Doplňky...;-)

To se takhle Pařánek rozhodl nakoupit na e-shopu věci na auto... Měl jsem vlastně úplně skvělý nápad - protože Andreásek jako každé malé dítě bude v autě pořád něco jíst a pít, odnesou to sedačky. Představa, že pak budeme jezdit se zašpiněnými potahy, na nichž se budou lesknout zbytky jídla a pití, na mě působila dostatečně odporně, proto mě napadla spásná myšlenka. Koupím potahy, které se natáhnou přes ty originální a až Anďa vyroste, jednoduše se sundají a my budeme mít v autě krásně čisto. Jenže myšlenka je někdy jednodušší než realita...

Samozřejmě jsme toho nakoupili víc, když už člověk platí poštovné, že ano?! Kromě opravdu kvalitních a ne zrovna levných univerzálních autopotahů jsem objednal také značková stínítka na boční okna, abychom Andíkovi zpříjemnili cestování a potom ještě tzv.organizér, který se dává zezadu na přední sedačku, obsahuje nějaký ten veselý dětský motiv a malý cestující do něj může vesele kopat, používat nejrůznější kapsičky, nebo jen koukat na obrázek.

Zboží dorazilo vlastně vzápětí a já jsem nadšeně rozbalil balík. První, co mě napadlo, že stínítka jsou bohužel nepoužitelná. Velikostí by se nám hodila tak spíš na přední sklo. No co se dá dělat, příště nesmím příliš věřit popisu. Hned za chvilku jsem se zarazil, když jsem do ruky vzal zabalený organizér. Tenhle jsme si přece neobjednali, protože se nám nelíbil. Navíc je o polovinu levnější, než ten náš vyhlédnutý. Největší chybou na kráse ovšem bylo to, že naúčtované to bylo "správně" - zaplatil jsem za ten dražší. No nic, nejdůležitější jsou přece potahy. Nadšeně jsem se druhý den vydal do auta a začal navlékat. Už od začátku to šlo celkem ztuha, ale myslel jsem, že je to záměr, aby se potahy neshrnovaly. Když látka došla a mně pořád zbývalo několik centimetrů sedačky, bylo mi jasné, že je všechno jinak. Zkusil jsem ještě poměřit tu zadní a tam zbývalo odhadem tak 30 centimetrů. Nějak jsem si neuvědomil, že zrovna my nemáme univerzální sedadla.

To byl zase jednou nákup za všechny prachy. Aspoň že ten osvěžovač vzduchu celkem voní...;-)

Výlet...;-)

V neděli jsme se rozhodli pro změnu a místo bezcílných projížděk jsme se tentokrát vydali na konkrétní výlet. Do ZOO.

Na cestu jsem se celkem těšil, protože tentokrát jsme měli navigaci, takže nás nemohlo nic překvapit. Už nikdy žádné bloudění! Vyrazili jsme hned ráno, protože jsme měli tip, že to se zvířata pouští a krmí. Navigace se hned přihlásila a aktuální adresa mě uklidnila, že všechno bude tak, jak jsem si vysnil. Vyrazili jsme. Šipka na displeji se mě už asi po 50 metrech, kdy jsem se vymotal na hlavní silnici, snažila nasměrovat doleva, ačkoli já jsem věděl, že máme jet rovně. Asi jiná trasa, za chvilku se vypočítá ta správná, napadlo mě. Blížili jsme se k další možné odbočce, kde jsme měli pokračovat rovně, ovšem šipka si trvala na svém. Doleva - ukazovala neodbytně.

V následujících okamžicích jsem na displeji viděl silnici, po níž jsme ujížděli, nicméně vpředu stále obrácená šipka, která mě varovala, že jedu špatně a že bych se měl otočit a vrátit zpět. Po několika dalších minutách jsem už celkem dost znejistěl, zvláště když se ikonka auta na displeji navigace objevila mimo silnici ve volném prostoru. Manželka mě ale uklidnila, že v nejhorším dojedeme jinam a pak se vrátíme domů, vždyť o nic nejde. Najednou se objevila cedule, na níž byl napsaný náš vysněný cíl. Tuším, že na značce stálo cosi o dvou kilometrech. V tu chvilku jako mávnutím kouzelného proutku se chytla i navigace. Dva kilometry před cílem...;-) Omluvou jí budiž krásná úplně nová silnice, na níž jsem se to nebál pustit ani já, a která v době poslední aktualizace mapy nejspíš ještě neexistovala.

Výlet se vydařil ukázkově a bonusem bylo, že mi to ani jednou nechcíplo. Prý jsem se pak doma usmíval jako měsíček na hnoji. A vy se divíte?;-)

Miloš Zeman skončil u objímání stromů na Vysočině, Andreásek šel o stupeň dál...;-)

Andreásek...;-)

Andreásek dnes slaví jubileum - 1,5 roku. Při včerejším koledování dal jednoznačně najevo, co si o tomto zvyku myslí (celý tatínek), nicméně zároveň prokázal, že má správné vychování. To když prababičce, která mu podávala čokoládovou výslužku, upadla jedna čokoláda na zem, aniž si toho všimla a on ji samozřejmě sebral a schoval si ji k sobě do košíku. Její další pravnuk, který dorazil později tak měl smůlu.

U našich potom dostal nejprve na výběr, ať si vezme, co chce. Hned mě napadlo, že jsem zvědavý, po čem sáhne. Jestli zvolí některou z malých barevných čokoládových figurek, které byly na kraji, nebo se natáhne po velkém čokoládovém. Tak co myslíte? Vyhrála kvantita. Výborně, Andy, z Tebe jednou něco bude!;-)

O tom ostatně nemůže být pochyb. Mám pocit, že tady jsem se o tom ještě nezmínil, ovšem seděli jsme takhle jednou ve vlaku ještě na nádraží a najednou přijížděl City Elephant (pro toho, kdo neví - jedna souprava má tři oddíly). Andík se natáhl k okýnku, nadšeně na něj ukázal a pronesl zvuk, kterým označuje mašinku. Jak tak vyjížděl zpoza odstavených vagónů, vykřikl Anďas: "De!" (překlad: dvě) a když se objevila poslední část, zvolal "Ty!" (překlad: tři) Počítat do tří v jednom roce? Slušné!;-) Počítat umí lépe než já.

