Rozlučka...;-)

Ačkoli jsem v posledních dnech povinně čerpal dovolenou, z níž jsem nebyl příliš nadšený (už proto, že děti chodily do školy a školky, manželka do práce a já tak volné dny nemohl využít žádným případným výletem), minulou sobotu jsem se vydal do Nehvizd u Prahy, kde jsme u kolegy na zahradě měli naplánovanou rozlučku našeho (teď už bývalého) týmu.

Prvně jsme tam grilovali loni, tentokrát to ale bylo mnohem okázalejší. Veškerá útrata totiž šla na bedra našeho (teď už bývalého zaměstnavatele). Takže jsme začali klobáskami (jen pro úplnost - nemluvím o 1-2 kouscích na osobu!:-)), pak přišly na řadu kuřecí křidélka, hned po nich pořádné kusy kuřecího masa, po něm steaky a pak další klobásky. To už jsme poněkud odpadávali, proto jsme se rozhodli, že si dáme chvíli pauzu.

Vtipné bylo, když se vrátilo malé dítě francouzských hostitelů, které až do večera hlídali jejich známí, Zatímco se na každého usmívalo a plácalo si s ním (údajně ho strašně baví "high five"), když spatřilo naši černou francouzskou kolegyni, zakrylo si oči a začalo strašně brečet. Pokud je někdo takový puritán, že by mu snad vadilo označení, které jsem použil, pak upozorňuji, že není míněno nijak zle. Jde jen o vykreslení situace a navíc ona sama si z toho dělá neskutečnou srandu. Třeba jako když rodiče dítě uklidnili, ono si začalo hrát a vypadalo v pohodě, tak to kolegyně znovu zkusila. Jenže nové slzy a křik se dostavily hned vzápětí. Kolegyně na něj mluvila francouzsky, což ho znejišťovalo ještě víc, když jí rozumělo, ale prokládala to vtipnými komentáři v angličtině - třeba jako když mu jako by nadávala, jestli má něco proti černochům nebo když ho uklidňovala, že to není nemoc a že mu přísahá, že to od ní nechytne a nemusí se tak bát, že když se jí dotkne, zčerná taky.

Každopádně naplánované odpoledne uteklo rychleji, než jsem čekal a kolem deváté hodiny jsem se rozloučil a vyrazil domů, i když jsem to oproti Pražákům měl možná nejblíž. Sice jsme si naplánovali, že podobnou akci zopakujeme, ale znáte to, to je jako s loučením u maturity, jak se budete pořád vídat a nakonec jste rádi, když se sejdete každých pět let na srazu…;-)

Životní změna...;-)

Protože všechno pěkné musí jednou zákonitě skončit, nachýlila se ke svému závěru i má kariéra v jedné z nejznámějších světových společností. Bohužel v Americe rozhodli, že to zkusí bez našeho týmu, takže na nás čekala nepříjemná zpráva. Zatímco ostatní se poměrně dlouho "rozhlíželi", já jsem se rozhodl neztrácet čas.

