NADLABEM...;-)

Na minulý víkend se těšili oba naši kluci. V pátek jsem si vzal v práci dovolenou a jeli jsme do Lysé na koně. Pro Andyho šlo již o tradiční jarní výlet, Álu jsme s sebou vzali prvně.
Tentokrát mě trochu dostalo, že ulice, kde jsme vždycky parkovali zdarma, byla zahrnuta do placených parkovišť, takže se výlet rázem o 50 korun prodražil. Díky slunnému počasí bylo výstaviště narvané a, abych se přiznal, bylo to letos trochu zklamání. Koně se letos skryli pod hlavičku Jezdeckého festivalu a bylo spíš doplňkovou částí výstavy zemědělec. Zatímco dřív jsme procházeli mezi stájemi a viděli mraky koní, tentokrát jsme stáje nenašli. Jen v nové hale probíhali skoky koní přes překážky (koňák nejsem, takže název disciplíny neznám). V každém případě právě když jsme přicházeli, odjížděl kůň ze závodiště a pořadatel vyhlásil 20 minutovou přestávku. Po ní (si to) zase pár koní odskákalo, překvapilo mě, že Andymu se to líbilo, nechtěl pryč, a pak nastala pauza až do odpoledne. Prodrali jsme se tedy davem k východu, kde si ještě Andík vybral semena toho, co by chtěl pěstovat. Bohužel semínka jahod náš zahradník nenašel;-), tak se spokojil s mrkví. Přiznám se, že jsem netušil, jaká věda je vybrat obyčejnou mrkev…;-)
Pak klasika v podobě cukrové vaty a pár sladkostí a venku ještě balónek. Tentokrát dva. Překvapilo mě, že cena balónků na světových burzách klesla, protože tentokrát stál jeden pouhých 100 korun.
A potom už k autu. S Álou to šlo trochu pomaleji, ale šlo to. Cesta se trochu zkomplikovala, když v úzké jednosměrce před námi zastavilo auto, které patřilo službě, co rozváží obědy důchodcům. Než paní vyhrabala správný nosič jídla a než se potom důchodkyně z domu došourala k vratům, uběhla hodně dlouhá doba, ale co se dalo dělat. Po této neplánované pauze jsme měli ještě malé vzrůšo díky frajírkovi v bílé kšiltovce v modré oktavii (jak jinak), kterému se nelíbila naše padesátka, tak asi proto, aby se předvedl před slečnou vedle, všelijak do nás zezadu dorážel. Sorry, v obci jezdím zásadně padesát, nejsem tak bohatý, abych platil pokuty, to radši dám tobě 30 korun na poplatek za vyšetření u doktora.
Pohodová jízda zpět sluncem zalitou silnicí oba kluky dokonale uspala. Andy se ještě jako vždy nešťastně zeptal, jestli mi nevadí, když usne a když jsem ho uklidnil, bylo to, jako když stisknu tlačítko off. Nezdvořák Ála usnul bez dovolení.
Mimochodem když jsme se o výletu bavili, pořád padalo slovo Lysá. Jenže jednou Andy sám od sebe řekl Lysá nad Labem. Podivil jsem se, jak ví, že se to tak jmenuje. On se na mě podíval jako puberťák na svého přitroublého rodiče a vysvětlil mi: "No, protože se tam vždycky NADLABEM"

Cirkus King...;-)

Zatímco Andík cirkusy miluje, Ála v žádném zatím nebyl. No a protože Andy se tam prvně podíval někdy ve dvou letech, když se u nás minulý týden objevily plakáty na cirkus Astra, rozhodli jsme se, že nastal čas, abychom tam vzali i Álu.

Určitě znáte takové ty slevové servery, já se na ně začal dívat teprve před pár týdny, předtím šly mimo mě. Jenže právě minulý týden se na jednom z nich objevily vouchery na další cirkus jen asi deset kilometrů od nás. Ne nadarmo se říká: důvěřuj, ale prověřuj - zapátral jsem tedy na internetu a spatřil velmi kritické názory lidí, kteří navštívili Astru. Došlo mi, že podstatu vystoupení uvidíme na kterémkoli vesnickém dvorku. No a aspoň podle fotek se Cirkus King zdál zcela ideální. Padlo tedy rozhodnutí zakoupit vouchery. Ačkoli já se podobným radovánkám díky svému vztahu k hadům vyhýbám, tentokrát jsem se rozhodl jít taky, hlavně z toho důvodu, že se mohlo stát, že to Álu přestane bavit a manželka by pak musela odejít i s Andym. Po prostudování programu jsem dospěl k názoru, že žádného plaza bych vidět neměl. Pouze během přestávky se prý děti mohou fotit s hadem Oskarem, což nějak ošéfujeme a já zmizím.

