Výlet pro lístky...;-)

Minulý týden jsem se rozhodl dětem poněkud rozšířit kulturní obzory, a tak jsem rezervoval vstupenky do Divadla kouzel v Líbeznicích u Prahy. Předprodej sice probíhá přes několik agentur (Ticketportal, Ticketpro...), ovšem jak jsem posléze zjistil, u nich je možné objednávat pouze dvě řady (poslední z dražších a poslední z levnějších). S malými dětmi nic moc. Nezbývalo než jít cestou oběti a lístky si rezervovat s tím, že je do týdne vyzvednu osobně na pokladně divadla.

Cestu jsem si naplánoval na sobotu po obědě, protože otevřeno mají hodinu před a půl hodiny po představení. Díky příznivé předpovědi počasí se cesta nakonec změnila v rodinný výlet. Už dlouho se mi nestalo, že bych byl o hodinu "posunutý", bohužel k tomu došlo právě v sobotu, takže nakonec nastala klasická situace, kdy jsme odjížděli tak trochu ve stresu. Ještě jsem ale stihl nabrat benzin, jistota je jistota, nerad jezdím nadoraz (i s ohledem na mou zálibu v bloudění), stačilo, že mě náš Megane přivítal zprávou, že mám třicet dní na návštěvu servisu. Asi v půli cesty jsme míjeli druhou benzinku téže sítě a dost mě překvapilo, že jen o pár kilometrů dříve jsem to měl o 40 haléřů na litr levnější.

Ála díky dávce kinedrylu poměrně brzy usnul, po chvíli ho následovala manželka. V Brandýse mě čekalo taky jedno překvapení - uzavřená silnice přes náměstí. Myslel jsem, že už je hotovo a ono pořád nic. Cesta do Líbeznic byla celkem příjemná, až na poslední úsek, kde silnice připomínala tankodrom. Andík usnul těsně před cílem (naprostá klasika). Divadlo jsme neminuli, parkoviště bylo sice plné, protože za dvacet minut začínalo sobotní představení, ale paní mi dovolila tam na chvíli zastavit. Zaběhl jsem do divadla, hned se ocitl u pokladny a než se mi stihly vstuoenky vytisknout, stálo za mnou minimálně dalších dvacet lidí. Tomu říkám klika. Vrátil jsem se do auta, zjistil, že jsem ho odstavil pěkně blbě, jelikož prý mě chtěl objet dodávka (kde se vzala na parkovišti, netuším) a řidič měl velké problémy.

Vyrazili jsme na druhou část výletu - měli jsme několik plánů, ale nejdříve jsme se chtěli s klukama stavit v cukrárně ve Vinoři, na niž jsme dostali tip. Bohužel navigace sice číslo popisné znala, skutečně tam stál jakýsi dům, ale rozhodně to nebyla cukrárna. Jel jsem tedy dál a najednou koukám, že jsme v Praze v Kbelích, míjeli jsme vojenské muzeum, Kluci ještě spali, tak jsme trochu zapřemýšleli kam dál a nakonec jsme se rozhodli zajet do Staré Boleslavi, kde je také jakási vyhlášená cukrárna.

Cestou jsem proklínal spletité křižovatky, které jsme míjeli, protože jsem si pokaždé mohl ukroutit hlavu, abych se rozhlédl do všech směrů, z nichž se sjížděly silnice, a těšil jsem se zase na křížovou klasiku u nás doma.

Cukrárnu jsme po chvíli tápání objevili, dokonce jsme solidně a hlavně nedaleko a zdarma zaparkovali. Já jsem porušil svůj už ne moc přísný dietná režim a v rámci odpolední svačiny jsem si dal také zákusek. Pár minut poté, co jsme usedli ke stolku, se cukrárna zaplnila a to takovým způsobem, že nad některými hosty stáli další, kteří čekali, až ti první dojedí a odejdou. To mi přišlo trochu trapné, ale my jsme naštěstí byli poměrně vzadu, čili mimo.

Po nezdravé sváče jsme si dali krátkou zdravou procházku (ačkoli do Brandýsa jezdím často, ve Staré Boleslavi jsem byl jen jednou a to ještě v noci na koncertě Tří sester) a pak se vzhledem k času rozhodli vrátit domů.

Ačkoli výlet se díky zredukování cílů možná až tak moc nevydařil, to hlavní - čili vstupenky na květen jsme sehnali a užili si příjemné odpoledne.

