Bilancování...;-)

Konec roku tady již tradičně patří bilancování. Při té příležitosti jsem si uvědomil, jak to se mnou jde z kopce, neboť sestupná tendence je víc než jasná. Zatímco v roce 2009 jsem zde zveřejnil 703 příspěvků, o rok později 457, loni 250 a letos celých 132 článků.

Na vině nebyl pouze nedostatek času, především šlo o znechucení nad rodinnými záležitostmi (míněna širší rodina) a pak taky už úplné zhnusení nad sousedskými vztahy v našem domě. To mi hlavně bralo náladu k psaní.

Jinak se na mě letos střídavě usmívalo štěstí a smůla. V lednu se nám rodina rozrostla, aby se v říjnu zase zmenšila. Několikrát jsem vyhrál v soutěžích, teď jen namátkou - dovolená, vstupenky do Aquaparku nebo třeba kamera do auta. Ve sportce jsem ale pořád první nevyhrál…

Ale otočme list, zde je slíbená statistika k roku 2012. I když letos z druhého konce...;-)

Počet příspěvků: 132

Nejméně příspěvků za měsíc: 5 (v listopadu a v září)

Nejméně návštěv za měsíc: 560 (září)

Nejméně návštěv za den: 6 lidí (22.září)

Celkový počet návštěvníků za celý rok: 12983 (k okamžiku zveřejnění, údaj zaktualizuju)

Většině svých čtenářů přeju hodně štěstí v novém roce. Té menšině nepřeju nic.

Chcete mě?;-)

Teď nevím, jestli se nemám cítit uraženě…;-) Když mi před dvěma lety končila smlouva u mobilního operátora, už několik týdnů před jejím vypršením mě naháněli kvůli prodloužení. Nabídek bylo hodně, nicméně všechny standardní, které jsou k dispozici všem.

Jelikož jsem se nenarodil v Egyptě, abych smlouval, navíc se mi to celkem hnusí, nakonec jsem podepsal a i nadále platil naprosto standardní ceny za volání (díky úpisu také standardně snížené o 20%). A zase jsem se celé dva roky připravoval na to, jak si příště budu hrát na drsného a dostanu třeba takovou slevu jako kolega, jehož smlouva končí +/- jako ta moje, ovšem ten si dokonce předem vyběhá přenos čísla, několikrát telefon s nabídkou teatrálně zavěsí, aby nakonec operátor téměř platil jemu, že u nich zůstal…

Jsou to asi dva měsíce, co mi přišla SMS od operátora se suchým oznámením, že mi právě vypršel dvouletý úvazek a odteď volám za standardní ceny (bez 20% snížení). Tehdy mě to dost naštvalo, hlavně to, že jim nestojím ani za telefonát, jímž by mě někdo chtěl přemlouvat k úpisu. Co na tom, že by se mnou neměl téměř žádnou práci, jde o ten pocit, že o vás někdo stojí (dobře zanechme romantiky - že o vaše peníze někdo stojí;-)) A zdůrazňuji, že má měsíční útrata není nejnižší…

Jak jsem se tu zmínil včera, musel jsem se vydat do prodejny svého operátora, aby mi vyměnili nefunkční SIM kartu. Samozřejmě jsem se v duchu připravil na to, že při kontrole mého "účtu" se zjistí, že nejsem upsaný a nastane přemlouvání. A tentokrát jsem chtěl být opravdu tvrdý. Už za tu esemesku!

Dorazil jsem do prodejny v Palladiu, kde byli tři asistenti (dříve prodavači). Jeden se věnoval zákazníkovi, dva tam jen znuděně postávali u svých počítačů. Přišlo mi trochu hloupé jít si pro lístek s pořadovým číslem, když přece všichni vidí, že jsem právě přišel, ale téměř hned mi došlo, že bez papírku to nepůjde. Ovšem totální pokračoval, i když jsem v ruce držel lístek. Dva modelové si mě ani trochu nevšímali. Jediný obsluhovaný zákazník v jinak prázdné prodejně se dočkal řešení a na tabuli nad jeho obsluhou se rozsvítilo mé číslo. Popsal jsem, co se přihodilo, chlapík si vzal mou SIMku, že se na to podívá a alespoň mi z ní vytáhne kontakty. Strčil ji do čtečky a zarazil se. Následoval opakovaný pokus a pak se na mě soucitně podíval se slovy, že je rozbitá úplně, takže ani kontakty nezachrání. Tak trochu jsem s tím počítal. Vzal obálku s novou SIMkou, načetl ji podle čárového kódu do počítače a podal mi ji. Tím jsem byl odbavený.

