První půlka dovolené...;-)

Zatímco ještě před čtrnácti dny vládlo takřka letní počasí, minulý týden nastala změna, což mě ani trochu nepřekvapilo. Měl jsem totiž naplánovanou týdenní dovolenou.
Hned v pondělí jsem si přivstal kvůli dlouho plánované návštěvě alergologa. Ačkoli si vždycky nechávám časovou rezervu, tentokrát jsem vyjel tak akorát a to se mi trochu vymstilo, protože po příjezdu do Kolína mě překvapila uzávěrka těsně před parkovištěm. Jako by nestačil déšť a tma, ještě jsem musel bloudit městem, protože jsem si všiml značky až před provizorně postaveným plotem přes silnici. Do čekárny jsem tak dorazil s dvouminutovým zpožděním, což u mě nebývá zvykem. Po klasických vyšetřeních u sestry jsem špitnul, že jsme měli v plánu ještě opakování celkových testů, dokonce jsem kvůli tomu předpisově týden nebral léky, což bylo mimochodem dost nepříjemné. Sestra se podivila, ale pak se podívala do počítače a dala mi za pravdu. Kromě obvyklé klasiky se ukázalo, že mi nově začal vadit pes a kočka, což do jisté míry řeší situaci s přemlouváním o "ťuťuňuňu-čičinku" doma. Pan doktor se trochu nečekaně rozhodl ještě pro odběr krve, takže se kratičká plánovaná návštěva s tím vším okolo docela dost protáhla. A to jsem měl ještě na dopoledne naplánovanou návštěvu zubařky u nás. Přece nebudu o dovolené sedět doma, že?! Naštěstí když jsem si s předstihem telefonicky domlouval termín, dohodli jsme se, že až dopoledne dorazím z Kolína, tak mě zkrátka vezmou. A slovo dodrželi, i když chvilku jsem si přece jen počkal. Od zubařky pak rychle domů, naobědvat se a vyvednout kluky ze školy a ze školky. Slíbil jsem jim, že budou během mé dovolené chodit hned po obědě.
Na úterý jsem měl taky s velkým předstihem naplánované přezutí kol v Brandýse. Termín jsem si ale naštěstí domluvil až na desátou dopoledne, takže po ránu jsem neměl žádný spěch a mohl v klidu i odvést kluky. Když jsem potom odjížděl, začalo pršet, ale v Brandýse bylo celkem hezky. I když na ulicích byla tradiční dopolední mela, v servisu vládla pohoda, bylo znát, že vysloveně zimní počasí se ještě nehlásí. Tím spíš mě překvapilo, že jakýmsi nedopatřením mi zapomněli umýt auto. Ale vzhledem k tomu, že v dalších dnech bylo stejně hnusně, bylo to nakonec jedno, protože by se tak jako tak hned zamazalo. Před odjezdem domů jsem se ještě stihl stavit v místních rybářských potřebách, protože při pátrání po vánoční inspiraci jsem zjistil, že zatímco polštář ve tvaru kapra, po němž Andy zatoužil, stojí na různých e-shopech kolem pěti stovek, zde ho měli o 50 korun levnější a navíc bych ušetřil i za poštovné. A vzhledem k tomu, že jde o dárek, který bych stejně musel koupit hned dvakrát (i pro Álu - stejně jako "jarní" štiku), úspora už by byla celkem znatelná. V prodejně vládl polední klid, ale měli otevřeno a k mé velké radosti měli i ty kapry. Ono totiž jde o novinku, dřív prodávali jen "lysce", ale teď krátce se vyrábí i šupináč. Takže jeden z dárků vyřešen už s dvouměsíčním předstihem…;-)
Ani po návratu domů jsem ještě neměl splněno - čekala mě odpolední tvořivá dílna ve školce s Álou. Zatímco on se tam moc těšil, já měl trochu obavy. Hlavně proto, že nejsem ani trochu výtvarně nadaný. Ála mě ale ujistil, že se budu jen dívat, jak on pracuje.
Došli jsme do školky, tam se nás hned ujaly akční učitelky, začaly nám nosit všemožný materiál a navrhly, abych jako základ oblepil listama takový papírový tubus. Takže zatímco já jsem byl oblepený úplně celý, narozdíl od toho tubusu, z nějž všechny listy pokaždé hned spadly, Ála seděl na židli a vyhlížel, kdy přijde máma, která měla podle plánu dorazit později. Ačkoli se zpravidla nijak nepotím, tentokrát jsem cítil čůrky potu na čele in a zádech, hlavně když se některá z učitelek přišla podívat, jak nám to jde. Jedna se pak podivila, že to nedrží a řekla Álovi: "No jo, ale vy lepíte suchý listy, to musíte lepit mokrý, vždyť to přece víš, to tady děláme!" Přísně jsem si změřil Álu pohledem a on hned omluvně pronesl, že to nevěděl. Celý upatlaný jsem si tedy vzal mokré listy a snažil se je připevnit. Najednou se u mě objevila nějaká malá holka, co se nudila, protože její rodiče nedorazili, podívala se, jak mi to nejde a pak mi řekla: "To ti nepůjde, to si musíš vzít suchý listy!" V tu chvíli jsem měl sto chutí celý opatlaný výtvor zahodit. Naštěstí se nakonec ukázalo, že se mýlila ona. To už jsem ale i já toužebně vyhlížel, kdy se objeví máma. Pak se nám ale přece jen trochu dařit začalo a v závěru odpoledne jsme odevzdali dvě vyrobená strašidla…;-)

