Harlej, Loco Loco – MSD Kolín (5.4.2019)

Zní to téměř neuvěřitelně, ale letošní koncertní sezónu jsem zahájil až minulý pátek. Ovšem koncert kapely s velkým K.

Už jsem si zvykl, že z předskokanů bývám zklamaný, proto jsem nijak nepospíchal a z domova vyrazil až v osm večer. Zaparkoval jsem a zamířil směrem ke kulturnímu domu, kde už postávaly hloučky lidí. Akorát když jsem opouštěl šatnu, začala hrát předkapela, proto jsem nakoukl do sálu. Už po chvilce mi bylo jasné, že Loco Loco se mi budou líbit. Kdybych je měl k někomu přirovnat, trochu mi připomínali Škwor v jeho začátcích a poslouchat se to rozhodně dalo, dokonce by mi nevadily ani případné přídavky. Jejich čas byl ovšem omezený na tři čtvrtě hodiny, takže kolem čtvrt na deset se rozloučili. Podium bylo upravené poměrně rychle a po asi 20 minutové pauze začalo vystoupení Harleje. V úplném úvodu byla promítnuta krátká upoutávka s instrukcemi, z níž mě pobavil hlavně pokyn, aby se přítomní pohodlně postavili. Vzápětí začalo znít tradiční intro, během nějž se na podiu objevila kompletní sestava a tradičně zahájila hitem Zfetovanej. O Harleji jsem tu psal již mnohokrát, proto dnes budu stručnější. Laťka jejich vystoupení je totiž nasazená velmi vysoko, ale zdá se mi, že se jim vždycky podaří ji ještě trochu popostrčit vzhůru. Tentokrát za zády kapely po celou dobu koncertu probíhala živá projekce, takže i ti menší vzadu měli možnost své oblíbence sledovat. Když už jsem u těch lidí, velmi mě potěšilo, že opět byli všichni tak nějak v pohodě, ne jako třeba na Třech sestrách, kam občas chodí tlupy pitomců, díky nimž jsem tuto mou kdysi nejoblíbenější kapelu odsunul z prvního místa svého pomyslného žebříčku. Zvláštní - stejné město, podobná hudba a přitom takový rozdíl...

Kromě Kolíne, Kolíne zazněly také Stánky, které zahrál Tomáš Hrbáček (zpěv) na akustickou kytaru a jelikož se přidal celý sál, dodal poté, že je to písnička, která se mu fakt povedla, akorát ostatní členové kapely mu tvrdí, že už ji někde slyšeli.

V playlistu došlo jak na staré hity, tak na ty novější a zatímco každý, kdo tomu strašně rozumí a chce vypadat děsně in tvrdí, že po odchodu Vládi Šafránka už Harlej není, co býval, já tvrdím, že ty novější skladby jsou možná ještě lepší.

Při písničce Než to s náma půjde ke dnu se objevily nad hlavami fanoušků velké nafouklé balóny, aby si s nimi pinkali, jenže jakmile se některý z nich objevil v blízkosti Tondy Rauera (kytara), skončil propíchnutý jeho trsátkem. Postupně se mu podařilo zničit úplně všechny, což rozesmálo Tomáše tak, že chvíli nebyl schopen zpívat.

Po krátké jazzové přehrávce následoval akustický set, v němž byla jedna píseň (Odcházím) věnována nedávno zesnulému bývalému frontmanovi Vláďovi Šafránkovi.

Rozhodně se ale nekončilo smutně. Přídavek obstaral Svařák, který nemůže chybět nikdy, tentokrát byl zpestřeny velkými nafukovacími panáky, kteří se kymácely do rytmu a na úplný závěr zazněla Optimistická.

Celý koncert perfektní - dobrá předkapela, skvělé hlavní hvězdy, pohodoví diváci... Nikdo mě nepolil, nepodupal, nepomlátil... Během koncertu se u mě objevil známý, protože jsme řešili nějaké detaily v rámci naší kapely a on je taktéž v naší SMS skupině. Když jsem napsal, že jsem v Kolíně, dal si dvě a dvě dohromady a za chvilku mě našel. No a po skončení koncertu jsem se pozdravil s panem O. a jeho téměř celou rodinou. Domů jsem dorazil plný dojmů někdy po půlnoci.

Za povidlovým koláčem...;-)

Poslední březnovou sobotu jsme strávili turisticky. Už dlouho dopředu jsem měl v kalednáři poznámku, že se v Jičíně koná další ročník Putování za Rumcajsem. Posléze se u stejného data ocitla další akce nazvaná Za povidlovým koláčem. Ta se odehrávala v Benešově. Ačkoli jsem se klonil spíše k Rumcajsovi, asi v půlce března jsem se doma zeptal a když jsem se zmínil o tom, že v Benešově se v cíli kromě diplomu dostává i povidlový koláč, bylo rozhodnuto. A nijak nevadilo ani to, že nejkratší trasa tam byla mnohem delší než ta v Jičíně. 30.března dopoledne jsme se tedy vydali směrem na jihovýchod od Prahy.

Cesta se nám maličko protáhla hlavně proto, že Andymu nebylo v autě úplně dobře a museli jsme udělat několik přestávek. Na jedné z nich dostal ještě další čtvrtku kinedrylu a bylo po starostech. Je pravda, že už jsem se několikrát divil, že mu pořád stačí čtvrtka, kterou mu dáváme od necelých 3 let. Několik kilometrů před cílem doprava poněkud zhoustla a pomalu jsme popojížděli v koloně. Naštěstí jsme poměrně brzy z hlavní silnice na Tábor odbočili do města a po chvilce kroužení jsme našli i místo na zaparkování.

