Ryby, kino, ale když nejde o život, jde o ...;-)

Na minulou neděli jsem s ohledem na nepříznivou předpověď počasí naplánoval odpolední návštěvu kina, kde nás zlákal kreslený film Já padouch 3. Původně jsme tam tedy měli jet už v sobotu, ale zatímco Ála skákal nadšením, Andíkovi se moc nechtělo.
Jelikož už na dovolené se mi po mnoha letech celkem srovnalo spaní a zatím se to stále drží, probudilo mě až ranní volání Andíka, jestli jsem doma nebo na rybách. Venku totiž zcela nečekaně svítilo sluníčko. I když se mi moc nechtělo, vzpomněl jsem si, jak byl Andy v sobotu smutný, že si nezachytá, proto jsem všechno urychleně připravil a po snídani jsme se vydali k rybníku. Už před domem jsem ale zaváhal, protože se stihlo zatáhnout a začínalo krápat. Cesta nám tentokrát trvala déle, protože jsem byl drsný a trval jsem na tom, abychom každý nesli něco, proto si Andík kolem mě nejezdil na kole, ale funěl dva metry za mnou, přestože nesl pouze své dva pruty, malý lehký batůžek a 800 gramovou stoličku. Tu jsem si od něj nakonec raději vzal. Na své oblíbené místo jsme došli už v dešti a to mě ještě čekalo převázání jednoho z Andíkových prutů. A lilo a lilo. Andymu propouštěla pláštěnka a aby toho nebylo málo stéhala mu po ní voda na stoličku, takže jsem ji mokrou schoval pod strom a nechal ho sedět na své. Naštěstí mu zabralo aspoň pár cejnů, já jsem jich i s ohledem na nástrahu chytil podstatně méně. Navíc jsem na druhém prutu měl opět kus rybky. Asi za dvě a půl hodiny jsme museli začít balit, pořád v dešti.
Jenže už cestou domů se začínala projasňovat obloha a když jsem odemykal, svítilo jnám nad hlavou sluníčko! Takže vydrželo pršet přesně přes tu dobu, kdy jsme byli venku!
Film v kině měl začínat ve 14:15, měli jsme tedy dostatek času, abychom se v klidu najedli a přemístili se na Černý Most. Parkoviště bylo s ohledem na nedělní odpoledne mnohem víc zaplněné než obvykle, ale přestože na navigačních tabulkách svítily u volných míst nuly, místo jsme našli. A rozhodně nebylo poslední, aspoň na chvilku, protože když jsme od auta odcházeli, nahrnulo se tam mnoho nových.
Nejprve jsme zamířili k pokladnám, abychom si stihli vyzvednout rezervované vstupenky. Ovšem měli jsme štěstí, protože tam skoro nikdo nebyl a hned jsme tak šli na řadu. Pak jsme se ještě prošli, kluci narozdíl ode mě procházky po nákupních centrech milují a za chvilku jsme se vrátili ke kinu. Vystáli jsme si ještě frontu na popcorn, bez nějž by to pro kluky nebyl ten správný prožitek a pak jsme si zabrali svá místa.
Vybrali jsme si dobře, několikrát jsem si všiml, jak se kluci smějí a některé scény přišly vtipné i mně, přestože obecně nějakým 80's a 90's nijak neholduju. Zatímco dřív jsme vozili část nesnědeného maxi popcornu domů, tentokrát mi kluci už asi v půlce filmu hlásili, že mají dojedeno.
Když film skončil, dali jsme si jako sváču dortíky ve Světozoru. Myslím, že už jednou jsem si tady povzdechl, že jediné, co mi tam vadí, že frontu stojíte u prosklených pultů, kde si vyberete zákusek, jenže objednáváte si jakoby za rohem a mezitím zapomenete, co jste to vlastně chtěli. Tím spíš, je-li toho víc. Protože Ála o zákusky moc nestojí, několikrát jsem mu vyhrožoval, že mu už nikdy žádný nekoupím. Nakonec se mi ho ale pokaždé zželí. Tentokrát tvrdil, že jeden konkrétní dortík zná a má ho moc rád, Andík potvrdil, že ten mu opravdu chutná. Samozřejmě to nemohlo dopadnout jinak, než že zákusek za 59 korun roznimral a řekl, že mu nechutná... Potom jsme ještě zaběhli do Decathlonu, protože o dovolené jsme zjistili, že moje brýle sluší i klukům a navíc mají tak univerzální velikost, že jim sednou stejně perfektně jako mně. A taky jsme zašli do Globusu, protože jsem chtěl koupit brikety na grilování. Bohužel jsem neměl drobáky na vozík, musel jsem tedy tři pytlíky nosit v ruce. Ačkoli se to nezdá, jsou totiž celkem lehké, nebylo to nijak pohodlné.
Obecně nemám rád ježdění po parkovištích u obchoďáků, pamatuju si už z autoškoly, jak mi instruktor kladl na srdce, abych tam nedůvěřoval žádným přednostem, protože každý se tam při parkování už vidí mezi regály a přemýšlí, co si hodí do košíku. Zrovna tentokráýt se mi to vyplatilo - zatímco většinou všude bývají přednosti zprava, na Čerňáku je jízda upravena značkami. A to se takhle jakoby po hlavní blížíte ke křižovatce, kde vám auto právě zprava má dát přednost, jenže místo auta tam jede doslova tank v podobě BMW X6, jehože řidič ze své výšky vůbec neví, že tam jede ještě někdo jiný. Jel sice pomalu, ovšem jel stále. Na poslední chvíli jsem tedy zastavil, jenže on se mým směrem ani nepodíval, a ačkoli nás dělily centimetry, on o tom nejspíš vůbec nevěděl....
Zbytek cesty ale už proběhl bez problémů.
Doma jsme se trochu rozkoukali a pak jsem jel uklidit auto do garáže, kluci mi po chvíli přesvědčování dělali doprovod. Akorát jsme vyjížděli zpoza rohu, když u našeho domu zastavily tři puberťačky se psem. Zpomalil jsem a ve zpětném zrcátku vidím, jak se pes nakrčil a jak z něj padají dárečky. Zastavil jsem, nechal auto stát uprostřed silnice a vidím, jak holky urychleně odcházejí. Doběhl jsem je tedy a požádal, aby si to uklidily. Ta, co psa držela na vodítku na mě nejprve nechápavě zírala a pak něco potichu špitla. Znovu jsem rázně zopakoval, ať si to uklidí. "Já s sebou nemám pytlík," špitla sotva slyšitelně. Jasně, kdo by čekal, když jdu venčit psa, že udělá hromádku, to je přece strašné překvapení. Bohužel jsem vyměkl, protože jsem svolil, že se pro to vrátí. V duchu jsem doufal, že manželka slyšela povyk, podívala se z okna a holky poznala. Já je totiž viděl prvně. Jenže když jsme se vrátili, hromádka byla stále na svém místě a mně bylo jasné, že jsem udělal velkou hloupost. Navíc poslední záchrana taky zklamala - žena ty puberťačky taky nikdy neviděla, nejspíš byly u někoho na návštěvě. Není ale moc lidí, co by v našem městě měli chrta, takže podezření by tu bylo, což je ale asi tak všechno. Nicméně mám poučení pro příště - až zase někoho nachytám, nepustím ho, dokud nebude trávník čistý. I kdyby to měl sbírat prstama.
Pejskařům po několika zkušenostech už totiž nevěřím ani slovo...

