Červen jsme zahájili koncertem kapely Traktor v Jihlavě, takže stylovější zakončení než opět na koncertě Traktoru jsme ani nemohli vymyslet. Tentokrát jsem se ale s klukama vydal do pivovaru Klášter u Hradiště nad Jizerou.
Rozpis, podle nějž měli naši oblíbenci hrát už v 16:30 před kapelou Horkýže slíže, se na poslední chvíli změnil, a obě skupiny si pořadí prohodily. Z domova jsme nemuseli nijak spěchat, cestu do okolí Mladé Boleslavi máme projetou už mnohokrát. Vyjeli jsme po třetí hodině odpoledne a za nějakých 70 minut pohodové jízdy jsme byli u cíle. Předem jsem věděl, že se bude dát parkovat na louce u pivovaru, jenže netušil jsem, že se na ni vejde zhruba deset aut. Ostatní řidiči zaplnili veškeré volná místa v ulicích obce. My jsme auto nechali u hřbitova, což se nakonec ukázalo jako nejlepší možná volba, protože tak bylo skoro celou dobu ve stínu.
Zamířili jsme směrem, kde jsme tušili, že jsme míjeli pivovar a po pár metrech chůze jsme se u něj skutečně ocitli. V tu chvilku nás akorát míjelo auto basáka Traktoru a po chvilce i dodávka. U vstupu úřadovali sekuriťáci, kteří vypadali velmi nesmlouvavě, někomu zrovna důkladně kontrolovali tašku. Začal jsem mít obavy, že tentokrát "s tyčou" na prapor (zdravím Jihlavu;-)) neprojdu ani přes vstup, ale k mému velkému překvapení si nikdo 135 cm dlouhé dřevěné tyče v mé ruce nevšiml, stejně jako mého batohu. Ten byl ostatně téměř prázdný, měl jsem v něm jen ručník, kdybychom si chtěli sednout někam na trávník, a vlhčené ubrousky, protože bez nich neudělám ani ránu, pokud vím, že kluci budou něco jíst.
Další věc, která mě překvapila, že na nádvoří bylo opravdu hodně lidí. I tak ale pořadatelé připravili tolik laviček a stolků, že snad každý, kdo chtěl, si nějaké místo našel. I my jsme po zběžné prohlídce nádvoří zamířili na jednu z laviček, která byla dokonce schovaná ve stínu. Vedle sedělo pár mladých lidí a jeden z nich s námi prohodil pár slov, protože byl zvědavý, co máme za prapor. Pak jsme si dali občerstvení, mezitím už hráli Horkýže, ale Álovi se moc nelíbili, tak jsme setrvávali ve stínu na druhém dvoře. Ála se mi vůbec zdál nějaký nesvůj, stěžoval si, že ho pobolívá břicho a spíš se mračil. Čas velmi rychle utíkal, Horkýže vyklidili prostor a my jsme zaujali dobré místo před stanem zvukaře, navíc skryté v prodlužujícím se stínu. Snad jediná výtka k uspořádání z mé strany by byla k tomu, že prostor k stání před pódiem byl rozdělený několika stoly s lavicemi, myslím, že ty mohly být někde vzadu, aby se muzikychtiví návštěvníci nemuseli tlačit před a za nimi. Místa ovšem bylo i tak hodně, lidí ale také...;-) Už před slovenskými Horkýžemi se program dostal do lehkého skluzu, ale před čtvrt na sedm začala z reproduktorů hrát velmi hlasitá hudba (opravu hodně hlasitá, chvílemi jsem měl pocit, že cítím, jak mě "ovívají" vibrace basů. V každém případě hned poté začalo hrát intro z aktuálního alba Šachoffnice, během nějž přišla kapela na podium a vzápětí spustila Defenestraci. Po úvodních taktech se objevil i Martin Kapek (zpěv) a zábava se mohla rozjet naplno.
V průběhu vystoupení zazněly písně Šachoffnice, Transfúze, Neber si rockera, Depresarium, Horizont, Kdy dojdou náboje a vzduch, Bludičky, Vstaňte pane Lincolne, Letokruhy a úplný závěr potom tradičně patřil Katakombám.
