Reklamace...;-)

Nový víkend za dveřmi, ale já se ještě naposledy vrátím k tomu minulému. V neděli mě totiž čekalo ještě další cestování, tentokrát spojené s reklamací.

Před dvěma měsíci jsme si koupili gril, jenže se to tak nějak sešlo (počasí, nemoci), že jsme se rozhodli grilovat až teď. Suroviny nakoupené, kluci se těšili a já se pustil do sestavování grilu. Bohužel to dopadlo tak, jak jsem tušil - výrobek byl vadný a to tím způsobem, že po sestavení by měl nožičky do jakéhosi X, což není příliš praktické, hlavně co se stability týče. Pečlivě jsem jej tedy opět rozložil a zabalil do krabice tak, jak byl.

V neděli jsem jej potom naložil do auta hned vedle bot, které se mi po měsíci velmi mírného používání doslova rozpadli a vyrazil jsem nejprve směr Poděbrady. Když jsem se blížil k hlavní silnici Praha - Poděbrady, všiml jsem si policajtů s plácačkou, ale brzy jsem pochopil, že se nejedná o žádnou šťáru, nýbrž o usměrňování provozu kvůli jakémusi cyklistickému závodu. Policajt mi terčíkem ukázal, abych zastavil a já tak poslušně udělal až skoro u něj. Projely asi dvě skupinky cyklistů a policajt mi ukazuje, abych jel. Rozjel jsem se tedy a vtom kolem mě prolétlo auto, které jelo po hlavní. Uznávám, byla by to moje chyba, nicméně když mi policajt řídící provoz ukazuje, abych jel, nenapadlo mě se rozhlédnout.

Reklamace bot proběhla neuvěřitelně hladce, prodavačka si je vzala a hned mi nabídla buď peníze nebo jiné boty. To jsem nečekal, byl jsem připravený na různé vytáčky, zvlášť po mé zkušenosti s Baťou před rokem a půl. Paráda.

Pak následoval přesun do Kolína do Obi. V oddělení reklamací přede mnou byli jen dva lidé a již byli obsluhováni. Jednali s prodavačkami trochu nadřazeně, přesně v duchu hesla - náš zákazník, náš pán. Začínal jsem tušit, že se svou slušností nemám moc šanci. Přišel jsem na řadu, prodavačka zavolala pána z příslušného oddělení, který se podíval na krabici, na mě, na účtenku a pronesl cosi ve smyslu, že myslí, že by to šlo vyměnit za nový kus. Šli jsme spolu přes celou prodejnu a on se mě nenápadně snažil zlomit k nákupu zhruba desetkrát dražšího výrobku. Byl jsem neoblomný - grilovat chceme jen rekreačně. "Třeba by vás to pak chytlo!" nenechal se zastrašit prodavač…;-)

Otevřel jinou krabici téhož typu grilu a já hned viděl, že je tam úplně stejná vada. "Nevadí, podíváme se do další," řekl a vzal do ruky další krabici, která podezřele rachtala. Po otevření mi bylo zcela jasné, že šlo taktéž o reklamovaný kus, protože byl evidentně odřený, držák nožiček se kdosi snažil ohnout, aby gril stál rovně a na jedné kovové části byla nálepka s razítkem Obi a zhruba dva týdny starým datem. "To už asi někdo reklamoval, ne?" špitl jsem, "a ani se to nesnažil pak pořádně zabalit…" - "Ne, to nám přišlo z jiné pobočky," pokračoval prodavač v pohádce.

Sáhl po další krabici, teatrálně s ní zatřásl a s úsměvem pronesl: "Tohle je funglovka!" Bohužel funglovka měla stejnou vadu, jako všechny předchozí kusy.

Už ani nevím, koho napadlo, sáhnout po úplně jiném typu. Asi prodavače, protože to nejdřív zkoušel zase s tím značkovým drahým. S díky jsem vzal novou krabici a mířil k oddělení reklamací, kde jsem musel cosi podepsat a bylo to.

Suma sumárum dvě reklamace vyřešené na místě výměnou za jiné zboží - byl jsem spokojen! Cestou domů jsem se ještě stavil pro nové pečivo a večer se kluci dočkali. Jen máme teď vypálené tři fleky na trávníku, ale to zaroste…;-)

Když tak ho v Obi vyměníme…;-)

Hjundokráva...

