Během týdne hezky, o víkendu déšť...;-)

Včera jsem se po dlouhé době rozhodl, že přijedu domů dřív. Aby bylo jasno - neznamená to, že bych si snad zkrátil pracovní dobu, v mém případě šlo o to, že jsem odpracoval pouze hodinu a čtvrt přesčas.
Přesně jsem si to načasoval, postupně povypínal všechny aplikace, napsal domů, že přijedu dřív, aby se na mě mohli těšit, a ještě si odskočil. Do plánovaného odchodu mi zbývalo 5 minut. Jakmile jsem se ale vrátil, pohled z okna mi nabídl vichr s pořádnou průtrží a bouřkou. Bylo mi jasné, že plány musím změnit. Sice to mám na metro 2 minuty, ovšem v tomhle by byly nekonečné…
Decentně jsem zanadával na smůlu, napsal domů, že dřív nepřijedu a opět pozapínal aplikace potřebné k práci. Během tří minut déšť ustal a začalo svítit sluníčko tak hodně, že jsem měl problémy s čitelností monitoru. Bohužel na vlak už bylo pozdě.
Jako by to bývalo předtím nemohlo vydržet pár minut. Ještě že i přes to, že kalendářně bylo teprve pondělí, ve skutečnosti už musel zcela logicky nastat víkend. Vždyť to ráno psali na iDnesu jasně - během týdne hezky, o víkendu déšť...

Víkend...;-)

Víkend jsem zahájil pořádnou kocovinou. Problém ale byl, že jsem nic nepil. V sobotu mě Andreásek probudil až ve čtvrt na osm, takže se mi po mnoha týdnech podařilo spát 8 hodin. Jenže nejspíš proto, jak jsem dlouhodobě zvyklý na 4-5 hodin denně, bylo to na mě moc a tak mě pořádně bolela hlava. Přesně jak to znám (z vyprávění;-)) po chlastu…;-)
Po oba volné dny jsem měl stejný plán na dopoledne. Vyrazil jsem s Andíkem i Alexem ven. Do parku krmit kačeny. Netušil jsem ovšem, jak je u nás těžké sehnat o víkendu dopoledne pečivo. Ještě bych pochopil tu sobotu, bylo kolem desáté, ovšem v neděli jsem do krámu dorazil přibližně o hodinu dřív a kromě pár drobků nic. A to jsem byl skutečně ideálním nenáročným zákazníkem, spokojil bych se i s rozmačkaným rohlíkem, několikrát vyváleným na zemi a omylem přišlápnutým - předpokládám totiž, že opeřenci na struze nejsou příliš zmlsaní. V dalším obchodě, který máme po cestě, bylo pro jistotu zavřeno úplně, a protože se Andreásek o krmení moc stál, nezbývalo, než vyrazit do Teska. Vzal jsem si 3 rohlíky po 1,90 a Anďa sáhnul po makovce. Nechal jsem mu ji v ruce s tím, že ji na pokladně nahlásím. Snad proto, že ostatní viděli náš velký víkendový nákup a nechtěli, abychom je u jediné obsazené pokladny zdržovali, uháněli s narvanými vozíky, aby se dostali před nás. Postavil jsem se poslušně do řady a čekal. Naštěstí pokladní potřebovala vystřídat, tak přišla kolegyně a otevřela vedlejší kasu, kam jsem mohl bez problémů přejet - právě díky tomu, že jsem stál jako poslední.
Andreásek si stále držel loupák, povídám slečně, že máme ten a ty tři rohlíky na pásu. Ona pokývala hlavou a řekla si o 5,70. Ačkoli v matematice jsem nikdy nebyl nejsilnější, došlo mi, že něco není v pořádku. Už jen proto, že 5,70 měl stát samotný sladký rohlík. Povídám: "Napočítala jste i tenhle rohlík?" Ona na mě jaksi zvláštně šibalsky mrkla a přikývla, že ano. Na účtence samozřejmě nic nebylo.
Když jsem venku sladký rohlík rozlomil, aby se malému lépe kousal, pochopil jsem, proč jsme ho nejspíš měli zadarmo. Ve srovnání s nadýchaným z předchozího dne by tato zvětralá hmota rozhodně neuspěla. Nejspíš se paní nás zželelo…;-)
Po složité akci s krycím názvem pečivo mě napadlo, že by mě opravdu hodně vytočilo, kdyby tam kachny nebyly, což se taky tu a tam stane.
Blížili jsme se k vodě, proti nám šel starý pán s kočárkem a zklamaně povídá dítěti v něm: Tak dneska tady kačenky nejsou… To snad ne, tak my tady běháme kvůli žrádlu a všechno úplně zbytečně, pomyslel jsem si. Snad ani ne po dvaceti metrech jsem se ale přesvědčil, že oči mi slouží přece jen o něco lépe než jemu…;-)