Kázat vodu...;-)

Minulý víkend jsme měli celkem nabitý. V sobotu jsme potřebovali něco uklidit odvézt, proto jsem ranní vycházku na ryby podstatně zkrátil. Vzhledem k tomu, že jsem tam seděl už od řtyř ráno, tolik se mě to nedotklo, ovšem Andík si tentokrát nezachytal, protože nemělo cenu, aby tam později na malou chvilku chodil. S sebou jsem si vzal jen pár druhů krmení.
Jen pár minut po mně dorazil starší rybář, který se mnou prohodil pár slov. Jelikož nebyl místní, trochu se vyptával. Maličko jsem si povzdechl, že zatímco zkraje jara jsem chytal samé krásné kapry nad padesát (rekordní pak byl lysec 65cm), teď je to slabší a ačkoli záběrů mívám dost, většinou jde o kapry někde kolem míry. "No jo, to oni to hned vytahali," pokýval pán důležitě hlavou a odešel si sednout kousek ode mě. To ještě jsem netušil, jak podstatná ta jeho věta bude.
Nahodil jsem jeden prut klasicky a na druhý jsem nastražil kus cejna v domnění, že by se snad mohl splést nějaký ten dravec. Jenže se v podstatě nic nedělo. Tedy až na jedno popotažení právě na cejna, kterým se čemusi podařilo ho stáhnout z háčku, jak jsem zjistil asi po čtvrt hodině.
Pán vedle zatím měl jeden záběr za druhým. Asi po dvou hodinách jsem si všiml, že balí. Když procházel kolem mě, zeptal se, na co chytám a jestli nechci rohlík, že prý jedině na ten to bere. Následovala ještě přednáška, na co jsou místní kapři zvyklí, přičemž třeba nejrůznější "foukačky" jsem už mnohokrát vyzkoušel, ale na dně ležely bez povšimnutí. Pečivo jsem s díky odmítl, vzhledem k poměrně krátké vycházce jsem nechtěl ztrácet čas obvyklým taháním cejnů. Trochu se mě dotklo, že mě poučuje, když mnohdy jsem jediný, kdo tahá jednoho kapra za druhým. Rybář potom ještě prohodil, že si dá věci do auta a vrátí se pro ryby. Za chvilku si kolem mě nesl ve vezírku dva kapry těsně nad míru a já si vzpomněl, jak jen o pár desítek minut dříve s despektem mluvil o "nich", jak všechny větší kapry během pár dní vytahají. Napadlo mě, jestli je skutečně nutné odnášet si hned dva kapry, jestli by jeden nestačil, nicméně hodně lidí to tak dělá.
Jakmile odjel, napadlo mě trochu nakombinovat krmení a hned po nahození jsem dostal první pěkný záběr od dvaačtyřicátníka. Pustil jsem ho, znovu nastražil totéž a do pěti minut další záběr. Ryba stejně velká, jen šlo pro změnu o lysce. Bohužel poté začaly mé vylepšené nástrahy chutnat i cejnům a jelikož na druhý prut stále nic, nastal nejvyšší čas vypravit se domů.