I kreslit umí lépe než já - posuďte sami - když jsem se zeptal, co je to, dostalo se mi odpovědi, že pejsek. Zvládne snad někdo hezčího pejska?!;-)

Slavný malíř spokojeně odpočívá - aneb král dudlíků:

Projekt...;-)

Dnes jsem do práce dorazil jako vždy s pořádným předstihem. Tento (a ještě příští) týden má být díky jednomu velkému projektu velmi náročný. Dokonce máme zakázány dovolené a v Německu přibrali několik externistů.

V pátek jsem se kvůli bleskovému zaškolení nováčků nestihl podívat, od kolika vlastně mám, ale kolega mě telefonicky ujistil, že od šesti ne. Hlídač na recepci na mě ve třičtvrtě na sedm koukal divně, ale napadlo mě ovšem, že je to určitě pouze tím, že mu končí noční. Dorazil jsem do kanceláře, nahlásil se do systému u dveří a pokračoval dál ke svému místu. Nikde nikdo.

"Tý jo, on se určitě špatně podíval a měl jsem od šesti," prolétlo mi samozřejmě hned hlavou. Pustil jsem počítač a čekal než naběhne. Naštěstí jako správné IT oddělení máme nadupané mašiny, proto jsem už po patnácti minutách mohl otevřít tabulku se směnami, abych se podíval, kdo měl dorazit. Mezitím mi došel ten zvláštní pohled hlídače - díky tomu, že přede mnou ráno nikdo nepřišel, si určitě říkal: "Cha, frajírek, jde pozdě!" Počítač ještě chroupal a já si po celou dobu, co se mi ukazovaly přesýpací hodiny, opakoval: "Prosím, prosím, ať tam nejsem!"

Daniela. Ulevilo se mi. Ovšem jen na pár vteřin. Pak mi totiž došlo, že teď schytám ranní nášup za ní. Aby toho nebylo málo, nefungovalo připojování na uživatelské počítače a když už náhodou, pak se spojení uskutečnilo až za opravdu hodně dlouhou dobu, přičemž po celý čas byl zaseknutý i počítač toho, kdo se chtěl připojit. Když už se náhodou zadařilo, pak zase alespoň nefungovala myš - kurzor poskakoval s nečekanými pauzami, takže když jsem u uživatele chtěl něco zvolit, musel si myslet, že jsem minimálně opilý, když obklikám všechny možnosti kolem, zatímco na tu správnou se ne a ne trefit.

Ono by možná tolik problémů nebylo, kdyby se jeden kolega včera nerozhodl všechno překonfigurovat. Prý aby nás dnes nepřekvapily technické problémy...;-)

Tři sestry, M.Z.H. - Městský společenský dům Kolín, 22.4.2011

Téměř přesně po měsíci jsem včera opět viděl Tři sestry. Tentokrát zavítaly do Kolína na svou tradiční velikonoční zastávku.

Auto jsem nechal doma a do našeho okresního města se vydal vlakem. Díky tomu jsem zaslechl o jednu kapelu víc. Tedy kapelu... Přímo nad zastávkou se na zahrádce hospody konala zábava a na tabuli byli napsaní nějací místní šumaři. Akorát když jsem procházel kolem, slyšel jsem "ty jsi má láska, ty jsi můj sen..." Takovou ranou pěstí mi teda večer, na nějž jsem se těšil, pěkně začínal. Za podobné příšernosti by se mělo dávat doživotí, nebo minimálně useknout pazoury. Fuj!

Do kulturáku jsem dorazil s mírným předstihem a první, co mě napadlo, že tam není moc lidí. Je fakt, že ještě měli čas. Při té příležitosti ještě jedno fuj - snažit se rozehřát lidi na dejme tomu punkovém koncertě cédéčkem Boney M, no nevím...

Pět minut po půl deváté začali M.Z.H. Tuhle kapelu jsem pomluvil už víc než dost, takže když protentokrát vynechám své uštěpačné poznámky typu - překvapilo mě, že silnější kytarista (stejně jako basáků je jich víc, i když včera alespoň jednoho nechali doma) zahrál cosi, co vzdáleně připomínalo sólo, musím přiznat, že, pokud by konečně vynechali trapné Tajemství Daniela Landy, možná bych i byl ochoten napsat, že to nebylo až tak špatné. Aspoň kousky jako Nowak, nebo předělávka od Ramones se rozhodně poslouchat dají.

Před třičtvrtě na deset pak začalo intro Sester a poté následovala klasická smršť hitů - Tradiční Ztráta imunity, Aparát (velmi vítám), Sahulovy Věci divnej spád maj, Montér údržbář, Pumpa, Lázničky, novinka Neházej pivo... Při další Sahulovce - Lepší časy se přiznám, že jsem měl mírně husí kůži, zvlášť když jsem po očku sledoval klip, který se promítal vpravo nad podiem (za týden to budou už neuvěřitelné tři roky...) Závěr první části koncertu (pro mě pak bohužel celé akce) představovala Pijánovka, při níž se pódium vždycky pořádně zaplní.

Už od první písničky jsem si říkal, že hrajou fakt dobře. Já vím, že to tvrdím pokaždé (taky tomu tak vždycky je), jenže tentokrát jsem po nějaké době zase porovnával s Prahou, kde jsem viděl posledních několik vystoupení a rozhodně se nemohu ubránit pocitu, že se prostě umělci z Prahy chtějí na venkově předvést v co nejlepším světle. Dokonce i v posledních letech mírně znuděně se tvářící ing. Magor vypadal, že je v pohodě a že si to užívá. Rozdíl od Prahy byl taky ten, že tam se fanoušci docela řídí novým heslem - neházej pivo, zatímco v Kolíně pivo vzduchem létalo. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že to zkrátka k Sestrám už tak nějak patří, ať se mi to líbí nebo ne. No a poslední rozdíl - tentokrát nebylo v Kolíně ani zdaleka vyprodáno.

