Krásný bronz...;-)

Těsně před začátkem nového se ještě rychle vrátím k tomu minulému víkendu. To se totiž u nás na místním rybníku konaly další dětské rybářské závody a Andík na nich samozřejmě nemohl chybět. Ono sice v pravidlech stálo, že dítěti musí být nejméně 8 let, ale protože Andy chodí na rybářský kroužek a vlastní povolenku, měl dveře dokořán i přes svůj nižší věk.

Všechno vypadalo mnohem víc profi než na za závodech ze začátku května. Prezentace se konala také mnohem dřív, proto jsme si přivstali. I přesto, že jsem toho moc nenaspal, neměl jsem s probouzením žádné problémy.

Tentokrát byla místa očíslovaná a hlavně jedno vedle druhého. Taky se dostavilo poněkud míň dětí než minule, nejspíš díky podmínce na plakátu, že s prutem smí manipulovat pouze dítě nebo rozhodčí. To vlastně eliminovalo všechny rodiče, kteří by snad chtěli opět potomky využít pouze k zápisu a pak s ostatními dětmi měřit své vlastní síly.

První poločas začal nečekaně skvěle, už po deseti minutách jsem Andíkovi podebíral první rybu a šlo o první úlovek toho rána vůbec. Pěkný karas, který se vyplatil, protože narozdíl od bílých ryb (to není nic s rasismem;-)), které byly shodně ohodnoceny pěti body nezávisle na velikosti, se počítal každý centimetr. Možná se mi to jen zdálo, ale rozhodčí mi přišli velmi příjemní, speciálně k nám, snad proto, že byl Andy tak malý. Po chvíli nám zabral ještě cejn. Kluci vedle nás měli spíš smůlu. Zatímco ostatní se spíš pošťuchovali, jeden z nich přišel během chvilky těsně u břehu o dva kapry.

Těsně před přestávkou za námi dorazil Ála, který protestoval, když Andík během půlhodinky na oddech "vyfasoval" grilovanou klobásu, na niž měl nárok každý závodník.

Bohužel v druhé půli už jsme neměli štěstí, nebo takhle - měli jsme štěstí v tom, že ho neměl skoro nikdo, tudíž moc ryb se na břeh celkově nepodívalo. Trochu to nechápu, protože třeba včera nachytal Andy během chviličky odpoledne několik kaprů a cejnů a jindy se taky nedá říct, že by mu to nebralo.

Jaké ale bylo moje (a zcela jistě i jeho) překvapení, když v kategorii mladší dětí byl vyhlášen jako bronzový (ze čtrnácti) a kromě diplomu si také mohl vybrat cenu odpovídající svému umístění. To jsme vážně nečekali.

Takže velká gratulace. A taky se mi moc líbila organizace, i třeba v tom, že během chvilky po skončení, stihli pořadatelé nejen všechno sečíst a vyplnit diplomy, ale ty také ještě pěkně zavařit do fólie, takže se cestou domů nijak nezmuchlaly ani nezamazaly.

Sraz po dvaceti letech...;-)

Maturitní sraz po dvaceti letech! Neskutečné číslo, zvlášť, když si člověk pořád připadá mladý, stejně jako ve dvaceti. To mu tam pak ta čísla příliš nezapadají.

Ačkoli na gymnázium jsem dojížděl do města vzdáleného pouhých 10 km, nevídám se prakticky s nikým. Všech setkání, která se s železnou pravidelností konají každých pět let, se ale pokaždé zúčastním. Tentokrát se mi ale moc nechtělo, což ovšem často bývá předzvěst toho, že to bude příjemný večer.

Vyjel jsem tak, abych na místo dorazil včas, ovšem zatím jsem byl první, proto jsem ještě chvíli coural venku. Pak jsem potkal spolužáka a vydali jsme se dovnitř. Přišlo nás nečekaně hodně, dostavilo se 25 lidí a kromě jediného člověk, na nějž jsme jaksi ztratili kontakt, byli ostatní řádně omluveni. Náš bývalý třídní, kterého ani trochu nemusím, pozvání jako vždy ignoroval (nechápu, proč se vždycky někdo slituje a ze slušnosti ho pozve), jeden z oblíbených profesorů se na poslední chvíli omluvil ze zdravotních důvodů a k mému velkému překvapení se objevil náš bývalý chemikář. No upřímně, tehdy jsem si s ním vzhledem k oboru neměl moc co říct:-), ovšem byl to takový ten učitel ze staré školy, který nám opravdu chtěl něco předat.