V sobotu jsem se stavil v pokladně, abych vouchery vyměnil za vstupenky na nedělní představení. V práci mi radili, abych se zeptal, jestli s hadem bude nějaký výstup, abych se mohl připravit, ale když jsem spatřil drsný pohled pána sedícího hned vedle pokladní, dotaz jsem si rozmyslel, protože to vypadalo, že by se mohl naštvat a hodit mě Oskarovi k obědu.

Kluci akcí doslova žili, v neděli ráno dokonce Andy přiběhl velmi brzy a jeho první slovo bylo: cirkus! Ale o den dříve, když jsem mu řekl, že tentokrát jdu taky, upřímně se zhrozil a začal mi to právě kvůli hadovi rozmlouvat. V tu chvíli mi došlo, že to čtyřleté dítě (jak sám sobě pyšně říká čtyřleťák) má možná víc rozumu než já.

V neděli po desáté jsme se vypravili směr Poděbrady. Byla zima, fičel vítr, ale s pár dalšími lidmi jsme museli ještě chvilku počkat venku. Zcela odvážně jsme zaujali doslova prestižní místa hned vpředu uprostřed vedle čestné lóže. Andymu se nejvíc rozzářily oči, když spatřil první děti nosící si cukrovou vatu. Naopak Álovi se s blížící se jedenáctou hodinou oči začínaly klížit. Přesně v 11 se poloprázdné hlediště dočkalo a z reproduktorů začal hrát Michal David. Tak to bude něco, napadlo mě a vzpomněl jsem si, jak mi manželka s hrůzou vyprávěla, že v týdnu zesílila rádio na nějakou rozjuchanou píseň právě Michala Davida v domnění, že s klukama budou blbnout, jenže Andík se na ní nechápavě podíval a suše řekl: "To je pěkná blbost! Já poslouchám jenom Hosen!" Kdyby jen tušil, jak jsou si z minulosti tyto dvě hvězdy blízké…;-)

Ovšem až na zvukový doprovod jsem byl celkem mile překvapen. Přiznávám, že hned při úvodní drezúře koní jsem měl celkem strach, když jsem se jim díval z několika centimetrů do očí a další obavy ve mně vyvolal klaun číslo jedna, když si vybíral dobrovolníka (nutno podotknout, až bych řekl pochválit, že asi pro případ, že se nikdo nepřihlásí, měli v publiku nastrčeného svého člověka, takže nikdo nemusel být vystaven ničemu nepříjemnému).

Jedničkou pro mě bylo číslo s africkým slonem spojené s dvěma nečekaným zážitky - zaprvé když obcházel dokola, malá holka s předstihem rozdávala všem v prvních řadách mrkev, já se zeptal Andyho, jestli chce slona taky krmit a on kývnul, že jo. Jeho odvaha mě dostala. No a za druhé, slonovi asi mrkev nestačila a proto když sebral tu naši, rozhodl se prozkoumat manželčinu tašku položenou na sedačce. Tohle číslo zcela určitě v programu nebylo.

Pak principál vyhlásil přestávku a to byl pro mě impuls vystartovat pryč. I tuhle situaci ale měli cirkusáci celkem zvládnutou - chlapík s hadem Oskarem stál vzadu tam, odkud přicházejí účinkující. Klukům jsme u stánku koupili slíbenou cukrovou vatu a já koutkem oka kontroloval situaci. V tom nastalo zděšení, protože chlap s Oskarem kolem krku se blížil velmi rychlým krokem k nám. Zaplul jsem za stánek, chlap prošel ven. Napadlo mě, jestli náhodou nejde na záchod, odkud jsem před chvílí přišel, a došlo mi, že kdybych tam tak postával a on se vedle mě objevil, asi bych z malé rázem skončil na velké a ani bych nemusel do kabinky… Jinak se o své reakci rozepisovat nebudu.

Mezitím zřízenci postavili kolem celé manéže klec a posléze začala druhá část programu drezúrou somálských lvů. Druhý klaun, který vyplnil čas potřebný na odstranění klece, byl o poznání úspěšnější a Andík mě překvapil podruhé, protože si od něj vzal míč a snažil se ho hodit do koše. Prvně tedy úplně mimo, ale napodruhé se trefil.

Zrychlím to - z méně běžných zvířat jsme ještě spatřili velblouda, pštrosy… Zatrnulo mi, když jsem zaslechl cosi jako: Hadi se psy z Německa. Kombinace se mi zdála zvláštní, nicméně už jsem se chystal k útěku, když jsem pochopil svůj omyl. V hluku jsem jen špatně rozuměl a šlo o Heidi se psy z Německa. Ani obavy z nástupu kompletního zvěřince při závěrečném finále se nepotvrdily a my se tak v klidu mohli vydat na cestu domů.