Děti...;-)

Ty děti... Předevčírem si na Andreáska stěžovala paní učitelka ze školky, že během spaní si na chvíli odběhla do vedlejší třídy, aby tam něco probrala s kolegyní, a kluci včetně toho našeho tam zatím zlobili. No známe ty chvilky, když dvě učitelky potřebují něco probrat, ovšem Andymu jsme samozřejmě domluvili.

O to větší radost jsem měl včera, když mi nadšeně hlásil: "Dneska jsem dostal ve školce po spaní dva bonbónky!"

"To jsi byl tak hodný, když ti paní učitelka dala dva bonbóny?" Zeptal jsem se pyšně, jak si domluvu z předchozího dne vzal k srdci.

"Ty bonbóny byly slepený dohromady!" Uzemnil mě Andík...

Odpoledne zase zaperlil Ála. Když šel s manželkou (učitelkou) do školky, potkali na ulici nějaké dítě, které ji pozdravilo. Ála se zeptal: "Mami, toho kluka taky učíš?"

"Ano, jmenuje se Patrik," zněla odpověď. "Máte ve školce taky nějakýho Patrika?"

"Máme," odpověděl bezelstně. Po chvíli ale dodal: "Akorát se jmenuje jinak!"

Durak...;-)

Ale tak já bych řekl, že nejsem nijak xenofóbní. Jenom určité lidi nechápu.

Třeba v minulé práci jsme měli takového namachrovaného Slováka. Mladík, který byl samozřejmě nejchytřejší ze všech. Nerozuměl jsem mu ani slovo, přitom patřím ke generaci, která se slovenštinou nemá nejmenší problém. Jenže on byl schopný celý svůj víkend popsat jedním slovem a potom zírat. A já zíral na něj v naději, že něco dodá, abych to konečně pochopil. V Praze studoval, ovšem ve svém vzdělávacím procesu se spokojil pouze s levným ubytováním na koleji a do školy nechodil. Jasně, určitě není jediný. Jenže mě štvalo, když začal nadávat na Česko. Na Slovensku je podle něj všechno lepší, dokonce je tam levněji. A to hlavně od té doby, kdy se zavedlo Euro. Zvláštní, možná podnět pro ekonomy, protože co tak z kusých informací vím, zpravidla tomu ve všech zemích bylo naopak. Budiž. Ale proč je tedy v Praze? Proč někdo jde dobrovolně za horším?

V úterý jsem se radoval, že jsem večer stihl dřívější vlak. Bohužel se mi to trochu vymstilo, protože jsme postupně nabrali 30 minut zpoždění. Přes uličku vedle mě seděl nějaký Ukrajinec nebo Rusák, nevím přesně. Jakmile jsme se (ještě včas) rozjeli, zazvonil mu mobil a on se začal bavit s matkou ve své mateřštině. Aby nerušil paní sedící vedle něj, naklonil se co nejvíc do uličky. Čili až ke mně. Od té doby jsem do časopisu jen koukal a ze čtení nebylo nic, protože jsem se nemohl soustředit, pán byl totiž rozčilený. Jeho znechucení rostlo s naším postupně se zvyšujícím zpožděním. Nemám rád, když někdo v mé blízkosti dlouho a nahlas telefonuje a já jsem nucen to poslouchat. Ovšem tenhle člověk mi začal být vyloženě nesympatický v okamžiku, kdy do telefonu vykřikl, že jechá z durácké Prahy. Nemusím být zrovna polyglot, abych věděl, co znamená durak. Jelikož jeho hovor začal cca v 17:45 a skončil 18:39 (!), měl jsem dost času si osvojit ruštinu a pochopil jsem, že pracuje v T-mobilu. Předpokládám, že taky duráckém.

Tak proč sakra ten durak je v Praze a ne někde v Kyjevě, když je Praha tak blbá?