Nedělní dobrodružství...;-)

Už v týdnu, když bylo jasné, že se vrátí takřka letní počasí, jsem začal vymýšlet nějaký výlet na neděli. Po chvíli jsem začal přiklánět k cestě do lesa, jenže zbývalo vyřešit kam.
Napdalo mě vydat se směrem k Sázavě, kde by se snad někde našlo nějaké místečko k zaparkování, ale nakonec žea navrhla, že bychom mohli zajet za Kutnou Horu, kde bydlí její kolegyně a už jsme tam byli. Jakmile jsem zjistil, že je to skoro stejně daleko, nebylo co řešit. Navíc je tam přímo u chaty rybník, na němž je sice oficiálně rybaření zakázané, ale zmíněná kolegyně pomáhá s jeho správou, proto by případné Andíkovo chytání stejně jako v létě nepředstavovalo žádný problém. Kluci celý nápad nadšeně přijali, akorát Andy mě začal přemlouvat, abych si vzal taky pruty. To se mi úplně nechtělo, přece jen je jiné, když chytá dítě a když chytá dospělý. Nakonec jsem se z toho vyvlékl velmi elegantně. "Álo, co bys řekl tomu, kdyby sis v neděli opravdu zachytal?" Bylo jasné, že při Álově premiéře mu budu muset trochu pomáhat, takže bych na své pruty neměl čas.
Po lehkém ponocování jsem ani nečekal, že vyjedeme tak brzy a už někdy kolem desáté jsme byli po zcela pohodové cestě na místě. Zaparkovali jsme a pokračovali kousíček pěšky, abychom si do chaty odložili zavazadla. Všude kolem se na nás usmívaly houby, takže se košíky, které kluci nesli, zlehka zaplnili.
Po krátké pauze jsme se vydali směrem do lesa. Místní nás ještě nasměrovali, protože tam, co jsme mířili původně, se právě kácely stromy. Bohužel trasa nepatřila k právě nejjednodušším, museli jsme zdolávat pořádné stráně a v závěru jsme se dokonce ocitli u potoka, který jsme museli přejít tak, že jsme z velkých kamenů udělali jakýsi chodníček a po něm jsme přešli na druhou stranu. Jenže po pár metrech na nás čekala úplně stejná překážka, proto jsme se rozhodli vrátit a zkusit jít jinudy. Po dalším kopci jsme se přiblížili k posledním stromům a ocitli se na poli. Jenže jsme vůbec netušili kde. V dnešní technicky vyspělé době to ovšem není problem, proto jsem na mobilu spustil navigaci, abychom se zorientovali. K mému překvapení po dlouhém výpočtu ukázala šipka, že jsme v Praze na Můstku. Super, to jsme si teda opravdu zašli…:-) Nevadí, jsem na všechno připraven, spustil jsem druhou aplikaci s navigací, na mě si nikdo nepřijde. Výpočet, výpočet a po chvíli šipka rozpačitě ukazuje kamsi vedle Paříže! Poznámkou, že za kopcem už musíme vidět "Eiffelovku", jsem Andíka dost pobavil. Ovšem usmálo se na nás štěstí a objevil se slabý signal a manželce přišla zpráva od kolegyně, že se právě vrátila domů, kdybychom něco potřebovali. Zavolala jí tedy zpět. Jenže vysvětlujte někomu, že nevíte, kde jste a že kolem vás je akorát les a pole! Naštěstí se nějak domluvily s tím, že nám zkusí vyrazit naproti. A za pár minut jsme ji skutečně spatřili. Společně jsme se vrátili k chatě, kde si kluci konečně mohli nahodit pruty. Andík si s sebou vzal pouze bič, Álovi jsem už doma navázal splávek v domnění, že "plavaná" pro něj bude nejjednodušší. Naprosto jsem zíral, když si Ála chtěl sám nahodit a povedlo se mu to na jedničku. Jenže přesně v duchu hesla první vyhrání z kapsy vyhání, se mu další náhozy už nedařily. Aby toho nebylo málo, dostavil se typický problem této rybolovné techniky - po několika hodech se velký kus vlasce dokonale zamotal do pořádného chuchvalce. Několik minut jsem se to snažil rozmotat, ale pak jsem pochopil, že nejrychlejší bude těch několik metrů ustřihnout a vše znovu navázat. Navrhl jsem, jestli Ála to nechce zkusit na položenou, to že se mu zamotávat nebude. Souhlasil a já si tak oddechl.
Na chvíli jsme si od rybaření dali pauzu a ještě jednou zašli do lesa. I tenotokrát jsme našli poměrně dost hub, ovšem jako vrchol všeho jsme objevili i několik velkých bedel, což jsou jediné houby, které v obaleném stavu jím i já.

