Nedělní lámání rekordů...;-)

Ze soboty na neděli se měnil čas a zatímco většina lidí to proklíná, protože je čeká kratší noc, já se vždycky těším, protože doufám, že aspoň chvilku budu vstávat v normální hodinu. Jenže opak byl tentokrát pravdou. Vnitřní hodiny se mi přesunuly asi na druhou stranu a já byl vzhůru ještě dřív než obvykle. Před půl čtvrtou. Co dodat...

Před šestou jsem si udělal snídani, v sedm probudil zbytek rodiny a vydal se k rybníku. Nikde nikdo, naprostý klid, mohl jsem si vybrat jakékoli místo. Původně jsem si myslel na jiné, ale nakonec jsem se vrátil tam, co vždycky. Nahodil jsem pruty a čekal, co se bude dít. Přece jen - vždycky jsem měl nejvíc záběrů, když bylo hnusně a fičel vítr.

Jenže první kapr na sebe nenechal dlouho čekat. Ve tři čtvrtě na devět jsem podebral krásného lysce přes 50 centimetrů. Na břeh se mu vůbec nechtělo. Za chvíli jel kolem na kole rybář, kterého často potkávám a asi zdálky viděl, že jsem měl na břehu kapra. Ptal se, jestli jsem si ho nechal, ale já jsem odpověděl, že ne, že jsem ho pustil. A dodal jsem, jak byl velký. Jindy upovídaný chlap nebyl schopen slova a dokonce bych řekl, že na mě trochu divně koukal.

Skoro přesně za hodinu po prvním úlovku jsem zdolal podobně velkého šupináče. A to byl teprve začátek. Další přišel za 30 minut a čtvrtý hned po něm, ještě jsem ani nestihl připravit prut a rozjel se mi ten druhý. Dokonce ani podběrák jsem ještě neměl položený po ruce. To už se rybník zaplnil a kolem dokola sedělo asi tak deset rybářů. Bez přehánění prohlašuju, že jsem nevěděl, co dřív, čihátka u obou prutů poskakovala na střídačku i na stejno. Další půlhodina a další šupináč. Pak trochu pauza, šestý na sebe nechal čekat skoro 45 minut!:-)))

Jeden rybář mezitím vedle vytáhl kapra. To byl ostatně jediný kapr, který za celé dopoledne zabloudil na jiný prut než na můj. Ono to asi vyznívá trochu nafoukaně, ale já jsem spíš překvapen. Z druhé strany se dva rybáři přestěhovali do těsné blízkosti ke mně, dokonce si převázali pruty z plavačky na položenou v domnění, že jim to půjde jako mně. Ale nijak jim to nepomohlo. Za čtvrt hodiny se objevil sedmý kapřík a dvacet minut po něm osmý. Začal jsem balit. Kefír ke svačině nebyl dobrou volbou a dost mě rozbolelo břicho. Osm kaprů za 4,5 hodiny, to je, myslím, slušný výkon! Ostatním zabral pouze ten jeden jediný. Tak já nevím, no, to je asi klika...;-)

Akorát při balení jsem měl problém se skládáním podběráku, který se jaksi zasekl. Upřímně - kdybych tušil, že budu tahat poměrně velké a těžké ryby, asi bych investoval víc. Jenže já čekal, že povětšinou zůstane suchý a když už tak nějaký ten drobek, který se do něj bez problémů vejde. Dokonce jsem zvolil jemnou síťku, aby ty ryby rybky nepropadávaly. Jenže teď už za těch pár vycházek k vodě má zdeformavené očko, které pomáhá držet síť.

No jo no, když se tam některý z kaprů ani nevejde, to je pak těžké!:-)

Sobotní rybaření...;-)

Po obědě nás čekala výprava na ryby. Šli jsme jenom s Andíkem, Ála měl dorazit později. U rybníka se dopoledne konala brigáda, tím víc mě překvapilo, že už po jedné hodině odpoledne byla skoro všechna místa, kde se dá chytat, obsazena.

Problém je, že když chytáme s Andym oba, potřebujeme širší místo, abych mohli být u sebe. Obešli jsme celý rybník a nakonec skončili úplně jinde. Takovou návštěvnost jsme nečekal ani ve snu a docela mě to zneklidnilo, protože je mi jasné, že se někdy nejspíš i stane, že místo nenajdeme žádné a půjdeme domů. Nahodil jsem si jeden prut a pomohl Andíkovi s jeho udicí. Jenže tentokrát mu to trochu ulétlo a chytil strom vedle sebe. Čili první nához dopadl stejně jako ten poslední minule, akorát o pár metrů jinde. Andy z toho byl špatný, já jsem se ho snažil povzbudit a převázal jsem mu háčky. Mezitím se začal balit chlap, který seděl na "našem" obvyklém místě. Chvilku jsme tedy počkali a hned se přesunuli. Andík si naprosto ukázkově nahodil a já jsem přenesl zbytek věcí.