V nedaleké školní jídelně jsme se zaregistrovali a vydali se směrem ke Konopišti. Pochod měl pár mínusů - jednak když jsme procházeli Benešovem, byl tam tak silný provoz, že jsme se chvílemi ani neslyšeli, potom jsme si v jednom úseku vůbec nebyli jistí, kudy dál a zatřetí (a to hlavně) pěší trasa přetíná právě zmíněnou hlavní silnici č.3 z Prahy do Tábora a Českých Budějovic. Vzhledem k tomu, že na ní logicky není žádný přechod, stejně tak se u ní neobjevilo žádné přechodné upozornění na "pochodníky", zdálo se mi to trochu nebezpečné. V konopištském parku to ale už bylo dobré, skupinky lidí se rozprostřely po mnoha cestičkách, takže tam byl vládl klid. Pomalu jsem došli až ke kontrolnímu místu, kde jsme si po razítku dali i oběd. Ten byl celkem chutný, jedinou chybou byly poněkud upatlané příbory a tácy.

Po jídle jsme klukům u venkovního stánku ještě koupili nanuky a my jsme si dali kávu a potom jsme se vydali zpátky do cíle. Cesta opačným směrem uběhla mnohem rychleji, jen mi bylo líto Andyho, kterého rozbolela nemocná pata. Ale nakonec to zvládl. Musel...;-) A hned se s chutí zakousl do vyhraného koláče.

Potom jsme se vrátili k autu a pomalu zamířili ku Praze. Slíbil jsem totiž klukům, že jim za odměnu ještě koupím nějaké nezbytnosti na stoní tenis, na který oba začali chodit. Po chvíli bloudění, tedy spíš jízdy rovnou za nosem, jelikož jsme netušili, kde vůbec jsme, se nám podařilo dojet až k centru Černý most. V Decathlonu jsme pořídili, co jsme potřebovali a pak jsme už mohli jet domů. Ostatně bylo na čase, protože se blížila pátá hodina.

Cesta domů už probíhala tradičně nudně, tedy až na zpestření hned zkraje D11, která je u Prahy snad po půl roce opět uzavřená. Největší vzrůšo a vlastně taková tečka za celým poměrně vydařeným výletem nastala úplně před naším domem. Vlastně ne tečka, přímo čára a pořádně dlouhá. Zrovna v místě, kde zastavujeme stálo několik lidí a bavilo se. Zastavil jsem, vyhodil blinkr, ale oni na nás koukali a nic. Rukou jsem jim naznačil, že je hezké, že uhýbají ke kraji silnice, ale že práve k tomu kraji jedeme. No a potom jsem se jim chtěl nějak vyhnout a při té příležitosti jsem celým pravým bokem líznul velkou tůji, kterou máme na trávníku před domem. Tu, kterou jsem loni hodně ořezal, aby někdo nepřejel kluky, když vychází z branky a teď má zákeřně pod jehličím schované tlustá tvrdé větve...

Díky tomu máme momentálně na celém pravém boku od předních až po zadní světla pořádný 3D efekt...

Mořský svět...;-)

Po pauze mi zbývá se ještě vrátit k jarním prázdninám, protože ani v jejich závěru jsme nezaháleli. V pátek 8.3.2019 jsem se s klukama vydal na výlet do Prahy. Trochu jsme si přivstali, protože jsme si nejprve chtěli dopřát tradiční snídani. Z ní jsme se potom zvolna přesunuli na Výstaviště. Naším cílem ale nebyla Matějská, nýbrž Mořský svět.

Hlavně Andy si už několikrát posteskl, že by tam moc rád, ale co si budeme říkat rodinné vstupné za 800 korun není právě nejpřívětivější. Ovšem těsně před prázdninami se po nějaké době opět objevila nabídka na Slevomatu a potom je to mnohem snesitelnější. Já jsem tam už kdysi byl, možná tak před 12 lety, tehdy jsem (jak jinak:-)) vyhrál dvě vstupenky a vybavoval jsem si to jen tak matně.

Jako očekávaně dobrá volba se ukázalo, že jsme vyrazili v pátek a ještě k tomu dopoledne. Bylo tam tak jen pár dalších lidí. Trochu nepříjemné bylo všudepřítomné teplo. Normálně by mi samozřejmě nijak zvlášť nevadilo, jenže když člověk s sebou musí tahat zimní bundy, je to trochu nepraktické. A nutno dodat, že teplo bylo i s bundou v ruce. V přízemí je sice prostor na odložení, ale místo není nijak hlídané.

Rybky se nám líbily, tohle je něco přesně pro kluky, kteří byli nadšení. A když jsem jim potom ještě přikoupil kalíšky s granulkami, jimiž mohli krmit ryby ve velké centrální nádrži, byli úplně v sedmém nebi.

Nakonec jsme se zdrželi o chvilku déle, protože jak jsme se chystali k odchodu, zjistil jsem, že nejbližší vlak o kousek nestihneme, proto nemělo cenu spěchat.

Domů jsme tak odjížděli po poledni a jak Andy řekl - rozhodně se to vyplatilo...;-)