Bombarďák - Kulturní centrum Vonwillerka, Žamberk (26.8.2017)

Ani o právě uplynulém víkendu jsme se nedostali na ryby, místo toho jsme v sobotu dopoledne odjeli k příbuzným na chatu k Pastvinské přehradě. Načasování nebylo tak úplně náhodné - v blízkém Žamberku totiž měla večer v rámci festivalu Ejhle loutka vystupovat skupina Bombarďák, kterou naši kluci doslova milují a (nejen) v autě ji tak posloucháme pořád dokola. A to už od června, kdy jsme jejich vystoupení viděli prvně a koupili si dvě alba. Hned ráno mě pobavilo, když jsem zaslechl Álu, jak se na záchodě ptal Andíka, jestli se těší na Bombarďáky...;-)
Odpoledne na chatě uběhlo v příjemném duchu u grilu velmi rychle a po půl sedmé jsme se začali chystat na přesun do Žamberka. Mimochodem tomu u chaty říkám kopec, když jsme nacouvali na cestu a chtěli se rozjet, auto mi neudržela ani ruční brzda...:-) Adresa kulturního centra Vonwillerka naštěstí nebyla pro navigaci neznámá, jinak nevím, nevím, jak bychom tu zapadlou bývalou továrnu našli. Ale když jsme se blížili, nedalo se přehlédnout to množství zaparkovaných aut. Festival má evidentně mezi místními dobré jméno. Do sálu či jakési haly jsme přišli akorát ve chvíli, kdy probíhala krátká zkouška a prakticky přesně v sedm vystoupení začalo. Protože tam nebylo žádné podium, vzal jsem si Álu na klín, aby přes lidi před námi viděl. To bylo vlastně asi jediné mínus, jinak "Bombarďáci" hráli skvěle, stejně jako v Kolíně jsme měli zaskakujícího basáka. Jedním z nejvtipnějších momentů určitě byla "úplně nejtišší kapela" v mé nejoblíbenější písničce Datel, nebo pózy v písničce Vyfoť mě, případně uvedení sólového pěveckého čísla kytaristy Michala Daleckého s tím, že se právě v té tovární hale kdysi narodil... Ale popisování by bylo na hodně dlouho. Snad jen namátkou pár dle mého soudu perel z jedné z mých oblíbených písní o tom, jak zvířata hrají fotbal, když nahrají míč volovi, ten jim faulem odpoví, když nahrají morčeti, chytne ho a odletí… Zápas jsou jatka, kterým příhlíží i Petrovští.
Koncert skončil v osm, potom ještě následovala autogramiáda, naši kluci se se svými idoly vyfotili a za šera jsme se vraceli k autu. K chatě jsme dojeli za úplné tmy.
Abych to shrnul - jsou dětská vystoupení, která se nelíbí ani dospělým ani dětem. Pak jsou taková, která se líbí dětem, ale dospělí se nudí. Potom jsou akce, na nichž se baví jak děti tak dospělí a posledním stupněm je, řekl bych, právě Bombarďák!:-)

Duhový park...;-)