Ála se vydržel dívat celé dvě hodiny a nejvíc na něj zapůsobila událost se slonem a taškou, o níž pořád vypráví. A navíc doma od té doby opakuje, že chce jít zase. Dokonce se jednou rozbrečel, když jsme se mu snažili vysvětlit, že musíme počkat, až nějaký cirkus zase přijede. V pondělí se manželka viděla se známou, která s dětmi vyrazila do cirkusu u nás a byla naštvaná: 3x poník, 2x bílý kůň, 3x pes. Když slyšela, co jsme viděli my, byla naštvaná dvakrát tolik…;-)

Jarní výlet...;-)

Ani v novém roce se, jak se zdá, netřeba obávat, že by se meteorologové v předpovědi počasí snad začali trefovat, takže podle plánů z minulého týdne propršený víkend se nakonec ukázal jako celkem hezký a včerejší jarní teploty dokonce lákaly na pořádný výlet.

Ten jsme si dopřáli i my. Ale popořadě. Dopoledne jsem vyrazil s klukama na drobnou vycházku, aby se provětrali. Andy už několikátý den v kuse zlobil s jídlem, přesněji zlobil bez jídla, protože jíst nechtěl. Pevná ruka nepomohla, takže jsme ho nakonec nechali hladovět. Venku si potom začal stěžovat na bolest zubu. Snad ještě pod vlivem naštvání, že nejí, jsem ho týral kázáním o nadměrné konzumaci sladkostí. Dokonce to dospělo tak daleko, že rezolutně prohlásil, že už nikdy v životě nesní ani jediný bonbón.

Během pokusu o oběd si Andík začal naříkat na bolest ucha a to už jsme zpozorněli. Ono aby bylo jasno - snad pod vlivem Álova růstu musíme být vůči různým bolístkám více méně imunní, protože o tom, že ho něco bolí, slyšíme 20x za hodinu.

Po (našem) jídle se Andy začal kroutit na gauči a nám došlo, že to asi není legrace. Na dotek jsme poznali, že má i teplotu, nicméně moderní teploměr dle předpisů EU nám ukázal 35 stupňů. Ještě než jsme se vypravili, myslel jsem na to, že nesmíme zapomenout kartičku pojištěnce, ale nakonec jsem si vzpomněl až na půli cesty, takže odpověď na otázku, zda ji manželka vzala, byla dopředu jasná. Nezbývalo než se vrátit. Manželka sice předpokládala, že nebude potřeba, nicméně já jsem byl toho názoru, že na pohotovosti ji chtít budou. Na druhý pokus jsme už nic nezapomněli a já se strašně vytočil na zpomalovací semafor v Radimi. Na to, že i když se k němu blížím rychlostí 40 km/h, tak se oranžová rozsvítí až poté, co už začínám brzdit, jsem si už tak nějak zvykl, ale abych musel na jeho úrovni opravdu zastavit na červenou a poté se barva změnila, to mě dost naštvalo. Tím spíš, že jsem do poslední chvíle čekal, že tam zelená přece jen padne a tím, že se tak nestalo, jsem to musel zadupnout a vzadu usínající Andy z toho měl málem šok.

Dojeli jsme k nemocnici a já zjistil, že na drbech o tom, že na místě rozestavěného parkoviště vyrůstají domy, něco bude. Kolín je tak podle mě jediným místem na světě, kde nemocnice nemá parkoviště. Podle značky jsme jeli dál podél zákazů zastavení, až jsme nechali auto v poli, kde v příkopu byla skládka, a asi kilometr se museli vracet po svých.

V nemocnici jsme přišli do čekárny, z níž právě odcházeli jiní lidé. Manželka zazvonila na zvonek pohotovosti a hlas sestry nás požádal o strpení. "Zatím si připravte kartičku pojišťovny!" V tu chvíli jsem se cítil děsně důležitě, neboť došlo na má slova.;-)

Sestra i doktor byli příjemní a hodní. Jednu chvilku jsem tušil problém, když pan doktor ukázal na křeslo a řekl, ať se posadíme. To mi Andy pevně stisknul ruku, ale poslechl. Nakonec ukázkově plnil všechno, o co ho pan doktor požádal a dokonce se i několikrát zasmál. Vyzvedli jsme léky a vydali se k autu.

Cestou domů jsme ještě museli Andíkovi koupit něco za statečnost a když jsme se už za tmy vrátili, pořádně mu otrnulo. Přesto bych se příště přimlouval za jiný typ jarních výletů…;-)