Sice hned první akce v den, kdy jsem se novinku dozvěděl, moc úspěšná nebyla, přece jen jsem si sice zaktualizoval kdysi použitý životopis, jenže jsem si nevšiml a nepamatoval, že soubor obsahuje různé jazykové verze, takže aktuální byla jen ta první. O něco horší bylo to, že na samostatné stránce téhož souboru byl i prastarý motivační dopis na konkrétní pozici před mnoha lety. Stane se…:-) Hned druhý den jsem ale vše napravil a zkontrolovaný dokument znovu pustil do světa. A dílčí úspěch se dostavil vzápětí, hned v prvních dvou dnech mi dokola zvonil telefon a dohodl jsem si několik pohovorů. Oprášil jsem sako a svým způsobem se těšil, jak opět budu oslňovat. Jenže tomu se říká smůla - hned první pohovor dopadl nadmíru dobře a ani ne týden po výpovědi jsem tak měl novou práci!:-) Jenže mě čekalo ještě pár dalších, tak co, za zkoušku nic nedám. Další pohovor a další úspěch. Ten byl ještě markantnější, protože mi řekli, že se mi ozvou do týdne, ale volali mi už do hodiny, protože prý byli tak nadšení, že neměli důvod čekat. No dobře, tak ostatní zruším, rozhodl jsem se, ale ještě jedno místo mě celkem lákalo, proto jsem si jeden termín ponechal. Do toho mě ještě pozvali do jiné společnosti a cosi mi říkalo, abych to taky zkusil. I zde jsem v prvním kole zabodoval a ještě cestou odtamtud jsem dostal pozvánku do dalšího kola, v němž mě překvapilo hlavně to, že na začátku videokonference, kde měli otestovat mou němčinu, se mě potencionální německý nadřízený zeptal, zda budeme mluvit anglicky nebo německy. Trochu nechápavě jsem odpověděl, že německy. On souhlasil s tím, že kdyby náhodou, mohu klidně přejít do angličtiny. Hodinu jsme se pak bavili v němčině a na závěr se vše vysvětlilo. Prý ani zdaleka nečekal takovou úroveň němčiny, přál by mi vidět ty, kteří se hlásí a tvrdí, že jazyk našich západních sousedů ovládají. Hned další den přišla nabídka pracovního místa. Jenže mezitím jsem absolvoval ještě ten pohovor, který mě tak lákal a pořád se neozývali s dalším kolem. Nakonec ale napsali i odtamtud a já se dostavil na poslední kolo. Hodina uběhla velmi příjemně, dokonce jsem uspěl i v logické hádance, což doteď nechápu a doma na správnou odpověď nepřišli. Už při loučení mi potencionální šéf řekl, že sice se to ještě musí schválit podle interních pravidel, ale že nevidí důvod, proč by mi neměla přijít nabídka zaměstnání. Uběhlo pár dní, já už byl v podstatě rozhodnutý, kterou ze tří možností zvolit, když mi u rybníka zazvonil telefon a dozvěděl jsem se, že i na čtvrtém místě ze čtyř o mě mají zájem. Rozhodl jsem se tedy nakonec právě pro něj. Jenže ještě mi zbývalo informovat zbylé firmy. Nebylo to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Na můj zdvořilý email mi totiž postupně všichni zavolali a ptali se a přemlouvali, dokonce se mě snažili poměrně zajímavě přeplatit, ale já jsem se nedal, už jsem byl rozhodnutý a chtěl jsem to také mít z krku.

Zkraje tohoto týdne jsem podepsal novou smlouvu a nezbývá než doufat, že jsem si po důkladném rozhodování vybral dobře...;-)

Kultura na dnu piva...;-)

Minulou sobotu jsme se po roce vrátili do Nymburského pivovaru, kde se konal další den Postřižinského piva. Loni jsme tam jeli s klukama na vystoupení Jaroslava Uhlíře, tentokrát jsme si nechtěli nechat ujít Dědu Mládka Illegal Band, který se klukům moc líbí.

Nejdřív jsem všemožně kombinoval cestu, protože mě lákalo, že bych si mohl dát něco k pití a navíc bychom se projeli parním vlakem, který spojoval pivovar s hlavním nádražím, ale nakonec jsem se rozhodl, že auto je jistější. V sobotu ráno mě pak ale napadlo, že kdybychom jeli už dopoledne a ne v poledne, jak jsem původně zamýšlel, vlakem bychom se mohli projet stejně, protože podle jízdního řádu po desáté odjížděl na nádraží a přibližně za hodinu se vrátil.

Při nastupování mě zarazilo, kolik lidí se dovnitř vejde, protože vystupoval nekonečný dav, přestože vagóny nijak plně nevypadaly. Na krátký výlet se vydalo jen pár lidí, takže jsme měli dost místa. Ála se divil, že tam není klimatizace, Andíkovi to asi při pohledu na dřevěné lavice bylo jasné hned. Cestou jsme na každé mezi stáli, přece jen asi není hračka zakomponovat výletní vlak mezi běžné spoje. Nejdelší dobu jsme strávili u jakýchsi zapomenutých panelů, na nichž ležel mrtvý krtek. Vypadal jako živý a kluci z toho měli strašnou srandu.