Minulý víkend jsme vynechali ryby. Sobota měla propršet, proto jsem v pátek večer ani nic nepřipravoval a nenastavoval si budíka. Dopoledne pak sice bylo zataženo a chladno, ale jinak nic, takže u rybníka bych s Andym rozhodně přežil. Takhle jsme se aspoň vydali na procházku do města, jako jsme chodili kdysi, v době předpovolenkové.
V neděli jsme se k rybníku nedostali taky, ovšem tentokrát byl důvod jinde - naplánovali jsme si návštěvu nedalekého Duhového parku. Sice to máme kousek, ale šlo o naši premiéru a přiznávám, že hlavním důvodem se stalo i to, že se rodinná vstupenka objevila v nabídce Slevomatu.
Protože se park otevírá až v deset, stačilo nám vyjet kolem třičtvrtě. Nejlákavější na tom všem totiž bylo to, že to máme nějakých 15 minut a kluci tak nepotřebovali kinedryl. Na louce sloužící jako parkoviště stálo pár aut, u vstupu jsme vše vyřídili velmi rychle naštěstí hned po chvíli jsem se ujistil, že to bude dobré. To když se Andík nadšeně rozeběhl k první atrakci - slepé bludiště. Za její zdolání pak oba kluci dostali žetony na popcorn zdarma. V areálu nebylo nijak narváno, proto jsme měli klid a mohli se všude zdržovat, jak se nám zlíbilo. Ze všech stanovišť jsme asi nejdíle okupovali to zastřešené, kde kluci jezdili na segwayi, takové to jezdítko, kde se ale ničeho nedržíte, vše se ovládá jen nohama. Nejdřív teda jsem u toho kluky raději držel za ruku, ale Ála to pak zvládal sám. Andy mě zase překvapil, že se nebál do zorbingové koule. Jinak ve stejném stanu nastal jediný zádrhel, v podobě malého blbečka (pardon). Kluci si vylezli na atrakci, kde si měl každý vybrat značku, na té stát a střídavě se krčit nebo nadskakovat podle toho, jakým ramenem se k němu blížil takový kolotoč. Jenže se tam k nim nacpalo další ditě (místa bylo víc než dost) a to tam všelijak poskakovalo, takže obsluha to pořád musela vypínat. Pán se navíc občas díval vyčítavě na nás, protože si myslel, že ten kluk patří také k nám, jenže jeho doprovod postával opodál a nevšímal si ho. Když ale pak začal strkat do našich kluků, snažili jsme se mu vysvětlit, co má dělat a hlavně na své značce. Nejprve manželka, potom i já. Ono by to došlo asi i cvičené opici, šlo o dvě činnosti - nahoru nebo dolů, abych nedostal "ránu" od měkkého ramene. Ovšem on na nás koukal naprosto nechápavě, chvíli skákal tak, že když se měl skrčit, vyskočil a když měl vyskočit, skrčil se a nakonec začal skákat na naše kluky, což už mi teda vadilo a nejvíc pak to, když Andyho shodil na sebe a oba se praštili navzájem hlavami. Nemusím asi říkat, komu jsem to přál a u koho mě to mrzelo. Každopádně poté naši kluci odešli. A tamten pak taky, asi ho nebavilo jen tak si hrát a nikoho přitom neprudit.
Času jsme tam strávili poměrně hodně, počasí se celkem vydařilo - svítilo sluníčko a bylo akorát, vyzvedli jsme si popíky i cukrové vaty zdarma a kluci pak chtěli ještě zůstat na závěrečný moderovaný "souboj" ve stylu pevnosti Boyard, i když pouze v roli diváků. Těsně předtím přišla krátká dešťová přeháňka. Po skončení jsme ještě podruhé zakotvili u nafukovací trampolíny a pak jsme zamířili ven.
Za zlevněnou cenu vstupného super, za originální částku bych asi trochu zaváhal, ale kluci byli nadšení, takže dobré.

Sobotní cestování...;-)