Velmi mě pobavilo, když k takovému hloučku, kde jsem zrovna postával, dorazil spolužák, který na minulých srazech chyběl, takže jsme se viděli naposledy před těmi dvaceti lety. Podával nám tam všem ruku a když si potřásl se mnou, povídá: "Ahoj Oldo!" Chvilku jsem přemýšlel, jestli si dělá legraci a pak jsem se nadechl: "Ale já jsem..." On se na mě podíval, přátelský mě plácl po rameni a pravil: "Já vím, Vláďo!" Jen pro pořádek, obě tato jména v naší třídě byla. Nakonec jsme si vyjasnili, kdo tedy jsem, mně to přišlo opravdu hodně vtipné, on se mi ale dlouho omlouval, jako kdyby snad o něco šlo.

Já jsem se taky dopustil takového faux pas, to když mi jedna spolužačka ukazovala nejprve fotku syna, který jí byl velmi podobný: "Jé, ten je celej ty!" povídám. Doplním, že si vzala spolužáka, který v sobotu dorazil taktéž. A ještě jeden páreček tam máme. Pak mi ukázala fotku dcery: "Jé, a ta je zase celej Petr!" Nemohl jsem přehlédnout zvláštní výraz, jak se na mě podívala, ale až mnohem mnohem později mi došlo, že Petra si vzala ta druhá. Takže doufánm, že jsem něco nepropálil, protože ta malá mu podle mě byla fakt podobná!

I když jsem ráno vstával už ve tři, kupodivu jsem nebyl nijak ospalý, navíc čas neskutečně letěl, myslel jsem, že domů pojedu už po desáté, ale nakonec jsem využil toho, že jsem zaslechl další spolužačku, která byla ze stejného města jako já, jak říká, že jde zavolat domů a nabídl jí, jestli nebude chtít odvézt.

Tím jsem se tedy přesně o půlnoci nenápadně vylhal a mohl rozloučit. Ale v každém případě to byl hodně povedený večer a stejně jako minule mě překvapilo, jak rychle mi naskočila všechna jména a že mi to opět přišlo, jako kdybychom spolu stále chodili do jedné třídy. Holt sedm společných let je sedm společných let...;-)

Víkendové dobrodružství...;-)

Minulý pátek jsme se v očekávání propršeného víkendu narychlo rozhodli oprášit gril. Ještě předtím jsem ale využil toho, že jsem byl chvíli doma sám a hned poté, co jsem vypnul notebook s prací, jsem se vrhnul do sekání trávy. Hlavně v jedné části zahrady za domem už byla opravdu hodně vysoká, protože minule mou snahu přerušila bouřka.

Jak jsem tak sekal a chvílemi se sekačka dusila pod nápory trávy, najednou jsem si všiml, že na čerstvě prokouklém místě se cosi hýbe. Nejdřív jsem se lekl, protože jsem nevěděl, co to je, ale za chvilku jsem zjistil, že je to malé ještě slepé ptáče. Nechápu, jak mohlo uniknout ostrým nožům, ale důležitá byla jiná otázka. Co s ním? Napadlo mě. Kdyby bylo mrtvé, bylo by to jasné, ale když evidentně žilo? Když ho tam nechám, díky kočkám sousedů se nedožije ani rána. Vzal jsem tedy kyblíček, který na cosi používali kluci, vystlal jsem jej trávou a ještě neopeřeného opeřence do něj opatrně přestěhoval. Tak, abych se ho ani nedotkl. Potom jsem provizorní plastovo-travnaté hnízdo odložil s tím, že o tom nejdříve řeknu ženě bez dětí a pak se rozhodneme, co dál. Jelikož ale ještě nebyli doma, zatím jsem dosekal zbytek zahrady. Pak se otevřela vrátka, kluci se nahrnuli dovnitř a samozřejmě první, čeho si všimli, byl podezřelý kbelík. Šel jsem tedy hned s pravdou ven a velmi by mě překvapilo, kdyby reakce kluků byla odlišná: "Tak si ho necháme! Budeme se o něj starat!"

Sen o grilování se mi pomalu začal rozplývat, když jsme se rozeběhli po zahradě a snažili se ulovit nějaké mouchy. Náš tip na olíbenou potravu se později ukázal jako nečekaně přesný. Ptáče se mělo k světu a skutečně vděčně jedlo. Pak zase spalo, jedlo, spalo... Tu poslední aktivitu jsem využil k tomu, abych roztopil gril, což se povedlo nečekaně rychle a klobásky změnily barvu dozlatova také během chviličky.