Nějakým nedopatřením mi začal růst zub moudrosti (ačkoli si nejsem zcela jistý, zda je tato komponenta kompatibilní s okolním hardwarem) a já si tak ne zcela dobrovolně prodloužil víkend. Páteční ranní návštěva zubařky však dopadla víc než pozitivně a za pár minut mi tak začal letní víkend.

Čekalo mě ale ještě jedno zařizování kvůli nesrovnalostem ve vyúčtování za elektřinu, spojeným se zimním stěhováním. Infolinku ČEZu jsem použil už ve čtvrtek (podruhé a naposledy v životě) a třebaže jsem se dovolal ihned, slečna operátorka se příliš neorientovala a v podstatě se mě snažila jen co nejrychleji zbavit, což poněkud kontrastovalo s nabídkou všemožných služeb v úplném závěru - plyn, telefon. Tak jsem jí svůj zájem odvedl a skončili jsme nerozhodně 1:1!;-)

Ospalá polední cesta z Kolína mě vrátila do reality v samotném závěru. V Plaňanech mě způsobně pouštěla řidička v šedivém Hyundaii i20 nebo ix20 (už si nejsem jistý) s pražskou značkou v místě, kdy jsem měl přednost. Zmiňuju se tady o tom především proto, že v následném kopci jsem jí ujel, ale přesto jsme se setkali ještě jednou.

V Radimi u přechodu stál malý kluk. Už zdálky jsem viděl, že ostatní auta si ho nevšímají, proto jsem s předstihem přibrzdil, nicméně on se asi bál. Zastavil jsem před ním. Kývnul na něj a usmál se, školák se rozhlédl na druhou stranu a dal se do běhu přes silnici, snad aby příliš nezdržoval. V tu samou chvíli, kdy jsem sledoval, jak se rozebíhá, jsem spatřil ve zpětném zrcátku Hjundéé, které mě v plné rychlosti začalo předjíždět. Ačkoli celá situace logicky musela trvat sotva pár vteřin, stihl jsem v tu chvíli strašně věcí - pořádně zanadávat, zavřít oči, ale zároveň vidět, že kluk se zastavil na poslední chvíli sotva pár centimetrů od boku projíždějícího auta (pro neznalé zdůrazňuji, že v místě je jeden pruh každým směrem). Taky mě napadlo ji pořádně vytroubit, ovšem včas jsem si uvědomil, že pro školáka stojícího přede mnou jako opařený by troubení bylo asi poslední kapkou, proto jsem jen bezmocně přihlížel.

Kráva (myslím, že jde o jediné odpovídající označení) potom hned odbočila do první možné odbočky za kruhákem doprava, snad aby se schovala, nebo tam za někým jela, nevím. Hlavně že na zadních dveřích měla nálepku buď Zetko nebo Dítě v autě, což si už taky přesně nepamatuju.

Každopádně mi hnula žlučí a já jí proto uděluji Kyselou prdel.

Bis zum nächsten Mal...;-)

Nucené práce v Německu v minulém týdnu utekly velmi rychle, dokonce jsem byl svědkem poměrně bleskové kariéry spojené s povýšením, kdy první den jsme byli usazeni do kanceláře ve sklepě, zatímco hned následující den nás povýšili do prvního patra. Jako obvykle se mi líbil způsob vydávání obědů, kdy na každé jídlo je vypsaná cena (nižší, než kolik platím v Praze), ale naberete si, kolik chcete. Zkrátka se počítá s tím, že jeden si dá víc, druhý míň a v součtu je to akorát.

Ani (z)páteční cesta z Německa nebyla až tak nudná, jak by se mohlo zdát. Původně jsme se měli vracet už ráno a já se tak mohl těšit, že už odpoledne uvidím kluky. Na poslední chvíli nám do toho ale vpadl ještě jeden meeting, který měl ovšem trvat maximálně dvacet minut. Na takovou chvilku do kanceláře, to ještě zvládnu a pak jedeme, říkal jsem si.

