Veselé vánoce...;-)

Vánoční Praha...;-)

Zatímco v sobotu kluci přiběhli brzy ráno, v neděli, kdy jsem potřeboval vstát dřív, se rozhodli, že budou vyspávat. Zkrátka klasika. Před půl sedmou jsem se je vydal probudit a zatímco jindy většinou stačí vrznutí dveří, tentokrát nepomáhalo nic. Drahocenné minuty nám potom samozřejmě chyběly. Na vlak jsme šli s tím, že pokud nebude mít zpoždění, tak ho nestihneme. Rozhodně jsem nechtěl celou cestu běžet. Ono ale o nic moc nešlo, jeli jsme tak brzy jen kvůli tomu, abychom si zašli ještě na tradiční snídani. Tu jsme ale případně mohli oželet.
U křižovatky, kde je vidět na trať, jsem řekl, že je to dobré, že vlak ještě nepřijel, protože nikdo nechodí od nádraží, jenže v tu chvíli jsme viděli přijíždějící soupravu. Ála začal fňukat a kluci se mě snažili přesvědčit, abychom běželi. Jenže nejsem blázen, abych utíkal nějakých 300 metrů, aniž bych měl jistotu, že to stejně stihneme. Kdybych šel sám, otočil bych se domů, ale kluci vytrvale přemlouvali. Když jsme došli k poslednímu domu, vlak tam pořád stál, tak jsme popoběhli, ale viděli jsme, jak nějaká paní si ještě otevírá dveře, jenže ty se hned za ní zavřeli. Doběhli jsme k nim a strojvedoucí se nad námi slitoval, protože zhasnuté tlačítko na jejich otevření se ještě rozsvítilo. Hned za námi se dveře zavřely a vlak se dal do pohybu. To bylo tedy o fous. Až na to, že kluci byli bez jízdenky.
Počítal jsme s tím, že to bude s příplatkem, ale příjemný průvodčí mi nabídl lístky z předchozí stanice, což mě vyšlo celkem o 4 koruny dráž a to je pořád lepší než 40 korun, které by mi jinak musel připočítat.
V Praze jsme zamířili nejprve na zmíněnou snídani a z ní potom na nedaleké vánoční trhy na Staromáku. Ačkoli tou dobou právě začínaly (od 10:00), už na nich bylo docela dost lidí. Ale nic tragického, procházet se dalo krásně, navíc s emi zdálo, že všichni byli tak nějak svátečně naladěni, nikdo se netlačil, takže nebyl nejmenší problém si cokoli vyfotit. Akorát díky snídani kluci neměli na nic chuť, takže nedošlo ani na to jejich oblíbené trdlo. Náměstí jsme si prošli asi dvakrát a pak se vydali do centra. Cestou jsme si dali dobrou horkou čokoládu a udělali si povinnou zastávku v železářství, kde si kluci nutně potřebovali koupit nějaké zásoby.
Potom jsme postupně tramvají a metrem dojeli na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde jsme se taky trochu pomotali na trhu a pak už jsme zamířili do Creperie na oběd. K mému překvapení tam bylo skoro úplně prázdno a to i přes to, že jen pár minut po poledni.
Ukázalo se, že snídaně byla skutečně vydatná, protože kluci své porce ani nedojedli, což se jindy nestává, tak snad se paní kuchařka neurazila!:-)
Domů jsme dorazili už ve tři, s čímž jsem ani nepočítal, ale i tak to byl celkem povedený výlet.

První letošní ohňostroj...;-)