Po návratu už bylo pozdní odpoledne, ale kluci si chtěli ještě jednou zachytat. Po chvíli začal Álovi poskakovat policajt a nedalo se na něm přehlédnout, jak se strašně těší, že vytáhne nějakou tu rybu. Já jsem mu taky strašně přál, dokonce Andík odložil prut a sedl si taky k nám. Vlasec před špičkou se pořád napínal, tu a tam poskočilo i číhátko, ale pořád nic moc. Najednou se ale policajt rozjel vzhůru a nadvakrát se přilepil k prutu. "Teď!" zavolal jsem na Álu a on zasekl. Prut se ohnul a on začal zdolávat svou první rybu v životě. Naštěstí byla velmi dobře zaseklá, protože chvílemi jí hodně povoloval, ale po chvíli se mi kapříka podařilo podebrat. Na jeho tváři zavládlo velké nadšení, podstatně menší ovšem bylo na kapří straně - háček držel velmi dobře a nebylo jednoduché ho vyndat. Andík mezitím rybu změřil svým nenapodobitelným způsobem +/- 20 centimetrů a prohlásil, že má 37 cm. To už byl ale nejvyšší čas kapra vrátit do vody. Ještě jednou si kluci nahodili, ale přitom už jsme začali balit, přece jen byla needle a ještě nás čekala cesta domů.
Tentokrát jsme dostali instrukce, jak se vyhnout místu, kde jsme při nájezdu na silnici minule trochu zadrhli, takže jsme za chvíli uháněli pryč. Jediný zádrhel nastal na křižovatce s hlavní silnicí do Kolína, kde z obou směrů proudily nekonečné kolony aut, ale našlo se pár ohleduplných řidičů, kteří nás postupně pustili, jinak bychom tam stáli snad do rána.
Po minulém víkendu je tedy víc jasné, že máme v rodině dalšího rybáře…;-)

