde jsme si chtěli prohlédnout Muzeum rekordů a kuriozit. Ráno jsme nijak nespěchali, měli jsme vyhrazený celý den a místo plánované desáté hodiny jsme vyjeli až před půl jedenáctou. Ještě před tím jsem stihl nabrat benzín a koupit jídlo.
Do navigace jsem nastavil ulici s parkovištěm, které narozdíl od toho přímo před muzeem je zdarma, a hned na první křižovatce od domu se nás snažila směrovat úplně jinam, než jsem původně zamýšlel. Tím, že jsem jel po svém, jsem ji dokonale zmátl, takže potom několik minut přepočítávala trasu. Dokonce i když jedeme v létě na dovolenou, naskočí nám rychleji, než ta do Pelhřimova!:-) Nakonec jsem ale pochopil, že trasa, kterou jsem měl tak nějak v hlavě je úplně jiná a rozhodl se to raději nepokoušet a dál už pokračovat podle krabičky na okně. No motali jsme se dokonale a kdyby se mě po několika minutách jízdy někdo nad mapou zeptal, kde právě jsme, neměl bych nejmenší tušení. Postupně se to ale zlepšilo, minuli jsme Uhlířské Janovice, Kácov a za chvilku jsme najeli na D1. Byl jsem mile překvapen, že se jelo celkem hezky, nic nedrncalo a nebýt poměrně hustého provozu, neměl bych co vytknout. Chvíli před polednem jsme dorazili do Pelhřimova. Akorát trochu z jiného směru, než jsem původně myslel, proto jsme trochu zabloudili při hledání parkoviště. Ulice byla sice správně, ale v ní jsem se vydal špatným směrem.
V Pelhřimově jsem byl asi poprvé a rozhodně mě překvapilo, kolik nejrůznějších bran a věží tam všude je. V jedné z nich se pak nachází i muzeum. Je vlastně rozprostřeno do několika pater, z nichž jsme navštívili asi tři nebo čtyři, protože dál se kluci báli. Oni byli vlastně celou dobu v pohodě, tedy až do okamžiku, kdy jim manželka ukázala hodinový stroj uprostřed místnosti a vysvětlila, že jsme právě ve výšce věžních hodin.
Že by nás expozice úplně nadchla, to se říct nedá, ale pár zajímavostí tam rozhodně bylo. Při odchodu jsme se ještě zasekli u pokladny, kde byla možnost tzv. sázky na šestku - 36 kostek a před jejich vržením si každý do knihy mohl napsat svůj tip, na kolika se objeví šestka. Postupně jsme všichni vyhořeli, až přišla na řadu manželka a ta se trefila. Jako odměnu získala malou knihu rekordů. Kluci si pak ještě koupili tradiční pamětní minci, což opět nebojácně vyřídil Ála a vydali jsme se ven. Uvnitř byla poměrně zima, což bylo znát i na slečně pokladní, která zápasila s pořádnou rýmou.
Před návštěvou druhé části muzea (jedna je totiž ve věži a druhá, věnovaná spíš výrobkům, se nachází nedaleko odtamtud), jsme chtěli navštívit nějakou cukrárnu. Den předtím jsem se díval na net a zdálo se mi, že jich je tam hodně a blízko od sebe, proto jsem si nepoznamenal žádnou adresu. Jenže pak jsme žádnou nemohli najít. Nějaká místní babka nás sice nasměrovala, ale stejně se to zdálo marné. Až jsme se ocitli před kavárnou Na Kolíbce. A já jsem si vzpomněl, že o ní jsem právě četl. Část lidí ji velmi chválila, část pak pomlouvala - především pak majitele. Vešli jsme dovnitř a rázem se ocitli o sto let dřív v období první republiky. Stylový pan majitel se nám hned věnoval a my si kromě káv a čokolád pro kluky objednali i nějaké ty zákusky. Těch sice měli, co se druhů týče, výběr poměrně skromný, ale ono to má vlastně své výhody. A když jsme se potom do toho pustili, tak musím uznat - nebíčko v papuli, jak říkával hrdina jednoho mého oblíbeného seriálu. Ceny sice spíš na pražské úrovni, ale myslím si, že své opodstanění v tomto případě mají. Velmi spokojení jsme potom odcházeli na druhou část našeho výletu.
Do druhé expozice nazvané Zlaté české ručičky se jde po nábřeží a nachází se v jednom z rodinných domů. Tam se nám líbilo mnohem víc. Drtivá většina exponátů byly výrobky ze sirek a jednalo se třeba o funkční kytaru, housle nebo nejrůznější vázy. Trochu jsem měl obavy z pána u vstupu, který sice vypadal velmi příjemně, ale očekával jsem, že nám bude nabízet nejrůznější suvenýry, aby z nás pod psychologickým nátlakem dětí vytáhnul nějaké peníze, ovšem velmi jsem se mýlil. Pán byl opravdu příjemný a i s kluky si jen tak přátelsky prohodil pár slov. Akorát Ála se klasicky rozpovídal a chvílemi jsem trnul, co všechno pánovi řekne.
Pak jsme se rozloučili, prošli se ještě kolem vytsavených exponátů v zahradě a vrátili se k autu. Cestou se kluci ještě trochu koulovali. Ušetřili jsme si hodinu života, protože až tam jsme zjistili, že je právě o hodinu méně (byl jsem líný dívat se na telefon a čas jsem sledoval jen na foťáku. Jenže tam jsme měli ještě ten letní...:-)
Cesta domů utekla velmi rychle, škoda jen, že nedošlo na pekáč, který jsem pro všechny případy hodil do kufru auta. Sněhu bylo všude jen velmi málo...;-)

Otrava...;-)

V sobotu před týdnem jsme si s klukama opět trochu přivstali, protože jsme si naplánovali další z výletů do Prahy, spojených s velkolepou snídaní. Hlavně jsem ale potřeboval využít vouchery, kterým už zbývalo posledních pár dní platnosti.