Největší překvapení mě ale teprve čekalo. Po jednom z nahození jsem vyrovnával vlasec, abych poznal záběr a hned jsem měl pocit, že mi tam něco škube. Položil jsem tedy prut do vidliček a čekal. Jenže čihátko neustále padalo dolů. To je právě věc, které se vypnutím vlasce vždy vyhnu. Tak jsem tak vyrovnával průvěs mezi očky prutu a bylo mi jasné, že nějaká ryba před sebou strká asi krmítko směrem k našemu břehu. Jenže ono to vypadalo, že za chvíli na ten břeh snad vyleze!:-) Najednou se vlasec napnul, čihátko ťuklo do prutu a já zasekl. Jenže zatímco jsem měl nahozeno několik desítek metrů daleko směrem vlevo, voda se zčeřila vpravo kousíček od břehu. Předpokládal jsem že je to nějaká malá rybka (dřív by se řeklo bílá ryba, jenže si nejsem jistý, zda se tento výraz ještě vůbec smí používat), ovšem u břehu jsem zjistil, že jde o malou štiku. Tak kolem 30 centimetrů. Ale asi jí chutnalo, sežrala mi celý jeden návazec včetně plného krmítka a druhý háček měla hluboko uvnitř. Doteď nechápu, že vlasec vydržel. Jenže zbavit ji háčku nebylo jen tak, protože i malá štika má hodně ostré zuby. Vyprošťovač háčků nepomohl, nakonec jsem to zvládl peanem. Vůbec na to, jak byla ta štička mladá, měla v životě zatím smůlu, protože z jedné strany ji na boku zdobily velké jizvy, jak ji nejspíš chtěla překousnout jiná ryba. Příroda je drsná. Jelikož jsem ji na břehu trápil poměrně dlouho, už jsem si ani neudělal fotku na památku, bál jsem se, že by to mohl být její konec. Po vhození zpátky do vody zůstala nějakou chvíli ztuhle na místě, ale nakonec pomalu zmizela v hlubinách. No, hlubinách...:-) Andík měl radost, že spatřil naživo další rybí druh, ale trochu ho mrzelo, že to přišlo zase na můj prut. Uklidnil jsem ho alespoň tím, že jsem si povzdechl, že musím zase vázat. To bylo tedy chytání...

Po nějaké době se na lavičce za námi strhla jakási slovní přestřelka mezi místním feťákem momentálně číslo jedna a dalším asi o 1-2 generace starším. Jeden tomu druhému něco vypil nebo vyfetoval a padala tam tak sprostá slova, že jsem některá neznal ani já. Doufám, že naši kluci je brzy zapomenou. Naštěstí po několika minutách zavládl opět klid.

Nakonec jsem vytáhl i jednoho kapra a bylo mi moc líto, že Andík odcházel bez jediného záběru. Pokud mi někdo dokáže vysvětlit, v čem je problém, budu mu vděčný. Stejná nástraha, stejná návnada, stejné místo. A jednomu berou, druhého ignorují... A to jsem ještě netušil, co mě čeká v neděli...;-)

Když jsem balil, slyším, že Ála někoho nahlas pozdravil, otočil jsem se tedy a přistoupil ke mně starší chlap se slovy: "Dobrý den, rybářská stráž..." No vida, tak už jsem byl po letech i prvně kontrolovaný a Andík už má taky razítko...;-)

Jo a cestou zpátky jsem objevil něco zajímavého, co jsem ještě neviděl:

Předvelikonoční vyrábění...;-)

V sobotu jsme ráno opět vyrazili do šestajovické svíčkárny. Provoz byl poněkud hustší, než když jindy jezdíme v neděli a v posledních asi 200 metrech jsem dokonce špatně odbočil, tedy zapomněl jsem odbočit a jak jsme míjeli tu ulici, Andík mě upozornil, že jsme měli zahnout. Má lepší orientační smysl než já! Protože za mnou jelo auto, musel jsem pokračovat, ale hned o pár metrů dál se dalo zahnout na druhou stranu mezi domy, tak jsem tam vjel, že tam se určitě otočím. Taková ta malá zapomnutá ulička, kudy projedou nanejvýš dvě auta za den. Kdo mohl tušit, že jedno z nich budeme my a druhé se objeví hned za námi, takže jsme museli jet ještě o kus dál. Před svíčkárnou jsme zaparkovali a dali si sváču. Kluci sledovali paní, která přijela chvilku po nás a stále nebyla spokojená s tím, jak stojí, proto pořád přeparkovávala. Já jsem se jí nesmál, taky nejsem z těch, kteří to dají napoprvé se zavřenýma očima. Akorát mi bylo líto, že to vypadalo, že ji sleduju jako každý jiný chlap ženskou za volantem a z jejího výrazu bylo jasné, že ji to znervózňovalo ještě víc.

Tentokrát jsem činnosti v areálu svíčkárny naplánoval mnohem lépe než jindy. Zpravidla totiž něco vyrobíme, pak čekáme, než to ztuhne nebo uschne, pak se přesuneme jinam a tam totéž a čas letí. Tentokrát jsme vyrobily velikonoční výzdobu a než jsme si ji mohli vzít, prohlédli jsme si zvířata. Potom jsme zamířili do čokoládovny, všichni jsme si vyrobili tabulku čokolády a než nám vychladly, stihli jsme si ozdobit svíčky a namíchat koupelovou sůl. Pak jsme vyzvedli čokoládu, hned vedle si dali horkou čokoládu, která klukům opravdu hodně chutná a bylo hotovo. A to ještě nebylo ani dvanáct.

I když jsme toho tentokrát vyrobili víc než dost, domů jsme dorazili někdy po půl jedné a to byl, myslím, náš rekord...;-)

Premiéra...;-)

Úplně jsem se zapomněl pochlubit, že Andík minulý čtvrtek úspěšně absolvoval přezkoušení na rybářském kroužku a jako jeden z prvních tak s velkým bodovým předstihem před ostatními získal povolenku. Myslím, že je i jedním z nejmladších rybářů u nás vůbec.

