Zahájení rybářské sezóny, bowling a rozmary počasí...;-)

Ve čtvrtek 7. března nastal ten den, kdy jsem pro letošek zahájil rybářskou sezónu. A hned velmi úspěšně. V 8:05 jsem nahodil druhý prut a už v 8:15 jsem se fotil s prvním kaprem, kterému jsem samozřejmě věnoval svobodu. Trochu mě znervózňovalo podezřelé povrzávání ve stromě, u nějž jsem seděl a který jako jeden z mála ještě zůstal (zatím). Manželka objevila na stránkách města informaci o doporučení nechodit ve větru k rybníku a do parku, protože hrozí pády stromů, u rybníka dokonce jeden opravdu spadl. Než jsem ale odešel z domova, shodli jsme se na tom, že už to určitě není aktuální.
Domů jsem odcházel poměrně brzy, protože jsme měli v plánu stavit se na oběd a po něm si zahrát bowling. Andy totiž už dlouho mluvil o tom, že by si jej chtěl zkusit.
Venku se udělalo vedro, ani se mi nechtělo věřit, že dopoledne jsem u rybníka seděl ve dvou tričkách, třech mikinách, zimní bundě, šále a kulichu. Bowling byl super, po rychlém "školení" od obsluhy (já to hrál po více než pěti možná i sedmi letech) se kluci rozhodli, že budou koulet oběma rukama s rozkročením. Aby ne, když nám servírka nejprve řekla, že zažila, jak někdo špatně držel kouli v těch dírkách a zlomil si prsty, stejně jako že zažila rozdrcenou ruku, když někdo nedočkavě sahal po kouli ve chvíli, kdy se další přikutálela.

Protože odpoledne měli kluci ještě rybářský kroužek, odcházeli jsme někdy kolem druhé, abychom to v pohodě stihli. Pořád svítilo sluníčko a bylo vedro. Mě potom napadlo, že když už kluky povedu k rybníku, vezmu si věco od rána a tu hodinu a půl budu zase chytat. Navíc oni měli dohodnuto, že když bude dobré počasí, budou moci chytat taky. Jenže před třetí, kdy jsme chtěli vyjít, se zatáhlo, zvedl se vítr, do toho poprchávalo. Neuvěřitelná změna během takové chvilky. Kluci šli do chatky, já na své místo u vody a za chvilku běželi směrem ke mně, že jdou tedy chytat. Povolenku sice letos ještě fyzicky nemají, přezkoušení už ale úspěšně absolvovali a vedoucí kroužku to dohodl s porybným. Jenže vítr byl tak silný, že se zkrátka chytat nedalo. Ála to pochopil hned, Andík se s tím smutně smířil až po nějaké době. Vrátili se tedy do chatky, kroužek probíhal dál uvnitř a já se rozhodl, že nemá cenu se na tu chvilku vracet domů a pak jít zase zpátky kluky vyzvednout, proto jsem hrdinně zůstal. A vyplatilo se, nejprve přišel malý kapřík, ale to byl asi můj rekord, protože si nevzpomínám, že bych někdy takové miminko zdolal (28 cm). Vzápětí ale přišel nejmíň jeho prarodič, protože se na mě přišel podívat ještě větší šupináč než ráno (a to nejen proto, že ranníí ryba byl lysec:-)) a ten měřil krásných 48 cm. I jemu jsem ale samozřejmě věnoval svobodu. V tu chvilku jsem zjistil, že mi zrovna došla baterka v hodinkách a ty se začaly brutálně zpomalovat, takže jsem měl co dělat, abych rychle sbalil a čekal na kluky o pár desítek metrů dál. Myslím, že na zahájení to byl celkem úspěšný den...;-)

Komplikovaná oprava za 8 kaček...;-)