Ráno jsme měli klasicky naplánované ryby. Zcela nečekaně se meteorologové trefili s předpovědí a byla zima. Dokonce taková, že jsem už někdy před osmou zvažoval, že to zabalím. Navíc Andík potom vzkázal, že tentokrát nepřijde, protože se bude starat o ptáčka. Já jsem ještě skoro za tmy měl pěkný záběr, spíš opatrnější, ale hned po záseku bylo jasné, že se aspoň na chvíli zahřeju. U břehu jsem ve vodě spatřil ohromného kapra. K mému překvapení, když jsem jej podebral, jsem zijstil, že šlo o jakéhosi rybího Quasimoda. Z nějakého důvodu přestal růst do délky a začal přibírat do výšky a do šířky. Proto se v šeru ve vodě zdál tak velký. I přesto ovšem narostl na 56 cm. Nebyl poslední, úpo něm následovalo ještě pár dalších ryb. Kolem desáté jsem se rozhodl to sbalit, šest hodin chytání by stačilo a vrátil jsem se domů.

Tam mě přivítala smutná atmosféra, kluci těžce nesli, že ptáček přestal jíst. A to i přesto, že jsme je hned zezačátku připravili i na tu nejhorší variantu. Večer jsem odjel na maturitní sraz a během mé nepřítomnosti doma zatím proběhl pohřeb...;-)

Na domácím hřišti opět jedničky...;-)

V neděli jsme původně s Andíkem zamýšleli, že by se pro změnu on mohl zúčastnit rybářských závodů nedaleko od nás, ale nakonec jsme se rozhodli, že zajdeme jen na náš místní rybník, který je stejně nejlepší. Andík sice velmi dlouho zvažoval pro a proti a nakonec ještě těsně před spaním prohlásil, že se rozhodl špatně, ale hned ráno jsem ještě za tmy odcházel na naše místo, aby tam on později dorazil za mnou.

První nához ve čtyři do míst, kde jsem tušil vodu a za dvacet minut už jsem měl na břehu prvního kapra. Zase trošku adrenalin zdolávat rybu ve tmě a pak si svítit na háček, abych jej dostal ven. Během chvilky na břehu další kapr a to ještě jeden mi mezitím v půlce zdolávání utekl. To už se ale pomalu rozednívalo. Pak další a další... Proč mi to takhle nešlo na těch závodech?:-)

Kolem šesté na silničce za mnou zastavilo auto a řidič se mě ptal, jestli je tam někde parkoviště. Přišlo mi v tu chvíli vtipné, jak doba pokročila a každý kdo jde do přírody automaticky očekává, že právě těsně u té přírody zaparkuje!:-) Nicméně jsem ho nasměroval a za chvíli jsme spolu prohodili pár slov. V sedm se objevil známý se synem a sedl si vedle, takže jsem si říkal, že až dorazí Andy, budeme se muset trochu zmáčknout. Jenže s jejich příchodem mi ryby přestaly brát. Takže když se mě zeptal, jak to jde a já se pochlubil čtyřmi vytaženými kousky, musel si později myslet, že kecám.:-)

Andík dorazil až někdy v devět, i když se večer kasal, jak přijede brzy. Já jsem se trošku odsunul, abychom se na plácek všichni pohodlně vešli. Museli jsme taky vyřešit Andíkovo oblečení, protože nějak přehlédl, že je léto a docela důkladně se oblékl.

V deset to známí vedle zabalili, my jsme ale ještě zůstali. Já jsem dostal dalšího kapra a pak se kromě občasného popotahování chvíli nic nedělo. V půl jedenácté si chtěl Andík přehodit prut a při vytahování zjistil, že mu na háčku visí cejnek, aniž by se ohlásil. To mu hned zlepšilo náladu. A zase následoval klid. Já jsem tedy byl chvíli trochu naštvaný, protože nějaký cvok odnaproti začal nahazovat daleko za půlku a dokonce jednou mě zcela evidentně přehodil. On házet daleko umí každý blb, když nacpe půl kila těsta do krmítka... Chvíli jsem si pohrával se škodolibou myšlenkou, že bych prut hodně prudce vytáhnul, čímž by se ten jeho nenávratně ocitl ve vodě, ale pak jsem si řekl, že nemá cenu se dohadovat s pitomcem a poslušně jsem počkal, až asi po hodině to vytáhl sám. Naštěstí se potom sbalil a odešel. Bohužel se asi konfrontaci stejně nevyhnu, protože se takových chytráků, kteří chytají stylem 'teď jsem tady já, tak uhni' v poslední době vyrojilo víc.