Zklamáním večera pro mě bylo, že pauzu mezi dvěma částmi koncertu nevyplnili M.R.D. se Sahulovou vsuvkou. Takhle jsem v kulturáku strávil celou pauzu a když skončila, musel jsem se už vydat na vlak. Jako každý rok, i letos mi nezbývá než si postesknout, že nechápu, proč vzhledem k příšernému nočnímu spojení akce nezačíná už někdy kolem půl osmé. Vždyť třeba v Akropoli Sestry běžně propukají kolem půl sedmé.

Příští rok mi tedy nezbývá, než vyrazit autem a abstinovat. Jinak ale za večírek velká jednička.

Vzpomínka na Sahulu:

Dvěstě...;-)

Dnes jsem se na poslední chvíli rozhodl, že z práce odejdu přesně, abych stihl dřívější vlak. Sice jsem toho měl ještě hodně na dodělávání, ale zítra je taky den a tak jako tak nestíháme. Cestou metrem jsem napsal známému, jestli náhodou taky nejede, a protože se neozval, usadil jsem se sám. Poslal jsem zprávu manželce, která mi v poledne psala, že kdybych přijel dřív, přijdou mi naproti. Ani ta se mi neozvala.

U nás jsem potom vystupoval a hned ve vedlejších dveřích téhož vagónu vidím známého, kterému jsem posílal zprávu. Hned se ke mně hrnul, tak jsem mu ze srandy vynadal, jaktože nenosí telefo, že jsem mu psal. On vytáhl své blackberry a říká: "No jo, fakt!" Tázavě jsem se na něj podíval, jestli teda jede a on bez váhání odvětil: "Jedu!"

Po chvilce, co jsem se doma aklimatizoval, dorazila manželka s Andreáskem a že se pojedeme projet. Docela jsem se už po těch několika dnech těšil, proto jsem sbalil doklady, klíče (už se mi párkrát stalo, že jsem se pro ně od auta vracel;-)) a vydal se ven. Manželka s Andreáskem mezitím už seděli vepředu (auto jsem odemkl z okna) a když jsem otevřel dveře spolujezdce, kde seděl právě Andík, podíval se na mě strašně vážně, ukázal na sedačku řidiče a pronesl: "Tady!" Bylo tedy jasné, kdo bude řídit.

Tentokrát jsme si dali premiérově úplně jiný okruh a oznámkoval bych se tak na 1- (to chcípání...;-)) V jedné vesnici jsme před křižovatkou dojeli ohromný neforemný traktor s valníkem a já říkám: "Doufám, že nezahne doprava!" Tam jsme totiž mířili my. Už za chvilku jsem si musel zahrát na věštce, protože jsem pochopil, že namá zapojená světla na valníku, takže jsem vůbec netušil, co má v plánu. Najde se někdo, kdo by se divil, že zahnul - doprava?! Tím, že mi to chcíplo;-) jsem mu dal trochu náskok, nicméně mi bylo jasné, že nemám šanci ho předjet. Přece jen i s nákladem byl dost dlouhý a proti jezdilo jedno auto za druhým. On sice jel docela rychle, ale být v patách někomu, u něhož nepoznáte, jestli bude zatáčet nebo brzdit není super pocit. Aspoň pro mě ne. Po chvilce jsem se tedy rozhodl zastavit na čemsi jako odpočívadlo. Andík se občerstvil, a my mohli opět vyrazit. Traktor už byl pryč.

Pak jsem trochu znejistěl, jestli vůbec jedu ve svém pruhu. To když mě protijedoucí auto na nádherně širokém úseku minulo snad o pár milimetrů. Hned další taktéž a do třetice jakbysmet. Pak jsme se už přiblížili zpátky k našemu městu a já se rozhodl jet přímo ukázkově. Když řidič přede mnou profrčel přes přechod, u nějž stály děti, já příkladně zastavil. Opodál stál dědek, který nás pozoroval. Děti přeběhly a mně, aby byla nějaká sranda, to zase chcíplo. Kousek od dědka se objevila nějaká bába, která pomalu taky mířila k přechodu a on k ní něco pronesl. Sice máme auto příkladně odhlučněné,nicméně mně bylo jasné, že říká cosi v tom smyslu: "Paní, ani tam radši nechoďte..." Bába věkem daleko za přechodem zůstala raději stát daleko před přechodem a tvářila se, jako že nikdy na druhou stranu ani nechtěla. Jenže já se po zmiňovaném jednom zpestření rozjel přímo ukázkově a mohli jsme vyrazit dál. Náhodu jsme si všimli táty, tak jsem mu nabídl svezení. Abych nejezdil zase tolik podle předpisů - stál jsem na přechodu. Ovšem tohle je věc, na niž se tady u nás vůbec nehraje. Tady se totiž stát může všude, jak jsem si už mnohokrát stihl všimnout, když se s kočárkem prodírám mezi zaparkovanými auty na zákazu zastavení a nevidím ani vpravo ani vlevo.

Pak jsme už zamířili domů a tachometr ukazoval 198,6 km, takže o víkendu naše auto pokoří dvoustovku. Vše nasvědčuje tomu, že dvoustovku bez nehod...;-)

Mimochodem - teď mě napadlo, že nás dneska nikdo nepředjížděl. Že bych zdolal první stupeň?!;-)

Ko...;-)

Ještě před pár lety jsem nechápal plno věcí. Jednou z nich bylo i to, jak můžou rodiče rozumět svým malým dětem. Když se mi náhodou stalo, že jsem musel chvíli dávat na nějakého opravdu malého prcka pozor, nevím, kdo z nás byl víc nešťastný - jestli on nebo já. Pokud si ještě vydržel hrát sám, bylo to v pohodě. Horší, když mi začal něco vyprávět. Absolutně jsem nechápal, co to mele.

Vzpomněl jsem si na to shodou okolností právě teď, když Andreásek pořád "mluví" a "mluví" a já mu, světe div se, rozumím.

Před televizí zavolá "ko" a já vím, že se chce dívat na pohádku o krtkovi. Během toho ho přepadne chuť na "ko" a mně tak nezbývá, než sáhnout po kousku čokolády. Při tom někdy zafňuká "ko", protože se kousnul. Ja si zatím udělám kafe v "ko", což je, jak každý přece ví, rychlovarná konvice. Pak se vydáme ven, při odchodu z domova mi připomene, abych použil "ko" - čili klíč a zamknul. Ve sklepě se sápe po opřeném "ko", a chce tím koštětem zametat. Pak ho usadíme do "ko" a s kočárkem vyrážíme ven, kde dost často potkáme i "ko", čili kočku, nebo prakticky pokaždé cyklistu na "ko" - na kole.