Další den dovolené (středa 6.3.) padl na cestu do servisu s autem. Už na podzim při výměně kol na zimní jsem reklamoval, že mi přestalo svítit světlo v kufru, ovšem tehdy se to nepodařilo zprovoznit. Dohodli jsme se tedy, že až se mi to bude hodit, mám se objednat a chybu najdou.
Ovšem taková čtyřicetikilometrová cesta se až tak úplně nehodí nikdy, proto jsem se rozhodl věnovat tomu den volna. Andy navíc ten den musel do Kolína k lékaři, takže by stejně nebyl doma. Vyjel jsem už někdy kolem půl deváté a za necelou hodinu jsem už mířil pěšky ze servisu do centra Brandýsa. Odhad doby opravy byl vzhledem k předchozí zkušenosti obtížný, proto jsme se s technikem dohodli, že mi zavolá, až bude hotovo.
Jako obvykle jsem zamířil do kavárny, ovšem tentokrát jsem tam měl takový zvláštní pocit. Zaprvé tam seděla banda důchodkyň, které alespoň podletoho, co jsem zaslechl, vypadaly velmi bojovně naladěné proti mužům. Jen chvilku po mně se k jinému stolku usadil takový zvláštní chlap, který byl ale tak divný, že to po jeho odchodu dokonce probírala i obsluha. A mě si zase nikdo moc nevšímal, což bylo na jednu stranu dobré v tom, že jsem tam mohl krásně zabít čas, ovšem příliš mě to sezení nad prázdnou sklenicí od latté nebavilo. Tím spíš, že jsem měl za zády zmíněné hrdinné bojovnice.
Potom jsem se vydal do rybářských potřeb, kam tu a tam zamířím a nakonec si koupil něco k snědku. Konečně jsem se dočkal a zazvonil mi telefon. Tedy zavibrovaly mi hodinky, že mi někdo volá. Opravené auto je v myčce, takže se mohu pomalu vrátit.
Když jsem šel vyřídit formality, neunikl mi lehce pobavený úsměv na tváři přejímacího technika. Tentokrát se totiž vadu skutečně podařilo odstranit a nebyla vůbec tak složitá, jak se zprvu zdálo. Šlo o to, že jsem si někdy na podzim (přesně si tu chvíli vybavuju) přes menu vypnul svícení v autě, protože mi přišlo zbytečné, aby mi při každém otevření dveří svítila světla nad řidičem i spolujezdcem. Jenže jak se ukázalo, toto osvětlení je spojené s tím v zavazadlovém prostoru, takže když jej deaktivuju, deaktivuje se i to v kufru. Technik na to přišel poté, co zjistil, že naprosto všechno je v pořádku. Já jsem se cítil lehce trapně, že jsem to vlastně zavinil sám, on se asi cítil taky lehce trapně, že na to nepřišli hned. V každém případě mezitím přestala svítit i žárovka a protože auto je v záruce, platil jsem jen za ni. Účet za opravu tak činil 8 korun...:-)
Za dokonale nablýskané auto to ale rozhodně stálo...;-)

Dovolená ve stylu Robinu Hooda a výlet do pekla...;-)

Hned v neděli (3. března) jsme po obědě sedli do auta a vyrazili směr Chotěboř a Havlíčkův Brod na krátkou jarní dovolenou. Malou zastávku jsme si udělali v Kolínském Lidlu, protože jídlo jsme si museli obstarat sami. Ačkoli jindy jsme s Lidlem velmi spokojení, tentokrát jsme asi přijeli ve špatnou chvíli, protože pečivo bylo velmi přebrané a obsluha i tak nestíhala, navíc jsme museli pořád uhýbat, protože vyvěšovali plakáty lákající na nadcházející slevy. Za chvilku jsme ale pokračovali v cestě. Ačkoli jsme její drtivou část strávili na krásné silnici směr Vysočina, kolem nás se děla zvěrstva, která vyvrcholila ve chvíli, kdy kromě mě všichni dřímali, a zpoza zatáčky se proti mně objevilo předjíždějící auto. Naštěstí předjížděný strhl řízení ke straně, stejně tak já a prase tak mohlo projet mezi námi. Automaticky jsem ho sice vytroubil, nicméně jsem si musel udělat na chvilku pauzu. Jelikož ale cestou není kde zastravit, sjeli jsme na chvilku na jednu z polních cest.
Posledních pár kilometrů proběhlo bez problémů, tedy až na rozbitý úsek silnice k našemu ubytování (jak jsme později zjistili, jeli jsme ještě tou lepší trasou). Chatu jsme našli, nedala se přehlédnout, zaparkovali jsme, porozhlédli se a zjistili, že jsme přijeli naprosto přesně - check in byl od 16:00 a hodinky ukazovaly přesně čtyři. Vstoupili jsme do objektu, ale nikde nikdo. Trochu jsme tam bloumali, pak šli ještě na chvilku ven, já jsem si v autě vzal papír s telefonním kontaktem, ale nebylo nutné nikam volat, majitelka se objevila sama od sebe. Zavedla nás k našemu apartmánu, dala pár tipů na výlety, poučila nás co a jak a mohli jsme se ubytovat.