Noční vzrůšo...;-)

V průběhu sobotního koncertu se z ničeho nic z davu vynořil můj známý pan K. a v rockovém hluku se zeptal, jestli bych je pak nevzal domů. Autem jsem jel sám, tak jsem se jen ujistil, že pojedeme hned po skončení.
Náhodou jsme se pak potkali na schodech, takže jsme na sebe ani nijak nemuseli čekat. Problém byl, že známý byl dost opilý. Jenže jeho partnerku zmohl alkohol ještě víc. Auto jsem měl zaparkované až u Teska, přece jen najít v Kolíně o víkendu večer nějaké rozumné místo na parkování, není sranda, doufal jsem tedy, že cestou to z nich trochu vyprchá. Než jsem odklidil jednu zadní dětskou sedačku, stihli si ještě dát cigaretu, teda lépe řečeno - stihli si ji zapálit, takže jsem potom musel čekat, než dokouří. Ale vyjeli jsme ještě celkem rozumně.
Asi nemusím zdůrazňovat, jak jsem celou cestu trnul, aby si někdo z nich v autě "neodložil" večeři. Bylo to o to horší, že máme aktivovány všechny možné dětské pojistky, takže ten, kdo sedí vzadu si nejenže nemůže sám otevřít dveře, ale ani okno. A v menu palubního počítače se mi nechtělo hledat nastavení. Ale vycházel jsem z toho, že dokud slyším mluvení je to dobré. Vpředu na mě mluvil pan K. a vzadu si sama pro sebe povídala jeho žena. Noční cesta naštěstí utekla velmi rychle a když jsem je vyložil před domem a ujistil, že si vážně noční kafe nedám, pořádně jsem si oddechl. Přes celé město jsem potom jel s otevřenými okny, aby nás ráno cestou na plánovaný výlet nepřivítal alkoholový odér.
Doma ještě probíhala manželčina "Party ženy", ovšem já jsem měl velký úkol - přesně o půlnoci byl spuštěn předprodej na listopadová představení Divadla Minor, kde na konci měsíce proběhne křest nového alba kapely Bombarďák. Ano, té, co ji naši kluci mají tak rádi. Vzal jsem si tedy noťas a koupil vstupenky. Ještě jsem měl velké štěstí, protože křest má proběhnout na dvakrát, jednou od čtyř a jednou od šesti a my můžeme jen na ten dřívější termín (přestože kluci by nejraději na oba:-)), protože se to odehrává ve všední den a byl by problém zkloubit s Andíkovými školními povinnostmi. A zrovna ten zazší termín je nejspíš zadaný, protože už takhle chvíli po půlnoci u něj svítil nápis "vyprodáno" a nechce se mi moc věřit, že by bylo víc podobných bláznů jako já, kteří by netrpělivě čekali na půlnoc kvůli lístkům do divadla.
I když kdo ví - když jsem se díval v neděli, byl vyprodaný už i ten odpolední…;-)

Horkýže Slíže, ZakázanÝovoce, Mean Messiah - MSD Kolín (14.10.2017)