Jenže, jak už to chodí, z dvaceti minut se stala skoro hodina. Potom ještě následoval útok na Kaufland, který má šéf s kolegyní už velmi dobře zorganizovaný, celý týden se zpravidla těší jen na něj a v podstatě služební cesty konají jen kvůli tomu. Zatímco já jsem měl nakoupeno během pár minut, kolegyně se zasekla u každého regálu a podrobně zkoumala zboží. Jedno po druhém. Cena, složení… Neumí německy, co na tom!? Když jsme po dvou hodinách nakládali nákup do auta, tvářil jsem se už celkem kysele, načež ta kolegyně ještě prohodila, že co oběd, že si nic nekoupila. Naštěstí jí šéf tak trochu umlčel s tím, že za cca 45 minut budeme stavět na benzince a že se bude moct najíst tam.

Na cestu jsme vyrazili ve 12:18, čili téměř na minutu přesně jako cestou tam. Ještě na parkovišti jsme málem měli karambol, když se do nás snažila nacouvat paní v renaultu, ale pár centimetrů od dveří na mé straně zastavila.

Pak už bylo všechno v pořádku. Dokonce krásně svítilo sluníčko. Cesta ubíhala rychle až Drážďanům, kde byla v rádiu hlášená nehoda, a my raději celý úsek objížděli po okreskách. A rozhodně jsme nebyli sami. Ne nadarmo se vždycky říkávalo, že za hranicemi je tráva zelenější a nebe modřejší - vyjížděli jsme za zcela jasného počasí, ovšem čím víc jsme se blížili k Česku, tím víc se obloha kabonila a po přejezdu hranic už jen vytrvale pršelo. Bohužel jsme do Prahy přijeli velmi pozdě, takže původně plánovaný odpolední návrat domů se nakonec změnil v návrat po půl desáté večer a já toho měl celkem plné zuby.

Ale co si budeme nalhávat - za těch pár šustících eur před prázdninami to stálo…;-)

Liebe Grüsse...;-)

Tentokrat tak trochu telegraficky (cili bez hacku a carek, STOP;-)). V pondeli jsem odjel na sluzebni cestu do Nemecka. Aby nebylo vsechno tak uzasne, problem nastal, kdyz jsme se na dalnici u Kassel dostali do stojici kolony. Podle zprav z radia se pred nami vybouralo nakladni auto a dalnice se tak stala zcela neprujezdnou. Vtipne bylo, ze mi asi po deseti minutach stani pipla esemeska od kolegy: "Tak co, jak to jede?" Musel jsem se rozhlednout kolem, jestli nesedi v nekterem z okolnich aut.;-)

Po dvou hodinach jsme se pomalu rozjeli a museli se vydat objizdkou, coz nebylo az tak jednoduche, protoze nas nasledovalo nekolik set dalsich aut (podle radia mela kolona pres devet kilometru) a stali jsme ve ctyrech pruzich. Nakonec jsme se ale po okreskach vymotali zpatky na dalnici o par kilometru dal, poznali trochu nemecky venkov a do cile jsme dorazili v 19:45. Na to ze jsme vyjeli ve 12:20, slusny vykon. Normalne trva cesta neco pres 5 hodin. Ale co, zadny blinkr jsem nevyhodil, takze se to dalo prezit, i pres neuveritelne vykyvy pocasi behem ubihajicich kilometru.

Nejvetsi problem ovsem byl v tom, ze sef zapomnel objednat hotel (ano I takove veci se u nas bezne stavaji, kdo by myslel na hotel, kdyz jedete do ciziny…) a uz nemeli dostatek pokoju, takze jsem se musel ubytovat s nim na dvouluzaku. Priserny!!! Nejhorsi ale bylo, kdyz svou "brilantni" anglictinou na recepci prohlasil: "I want to sleep with Mr. ….." Ve mne hrklo, recepcni si otrel orosene cello a od te doby na nas divne koukal. Nedivim se. Divim se spis, proc divne koukal sef, kdyz jsem s nim druhy den nechtel jit do sauny!:-)