Střevo...;-)

Střevo je nejdelší úsek trávicí trubice. U savců včetně člověka střevo rozdělujeme na dvě části: Tenké střevo a tlusté střevo... Tolik suchá anatomická definice z Wiki. Ani internetová encyklopedie ovšem není vševědoucí. Minimálně uvedené rozdělení není kompletní. Střevo se totiž dělí na tenké, tlusté a na Pařánka…

Od osmnácti let denně dojíždím vlakem. To představuje i pro mě poměrně těžko uvěřitelných 15 let a ještě nikdy se mi nic podobného nepřihodilo. O čem přesně mluvím? Včera ráno jsem se stejně jako každý den zařadil do fronty u dveří, která se začíná tvořit už při výjezdu z předposlední stanice. Naštěstí jsem byl poslední (fakt mě na rozdíl od ostatních nebaví stát už od Libně jen proto, abych se ven dostal o několik vteřin dřív), takže ostuda byla o stupeň nižší, než ještě mohla být. Nějakým záhadným způsobem jsem zavadil o takový ten plech, co za jízdy kryje schody a zvedá se automaticky s dveřmi při jejich otevírání, a ucítil jsem zvláštní bolest na koleni. Říkám si - sakra, teď jsem si určitě zamazal džíny, ale bylo pod mou úroveň podívat se na ně a začít si je čistit před lidmi spěchajícími po nástupišti. Mojí zásadou je při každém trapasu dělat jako že nic.

Tentokrát to ovšem šlo poněkud těžko, protože už na eskalátorech do metra jsem si všiml, že jsem se neumazal. Já si totiž roztrhl nohavici právě na koleni pořádným trhancem o velikosti cca 15 x 15cm. To mi ty džíny vydržely dlouho - kupoval jsem si je ani ne před měsícem.

Cestou metrem a potom z něj do kanceláře jsem se (marně) snažil díru maskovat a až v práci jsem si všiml, že mi ještě navíc teče krev.

Během polední pauzy mi nezbývalo, než zajet na Galerii Harfa a koupit si nové kalhoty. Doufám, že tentokrát mi vydrží o něco déle…

To jsem fakt takový střevo, že už ani neumím vystoupit z vlaku?;-)

Znalec aut...;-)

Ještě se krátce vrátím k sobotnímu výletu. Když jsme se chystali domů, manželka ještě musela na parkovišti nakrmit Álu. Já jsem zatím rovnal věci do kufru a dával pozor na Andíka, protože kolem projížděla auta. Koutkem oka jsem také pozoroval přicházející a odcházející návštěvníky. Stejně jako skupinku tří chlapů a jejich partnerek.

Široko daleko jediným renaultem byl ten náš a já najednou zcela nahlas a zřetelně slyším, jak jeden z nich oslňuje svými znalostmi aut: "Renaulta ne, toho bych nechtěl, ty jsou pořád v servisu."

Tím se samozřejmě náležitě dotknul mého ega. Nenápadně jsem sledoval, ke kterému ze zaparkovaných aut zamíří. V duchu jsem tipoval, jestli mu budu nadávat do Škodovkářů, Volkswageňáků nebo třeba Béemwáků, přičemž jsem tak nějak ze zkušeností favorizoval skupinu první.

Ovšem doslova mě dostalo, když se chlapík začal skládat do hnusného Citroenu Xsara Picasso. No to sis pomohl, ulevil jsem si v duchu a vzpomněl si na statistiky německého autoklubu ADAC, které se objevily před pár dny i u nás (např. iDnes.cz). Jedná se sice o tabulky německé, tudíž tam nejsou všechny modely a také až tak zcela nesedí třeba rozdělení do tříd (viz Octavia ve střední), ovšem jen tak pro zajímavost, jak že to je s tou obecně známou poruchovostí renaultu, to stačit může…

Snad jen na okraj, aby nedošlo k mýlce - čím je auto výše, tím méně poruch.