Vzhledem k tomu, že jsem tentokrát nedostal zákaz, mával jsem praporem skoro celou dobu a ne až v závěru (pro ty, kteří si to nikdy nezkusili, musím zdůraznit, že jde o pořádně náročný sportovní výkon). Hned asi u druhé písničky ve mě zatrnulo, protože mi kdosi zaklepal na ramena, já čekal ochranku, ale byla tam nějaká paní, která ukázala na prapor a zakřičela, že je perfektní, což ještě doplnila výmluvným gestem. I když jsem tu a tam někomu lehce "přelíznul" pěšinku, nikdo se nezlobil, tipoval bych spíš, že každý byl rád, že jej ve všudepřítomném horku vlastně ovívám. S Martin Kapek na mě v průběhu vystoupení také uznale pokynul, posléze jsme si i zamávali.
Největší uznání ale musím složit přítomným fanouškům. Stejně jako vím, že zpravidla na Moravě jsou lidé milí, je mi známo, že ve středních Čechách, tomu často bývá naopak. Jenže ne v Klášteře. I přes množství návštěvníků jsem se ani trochu nemusel bát o kluky, někteří lidé nás pouštěli před sebe, na Andyho s Álou se usmívali, tu a tam k nim prohodili pár přátelských slov či gest a dva na první pohled frajírci, kteří stáli vedle, jim dokonce nabídli, že by je vzali na ramena, aby lépe viděli. Tomu bych nikdy nevěřil, kdybych to sám nezažil. Kluci ale viděli naprosto perfektně, protože před nimi se utvořila jakási ulička. Poněkud trapná chvilka nastala během Letokruhů, kdy kapela přestala hrát a sami lidi měli zpívat refrén. Jenže nějak se stalo, že nezpíval nikdo. Teda nikdo kromě mě. Já samozřejmě žádný zpěvák nejsem, ještě víc mě znejistělo, že se na mě otočil Andy. Po skončení mě ale uklidnil, že prý to vůbec nebylo falešně.
Když kapela dohrála, spěchali lidé k okolním stánkům, čímž se připravili o možnost být zachyceni na tradiční závěrečné fotce. Na nás se ještě usmálo štěstí, že díky jednomu neodbytnému fanouškovi jsme se mohli vyfotit s Martinem Kapkem, který poté s kapelou pospíchal na druhý koncert do jižních Čech.
My jsme si chtěli dát něco k večeři, problém byl, že vzhledem k času měli stejný nápad stovky dalších. Nakonec se nám zdála nejmenší fronta pod stanem, kde se daly mimo jiné koupit párky v rohlíku. Ty ovšem vzápětí došly, proto jsme zaimprovizovali a objednali si hranolky s kečupem. Mimochodem byly opravdu čerstvé a dobré. Snědli jsme si je v parku vedle pivovaru, u východu jsem ještě ujistil ochranku, že plastové tácky potom vyhodím opravdu do koše.
Pak jsme už zvolili směr k místu, kde jednou skončíme všichni - ke hřbitovu, ovšem jen proto, že jsme tam měli auto. Uvnitř bylo příjemně, proto jsme hned mohli jet domů. Kolem pivovaru samozřejmě opatrně, tu a tam se někdo potácel po silnici. Nepříjemný úsek byl ten z kopce dolů, kdy na napříliš široké silnici se zatáčkami parkovaly desítky aut, takže jsem se modlil, aby nejel nikdo proti, ale měli jsme štěstí.
Cesta příjemně utíkala, akorát v jednom místě jsem cosi srazil, jen jsem zahlédl jakousi malou hnědou kouli a slyšel ťuknutí. Hned v následující vesnici jsem to šel zkontrolovat, ale po žádném střetu ani památka. Jenže potom, když jsem se vracel zpátky na silnici, z nějakého nepochopitelného důvodu zamířil přímo na nás protijedoucí Ford Mustang, což hlavně Álu na chvilku hodně vystrašilo. Já byl celkem v klidu, silnice tam byla rozšířená kvůli zastávce autobusu, dalo se tedy vyhnout, ale uznávám, že příjemný pohled to nebyl. A to i přesto, že mustang je moje vysněné auto.
Domů jsme ale dorazili bezpečně těsně před půl desátou.