Pripadalo mi to, jako kdybych se vratil v case do detstvi, protoze jsem mel zkratka pocit, ze jsem pod dohledem rodicu. 24 hodin denne se sefem… Nastesti vcera se na me s nejakym problemem obratila asistentka nejvyssiho vedeni nasi spolecnosti v CR a behem reseni problemu na dalku jsme kecali (dobre se s ni znam ze svych skoleni, ktera jsem u nich delal) a ja se zminil o ubytovani. Ona se nejprve zdesila, pak si myslela, ze je to for, tak se rozesmala, ale kdyz jsem ji ujistil, ze nezertuju, presla do vazneho tonu s tim, ze to nejde, protoze nase spolecnost ma jista pravidla pro sluzebni cesty a samostatne pokoje jsou na prvnim miste. A ze to zkusi nejak zaridit. Moc jsem si od toho nesliboval, protoze mistni fotbalovy team prave postoupil do nejvyssi ligy a Nemci to bujare slavi, cili jsou obecne vsechny hotely v okoli dost narvane. Nicmene za chvili me kontaktovala jina asistentka, ze dostala za ukol mi sehnat ubytovani a ze se na hotelu, kde jsme ubytovani, uvolnil jeden kuracky pokoj, tak zda bych mel zajem. Bylo mi jasne, ze slovo kuracky u hotelu takove kategorie nehraje sebemensi roli, tudiz jsem ihned souhlasil. Za chvili mi ta znama dala vedet, ze provedla rezervaci a ze se nemam o nic starat, jen se tvarit prekvapene. Za chvili sefovi prisel mail, ja byl v kopii, u nejz byla prilozena rezervace a text ve smyslu, ze se na ni obratili z naseho hotelu jako na kontaktni osobu pro CR (je to jeden z hotelu, s nimz ma nase spolecnost uzavrenou smlouvu) a nabidli nam uvolneny pokoj, pricemz ona jej tedy ihned zavazne zarezervovala. Zatvaril jsem se tedy prekvapene, pricemz jsem samozrejme jen stezi skryval nadseni, a doted nechapu, ze to sef vazne sezral. Ze mu treba nebylo divne, ze se neobratili na nej, kdyz jej denne vidi u recepce atd. Ale co, hlavne, ze jsem se vecer stehoval. Sice jeste se to snazila zkomplikovat jina recepcni, ktera prave slouzila a namitla, ze je to az od dalsiho dne, ale kdyz jsme ji rekli, ze v rezervaci jasne stoji od 14.5., najednou mi podala kartu od pokoje. Tuhle epizodu jsem trochu nepochopil. Snad jen, ze nekdo chtel prespat jen jednu noc a oni zkouseli, jestli jim to vyjde, nevim…

Kazdopadne mi vcera teprve zacala ta prava dovolena, tedy vlastne sluzebni cesta.

Chtel bych kazdopadne zduraznit, ze sefova orientace je vetsinova, cimz jsem si rozhodne jisty vic nez na 4%;-), nicmene delal smutneho, ze jsem si chvili nebyl jisty, jestli to hraje nebo ne. V kazdem pripade vtipnymi historkami (castecne nebo zcela smyslenymi, coz ale je hned kazdemu jasne) z nasi Modre ustrice jsem bavil vsechny kolegy v Praze.

Dnes predposledni den, uvidime, co prinese. Vecer snad nejaky nakup, opet neprestavam vychazet z udivu nad mistnimi cenami…;-)

A zitra domu. Doufam, ze tentokrat to dame za tech pet hodin, abych stihnul vecernicek…;-)

Dovolená...;-)