A protože v neděli ráno tak trochu nečekaně svítilo sluníčko, změnili jsme plány a vydali se k rybníku, aby si Andík prožil svůj rybářský křest. Počasí nám alespoň zpočátku vyloženě přálo, takže jsme zabrali pěkné místo, kam jsme se oba vešli (byl s námi i Ála, ale ten samozřejmě bez prutu) a dali se do chytání. Oproti předchozímu dni bylo záběrů podstatně méně, asi ryby berou hlavně za větru, ale nějaké to popotahování se dostavilo. Pak jsem si potřeboval odskočit, poprosil jsem Álu, ať mi zatím pohlídá pruty a odběhl jsem ke stromu. Po chvíli se otočím, nadálku vidím číhátko přilepené k prutu a Álu, jak pozoruje svět kolem. Dal jsem se tedy do sprintu a za chvilku už zdolával prvního šupináče. Přitom jsem si povzdechl, že je zvláštní, že nebzučela brzda, že ji Ála neslyšel. Ten mě ale usadil, když v klidu pronesl, že nějaké bzučení slyšel...:-)

Kapra jsme vrátili do vody a za chvilku začal poskakovat policajt na Andíkově prutu. Stál jsem u něj, abych mu mohl případně poradit, když záběry ustaly. Rozhodl se, že prut vytáhne. Jak tak navíjí, sleduji vlasec, jak řeže hladinu a najednou jsem nemohl přehlédnout, že nějak nezvykle mění směr do strany. Po chvilce se ozvalo šplouchání a já Andymu s radostí oznamuji, že táhne svou první rybu. Pověsil se mu tam malý cejnek a odevzdaně čekal na svůj osud. Andík měl samozřejmě velikou radost a po vyfocení jsme rybu pustili zpět. Ála se právě projížděl po silničce na kole a když zjistil, že rybu už nestihne, dal se do pláče. Pak se ale spokojil aspoň s fotkou. Jak jsem se tak motal kolem Andíkova prutu, propásl jsem záběr na svém. To nevadí, přijde další.

Pak jsem si všiml, že k nám po břehu míří známý s dětmi. Dali jsme se na chvíli do řeči, jenže čtyři děti, to je docela cirkus a do toho mi zabral další kapr. Nemohl jsem se přes malé kluky dostat k záseku, po prutu tedy skočil známý a pak mi jej předal. Kapr tam kupodivu zůstal, čemuž jsem se divil, protože zásek přes povolenou brzdu byl vlastně o ničem. Kapra jsem po vytáhnutí na břeh opět pustil a návštěva odešla. Začínalo lehce pršet. Chtěl jsem naposledy přehodit pruty a jak tak ten jeden vytahuji, vidím přesně stejnou situaci, jakou měl během dopoledne Andy - vlasec ve vodě začíná zvolna měnit směr a já zjišťuji, že na háčku celou dobu odevzdaně čekala rybka. Pro změnu malý lín, kolem 25 centimetrů. Celé mě to pobavilo hlavně proto, že den předtím se Ála podivil, že pořád tahám jen kapry a nikdy nepřijde nic jiného. Přání se mu tedy splnilo!:-)

Strašně jsem chtěl, aby nějaký menší kapr zabral i Andíkovi, přece jen je to trochu jiné, když ryba trochu bojuje, ale ačkoli jsme chytali přibližně ve stejných místech a na stejné žrádlo, kromě toho cejnka mu nezabralo nic. Nechápu.

Začal jsme balit a Andík si zatím procvičoval nahazování. Šlo mu to celkem dobře, proto mě hodně překvapilo, když najednou naprosto nepochopitelným způsobem chytil strom vedle sebe. Netuším, jak to dokázal. Kdyby za sebou, před sebou, nad sebou, ale tohle? Nedělal jsem z toho ale žádnou vědu, o nic nešlo, ty dva háčky nestojí za řeč a olůvko se k nám po vlasci vrátilo.

Bohužel jsem si neuvědomil, že balení dvakrát tolika věcí (ačkoli jsme tam spolu, jsou určité položky, které musí mít každý rybář u sebe, proto jsme toho táhli poměrně dost) zabere taky mnohem víc času. Do toho déšť postupně zesiloval, ale zvládli jsme to a za chvilku už odcházeli domů.

Ještě mi přišla zvláštní jedna věc. V závěru našeho chytání se usadila dvojice důchodců přímo před námi. Než si stihli vybalit pruty, já jsem ty své přehodil poněkud blíž, abychom se nezamotali. Taková základní ohleduplnost. Tím spíš mě překvapilo, když dědek nahodil za půlku až k nám. To jako neviděl, že sedíme?

Nebo prostě některým důchodcům je nějaké slušné chování nejen v MHD ale i u vody naprosto cizí?

Hrdý rybář

Odveta...;-)

Po nočním koncertním zážitku jsem se v sobotu ráno probudil s železnou pravidelností velmi brzy a rychlým pohledem z okna se ujistil, že tentokrát se předpověď vyvedla. Pršelo. Připravil jsem si snídani, ale než jsem ji stihl dojíst, déšť ustal. V noci jsem ženě říkal, že ráno půjdu na ryby a i když mi bylo jasné, že to brala spíš jako fór, rychle jsem si připravil vše nezbytné a vyrazil. Už někdy před osmou jsem nahazoval. Jako jediný blázen u celého rybníka. Postupně začal foukat docela slušný vítr, ale to mě nemohlo odradit. Vždyť u mě ryby mají vroubek z minulého víkendu!:-)