Minulý víkend jsme po měsíci opět absolvovali pánskou jízdu, kdy jsme s dětmi doma přechodně osiřeli. Samozřejmě jsme nechtěli jen tak sedět doma, ale tentokrát jsem to s plány příliš nepřeháněl.
V sobotu (15. prosince) večer jsme jako již tradičně v minulých letech vyrazili do Lysé na ohňostroj. Jak jsem uvedl v jednom z minulých příspěvků, jednalo se tak trochu o naše soukromé rozloučení s místními trhy a výstavami, protože se mi nelíbí nenadálá a neohlášená změna dětského vstupného podle výšky dětí. V každém případě jsem chtěl vyjet s dostatečným předstihem, protože se do Lysé stale jezdí oklikou. K mému překvapení naše navigace ukazovala příjezd do cíle až po skončení ohňostroje. Ale nijak jsem se nezneklidňoval, protože vlastně až tak moc mě ten samotný fakt neznepokojoval. Už jsem si zvykl, že místo času je lepší orientovat se datem. To se TomTom zpravidla trefí. Nebo mi někdo může vysvětlit, jak by mi 30 kilometrová trasa mohla trvat hodinu? Možná na kole, i když nevím, neseděl jsem na něm 25 let!:-)
Čas dojezdu se začal snižovat až těsně před cílem a nakonec jsme stihli v klidu zaparkovat a dojít k výstavišti. Tam nás zarazil dav u vstupu. Každý rok sem přijíždí dost lidí, ale tohle jsem ještě nezažil. Ale ukázalo se, že to nebude tak zlé. Poté, co jsme se prodrali dovnitř, zjistili jsme, že v areálu je poloprázdno. Někdo zkrátka zůstal stat venku a ostatní mysleli, že je dál už narváno, tak se zastavili taky tam a tak šlo dál a dál, až se vchod zašpuntoval. Oproti minulým letům začaly rachejtle létat přesně načas, protože se podařilo vyhnat návštěvníky z hal podle plánu.
Ohňostroj byl opět velmi povedený, podkreslený postupně třemi různými skladbami, přičemž hudbu bylo krásně slyšet. Trochu mě jako každý rok zklamalo, že po jeho závěru pořadatelé chvatně vyháněli lidi návštěvníky pryč z areálu, aby mohli zavřít. Na jednu stranu chápu, že chtějí domů, na druhou stranu si myslím, že jednou za rok by trhy mohly skončit o chvilku později. Tím spíš, že jde o ty vánoční se slavnostním ohňostrojem, který přiláká mnoho lidí a vůbec by nebylo špatné, kdyby si tito potom mohli vychutnat třeba svařák nebo nějaké jiné pochoutky a nemuseli hned pospíchat zase pryč.
My jsme si ale stihli koupit aspoň teplé lázeňské oplatky. Kluci se sice těšili na trdlo, ale to tam tentokrát nikde neměli - možná už byl stánek s ním zavřený, nevím. Ale oplatka se ukázala jako důstojná náhrada!:-)
Cestou domů jsme se projeli nejprve ozdobeným Nymburkem a pak jsem ještě udělal zajížďku do Poděbrad, protože jsem věděl, že tamní výzdoba je taky velmi hezká. A pak už domů. V neděli nás totiž čekal výlet do Prahy, o němž se rozepíšu příště.

Chudáci děti...;-)

Doufám, že si na mě nebudou ochránci práv dětí stěžovat, ale po návratu z jihočeského víkendu jsem se rozhodl našeho plechového bezdomovce po dvouměsíčním stání na ulici uklidit do garáže.
Ne, že by práce v ulici, kde se nechází byly dokončeny, to se asi nestane nikdy, protože samo se to jaksi neudělá a pracanti tam za ty dva měsíce strávili zanedbatelný podíl času, ale dopravní značení zakazující vjezd už místní začali ignorovat (ostatně podle vyhlášky tam mělo být do 5.12.) a odsunuli jej stranou. Nářadí dělníkům taky upadlo od ruky naštěstí mimo cestu a bagry a jejich náhradní lžíce zůstaly po straně. No a já jsem se rozhodl omezit práva dětí škrábat nám nápisy na omrzlé auto, což dělá novému laku velmi dobře, stejně jako zdobit jej slupkami od ovoce. Tímto se jim tedy omlouvám. Na druhou stranu v ulici stojí povícero dalších aut, která je ovšem jaksi nelákají. Snad jsem tedy roztomilým ratolestem nepřipravil příliš velkou psychickou újmu.
Jmenovitě pak Kačce, Naty a Katrin, které jsou slušně vychované a pod své dílo se umí podepsat…;-)

Život na zámku...;-)