Na rybách...;-)

Celý minulý týden se Andík ujišťoval, jestli zase někdy půjdeme na ryby. Přece jen jsme u rybníka byli naposledy někdy před dovolenou. Uklidnil jsem ho, že o víkendu určitě vyrazíme.
Jelikož předpověď na sobotu nebyla úplně příznivá, rozhodl jsem se nakonec, že půjdeme v neděli. Sám jsem ale měl malý náskok, protože když jsem se v sobotu po pár hodinách spánku ráno probudil a pohledem z okna zjistil, že neprší, vydal jsem se aspoň na chvilku zkusit na přívlač přelstít nějakého dravce. K vodě jsem dorazil kolem půl šesté a překvapilo mě, že jsem byl široko daleko jediný. Napadlo mě, jestli se něco nestalo během naší dovolené, ale nikde žádné oznámení, proto jsem složil prut, vybral nástrahu a nahodil. Hned asi na třetí pokus se mi jen kousek od břehu ohnula špička prutu, vlasec prudce změnil směr, chvilku vrčela brzda navijáku a hladina se mírně zvlnila. Já už jsem v duchu přemýšlel, kde se nejlépe s rybou vyfotím, abych Andíkovi mohl poslat důkaz svého úspěchu. Jenže po chvilce vlasec povolil a já vytáhl jen háček s umělou nástrahou. Zajímavé mi přišlo hlavně to, že nebyla nijak poškozená od rybích zubů. Rychle jsem znovu nahodil a při nabvíjení se snažil, aby umělá se umělá rybka chovala jako živá. Po změně směru cosi zaútočilo znovu, ale tentokrát to trvalo snad jen 2-3 vteřiny a zase konec. Potom už jsem měl smůlu a nic dalšího nepřišlo. Navíc začalo pršet. Zkusil jsem i několikrát změnit místo, ale nic. Pobavil mě aspoň další rybář, který si mezitím přijel taky trochu zavláčet, ovšem narozdíl od nás mladých sportovně založených:-), kteří přívlač bereme jako aktivnější způsob lovu, on s sebou měl stoličku a celou dobu na ní seděl. V závěru jsem se ještě jednou vrátil na původní místo, kde jsem měl dva zmíněné drbance, ale jelikož se nic neopakovalo, v osm hodin jsem sbalil vybavení a vrátil se domů.
To opravdové chytání mě ale čekalo až v neděli, kdy jsem si klasicky přivstal, i když přiznávám, že tentokrát jsem nahazoval až půl hodiny po povoleném začátku lovu. S Andíkem, který měl dorazit později, jsme si jako hlavní úkol dali, že musíme nachytat nějaké cejny, abychom se ještě večer mohli pokusit o nějakého pořádného dravce. Ještě než Andy přišel, navázal jsem jeho pruty (poprvé chytal na dva) a za chvilku už jsem měl ve vezírku asi tři kousky. Jen pořád žádný kapr. Pak jsem sledoval rozruch naproti, kde nějaký chlap vláčel hned vedle porybného, a zabral mu úhoř (moje noční můra), kvůli němuž musel vyhodit dlouhý kus šňůry z navijáku. Mně bohatě stačilo vidět, jak toho odporně se kroutícího hada zvedá z vody...
Pak přijel Andík s Álou, čímž mně trochu skončil klid a po chvilce taky vytáhnul cejnka. Samozřejmě si ho musel dát do svého vezírku. Ála se ptal, jestli si ho necháme, já mu řekl, že ano a dodal jsem, že na něj budeme večer chytat. Vtom se Ála rozbrečel. Napadlo mě, že mu asi přijde příliš, že rybu naservírujeme nějaké jiné, tak jsem to chtěl nějak zjemnit, jenže najednou z něj vypadlo, že brečí proto, že cejnka "nebude papat" on. Abyste tomu rozuměli, před nedávnem ochutnal grilovaného kapra, který mu tak chutnal, že mě od té doby prosí, abych nějakého přinesl. Za malou chvíli měl Andík další záběr a od první chvilky bylo jasné, že tentokrát o cejna nepůjde. Brzda na novém navijáku mu krásně vrčela a prut se ohýbal jako luk. S trochou štěstí jsem mu za chvíli podebral krásného přesně mírového