Nechápu, jaktože jsem tomu dříve nerozuměl...;-)

Andreásek trénuje na výlety - na to, jak řídím, se nemůže koukat...;-)

Deset dvacet Andík...;-)

Rozjezdy pro hvězdy...;-)

V závěru minulého týdne jsem se přesvědčil, že parkování před domem není zas až taková výhra. Přece jen modřín opadavý je modřín opadavý. Stejně tak si žádné ser-vítky neberou ani na ty modříny mířící ptáci, kteří po vzoru letadel v nouzi těsně před přistáním upouštějí přebytečné palivo.

Když jsme vyhrabali auto z hromady jehličí a otřeli hromadu ptačích hromádek, vyjeli jsme v pátek na další cvičnou jízdu. Už při couvání před domem jsem pochopil, že asi za volantem musím vypadat pořádně směšně, protože jakmile jsem se otočil dozadu, Andreásek dostal záchvat smíchu.

Šplhnul si u mě až tím, že se mu jízda tak líbila, že si cestou nadšeně zpíval. Když jsme po krátkém okruhu opět zaparkovali před barákem a chtěli jít domů, Andík začal strašně brečet. Nejdřív jsme netušili, co se stalo, až pak se ho manželka zeptala, jestli chce ještě někam jet. "Jo!" vzlykavě přikývl. Pochopili jsme, že jednodušší bude, absolvovat ještě jednu drobnou cestu.

Když jsme se opět blížili k domovu a já už začal přemýšlet, že nás nejspíš čeká další scéna, Andreásek začal mlaskat, což znamená jediné - hlad. Ten nás zachránil od proježděné noci...;-)

V sobotu jsem potom vezl rodiče. Samozřejmě jsem si dával záležet a shodil jsem se, až když vystoupili před svým domem a já chtěl odjet. Samozřejmě mi to chcíplo. Stane se. Někdy hned za pár vteřin, jako mně na křižovatce o kus dál. Naštval jsem se sám na sebe a se zabručením "To teda ne!" jsem zahnul na druhou stranu a vydal se na malý okruh po okolních vesnicích. Na jedné opuštěné silnici jsem potom trénoval rozjezdy. Zatím to bohužel mám pořád jako ve spotce - jednou se zadaří přímo ukázkově, potom třikrát ne. Jak jsem se tak cvičně rozjížděl, najednou se mi na displeji rozsvítil jakýsi nápis. Nejprve jsem se lekl, co se jako stalo, přece jen návod ještě nemám nastudovaný, ale vzápětí jsem si jej přečetl a zjistil, že svým divokým cvičením jsem auto tak zmátl, že pro jistotu samo aktivovalo stabilizační systém.

Jelikož jsem se i na nedělním výletě zase párkrát projevil jako pořádný chcípák, nezbývá mi, než ty svoje rozjezdy pro hvězdy pořádně trénovat...;-)

Relax...;-)

Včera jsem si dopřál den volna. Záměrně jsem nepoužil výraz dovolená, ale uvědomuju si, že ani s tím volnem to nebylo tak žhavé. Večer jsem toho měl stejně (ne-li víc) dost jako kdybych byl celý den v práci.

Omezená platnost dočasné zelené eSPéZetky se nemilosrdně krátila, proto jsem se rozhodl, že je nejvyšší čas vydat se pro tu opravdovou, plnohodnotnou. Samozřejmě vybaven informacemi, jako že je to na celý den a kdo ví, jestli to vůbec stihnu jsem vyrazil hned brzy ráno (trochu srabácky přiznávám, že jsem do Kolína jel vlakem!;-)) A skutečně - ještě bylo zavřeno a venku už stáli 4 lidi, k nimž jsem se přidal. Když se lehce po osmé otevřely dveře, postupně jsme si rozebrali lístečky s pořadovými čísly a já po chvilce koukám, že už svítí to moje. Zkrátím to - během 20 minut jsem byl venku se značkou v ruce. To mi trochu zhatilo plány, chtěl jsem si totiž ještě v místním kulturáku koupit lístek na Tři sestry (jak jinak), ale obával jsem se, že takhle brzy tam ještě nikdo nebude. Mýlil jsem se, i toto jsem vyřídil nečekaně rychle. Na seznamu (to abych nezapomněl) jsem měl ještě banku, kde jsem si chtěl zařídit drobnou změnu. Bankovní poradkyně, pod níž spadám, vše zvládla nečekaně rychle a poté, co mi ještě nabídla tisíc zbytečných produktů, jsem se vydal k nádraží, kde jsme měli sraz s manželkou.

Původně jsme nevěděli, na kdy se dohodnout (vždyť jsem měl celé dopoledne strávit na Dopravním odboru), ale nakonec jsme se rozhodli, že na mě tedy počká. Jaké bylo překvapení, když to nakonec bylo opačně.

Andreáskovi jsme nakoupili nové boty a pak taky takové drsňácké gumáky s lebkou. Je teda pravda, že se jich zatím bojí;-), ale do léta, na kdy jsou plánované, si snad zvykne. V krámě mě překvapila jedna věc. Vždycky jsem si myslel, že pobíhající dítě vadí spíš chlapům, ale zjistil jsem, že je to přesně naopak. Zatímco chlapi na něj dělali všemožné opičky, ženské se tvářily, jako by je příšerně obtěžoval.

Kolem oběda jsme obtěžkáni taškami (ještě že máme to auto - před barákem;-)) dorazili domů. Anďa to zabalil někde na náměstí, proto jsme ho museli domů vynést.

Odpoledne mě pak čekala manuální práce - musel jsem připevnit značku. Naštěstí teď už se připevňují systémem pro blbce, takže jsem to zvládl i já, dokonce čísly a písmeny tak, jak mají být (nepřekvapilo by mě, kdybych po odstoupení zjistil, že je mám vzhůru nohama;-)) a ani jsem se při tom nijak nezranil.