'A co smlouvu na dva roky, tu po mně nechcete? A nějaká sleva za můj podpis, nebyla by?' chtělo se mi zakřičet. Ale pak mi došlo, že o mě operátor nestojí a kdybych vyhrožoval odchodem ke konkurenci jako ostatní, nejspíš mi prodavač jen zamává a řekne: "Nashle!"

Sbalil jsem tedy obálku a odešel...;-)

Štastné a veselé...;-)

Skutečně veselé… Jen teď nevím, který z letošních vánočních zážitků mám zvolit jako první, aby čtenáři postupně neodpadli v zápalu popadání se za břicho…;-)

Letos jsem si dopřál celých pět dní volna - tedy včetně soboty a neděle. A právě v sobotu vypukl oběma klukům pořádný kašel, u Alexe ještě doprovázený horečkou. Ač jindy jsem v tomto ohledu nesmlouvavý, tentokrát jsem uznal, že 11 měsíční dítě si pusu ještě zakrývat neumí, stejně jako jeho tříletý bratr. I když tam se mi ho jeden den celkem povedlo vycepovat, nicméně hned ten následující to zase úspěšně zapomněl. A co si budeme povídat - jste-li několik dní pod dvojitou přímou palbou bacilů, moc šancí na obranu nemáte. Ale nepřeskakujme…

V předvečer štědrého dne jsem vypínal telefon a všiml si, že předpověď počasí na úvodní obrazovce ukazuje "Teď" ovšem s časovým údajem 13:20. Jelikož tou dobou bylo zhruba o deset hodin víc, tušil jsem, že něco není v pořádku. Zkusil jsem základní fígl - vypnout a zapnout, ovšem žádná změna. V oživování jsem pokračoval ráno, ovšem se stejným úspěchem, tedy neúspěchem. Došlo mi, že se nevyhnu totálnímu resetu, spojeným se ztrátou dat. Po něm konečně nastal posun, ale nikoli vytouženým směrem. Po opětovném nastavení základních funkcí se mi rovnou objevil nápis, že SIM karta nebyla rozeznána. Teprve teď mě napadlo ji vyzkoušet ve druhém telefonu a díky tomu jsem vzápětí pochopil, že chyba nebyla na straně přístroje, ale karty, která se po dvanácti letech používání rozhodla odejít na zasloužený odpočinek. Ale zrovna 23.12., kdy jsem několik následujících svátečních dní neměl šanci si ji nechat vyměnit. Vánoce tedy byly skutečně tradičními, bez jediné SMSky a bez jediného telefonátu…

Jinak Štědrý den proběhl bez dalších škobrtnutí, odpoledne šli kluci k našim, aby mezitím jéžíšek stihl připravit stromeček a dárky. K tomu si samozřejmě pustil CD těch jediných správných koled v podání DTH. Po poslední vizuální kontrole jsme se k našim vydali i my na "jakoby nic" návštěvu. Po setmění jsme všichni šli zpátky a Andy hned na chodbě zpozoroval zavřené dveře do obýváku a nechybělo mnoho, aby tam vběhl, čímž by nám zhatil pečlivě naplánovaný průběh. Za chvíli ale zaslechl zvoneček a konečně se tak dočkal okamžiku s velkým O. Před dveřma Andík ještě trochu znejistěl, tak jsem mu je pomohl otevřít a pak už jen s rozzářenýma očima doběhl ke svítícímu stromku, chvilku poskakoval na místě, jako by mu hořelo pod nohama, pak prohlásil, že musí rozsvítit, vyskočil na gauč, rozsvítil lampu, udělal jakési salto a začal rozbalovat dárky. Ačkoli ještě odpoledne jsem se při pohledu na tu hromadu zhrozil, že to bude trvat snad ještě déle než loni, kdy si s každou novou hračkou nadšeně pohrál, tentokrát papíry jen létaly.

Po vydatném pohrání si s hračkami nastal okamžik uložení do postele spojený s nekonečným záchvatem kašle. Po několika desítkách minut Andy konečně usnul a my jsme si mohli vydechnout jen u kašlajícího Alexka. Kolem jedenácté se mu ale podařilo bráchu probudit a Anďa rozmrzelý nenadálým probuzením mě plačtivě prosil, jestli si může jít hrát s novými hračkami. Nějakou dobu jsem mu nesmlouvavě vysvětloval, že je noc a že hrát si bude ráno, ale pak jsem pochopil, že jde o trápení nás obou a ustoupil jsem. Následovalo tedy půlnoční hraní. Ani nevím, kolik bylo, asi před jednou, když jsme šli znovu spát.