lysce. Nebylo ale co řešit, po vyfocení úspěšného lovce šla ryba zpátky do vody. A já pořád nic, tolik hodin a kapra se nedočkám. Pak jsemse právě chystal nahodit, takže jsem měl obě ruce plné, když mi zařvala brzda na druhém prutu. Podle toho, že to během chvíle přestalo, bylo jasné, že bych ji ale stejně nezasekl. Pak nastal úplný klid bez záběrů. Ani cejnci už o sobě nedávali vedět. Po nějaké době se mi ale "rozjel" pravý prut a cosi si velmi rychle bralo metry vlasce. Zasekl jsem, utáhl brzdu a prut mi málem vyletěl z ruky. Už ani nepamatuju, kdy jsem na druhém konci zažil takový odpor. Kapr byl neskutečně rozjetý a trvalo poměrně dlouho, než si nechal domluvit a přitáhnout ke břehu. Přímo u podběráku udělal ještě dvakrát za sebou salto, což je mimochodem nějaká novinka, protože to udělali všichni poslední kapři, přičemž když háček nesedí dostatečně pevně, zpravidla vidím jen, jak ryba mizí v dálce. Můj šupináč vypadal ve vodě poněkud větší než na břehu, i tak ale měřil hezkých 45 centimetrů. Když už jsem měl ve vodě ten vezírek, rozhodl jsem se Álovi, který už byl tou dobou doma, udělat radost. Prut jsem už znovu nenahazoval, chtěli jsme jít domů dřív, abychom se mohli navečer vrátit. Závěrečné balení většinou trvá dlouho, ale tím, že jsme měli nechané nějaké ryby se to ještě prodloužilo, takže domů jsme dorazili až někdy před půl druhou. Po rychlém obědě mě čekala role masového vraha. Pět cejnů a jeden kapr. Přesně podle odhadu jsem tím strávil hodinu a půl. Potom jsem zamrazil porce nástražních rybek, kromě pár kousků, které jsme chtěli využít večer. A ještě mě čekalo převázání prutů. Naštěstí jsme se s Andíkem dohodli, že večer si každý z nás vezme jen jeden.
Hned po večeři jsme se chystali na velkou večerní výpravu. Přípravy byly jako vždy na mě, do toho jsem nemohl najít klíče. Jelikož jsem ale se stoprocentní jistotou věděl, že jsou někde doma, nechal jsem nakonec jejich hledání na jindy. Naštěstí hned před domem jsem si uvědomil, že jsme doma zanechali takovou nepodstatnou věc, jakou jsou naše pruty. U rybníka jsme byli kolem sedmé a měli jsme trochu smůlu, protože všechna naše předem vysněná místa byla obsazena. Obsadili jsme tedy dvě blízko sebe mezi stromy na druhém břehu než obvykle chytáme. Větve nad námi nám příliš nevadily, nebylo potřeba nahazovat daleko. Bohužel bylo úplně mrtvo. Jediný, kdo sršel aktivitou, byli komáři. Ostatní rybáři postupně odcházeli a my pořád čekali na svou chvilku. Před devátou jsem Andíkovi nadhodil, že pomalu začneme balit. Podle jeho pohledu mi bylo jasné, že se mu ještě domů nechce, proto jsem navrhl, že maximálně zůstaneme do půl desáté. Samozřejmě asi pět minut před stanoveným limitem se mi pohnul policajt. Po pár minutách povyjel asi o pět centimetrů a zase nic. Andy asi očekával, že si s háčkem pohrává nějaká místní velryba, proto když jsem mu vysvětlil, že tak jako tak končíme, protože bychom tak taky mohli ztvrdnout do půlnoci, navrhl, že tedy připravíme všechno kromě mého prutu a ten uklidíme nakonec. To znělo rozumně. Při balení jsem po očku sledoval svého policajta, kterého hlídal i Andík. Občas jsem nadhodil: "Tak co, nic?" Ačkoli jsem moc dobře věděl, že nic, Andy vždycky potvrdil, že se pohnul. Ve tři čtvrtě na deset už ale nastal nejvyšší čas a chvíli po desáté jsme se vrátili domů.
Sice jsme nic nechytli, tentokrát je to tedy 1:0 pro ryby, ale příště jim to natřeme!:-)