Po návratu jsme si prošli areál, kde byly od samého rána davy lidí. Hned na úvod jsme si koupili trdla. Pak jsme se zarazili u místa, kde probíhaly soutěže pro děti. Na každém stanovišti se dala získat odměna a ne ledajaká - lízátka, bonbóny, sušenky, křupky, tyčinky... Takže to bylo něco pro naše kluky. Na konci jsme odevzdali kartičky s razítky, že jsme splnili všechny úkoly a těsně před koncertem mělo proběhnout losování hlanví výhry. Zatímco Ála si strašně přál, aby se na něj usmálo štěstí, Andík se toho obával. Já byl klidný, protože při pohledu na tisíce lidí, mi bylo jasné, že nic takového nehrozí.

Dali jsme si jídlo, kluci se rozhodli pro langoše (nejspíš trénink na dovolenou;-)), já si dal klobásu a za chvíli se přiblížila jedna. Přesunuli jsme se blíž k pódiu, kde probíhaly poslední přípravy. Losování proběhlo tak, jak jsem čekal, Andík se při čtení jména výherce vyděsil, protože zaznělo jméno Andrea. Ála si asi opravdu myslel, že výhru získá on, protože byl hodně smutný. Tvář se mu rozjasnila až po několikáté písničce Dědy Mládka. Hodinový set byl hodně nabitý, písničky byly pospojovány do sebe, aby nedocházelo k prodlevám, přece jen ten den kapelu čekala celkem tři vystoupení na různých místech. Bylo to hodně dobré, akorát mi tam trochu vadil všudypřítomný kouř z cigaret. Hlavně teda kvůli dětem. Taky tam už takhle zkraje odpoledne bylo celkem dost opilců.

Po skončení jsme se vydali k autu a domů. Ještě nás totiž čekala výprava k rybníku, kde jsme si měli prvně zavláčet, protože sezóna dravců začala jen o den dříve. Bohužel jsme žádného nepřelstili, ale byla to celkem příjemná změna.

Bombarďáci...;-)

Celkem pravidelně si procházím oblíbené webové stánky, aby mi pokud možno neunikla žádná zajímavá akce. Asi tak v půlce dubna mě v programu kolínského divadla upoutalo představení s názvem Bombarďák. Vůbec jsem netušil, o co se jedná, ale v popisu mě zaujalo, že jde o interaktivní koncert pro děti a že je věnován dětem a otcům k jejich svátkům a že tátové mají přednost, protože dopoledne strávené s dětmi je pro všechny hodně důležité. Druhá věc, která mě doslova trkla, byla cena vstupenky: 20 korun pro děti a táty, 30 korun pro ostatní. To je snad překlep, ne? No to i kdyby to měla být blbost, tak tolik peněz to zase není.

Vystoupení se konalo minulou neděli od deseti hodin. Nakonec jsem jel s klukama sám, i když jsme měli i jednu "dražší" vstupenku. Vlak jel přesně, dokonce ani neměl v plánu se s žádným srazit jako se málem stalo den před a dva dny po. Asi deset minut před desátou jsme se ocitli před budovou divadla a zamířili bočním vchodem do divadelního klubu Scapino, kde jsem předtím nikdy nebyl. Hned na schodech nás uvítal výřečný chlapík, který asi patřil k vystupujícím. Vybrali jsme si místa a potom si u baru objednali pití. Chlapík se k nám opět přichomýtl a vysvětlil klukům, že u baru se takhle nestojí, že si přece musí sednout na barové stoličky a než se oba stihli rozkoukat, už na jednu posadil Álu. Andíka jsem tam zvedl já.