V celém objektu, kam se vejde několik rodin, jsme byli takřka sami. Kromě majitelů tam bydlel jen jeden Polák, který tam ovšem byl pracovně, takže jsme ho zahlédli jen jednou na chodbě a jednou během večeře.
Kluky uchvátil stolní fotbal, který stál přímo před naším apartmánem, takže u něj trávili každou volnou chvilku. Zapomněl jsem totiž dodat, že dovolená se nesla ve stylu Robina Hooda, takže nejen že jsme bydleli v kompletně dřevěné roubence, ale v místě nebyla ani televize, ani wi-fi.
Silný vítr, který nás přivítal, nám první den nedovolil žádnou procházku. Na tu jsme vydali až v pondělí dopoledne, kdy krásně svítilo sluníčko. Cestou zpátky byl Andy už poněkud utahaný, ale síly mu dodal slib, že si bude moci vzít velký křemen, který ležel na poli hned u cesty. Nakonec si vzal celkem dva ohromné kameny a i s nimi zbytek cesty absolvoval bez problémů. Po obědě se ale opět zvedl silný vítr a zatáhlo se, proto jsme radeji zůstali doma.
V úterý ráno naše krátká dovolená končila. Při snídani jsme se bavili pozorováním zajíců, kterří běhali hned u domu. Sbalili jsme si dřív, abychom stihli odjet před půl desátou, protože jsme měli naplánovaný ještě jeden bod. A to zastávku v Pekle Čertovina u Hlinska. Ačkoli kluci tam za žádnou cenu nechtěli, prohlídku jsme měli rezervovanou na jedenáctou hodinu a hned po ní ještě oběd.
Už v půli cesty se objevovali upoutávky, tušil jsem tedy, že místo najdeme bez problémů. To jsem se ale spletl, protože v závěru nás čekali samé zmatky. A ještě jeden zážitek navíc, to když jsem už před obcí Čertovina zvolna zpomaloval na padesátku a najednou si všiml ve zpětném zrcátku, jak se na nás řítí ohromný kamion. Při pohledu na blížící se ohromný motor jsem se nahlas zamyslel: "Doufám, že stihne zabrzdit". Nestihl, ale naštěstí nejelo nic proti nám, takže nás jen v obrovské rychlosti objel. Nejprve jsme zahnuli špatně, na druhý pokus jsme se ale už trefili. Ovšem na rozkopaném plácku, co vypadal jako parkoviště jsme si všimli cedule, že "zadní parkoviště" je uzavřené. Netušili jsme, co to znamená, ale napadlo nás, že se při nejhorším vrátíme. Nakonec se ukázalo, že "zadní" parkoviště bylo nejspíš tohle "přední".
Do začátku prohlídky nám zbývala ještě asi půl hodina, ale protože fičelo, šli jsme už dovnitř, že si dáme kafe. Na klukách bylo vidět, že mají trochu strach, do toho vedli řeči jako že tam rozhodně nepůjdou. Jít ale museli. Sedli jsme si ke stolu a jak jsme tak popíjeli, nevšimli jsme si, že se k nám blíží zezadu čert a ten bafnul na Andíka, kterého to samozřejmě dost rozhodilo (navíc bylo pod vlivem kinedrylu). Obsluha se trochu zasekla s medovníkem, ale nakonec jsme to na poslední chvíli stihli.
Prohlídka pekla se alespoň mě a manželce líbila, byla poměrně vtipná. Manželce se tedy líbila asi ještě víc, protože ji narozdíl ode mě nevybrali (nejspíš se jí čerti báli:-)). Já jsem si to schytal v mučírně na zadkoplesku a pak ještě v kuchyni, kde jsem musel loupat cibuli. Posledních asi 20 minut jsem měl trochu strach, protože Andymu se chtělo čůrat a nevypadalo to, že by si dělal legraci. Ale dopadlo to dobře.
Pak jsme během chvilky dostali oběd, klukům trochu otrnulo (hlavně asi díky tomu, že si tam hladili spící kočku).