Cesta domů...;-)

Jak už tady zaznělo, na cestu domů jsme se vydali v osm večer. Ještě než jsme opustili město, museli jsme se vypořádat s kolonou aut, ale pak už to bylo dobré. Kluci hned usnuli a my uháněli po dálnici. Je teda pravda, že provoz byl o něco hustší než při cestě sem o týden dříve, ale nic strašného. Akorát jsme se pro jistotu i tentokrát rozhodli využít zkratku mezi M7 a M1, abychom nepokoušeli nějaké zbytečné zdržení u Budapešti.
Vlastně pořád se nám jelo celkem pěkně, nechápu, kde přesně se to zadrhlo. Asi na Slovensku, kde jsme si chtěli udělat čůrací pauzu, opět u Sekule, ale na té vybavenější straně. Po zaparkování se kluci probrali, já si zatím odskočil. Žena mezitím stála s kluky před autem. Pak jsme se chtěli vystřídatm jenže ona se za chvilku vrátila s tím, že mezitím benzinka na půlhodiny zavřela. Čekání byla samozřejmě hloupost, tak jsme pokračovali dál, že jí zastavím jinde. Další možnost byla hned na hranicích. Cedule nabízela parkoviště a restauraci. Logicky tam přece musí být i toalety. Manželka ještě ze srandy projevila přání, abych jí zavezl až úplně před ně. To ještě netušila, jak bude její přání reálné. Když jsme tak bloudili nechutným parkovištěm mezi odstavenými kamiony, jediné záchody široko daleko byly dvě nechutné Toi Toi kadibudky. Kde se necházela ona slibovaná restaurace, to vážně netuším. Zastavil jsem tedy až přímo před budkami, jenže hned po otevření dveří se až do auta linul zápach. Tak tady ne, rozhodla manželka bez váhání a jeli jsme dál. Jenže to máte minutku k minutce a dojezdový čas zobrazený na displeji navigace se neúprosně posouval. Pak jsme se ocitli už v Česku, což jsme poznali i podle toho, že se na záchodech platilo. 15 korun. Ovšem v porovnání s poslední zastávkou...;-) Horší bylo, že kvůli všem zastávkám se dokonale probrali kluci.
Další komplikace nastala v Brně. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale pořád jsme jeli po značkách směr D1 - Praha, když najednou se za jakýmisi betonovými zátarasy objevila naše odbočka, k níž jsme se neměli jak dostat. Pokračovali jsme tedy do centra. Naštěstí navigace vše velmi rychle přepočítala a co si tak matně pamatuju z loňska, nová trasa byla snad ještě příjemnější. Katastrofa nastala klasicky na D1. Všemožná zúžení vypadají za denního světla nepříjemně, ale dají se přežít, když člověk nenarazí na blbce za sebou, před sebou či vedle sebe. Ovšem v noci je to teprve ten pravý zážitek. Hlavně když se sjíždí dva zúžené pruhy v k sobě a za provizorně odděleným protisměrem zuřivě blikají světla tak, že do poslední vteřiny žijete v tom, že právě váš pruh bude převeden tam. A v poslední chvíli si uvědomíte, že problém je jen v ledabyle rozestavěném značení za přechodnými betonovými svodidly. Do toho se ozval Ála, že mu není dobře. Nejvyšší čas na kávu. Několik benzinek a odpočívadel bylo kvůli rekonstrukci uzavřeno, zachránit mě měl mekáč. Jenže tam před pár minutami zavřeli, jak jsem já a další po(s)tupně přijíždějící řidiči zjišťovali. Aspoň že hned vedle stála benzinka...
Nemohl jsem se dočkat, až dálnici konečně opustíme. Naštěstí brzy všichni usnuli a poslední úsek trasy jsem tak mohl zdolat bez dalších přestávek. Očima jsem zkoumal bezprostřední okolí silnice, protože jsem nejprve minul hejno srnek, pak nějakého tchoře či co a nakonec zajíce. Nechtělo by se mi cokoli z toho trefit. U Kolína pak začalo pršet, ale po půl čtvrté jsem šťastně zaparkoval u domu a mohl probudit ostatní.
Letošní nekonečná cesta zpátky teda nic moc...
Bohužel nemohu uvést tradiční statistiku ujetých kilometrů a spotřebovaného paliva, ale celkem jsme včetně výletů zdolali 1475,7 km.

Dovolená 2017...;-)

Hned v sobotu jsme trochu zklamali kluky, protože se nám moc nechtělo k vodě. Moc dlouho nám ale zase netrvalo, abychom je nadchli pro nový plán. Po ubytování se jsme se tedy vydali na procházku městem, nebo tedy jeho částí, abychom zjistili, co je nového a co se za uplynulý rok změnilo.

V první řadě se mi zdálo, že je všude o trochu víc lidí než v minulých letech, ale nic tragického. S klukama jsme chodili pravidelně na večerní procházky, na nichž jsme si dávali zápasy v jakémsi "šoupaném hokeji", mlátili jsme palicema do vyskakujících příšerek (ještě loni to byli pejsci) a stříleli na čas na koš. Během toho jsme se občerstvovali pejskovými donutkami, trdlem, cukrovou vatou, případně ještě zmrzlinou. K těm pejskovým donutkům, aby nedošlo k mýlce, že jsme snad přešli na asijskou kuchyni... Šlo o stánek s obrázkem psa Scooby-Doo, kde navíc uvnitř visel i plyšový pejsek a pán smažil malé donutky, které posléze vyskládal na papírovou mističku, ochutil podle přání (karamel, čokoláda, skořice...) k tomu přidal taková píchátka a popřál dobrou chuť. Během dne jsme potom samozřejmě nesměli vynechat místní perfektní cukrárnu, oproti loňsku přestavěnou a zvětšenou, s výbornými zákusky a zmrzlinami.

Kluci si chtěli z dovolené odvézt něco na památku, ale jejich volba (taková ta vydra, jak se kroutí s míčkem), se mi zdál poněkud hloupý - přece jen se nabízela otázka, jak dlouho oba vydrží dívat se na dvě takové hlouposti. Proto jsem po pár dnech navrhl něco jiného, čímž neříkám, že by v tomto případě šlo o cosi vysoce inteligentního. Ale nabídl jsem klukům, že si budou moci vybrat nějaký spinner. Tím byli doslova nadšení, tím spíš, že jich každý už několik mají... Takže během našich procházek jsme ještě denně prohlíželi spinnery.

První dny jsem se nekoupal. Vysvětlení bylo jednoduché. Díky změně práce jsem musel těsně před odjezdem absolvovat lékařskou prohlídku. A ačkoli má přechodná praktická doktorka se do karty ani nepodívala, jedné věci hned u jména si všimla - letos v zimě mi končí očkování proti tetanu a trvala na tom, že novou dávku mi musí dát ihned. Ještě jsem si velmi dobře pamatoval, jak jsem po minulé aplikaci před 15 lety nemohl víc než týden ani sedět. To se tentokrát nekonalo, ale jakési zdravotní problémy, které právě tetanovce přisuzuju, se zkraje dovolené dostavily. Naštěstí ale stejně rychle pominuly.