Přiznám se, že jsem si trochu plánoval užít si před vánocemi volno v podobě nevybraných sick days. Ostatně stejně jako mnozí další. Jenže nakonec to dopadlo tak, že jsem si sice dva dny na zotavenou vzal, ale skutečně proto, abych se léčil. Začalo to už tím, že Ála zůstal v pondělí 3. prosince doma. Já jsem se přidal o dva dny později. Dokonce jsem se snížil i k tomu, že jsem pil čaj. Hlavním důvodem ovšem byl plánovaný víkend v jižních Čechách, který by jinak propadl.
Zůstat doma hned v začátku ataku bacilů se vyplatilo a v sobotu 8.12. jsme se mohli vydat na jih Čech. Do Hrádku u Sušice, kde jsme už před pár lety byli a tehdy nás tam všechno doslova nadchlo. Cesta byla lehce úmorná, za což mohla hlavně nova navigace. Může mi zase někdo tvrdit, že TomTom je nejlepší. To se budu přímo za břicho popadat. Když to shrnu, tak jsme se na něj dívali jen pro zasmání, protože se chytal akorát tak na rovném úseku dálnice, kde nebylo kam odbočit. Jenže zatímco jinou navigaci by člověk mohl vyhodit, tady to nejde, protože bychom s ní museli vyhodit celé auto…;-)
Na místo jsme dorazili krátce po poledni a hned jsme se mohli ubytovat. Již v průběhu týdne jsem raději zarezervoval stůl na celou dobu pobytu, ale asi to nebylo úplně nutné. V každém případě právě během "našeho" víkendu byl už tak lákavý jídelní lístek rozšířen o nabídku zvěřinových hodů. Já jsem tedy hned na úvod zvoliljelení hřbet na smetaně, manželka šla do divočáka. Výborné. Mě hlavně překvapilo, jak se dá opticky krásně uspořádat v podstatě svíčková s knedlíky, aby talíř lahodil i oku. Bohužel se moc nevydařilo počasí, snad každých pět minut se vystřídalo prakticky všechno. Největší déšť přišel asi v noci, soudě podle ranních kaluží.
Zatímco dříve jsem inklinoval k Německu, v posledních letech se od něj jaksi odvracím. Všímám si toho i u mého pohledu třeba i na věčně upracované německé kolegy v práci. Zde jsem tak trochu trpěl taky, protože se zda na víkend ubytoval zájezd německých důchodců. Zatímco každý Čech při vstupu do restaurace pozdravil, či alespoň pokynul hlavou, Němci ne. Tedy, abych byl přesný - zírali na nás jako bychom je měli zdravit my. Ale když dorazili ke svým spolustolovníkům, to se mohli rozplynout a wunderšéne tágy létaly vzduchem. Stejně tak tomu bylo u snídaně, kam jsme dorazili jako jedni z prvních. Dokonce jedna Němka na mě tak zírala, že už už jsem si myslel, že opravdu pozdraví, což mě zmátlo tak, že jsem sám pokynul hlavou a řekl dobré ráno. V tu chvíli bych si ale nejraději nafackoval, protože ona zírala dál a pozdravila až ty své. No nic no. Svět se mění…;-)
Během dopoledne jsme se "odubytovali" a vyjeli si na malý výlet s tím, že se ještě vrátíme na oběd. Bohužel se opět vyznamenala navigace, takže jsme dokonce museli zírat i do mapy. To když jsme se ocitli u Modravy, kde jsme byli v létě. Cestou jsem několikrát ostřil zrakem na silnici, prootže jsem měl pocit, že na ní vidím barevné olejové skvrny. Vzhledem k tomu, že se tyto ale necházely prakticky všude po délce mnoha kilometrů, napadlo mě, že jde nejspíš jen o optický klam v dešti.
Když jsme ale zaparkovali na náměstí v Kašperkách, přesně při otevření dveří nás uvítala siréna a za chvilku po silnici jezdila hasičská auta. Během další cesty jsme jich potkali skutečně mnoho a důvod byl jasný - olej na silnici…
Několik kilometrů jsem doslova trnul, protože navigace nás poslala na silnici, která se po malé chvilce zúžila na šíři akorát tak našeho auta a skoro po celou dobu jsme neminuli ani žádné místo, kde by se případnému autu v protisměru dalo vyhnout. Ovšem měli jsme štěstí. Nechápu, proč třeba na začátku úseku nastojí cedule upozorňující na netradiční šířku, stejně jako to bývá při snížené výšce třeba kvůli mostu.
Na oběd jsme se i přes chvílemi až zoufalé bloudění vrátili včas a po dobrém jídle jsme se vydali na cestu domů ozvláštněnou nečekanými zajížďkami…;-)
Za víkend jsme ujeli 489,5 km a dost z toho mimo plán.