Sbohem Komerční banko...;-)

Už i já jsem prozřel a došlo mi, že je zbytečné platit víc než musím (čili víc než nula) za vedení účtu a rozhodl se změnit banku. Po více než 13 letech. Nebudu tajit, že jedním z mnoha důvodů bylo zaplacení zálohy na dovolenou v zahraničí. Zatímco v uplynulých dvou letech mě samotný převod stál 1100 korun!!! (ano, za to, že jsem několikrát kliknul a virtuální čísla se odečetla na mé straně a přičetla na druhé straně za hranicemi), tentokrát už u nové banky jsem za totéž platil 300 korun. Dalším důvodem bylo to, že se mě moje bankéřka snažila už několik let dostat na pobočku, aby mi tam vnucovala nesmyslné produkty a balíčky, o které jsem neměl nejmenší zájem. Jelikož "moje" pobočka je v Kolíně, kde ani nebydlím, ani nepracuju, neměl jsem sebemenší šanci se tam v úředních hodinách dostavit, ani kdybych chtěl. A plýtvat kvůli tomu dovolenou, o to jsem neměl už vůbec zájem. Proto jsem každé dva měsíce vytrvale odmítal prosebné telefonáty. V neposlední řadě hrál roli samozřejmě i nemalý poplatek, který mi byl každý měsíc stržen.

Nový účet už mám, proto jsem se rozhodl, že pojedu podepsat ukončení toho starého účtu, když jsem tedy doma.

Dorazil jsem do banky, kde si mě jako vždy nikdo nevšímal, protože u všech stolků sice seděly "bankéřky", ale tvářily se, že jsou strašně zaměstnané. Chvíli jsem čekal a pak si řekl, že stejně končím, tak je mi to jedno a došel jsem k prvnímu stolku. Slečna velmi příjemná, najednou neměla žádnou práci. Jenže když zjistila, o co mi jde, musela se informovat, zda má "moje" bankéřka právě volno, aby se mi mohla věnovat. Nevím, zda si vážně mysleli, že kdyby byla zaneprázdněná, že poslušně odejdu a dostavím se jindy...

Ale měl jsem štěstí. Během chviličky se u mě moje bankéřka objevila a odvedla mě do kanceláře.

"Tak povídejte!" Řekla asi tak příjemně, jako když jdete na univerzitě na poslední termín zkoušky. Evidentně už vše věděla od kolegyně.

Požádal jsem o zrušení účtu a ona mi vyčetla: "Ale vy dobře víte, že jsem vám několikrát volala, abych vám nabídla lepší podmínky vašeho účtu, ale vy jste nikdy neměl čas! Vy jste mi ani nedal šanci!"

Připadal jsem si jako studentík u tabule.

"A můžu se zeptat, proč chcete odejít?"

Nejjednodušší odpověď, která mě napadla: "U nové banky mám účet zcela zdarma."

"Ale já bych vám bývala taky nabídla účet zcela zdarma, ani byste neplatil za žádné položky, za nic."

Bohužel jsem asi moc slušně vychovaný, protože tohle je přesně to, co naprosto nesnáším. Jestli takové podmínky mají, proč mi je nenabídnou sami hned, ale až tehdy, kdy zjistí, že odcházím? Znamená to snad, že náklady na vedení účtu jsou skutečně nulové a všechny mé měsíční poplatky se jim jen sypou do kapes? Nebo snad nulové nejsou, ale já jsem doteď byl ten trouba, který sponzoroval účet někoho, kdo sice odejít chtěl, ale nechal se přemluvit a teď má účet zdarma?

Na můj příklad převodu do zahraničí bankéřka nejprve namítla, že jsem u nové banky zcela jistě sice platil tři stovky, ale k tomu se potom připočítaly další poplatky, ale já jsem ji ujistil, že ve všech případech šlo o platby OUR (= veškeré poplatky platí převádějící). Chvilku koukala a potom podotkla: "No dobře, ale jak často převádíte peníze do zahraničí!?" Tak tomu říkám argument...

"A neposlechnete si tedy aspoň teď, co bych vám mohla nabídnout?" Paní to nevzdávala.

"Ne, nezlobte se..."

A řeknete mi, k jaké bance jdete?"

No proč ne, když jí stejně za chvilku dám číslo nového účtu, kam mi mají převést zbylé peníze. Odpověděl jsem tedy.

"No ale víte co, ta banka vám nikdy nenabídne ten komfort velké pobočky, nebudete mít svého poradce..."

Opět jsem zalitoval, že neumím žít podle hesla co na srdci, to na jazyku, přeloženo do mé řeči to totiž znamená, že mi nebude každou chvíli někdo volat a snažit se mě dostat do banky.

Nakonec bankéřka pochopila, že mě nepřemluví, vytiskla miliardu papírů, které jsem musel podepsat a bylo to.

Před rozloučením mi ještě nabídla, zda nemám zájem o účty pro děti, ale po mém odmítavém zavrtění hlavou jsme se rozešli.