Počasí bylo letos zvláštní. Měli jsme hezky, vedro, ale občas se během chvilky všechno změnilo. Prvně hned v neděli, kdy jsme dopoledne trávili na pláži, ovšem po obědě se zvedl vítr, po zkušenostech z předchozích let jsme nepodcenili blikání majáků na protějším břehu a raději se sbalili a vrátili domů. Teplota velmi rychle klesla o několik stupňů a stejně tomu bylo v pondělí ráno. Rozhodli jsme se tedy po několika letech znovu navštívit ZOO v nedalekém Veszprému. Tehdy byla ještě částečně rozestavěná, tentokrát už hotovo. Akorát jsme platili o něco vyšší vstupné, než stálo na internetu, jenže hádejte se s Maďarkou. Pamatuju si, že kdysi jsme právě ušetřili díky tomu, že jsem předem znal ceny výhodnějších vstupenek. Tentokrát nám to ale nevyšlo, asi si říkali - no jo, zápaďaci, ti mají peněz dost...:-) Každopádně ZOO se nám líbila stejně jako předloni. Jistý bonus potom představoval dinopark s opravdu bohatým zastoupením pravěkých ještěrů. Kluci se chtěli vyfotit s každým z nich. Ála pokaždé během vteřiny nasadil nějakou pózu, čímž mě dost překvapil. Vyděšený pohled u dinosaura, plesiosaura, allosaura... "A s mámosaurem se vyfotit nechcete?" navrhl jsem při pohledu na manželku odpočívající na lavičce. Dotaz jsem nemusel dvakrát opakovat, následovaly další pózy plné strachu!:-)

Už během odpoledne se počasí zlepšilo a bylo jasné, že další den strávíme opět na pláži. Pravidelné zpestření v podobě návštěvy Maďarského Národního Cirkusu jsme tentokrát naplánovali na středeční večer. Vystoupení jako vždy perfektní a to i vizuálně, každý rok nové oblečení, pokaždé čisté a v dokonalém stavu. Už dopředu jsem věděl, že tentokrát je jedním z čísel skákání (nebo spíš létání) na motorkách. Jen jsem si nedovedl představit, jak to chtějí v sice velkém, ale přece jen prostorově omezeném stanu dokázat. V závěru představení jsem to konečně zjistil. To se totiž přímo za námi začaly ozývat podezřelé zvuky a když jsem se otočil, spatřil jsem, že těsně za našimi zády začali připevňovat ohromnou rampu, na níž posléze zvenku střídavě najížděli motorkáři, aby se nad našimi hlavami za řevu motorů vznesli a s různými akrobatickými cviky prakticky proletěli cirkusovým stanem ven za pomoci další rampy, s níž dovnitř opatrně vjel kamion. Ačkoli zezačátku to vypadalo hrozivě, během provedení jsme neměli čas na strach. Lístky do VIP lóže se vyplatily, kdo jiný zažil, aby nějaké dva metry nad ním prolétla ohromná motorka...Ve čtvrtek nastal trochu trapas. To nás čekala návštěva maďarské rodiny v Kaposváru, vzdáleném asi 60 km od Balatonlelle. Do poslední chvíle jsme se koupali, hned po ránu jsme se projeli na šlapadle, kde se poněkud nepochopitelně Ála zpočátku bál, jenže když jsem si po návratu domů vzal papír s adresou, abych ji zadal do navigace, zjistil jsem, že jsme se spletli. Počítali jsme se čtvrtou hodinou, ale sraz jsme měli už ve tři. Omluvili jsme se SMS zprávou a dorazili s třičtvrtěhodinovým zpožděním... Hostitelé byli příjemní, uvítali nás typicky maďarským jídlem, jakási masová roláda se zeleninovým salátem. Bylo to ale velmi dobré, i kluci si pomlaskávali. Poté následovala jakási buchta s malinami. Já to nejím, ale tady jsem musel udělat výjimku, abych neurazil, když mě paní asi po čtvrté vyzvala, abych si vzal, takže asi po 20 letech jsem jedl buchtu. A přežil jsem to...:-) Pak následoval okruh kolem města zakončený plánovanou vyhlídkou na rozhledně. Bohužel jsme se všichni nahoru báli!:-) Jinak ale cesta po uzoučkých silničkách byla občas celkem adrenalin.

Pátek nás přivítal chladným ránem, ale během chvíle se opět oteplilo, takže jsme se zase mohli koupat. Večer nás potom čekala další z procházek, tenotokrát ovšem kluky netrpělivě vyhlížená, protože nastal jejich den, kdy si mohli koupit vytoužené spinnery. Už předem jsme věděli, že budou dražší, proto se museli několik dní snažit, aby nasbírali potřebný počet bodů. Za jakékoli zlobení se potom nemilosrdně odečítaly. Fungovalo to perfektně.