Jak už tady padlo, během předchozího víkendu mě přepadl jakýsi moribundus, proto jsem nákup vstupenky na koncert v předprodeji nechával na poslední chvíli. Vycházel jsem z toho, že když je cena 280 v předprodeji a na místě pak podstatně vyšší, že se den před akcí bude ještě pořád dát koupit. Ještě ve čtvrtek jsem na stránku koukal, ale říkal jsem si, že nákup uskutečním až v pátek. To jsem pak hned ráno, ještě před osmou, navštívil stránky kolínského kulturáku a tam nevěřícně zíral na červený nápis: Předprodej ukončen. Super, to jsem jako právě prokoučoval padesát kaček? Nedalo mi to a chvilku jsem pátral na všemožných vstupenkových webech, až jsem nakonec objevil odkaz přímo na stránkách kapely. Sice lístek stál o dvacku víc než o den dříve, ale pořád o třicet míň než na místě!:-)
Do Kolína jsem nijak nepospíchal, předkapely mě tradičně příliš nezajímají. Tentokrát ovšem ta první, Mean Messiah, mě velmi mile překvapila. Trojice hrající trash metal hrála dost dobře. Ve tři čtvrtě na devět se ale rozloučila a za čtvrt hodiny se na pódiu objevila kapela Zakázaný ovoce. Už podle názvu jsem si je mlhavě vybavoval a podle načesaného zpěváka jsem je hned bezpečně poznal. Chápu, že je móda, říkat si, že hraju punk nebo punk rock, ovšem to, že si to napíšu na velké logo nad pódiem, ze mě ještě punkera ani punkrockera nedělá. Holčičí popík zůstane holčičím popíkem, i když v poslední písničce zazní stokrát "mr*ání". Takže zatímco Mean Messiah mě dokonale naladili, během Zakázanýho ovoce jsem zase málem usnul. A ten tři čtvrtě hodinový blok byl sakra dlouhý.
Asi deset minut po desáté začalo hrát intro Horkýžů, na pódiu se objevil Kuko v kovbojském jako 'KUlhavý KOkot" v doprovodu dvou slečen, prošel improvizovanými lítacími dveřmi jako do saloonu a oznámil, že s ním přišel zákon, protože tady je zákon v řiti, načež se otočil, nadzvedl dlouhý kabát a ukázal zadnici v tangách, protože měl vzadu na džínách vystřižený otvor. Kupodivu v kabátu vydržel odehrát celý concert, což asi nebylo snadné. Jako první zazněli Traja spití roboši a pak už jeden hit za druhým . Namátkou došlo na Nazdar!, Silný refrén, Motorkárska, Emanuel Bacigala, Líza a Wendy, Shanghai Cola, Náboženské zvyky, A ja sprostá, Mám v p... na lehátku, Holandská, Logická hádanka, Maštaľ… Asi po hodině se Horkýže rozloučili, ale po chvilce se ještě vrátili s přídavkem Malá žužu a L.a G. Song.
Nikdy bych nečekal, že to řeknu, ale objevil jsem velkou výhodu protikuřáckého zákona. Nemám na mysli ty prvoplánové řečičky o tom, jak mi nesmrdí oblečení, s tím přece musím počítat, když jdu někam jinam než do mléčného baru, ale hlavní pozitivum je v tom, že zatímco dřív se ke konci setu předkapel prostor před pódiem zaplňoval, tentokrát i v poslední pauze všichni kuřáci zmizí ven, takže si člověk bez problémů může zabrat takřka jakékoli místo. A to je paráda!:-)

Nabitá sobota....;-)