Zdálo se mi, že uteklo sotva pár minut, když jsem zaslechl prosebné: "Taťko, tak už si můžeme jít hrát s novýma hračkama?" Třičtvrtě na sedm, luxus, s nímž jsem ani ve snu nepočítal. Nechal jsem Anďu hrát, jen jsem s ohledem na denní dobu nenápadně uklidil policejní auto se sirénou. Stačilo ale abych se na chvilku otočil a siréna se rozezněla potemnělým bytem…

Ve stejnou dobu začínal i druhý svátek vánoční. Vydali jsme se do obýváku a Andy mě poprosil, abych rozsvítil stromeček. Je zapojený do stejné prodlužovačky jako světla v okně. Stiskl jsem tlačítko a dál se tomu nevěnoval. Jenže Andy hned objevil zásadní nedostatek: "Taťko, proč nesvítí stromeček?" Podíval jsem se pozorně tím směrem a opravdu, zařila pouze barevná světýlka v okně. Zkusil jsem tedy, zda jsou všechny žárovky utažené, a slíbil, že vyměníme žárovku, až máma s Alexkem vstanou. Neznám mnoho zábavnějších činností, než postupně vyšroubovávat žárovky, nahrazovat je tou novou a postupně zase vracet. Když jsem se dostal k té poslední, problesklo mi hlavou něco jako: "Ty mrcho!" Ovšem ani ta poslední nepomohla. Zklamanému Andymu jsem vysvětlil, že stromeček opraví jéžíšek. Večer měla nastat akce bleskové výměny světýlek. Problém byl, že zatímco Andík už dávno spal, Alex ne a ne zabrat. Nakonec se ale zadařilo a před jedenáctou jsme rozmotávali kabely.

Pak mi zbývalo pár hodin spánku, protože dnes už mám pracovní den a začínal jsem zvesela v 6:00, což znamenalo vstávání v době, kdy mají ještě jiní půlnoc. Těsně před budíkem, dorazil Andy, že si přinese "polštáčky", vydal jsem se do jeho pokojíčku, kde už byly úplně všechny srovnané do úhledného sloupku. Mezitím mu máma vysvětlila, že dneska musím do práce, tak začal pofňukávat. Slíbil jsem mu, že přijedu co nejdřív, pak jsme si popřáli dobrou a odešel jsem. Za malou chvíli ale slyším cvaknout dveře a stalo se to, s čím jsem počítal: "Taťko, já jsem ti zapomněl říct ahoj!" Řekli jsme si tedy ahoj, dovedl jsem ho zpátky do postele a pak už byl klid.

Takže zase za rok - Šťastné a veselé…;-)

Krásné vánoce

Jako již tradičně přeju všem vítaným čtenářům svého blogu krásné vánoce.

A čím jiným navodit pravou tu vánoční atmosféru než krásnou koledou z 19. století...;-)

Die Toten Hosen, Royal Republic – Chemnitz Arena (9.12.2012)

Jak už jsem tady nastínil, v neděli 9.12. jsem se vydal do Chemnitz na koncert Die Toten Hosen. Po trochu náročnější cestě, kterou jsem popsal dříve, jsem si chvilku odpočinul v hotelu, ale měl jsem strach, abych náhodou neusnul a o zážitek tak nepřišel. Do smrti bych si to vyčítal!;-)

Akce měla vypuknout ve 20 hodin, a protože hotel se od chemnitzské arény nacházel co by kamenem dohodil, vyrazil jsem něco po půl sedmé. Před budovou už stály davy, ještě horší to pak bylo uvnitř. Šatny v přízemí byly přeplněné, proto jsem se podle instrukcí vydal do patra, kde jsem za euro padesát nechal bundu. Trochu jsem se porozhlédl a zamířil na tribunu - s přibývajícím věkem jsem trochu srab!:-) Plocha na stání velká zhruba jako fotbalový stadion se rychle zaplňovala a já s povděkem přivítal, že z několika tisíc Němců jsem jedním z těch, kteří si včas koupili lístek na tribunu s 240 (!) místy.