Na místo jsme dorazili dříve než posledně, protože vlak jel tentokrát přesně na čas a na přání kluků jsme si zabrali náš obvyklý stůl. Všechno bylo perfektní, jen mi přišlo zvláštní, že na rozdíl od minule, kdy jsem toho snědl zcela jistě víc, jsem měl mnohem dřív pocit, že jsem nějak plný. Ale kluci taky. Po desáté jsme restauraci opustili a vydali se směrem k Hlavnímu nádraží, odkud jsem chtěl jet na krátký výlet tzv. Pražským motoráčkem na Zličín a zpátky. Na internetu se o trase píše:

Historický motoráček jede Vinohradským tunelem, nejdelším dvoukolejným tunelem u nás, po železničním mostě přes řeku Vltavu s výhledy na Vyšehrad a Pražský hrad na Smíchov. Odtud budete stoupat legendárním Pražským semmeringem po impozantním hlubočepském viaduktu, mezi skalními zářezy Žvahova budete mít celou Prahu jako na dlani a po průjezdu přírodním parkem Košíře - Motol vystoupíte ve stanici Zličín.

Na nádraží jsme brzy našli správné nástupiště, ovšem když jsme se k vlaku blížili, zarazilo mě, že byl dost plný. Usmálo se na nás ale štěstí, protože jak jsme vagonem procházeli, úplně poslední čtyřka byla volná. Asi na třetí nebo čtvrté zastávce ale skoro všichni vystoupili. Jízdné jsme měli zadarmo, protože já mám klasickou lítačku a kluci mají dětský průkaz na MHD, který je také akceptovaný.

Cestou zpátky jsem klukům připomněl, že nás ještě čeká jedna cesta za dobrotou, vlastně ten hlavní důvod, proč jsme do Prahy jeli, ovšem oni byli tak vyřízení, že jsme to nakonec zrušili a už v jednu hodinu odpoledne jeli domů.
Hned v neděli už mi ale bylo všechno jasné, na Andyho něco lezlo, proto už během toho výletu na něj padla únava. Takže zatímco on byl doma nemocný, já jsem na začátku týdne musel do cukrárny a všechno tam sníst sám. Otrava…;-)

Další rybář...;-)

Když jsem minulý čtvrtek jel z práce domů, překvapila mě esemeska od manželky, v níž mi psala, že mám z rybářského kroužku vyzvednout oba kluky.

Co? Vždyť tam přece chodí jenom Andy! Jenže jak jsem později zjistil, když tam odpoledne manželka Andíka vedla, šel s nimi i Ála, a když potom odcházeli od rybníka domů, povzdechl si, že by tam chtěl chodit taky. Ženě to nevadilo, nabídla mu, že se tam teda vrátí, ale bude si to muset zařídit sám. Došli tedy zpátky k chatce u rybníka, Ála zaťukal a pana vedoucího se zeptal, jestli by tam nemohl chodit taky. Ten souhlasil, dokonce nám slíbil, že i přes svůj věk bude Ála moci dostat vlastní povolenku. Samozřejmě ale jen v případě, že se všechno naučí a absolvuje nezbytnou zkoušku.

Když jsem potom tedy kluky vyzvedával, pán ho chválil, že prý je dobrý a já se samozřejmě dmul pýchou. I když jsem si prohlížel test z poznávačky ryb, který psali, a kde se vyjímaly skvosty typu SUMEC VELKÍ apod. Na jeho obranu ale musím zdůraznit, že, pokud by to někdo nevěděl, zatím ještě pořád chodí do školky a psát i velmi obstojně číst se naučil úplně sám.

O víkendu jsme se potom tedy trochu učili ryby, aby příště měl víc než dvanáct bodů (i to ale byl podle mě slušný výsledek;-)) Byl jsem až překvapený, jak rychle mu to všechno zůstává v hlavě. Problém bude asi jen s mírami, které taky postupně bude muset vstřebat, protože zatím ještě nijak nechápe rozdíl mezi třeba 20 a 50 centimetry, takže to bude pouze úplná teorie. Ovšem předpisy jsou předpisy...

Pokud zkoušku udělá, jsem zvědav především na sebe. V létě jsem totiž vážil výbavu, kterou musím tahat, když jdu na ryby společně s Andíkem a váha ukázala neskutečných 18 kilo. Pokud k tomu přibyde ještě další rybář, nechci to raději vidět. To budu už u rybníka, ale ruce s taškami budu mít ještě doma!;-) Bohužel je plno věcí, které podle rybářského řádu musí mít KAŽDÝ rybář u sebe...