Navečer mě čekala ještě jedna cesta do Kolína - mladá paní doktorka se rozhodla vyzkoušet novou metodu a já jsem její pokusný králík. Nebo říkala králíček? Nebo zajíček - už nevím, každopádně si mě pozvala na večer proto, aby nás nikdo nerušil, což určitě uvítala hlavně manželka...;-)

Večer jsem pak byl rád, že už jsem doma a když se mě dnes šéf ptal, jak jsem si odpočinul, nechápal jsem nejdřív, o čem mluví. Odpočíval jsem totiž až dnes v práci...;-)

Romantika...;-)

Včera jsme měli skutečně romantický večer. Doslova za pět minut dvanáct jsme si totiž vzpomněli, že už nám zbývají poslední dva dny, abychom se sečetli.
Jako všechno, s čím nesouhlasím, nebo co se mi nelíbí, jsem i tuto akci odkládal, jak jen to šlo. Nakonec jsem ale musel ustoupit a potupně všechno vyplnit. Tedy až na položku, která nebyla povinná, i když právě tu bych považoval možná za nejdůležitější z celého dotazníku - národnost. Na druhou stranu chápu, že pokud by se každý ke své národnosti musel přiznat, ukázalo by se, jak zbyteční jsou všichni ti zmocněnci a další vyžírkové z úřadů speciálně zřízených pro jednu národnost.
Aby toho nebylo málo, musel jsem samozřejmě vyklikat formulář i za Andreáska. Snad jsem tím něco neporušil. Upřímně - mnohdy jsem se zarazil, jelikož jsem nevěděl, jaká odpověď je správná. Přece jen hrozba desetitisícové pokuty za nesprávné vyplnění se nade mnou vznášela u každé otázky. Co když nás chtěli jen vyzkoušet? Měl jsem například u otázky týkající se mateřského jazyka zvolit češtinu, nebo znakovou řeč? Vždyť Andík umí prohodit sotva pár slabik, tak jak mám poznat, jakou řečí to je?!;-)
Na závěr se přiznám, že ačkoli jsem se tedy snažil všechno vyplnit podle skutečnosti, s metrem jsem po bytě opravdu neběhal, takže není vyloučeno, že někomu bude řádně vrtat hlavou, jak je možné, že byt ve druhém patře má jiné rozměry, než byty pod ním. Ale to už ať si vyřeší jiní...;-)

Nádražačka...

V sobotu, když jsme ráno jeli pro auto, jsme z domova vyrazili dřív. Cestu jsme absolvovali vlakem (tedy celkem čtyřmi vlaky), proto jsme si museli koupit jízdenku.

Na nádraží jsme dorazili s téměř desetiminutovým předstihem a já měl radost, jak nám všechno vychází.

Dorazili jsme k výdejně jízdenek a postavili se do krátké fronty (před námi dva lidé). Během chvilky jsem pochopil, že ženská, která byla právě na řadě si vyřizuje IN-kartu. Trochu jsem v duchu zanadával, protože já, když si něco takového vyběhávám, nastuduju chvilku, kdy nejede žádný vlak, abych nikoho u výdejny nezdržoval.

Úplně nejhorší ale tentokrát bylo, že právě obsluhovala takový nádražačka, která miluje naschvály. Říkejme jí třeba stará blonďatá kráva. I my jsme s ní už měli drobný výstup, když manželce dala úplně jinou jízdenku a pak se s ní hádala, že to špatně řekla, místo, aby jí dala lístek správný. Já stál celou dobu vedle, ovšem jediný, kdo správně slyšel, byla právě stará blonďatá kráva.

Ale vraťme se k sobotě. Po několika minutách se za námi utvořila poměrně velká fronta, ale před námi se stále nic nezměnilo. Ačkoli paní měla už dávno všechno vyplněné, stará blonďatá kráva jí stále dokola vyjmenovávala výhody IN-karty. Jelikož lidé ve frontě už začínali mručet, manželka pronesla, cosi o pr*eli, z mých úst pak vylétla k*áva (jsem v posledních dnech prostě v ráží;-)), rozhodla se to zákaznice ukončit a povídá: "Jo, jo, kde to mám podepsat?" Jenže od přepážky se začalo ozývat pokračování monologu: "A pak to můžete mít třeba na kvartál..."

Nádražní rozhlas ohlásil příjezd našeho vlaku, paní zrovna podepsala a chtěla si koupit právě na tu kartu zlevněnou jízdenku (možná právě tu výhodnou, na kvartál). Jenže nastal další problém. Stará blonďatá kráva jí naučenými frázemi začala vysvětlovat, že teď si jízdenku koupit nemůže, protože tu si měla koupit zároveň s kartou a ne (deset vteřin - pozn.autora) po ní.

Zákaznici ČD došla trpělivost, poodstoupila a ukázala na frontu přes celou halu: "Prosím vás, prodejte to zatím jim..." S tím, že hned potom přistoupí k reklamaci.

Staré blonďaté krávě uděluji Kyselou prdel a zajímalo by mě, zda by si z lidí dělala takovou srandu, i kdyby nebyla schovaná za zamřížovaným sklem...

Kontrola...;-)

Oblečená neoblečená, dar nedar - s takovými věcmi se nesetkáme pouze v pohádkách. Já jsem třeba dneska zažil takovou silniční kontrolu nekontrolu. Chápete to? Ve městě, kde policajta nepotkáte za celý rok, kde místo nich stává u školy papírový panák v uniformě, aby alespoň zdálky oklamal řidiče. Spíš tady na ulici potkáte nosorožce sumaterského, který s 300 kusy patří mezi kriticky ohrožené druhy. Tak přesně v tomhle městě jsem dnes dorazil domů a manželka mi tázavě oznámila, zda se ještě pojedeme projet.