S německou přesností ve 20:00 zaplněná hala nekompromisně zhasla a na podiu se objevila švédská předkapela Royal Republic, která Die Toten Hosen na části jejich turné doprovází v rámci turné vlastního: Save the nation European Tour. Úvodní skladbou byla President's Daughter. U nás bývá zvykem, že předkapela se musí přetrpět, navíc s ozvučením to bývá mnohem horší, právě proto, aby posléze vynikly hlavní hvězdy. Chemničtí ale Švédy přijali poměrně vřele a odměnou se jim stalo 8 skladeb v přesně vymezeném třicetiminutovém bloku. Kromě v úvodu zmíněné zazněly: Full Steam Spacemachine, Make Love Not War, All Because of You, Sailing Man, Underwear, Tommy-Gun, Everybody Wants to Be an Astronaut.

S posledními tóny se hala opět rozsvítila a na podiu propukly horečné přípravy, aby všechno dopadlo na 100%. Ačkoli hotovo bylo už po pár minutách, každému bylo jasné, že Hosen nezačnou dřív než v devět. Postupně se i zbylé davy z předsálí přesunuly do haly a reprodukovaná hudba nabízela větší a větší hity. Po stranách promítané německé orlice upravené v duchu znaku NDR se jakoby roztékaly, a asi 5 minut před devátou, když už zbývaly její poslední kousky, začali snad všichni přítomní Němci zpívat od prvních tónů skladbu, která začala hrát. Netušil jsem, o co jde, ale v tu chvíli jsem podle sborového chorálu byl asi jediný.

Přesně ve 21:00 se celá hala opět neúprosně zahalila do tmy, začalo hrát intro a kužely světel se opíraly do vlajek DTH, které po stranách pódia pozvolna stoupaly vzhůru. Křik v hale se stupňoval, až dosáhl maxima, když na podium vyběhly hvězdy z Düsseldorfu. Vzpomněl jsem si, že pojištění, které jsem před cestou uzavřel, se nevztahuje na infarkt, proto jsem se snažil zhluboka dýchat;-) a v tu chvíli začala hrát úvodní skladba z aktuálního alba Ballast der Republik, která plynule přešla v Altes Fieber. Tuším, že hned třetí potom zazněla Alles was war, následovaná Auswärtsspiel.

Za 30 let Hosen nashromáždili pěknou řádku hitů a bylo to znát v průběhu celého večera, který neměl jediné slabé místo. Došlo tak na Bonnie & Clyde, Paradies, Steh auf, wenn Du am Boden bist, Niemals einer Meinung, Hang On Sloopy, Alles aus Liebe, Pushed Again, Wünsch DIR was, z novinek potom Europa, v níž hrál Kuddel (kytara) nezvykle na klavír, vypalovačka Traurig einen Sommer lang nebo Draußen vor der Tür, při níž byli na podiu jen Campino a Kuddel… Velmi srdečně přijalo publikum také cover skladbu odvěkých rivalů Die Ärzte s názvem Schrei nach Liebe.

Scénu doplňovala projekce, z níž bych vypíchnul především kostlivce při Zehn kleine Jägermeister nebo koláž z nafilmovaných hlav členů kapely při Freunde, kdy horní půlka hlavy jednoho člena byla doplňována dolní půlkou ostatních.

Během Hier kommt Alex skočil Campino na zátarasy před dav, kdy ho za pásek přidržovala jen ochranka. Asi v půlce ale začal gestikulovat do publika a posléze zamával a křikl přes mikrofon na kapelu, aby přestala hrát. Jeden z fanoušků spadl na zem a nedařilo se mu zvednout. Zatímco mu ostatní pomáhali, Campino se vrátil na podium a teprve když se ujistil, že je všechno opět v pořádku, odpočítal, aby kapela pokračovala v místě, kde skončila. Bohužel se chytl jen Vom (bicí). Následoval druhý pokus, ale i ten skončil neúspěšně. Napotřetí Campino odpočítal refrén, začal zpívat a tentokrát to už dopadlo dobře. Když si vzpomenu na koncerty v malých klubech u nás, kde se to mnohdy pere a kapela to v lepším případě jen během hry po očku sleduje…

Dvacet minut po desáté se kapela rozloučila písní Tage wie diese, během níž děla uprostřed haly vystřelila miliony papírků a papírových hadů, ale jen největší pesimista by v tu chvíli očekával opravdový konec. Všichni se vrátili za malou chvilku, s sebou měli přepravky se sněhovými koulemi a spustili nefalšovanou koulovačku - mezi sebou i do lidí, hned po ní došlo na Halbstark a posléze na podium dorazil místní Kraftklub, jak jsem pochopil podle ohlasu publika, jde o velmi populární partu a společně zahráli prastarý Opel Gang. Po koulovačce Kuddel nezvykle často ladil kytaru a nakonec si musel vzít jinou. Mezitím dav spustil Eisgekühlter Bommerlunder a nadšený Campino se zbytkem se přidal. Pak už zase Hosen sami ve skladbě Freunde ujistili přítomné, že jim na nich záleží. Druhé loučení nastalo ve 22:35, aby se kapela na další čtvrt hodinu vrátila a definitivní konec nastal krátce po jedenácté, kdy dozněla You'll never walk alone, znamenající definitivní konec.