Kolem desáté se prostor trochu zaplnil, i když rezervy stále byly (na stránkách už ale stálo, že je vyprodáno) a po chvilce přišli na malé podium tři účinkující. Jeden si vzal kytaru, další baskytaru a třetí jen zpíval. Zatímco během první písničky byly reakce ještě trochu rozpačité, postupně se zábava rozjížděla a musím uznat, že ač jsem to původně nečekal, bavil jsem se docela dobře i já sám. Uznávám tedy, že jsem nesdílel nadšení matek zezadu, jejichž reakce občas připomínaly koncert Beatles v době jejich největší slávy, ale líbilo se mi to dost. Vlastně se to těžko popisuje, ale hlasitost byla velmi rozumná, takže i během písniček mohla trojice komunikovat s dětmi a chvílemi sympaticky lehce naivní texty mnohdy vykouzlily úsměv na tváři i mně a dalším dospělým. Celé ještě doplněno jednoduchými hereckými výkony především mimickými.

Taky jsem původně myslel, že za tu cenu půjde o pár písniček a nějaké to povídání, ale vlastně od začátku do konce zněla jedna píseň za druhou a celé to mohlo trvat těch sedmdesát minut, jak stálo v programu. Když mě pak Andy s Álou poprosili, abych jim koupil cédéčko, nebylo mi líto ty peníze vydat.

Takže za mě i za kluky fakt super, perfektní program na nedělní dopoledne!:-)

Sobotní program...;-)

V sobotu jsme po nějaké době opět zamířili do šestajovické svíčkárny, tentokrát jsem pořídil vouchery na "pana Trávníčka", což je hlava z punčochy naplněná pilinami a semínky trávy, která postupně začne růst a vytvoří tak bohatou kštici. Jestli tomu tak bude i v našem případě, to ještě nevíme, ale dva "Fantomasy" už teď doma máme!:-) Tentokrát bylo ve svíčkárně poměrně málo lidí, na výrobu jsme vlastně měli úplný klid, protože jsme v určené místnosti byli úplně sami.

Potom jsme samozřejmě tradičně nesměli vynechat odlévání vlastní čokolády, tentokrát se kluci shodli na lízátkách a přitom mě ještě přemluvili k "panáku" horké čokolády, která im pokaždé hodně chutná. A jako vždy jsme i s vlastnoručně vykrojenými mýdly zamířili kolem poledne zpátky domů. Na to, že byla sobota, mě jak při cestě tam tak i zpět zarazil opravdu velký provoz. A to nejen na dálnici, ale i v posledním úseku, kde zpravidla nepotkáváme žádné auto, nebo jen jejich minimum. Tentokrát jsme míjeli doslova kolony vozidel. S tím také souvisí to, že jsme jen za cestu tam třikrát potkali policajty, jak zastavovali řidiče. Nás tedy ne, přece jen ve svém věku a s dětmi na palubě nemám potřebu si cokoli dokazovat!:-)

Po vydatném obědě jsem s Andíkem vyrazil na ryby. Já už bych snad i byl ochotný některý víkend vynechat, ale on se pokaždé zhrozí, když to vypadá, že by měl jeho prut během volna zahálet. A to přitom pravidelně chytá každý čtvrtek v rámci rybářského kroužku. Vzhledem k letnímu počasí sedělo u rybníka jen minimum rybářů. Naprosto přesně tři. Jenže dvě z obsazených míst byla právě ta, kam jinak chodíme my. Tomu se říká pech. Jenže Andy, jako kdyby to dopředu tušil, mi už cestou k vodě vyorávěl o tom, jak by to chtěl zkusit jinde. Nakonec se mu to tedy splnilo a usídlili jsme se mezi stromy, kam by mě normálně nikdo nedostal, protože se tam nedá nahazovat. Jenže já už posledně začal razit teorii, že na tak malém rybníku jsou ryby všude a nachytal jsem dost šupináčů i těsně u břehu. Stejnou taktiku jsem zvolil i nyní a "na houpačku" posílal nástrahy 5-10 metrů od břehu. A dařilo se mi. Aspoň zezačátku určitě. Dokonce hned po pár minutách od prvního náhozu přišel prudký záběr, který mi rozvrčel brzdu navijáku a díky tomu jsem byl potom velmi překvapený, že šlo o malého cejnka. Těch se mi během chvilky podařilo vytáhnout mnohem víc. Dokonce tolik, že Andík začal fňukat, že já pořád tahám a on ani ťuk. Uznávám, bylo to divné. Po chvíli mě ale přemluvil, abych mu prut převázal na plavanou, což se mi nejdčív moc nechtělo, jelikož naposledy, když to zkoušel, se zařekl, že už nikdy víc. Tentokrát ale vypadal velmi odhodlaně. Během pár minut si tedy nahodil na splávek. Když se mu po chvilce neskutečně zamotal vlasec, že jsem chuchvalec musel odstřihnout a vše znovu navázat, trochu jsem remcal, ale Andy se nenechal odradit. A když mu potom zabral taky cejnek, doslova sršel nadšením. Tedy Andík, nikoliv ten cejnek!:-)