Sobotní výlet...;-)

Za slunečného sobotního počasí jsme hned vyzkoušeli tmavá okna. Po roce jsme totiž zamířili na Archibaldovy slavnosti pohádek do Starých Hradů. Cesta probíhala bez problémů, vynechám-li zmínku o tom, že jsme prvně poněkud těžko pochopitelně "zabloudili" už na kruháku u Poděbrad, kde jsem střídavým zapínáním a vypínáním blinkrů nejspíš dokonale mátl ostatní řidiče. Trochu jsme si ještě pobloudili v úplném závěru, protože jsme auto chtěli nechat na jiném parkovišti, ale to jsme nakonec nenašli, protože jsem opět špatně odbočil.

Nakonec jsme tedy zamířili tam, co ostatní a hned se podivili. Nad tím, jak nám loni přišlo, v jakém strašném kopci se platilo parkovné, že jsem se tehdy nebyl schopen rozjet. Letos už to ale bylo téměř v rovince. Kdo by řekl, že kvůli nám přestaví hrad, aby nestál v takovém kopci…;-)

Andreásek usnul klasicky až v samém závěru cesty, tak jsme mu dopřáli pár minut na parkovišti a pak už jsme zamířili ke vstupu do objektu. Tentokrát se mi vše zdálo lehce skromnější než loni, nicméně pro děti ideální. Nejvíc mě na celé akci překvapuje, že ty lidi, kteří se celý den paří v nejrůznějších kostýmech, to snad opravdu baví. Jak jinak si vysvětlit, že se všichni na vás usmívají, dokonce i slečna čarodejnice, která někam pospíchala, se na nás podívala, když nás míjela, a v tu chvíli se mile usmála…

Druhá věc, kterou až tak úplně nechápu, že vstupné stojí 95 korun. To mi vůbec nepřijde moc, zvlášť když děti to mají zdarma. To asi účinkujícím moc peněz nezbyde…

Během oběda Andík příkladně jedl, jelikož se u výčepu na kraji restaurace stavil šašek s čertem. Doteď jsem neměl ponětí, že čerti pijou Birella…;-)

Na celé akci Andreáska samozřejmě zase nejvíc zajímala přítomná zvířata. Hlavně pak ostříhané ovce, kterým téměř každý, kdo šel kolem, říkal kozy. Ty dokonce zastínily i čerta na podiu, kterého jsem se mu snažil ukázat poměrně zblízka. Čekal jsem alespoň nějaký náznak strachu, případně brek, jenže Anďa pouze pronesl, že chce jít krmit ovečky a mávnul rukou s jablkem jejich směrem, kde už jsme předtím byli několikrát.

Čert měl prostě smůlu…;-)

Blesk...;-)

Čtvrtek a pátek jsem měl opravdu hodně nabitý. V práci jsem si domluvil hodně časné směny, abych mohl co nejdřív pryč. Měl jsem totiž dohodnutý termín v Brandýse nad Labem na zatmavení skel u auta.

Dopravení auta tam bylo složitější, protože jsem z práce musel nejprve dojet domů, přesednout do auta, z nějž jsem už o den dříve vystěhoval všechno přebytečné jako například dětské sedačky, a rychle se dopravit do věčně rozkopaného města. Limitem pro mě byla především zavírací doba v kombinaci s uzávěrkami kolem Čelákovic.

Cesta proběhla i přes hustý provoz nečekaně v pohodě, až na jeden průjezd na červenou - stěžoval jsem si už minule, že u jednoho semaforu řídícího kyvadlový provoz jedním pruhem se zelená rozhodně neohřeje. Dodávka za mnou "držela basu" a pravidla porušila se mnou. Mimochodem do té doby se její řidič na mě nepříjemně lepil, ovšem od popsaného okamžiku jsem získal jeho respekt. V autosalonu jsem měl vše už předem dohodnuté, proto mě čekal jen nějaký ten podpis a bylo hotovo. "Zítra se vám ozveme," rozloučil se se mnou jeden ze zaměstnanců.