Tentokrát jsem se na ně vyzbrojil poněkud lépe, pruty jsem převázal a opatřil krmítky. A první záběr na sebe nenechal dlouho čekat. Bohužel někde na půli cesty se mi vyvléknul. Stejně tak ten následující. Nezbývalo, než změnit taktiku, a proto jsem povolil brzdy na navijácích. Hned další záběr ukázal, že to bylo správné rozhodnutí, po ráně číhátkem do prutu se rozjel i vlasec. Chvilku jsem počkal a zasekl. Tentokrát úspěšně. V porovnání s úplně prvním letošním chytáním se ryby docela probraly a na břeh se jim nechtělo. To jsem uvítal hlavně proto, že jsem se při zdolávání ve větru zahřál. První sobotní bojovník měřil kolem 43 centimetrů. Vzpomněl jsem si, že pán, který vede místní dětský rybářský kroužek, můj minulý hattrick 46, 47 a 48 cm okomentoval slovy, že kapři takové velikosti na našem rybníku běžní nejsou. Tohle ale taky nebylo špatné. Rozloučil jsem se s rybou a znovu nahodil. Díky krmítku jsem se prakticky ani chvilku nenudil, oba pruty střídavě nebo i najednou byly prakticky stále středem zájmu. Za malou chviličku následovalo pomalé ale konstantní zatáhnutí, následované bzučením brzdy. Zasekl jsem a začal další boj. Tentokrát podstatně vyrovnanější. Dokonce jsem se málem zamotal do druhého vlasce. Ryba se nechtěla zvednout ode dna, připravil jsem si jednou rukou podběrák a čekal, až zjistím, s kým mám tu čest. U samotného břehu se kapr převalil a mně bylo jasné, že jestli ti minule byli na místní poměry nezvykle velcí, tentokrát mám na háčku doslova monstrum. Problém nastal už při podebírání, protože když jsem si po letech pořizoval nový podběrák, počítal jsem se samými podmíráky, proto mi stačil menší s půlmetrovými rameny. Přeměření lysce na břehu ukázalo krásných 65 centimetrů. To jsem musel zadokumentovat, proto jsem na pařez umístil telefon, nastavil samospoušť a snažil se ve velkém větru nemrkat. Jakmile na displeji končilo odpočítávání a mělo dojít k vyfocení, zavál vítr nezvykle silně a telefon se odporoučel z pařezu k zemi. Mám tak krásnou památku na zamračené nebe!:-) Druhý pokus už ale vyšel, akorát se tam tvářím trochu divně, což je výsledkem soustředění se na nemrkání a modlení se, aby to zase nespadlo do bláta. Pak jsem se s kaprem rozloučil a poslal ho k vodě. Mimochodem jednou se tam chtěl vydat sám už ze břehu a zatímco ti menší jsou poměrně hrr a snaží se prudce vysmeknout, tomuhle stačilo se jednou pomalu ale mocně zapřít ploutví a měl jsem co dělat, abych ho udržel na břehu.

Když jsem osiřel, zjistil jsem, že jsem nějakým způsobem přišel o jeden háček, dal jsem se tedy do převazování, jenže než jsem to vůbec stihl, přišel další záběr na druhý prut. Aspoň mi tentokrát nehrozilo zamotání. Kapřík měl lehce přes 40. Znovu jsem nahodil, za chvíli i ten druhý prut a do mého dochodu jsem vytáhl ještě dva kapry kolem čtyřicítky. Akorát jsem se chystal, že začnu balit a po silničce přijel na kole takový starší rybář bez prutů, s nímž se od vidění znám, a povídá: "Vždyť tady nastydneš!" A pak dodal: "Neberou, co? Já tady byl včera a jenom jeden malej kapřík!"

Tak já nevím, dělám něco špatně, že jsem jediný, komu berou?:-)

Škwor, Ultima – MSD Kolín (17.3.2017)

V závěru minulého týdne jsem zahájil letošní koncertní sezónu. Do Kolína dorazil Škwor a to je zkrátka povinnost...:-)

Vstup: 19:00, Start: 20:00 stálo na vstupence. No jasně, to známe... Nicméně pro jistotu jsem z domova vyjel včas. Menším problémem se ukázalo najít místo k parkování, parkoviště před Billou bylo dokonale zasekané do posledního místečka, dokonce i trochu víc, takže jen projet zpátky se ukázalo jako docela obtížné. Nakonec se na mě usmálo štěstí a já nechal auto nedaleko. Akorát jsem celý večer přemýšlel, zda se tam vůbec stát může. Přezul jsem se do koncertní obuvi (ve které řídit nechci, protože boty jsou tak těžké, že bych měl plyn pořád u podlahy:-)) a vydal se ke kulturáku. Kolín se opět pochlapil, předkapela spustila přesně s úderem osmé hodiny. Jmenovala se Ultima a musím uznat, že po dlouhé době mě předskokani velmi oslovili. Zvláštní bylo, že kromě dvou zpěváků ji tvoří jen bubeník a kytarista. Hudebně mi jejich produkce velmi připomínala právě začátky Škworu. Čtveřice se rozloučila po padesáti minutách a následovaly třicetiminutové úpravy, nakonec za jakousi bílou oponou, která při intru kapely Škwor sloužila jako promítací plátno, aby posléze spadla a odkryla scénu.

Úvodní píseň Tak to jsme my dala od prvních tónů znát, že hned můj úvodní koncert se zařadí k těm nejlepším. Na stěně za pódiem byly rozvěšeny jakési led obrazovky, na kterých probíhala projekce vhodně doplňující hudbu. Nešlo ale o typické videoklipy. Aby toho nebylo málo, každou chvíli z kraje pódia vyšlehly obrovské plameny nebo alespoň slouzpce kouře. Kdyby tam někdo natočil krátké video a ukázal mi ho, asi bych měl velký problém uvěřit, že jde o koncert české kapely v kolínském kulturním domě.