Zatímco se perfektně organizovaně začalo ihned rozmontovávat podium, dav se snažil dostat ven nepříliš odpovídajícími dveřmi, takže se masa 12 tisíc lidí na několik dlouhých minut zasekla. Mně se podařilo ven dostat po třičtvrtě hodině. Situaci venku kontrolovala policie, ale nikdo si nic moc nedovolil.

Koncerty Hosen je až trapné hodnotit, protože ačkoli vyprodávají ohromné haly, máte pocit, že si vás skutečně váží a že jste jejich kamarádi. Proto si zcela po právu zaslouží jedničku hvězdičkou!!!

Videodeníček kapely:

Cesta na koncert do Chemnitz...;-)

Než se dostanu k samotnému koncertu, pokusím se popsat cestu do třetího největšího Saského města Chemnitz. Přece jen šlo o mou zatím nejdobrodružnější výpravu autem.

Vyrazil jsem v neděli po desáté. Ještě jsem se musel zastavit pro něco k snědku a hlavně natankovat. Nejsem přece tak bohatý, abych mohl kupovat levný německý benzín…;-)

První zádrhel nastal u Brandýsa, přes který jsem se snažil propojit D11 s D8. Zabloudil jsem, a to tak, že jsem nakonec musel odbočit do zákazu, jen abych se v klidu zorientoval. Nicméně za chvíli už bylo všechno v pořádku a já najížděl na "déosmičku". To mi problesklo hlavou, že teď už se nemůže nic stát. Pravda to byla až k místu, kde je dálnice díky ekologickým teroristům přerušená. Nicméně nezabloudil jsem, i když moc nezbývalo, hlavně na takovém zvláštním kruháku na Prahu, Teplice a Německo, kdy člověk může zpanikařit, protože trasa vede jakoby zpátky do obráceného véčka a jeden tak snadno získá pocit, že z kruháku odbočí zase tam, kudy před chvílí přijel.

Pak jsem se opět ocitl na dálnici a znovu mi problesklo hlavou, že teď už to bude dobré. Ani jsem moc nevěnoval pozornost nápisům, že "Tunely na D8 jsou od 13 do 14:00 uzavřeny". Někde za Ústím jsem se poslušně zařadil do stojící kolony aut, kde daleko vpředu blikaly majáky. Nechal jsem si náhodou poměrně velký odstup od auta přede mnou. A během chvilky jsem to uvítal. U Tucsonu s ústeckou značkou se najednou otevřely všechny dveře a na dálnici se doslova vysypalo pět hip hopperů (nebo co to bylo), každý měl v ruce nějakou flašku (zajímalo by mě, kdo řídil) a s rukama nataženýma dopředu se vlnili v rytmu příšerné hudby. Postupně začali obtěžovat i ostatní stojící auta, ale na mě si kupodivu nikdo netroufnul. Měl jsem stažené půlky, protože když se dva z nich zasmáli, chyběly jim přední zuby, což jim dodalo na drsnosti. Bylo zhruba 13:20 a já začínal chápat, co znamenala zpráva o zavřených tunelech…