Asi ve čtvrt na dvanáct přišel Andymu prudký záběr, zasekl a začal boj. Podle ohnutého prutu jsem poznal, že tentokrát o cejnka nepůjde. Ryba se nechtěla odlepit ode dna a ani se jí nechtělo ke břehu, což svědčilo o tom, že by nemusela být úplně malá. Andík statečně bojoval doslova ze všech sil, já jsem ho jen slovně uklidňoval, aby to neskončilo utržením. Na silničce se shromáždili nějací zvědavci, asi je zaujalo, jak malé dítě s čímsi urputně zápasí. Pak se nám na chvilku u břehu ukázal krásný kapr a já si vzal do ruky podběrák, abych počkal na vhodný okamžik a šupináče pomohl dostat na vysoký břeh. Jenže v tu chvíli slyším vrčení od svých prutů a vidím, jak vlasec řeže vodu a cosi si odmotává metry vlasce z navijáku. Co teď? Velký kapr u břehu, nějaký druhý na mém prutu... Doběhl jsem rychle zaseknout a s ohnutým prutem se vrátil k Andíkovi. Prut v jedné ruce, do druhé jsem si opět vzal podběrák. Slyším, jak kdosi z bystřejších pozorovatelů oznámil: "Jo, hele, on má taky!" Pracně jsem jednou rukou donesl Andíkova zhruba tříkilového kapra v podběráku na břeh a rychle zdolal svého. Naštěstí mě právě včera Andy neposlechl, když mu vždycky říkám, ať si svůj podběrák ani nerozdělává, že budeme používat jen můj. Jak se mi teď hodil!:-) Vylovil jsem druhou rybu, trochu jsem se lekl, protože nebyla v úplně nejlepší kondici. Musím zjistit, jestli existuje nějaký předpis, co dělat s případně nemocnou rybou, zda ji vůbec vracet zpět, nebo jestli se musí nějakým způsobem zlikvidovat, když to tak hnusně řeknu... Pak jsem šel pomoci Andíkovi s jeho velikánem. Mezitím mě kdosi oslovil a v tom zmatku jsem poznal pána se synem, které vídám ráno cestou do školy a školky. Ten kluk byl Andíkův spolužák. Pán mi nabídl tykání a podával mi ruku, já měl tu svoji od ryby, ale on se smál, že mu to nevadí... Andy šupináče sám změřil, já jsem na to jen zkušeně dohlédl, a kapr měl 51 cm. Pěkný. Andíkův nový kapří rekord, i když svůj celkový nepřekonal.

Pak jsme se chvíli bavili s novými známými, kluk by prý taky chtěl strašně moc chytat, ale vůbec nevědí, odkud a jak začít...

Ještě chvíli jsme chytali, Andy měl další záběr, ovšem nic z něj nebylo a pak kolem poledne začalo hřmít, proto jsem rozhodl, že je nejvyšší čas vydat se domů. Bouřka se totiž hlásila z míst za stromy, kam není vidět, takže by nás taky mohla náhle překvapit.

Domů jsem opět funěl obložený milionem věcí, i když tentokrát jsem toho Andíkovi dost nacpal do batohu. V půli cesty jsem myslel, že už vypustím duši a tak jsem se rozhodl, že doma provedu pokus, kolik toho vlastně tahám. Hrubým odhadem jsem říkal, že to bude tak 10-12 kilo. Jenže když jsem si s tím vším v předsíni stoupl na váhu, potom vybavení odložil a znovu se zvážil, zjistil jsem, že na zádech, přes rameno a v rukách tahám celkem 19 kilo (!) rybářských krámů!!! To jsem tedy vůbec nečekal, ovšem vysvětluje to, proč mě ještě v půli týdne vždycky bolí ruce...

Tentokrát mě teda ještě k tomu pálí, protože to bylo poprvé, co mi na rybách nebyla zima, jenže sluníčko mě v triku hned nemilosrdně opálilo...;-)

Debakl na závodech...;-)

Nevím, co mě to napadlo, snad pod vlivem úspěchů na místním rybníku, ale rozhodl jsem se v sobotu zúčastnit nedalekých rybářských závodů. Sraz na místě se konal už v 5:30, ovšem pro mě ranní vstávání nepředstavuje žádný problém. Skoro na minutu přesně jsem odstavil auto na polní cestě a vydal se k hloučku ostatních rybářů, s nimiž jsem měl za chvilku začít poměřovat síly. Nejprve ovšem losování dvou míst - na první a na druhý poločas. Hlavně ne pod dráty, opakoval jsem si v duchu, protože nad celým jedním břehem vedly kabely vysokého napětí. Na nahazování nic moc. Podal jsem dvě čísla paní, která je zapisovala a cosi jsem tušil, protože jsem nemohl přehlédnout, jak jí cukly koutky. Pak jsem se šel podívat k vodě - paráda, hned první místo nejen že bylo přímo pod dráty, ale navíc ještě u jakési výpusti, takže se tam hromadil na hladině nepořádek, co opadal z okolních stromů. Naštěstí aspoň druhé místo se zdálo takřka perfektní, pán kousek od mě měl větší smůlu, pod dráty měl sedět celý den.