Výhody nového místa jsem ocenil už po chvilce - seděl jsem totiž krásně ve stínu, zatímco na jiné rybáře pražilo slunce. Akorát by kolem nemusel být takový nepořádek, to se ale u lavičky dalo čekat - je přece logické, že když si někdo přijde k vodě odpočinout a nadýchat se čerstvého vzduchu, nechá kolem sebe stovky (jestli přeháním, tak jedině směrem dolů) vajglů a plno dalšího nepořádku.

Cestou domů jsem prohodil pár slov s jedním rybářem, který si stěžoval, jaká je to letos bída, v jiných letech už prý měl v mrazáku hromadu ryb. Hm, vzpomněl jsem si na všechny ty kapry nad padesát a šedesát centimetrů, které jsem po zdolání vracel zpátky do vody, stejně jako na ty poněkud menší, které opět plavou tamtéž a odpověděl jsem, že já si teda stěžovat nemůžu. Chlap si mě přísně změřil a kdyby se dalo vraždit pohledem, už jsem teď pár metrů pod zemí.

Každopádně náš náruživý plavačkář mi ještě večer nadšeně vyprávěl o tom, jak pořád před sebou vidí potápějící se splávek...;-)

Dětský den...;-)

Na sobotu jsme měli v plánu návštěvu Dětského dne rybářských slavností na jezeru Katlov Jakuba Vágnera.

Těsně před odjezdem sice kluci poněkud zlobili, ale nakonec se nám podařilo vyjet. Cesta utekla velmi rychle. Navigace bohužel trasu až do cíle neznala, bylo tedy jasné, že v Červených Janovicích se budeme muset pořádně rozhlížet. Doufal jsem v nějakou šipku, ovšem tak dokonalé značení, jaké nás čekalo, jsem nečekal. Bez problémů jsme se ocitli až na lučním parkovišti, kde už pár aut stálo. Než jsme se vymotali, už byla celá naše řada plná a zaplňovala se další. Hned u vstupu jsme vystáli menší frontu a kluci si tak na vlastní kůži mohli vyzkoušet své povolání snů - bagrista. Chtěl bych jen zdůraznit, že se nejednalo o žádnou hračku, ale opravdový bagr, s nímž pod dohledem obsluhy nabírali hlínu.

Mezitím na podiu dohrála svůj set kapela, která svou produkcí celým dnem provázela a pak začali hrát Maxíci (trochu jsem pochopil rozdíl mezi Maxim turbulenc a Maxíky, jelikož nepatřím mezi jejich skalní fanoušky, netušil jsem předtím, že jde o dva různé objekty). Vystoupení se asi líbilo hlavně Álovi, protože si pořád nohou podupával do rytmu a občas přidal i hlavu. Po bagrování jsme se rozhlédli po areálu a pak se přesunuli k jezeru, kde měla probíhat rybářská školička. Hned na kraji jsme potkali Jakuba Vágnera a kluci se kupodivu nestyděli a projevili přání se s ním vyfotit. On v televizi vypadá velmi příjemně, ale že je to až takový sympaťák, to jsem netušil. Hned oběma našim klukům podal ruku a představil se jim. Pak jsem způsobil droibný trapas, protože jsem ho nechtěl příliš zdržovat, a tak jsem rychle hledal foťák a až po nějaké době jsem si koutkem oka všiml, že stojí vedle mě s napřaženou rukou, aby si potřásl i se mnou. Jako nafoukaná hvězda jsem tedy vypadal asi spíš já...:-) Myslím, že díky tomuto přítupu má ze svých fanoušků rázem skalní příznivce.