Playlist byl zaměřen především na písně z posledního alba, což ostatně naznačoval už i název aktuálního turné. Mezi nimi ale samozřejmě došlo i na prověřené hity jako třeba Celebrity, Sympaťák... Ve 22:40 se kapela rozloučila, aby se za chvilku vrátila s čtvrthodinovým setem přídavků. A pět minut po jedenácté po písni Mý slzy neuvidíš nastal definitivní konec.

Na závěr bych si dovolil citovat Hrdličku po Síle starejch vín: "Ty vole, Kolín, bylo to skvělý!" Naprostá pravda! Nejlepší a nejprofesionálnější vystoupení, jaké jsem dosud v Kolíně viděl! A že jich už bylo...:-)

Fiasko...;-)

V sobotu dopoledne jsem vzal kluky do města, abychom Andíkovi dokoupili nějaké drobnosti do jeho vlastní rybářské výbavy. Přece jen doba, kdy obdrží povolenku, se kvapem blíží.

Měli jsme docela štěstí, v prodejně obsluhoval zrovna pán, který vede místní rybářský kroužek, navíc asi i díky probíhajícímu sportovnímu dni příliš práce neměl, takže se nám velmi aktivně věnoval. Zatímco Andík si vybíral, Ála se sehnul k plakátu s rybami našich vod a začal je pojmenovávat, čímž poměrně dost překvapil, protože u tak malého dítěte by člověk spíš čekal, že každou rybu označí za kapra, jenže on bezchybně jmenoval i takové špeky jako třeba sumeček americký apod.

Sice jsem původně Andíka připravoval na to, že bych tam nerad nechal celou výplatu, že si jdeme skutečně jen pro drobnosti, ovšem nakonec jsem stejně platil přes šest stovek. Dovolil jsem mu vybrat si i krmení. Možná jsem ho ale měl trochu zkorigovat, protože i pán u pultu se posléze podivil, když jsme mu sáček podali. Pšeničné extrudy s příchutí mrtvoly. Andíka jsem varoval, že to bude hodně velký zápach, ale jemu to nevadilo, naopak zářil nadšením.

Doma jsme věci srovnali do nové krabičky a já si mezitím převázal pruty. Po obědě jsem měl totiž v plánu další výpravu k rybníku. Před odchodem jsem ještě stihl rozbrečet Álu neuváženě naturalistickým vysvětlením, co se děje s rybami, když si je necháme, protože mě Andík pořád přemlouval, abych zase nějakého kapříka přinesl a mně bylo jasné, že ne tak úplně chápe, co následuje poté, co si pana Šupinku nebo pana Ploutvičku pohladí a rozloučí se s ním...;-)

K rybníku jsem dorazil někdy po půl jedné, cestou jsem trochu budil pozornost, protože ve chvíli, kdy jsem potřeboval přejít silnici, probíhaly po ní právě skupinky závodníků a místní jim nadšeně fandili. Mimochodem fakt, nechápu, co kdo vidí na zpocených lidech, z nichž někteří hekali tak, že by se to klidně mohlo nahrát a přidat jako zvuková stopa k pornofilmům. Ale někdo zase nechápe, co mám já na sezení u vody, takže je to vyrovnané...;-)

U rybníka vládl klid, aspoň zpočátku, později se tam taky objevili běžci a absolvovali jakási zahřívací kolečka (pravil sportovní analfabet!:-)) Rychle jsem nahodil, jeden prut s trvanlivějšími nástrahami, druhý s tím, že jej budu častěji měnit, a čekal na záběr. Jenže záběr ne a ne přijít. Později dorazili kluci, trochu zklamaně přijali to, že jsem zatím nic nechytil, ale bylo vidět, že tuší, že teď to přijde jako minule. Jenže ono nic nepřišlo. Ála s mámou se potom vydali domů, Andík tvrdil, že zůstane se mnou až do konce, ale prakticky hned se mu začalo stýskat, tak odjel taky.

Já jsem vydržel asi tak do půl šesté, i když bylo zhruba o polovinu méně stupňů než minulý týden, tentokrát nefoukal vítr a pocitově mi bylo tepleji, i když taky žádná sláva. Za celou dobu jsem měl pouze dvě popotažení, která ještě navíc vůbec nemusí znamenat, že by něco útočilo na háček. Takže po sobotě ryby skóre vyrovnaly na 1:1.

Jenže v neděli ráno při snídani začal Andík s tím, že bychom mohli jít chytat. Jednak jsem s tím tak úplně nepočítal, navíc mi přišlo trochu hloupé být zase takovou dobu pryč. Nakonec mě tedy napadlo řešení - nenechávat to na odpoledne, ale vyrazit hned a vrátit se na oběd. Oba kluci byli nadšení, následovaly tedy bleskové přípravy a už kolem deváté jsem nahazoval. Vůbec jsem nečekal, že bude tak pěkně, nejméně 1,5 hodiny svítilo sluníčko a bylo příjemné teplo. Tentokrát jsem obměnil nástrahy, které jsem vzal s sebou a na Andíkovu žádost přidal i jeho mrtvolu. Tedy bavíme se o krmení. Musím uznat, že je to vážně síla. Ruce mi od toho smrděly ještě hodně dlouho a co víc - ten smrad se nějakou chvíli nesl i kolem našeho místa. Kdyby se tam v tu chvíli někdo procházel, asi by rychle utíkal pryč. Jenže ani v neděli rybám naše nástrahy nevoněly. Když jsem to pak počítal, za ty dva dny jsem vyzkoušel celkem 15 různých příchutí, jenže ty mrchy asi čekaly na tu šestnáctou, která ovšem nepřišla.