No nic, zavolal jsem domů, aby se nestrachovali, že se mi cesta protáhne. Doteď si pamatuju, že jsem v závěru pronesl větu, že "silnice jsou pěkný, suchý". Ve 14:00 se auta pohnula a po několika tunelech jsem se ocitl v Německu. Potřeboval jsem si někde odskočit, proto jsem odbočil hned na první odpočívadlo. To jsem si poprvé uvědomil, že slušně chumelí. Auto na namrzlém parkovišti nechtělo zastavit, palubní počítač se mi snažil cosi sdělit oranžovým nápisem, ale nerozuměl jsem mu. Chtěl jsem otevřít dveře, ale díky silnému větru to téměř nešlo. Po krátké pauze jsem mohl pokračovat. Vydal jsem se vstříc dobrodružství na německé dálnici s neomezenou rychlostí. Povětrnostní podmínky nedovolovaly jízdu rychlejší než 60 km/h. Postupně jsem se namotal na druhou dálnici, která byla širší a měla tři pruhy. V každém vyjeté koleje, jen o něco málo širší než samotná kola. Jak bylo důležité jet přesně v nich, jsem se přesvědčil pokaždé, když jsem částí kola vyjel z koleje ven a auto mi začalo odskakovat do stran. Nicméně jsem se přesvědčil, že němečtí řidiči jsou ohleduplnost sama, jakmile se například rozsvítila značka přikazující snížení rychlosti, na všech autech se automaticky rozsvítily brzdy (tipněte si, kolik lidí by přibrzdilo u nás;-)), stejně tak, když někdo chtěl změnit jízdní pruh, druhý ho automaticky pustil před sebe. Už byla úplná tma, když jsem míjel výjezdy směr Chemnitz, a očekával ten poslední "Chemnitz - Süd". Během chvíle jsem se ocitl ve městě paralyzovaném náhlým přívalem sněhu a stoprocentně jsem spoléhal na navigaci, která mě bez zaváhání dovedla až před hotel.

Tam jsem se na recepci smířil s tím, že odteď až do zítřka jsem Jurij a o chvilku později na pokoji zjišťoval, co všechno jsem doma zapomněl. To hlavní jsem ale střežil jako oko v hlavě. A to byl lístek na večer!;-)

Koncertu se budu věnovat v samostatném příspěvku v rubrice Reporty z koncertů a teď skočím rovnou na cestu zpátky.

Přes noc ještě trochu sněhu připadlo, ovšem chodníky byly čisté a ulice až na pár úseků taktéž. Mě ale nejdřív čekal motoristický oříšek - kdosi zaparkoval tak, že mě částečně zakrýval. A ačkoli pohledem zvenku jsem si couvání krásně naplánoval, za volantem a hlavně ve zpětném zrcátku to vypadalo úplně jinak. Vzhledem k tomu, že jsem vyjížděl dost brzy, nechtělo se mi čekat, až a jestli vůbec ten někdo odjede, tak jsem zatnul zuby a pustil se do manévrování. Prakticky na druhý pokus s kvílením parkovacích senzorů jsem se ocitl venku z řady. Popojel jsem a pro jistotu zkontroloval auto. Škrábnuté nebylo, tak jsem mohl pokračovat. Před cestou domů jsem ještě chtěl nakoupit v Kauflandu. Přes Chemnitz jsem projel jako rodilý Němec a zaparkoval jsem před obchodem. Když jsem se s nákupem vracel, nejprve jsem nemohl najít auto. Zaprvé jsem předtím nevěnoval pozornost tomu, kde ho vlastně nechávám a zadruhé bylo teď parkoviště téměř plné. Už už jsem začínal být lehce nervózní, že mi snad auto někdo ukradl, když se náhle vylouplo. Nastavil jsem navigaci a opatrně vyjížděl. Sice jsem jel popředu, protože jsem předtím zacouval, ale vedle mě stálo velké auto, přes nějž jsem vůbec neviděl. Jak jsem se tak soustředil na pohled vpravo, úplně mi uniklo, že mezitím se objevilo jiné auto vlevo. Cítil jsem trochu trapně (jako bych slyšel nadávky o českých prasatech;-)), nicméně byl jsem v Německu, takže auto v klidu stálo a čekalo. Žádné posunky, žádné troubení...

Po chvíli jsem opět najel na dálnici, tentokrát úplně čistou a až na úseky s omezením na 130 jsem to pálil o dvacet kilometrů v hodině rychleji. Ani jednou se nestalo, že by mě přibrzdily předjíždějící se kamiony. Jediné ohrožení mi nachystal řidič auta se značkou Pirny, který mi na poslední chvíli vjel do cesty a já musel hodně zostra přibrzdit. Ale měl škodovku, tak se to dalo čekat!:-)

Pak už ale pohoda až k nám. Po přejezdu pomyslných hranic jsem si vzpomněl, jak se dřív říkalo, že v Německu je obloha modřejší a tráva zelenější. Jako mávnutím kouzelného proutku se bílý sníh podél dálnice změnil v černý. Fakt nechápu, ale doslova to bouchlo do očí.