Samozřejmě jsem jel podle předpisů (co mi taky zatím zbývá;-)), za celou cestu jsme nepotkali snad žádné další auto, když najednou v opuštěné ulici kde se vzala, tu se vzala policejní dodávka. A před ní policajt... Kdo mě zná, ten ví, že sprostě nemluvím. To už musí být opravdu mimořádně výjimečná situace. "Ty v*le, no to si dělá p*del, ne?" vyklouzlo mi z pusy, když se policista zálibně zadíval na první auto snad po hodině. V tu chvíli se o mně začaly pokoušet mrákoty, když jsem viděl, jak zvedá ruku s červenou plácačkou. Zatímco jiný jezdí dvacet let a nikdo ho nezastaví, já mám třetí den auto a hned kontrola. "To si jako myslí, že ho nepřejedu, jo?" zhodnotil jsem své schopnosti trefit se na centimetr přesně. Zastavil jsem, dokonce jsem nezapomněl vyhodit blinkr a čekal, co bude následovat. Policista se blížil zezadu, já se odpoutal (hned si v duchu vynadal, že jsem úplný id*ot, protože jak mu asi teď dokážu, že jsem měl pás). Otevřel jsem dveře, vzhlédl vzhůru a na ten pohled dlouho nezapomenu. Policista s nepopsatelně sladkým úsměvem a přimhouřenýma očima milým hlasem pronesl: "Vy máte malého, tak jeďte!" Trochu jsem nechápal, navíc jsem stále generace, která má z uniformy strach, proto ze mě vyklouzlo: "To jako můžeme?" Přikývl a odešel čekat další hodinu na příští auto. Připoutal jsem se a jelikož mi otrnulo, procedil jsem skrz zuby: "D*bil, teď se tady před ním zase určitě nerozjedu!" Motor zachrčel a my jsme poposkočili o půl metru. Policista velkoryse dělal, jako že nic. Napodruhé se zadařilo a měli jsme téma rozhovoru během okružní cesty. "Hajzl!" protnula krátké ticho manželka, "on nás chtěl jen buzerovat!" Složila myšlenku do slov tak, že sám bych to nedokázal lépe.

Je pravda, že vidí auto s dočasnou zelenou značkou, čímž je jasné, že není starší než deset dní, tudíž s poměrně velkou pravděpodobností bude po technické stránce v pořádku. Řidičák ani doklady od vozu vidět nechtěl, dýchnout mi nedal, takže mě Anďa téměř jistě zachránil před potupným předváděním povinné výbavy, rozbalováním lékárničky a dalších oblíbených činností.

Andí, za to u mě máš ko¹!;-)

-----------

¹ - andický výraz pro čokoládu;-)

Přírůstek do rodiny...;-)

Tento víkend se naše rodina rozrostla o nového člena. Po týdnu, kdy po "narození" zůstal na pozorování, jsme si včera přivezli nového miláčka domů. Plechového. Stačil krátký pohled na něj a bylo mi jasné, že je stejně jako Andík krásný po tatínkovi. Stádo sta koní se snažím krotit, jak jen to jde, ale zažili jsme už i krušnější chvilky.

Stačilo, když jsem si ho měl přijet zkontrolovat o týden dříve. Slečna v autosalonu mi nabídla, že se můžu projet. Při vzpomínce na své bohaté řidičské dovednosti (X jízd v autoškole) jsem sebevědomě prohlásil: "No, to snad ani radši ne" a slečně bylo všechno jasné. Pokud snad přece jen ještě trochu pochybovala, pak jsem ji přesvědčil hned poté, co jsem se posadil za volant. Ona stála vedle, cosi mi vysvětlovala, zatímco já zavadil o spojku. Ani ve snu mě nenapadlo, že auto zaparkované z kopce, není zabržděné, pouze má zařazenou rychlost, kterou jsem já povolil a během deseti vteřin v novém autě jsem málem slečně přejel nohu a auťák naboural...

Včera ale bylo všechno jinak. Tedy až do té doby, než se po prezentaci ozvalo: "A to je všechno, tady je karta." V tu chvíli jsem si uvědomil vážnost situace - auto uvnitř a ven vedly téměř stejně široké prosklené dveře. Na můj bezradný pohled zareagovala jen manželka, a proto poprosila, jestli nám slečna vyjede ven. Té se nejspíš ulevilo, že nebude muset brigádničit s cihlami a maltou a ochotně vyjela na dvůr. A sranda skončila podruhé. Ne ale pro okolo stojící kopáče, kteří s otlaky na bradě od lopat pobaveně sledovali, jak mi auto při rozjezdu u hlavní silnice chcíplo.

V nádrži byl benzín na 30 km a jako bych cosi tušil, rozhodl jsem, že palivo doplním hned u vedlejší pumpy. Tam jsem se pro změnu lehce ztrapnil tím, že jsem bezmyšlenkovitě vytáhl platební kartu č.2, ovšem zadával PIN z karty č.1. Poté, co jsem všechny kolem dostatečně pobavil, konečně jsem zaplatil a šel opět rozdávat smích ven. Tentokrát ovšem rozjezd mnohem lepší, tak na 2-, takže super.

Jak jsem se těšil, že v sobotu kolem oběda budou silnice prázdné, brzy jsem iluze ztratil. Naštěstí jsme měli s manželkou pevně rozdělené role - já řidič, ona navigátor. Ještě, že jsme natankovali...

Zabloudili jsme hned u druhého kruháku. Manželka bezradně hledala v mapě a mně už se motala hlava, jak s ní otáčela po směru jízdy. Nakonec jsem musel zastavit u krajnice, vyhodit blinkry a cestu hledat taky. Auta, která nás míjela zuřivě troubila, tak nevím, možná se tam nesmělo zastavovat...;-) V domnění, že už víme, jsme se vydali k dalšímu kruhovému objezdu (nesnáším je) a já jsem procedil, jéžiš, to zase budu muset ... startovat. Aspoň na chvilku jsem tím prý pobvail manželku. Podle vytištěné mapy.cz (taky nesnáším!;-)) se zdálo, že z kruháku s celkem třemi výjezdy (náš a další dva), musíme doleva. To jsme taky udělali, jenže bez jakéhokoli varování (čekal bych třeba takový luxus jako označení slepé ulice) silnice skončila nedodělaná asi po dvaceti metrech přímo v poli. Už ani nevím, po kolikáté ten den končila sranda - čekalo mě totiž couvání na kruhák. Naštěstí už od dob autoškoly mi jde couvání lépe než cesta dopředu. Opět nás čekalo krásné esíčko u závor, kde nás, když jsme tam tudy jeli prvně (před pěti minutami), málem srazil náklaďák s návěsem, kterému se nechtělo točit volantem. Tentokrát ovšem byly závory dole. Brzdu jsem naštěstí našel hned napoprvé. Manželka mi sice celou dobu tvrdila, že to jsou jiné závory a jiná silnice, ovšem mně bylo všechno jasné. Dojeli jsme znovu do jakési vesnice a tam jsem odbočil někam (poslední, co jsem řešil, bylo, zda se tam vůbec smí) a tam se snažili zorientovat. To se nakonec více méně podařilo a my se konečně vydali na dlouhou cestu domů, kde mě mohlo zaskočilo snad už jen to, že kolem mě, když jsem třeba na padesátce jel pětapadesát, ostatní auta doslova létala. Jinak jsem ale žádná brzda nebyl, myslím, že 80-ka je na začátečníka, navíc ještě prvně v novém autě, slušná, nebo ne?!;-)