Do odjezdu vlaku mi zbývalo poměrně dost času, který jsem musel nějak zabít, tak jsem se vydal směrem k náměstí. Cestou mě ale začali obtěžovat nějací dva rváči, z nichž jeden měl velký poměrně čerstvý strup na nose. Bylo mi jasné, od čeho. Chvíli jsem myslel, že jsem se jich zbavil, ovšem za několik minut mi došlo, že mi jsou stále v patách. Bylo to nepříjemnější o to, že se čas nachýlil a já jsem se pomalu musel vrátit a to stejným směrem. Třeba si mě nepamatují, napadlo mě bláhově a vydal jsem se jim vstříc. Už z několika metrů mi bylo jasné, že paměť mají víc než dobrou. Strup ke mně jasně mířil. Zatvářil jsem se nekompromisně tvrdě, cosi odsekl a rázně pokračoval dál. Kupodivu to vyšlo. O několik desítek metrů dál seděla na lavičce jakási - bylo by korektní použít výraz dáma, ovšem nejde to tak lehce… Asi tak desetkrát tlustší než já, špeky se jí valily úplně všude, dokonce i z podbřišku jako druhé břicho. Když jsem ji míjel, cosi na mě začala křičet. Přál jsem si, aby mi co nejdřív jel vlak.

Na nádraží, dá-li se to tak nazvat, kde vlaky jezdí dvěma směry;-), jsem se po několika minutách dočkal a za chvíli jsem se hrdě natřásal v motoráku na rozbitých kolejích. Čekalo mě několik přestupů, včetně jednoho bonusového v Nymburce, jelikož jsem při nástupu netušil, že dál pokračuje jen první půlka vlaku a ani průvodčí mi to při pohledu na jízdenku neoznámila. Nicméně po osmé jsem se dopravil domů.

V pátek to bylo mnohem jednodušší, jelikož do Brandýsa jsem zamířil už z Prahy. Být po mém, jel bych opět složitě vlakem, ale táta mi poradil autobus z Černého Mostu. Zhruba čtvrt hodina jízdy byla oproti hodině mnohem lákavější. Ačkoli jsem byl instruován, na Čerňáku jsem lehce bloudil. Nakonec jsem pochopil, že mým směrem míří ta ohromná fronta lidí úplně vpředu. Postavil jsem se poslušně do řady a za chvilku z ní zase vystoupil. To když přijížděl bus sice mým směrem, ovšem s delší dobou jízdy. Raději jsem si počkal na ten vyhlídnutý asi o pět minut později. Dav viditelně prořídl a za malou chvilku se objevil kloubový autobus s vytouženým číslem. Hned u vstupu jsem pocítil takový ten zápach, který znají ti, jimž se dělá v autobusech blbě, zatímco ti zbývající šťastlivci nevědí, o čem mluvím. Sedl jsem si proto strategicky poměrně dopředu. No, 18 minut bylo hodně dlouhých, ale zvládl jsem to. Zastávka přímo před autosalonem mě naštěstí brzy vysvobodila.

Už zdálky jsem spatřil toho našeho upraveného krasavce. No, nejdřív jsem se bál, jak to bude vypadat, ale nakonec mě to mile překvapilo.

Když jsem dorazil domů, Andreásek se díval na svůj v současnosti nejoblíbenější film Cars, tak jsem mu naznačil něco jako, že teď máme venku Blesk McQueena, což je hlavní hrdina. V tu chvíli se ale Andík rozbrečel, že prý Bleska nechce. Tak nic no, máme pořád bílého Megana, ovšem s černými skly…;-)

Svátek s předstihem...;-)

Proč jsme vlastně teď v neděli neslavili Svátek matek? Z velmi prozaického důvodu. O tom předchozím víkendu jsem se totiž pěkně ztrapnil. Kromě toho, že jsme slavili Alexkovy jmeniny (v obyčejných kalendářích je uveden Alexej, ale ty lepší obsahují již obě jména;-)), měl jsem nějak zafixováno, že právě první květnová neděle se nese v duchu Svátku matek. Tím, že jako dvojnásobní rodiče příliš nesledujeme televizi (ne proto, že bychom byli intoši, kteří televizi nemají, prostě na ni nemáme čas), vše záviselo jen na mé paměti.