Yeti – ledová nuda…;-)

Kvůli koupi nového auta jsme byli lehce omezeni, co se jízd po dálnici týče. Nechtělo se mi utrácet za dvě roční známky, proto jsme kvůli říjnové cestě na jih Čech měli měsíční a potom jsme už počkali na začátek prosince, kdy začíná platit známka na rok následující.
Hned 1. prosince jsem tak s klukama mohl po nějaké době vyrazit na Čerňák do kina. Původně jsme chtěli už v sobotu, ale protože napadl sníh, chtěli si ho kluci užít a plán jsme tedy o den posunuli. Tentokrát jsme měli na výběr hned ze tří filmů - Pat a Mat: Zimní radovánky, Yeti: Ledové dobrodružství (psáno s jedním T) a Grinch. Nakonec jsme se po shlédnutí trailerů a zvážení pro a proti rozhodli pro Yetiho.
Bohužel volba nebyla z nejšťastnějších. Doteď nechápu poměrně vysoké hodnocení na ČSFD včetně poměrně kladných recenzí. Za mě tedy propadák, ke všemu velmi poplatný dnešní době. Příběh v kostce: národ Yettiů se straní lidem a tyto dva druhy se sebe navzájem bojí, protože mají odlišnou kulturu a žijí v zajetí vylhaných předsudků. Jenže když se posléze poznají a tyto předsudky překonají, začnou se mít rádi a všichni se radují a spokojeně tančí. Ehm, kde jsem jen toto téma v několika posledních letech viděl…? Vtipné scénky, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky, se do jedné vyskytly už v ukázkách a zbytek byla jen uměle natahovaná nuda. Já mám sice ve zvyku snažit se dívat na dětské filmy dětskýma očima, protože je mi jasné, že dospělému se líbí něco jiného než dítěti, ovšem zde mě v mém úsudku utvrdilo, když jsem si v polovině všiml, že Ála spí a při závěrečných titulcích jsem budil i Andyho. Obávám se, že i do té půlky kluci vydrželi jen díky chroupání popcornu.
Příště snad budeme mít při výběru šťastnější ruku…;-)

Ochutnávka a Jistě, pane ministře…;-)

S takřka měsíčním zpožděním se vrátím k víkendu 23. - 24. listopadu. V pátek jsem se vydal na ochutnávku vín, která se opět konala v našem městě, ovšem tentokrát v mnohem lepších prostorách. Zprvu jsem měl trošku obavy, jakým směrem se bude prezentace ubírat, protože pan vinař se v úvodu vyznal ke svému obdivu všeho ekologického a chviličku se tomuto tématu ve svém proslovu věnoval. Naštěstí jej posléze opustil. Pár dní před začátkem se ke mně donesly zaručené zvěsti, že to nebude stát za nic, protože se tam chystá půlka města, a proto by tam ten a ten nikdy nešel, i když původně chtěl… Moudré rozhodnutí, bylo nás tam akorát, pár židlí zůstalo volných.
Měl jsem trochu obavy, aby nám nebylo dopřáváno až příliš velké množství vzorků, protože druhý den jsme s manželkou jeli do divadla na komedii 'Jistě, pane ministře'. Z minulosti si pamatuju pár degustací, kdy jsem ještě následující den byl prokazatelně pod vlivem. Tentokrát vše probíhalo v míře "tak akorát", i když málem se to zvrtlo v samém závěru, kdy se lahve od vzorků musely dopít.
V sobotu ale pohoda, večer jsem tedy mohl bez problémů řídit. Tentokrát jsme auto nechali jinde než obvykle, nechtělo se mi riskovat, že bude parkoviště plné a budeme ztrácet čas. Přece jen je stále v Kolíně objížďka a k tomu šlo o sobotní večer v období tanečních a ještě k tomu byl v kulturáku koncert. Tentokrát jsme v divadle neměli místa úplně uprostřed řady, ovšem viděli jsme celkem dobře. Sedačky uprostřed zůstaly ostatně po celý večer prázdné.
Představení patřilo k těm delším, podle program mělo i s přestávkou trvat 145 minut. Ale nudné nebylo, naopak. Dekorace byly doslova velkolepé, na jevišti se vystřídalo velké množství herců, i schodiště bylo funkční a postavy po něm chodili mezi patry. Velmi mě překvapilo, že v polovině odešlo dost lidí. Nejprve jsem myslel, že se jedná o kuřáky, kteří si v šatně vyzvedávají oblečení, aby venku mohli doplnit zásoby nikotinu, ale odcházeli úplně…
Nám se představení líbilo. V duchu jsem se navíc uklidnil tím, že co se politiky týče, je to nejspíš ve všech zemích stejné. Ačkoli šlo o britskou komedii na motivy televizního sitkomu, děj jako by byl psán podle našich zákonodárců…;-))
Celkem příjemný večer.