Hned první nához jsem poslal přímo mezi kabely, na nichž visely zbytky vlasců podobných nešťastníků. Zachoval jsem ale klid a s rozmyslem statahoval návazec zpátky a když byl těsně u kabelu, prudce jsem zrychlil a on se jen tak elegantně zhoupl okolo něj dolů do vody. Byl tedy zachráněn (a já taky:-)). Pak jsem si dával velký pozor i za cenu, že jsem chytal jen nějakých 15 - 20 metrů od břehu. No chytal... Asi po hodině jsem vytáhnul jednoho karase, o němž později pořadatel při měření sice prohlásil, že je jako kráva, ale další záběry jsem nedokázal proměnit. Ani po poločase na novém místě. Ovšem i kdybych všechny ty ryby vytáhnul, na první desítku by to ani zdaleka nestačilo, někteří podebírali ryby (vesměs samé karasy) snad každých pět minut. Dokonce jsem se asi ve třech čtvrtinách závodu přistihl, že mě to moc nebaví. Ve vodě byl velký proud, proto jsem měl vlasec stále prohnutý. Když mi něco zabralo, v tom oblouku se to sice přeneslo k čihátku, které mi tak signalizovalo záběr, ovšem když jsem prudce zasekl, prohnutý vlasec se tím srovnal, takže ryba u háčku vůbec netušila, že by na něm měla zůstat.

Po skončení jsem se ještě ze slušnosti zdržel na vyhlášení výsledků, zaslechl jsem vzrušené debaty několika účastníků, kteří byli svědky nesportovního a podvodného chování dvou jiných, ale nikdo žádnou námitku oficiálně nevznesl, proto se jeden z nich dokonce umístil v oceněné desítce. Potom už jsem ujížděl domů.

Tyto závody se konají pravidelně 2-3x ročně, ovšem já mám takový pocit, že příště už budou beze mě...:-)

Sváteční program...;-)

Na volné pondělí jsem naplánoval výlet do Kolína na Den záchranářů. Loni se nám tam líbilo, i když lidí tehdy dorazilo víc než dost. Jenže k mému překvapení večer před spaním Andík začal kňourat, že se mu tam nechce. Předpokládal jsem, že je pouze ospalý a přetažený, ale pak mě napadlo zeptat se, co y teda raději podnikl. Jeho odpověď mě rozesmála: "Já chci jít na ryby!" Bylo tedy rozhodnuto. Navíc se už po dvoudenní pauze smělo chytat u nás.

Jako klasicky jsem byl v noci každou chvilku vzhůru a pak úplě jsem se probral ve tři. Jenže to už teď není žádný problém, od května se totiž smí chytat už od čtyř. Nachystal jsem se tedy a ještě za tmy vycházel z domu. V parku jsem si musel trochu přisvítit baterkou, protože nejkratší cesta vede mezi stromy přes kořeny a neměl jsem v plánu se někde natáhnout. Přiznávám, že cesta mi přišla celkem dobrodružná. U rybníka jsem byl s přehledem první, na přípravy jsem si musel opět posvítit a za chvíli jsem už nahazoval. Asi pět minut po čtvrté (takže vlastně zpoždění!:-)) jsem nahodil, směr a dálku jsem odhadoval pouze podle šplouchnutí. Bylo jasno, celkem dost svítil měsíc, proto jsem po chvíli rozeznával zavěšená čihátka a nemusel jsem si svítit celou dobu. Poměrně brzy mi přišel prudký záběr, zasekl jsem, podle prutu jsem poznal jen, jak na druhém konci cosi několikrát divoce zatřáslo hlavou a vlasec povolil. Po jeho vytáhnutí jsem si všiml, že záhadná ryba to vzala i s háčkem a kusem vlasce. Do navazování se mi potmě nechtělo, proto jsem až do rozednění chytal na tomto prutu na jeden háček. To jsem ale už připravil prut pro Andíka, aby si snad někdo nesedl hned vedle mě. Ale ostatní rybáři si dávali načas. První přišel až po sedmé hodině, to já jsem už tři hodiny chytal!:-) Andy dorazil kolem deváté a já jsem právě vytáhnul kapra. Celkem jsem ten den na břeh poslal tři šupináče a jednoho lysce. Andík na tom byl hůř. Ačkoli jsem mu opět dobrovolně přenechal místo, o kterém tvrdí, že je lepší, kromě různých popotahování mu nezabralo nic. Dokonce i přes nedávné zařeknutí se že už nikdy více, mě poprosil, abych mu prut převázal na plavanou. Hlavním důvodem ovšem byli cejni, pohybující se doslova pár centimetrů od břehu. Žádný se ale nenechal zlákat.