Po návratu na parkoviště jsem byl trochu naštvaný, protože nechápu, proč naše auto každého tak láká. V zimě nápisy na zamrzlé kapotě, tentokrát jsme jako jediní měli odklopenou takovou tu krytku, co vpředu schovává oko na tažné lano.
Ačkoli cestou zpět stále byla vichřice a chvílemi pršelo, nikdo do nás nechtěl nabourat ani zepředu ani zezadu, takže jediné vzrůšo představovaly kamiony, které jsme míjeli a pokaždé jsem musel pevně držet volant, protože si odražený vítr s naším autem pohrával jako s hračkou.
Dovolená se nám líbila, kluci byli tak nadšení, že dokonce už zcela napevno počítají s tím, že za rok jedeme znovu. Teda kromě toho pekla...;-)

Kino a trable se stolem...;-)

Minulý týden u nás byly jarní prázdniny, proto jsem si i já naplánoval dovolenou a trochu jsme si to užili. V sobotu 2.3. jsme se vydali na Černý most. Tentokrát všichni čtyři. Já jsem šel s klukama do kina na LEGO příběh 2 a manželka mezitím do XXXLutz, kde jsme Andymu chtěli koupit psací stůl.
Film mě nijak nenadchl, jednalo se o naprostý podprůměr, slátaninu bez hlavy a paty, ovšem podle současné zakázky - "normální lego" se nemělo rádo s legem z planety Duplo, později se ukázalo, že si jen nerozuměli a veškerá nevraživost byla naprosto zbytečná a že když budou spolu, budou všichni šťastní. V zájmu tvrdého vyžadování korektnosti ovšem nechápu, proč "prkenná" herečka představující matku v hraných scénách se stará o celou domácnost, zatímco otec, který není vidět, je pouze slyšet, když na ni odkudsi volá dotaz, kde má "kaťata". Zaprvé - snad v životě jsem neslyšel od dospělého výraz "kaťata" a zadruhé není právě tohle typický příklad předsudků o neschopných mužích, které se tak dětem odmala vštěpují do hlavy? Dvouhodinový film tedy naše očekávání nesplnil. Zhruba v půlce jsem zleva zaslechl zvláštní zvuk a když jsem se tam podíval, zjistil jsem, že Andík spí. Nedivil jsem se.
Po filmu jsme si zašli na oběd, výjimečně ne do McDonald's, ovšem netušil jsem, jak složité bude najít v poledne v nákupním centru místo pro tři osoby. Nakonec jsme se spokojili se stolem pro dva, já se rychle najedl "na stojáka" nedaleko a potom jsem čekal na kluky. Jakmile někdo dojídal, už si němu stoupl další zájemce a pokaždé hned zasedl židli. Nic pro mě...
Ze skříňky jsme si vzali nákup, přenesli jej do auta a sjeli o pár desítek metrů dál na parkoviště u XXX Lutz. Měli jsme štěstí na krásné místo, které se právě uvolnilo. Přiznám se, že tam jsem byl poprvé. A doufám, že na dlouhío naposled. Manželka už stůl "koupila" (=objednala), takže jsme se rychle prošli v krátkém úseku a pak si vystáli frontu u pokladny. Odtamtud jsme zamířili do další fronty, kde jsme odevzdali papír o objednaném a zaplaceném stolu a čekali venku ve frontě, až nám jej vydají. Na tabulích svítila čísla a protože to bylo trochu o život, jak tam divoce parkovaly firemní náklaďáky, protože se vyhýbaly neukázněným řidičům stojícím na zákazu, napadlo mě, že bychom mohli čekat uvnitř, kde visely stejné tabule. Po nějaké chvíli ale manželce přišlo zvláštní, že se čísla nemění, zeptala se tedy obsluhy a pán jí sdělil, že tabule nefungují. Pane bože, to je tak těžké je vypnout, případně k nim dát ceduli mimo provoz? Vrátili jsme se tedy ven do zmatku, kde obsluha čísla vyvolávala do davu a zjistili jsme, že to naše jsme už propásli, když jsme uhýbali dodávce a přes motor jsme neslyšeli.
Když jsme si konečně vyzvedli krabici, tušil jsem problém, protože nejenže byla poněkud těžká, ona byla hlavně dost velká. Dotáhli jsme ji k autu a začal hlavolam, jak ji dostat dovnitř. Bylo jasné, že dojde ke sklopení sedaček, otázkou zůstávalo jen, kolik jich bude potřeba. Nakonec musela místo uvolnit větší část zadní lavice a tím padl také verdikt, že někdo bude muset jet domů vlakem. Sice zůstalo volné jedno místo vzadu a jedno vedle řidiče, ale dítě vpředu ještě sedět nesmí a stejně tak ho nemůžeme pustit samotné autobusem k nádraží a vlakem domů. Ovšem Andy z radosti, že má svůj vytoužený stůl v tom neviděl žádný problém, takže autem jsem jel domů jen já a Ála.
Kino a vyzvednutí stolu nám tak zabralo celý den - vyjeli jsme ráno po osmé a poslední z nás se vrátili ve čtvrt na šest večer...;-)