Tak jsem manželce koupil kytici a velkou čokoládu a pak dvě menší čokolády mámě. Manželka byla překvapená, protože jí letošní svátek nějak unikl a máma taky. Image dokonalého manžela a syna mi zkazil až táta. Ten totiž najednou prohlásil, že svátek bude až tu další neděli (13.5.). Jenže už bylo pozdě (vlastně tedy brzy - o týden…;-))

Manželka na mě sice zkoušela něco v tom smyslu, že jsem si to teď nacvičil a o týden později koupím zase něco, ale mně bylo jasné, že mám zase na rok pokoj. A příště se pořádně podívám do kalendáře…;-)

Neplánované "volno"...

Ve středu jsem před jedenáctou šéfovi nahlásil, že si prohodím oběd, abych mohl ještě s kolegou vyrazit už v jedenáct.

Chvilku poté, co jsme se vrátili, zvoní mi telefon a na displeji vidím, že volá manželka. Trochu mě to překvapilo, běžně si přes den nevoláme. A vůbec jsem si v tu chvíli nevzpomněl, že měl Ála v noci vysokou horečku. Mimochodem to bylo docela náročné, protože když už to kolem půlnoci vypadalo, že usne a já se chystal využít situaci, abych si zajistil alespoň 4 hodiny spánku, ozvala se příšerná rána z vedlejšího dětského pokoje. Andreásek se otočil na posteli, ovšem skončil na zemi a praštil se přitom…

Manželčin telefonát samozřejmě s Alexkovou horečkou souvisel. Během dopoledne se mu totiž zase objevila, proto si s ním manželka ještě před obědem odskočila k doktorce. Ta po dlouhé době mučení vyřkla diagnózu s tím, že musí do kolínské nemocnice na ORL na další vyšetření.

Nahlásil jsem šéfovi, že musím nečekaně odejít. Uznávám, že vzhledem k mému přesunu oběda ta nečekanost asi nezněla příliš věrohodně, ale šlo vážně jen o shodu náhod!;-)

Dorazil jsem domů, pak rychle pro auto a následoval urychlený přesun do Kolína. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na další náhodu - zrovna ten den ráno se mi vybavilo, jak jsem v zimě jezdil do nemocnice do Kolína, a v duchu jsem si říkal, že je dobře, že už tam nemusím. Už mě ale nenapadlo, že jen za pár hodin to už nebude pravda…

Na ORL to trvalo nekonečně dlouho, protože to tam probíhá tak, že někdo je 2-3 minuty uvnitř a pak se cca čtvrt hodiny nic neděje. Pobavila mě především dvojice sedící vedle nás, za níž za chvilku dorazil nejspíš otec jednoho z nich. Chvíli tam postál a zase zmizel. Jediným důvodem jeho odchodů byla nutnost placení za parkování v areálu nemocnice. Když tam jste půl hodiny, máte to zadarmo, ale pak už platíte. On si tak hlídal hodinky, a pokaždé, když se blížila doba placení, seběhl do auta, vyjel z areálu, objel nemocnici a zase se vrátil - s novým parkovacím lístkem. Tak nevím, jestli ho to popojíždění odpoledním zacpaným Kolínem nevyšlo dráž…;-)

V každém případě s tříměsíčním miminem jsme měli přednost, takže jsme nakonec všechny předběhli. Alexek dostal plno léků a na kontrolu jsme měli přijet zase další den. Před tím ale ještě k dětské u nás. Musel jsem tedy volat do práce a dohodnout si to.

Večer Ála začal ještě zvláštně kašlat, což dětská potom ráno ohodnotila další diagnózou a pak jsme se vydali konečně do Kolína. Přivítala nás úplně narvaná čekárna plná nervózních pacientů. Stejný systém (3 minuty pacient + 15 minut pauza) jako předchozí den nervozitu ještě zvyšoval. Když si nás potom sestra opět přednostně zavolala, jedna na pohled zdravá blondýna s na pohled zdravým cca 12 letým synem to už nevydržela a pustila se do ní. Ani její informace, že jde o akutní případ, ani cedule s nápisem, že pořadí pacientů určuje lékař, ji však nepřesvědčila.

Bláhově jsem si myslel, že to ještě na půl dne stihnu do práce, ovšem návrat domů v jednu mě přesvědčil, že kvůli hodině a půl se mi to vážně nevyplatí.