Domů jsme se vydali někdy po poledni a zatímco Andy si jel na kole opět jen tak nalehko, já za ním funěl s dvojitým vybavením v rukou a na zádech a před barákem už jsem sotva pletl nohama.

Není nad rybářskou sváteční pohodu...;-)

Konečně ten malý šéf...;-)

Na minulou neděli jsem naplánoval kino. Konečně jsme se po půl roce dočkali Mimi šéfa. tentokrát jsme ale trochu netradičně zvolili promítání už od deseti. Vyjeli jsme tedy poměrně brzy, ještě jsme museli na chvilku zastavit u benzinky a potom už jsme uháněli na Čerňák. Sice jsme na tom časově nebyli nijak zle, ovšem pro nás typická velká rezerva se tentokrát nekonala. Hned z parkoviště jsme se vydali k pokladnám vyzvednout si vstupenky a pak už jsme vlastně rovnou šli do areálu kina. Vzhledem k tomu, že stejně jako sobotní návštěva cukrárny už tak trochu patřila k opožděné oslavě Álova svátku, nebylo tentokrát pochyb, že klukům koupím popcorn. Otázka, který by chtěli, byla samozřejmě zbytečná - ten největší. Jenže slečna se nám omluvila, že nemají velké nádoby, takže nám za stejnou cenu dá dvě poloviční. Z mé strany žádný problém, aspoň budou mít kluci každý svou zásobu!:-)

Usadili jsme se v sále a za malou chviličku začal film. Pár recenzí jsem četl, ale jako vždy jsem si chtěl udělat vlastní úsudek. Rozhodně nesouhlasím s tím, že všechno vtipné bylo v traileru. Mně se film líbil. Andíkovi taky. Ála se mě sice asi v polovině zeptal, kolik hodin to ještě bude trvat, ale po skončení se taky tvářil spokojeně a říkal, že se mu to líbilo. Největší ohlas u kluků vzbudil "Baby corp", ten výraz jsem od té doby doma slyšel mnohokrát. Takže za nás spokojenost. Po skončení jsme zamířili k autu, kam jsme museli narvat i poměrně neskladné věci, které žena mezitím koupila v Ikee. Ale vešlo se všechno. Na oběd jsme už uháněli domů. Na mekáč tentokrát nedošlo, kupodivu kluci ani nijak hlasitě neprotestovali. Pospíchali jsme hlavně proto, že odpoledne jsme měli v plánu regulérní oslavu svátku. Ála sice dostal dárky už ráno, protože se na ně moc těšil. Byl dosloa nadšený, trefili jsme se mu do vkusu. Kromě lega se mu taky hodně líbila 80 centimetrová štika jako polštářek. Jelikož jsem očekával, že by to Andíkovi bylo líto, že on ji nemá, objednal jsem rovnou dvě. Chvilku to ale bylo napínavé, protože mi omylem poslali pouze jednu, i když dvě byly uhrazené. Po jednom krátkém telefonátu se ovšem vše vyjasnilo a hned další den mi pošťák oznamoval druhý balíček. Bohužel jsem právě ten jediný den nebyl doma a dost mě pobavilo, jak se doručovatel snažil mi jej za každou cenu předat. Hození přes plot na zahradu jsem odmítl (v tu chvilku jsem dokonce pojal krátké podezření, jestli si ze mě jen někdo nestřílí:-)). Poprosil jsem, že si pro něj druhý den dojdu na poštu, ovšem doručovatel mi nabídl, že jej nechá u sousedů. I tak jsem chtěl raději tu poštu. Ovšem přišla nabídka, že by mi to dovezl třeba do práce, jestli nedělám daleko... Tak ne, nakonec zvítězila opravdu pošta... Hlavní ale bylo, že dárky byly doma.

Abych se tedy vrátil k původnímu vyprávění - polštář ve tvaru dravé ryby udělal velkou radost oběma klukům a i po týdnu ji pořád tahají s sebou. Mimochodem už v tom kině byly obě s námi - tedy čekaly na nás v autě, abych byl přesný.