Někdo vtipně na velkém parkovišti umístil svého megana sedana vedle nás...;-)

For Fishing 2019...;-)

Nejvyšší čas doplnit pár událostí do mého v poslední době velmi zanedbávaného internetového deníčku...:-)
Téměř přesně před měsícem se konal další ročník veliké rybářské výstavy For Fishing. Loni se tam hlavně klukům moc líbilo, bylo tedy nadmíru jasné, že ani letos nebudeme chybět. Jen jsem se chtěl vyhnout největším sobotním davům, proto jsem se rozhodl, že si tentokrát vezmu dovolenou v pátek (15. 2.), zcela výjimečně uvolníme kluky ze školy a vyrazíme už před víkendem.
K mému velkému překvapení jsme si příliš nepomohli, protože lidí se mi tam v závěru pracovního týdne zdálo stejně jako loni v sobotu. Snad jediný viditelný rozdíl byl na příjezdu, kdy jsme autobusem nestáli v nekonečné koloně mezi auty rybářů z celé ČR, tentokrát asi většina zvolila MHD...:-)
Protože jsou naši kluci většího vzrůstu, musel jsem za Andyho platit normální vstupné, Ála se ještě letos do limitu vešel. Naštěstí jsem ale získal jednu vstupenku zdarma, takže mě to i tak stálo stejně jako loni.
Předem jsem měl rozplánované, co všechno bych chtěl vidět, na rozdíl od loňska se mi to tentokrát i podařilo. No a samozřejmě jsme nakoupili spoustu naprosto nezbytných zbytečností.:-) Stejně jako loni si kluci zkusili změřit své síly s rybami na trenažéru. K jídlu jsem si s Álou dal candátí hranolky, Andy zvolil sumčí řízek. Přiznávám, že jsem na něj taky měl chuť, ale vzhledem k tomu, že u tohoto stánku nebyl žádný stůl ani nic k sezení, takže jsme si všechno museli držet v ruce, rozhodl jsem se, že si dám jen jednu pochoutku. Jídlo bylo skvělé, Andyho řízek prý taky. Vypadal opravdu dobře a hlavně v něm nebyla jediná kost, takže ho mohl jíst jako běžný řízek.
Když už jsme byli utahaní a zamířili k východu, dali jsme si ještě něco sladkého na zub a kluci se stejně jako před rokem vyfotili s Alzákem.
Nechybělo mnoho a málem jsem tam rozšlápl (ano, doslova) dítě, protože tak, jak je dnes zvykem, pobíhalo nepředvídatelně všude možně, jeho opodál stojící otec si ho vůbec nevšímal a když jsem se kvůli čemusi ohlédl dozadu, dítě si přede mnou v hale lehlo na zem. Jen tak tak jsem stihl položit nohu jinam.
Jinak se mi ale výstava až na pár drobností docela líbila.