Dlouho jsem plánoval překvapení pro manželku a asi před měsícem mi ho málem zkazilo to, že byla povolána jako záskok za dlouhodobě nemocnou učitelku. V době objednávání jsem neřešil, zda jde o všední den či víkend (na mateřské jde o nerelevantní maličkosti;-)). Pak jsem tedy musel prásknout, že se něco chystá, aby si mohla zařídit volno. Cíl cesty ale neznala.
V úterý ráno jsem nablýskal auto a zaparkoval jej pod břízu u domu. Za nějakých deset minut jsem se k němu vrátil, a nekonečně dlouho lapal po dechu s otevřenou pusou. Střecha, kapota i okna byly pokryté snad stovkami ptačích bobků, jeden vedle druhého… Následovalo druhé čištění.
Vyjeli jsme po půl desáté, a jak jsme tak míjeli místní Tesco, vzpomněl jsem si, že jsem doma nechal peněženku. Pěkný začátek…;-)
Před několika týdny či měsíci jsem zahlédl zprávu, že v Říčanech se předělává nájezd na dálnici (tak nějak jsem si to mlhavě pamatoval), proto jsem si naplánoval cestu tak, abychom na ni najeli dřív. Bohužel ne vždy všechno vychází podle plánu a my se tak najednou ocitli kde jinde než v Říčanech. Pak nastalo celkem peklo, protože jsme se vydali značenou objížďkou pro osobní auta, na niž ta nákladní nesměla. Kdo by se divil, že po úzké silničce plné zatáček jsme jeli pomalu za ohromným náklaďákem, který při míjení aut v protisměru musel jet po trávě (stejně jako auta proti). Největší sranda potom nastala, když se k nám přiblížily dva velké zemědělské stroje, které se musely z důvodu projetí odklidit do příkopu. Po nekonečné době jsme najeli na D1, kterou jsme vzápětí opustili a po Pražském okruhu mířili na D5. Navigace se mě vytrvale snažila hnát na Dobříš a Strakonice a k mému překvapení jí to vydrželo až do Plzně. Cesta naštěstí nebyla složitá ani pro takového zeměpisného analfabeta, jakým může být třeba jeden zeměpisný maturant;-), takže v Plzni jsme zamířili na Klatovy. To byl další úsek pro silné nervy, neboť na silnici označené zákazem vjezdu traktorů nás několik kilometrů blokoval traktor, jedoucí 20 km/h (z kopce 30), který se nedal předjet. Za Klatovami se potom moje pozornost obrátila k hledání vhodného místa k zastavení, protože kafe udělalo své. Ač v navigaci mám nejrůznější zkratky deaktivované, zamítl jsem tři po sobě nabízené odbočky, protože ani jedna z nich nevypadala, že by byla určená pro auta, ovšem netrvalo to dlouho a my jsme se ocitli na místě.
Jako první jsme měli v plánu oběd a to bylo ohromné překvapení. Jídelní lístek se skládal z takových těch luxusních jídel v řádech stokorun a z tzv. denní nabídky. Člověk by si pod tím představil nějaké hotovky, ovšem jídlo bylo skvělé, nádherně vypadalo, úžasně chutnalo a hlavně - bylo neuvěřitelně levné! Číšník, který mi na první pohled nepřišel příliš sympatický, obsluhoval přesně podle předpisů (což jsem poznal i já, jinak klient spíš fast foodů;-)), což jsem ohodnotil podle mě dost vysokým spropitným. Ukázalo se to jako dobré rozhodnutí a promyšlená investice, neboť stejný člověk se nám věnoval i u večeře a druhý den u snídaně i oběda. Když už jsme u té večeře - oba jsme si objednali specialitu dne - vepřový steak, já si potom musel odskočit a jako zákon schválnosti mezitím číšník jídlo přinesl. Jak jsem vkročil do jídelního sálu, zdálky jsem si říkal, co to je a až na místě jsem pochopil, že jde o ohromný steak (vysoký na tři prsty). Skvělé! Ubytování parádní, přiznám se, že na zámku jsem bydlel poprvé.
Při ukončení pobytu se nás recepční ptala, zda jsme byli spokojeni, přičemž vypadala, že nejde o zdvořilostní frázi, ale že jí to opravdu zajímá. Narovinu jsme jí řekli, že jsme byli nadšeni a hlavně překvapeni z místních cen, které by klidně mohly být dvakrát takové. Sám jsem měl vždycky jižní Čechy zařazené ve vyšší cenové kategorii, ovšem tady to popřelo všechny mé dosavadní zkušenosti. Když si vzpomenu na ty blafy, co mám v blízkosti práce za stovku…
Domů jsme se vydali po obědě a trochu pršelo. Po několika kilometrech se spustil slušný slejvák, a aby toho nebylo málo, v úseku se zákazem jízdy traktorů jsme popojížděli v nekonečné koloně za traktorem. Asi si místní ze zákazů moc nedělají. Tentokrát jsme jeli správně a vyhnuli se tak Říčanům, což nám rozhodně časově zkrátilo cestu. Domů jsme dorazili i s malou zastávkou na nákup po čtvrté hodině odpoledne s 236 kilometry v kolech a vypitými 14.9 litry benzínu…;-)