Tak jsem si aspoň užil pěkné volné odpoledne se starším Andreáskem…;-)

Sobotní kilometry...;-)

V sobotu jsem se vydal do autosalonu do Brandýsa, jelikož jsme se rozhodli nechat si zatemnit skla. Samozřejmě jen ta zadní, přední musí (jak jsem se dočetl) umožňovat oční kontakt s ostatními a ten jsem ocenil především při minule popisovaném průjezdu kruhákem, kdy na mě řidič přátelsky koulel očima.

Na cestu jsem se vydal s Andreáskem, takže jsem zařadil pár zdravotních zastávek. Jízda se ale nakonec protáhla na nečekanou délku, především kvůli několika částečně uzavřeným úsekům u Čelákovic, kdy jsem chytil "červenou vlnu" a na každém semaforu, který kyvadlově řídil dopravu, jsem musel zastavit. Tuším, že hned u toho druhého (jen pár metrů za prvním), jsem vědomě porušil pravidla, jelikož přede mnou stála dvě auta, která se rozjela hned, jak padla zelená, ovšem už při průjezdu druhého se rozsvítila oranžová, zatímco mě už vítala červená. Samozřejmě jsem si řekl, že to tedy ne, Andreásek naštěstí spal, takže slovník si neobohatil. Stejného názoru byl i řidič za mnou, takže dva neohrožení piráti za sebou…;-) Ani nekomentuji, že po zdolání všech překážek, jsem při podjíždění jednoho mostu, kde je zúžená vozovka, měl přednost před protijedoucími vozidly, ale když jsem viděl, že dvě auta odnaproti pokračují v jízdě jako by nic, na poslední chvíli jsem zastavil. Jak je vidět pirátů bylo na silnici víc…;-)

Po třech úsecích se semafory a notným zpožděním jsem předpokládal, že už to bude v pohodě. To jsem ale netušil, jak bude vypadat věčně rozkopané náměstí v Brandýse. Zatímco dřív jsem si stěžoval, že v těch dírách nepoznám svůj jízdní pruh, tentokrát to ještě vylepšili. Celé rozkopané náměstí je oploceno a provoz pro změnu řídí semafory. Jet se dá krokem, do toho vám tam pořád skáčou chodci, takže bomba. Nicméně zelené jsem se dočkal a mohl vyrazit. Po několika metrech mě ale zastavily padající závory. Tak to už je fakt moc, napadlo mě. Vlak tady jede jednou za hodinu…

U salonu jsem potom zaparkoval a nechal otevřené okno, protože Andreásek pořád spal. Když byl odbaven člověk přede mnou, předběhli mě dva důchodci, co přišli po mně. Kupovali si druhé auto, vzhledově fungl nová Altea jim už asi nestačila. Chápu, vždyť z televize vím, jak jsou na tom důchodci špatně a takhle víc ušetří, protože budou moci objíždět dva supermarkety najednou.

Po nějaké chvilce se Anďa probudil, tak jsem ho vzal ven a on si se zájmem prohlížel vystavená auta, z nichž se mu prý líbila všechna. Pak jsme ještě viděli lehké ztrapnění jednoho ze zaměstnanců, který sjížděl z trávníku s vystavenou předváděčkou, kterou si právě koupila mladá rodina. Bohužel si neuvědomil, že nahoru vyjíždělo prázdné auto, zatímco teď si do něj všichni naskákali, čímž trochu kleslo, takže při přejíždění obrubníku se ozval krásně drhnoucí zvuk. Letmou kontrolou ale zjistil, že se nic nestalo (no já jako kupující už bych byl asi opatrnější;-)), tak couvání dokončil trochu víc ze šikma.

Když se Andreásek dostatečně vynadíval, vydali jsme se na cestu domů. Původně jsem myslel, že budeme kolem půl jedenácté zpátky. Nakonec jsme se vrátili krátce po obědě…;-)

Další kilometry...;-)

Na čtvrtek se mi podařilo vměstnat celkem tři návštěvy doktorů, a abych to všechno stihl, muselo na řadu přijít auto.