Po dvou týdnech jsem se konečně dočkal víkendu. Abych to uvedl na pravou míru - o týden dřív mi v pátek ve čtvrt na deset večer vyskočila horečka a následkem toho jsem prospal celou sobotu a podstatnou část neděle, čímž jsem prakticky absentoval i na oslavě Andíkova svátku. Ale dárky dostal a jeden z nich právě o tom uplynulém víkendu i vyzkoušel.
V sobotu hned ráno jsem tradičně vyrazil na ryby, ale bylo to slabé, vlastně za celé dopoledne mi zabral pouze jediný cejn. Největší podraz ovšem představovalo počasí. Věděl jsem, že bude tepleji než naposledy, kdy jsem málem umrznul, ale že bude takové vedro, že už po příchodu k rybníku se začnu svlékat, to jsem nečekal.:-) Andík přišel někdy kolem půl deváté a hned nadšeně začal připravovat nový bič, který dostal k svátku. Když jsem ho cvičně rozložil doma, chvíli jsem znejistěl, jestli jsem nevybral příliš dlouhý, ale takhle na volném prostranství u rybníka těch pět metrů zase tak strašně nevypadalo.:-)
I když Andymu žádný záběr nepřišel, nedalo se přehlédnout, jak ho nový způsob chytání baví. Já jsem uvítal hlavně to, že ačkoli chytal na plavanou, nemusel jsem mu každou chvilku rozmotávat vlasec u navijáku, takže účel, proč jsem bič koupil, byl splněn…;-) Během balení nás ještě stihla zkontrolovat rybářská stráž a chvilku předtím jsme viděli, jak do rybníka přivezli nové kapry, čili nejvyšší čas odejít, co kdybysme ještě něco chytli?!:-)
Domů jsme dorazili chvilku po poledni a rychle jsme se najedli, na odpoledne jsem měl nabitý program. Kluci původně plánovali pouštění draka, jenže na rozdíl od pátku bylo takřka bezvětří. Když jsem Álovi oznámil, že z toho asi tentokrát sejde, protože nefouká vítr, podíval se z okna a nevěřícně ukázal na chvějící se větvičku břečťanu: "Nefouká vítr? Takže ta větev se asi třese zimou, že jo?!" Pak jsem jel do Kolína do Obi a hned po návratu jsem se pustil právě do poslední části břečťanu, která zbývala na ostříhání. A nakonec ještě trávník před domem, který jsem nesekal už hodně dlouho a v němž se skrývalo mnoho hnědých pokladů…
Pak se přiblížil večer a to jsem se začal chystat na kulturní zážitek, o němž se rozepíšu dále…;-)

Rest splněn....;-)

I minulou neděli jsem zahájil u rybníka, tentokrát bylo po ránu ještě chladněji (6°C), ale protože během dopoledne nezačal foukat vítr, bylo nakonec celkem příjemně. Tentokrát dorazil i Andík, ale že bychom to v našem týmu těm rybám nandali, to se říct nedá. Dohromady jsme vytáhli jen tři cejny…
Chvíli po poledni jsme se vrátili domů, abychom se stihli posilnit na odpoledne. Ačkoli počasí doslova vybízelo k tomu, abych dodělal resty kolem zahrady, ke kterým jsem se nedostal během uplynulých ošklivých víkendů, zároveň jsem si byl dobře vědom toho, že jsme se s klukama letos ani jednou nedostali do jejich oblíbených Jevan. A protože se jejich otázka, kdy tam pojedeme, s železnou pravidelností opakovala, rozhodl jsem, že je nejvyšší čas právě teď.
Kluci si rychle zabalili všechny nezbytnosti - jako je třeba policejní plácačka, baterka, lano, umělá ruka na drbání na zádech…, do auta jsme vzali nejnovější CD od Bombarďáka a mohli jsme jet. Před domem se sice ještě odehrával další díl z oblíbené grotesky, kdy kluci těsně před odchodem jdou na malou, potom je připoutám v sedačkách a následně se zase odpoutají, protože potřebují - na malou. Ale nakonec jsme přece jen vyjeli.
V Jevanech jsme zaparkovali u rybníka a vydali se na naše oblíbené místo v místním lesíku. Je to celkem procházka, navíc do kopce, takže jsme se tam ocitli až kolem půl čtvrté. Nejprve jsem dal povel ke svačině a pak už kluci začali hledat místo vhodné pro stavbu "domečku pro skřítky". Loňský jsme už bohužel nenašli, ale pamatuju si tu radost, když jsme tam právě před rokem někdy na podzim objevili "domeček", který kluci postavili na jaře. Netrvalo to dlouho a bylo hotovo. Mezitím jsme našli i poměrně dost krásných hříbků a to i přesto, že jsme je nijak cíleně nehledali. Zkrátka byly takřka všude a my jsme o ně doslova zakopávali. Pak si kluci vyndali z batohů lana a trénovali házení na cíl. Hlavně z Álova točení nad hlavou jsem měl trochu starch, že si ublíží, ale nakonec to dopadlo dobře a kolem páté jsme se pomalu vydali zpátky k autu.
Takže jeden velký rest jsme pro letošek přece jen splnili…;-)

Mimoni...;-)