Pamatujete si ještě, jak jsem popisoval kruhák s odbočkou na Prahu, Německo a Teplice? Tak tam jsem byl hodně sprostý. Kdyby mě v tu chvíli ekologové viděli, nabídli by mi přihlášku, protože jsem byl taky zelený. Ovšem zlostí. Samozřejmě jsem se nechtěl na kruháku vrátit, proto jsem zazmatkoval a na poslední chvíli odbočil. Bohužel už po několika vteřinách mi bylo jasné, že jsem udělal chybu. To se potvrdilo hned u cedule směr Teplice. Nejhorší, že nebylo kde se otočit. V protisměru jsem sice po chvíli míjel benzinku, ale z mého pruhu se na ni nesmělo odbočit. Až po několika kilometrech se objevil také na druhé straně plácek plný sněhu, kde se právě otáčel jiný nešťastník. Najel jsem hned za něj, trochu jsem si "zaplaval" v namrzlé břečce a za chvíli už uháněl zpátky.

Postupně jsem se ocitl až u Brandýsa a to mi bylo jasné, že už jsem doma a nic se nemůže stát. Jenže mě čekal úsek úzkých okresek, ještě zúžených o odrhnutý sníh u krajnice. V jednu chvíli jsem se musel vyhnout náklaďáku tím způsobem, že jsem jel právě po sněhu za krajnicí. Auto mi skákalo jako traktor, ale řidič náklaďáku měl na své straně metr místa. Buďme přející, že…;-)

Namotal jsem se na D11 a oddechl si. Se slzou v oku jsem si vzpomněl na německou dálnici, zvláště v úseku u Nymburka, kde jsem dostal strach, že ze sebe vytřesu duši. Pak jsem ještě rozzlobil paní v navigaci, když jsem z dálnice uhnul na druhou stranu, abych doplnil zásoby benzínu, a vítězoslavně jsem dojel domů.

Z hlavní silnice jsem sice téměř nemohl odbočit, protože místní technické služby prohrnují jen určité úseky (rozuměj ty, kde bydlí někdo důležitý), ale poté, co jsem ladně zavrtěl zadkem Méganu v začínajícím smyku, zaparkoval jsem u domu.

Mé vždycky nablýskané auto je špinavé k nepoznání, nicméně zdolal jsem bezpečně akci Chemnitz!

Celkem kilometrů: 580 km (295 / 285)

Palivo: 41,1 litrů (20,7 / 20,4)

Asi půlhodiny poté, co jsem zavolal domů, že silnice jsou suché a bez sněhu...;-)

Ráno před hotelem...

Cesta zpět směr Praha...;-)

Koncert...;-)

Tak jsem se konečně dočkal - blíží se víkend s velkým V, kdy vyrážím na koncert s velkým K. Když hrajou Die Toten Hosen hned za rohem, nemůžu tam přece chybět!;-)

Když jsem si před půl rokem objednal vstupenku na koncert DTH, hned vzápětí jsem si zajistil ubytování, abych nemusel někdy po půlnoci vážit cestu z Německa domů. Úplnou náhodou jsem přitom zvolil jeden z hotelů, které se tvářily jako solidní a přesto s výhodným poměrem "cena - výkon".

Jak se tak přiblížil čas odjezdu, napadlo mě, podívat se na mapu, jak se vlastně od hotelu dostanu do haly a zpět. Přece jen víme, jak na tom jsem s orientací a nerad bych někde dlouho bloudil. Ovšem tentokrát mě měl někdo rád, jak by řekla má věřící kolegyně.

Myslím, že ani já si nebudu muset tisknout žádný složitý plán. Tomu říkám náhoda - no posuďte sami:

Atmosféra na aktuálním turné:

Bořič letošních hitparád:

Když porovnám některé české klipy s německými, naleznu určitý rozdíl…;-)

Samý hloupý písničky...;-)

Pravidelné Andreáskovy tanečky na hudbu v rádiu postupně přešly v divoký break dance, navíc kromě svůdných pohledů doprovázený i zpěvem. To nás přivedlo na myšlenku, začít s ním navštěvovat odpovídající kroužek, abychom snad neudusili jeho případný talent.

Bohužel na naši jasně položenou otázku, zda by chtěl chodit na zpívání, následovala také jasná a velmi rázná odpověď: "Ne! Tam zpívají samý hloupý písničky!"

Zeptal jsem se tedy, jaké hloupé písničky má na mysli, načež se Andík začal kroutit do rytmu a zpívat notoricky známou melodii: "Mamma mia...". Zbytek si pak doplnil vlastním "anglickým" textem.

Manželka se ho zeptala: "A co bys chtěl, aby se tam zpívalo?"