Hned po ránu jsem tak vyrazil do Kolína, kde jsem měl být už v sedm. Na místě jsem se pouze trochu zamyslel nad liduprázdným parkovištěm, na němž se vybírá od sedmi, zatímco já tam auto odstavil už o půl hodiny dříve. Nejvíce mě zaujala věta, že při ztrátě parkovacího lístku následuje pokuta 500 korun. No jo, ale když jsem žádný lístek nedostal, jak potom dokážu, že jsem ho neztratil? Při návratu zpět už bylo částečně obsazeno a já radši rovnou došel k babce, která vybírala. Ona se podívala na hodinky a pak si řekla o třicet korun. Spokojenost zavládla na obou stranách. Pro mě to za dvě hodiny bylo přijatelné a jí to šlo do kapsy.

Vyrazil jsem směrem domů, protože v 10:30 jsem měl návštěvu u zubařky, ale ještě jsem se potřeboval krátce stavit v Lidlu. Jak jsem se tak blížil ke kruháku na kraji Kolína, co ani kruhák nepřipomíná a snad proto jsem s velkou pravděpodobností jediným, kdo při jeho opouštění bliká, sledoval jsem projíždějící auta. Blinkr nepoužil nikdo. Zamyšleně jsem na kruhák vjel a v tu chvilku přivítal, že je tak široký. Otáčela se na něm totiž jakási prastará dodávka. Její řidič na mě cosi posunkoval, já na znamení omluvy pokrčil rameny. Z kruháku jsem pak odbočil k supermarketu, kde jsem zastavil na úplně prvním místě v prostřední řadě zády k hlavní silnici.

Po vyřízení, co jsem potřeboval, jsem ve zpětném zrcátku sledoval, jak od kruháku přijíždí auto a očekával jsem, že zaparkuje v předchozí řadě, proto, když jsem jej ztratil ze zrcátka, začal jsem se pomalu rozjíždět. Jaké bylo moje překvapení, když se auto objevilo zleva vedle mě a začalo přímo na mě zatáčet…

Do třetice všeho dobrého - když jsem sjížděl u nás z obchvatu, nacpala se přede mě stará červená škodovka. Během chvilky jsem zaregistroval pověstného řidiče v klobouku, vedle nějž seděla nejspíš jeho manželka, oba důchodci. Vzhledem k tomu, že cedule města byla na dohled, předjíždět jsem nechtěl, takže jsem poslušně následoval jejich čtyřicítku. Za námi se naštosovala další auta, ale to už jsme projížděli naším náměstím. Škodovkář zničehonic odbočil doprava a já jej s úlevou začal předjíždět. Jenže on se najednou zcela nečekaně vrátil do jízdního pruhu a já prověřil brzdy. Ty jsem ostatně použil ještě jednou, když nenadále zabrzdil a zase se rozjel. To už nevydržel chlap za námi a oba nás předjel ve stylu jezdce rally. Důchodce nakonec přece jen po pár desítkách metrů odbočil a jej s úlevou konečně minul. No jo no, jen mi to potvrdilo to, co říkám o škodovkářích. A jak je vidět platí to v každém věku…;-)

K večeru mě čekala ještě jedna jízda, opět do Kolína. Zastavil jsem na parkovišti u Billy, kde ke mně přišla jakási mladá modelka a výměnou za patnáct korun mi dala parkovací lístek. Bohužel jsem u ní zastavil v jakémsi dolíku, takže jsem musel přidat hodně plynu, abych odjel. Takže jestli si myslela, že jako boreček na ni chci túrováním zapůsobit, tímto vše uvádím na pravou míru!;-)

Cestou zpět už začala bouřka a hlavně slušný liják, což mě ovšem nijak nerozhodilo, ovšem po chvíli jsem projížděl kolem bouračky. Jedno z aut mělo podobnou úpravu jako to moje po 13.lednu;-) No vida, ještě jsem začal uvádět tunningové trendy…;-)

No a přesně u radimské skládky padla další meta, u počtu ujetých kilometrů se objevilo číslo 7000…;-) Naposledy na tom samém místě padla pětitisícovka a pak nastal ten tunning předního nárazníku. Doufejme, že se to nestane tradicí…;-)

Náročný letní den...;-)

Poslední dobou to v práci vůbec nějak flákám. Nejenže za duben jsem měl pouhopouhých 39 přesčasových hodin, ale dokonce jsem si dopřál další státní svátek. Letos tedy už třetí - počítám-li také Nový rok a velikonoce.