Takže po nedělním fiasku se skóre zvyšuje na 2:1 pro ryby.

Do divadla na Krkonošské pohádky 2...;-)

Před pár týdny jsme s dětmi viděli divadelní zpracování Krkonošských pohádek a netrvalo dlouho a premiéru si měla odbýt i dvojka s příběhy, které původně měly být zfilmovány, ale nakonec z toho sešlo. A na dopolední premiéře, jež se konala uplynulou neděli, jsme byli i my.

Cesta začala vzrůšem na nádraží, ČD opět nezklamaly. Když jsem kdysi viděl, kdo zaučuje nováčky na pokladně, rval jsem si takřka vlasy na hlavě, že to je ta pravá. A je znát, že ti noví jsou velmi učenliví a osvojili si všechny návyky své učitelky. Především rychlost... Ani časová rezerva nám nezajistila jízdenky, nekonečná fronta a posléze přijíždějící vlak mě a všechny ostatní donutily nastoupit jízdních dokladů. Naštěstí výpravči stihl informovat průvodčího, který potom nedělal nejmenší problémy, akorát na svém chytrém strojku musel nastavit technické důvody, aby se nezobrazil příplatek. Škoda, že ve výběru neměl také neschopný personál, to by potom ty statistiky byly mnohem přesnější...;-)

Mimochodem abych jen nepomlouval, konkrétně tento průvodčí je jedním z nejpříjemnějších, co na naší trati jezdí. Usměvavý, s každým prohodí pár slov, je velmi milý na děti. Když to porovnám s některými kyselými ksichty, kteří neslyšně prochází a než aby někoho oslovili, raději jej přejdou...

V Praze jsme se podívali na dopolední trh a na dětské hřiště a když se nachýlil čas, přesunuli jsme se do divadla. Už cestou jsme potkali několik známých tváří, další potom seděly v hledišti.

Představení se mi líbilo, kluci ho sledovali se zatajeným dechem, jediným záporem se ukázal dvojitý výstřel z pušky, který byl nečekaně opravdu velmi hlasitý. Potom ještě by pár facek zasloužila partička dětí za námi, které byly bez dozoru a podle toho se chvílemi chovaly. Když bych měl dvojku porovnat s jedničkou, řekl bych, že se mi líbila ještě o něco víc, což ale může být způsobeno tím, že šlo o neznámé příběhy, kdy člověk dopředu netušil, jak to dopadne.

Na závěr přišla na řadu děkovačka s nastoupeným souborem, na jeviště byli pozváni i Vadim Petrov, který složil původní hudbu a představitel televizního Kuby pan Satoranský. Akorát mě zarazilo, že chyběl představitel divadelního Kuby. Po skončení jsme si vyzvedli věci v šatně a vydali se na oběd, který jsem měl zarezervovaný v pizzerii na Malé Straně.

I přesto, že v restauraci vládl poměrně šrumec a stále přicházeli noví hosté, na jídlo jsme takřka nečekali, přinesli nám ho během chvilky a obsluha byla takly příjemná. O tom se zmiňuji hlavně proto, že jsem na internetu zahlédl pár velmi negativních recenzí.

Cestou na nádraží jsme se tradičně museli zastavit u Kapitána Candyho a někdy kolem čtvrté jsme dorazili domů. Aspoň za sebe musím dodat, že nedělní program se vydařil po všech stránkách!:-)

Rybářský comeback...;-)

Den mého velkého comebacku nastal minulou sobotu. I když málem byl ohrožen...

Už o týden dříve jsem si nachystal pruty s navijáky, navinul vlasce a připravil návazce. Jen abych byl připraven. Čím víc se blížil víkend, tím víc mi bylo jasné, že počasí mi konečně umožní zhruba po dvaceti letech vyrazit k místnímu rybníku na ryby. V pátek jsem si pruty uložil do pouzdra a zbytek vybavení uspořádal do tašky. Podle předpovědi nás nazítří čekal nejteplejší den týdne. V sobotu ráno svítilo sluníčko, takže jsem se konečně dočkal. Rybník jsem měl v plánu hned po obědě, který jsem si pro jistotu domluvil přesně na dvanáctou. Jenže po chvíli jsem zjistil, že docela fouká vítr. A to tak, že opravdu hodně, takže jsem si začal připouštět, že to ještě odložím. Nakonec jsem ale hned po jídle sbalil všechny nezbytnosti, pořádně se nabalil a vyrazil. Aspoň na chvíli, třeba to u rybníka tolik foukat nebude (naprosto bláhová iluze:-)). Cestou mi bylo celkem teplo, takže jsem přemýšlel, co všechno ze svých mnoha vrstev oblečení budu moci odložit. U rybníka už seděli přibližně čtyři rybáři a já měl radost, že místečko, na nějž jsem si dělal zálusk, bylo prázdné. Po krátkých nezbytných přípravách jsem konečně nahodil. Sice chvílemi foukal opravdu silný vítr, takže poslat nástrahu tam, kam jsem chtěl, nebylo ani trochu snadné, ale překvapilo mě, že jsem ani po těch mnoha letech nahazování nezapomněl.