Ještě jsme stihli překvapit rodiče, kteří nám, aniž by cokoli tušili, od rána hlídali Andreáska, a já jsem, snad abych upozornil sousedy kolem, při popojíždění nepovolil ruční brzdu, takže zvukově příjezd plný frajeřinek, jelikož jsem si říkal, že je divné, že 4000 otáček je málo na rozjezd, a proto jsem pořád přidával.

Andreásek si auta přes okno hned všiml a uznale vykřikl "Á", jako auto! Dnes pak následovalo několik trapně nudných výletů do okolí, které jsem okořenil alespoň tím, že jsem v nepřehledné zatáčce za křižovatkou, kde to ovšem každý rád pouští, nechal chcípnout motor. Přesně když jsem se (trochu se strachem) konečně rozjel (lehkou nervozitou jsem plyn sešlápl až k podlaze, což se pěkně ozývalo kolem), objevilo se za námi auto. Tak trochu klika. Známá, u níž jsme se stavili, nám po chvíli řekla, že auto vypadá nějak sportovně, na což jsem přisvědčil s tím, že jako pro rozeného sportovce to pro mě bylo hlavní kriterium při jeho výběru. Nevím proč, ale nevěřila mi...;-)

Večer pak manželka uznale prohlásila, že jsem ne den ode dne, ale jízdu od jízdy lepší. Tak snad to tak bude i nadále.

Mimochodem, je tu snad někdo, kdo netuší, proč si fanoušek Tří sester vybral právě Renaulta? Nápovědou budiž obrázek...;-)

Švýcar...;-)

Každý němčinář to určitě zná, případně se i hrozí chvilky, kdy má prohodit pár slov se Švýcarem. Oni totiž mluví, jak bych to tak diplomaticky... jako pitomci. A teď nemyslím jejich příšernou směs němčiny, francouzštiny a já nevím, čeho všeho ještě.

Bohatě stačí, když se snaží mluvit spisovnou němčinou. To pak podstatnou část doby rozhovoru přemýšlíte, zda je cizinec mentálně či jinak postižený. Neříkám, že Češi by byli přeborníky v rychlosti mluvení, ovšem co je moc, to je moc.

Máme známého jednoho starého Švýcara, který se pravidelně delší dobu zdržuje v Česku. Často s ním nezištně prohodíme pár slov a on nás za to zásobuje švýcarskou čokoládou. Zrovna v neděli jsem ho potkal po poměrně dlouhé době, tak se mě vyptával, co a jak. Teda myslím. Přiznám se, že jsem mu tentokrát nerozuměl vůbec nic. Slyšel jsem jen cosi jako drnk brnk a z výrazu obličeje vždycky pochopil, zda se na něco ptá, nebo mi něco oznamuje. Nejhorší ovšem bylo, že si z obou způsobů mluvy vzal to nejhorší - hovořil švýcarsky a ještě k tomu příšerně pomalu.

Naštěstí jsem se ale ujistil, že chyba nebyla v mých znalostech němčiny. On mu totiž nerozuměl ani Andreásek, který seděl v kočárku, a na všechno mu tak neurčitě odpovídal hm...;-)

Visací Zámek, Pellethead - Palác Akropolis (5.4.2011)

Ani nevím po kolika měsících (nejspíš do tolika ani neumím počítat) jsem se včera vydal na koncert Visacího zámku. Zatímco na jiné kapely se zpravidla těším už dlouho dopředu, u Visáčů mi nezbývá, než se nechat překvapit. Viděl jsem už fakt hodně jejich koncertů, proto moc dobře vím, že někdy je to super, jindy nic moc. Stejně tak návštěvnost - jednou je vyprodáno a narváno do posledního centimetru, zatímco podruhé je poloprázdno. Stejně jako včera.

Téměř prázdný sál Paláce Akropolis přivítal nejprve hosty - v půl osmé dorazili na pódium britští Pellethead. Byl jsem zvědavý, co je to zač, protože jsem je doteď neznal, slyšel jsem pouze výroky typu: "Je to zároveň nejlepší a současně i nejhorší věc, jakou jsem kdy slyšel." Nakonec jsem byl celkem mile překvapen. Jednak byli úplně v pohodě, dokonce přestože mluvili anglicky, bylo jim od začátku jasné, že přece jen ne každý tento jazyk ovládá, proto toho nenakecali moc a když už, snažili se mluvit pomalu a srozumitelně. Třeba jako když děkovali kapele "Visačí zámek", nebo když převzali heslo Visáčů: "Punk´s not dead, vy volové!" Kapela si na nic nehrála, v druhé písničce trochu rušilo neustálé vazbení kytar a mikrofonů, které pak v mezeře vyřešili zvukaři. Z počátku jsem stál pod bočním balkónem, pak jsem si při dunění basy vzpomněl, jak naposledy na Třech sestrách nevydrželo světlo a s rachotem se zřítilo dolů, proto jsem radši hned změnil působiště. U mikrofonu se postupně spravedlivě vystřídali všichni, včetně bubeníka, jehož zpěv se mi líbil pomalu nejvíc. Je pravda, že během prvních několika písniček jsem měl neustálý pocit, že hrají poněkud falešně a rozladěně, pak jsem zjistil, že to bylo asi tím, že kytarista z mého pohledu vlevo hrál celou dobu klasické "španělkové" akordy. Při předposlední skladbě (tuším 79) nastal po pár taktech jakýsi technický problém u druhého kytaristy, ale po chvilce se mohla zhruba třičtvrtě hodinka dohrát. Díky Visáčům za rozšíření obzorů.