Právě na prvního máje jsme vyrazili na návštěvu ke známým do Čáslavi. Protože jsme nechtěli Andreáska po dvou dnech opět cpát kinedrylem, naplánovali jsme zastávku. Když jsme se blížili k prvnímu místu, kde se dá zastavit, zeptal jsem se manželky, jestli tedy mám zaparkovat. Ta se zeptala Andreáska a ten řekl, že ne. Jeli jsme tedy dál. Jen jsme o nějaké dvě minuty později najeli na silnici do Kolína, Andík pronesl, že je mu špatně. Naštěstí jsme právě míjeli benzinku, takže se zastavením nebyl žádný problém. S Alexkem jsem zůstal v autě, zatímco manželka s Anďou byli pryč, a po chvilce jsem opět nastartoval, aby běžela klimatizace. To příliš nevítali opodál postávající pánové, nicméně vzhledem k tomu, že oni na benzince kouřili, nedělal jsem si nic z toho, že jsem jim autem podkuřoval pod nos.

Těsně před Kolínem jsme zařadili ještě jednu zdravotní pauzu a pak už jsme dojeli až do Čáslavi.

Největší akcí byla odpolední návštěva velkého dětského hřiště, kde mě nakonec nejvíc pobavil asi 10 letý kluk, který se stále nenápadně přibližoval k manželce, která s Andíkem trhala pampelišky. Nakonec jich sám několik narval, dodal si odvahu a manželce (mé!;-)) je podal. Hm, konkurence… Měl jsem ale kliku, protože za malou chvíli se ztrapnil tím, že zakopl a natáhl se tak, že jsem pochopil, proč se říká jak dlouhý tak široký.

Domů jsme vyrazili poměrně pozdě, takže Andreásek to nevydržel a po několika minutách jízdy tvrdě usnul. Neprobudila ho ani zastávka na tankování u levné pumpy. Doma potom nezbývalo než ho vynést a než jsem se vrátil z garáže, už ležel a jenom čekal, až mu přečtu pohádku.

Zkrátka poměrně náročný letní den…;-)

Svátek...;-)

Nastal čas dohnat resty. Čili minulý týden v úterý bylo Pařánka. Doma jsme to oslavili už předchozí sobotu a to jak se patří. Znáte ten trapas, kdy se vám sejde dvakrát stejný dárek, protože se gratulanti nedomluvili? Tak přesně k tomu došlo. Dostal jsem tác chlebíčků od manželky a tác chlebíčků od našich. Asi chápete, že jsem nijak neprotestoval. Jen pevně doufám, že příští rok nenastane opačný problém, kdy všichni budou spoléhat na toho druhého a mně zbydou oči pro pláč…;-)

Přesně v úterý jsem potom v práci trochu přetáhl oběd, ovšem nic moc jsem si z toho nedělal. Dokud bude drtivá většina ostatních přicházet do práce běžně s několik desítek minut trvajícím zpožděním, pak se nemíním ani stresovat. Jenže pak za mnou přišel kolega, abych s ním šel do nedalekého Alberta. Povídám, že ne, že jsem přetáhl oběd a tak je mi trapné zase zmizet, ale on byl neoblomný. Po chvíli jsme se vrátili a na mě čekal šéf. "Prosím tě, potřebuju s tebou mluvit!" Hlavou se mi prohnalo: Sakra, to on se asi pochlapil a teď to schytám… Jen jsem si rychle odložil nákup a šel do jeho kanceláře. "Protože jsi moc šikovný, rozhodl jsem se ti zvýšit plat!" No vida, takže takhle se na to musí. To ti ostatní už musí brát aspoň čtvrt miliónu…;-)

No a ještě jsem vyřídil tu dříve popisovanou vyhranou dovolenou. Výběr místa i doby nám byl potvrzen, a protože jsme se rozhodli rozšoupnout, nezbývalo než k vyhranému 10 000 Kč poukazu doplatit 530 korun. Jak jsem tak převáděl těch pět stovek, měl jsem chvilku pocit, že platím EURem. Přece jen 530 korun za červencovou týdenní dovolenou v Českém ráji v plně vybaveném domě - to se stalo poprvé…;-)

P.S.

Děkuji všem, co si vzpomněli, za zaslaná blahopřání...;-)