Po opožděném obědě ještě Ála dostal dort a pak přišli gratulovat naši.

A aby to slavení snad netrvalo krátce, ještě má Ála slíbeno, že si bude moci vybrat své vysněné slavnostní jídlo, což u nás pravidelně bývá výsada oslavence, akorát tentokrát jsme to nějak vypustili, ovšem Ála nám to připomněl...:-)

Sobotní ryby a sladká odměna...;-)

Minulý týden se ocitlo v ohrožení moje a Andíkovo rybaření. Místní rybník byl uzavřen kvůli velkým dvoudenním juniorským závodům, ale my jsme se nechtěli jen tak vzdát. Rozhodli jsme se tedy jet někam jinam. Volba padla na rybník v Poboří, který patří do stejného revíru jako ten náš domovský. V pátek večer mě napadlo nenechat nic náhodě a zajet se tam podívat, abychom druhý den šli najisto. Jenže přišlo velké zklamání. Nevábný zápach, špinavá voda, kusy stromů a tyčí, čouhajících nad hladinu pár i více metrů od břehu. A skoro všude doslova džungle. Chvílemi jsem si připadal jako kdybych se vrátil v čase, přece jen i když si to člověk tolik neuvědomuje, tak nějak si zvykl na čistější vodu a upravenější okolí. Korunu tomu nasadili dva staří rybáři sedící vedle sebe s prastarým pruty a ještě staršími železnými navijáky, které jsem velmi matně pamatoval ještě z dob svých začátků.

Už cestou domů mi bylo víc než jasné, že tam se mi druhý den ráno moc chtít nebude. Jenže už bylo dost hodin na to, abych se zajel podívat ještě někam jinam. V hlavě jsem si už dávno pohrával s myšlenkou zachytat si na pískovně v Sadské, kam jsem kdysi jezdíval pravidelně, ale po těch dvou desítkách let jsem vůbec netušil, jak to tam teď vypadá.

Ráno jsem jako vždy nemohl dospat, ale čekal jsem, až se rozední, abych Andíka nebudil moc brzy, i když jeho heslem se stalo: pro ryby všechno. Někdy kolem čtvrt na sedm jsme už seděli v autě a vyjížděli. Příjezdová cesta je trochu jiná, než bývala, nicméně auta parkují buď na stejné panelovce jako před lety nebo na přilehlé louce. První, co mě po příchodu k vodě překvapilo, bylo množství stanů, v nichž spali rybáři, zatímco venku měli nahozené pruty. Já vím, že jde o dnešní trend, ale na druhou stranu od prutu se rybář nesmí vzdálit na víc než deset metrů a stejně tak konkrétně u Sadské je v rybářském řádu výslovně uvedeno Rybářský přístřešek smí být používán v době výkonu rybářského práva, stanování a rozdělávání ohňů je zakázáno. Je mi jasné, že ve čtyři ráno, kdy se od května smí lovit, tam nikdo stan nestavěl. Ale to jen tak na okraj. Druhá věc byla, že mnozí se nespokojí s pláckem pro dva pruty, ale zaberou si několikametrový úsek a na každé straně mají jeden prut, takže najít si místečko pro nás nebylo až tak jednoduché. nakonec jsme došli pěkně daleko a usadili se na jakési opuštěné písečné pláži, kousek za dalšími stanujícími. Cestou jsem minul flek, kam jsem chodíval a měl bych velký problém ho poznat, protože teď se tam už ani náhodou chytat nedá.

Co ale zůstalo stejné jako před lety, to byla křišťálově čistá voda a velká hloubka, která se dá odhadovat z doby, kdy padá nástraha po nahození na dno.

Hned po chvilce, když jsem Andíkovi pomáhal s jeho prutem a sám už jsem chytal mi nadskočil policajt, proto jsem se začal těšit, že by to mohla být dobrá chytačka. Opak byl bohužel pravdou a až do oběda se jednalo o jedinou známku rybí aktivity. Kolem poledne jsme se pustili do jídla a jak jsem tak seděl s mastnou pusou a oběma rukama plnýma, přišel mi krásný záběr. Bohužel jsem jaksi postrádal třetí ruku, takže jsem se jen bezmocně díval, jak po chvíli vlasec zase povoluje. Po jedné hodině jsme začali balit a ověšený dvojitou rybářskou výzbrojí jsem s Andym odcházel směrem k autu. Naštěstí mi to zpátky nepřišlo tak dlouhé jako ráno.