Místo plánovaného odkládání oblečení jsem na sebe navlékl ještě jednu záložní mikinu a sledoval pruty. Kluci měli v plánu mě během odpoledne navštívit a už před cestou mi kladli za úkol, abych chytil nějakého toho kapříka. zatím ale vše nasvědčovalo tomu, co jsem si myslel a o čem jsem přečetl deítky článků - voda je studená, proto jsou ryby ještě vůči žrádlu apatické. Bývalému kolegovi (taktéž rybáři) jsem poslal MMS s fotkou nahozených prutů, on mi odpověděl strohou esemeskou se symboly nejrůznějších ryb. Po chvíli jsem mu ještě odpověděl symbolem bobánku... Že jako zatím nic.

Pak mi zavrněl v kapse telefon, psala manželka, že právě vyjíždí s klukama za mnou. Napadlo mě, že si zatím přehodím pruty. Jak jsem tak jeden připravil a chystal se nahodit, přišel záběr na ten první. Jenže jsem vyšel ze cviku, co dělat v takovou chvíli, kdy máte ruce plné a potřebujete zaseknout. Dopadlo to tak, že jsem záběr propásl. Přehodil jsem tedy i ten druhý prut. Akorát v tu chvíli se blížila rodina. Kluci nadšeně pobíhali kolem, když přišel další záběr. tak nějak jsem si pamatoval, jak jsem zde vždycky tahával kapry kolem 35 centimetrů a že to občas býval i boj. Tentokrát jsem ale překvapeně během chvilky zdolal ospalého kapříka a už jak jsem ho podebíral, bylo mi jasné, že i přes letošní zvýšení zákonné míry, by byl bratelný. Na žádsot kluků jsem ho změřil a překvapeně zíral, že měl 47 cm. Kdysi tu takové ryby nebývaly, něco podobného by tu byl takřka životní úlovek. Nadšení kluci hned začali pózovat, abychom se vyfotili. Znovu jsem nahodil a během chviličky další záběr na tentýž prut. Tentokrát jsem opět bez většího odporu za chvilku podebíral 46cm šupináče. Po další fotce jsme se domluvili, že Ála s mámou zajedou domů pro rohlíky (kluci chtěli krmit) a já zatím budu chytat dál s Andíkem. Za pár minut záběr pro změnu na druhý prut, na nějž jsem mezitím nastražil totéž, co na ten první. Tentokrát se rybě moc nechtělo, ale stejně souboj prohrála a na břehu se ocitl šupináč se 48 cm. Jenže tentokrát mě Andík přemluvil, abychom si ho nechali. Rybaři vlevo ode mě začali balit, protože za celou dobu neměli jediný záběr, dva rybáři odnaproti už odešli. Následoval ještě jeden záběr, který jsem prošvihl a potom už nic. Ovšem se třemi zdolanými a dvěma propásnutými rybami jsem byl jasným králem sobotního odpoledne.

Kromě větru jsem ale řešil ještě jednu složitou situaci. Po silničce kolem rybníka neustále někdo chodí nebo jezdí na kole. Může se zdát, že to přec enemůže nikomu vadit. No jo, ale jen do té doby, než se vám začne chtít čurat. Ještě se dá vyčíhnout minuta, kdy někdo projde a v dálce ještě nikdo není vidět, jenže když se pak objeví nějaký cyklista, je během vteřiny u vás. A někteří jsou dokonce tak podlí, že projedou, vy si oddechnete, že teď tedy nastal ten čas, jenže cyklista se najednou otočí a míří zpátky a to už je problém! Ještě to budu muset nějak doladit...;-)

Domů jsme zamířili asi kolem půl páté, čekala mě ještě ta jedna smutná událost, tak jsem to nechtěl protahovat. Pan Šupinka, jak ho pojmenoval Ála, s tím byl už nejspíš stejně smířený. Bohužel u břehu se díky větru a vlnám nashromáždil neskutečný nepořádek, takže fungl nový vezírek byl kromě ryby plný také větviček, trávy a jehličí. Při pozdějším vybírání toho všeho jsem litoval, že jsem zvolil model s malými očky.

Nicméně musím neskromně uznat, že návrat k vodě se vodě se mi vydařil na jedničku. Akorát příště se nechám hodně přemlouvat k ponechání nějakého toho úlovku...;-)

Sladká prázdninová tečka...;-)

Závěr jarních prázdnin jsme se rozhodli strávit nedělním výletem na Staré hrady. Počasí se umoudřilo, jak to tak bývá poslední den dovolené, a mně zbýval ještě měsíc do vypršení voucheru na rodinné vstupné. Čili ideální načasování.

Vyjeli jsme hned po obědě, cestu už bychom měli znát, přece jen jsme tam byli už mnohokrát, jenže pro mě je takřka každá silnice jako nová, navíc navigace tentorkát neměla svůj den. To mi taky přijde zvláštní, kdybych jel desetkrát z místa A do místa B, ukáže mi trasu pokaždé jinudy a já tak po(s)tupně poznám ještě místa C, D, E, F atd...:-) V samém závěru se mě ještě snažila zmást, když už v Libáni se mě snažila přesvědčit k prudkému zatočení do uličky takřka zpátky z kopce dolů. Jenže to už se mi zdálo hodně divné, takový úsek bych si pamatoval, proto jsem to ignoroval a za chvíli se před námi vynořila budova hradu. Co mě hodně překvapilo, že i tentokrát se vybíralo za parkoviště. Většinou jsme platili pouze během větších akcí, mimo ně to bývalo zdarma. Co si budeme povídat, pán na parkovišti ani tolik nevydělá, kolik sám stojí...;-)

Pořídil jsem vstupenky, měli jsme to ještě s knihou pohádek, o nichž jsem už dopředu věděl, že nejsou vůbec špatné. Trochu jsme se rozkoukali a za chvilku začínala naše prohlídka. Hned na začátku jsem se trochu vylekal, že to bude klasická suchá nalévárna, která kluky nebude bavit, protože slečna spustila o historii hradu, ale šlo pouze o úvod, abychom se trochu poučili, zbytek už byl uzpůsoben dětem, ovšem něco zajímavého v odlehčeném duchu se dozvěděli i dospělí.