Chvíli jsme okouněli u stanoviště kaprařů v čele s kolínským Karlem Niklem, potom jsme se zastavili na místě, kde si mohly dězti vyzkoušet nahazování na cíl. Trošku oříšek představopvala malá fronta, protože jak jsme museli dávat pozor, abychom nedostali prutem nebo závažím, nějak se stalo, že nás několik lidí předběhlo. Ale zase je pravda, že ani jeden z našich kluků pak taky nechtěl místo opustit. Co se týče úlovků, byl jednoznačným vítězem Ála, protože stejně jako Andík chytil strom, ale k němu ještě přidal velké terénní auto stojící stranou a navrch ještě paní, která se tam motala.

Pak jsme se vrátili zpátky do "centra", abychom se najedli. Zatímco všechno bylo zvládnuté a domyšlené skutečně na jedničku (například bych nečekal možnost zdarma použít opalovací krémy), z obsluhy u jídla jsme byli lehce zklamaní. Kluci měli mít párky v rohlíku, já jsem se rozhodl pro lasagne a žena pro hermelín. Stánky byly spojené, pro obsluhu volně průchozí. Jenže když jsme se dostali na řadu, celkem nepříjemně se nám snažili namluvit, že dvě vybraná jídla dostaneme u nich, zatímco na párky v rohlíku si budeme muset vystát frontu hned vedle. To mi připomínalo spíš přístup státních úředníků...;-) Nakonec jsme se nějak dohodli a vše jsme dostali najednou, ale kyselým pohledům jsme se nevyhnuli. Aspoň jsme nemuseli utrácet za kyselou okurku...;-)

Po jídle jsme se chvíli zastavili u pódia, kde předvedl kouzelník pár jednodušších triků a pak jsme znovu zamířili k jezeru. Andík měl v plánu vyzvědět něco ohledně svého vytouženého biče (=speciální prut na plavanou). Došli jsme až ke zmíněnému stanovišti zařadili se mezi čekající a sledovali, jak si každé dítě během chvilky vytáhne svou rybu a pak se vymění s dalším. Už jsme měli jít na řadu, když Andík prohlásil, že si to zkusit nechce. Přiznávám, že mě trochu naštvalo, že jsme tam stáli (i když nijak dlouho), nicméně jsme to respektovali a odešli. Hned jsem ale Andíkovi řekl, že mě trochu naštval. A samozřejmě začal fňukat, že si to teda rozmyslel a že si chytání na bič vyzkoušet chce. Tím mě ale naštval mnohem víc, protože jsem nemínil vracet se zpátky a znovu čekat na řadu. Pak z něj vypadlo, že i když viděl, že se přítomní rybáři-učitelé nijak zvlášť sami od sebe nevybavovali, on měl strach, že se ho na něco budou ptát...

S tím jsme došli až k autu a pomalu se vydali domů. Při nájezdu na hlavní silnici v Církvici se o mě pokoušely mdloby, protože jsme si tam postáli někoílik dlouhých minut, než se v nekonečných šňůrách aut objevila mezera. Ála to naštěstí hned zalomil a udělal nejlépe. Jako překvapení jsme si udělali malou zajížďku do cukrárny u kačera na zmrzku a tím jsme náš výlet zakončili.

Pak už jen přežít postupně dvě fronty u semaforů u Poděbrad, kde je to opět rozkopané, a za chvilku jsme byli doma.