Herecké obsazení:
Petr Kostka
Petr Dohnal
Milan Němec
Ladislav Špiner
Helena Plecháčková a další...

Pánská jízda a Gertruda...;-)

O víkendu 16. - 18. listopadu jsem s dětmi osiřel a čekala nás pánská jízda. Ještě v pátek v podvečer jsme jeli "protáhnout kola", což je naše oblíbená činnost, kdy se projedeme autem po okolí. To samozřejmě nemůžeme přehánět, protože na jakékoli delší trasy je nezbytný kinedryl. Udělal jsem menší nákup a sobotní ráno jsem tak mohl zahájit překvapením v podobě snídaně typu 'Sněz, co můžeš'. Na výběr byla slanina, šunka, párky, sýr, pečivo...
Poté následovala ta méně příjemná část - psaní úkolů. Po poledním gurmánském zážitku v podobě špaget s kečupem:-) jsme nasedli do auta a vydali se do Nymburka. Zaparkovali jsme opět už před Labem a přívozem se vydali do centra. Na půl třetí jsme měli vstupenky do divadla na pohádku Princezna na hrášku.
Přiznám se, že v Nymburském divadle jsem byl prvně, přestože to nemáme nijak daleko. Co mě ovšem dokonale otrávilo, to byly některé děti i s rodiči. O dětech se asi rozepisovat nemusím, některé zkrátka jsou sice hvězdy, ale zcela nevychované. Ovšem nějakou ohleduplnost bych očekával i od jejich rodičů - když se jejich potomci v davu honí, předpokládal bych, že je někdo umravní. Stejně tak když postávají ve čtyřech i více pohoromadě mezi stolky, kterými je nezbytné projít, čekal bych, že uhnou a ne, že na vás budou zírat, jak kdybyste byli z jiné planety. No a vrcholem pro mě byla návštěva toalety. Dveře byly dokořán, v nich židle, aby se snad nezavřely. První místnost umývárka, ve druhé potom po stranách pisoáry a přímo naproti dvě kabinky. Pokud někdo čeká na kabinku, stojí hned za zády močících po obou stranách. Dosud pohoda. Ovšem že je úplně běžné, že na tyto toalety chodí matky s malými holkami, to mi poněkud vyrazilo dech. Samozřejmě dokážu pochopit situaci - fronta na dámách, malá slečna kňourá... Promiňte, nezlobte se, mohly bychom... Samozřejmě. Ale že na pánské toalety chodí úplně normálně a ještě mě probodávají pohledem, když si dovolím s dětmi jít na kabinku, aby si kluci nemuseli stoupat na špičky u pisoárů. Možná jsem cíťa, ale postávat s malou holkou za cizími močícími chlapy, mi nepřijde úplně nejlepší. Zajímalo by mě, jak by se dámy tvářily, kdybych se v rámci genderové vyváženosti objevil na jejich toaletách. Obávám se, že by padaly výrazy, z nichž úchyl by byl ještě nejslušnější.
Jinak ale samotné představení mě velmi mile překvapilo. Předem jsem se nepodíval, jak to bude dlouhé, s ohledem na nízké vstupné, jsem očekával maximálně hodinu, ale trvalo to přibližně hodinu a půl a byla i přestávka. I na jevišti bylo na co koukat, herci se snažili, měli opravdu hezké čisté kostýmy a hlavně k radosti našich kluků zahnělo v rámci děje i mnoho písniček. Za mě opravdu velmi kladné hodnocení.
Po skončení mě kluci ještě přemluvili na cukrárnu, ale v té nejbližší bylo narváno (většinu hostů jsem od pohledu poznával z divadla), tak padl návrh, jestli zajedeme ke Kačerovi a odpoadne další program dne, nebo pojedeme rovnou domů. Brada mi padla tak nízko, že víc už by to snad ani nešlo - kluci chtěli domů. Tam nás totiž ještě čekala velká oslava. Když jsem se totiž s nějakým předstihem díval do kalendáře, zjistil jsem, že v sobotu zcela oficálně má svůj svátek Gertruda. A to je tak blbé jméno, že ho zkrátka musíme oslavit. Nejprve jsme každý nakreslili jednu Getrudu. Její příšerný vzhled jsem si pojistil tím, že jsme ji kreslili poslepu se zavázanýma očima. Obrázky jsme potom rozvěsili po obýváku a dali se do slavení.