Přestavba podia netrvala nijak dlouho, protože hlavní hvězdy měly všechno připravené už od začátku, Pellethead se spokojili s malým místem vpředu. V půl osmé začalo intro Lokotraktor, během nějž kapela zaujala své pozice a hned spustila novinku Padesát. Nezkoumal jsem, kolik jim přesně je, vzhledem k tomu, že vystupují ve stejné sestavě už 29.rokem, přepokládám, že se k půlstoletí blíží. Jestli budu mít v jejich věku tolik energie, budu šťastný. Hned po padesátce další novinka - Notorikova omluva a potom několik starých prověřených hitů, jako třeba Vlasta, v jejímž závěru došlo na typický zámkovský humor, když Jan Haubert (zpěv) prohlásil, že příště Mike Pixies (kytara) přinese hanbaté fotografie Vlasty. Parkanové. Mike Pixies vyzval lidi, ať si nezapomenou kupovat cédéčka, trička, placky, načež ho Haubert napomenul, ať nemyslí jen na sebe - že si máme kupovat hlavně věci Pellethead, protože, aby měli na naftu domů do Anglie. Další pecky jako Domovnice, Kapela (má oblíbená), Hmyzák nenechali nikoho ani na chvíli vydechnout. Došlo i na tradiční chvilku poezie, kdy Haubert odrecituje několik svých básní - včera došlo na Draky (moc povedené) a Pozdní příchod domů. Během této krátké pauzy kapela naladila, Pixies vyměnil prasklou strunu, kterou mu přetrhla Domovnice a jelo se dál. Došlo na další novinku - Praha 2009, kterou ale nakonec Haubert přejmenoval na Mnichovice 2009, jelikož se basák přiznal, že ji nenapsal v Praze, ale právě kus za Prahou a před písničkou Pitomá byli diváci vyzváni , aby se zúčastnili tradiční rozcvičky, kterou v polovině předcvičuje Pixies. "Jsou místa, kde se cvičí hodně a kde se cvičí málo. Když jsme byli v Žatci, necvičil nikdo, od té doby mu říkáme město kryplů." Samozřejmě nechyběla ani Znáka punku a další pecky, bez nichž by koncert Visáčů nebyl koncertem Visáčů.

Když jsem opouštěl nakonec asi z poloviny zaplněnou Akropoli, říkal jsem si, že si to budu muset zase brzy zopakovat.

Ukázka odjinud, stejné turné:

Kňoura...;-)

Jeden kolega v práci má zajímavou náplň dne. Od rána se stará pouze o to, aby náhodou neudělal něco navíc. V poslední době to dokonce vypadá spíš tak, že si hlídá, aby neudělal vůbec nic. Zatím mu to prochází nejspíš hlavně díky tomu, že velmi hlasitě upozorňuje na jakékoli drobné chyby ostatních. Kromě toho neustále slyšíme nářky, co ho právě zase bolí. Samozřejmě tak, jak to ještě nikdy nikoho nebolelo.

Naposledy to byla noha. Utrpení, chudák nemohl udělat ani krok, proto jen z dálky organizoval, kdo a kdy má otevřít, případně zavřít okno, kdo mu má donést papíry z tiskárny atd. Dokonce přicházel později do práce, protože jak se mu špatně chodilo, nemohl stihnout vlak. Že by kvůli bolesti nohy nemohl vstát o několik minut dřív?

V každém případě jsme ho pěkně prokoukli díky obědům. Zatímco všichni chodíme buď do jídelny několik metrů od kanceláře, případně do pizzérky asi 2 minuty od naší budovy, on si oblíbil hospodu, již jsme všichni ostatní zavrhli, neboť je na půlhodinový oběd daleko. No a kolega při vidině vrchovaté porce, které tam prý dávají, nejen že zapomněl kulhat, on zapomněl i na to, že část cesty vede přímo pod našimi okny. Kdo by čekal, že chudák bude během pajdání bolestí křivit obličej (tak jako v kanceláři), ten by se mýlil!

On totiž cestou tam i zpět utíkal. Od vchodových dveří jsme po návratu ale opět slyšeli známé kňučení...;-)

Génius...;-)

O víkendu jsem byl opět nafouklý. Ne, že bych jedl luštěniny nebo cibuli, jen jsme si prohlíželi knížku o vývoji dítěte a já se musel dmout pýchou.

Ve dvou letech by prý dítě mělo umět samo jíst lžičkou (samozřejmě zatím s bryndáním), popoběhnout, hrát si na písku. Taky ho v tomhle věku baví lézt na prolézačkách, daří se mu postavit věž z několika kostek, dokáže vkládat různé tvary do do různých otvorů, pomáhá s úklidem - třeba zametá, vydrží si hrát samo, zkouší různé čáry tužkou, když mu někdo čte knížku, umí ukázat něco z děje na obrázcích. Náš malý génius tohle všechno zvládá už několik týdnů (teď je mu rok a pět měsíců).

Kromě toho šel ve vývoji ještě dál. Co je to pro něj hraní na písku, od toho má přece lidi! Takže jsme byli na pískovišti před barákem, kam jsme šli dělat bo (babovičky) a nakonec to dopadlo tak, že Andík stál nade mnou a jen ukazoval: "Tady! Tady". A já poslušně plácal bábovičky všude, kam si usmyslel. Když už jsem měl pocit, že se tam nevejde žádná, on ukázal na škvírku mezi dvěma jinými a opět: "Tady!" Nakonec už se opravdu žádná nová nikam nevešla, tak se Andreásek rozhlédl po všech těch výtvorech, zamával, řekl:" Pápá!" a postupně je zbořil. Pak se na mě vítězoslavně podíval: "Tady!" To jako, že už zase mám místo, kde si můžu hrát.

Pak už mě ani nemůže překvapit, že máme doma plynové kotě. Co to plácám? Podíval se na kotel a s úsměvem prohlásil: "Kotě!"