Dětský den...;-)

Pokračuji v restech...;-)

První červnovou neděli jsme s klukama vyrazili do Šestajovické svíčkárny. Andy už tam byl podruhé, pro Álu se stejně jako pro mě jednalo o premiéru.
S ohledem na Dětský den jsme vyjeli poměrně brzy, protože bylo nadmíru jasné, že až se Pražáci vyvalej z postelí a začnou přemýšlet, kam s dětmi vyrazit, toto bude jeden z možných cílů. Na ani ne půlhodinové cestě nebylo co zkazit, u nás najedu na dálnici, kousek odtamtud sjedu výjezdem na Úvaly a jsme skoro tam.
Tak si tak jedeme, když na bůhvíkolikátém kilometru se na nás směje značka práce na silnici a celý pruh na Prahu byl sveden do protisměru s lehce omezenou rychlostí. Poměrně dlouho jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost. Přesně do té doby, než jsme v uzavřeném pruhu míjeli sjezd na Úvaly. Jeden by čekal nějaké upozornění třeba na předchozím sjezdu, ale to by chtěl asi moc. Dojeli jsme tedy až na Černý Most a museli se vrátit. Trochu zajížďka, ale kluci byli v pohodě.
Na místě jsme si to užili, kluci si vyrobili svíčky, mýdla a perníčky a po prohlídce mini Zoo jsme se vrátili k autu. Akorát jsem chtěl vyjet z řady, když kolemjdoucí pán na mě cosi ukazoval. Hned v první vteřině mi došlo, že se před chvílí Ála zajímal o otevírání dveří a taky že jo, než jsem se usadil, už si ty svoje otevřel. Ono by mi sice začalo pípat a blikat upozornění, ale až po rozjezdu, takhle to bylo bezpečnější.
Přejeli jsme do Újezda na oběd. Andy si jako obvykle vybral sladké jídlo, Ála zvolil řízek. Obsluha byla velmi příjemná, jen Ála ji vyvedl z míry, když mu přinesla talíř s kaší a řízkem, protože zamračeně a zcela vážně pronesl: "Ta kaše je nějaká mokrá!" Servírka se na něj nešťastně podívala a snažila se mu vysvětlit, že to je "máslíčko". Ála se ale tvářil nesmlouvavě. Nakonec mávnul rukou a číšnice to pochopila, že tedy může odejít. Na Andyho začal silně působit ranní kinedryl, takže nezbývalo, než jít napřed a počkat venku, kde se po chvilce trochu rozkoukal.
Cestou domů potom oba kluci podlehli únavě a tvrdě usnuli…;-)

Návštěva...;-)

Je na čase dát do pořádku nějaké ty resty. Takže zpětně k přelomovému víkendu. Přelomovému z května na červen.

V sobotu jsme se vypravili na výlet k příbuzným ve východních Čechách. Kluci se jako obvykle již několik dní předem velmi těšili. Sice mluvili o strejdovi, tetě, králících a pejskovi, ovšem později mi došlo, že není až tak úplně jisté, zda jim v neposlední řadě nešlo také o tradiční zpáteční návštěvu McDonalda na kraji D11, kterou nikdy nesmíme vynechat…;-)

Na této trase je zajímavé, nebo spíš stojící za zmínku, že cestu tam i zpět absolvujeme proti sluníčku. Ráno jedeme na východ, večer se vracíme na západ. I tentokrát jsme vyjížděli se sluncem. Cesta ubíhala bez problémů. Oproti jindy se mi zdál mírně silnější provoz a jeli jsme 150-kou v pomalém pruhu, protože v levém se jezdilo ještě mnohem rychleji. Na konci D11 jsem si trochu zanadával, protože na sjezdu v zatáčce stálo odstavené auto, těsně u něj trojúhelník tak, aby byl vidět až na poslední chvíli a kolem auta postávaly čtyři slečny, upravující si make up. V tu chvíli se ukázal mužský a ženský pohled na věc. Zatímco já utrousil cosi o blbých krávách, který fakt nechápu, a na které se podíváme večer v televizi v reportáži o nehodě na D11, manželka souhlasila, nicméně jí hned bylo jasné, že mají poruchu, zavolaly si asistenční službu a teď čekají příjezd nějakého fešáka…

Někde za Hradcem se začalo zatahovat a do cíle jsme se blížili, jako by byl schován v temných mracích. Značky o podmáčené vozovce s říčkou přes silnici připomněly nedávnou povodeň, ale my už byli na místě.

Příjemný den utekl jako obvykle velmi rychle a až na pár dešťových přeháněk jej nic nekazilo.

Na zpáteční cestě kluci usnuli, takže jsem se radoval, že odpadá nutnost kontrolovat zdravotní stav kluků vzadu při každém zakašlání. Z usínání při velmi poklidné cestě mě probral jen jeden úsek, nevím už přesně kde, zato situaci si pamatuju velmi přesně. Zafungovala taková ta klasika, kdy na prázdné silnici v tom nejužším a nejméně vhodném úseku potkáte třeba náklaďák. To se sice nestalo, za to jsem dojížděl cyklistu, který samozřejmě, jak je nyní zvykem, jel tak, že mu patří silnice. Ačkoli se blížilo auto v protisměru, vzhledem k šíři vozovky jsem si říkal, že se vejdu. Jenže to by ještě nesměli jít po krajnici dva chodci vedle sebe, které cyklista předjížděl ve stejný okamžik, kdy jsem já předjížděl jeho a kdy se řidič v protijedoucím autě rozhodl neuhnout ani o milimetr. Ale vešli jsme se nakonec všichni.

Domů jsme se vrátili se zapadajícím sluncem, a druhý den nás naši přivítali s tím, jak pěkně nám vyšlo počasí, když celý den svítilo sluníčko. No, my víme své…;-)