Takže odteď všechno elektronicky. A mám to zadarmo! Včetně výběrů ze všech bankomatů!;-)

Autolékárnička...;-)

Jako drtivé většině řidičů po poslední aktualizaci předpisů, i mně končí platnost lékarničky. Teď v únoru. Ačkoli o sobě vím, že v případě nouze budu schopen maximálně vytočit stopadesátpětku a někde v koutku omdlít, snažím se být uvědomělý a na lékařském vybavení nešetřit.

V každém supermarketu se válí hromady lékárniček, ale zároveň není žádným tajemstvím, že jejich kvalita není právě oslnivá. Ve sdělovacích prostředcích se objevují informace typu: kvalitní lékárničku koupíte jedině v lékárně. Proč ne. V lednu jsem nejprve navštívil lékárnu v Kolíně na náměstí. "Autolékárničky nemáme!" Zněla jasná odpověď magistry na můj dotaz. Lékárna v přilehlé ulici a tatáž výpověď: "Autolékárničky nejsou."

Kolín, pche, miniměsto, to je jasný. Bohužel lékárna v Praze u Masarykova nádraží: "Autolékárničky nejsou a ani je v současné době nelze objednat!" Tak sakra, já jsem ochotný si připlatit za kvalitu, když mě o to novináři prosili, a nakonec budu donucen si koupit tu obyčejnou z Teska? Když je expirace nastavena na čtyři roky, to nikoho nenapadlo předem, že v roce 2015 všechny propadnou?

Nakonec jsem aspoň pro mě nečekaně uspěl na Alza.cz, kde bylo možné zakoupit autolékárničku-vítěze testu za dvě stovky. V úterý jsem si ji jel vyzvednout do Kolína. Bylo mi trochu líto pána, který vyzvedával zboží pro syna a byl zcela bezradný z automatu, v němž se objednávka vyřizuje a platí. Zatímco mistr světa přede mnou významně funěl a vrtěl hlavou nad jeho neschopností, já jsem s ním soucítil. To se mi taky vyplatilo, protože právě s mou objednávkou nastal problém a stroj mě odkázal na obsluhu. Problém s párováním platby se ale záhy vyřešil a já držel v ruce balíček, u něhož mě překvapila expirace až do září 2019.

Teď jen doufám, že právě v tom září autolékárničku opět zcela nepoužitou odložím a případně budu nadávat, že zase není možné sehnat novou...;-)

Dovolená...;-)

Zákoník práce je neúprosný a když jsem byl vyzván k vybrání loňské dovolené, ani chvilku jsem nepřemýšlel nad termínem. Manželka jako učitelka měla prázdniny první týden v únoru, já jsem si tedy zarezervoval stejné období. Akcí jsme měli vymyšlených víc než dost, ale všechno bylo tak trochu marné.

Kluci byli stále nemocní, stejně tak manželka a aby toho nebylo málo, já, jakožto rekonvalescent, jsem chytil rýmu a kašel.

Jedním z největších výletů se tedy nakonec stala moje úterní cesta k paní zubařce na preventivní prohlídku...;-)

Ale abych nebyl tak negativní - v pondělí jsem si zajel do Kolína vyzvednout novou autolékárničku, protože ono není zase až tak úplně jednoduché nějakou kvalitní sehnat.

Díky příznivým okolnostem jsme ve středu vyrazili na Černý most, abychom si nakoupili něco na sebe. Váha má v mém případě stále sestupnou tendenci a nastal nejvyšší čas, abych si přibližně po měsíci koupil další menší džíny. I v těch předchozích už jsem měl problém, když jsem neměl ruce v kapsách, tak jsem měl strach, že je někde ztratím. Takže aktuálně velikost 32/32 a myslím, že u ní už zůstanu.

Ve čtvrtek jsem se vydal do Kolína ještě jednou, abych dokončil změnu banky a pátek jsme nejprve byli s dětmi u dokotorky na kontrole a potom se konala decentní oslava narozenin.

Abych nezapomněl - včera bylo také takové malé výročí - Pařánkův blog slavil 8 let! Alespoň pro mě tedy neuvěřitelné číslo!:-)

Ani mi to nepřišlo a dovolená je u konce. V dalších příspěvcích se trochu detailněji rozepíšu o některých zmíněných bodech. A doufám, že ta příští se ponese ve zdravějším duchu...;-)