Nato se Andy začal kroutit úplně stejně a na stejnou melodii spustil: "Pappa pia...";-)

Mikulášská...;-)

V sobotu jsme se vydali do Liberce, kde se konala Mikulášská od naší společnosti, protože právě v tamním okolí se nachází naše továrny. No a protože Andreásek by občas nějakého toho čerta potřeboval, nebylo co řešit.

Andyho jsme nadopovali kinedrylem, Alexe hlídali naši, a tak jsme mohli nerušeně vyrazit. Prášek začal účinkovat velmi rychle a Andík v limbu střídal v poměrně nové dětské sedačce dost neuvěřitelné polohy. Už několik kilometrů před Libercem se okolí dost proměnilo a všude byl sníh. Bez jakéhokoli bloudění jsme dorazili až k pro nás vyhrazené Tipsport Aréně. Probudili jsme Andyho a ten při pohledu na zasněžené parkoviště vynechal svou po probuzení obvyklou rozkoukávací chvilku, protože přece "musím zkoulovat tátu!" Udělali jsme si pár fotek, zatímco na nás ostatní koukali jako na blázny (no jo Středočeši viděj sníh!) a blížili se ke vchodu, kde už postával dav "kolegů" s dětmi. Ty uvozovky jsem použil záměrně, protože jsem ani jednoho z nich neznal.

Ještě jsme se pomotali kolem pokladen, protože vstupenky byli k dispozici na vrátnicích den předem, kam jsem se pochopitelně nedostavil, takže jsem si je podle instrukcí měl vyzvednout právě u pokladny. Všechny ale byly zavřené, takže jsem tak trochu znejistěl.

Před čtvrtou se otevřely všechny vchody a po chvíli rozkoukávání jsem se zeptal jednoho ze sekuriťáků, zda neví, kde mám vstupenky. Upřímně jsem čekal, že mi přesně v duchu Prahy a středních Čech odpoví, že neví a tím to zhasne. Jak jsem se ale mýlil! Požádal mě, abych tam chvilku počkal, že se zeptá. Za okamžik byl zpátky a ukázal mi, kde postávali kolegové z HR oddělení i s lístky. Jo, jo, jiný kraj…;-)

Cestou do hlediště arény Bílých tygrů Liberec (ano, jejich logo bylo i na kachličkách na WC) jsme ucítili cukrovou vatu, což mě potěšilo, jelikož zrovna ani ne týden předtím si Andy posteskl, že by si dal. Utratili jsme dvacku (ehm, totéž množství kupujeme pravidelně v Lysé nad Labem za 50-60 korun) a šli se sednout. Andreásek se ještě pořád rozkoukával po kinedrylu, ale do vaty se pustil se vší vervou.

Postupně začal program a já začal přemýšlet, jestli je Upír Krejčí opilý, nebo se tak chová normálně. Postupně jsem se přiklonil k druhé variantě, ale dětem se očividně líbil. Vystáli jsme si frontu u jednoho z mnoha stanovišť, kde se kreslilo na obličej, protože Andík zatoužil po tygrovi. Byl jsem lehce skeptický, že na sebe nechá sáhnout od úplně cizí slečny, ale spletl jsem se. Když jsme potom odcházeli kolem čekajících, jedno dítě obdivně vykřiklo: "Tygr!";-)

Po občerstvení jsme se vrátili do hlediště a za chvilku už začala nadílka. Aby to rychle odsýpalo, v každém rohu vyrostlo jedno stanoviště s čertem, Mikulášem a Andělem. Počkali jsme, až opadne první nápor a pak se k jednomu z nich vydali. Před námi zbývalo posledních pár lidí, když dárky došly. Přemístili jsme se tedy do dalšího rohu. Andík chtěl dárky od Mikuláše, ale protože jsme poznali, že u anděla to bude rychlejší, zpracovala ho manželka a on souhlasil. Očima jsem zkontroloval situaci a uklidnil se, protože jsem si všiml, že čert právě domlouvá nějakému jinému dítěti. Andy čerty viděl, to nám stačilo. Akorát natahoval ruku s poukázkou na dárek, když čertice přiskočila k němu a bafla na něj. Já jsem na ni dělal posunky, že se bojí, proto hned přestala a andělice se ho snažila uklidnit, nicméně Andreásek utrpěl šok. Křečovitě svíral dárky, které dostal, slzy si utíral do rukávu, takže na něm postupně skončila i část tygra. Uklidnil se až na chodbě, ale úplně to z něj spadlo až venku na sněhu.

Musí přece zkoulovat tátu…;-)