Až na ty plavky žádný rozdíl...;-)

V sobotu jsme se museli do deseti sbalit. Já jsem už odvezl auto na blízké parkoviště, kde mělo zůstat až do večerního odjezdu a na minutu přesně pak dorazili majitelé. Rozloučili jsme se a já zjistil, že během mé krátké nepřítomnosti se zbytek naší rodiny rozhodl nestrávit poslední den na pláži, ale místo toho se vydat na výlet do vedlejšího města, abychom konečně spatřili takovou kulatou rozhlednu, kterou jsme dosud vádali jen na fotkách. Kluci vzorně vyšlapovali a za chvíli jsme byli skoro na místě. Jenže jsme ji nemohli najít. U hlavní silnice jsme spatřili šipku, po ní jsme pokračovali do kopce, ale pořád nic. Vrátili jsme se tedy dolů zpátky na hlavní silnici. Nezbývalo, než abych se někoho zeptal. Pán na lavičce sice německy neuměl, ale postupně pochopil, o co mi jde a pomalu maďarsky mi vysvětloval cestu. Původní směr se zdál být správný. Zašel jsem se zeptat ještě do bufetu za rohem. Nabídl jsem paní English / Deutsch? Její nečekaná odpověď, že obojí, mě tak rozhodila, že jsem zapomněl, na co se zeptat. Postupně jsem se vykoktal a ona mě opravdu poslala stejným směrem, odkud jsme se původně vrátili. Pak ukázala doprava s tím, že máme zahnout vlevo...:-) Ale nakonec jsme to našli. Vstupenky byly poměrně levné, proto nás nijak netrápilo, že kluci se v poslední chvíli začali bát. Já jsem se sice nebál vyjít až nahoru, ale přiznám se, že fotit jsem se neodvážil.

Po urychleném návratu, kdy se Álovi chtělo na toaletu jsme si dali jídlo v místním bufetu. Velmi nepraktická podlaha na terase v kombinaci s nevhodnými židlemi přinesla své ovoce a v jednu chvíli jsem za sebou uslyšel ráno a cosi mě přisunulo až ke stolu, že jsem nemohl vstát. Paní za mnou se zřítila ze židle, jejíž noha zajela mezi prkna podlahy.

Po jídle jsme se projeli na bobové dráze. Klukům se to moc líbilo. Já se odvážil taky jednou jet, ale přiznávám, že jsem měl strach, v zatáčkách jsem měl neodbytný pocit, že se musíme skulit dolů. Ovšem nestalo se a kluci si vymínili, že za rok tam musíme zase.

Pak jsme se vydali zpět do Lelle. Cestou jsme se rozhodli, že se na chvilku zastavíme na pláži, poprvé ovšem na té neplacené. Jinak totiž stále chodíme na perfektní placenou písčitou pláž s dokonalým servisem. Zkusili jsme a shodli se, že nám to pro jednou stačilo. Zaprvé narváno, zadruhé úplně jiný typ lidí, než tam, co se platí, horší přístup do vody (přes typické schůdky), ve vodě občas tráva. A jako hlavní nevýhoda mi přišlo, že zatímco my jsme uhradili v porovnání s Českem poměrně symbolické vstupné a pak měli zdarma toalety a levné občerstvení, tady se za záchody platilo a jídlo i pití bylo dražší. To první ještě chápu, do Balatonu se toho vejde, ale proč lidi šetří, aby nakonec utratili mnohem víc, to jde mimo mě. A jako vrchol jakési ubohosti na mě působila německá dobře oblečená rodinka, která si na "zdarma pláž" dovezla plný vozík balených vod z Lidlu.

Asi po půlhodince jsme se vydali zpět k autu. Já jsem si ještě koupil suvenýr a pak už jsme se autem chtěli vydat postupně k mekáči, Lidlu a domů. Jenže jsme nejprve museli překonat neskutečnou dopravní zácpu. Ohleduplnost maďarských řidičů je příjemná, když chcete přejít přes silnici a prakticky se nemusíte rozhlížet, protože vás vždycky pustí, stejně tak je milé, když chcete najet z vedlejší na hlavní a i tam vám přátelsky pokynou dají přednost. Horší je to u poměrně rozlehlého přejezdu přes koleje, kde mnohdy zůstanete nechtěně trčet, protože hned za ním je taky přechod a auta před vámi pouštějí a pouštějí...;-)

V mekáči taky narváno (sobotní podvečer byl vážně kritický), ale místo jsme si našli. Pak ještě mela na parkovišti před Lidlem, ale s malým zpožděním oproti předchozím letům jsme se v osm večer vydali na cestu domů. Tentokrát kluci na rozdíl od loňska aspoň nebrečeli.

V každém případě jsme se se ženou shodli, že ten týden utekl neskutečně rychle. Měli jsme pocit, že v porovnání s loňskem jsme skoro nic nestihli. Teda já jsem stihl přibrat 4 kila!:-) I tak ale dovolená stála za to. Tím spíš, že díky pracovní komplikaci z přelomu června a května mě další letní dovolená už bohužel nečeká.

Ač to tak nevypadá, jde o stejné místo jen s časovým odstupem a z jiného úhlu...