V neděli jsme z domova odjížděli už chvilku po snídani. Tentokrát byly naším cílem Líbeznice a tamní Divadlo kouzel. Sice už jsme všechna představení viděli, ale zahájili jsme druhé kolo. Zaparkovali jsme po půl jedenácté, což bylo akorát, protože nejprve jsme ještě chtěli do Zrcadlového labyrintu, kde jsme už také jednou byli. Ten otevírá v 11, slečna nás ale vpustila už o malou chviličku dřív. Nápad, abychom se tam stavili hned na začátku jsme ocenili při jeho opouštění, protože to už tam bylo poměrně hodně lidí, u vstupu ještě stála fronta. My jsme se přesunuli hned vedle do pizzerie na oběd. Před vchodem jsme potkali pana Kožíška. Po jídle jsme si šli na pokladnu vyzvednout připravené zaplacené vstupenky a jak jsme se blížili ke dveřím, ty se náhle rozletěly a z nich s omluvou vyšel - pan Kožíšek. S lístky v ruce jsme ještě chtěli na chvilku ven a ve dveřích jsme se míjeli - světe, div se - s panem Kožíškem. Prošli jsme se po nejbližším okolí, ve mně v jednu chvíli trochu hrklo, protože akorát když jsme jako by nic míjeli naše zaparkované auto, snažila se vedle něj zaparkovat nějaká paní svého superba. S asistencí všech alektronických asistentů i pana hlídače to nakonec zvládla, ale bylo to opravdu na milimetry. Tím ji nijak neshazuji, sám jsem si vědom svých parkovacích kvalit, spíš mi přišlo komické, že bychom případně viděli odření našeho vozu z blízka...
Potom jsme už zamířili do divadla. V přilehlém kouzelnickém salónku, kde jsme se ocitli hned po šatně jsme se pozdravili s panem Kožíškem, který mířil proti nám...:-) Poté, co jsme si všichni něco přáli při doteku hůlky kouzelníka Houdiniho jsme se už šli usadit na svá místa. Jako takřka tradičně do druhé řady uprostřed (z první se kouká moc nahoru). Představení se nám líbilo, překvapil mě Ála, který se hlásil jako dobrovolník. Sice ruku zvedl jako první, ovšem štěstí se na něj neusmálo. Místo toho jsem ale já patřil mezi přibližně tři oběti, které to v každém představení slíznou. Sice jsem nemusel ne pódium, ale několikrát jsem byl napomenut, že něco dělám špatně a jednou mi Kožíšek pomáhal obléknout neviditelnou rukavici, protože jsem si samozřejmě neschopně chytil dětskou velikost... Ale co, tam mě nikdo nezná, pořád lepší, než když jsem musel šaškovat u nás ve městě v cirkuse. Kluky to ale samozřejmě pobavilo.
Cestou domů jsme se ještě na chviličku stavili u známých, kteří bydlí nedaleko a pak už jsme mířili k nám. Víkendová jízda se nám celkem povedla...;-)