Po prohlídce jsme přes nádvoří zamířili zpátky k autu, Ála tam trochu protestoval, protože chtěl něco koupit a my to odmítli, ale nakonec jsem ho přesvědčil velkým trumfem - když vyjedeme včas, stavíme se ještě v oblíbené cukrárně u kačera blízko Poděbrad. S tím souhlasili všichni. V duchu jsem doufal, že tam nemají jen do pěti.

Zpáteční cesta překvapivě vedla po mnohem lepší trase a za chvíli jsme už viděli postavu kačera. Rozhodně je to lepší pohled, než když jsem v tomtéž týdnu jel kolem a kačer se smutně krčil za stojícím policajtem, který se přede mnou tak rozkročil do silnice, že jsem začal brzdit. Ovšem zbytečně, prtože plácačku nezvedl. Každopádně tentokrát při vjíždění na parkoviště následoval tradiční rituál, kdy přibrzdím a otevřu okno na Álově straně, který se s kačerem pozdraví (při odjezdu totéž dělá Andík ze svého místa). Zákusky jako vždy parádní, zkrátka nejlepší cukrárna v širokém okolí, k tomu všemu bonus příjemných cen.

Tečka za prázdninami tedy byla příjemně sladká...;-)

Prázdninové kino...;-)

Protože počasí minulý týden nedovolovalo příliš mnoho jarně prázdninových aktivit, rozhodl jsem se, že bychom mohli v pátek s Andíkem a Álou opět vyrazit do kina. Už minule při ukázkách oba projevili přání, že by chtěli vidět film LEGO Batman.

Já sice nejsem fanouškem filmů o Batmanovi, Supermanovi, Jamesi Bondovi, ale ani Harrym Potterovi, Pánu prstenů a podobně, spíše by bylo trefnější říct, že je nesnáším, proto jsem původně, když se kluci po shlédnutí traileru nadšeně vyptávali, jestli půjdeme, spíš mlžil a doufal, že se na to postupně zapomene. Nakonec jsem to ale tedy navrhl sám. Kluci měli radost, samozřejmě klasika - navrhnu kino a oni se nejcív těší na popcorn a na návštěvu Mc Donalda. Mimochodem u něj se vlastně zase nejvíc těší na hračku v Happy meal.

Když jsem se podíval na program, navrhl jsem, že klukům pustím ukázky z toho Batmana a pak ještě z filmu Pes ro(c)ku. Potom se budou moci rozhodnout, čemu dají přednost. Jenže to se nakonec neukázalo jako dobrý nápad. Ála byl rezolutně pro Batmana, Andík pro změnu pro psa rockera. Musím se přiznat, že já jsem se přiklonil na stranu Ály. Pes ro(c)ku byl na mě moc čínský a já nějak poslední dobou mám stále menší chuť na cokoli, co sebemenším způsobem zavání multikulti. Zatímco jeden kluk skákal nadšením, druhý byl smutný. Během chvilky se mi ho ale podařilo utěšit, protože jeho favorit měl premiéru jen o den dřív, takže ho ještě nějakou dobu budou dávat a pojedeme na něj příště. Takže teď zase doufám, že to nějak vyšumí...;-)

Tentokrát jsme měli dost času, takže jsme jeli až někdy kolem jedenácté a nezvykle všichni. Akorát ženu jsem potom vysadil na parkoviště u Ikey. Ve třech jsm potom pokračovali dál a pak následovala klasika - jídlo, vyzvednout rezervované vstupenky, podívat se na model nákupního centra, pomačkat informační panel, WC, popcorn, sál.

Nakonec ani nelituju, že jsme jeli, protože mi film přišel nečekaně koukatelný. Jasně, žádná hluboká kultura ve stylu filmů v koprodukci Hong-Kong - Gruzie - Izrael nejlépe v původním znění s titulky a ještě lépe se 4% hrdiny, kteří se pak ještě nechají změnit. Ale občas zazněly vtipné hlášky a mělo to spád i pár komických zápletek. Takže za mě dobrý. Klukům se taky líbil, ještě o stupínek povýšil, když Batman začal dělat beat box, protože s tím si momentálně pohrává hlavně Andík (a mimochodem občas nám tím leze krkem, třeba když spustí beat box při čištění zubů, z nichž mu jich momentálně nemálo chybí).

Po skončení jsem v rychlosti prolétl asi hodinu staré přibližně 4 sms od manželky, ve stylu - už tady čekám, kde jste, jo ono je ještě málo, já se spletla, a než jsem stihl odepsat, ještě zavolala, takže jsme se aspoň domluvili. Problém byl, že jsem cestou zpátky nemohl trefit na to parkoviště. Když jsem totiž odbočil podle značky, nezbývala mi jiné možnost, než vyjet na venkovní parkoviště o patro výš. Tam bylo narváno, do toho tam kroužila další auta v domnění, že se někde objeví volné místo, mezi nimi se pletli lidi s nákupem a navíc se to nedalo objet kolem dokola, takže jsem se v jedné uličce musel otočit. Ale z druhého směru, když jsem se vracel, se už na to "naše" parkoviště zajet dalo. To mi přišlo docela hloupé.

Pak už nás čekala jen cesta domů, i když páteční odpoledne na dálnici směrem z Prahy nic moc...;-)