Show...;-)

Minulé úterý jsem s prací skončil o něco dříve, abychom se se ženou stihli přesunout do Prahy. I přes home office jsem se cestě tedy nevyhnul, ovšem tentokrát zcela dobrovolně. Večer jsme měli v plánu se zhruba po půl roce opět zúčastnit natáčení Show Jana Krause. Lístky jsem měl opět se sedmiměsíčním předstihem a stejně jako minule, i tentokrát do třetí řady, jen poučen z podzimu jsem zvolil místa "proti stolu", protože jsem si pamatoval, jak mě v září bolelo za krkem z toho, jak jsem 1,5 hodiny strnule koukal natočen vpravo.

Na nádraží nahlásili našemu spoji zpoždění, ale za malý okamžik se vlak objevil. Jsou vědfi, které člověk nepochopí (stejně jako paní v zametačské "uniformě", která kyne projíždějícím vlaku tak, jak to dříve dělal studovaný vypravčí) Do Prahy jsme ale dorazili (nechybí mi tam žádné příslovečné určení, jen konstatuji, že přestože vlaky ten den jezdily příšerně, ten náš dojel) a protože divadlo Archa není nijak daleko od nádraží, stihli jsme ještě něco sníst a potom se už přesnunout do mnísta konání. V baru jsme si dali víno, které nám chutnalo stejně jako minule a mohli jsme připít na příjemnou zprávu, kterou jsem narozdíl od té nepříjemné z předchozího týdne, ten den odpoledne dostal. Při cestě z toalety jsem se ve dveřích doslova srazil s panem Vodvárkou, který mi stejně jako minule takhle naživo přišel velmi nepříjemný a nesympatický.

Chvíli před půl osmou jsme se přesunuli do sálu a s drobným zpožděním začal program. Nejprve, tak jak o posledně, přišel pan Kraus, aby přítomné přivítal, požádal o nepořizování žádných záznamů a poté o velký potlesk a radostnou jiskru v očích, až se za chvíli objeví znovu. Vzhledem k tomu, že záznam se na obrazovce objevil hned následující den, nemá cenu vše jakkoli sáhodlouze popisovat. Hodně vtipné okamžiky přinesly především problémy se zvukem při prvním hostovi, jinak šlo o standard. Po rozloučení jsme se museli ještě chvíli zdržet kvůli pár minutám záběrů publika.

Po skončení přájemného večera jsme to vyhodnotili tak, že spěchat na vlak, který odjížděl za 9 minut, už nemá cenu, proto jsme se ještě jednou přesunuli do baru a domů se vydali až dalším spojem.

Pouťové radovánky...;-)

Minulý víkend se u nás zcela logicky odehrával ve znamení městské pouti, či přesněji řečeno slavnosti. Zatímco dopoledne si kluci užili na klasických pouťových atrakcích, odpoledne jsme se vydali k místnímu rybníku, který tradičně ovládli vodáci.

Velmi mě překvapilo, že mě Andík začal přemlouvat, abychom si půjčili kanoi a projeli se. Očekával bych, že bude mít strach. Jak je vidět, dokáže překvapit. Chvíli jsem se nechal přemlouvat, protože představa koupání se v těch pár decimetrech vody a stejné výšce bahna mě ani trochu nelákala. Obavy neskrýval Ála, takže zatímco jedno dítě mě táhlo k lodím, to druhé mě táhlo od nich. Jenže Andyho to nepřešlo a za chvíli si nás všiml jeden z vodáků a připravil nám loď. Objevili jsme se tam totiž ve chvíli, kdy byly skoro všechny nevyužité na břehu. Andy si neohroženě nastoupil, ten, kdo měl větší strach, jsem v tu chvíli byl nepochybně já. Ovšem za chvíli jsme odrazili od břehu, chopil jsem se pádla a jeli jsme zkoumat zákoutí rybníka. Zpočátku se nám plavidlo zdálo celkem vratké, ale za chvilku jsme si zvykli. Uznávám, že bylo hodně zajímavé vidět naše rybářská místa z druhé strany.