Pak jsem naházel věci do kufru a mohl jsem volat domů, že právě vyjíždíme. Aby nebylo Álovi líto, že s námi dopoledne nebyl, napadlo mě, že bychom potom mohli společně zajet do cukrárny ke kačerovi, ale jemu se nechtělo. Než jsme ale dorazili domů, napadl mě nepřekonatelný trumf a nabídl jsem Álovi, že by si tam mohl dát zmrzlinu. V tu chvíli bylo rozhodnuto a po převlečení jsme uháněli k cukrárně. Teda jen chvíli. Na jedné silnici jsou totiž hned za sebou dvě uzavírky a tam jsme si pořádně postáli. Ale stálo to za to. Když prozradím, že já jsem měl dva zákusky, pak to o něčem svědčí...;-)

Na zpáteční cestě jsme se nechtěli zdržovat na semaforech, proto jsme jeli přes Kolín, kde jsme si nakoupili a večer jsme zakončili ještě druhou letošní grilovačkou. Dopolední rybářský neúspěch tak byl zapomenut...;-)

Dětské rybářské podvody...

...nebo to v pondělí byly závody? Podle plakátku sraz a losování míst v 7:30. My jsme dorazili po sedmé a mnohá místa již byla obsazená. Při zápisu jsme se dozvěděli, že "zasedací" pořádek je volný. Aha, takže ten, kdo to věděl dopředu, se podle toho mohl zařídit. Ono takové zakrmení udělá divy.

Děti byly rozděleny do dvou kategorií - mladší deseti let a starší. Nevím, nějak mi tam nezapadal asi čtyřicetiletý pán sedící vedle nás vpravo. Sice se vedle něj nudil i malý syn, nicméně ten se za celé dopoledne ani jednou nedotkl prutu. A to opravdu nepřeháním. A rozhodně nebyl sám. Co byste řekli na to, kdyby se pořádal dětský fotbalový turnaj a v mužstvu se najednou mezi řekněme sedmiletými dětmi objevili čtyřicetiletí chlapi? Bylo by to spravedlivé? Neměli by tito měřit své síly či schopnosti v odpovídajících věkových kategoriích? Jenže je pravda, že tam by nejspíš tolik nezářili.

V každém případě se nevydařilo počasí. Ono sice bylo chvílemi celkem slunečno, jenže byl příšerný vítr, v nárazech takřka vichřice, takže nějaké rozumné nahazování bylo skoro nemožné. I tak se ale Andy se vším snažil poprat.

Vedle hned vedle nás vlevo se usadili dva otcové s asi třemi absolutně nevychovanými potomky. Nevím, co je přivedlo na myšlenku, že z jejich ratolestí budou rybáři. Ten nejmenší běhal všude možně, každou chvíli to vypadalo, že skončí buď v rybníku nebo ve struze, hodný byl akorát ve chvíli, kdy s sebou fláknul o zem a válel se po zabahněné trávě. Za druhého chytal otec a třetího to sice nebavilo, několikrát to opakoval i nahlas, ale aspoň povětšinou sám nahazoval. Bohužel všemi směry a bez přestání. Díky tomu přehodil i nás a když to pak jeho otec pomalu vytahoval, zamotali jsme se dohromady. Kdyby navíjel rychleji, nic by se nestalo, protože by jejich návazec plul po hladině, zatímco náš by ležel u dna. Asi třicet minut před koncem to sbalili, šli vrátit pruty a odjeli. Mezitím teda ještě zazněl hlasitý komentář, že jejich dítě už umí veškerou rybářskou teorii a teď si to vyzkoušelo prakticky. No potěš...;-)

Ve dvanáct zazněl signál oznamující konec druhé poloviny a za pár minut následovalo předávání cen. Ještě jsme museli vrátit erární krmení, které děti fasovaly a stejně jsme na něj nakonec moc nechytaly, protože naše vlastní vykazovao aspoň nějakou aktivitu.

Někteří ze shromážděných na mě koukali divně, ale neviděl jsem důvod k potlesku, když si děti šly vyzvednout poháry pro své otce. Zajímavé taky bylo, že v kategorii nad deset let se nekonalo třetí místo, protože tato kategorie už zpravidla chodí bez rodičů, proto nachytali jen dva z nich.

Takže pro příště bych se přimlouval, aby rozhodčí za porušování pravidel alespoň napomínali. Neříkám, že rodič nemůže dítěti pomoct, ale měl by mít trochu soudnost. Takhle dětem už od malička ukazují, že podvádět je normální a že se to vlastně vyplatí...