Cesta na dovolenou...;-)

I letos jsme se rozhodli dovolenou strávit u maďarského Balatonu. Celkově popáté v řadě, ve stejném ubytování pak potřetí. Už měsíc předem si kluci tradičně odstřihávali jednotlivé dny do odjezdu, což nejvíc prožíval Ála, který na to myslel hned po probuzení. Hned na začátku června dokonce navrhoval, že by odstřihl několik dní najednou, abychom mohli jet hned.
V pátek po vysvědčení jsme ještě oslavili konec školního roku v kavárně u kačera a večer jsme se potom vrhli na balení. Andík ne a ne usnout, takže jsem měl co dělat, abych věci do auta nerovnal za tmy. A to jsem měl v plánu jít brzy spát, abychom mohli vyjet co nejdříve. Nakonec jsem se tedy do postele dostal po jedenácté a budík se ozval ve dvě. Po lehké snídani jsem přenosil poslední drobnosti do auta, usadili jsme kluky, kteří se mezitím dokonale rozkoukali a kolem třetí jsme vyjížděli. Začátek cesty byl poněkud kritičtější, Ála si stěžoval, že ho pobolívá břicho, proto jsme museli jet opatrně. A úsek do Havlíčkova Brodu je sice poměrně bezproblémový, ovšem ne pro ty, kterým v autě nebývá nejlépe. Ale zvládli jsme to a ocitli se na dálnici, kde se zpravidla v předchozích letech kluci probouzeli. Pro mě to byla s přehledem a podle očekávání nejhorší část cesty, ale na opravovaných úsecích jsem si nastavil omezovač a o sníženou rychlost se tak nestaral.
Hned za hranicemi ale cesta utíkala neskutečně rychle a plynule. Přestávku na snídani jsme si udělali na odpočívadle Sekule. Název mě vyprovokoval k historce o strašidle Sekuli, které tam přebývá, čemuž kluci k mému překvapení opravdu uvěřili. Celé to podpořil fakt, že ačkoli v opačném směru dálnice je již několik let krásně opravené, se stolky, lavičkami, dětským hřištěm, na naší straně jde o ošklivý plac za benzinkou, kde kromě opuštěných hromad hlíny a plácku z rozpadajícího se betonu s rozbitými pouličními lampami z 80.let a nechutnými popenicemi, není nic. Nám to ale stačilo.

Pak jsme pokračovali až k maďarským hranicím, kde byla neskutečná fronta aut, čekajících na dálniční známku a já nevím, na co ještě. My jsme je ale plynule objeli a pokračovali dál, známky jsem si tradičně pořídil ještě u nás v pražském ÚAMK. V Maďarsku jsme si jízdu už užívali, dálnice pěkná, provoz nijak velký (i přes nekonečná varování v televizi o nejkritičtějším právě prvním prázdninovém víkendu). Pro jistotu jsme se stejně jako vloni vyhnuli úseku kolem Budapešti, kde jsme v předchozích letech zažili kolony, a z dálnice M1 sjeli na Györ směrem na Pér, Kisbér a Mór. Po někoolika desítkách kilometrů na okreskách, kde to mimochodem bylo občas trochu o život (naprostými mistry v předjíždění v nepřehledných úsecích, dokonce i když proti jede auto zůstávají i po roce Slováci) jsme se opět napojili na dálnici, tentokrát M7 a po ní jsme pohodlně pokračovali až do cíle. Čas jsme měli skvělý, proto jsme zařadili pár přestávek, abychom na místě nebyli moc brzy.

Pauza těsně před cílem

Po půl jedenácté jsme zaparkovali u místního McDonaldu a dali si jídlo. Možná i pod vlivem měnící se klientely jsme neměli problémy s dorozumíváním, tentokrát ovšem v angličtině. To je tak, když si sem někdo někoho natahá a pak radši jezdí na dovolenou do zemí, kde se toho někoho bát nemusí... Po jídle jsme přejeli o pár desítek metrů vedle k Lidlu, kde jsme nakoupili pár nezbytností. Letos prvně byly ale po předchozím experimentu obchody opět otevřeny i v neděli, takže žádný velký nákup. Maďaři jsou zkrátka rozumní...
Ubytovat jsme se mohli od druhé hodiny odpoledne, ještě nám pár minut zbývalo, proto jsme nechali auto na nedalekém parkovišti a vydali se zjistit, jak to vypadá. V domě byla akorát paní, její syn se ještě koupal v Balatonu, jak nám vysvětlila. Bohužel ona, ač Maďarka, je prototypem všech vtipů o Češích, takže předpokládá, že když bude mluvit pomalu, musíme jí přece rozumět. Bylo to ale spíš úsměvné. Pár vrásek mi udělalo jen to, když kluci na pískovišti začali s roční přestávkou stavět "plošticolárium". Aby řeč nestála, chtěl jsem ji o tom informovat s pomocí maďarské konverzace. Když najdu něco jako děti, hrát si, brouk, tak tomu přece musí rozumět. Bohužel má výslovnost asi stále není perfektní:-), ale když jsem jí jednotlivá slova ukázal, pochopil jsem, že došlo k nedorozumění. Chudák paní si myslela, že si stěžuju na to, že jim tam lezou brouci...:-) Naštěstí za chvíli se objevil Géza a díky jeho "Mutti gesagt" a maďarského "jak to mám říct" jsme se domluvili o poznání lépe!:-) Předali jsme jim malé dárky, které nás napadlo vzít s sebou (becherovka a lázeňské oplatky) a oni nás pozvali na návštěvu k nim domů. Podle nás to ale měli připravené už předem, protože se nijak nedomlouvali. Takže už v sobotu odpoledne jsme měli jasno o čtvrtečním programu. Do té doby ale ještě zbývalo hodně času...;-)