Vrátili jsme se ke břehu a žena mi signalizovala, že Ála se chce taky projet. Jiný vodák než prve pomohl Andíkovi ven a pro mě velmi záhadně mi pořád za cosi děkoval, když jsem zůstával s pádlem v ruce a posléze odjížděl s dalším dítětem (svým). Jenže Ála se bál, takže jsem nás musel co nejopatrněji otočit a vrátit se. Vodák se divil, že jsme zpátky tak brzy a já jsem si všiml, že Andy se chce projet ještě jednou. V tu chvíli mi došlo, za co mi byl mladík vděčný. On si myslel, že jsem jedním z nich a že vozím děti po rybníku. Když pomáhal ven Álovi, zavolal do davu dětí, kdo se chce projet teď. Naštěstí Andy nečekaně zabojoval, všechny předběhl a rychle se usadil. Dost jsem si oddechl, že jsem nemusel trávit mládí s cizími dětmi.

Po důkladné projížďce ještě kluci chvilku plnili přichystané úkoly a pak jsme se vydali do města. Tam se ještě svezli na koních, což bylo také vtipné, protože si každý z nich vybral menšího, ovšem pán, který to měl na starost Andymu přistavil toho největšího. Andík se ale asi bál cokoli namítnout, proto si na něj poslušně vylezl. Aspoň Ála se dostal na svého vysněného, ovšem já jsem musel vlézt do ohrádky a chodit s ním. Evidentně nebyl ve své kůži, protože se normálně nebojí. Koňů tam bylo až příliš, proto se každou chvíli zasekli v chumlu. Až později jsme zjistili, že každý z těchto záseků znamenal, že Álovi ten jeho přimáčkl nohu ke kovové zábraně a díky tomu má dosud památku v podobě velkého strupu.

Pak už nám zbývalo jen koupit vytouženou cukrovou vatu a měli jsme pro letošek splněno.

Já jsem měl ovšem ještě v plánu večerní hudební program. Nechápu, co se stalo a netuším, co koho osvítilo, nicméně po všech Stanislavech Hložkách, Josefech Devátých a podobných vykopávkách či hrůzách v minulých letech, které pro mě vždy znamenaly show stopper (jak se moderně říká) se letos v seznamu vystupujících objevily dva magnety: Alkehol a Aleš Brichta. Sice mi bylo divné, že se do poslední chvíle na jejich stránkách o zastávce u nás nikdo nezmiňoval, Brichta pak dokonce na stejný den měl uvedené vystoupení ve východních Čechách. Ovšem stačily dva správně adresované emaily na příslušné managementy a bylo jasné, že skutečně dorazí. Dokonce jsem se s předstihem dozvěděl i časy.

Večer jsem se tedy cíleně vydal pouze na své vyvolence. Se zpožděním dohrávala předchozí kapela, což mě nijak neznepokojovalo. Ovšem když se potom z pódia ozvalo, že pořadatelé mají špatnou zprávu, začal jsem tušit to nejhorší. Aleš Brichta nepřijede, údajně ze zdravotních důvodů nedokončil ani předchozí odpolední vystoupení. Jelikož vše bylo na poslední chvíli, nepodařilo se sehnat náhradu. Ovšem údajně proběhla dohoda s Alkeholem, že bude hrát déle. Jenže já jsem čekal, že to znamená, že místo hodiny se dočkám třeba hodiny a půl. Jenže to déle nakonec znamenalo prakticky jen to, že místo ve tři čtvrtě na osm začal hrát kolem čtvrt na devět a po hodině skončil. Jak je to o tom nažraném vlkovi a celé koze? Hrál déle? Hrál. Je to tak, uznávám!:-) Kromě nepříjemných známých jsem se tam setkal hlavně s těmi příjemnými a kolem jedenácté jsem nakonec dorazil domů. Telegraf jsem nikdy nemusel a ani nemusím, a navíc jsem byl domluvený s Andíkem, že ráno jdeme na ryby, takže nejvyšší čas!:-)