V sobotu ráno jsem se takřka na den přesně po měsíci vydal na ryby. Tušil jsem, že nebude žádné teplo, ale od brzkého jara jsem už trochu zapomněl, jaký pocit je sedět u vody v 7°C. Celkem nic moc. Naštěstí už dopředu jsme měli dohodnuto, že vyrazím sám, Andík si zachytá až o den později. Nebudu to nijak natahovat, ačkoli syn zůstal doma, já jsem chytil to samé co on. Nic. Ale vůbec nic. To se mi už hodně dlouho nestalo.
Těsně před jedenáctou jsem začal balit a za chvilku jsem byl doma. To je velká výhoda, když jsem u vody sám. Po obědě nás totiž ještě čekal kulturní program v kolínském kulturáku, kam jsem měl koupené vstupenky na představení Mimoni, s podtitulem "Představení pro děti, jaké v Čechách ještě nebylo!" I přes chvilkové obavy jel vlak poměrně načas, takže jsme se ještě stihli maličko projít po kolínském náměstí a taky jsme se podívali na nově otevřené terasy.
V kulturním dome na schodech nás přivítala obrovská modrá ryba (aby bylo jasno, šlo o kohosi v převleku) a po vstupu do sálu jsem pochopil, proč najednou z předprodeje zmizelo tolik volných řad… Ono jich totiž stačilo mnohem méně. Představení začalo přesně ve tři a já se chvilku bál, jestli bude v češtině, protože jednak venku stála dodávka se slovenskou značkou a za druhé na jevišti visely plakáty s názvem Z rozprávky do rozprávky…;-) Naštěstí jsem se mýlil. Krátký popis programu sliboval setkání s Mimoni, Shrekem, princeznou Sofií, lvem Alexem, králem Jelimanem, sněhulákem Olafem, Sidem z Doby ledové a dalšími pohádkovými postavičkami. Abyste si udělali představu, šlo o lidi převlečené za tyto hrdiny tak, že měli na hlavě umělou hlavu toho někoho. Jako první se objevila princezna Sofie, kdy hned nastal problem, protože účinkující chtěli na jeviště dvě děti z publika, ale přemluvit se nechala jen jedna malá holka, z kluků nechtěl nikdo a to ani po cíleném dotazování. Pak přišel na řadu Shrek, u nějž se už děti poněkud odvázaly a podium se dost zaplnilo. Já jsem bojoval se spánkem, přece jen ranní studený vítr na rybách udělal své. A od určité chvíle jsem navíc přemýšlel, jak dlouho to ještě tak může trvat. Odpočítával jsem si postavičky na plakátu a docela se hrozil. Občas jsem se nenápadně podíval na kluky a hlavně Andík vypadal, že se mu to líbí. Ála na židli zaujal svou typickou polohu, kdy si člověk není jistý. Po následujících mimoních přišel jediný světlý okamžik, kdy jsem se trochu probral a to když se objevila panda, která byla skutečně obrovská a já hlavně trnul, jestli nespadne dolů. Tentokrát byl totiž člověk schovaný úplně uvnitř nemotorného nejméně 2,5 metrového převleku. Naštěstí potom se začalo řešit loučení, a já si tak oddychl. Sice jsem zaslechl některé z dětí, jak si posteskly, že tam nebyl ten či ten jejich oblíbenec, ale pro mě to byla skvělá zpráva.
Myslel jsem, že hned potom pojedeme domů, ale kluci nás přemluvili, abychom se ještě stavili na dětských hřištích na Ostrově. Cestou tam jsem koupil 1,5 l petku červeného burčáku a pravidelně jsem ji povoloval, aby nedošlo nehodě.
Domů jsme se dostali kolem šesté, připravil jsem skleničky, ještě jednou opatrně odpustil vzduch z lahve a pak jsem ji pomalu otevíral. Zcela nečekaně začal červený burčák stříkat kolem dokola, takže během chvilky jsme měli nahozenou celou linku, podlahu a moje oblečení. Připadal jsem si jako ten mimoň!
Skvělé zakončení dne…;-)