V sobotu jsme se vydali na návštěvu příbuzných do východních Čech. Tentokrát jsme nikam nespěchali, a protože Andík si ráno přispal, nechali jsme ho klidně spát, dokud se sám neprobudil.
Už na dálnici se mi zdálo, že je poněkud hustší provoz, než jsme zvyklí, ale pořád to jelo a to bylo hlavní. V Hradci jsme nemohli přehlédnout nekonečnou stojící kolonu aut v druhém směru, kde byla rozkopaná silnice a doprava svedena do jednoho pruhu. Už v tu chvíli jsem začal přemýšlet nad tím, že zpátky tudy asi ne. Ačkoli nám přála zelená vlna, na jednom semaforu jsme schytali červenou, nejspíš to rozhodil nějaký troufalý chodec stisknutím tlačítka u přechodu...;-) Každopádně jsme zastavili druzí v našem (prostředním) pruhu. Jaké bylo naše překvapení, když se na semaforu rozsvítila dodatková šipka směrem vpravo a auto před námi se suverénně rozjelo přímo vpřed do křižovatky. Naštěstí řidiči zleva byli pomalejší takže se vlastně nic moc nestalo.
I v dalším úseku za Hradcem jezdilo viditelně víc aut než obvykle, i když je pravda, že většinou směrem do Hradce. Pak před nás ze strany vjel kdosi s přívěsným vozíkem. Taky mohl počkat, když viděl, že za námi nikdo není, ale na to už jsem si prakticky zvykl. Problém nastal hned v následující vesnici, kde jsme jeli asi čtyřicet, tak jako ten před námi, jenže on najendou z ničeho nic dupl na brzdu a zastavil. Kdybych zrovna nesledoval situaci na sto procent, protože bych žádný podraz nečekal, byli bychom v sobě. Takhle jsem stihl prudce zabrzdit, i za cenu toho, že se ostatní v autě pořádně prohnuli směrem dopředu. Už za malou chvilku bylo jansé, co stálo za podivným manévrem. Už v Týništi, kde jsme zastavili u krámu, jsem Andíkovi ukazoval, policejní auto, které z kruháku mířilo přesně naším směrem a povídám: "Hele, policajti a jedou tam co my, doufám, že nás nebudou někde stavět!" A těch si potom u silnice právě všiml pán před námi, který nejspíš neměl čisté svědomí a na poslední chvíli chtěl zahnout do malé boční uličky. Jenže muži zákona si ho už tou dobou všimli a on tedy pokračoval k nim. Samozřejmě musel zastavit. Policista s terčíkem zůstal trochu nepochopitelně stát přímo uprostřed silnice, takže jsem do poslední chvíle netušil, jestli nás bude chtít kontorlovat taky, ale protože se pořád nemohl rozhodnout, nakonec jsem ho tedy objel. Na plné čáře... Ale co mi zbývalo, měl jsem tam snad zastavit a koukat na něj?:-) Dlouhatánská kolona aut stojících u železniční přejezdu, která nás uvěznila až na poměrně dalekém kruháku, už mě ani nijak nemohla překvapit.
Ale ani cesta zpátky neprobíhala tak, jak jsem si původně představoval. Těsně před Hradcem jsem se tedy rozhodl kritický rozkopaný úsek objet jinudy a na jedné z velký křižovatek jsme místo doleva zatočili doprava. Tak jsme ostatně kdysi jezdívali. Ještě jsem vtipně prohodil, že doufám, že když už jedeme složitěji, nebude to tam taky uzavřené. Bylo, ale naštěstí byl provoz mnohem menší, takže jsme v koloně neuvázli. Hoší bylo, že kluci se těšili na návštěvu mekáče na D11, ale my, ačkoli jsme jeli přesně podle značek, jsme se na dálnici zkrátka nedostali. Nutno ovšem podotknout, že zatímco kluci byli zklamaní, já jsem byl poměrně nadšený, protože krásná stará hradecká silnice č.11 byla prakticky prázdná a jelo se po ní moc pěkně. Až ke kruhovému objezdu v nějakém městě, kde jsme se rozhodli vyjet směrem k dálnici. Ačkoli z našeho směru nebylo nikde žádné varováním doslova na poslední chvíli jsem si všiml, že kruhák je celý vyfrézovaný a nájezd na něj je lemován asi 20 centimetrovým ostře ohraničeným schodem. Vzhledem k množství zcela zbytečných značek v okolí si myslím, že by nebylo špatné nějakou výstražnou postavit i sem. Tím spíš, když široko daleko nestál ani se o lopatu neopíral žádný dělník, který by mě zdálky mohl připravit na nějaký zádrhel. Ale to bych asi chtěl moc. Ale ubrzdili jsme to, auto za námi taky, takže se vlastně nestalo nic závažného, jen že jsem si pořádně zanadával.
U nás jsme si ještě museli udělat zajížďku do obchodu, ale v půl osmé jsme byli doma a já tak mohl připravovat všechno nezbytné na ryby na nedělní ráno...;-)

Tři kapři a velryby...;-)

Předminulou neděli jsme s Andíkem opět vyrazili na ryby. Já jako vždy s předstihem už na čtvrtou, abych si užil trochu toho pověstného klidu (tentokrát bez dunění techna), Andy dorazil později. Dlouho jsem byl bez záběru. Pak dorazil pán, o němž jsem se tu už jednou zmiňoval, který místní rybník objevil minulý měsíc, bere všechny ryby, které dosáhnou míry, ovšem zároveň pomlouvá ostatní, že všechno hned vytahají, proto žádná opravdu velká ryba nemůže ve vodě zůstat. Ale hlavně má tendenci mě poučovat, jak mám správně chytat. Nechci působit nafoukaně, ale kdyby věděl, kolik jsem letos pustil u nás zpátky kaprů, kteří měli 50-65 centimetrů, nejspíš by ho kleplo. Tentokrát ale přívlačil. Sice marně, protože odcházel bez záběru, ale i tak se u mě zastavil a začal mě opět přesvědčovat, že bez rohlíku nemám šanci, protože tady berou kapři jedině na pečivo. "Včera jsem tady byl odpoledne a chytil jsem tři kapři a dva cejny. Ty jsem teda hned hodil tady do struhy..." snažil se dodat vážnosti svým slovům. Tak zaprvé - miluju spojení 'chytil jsem tři kapři':-) a za druhé člověk, který hází cejny do hnusné špinavé a zarostlé struhy je blb, a pokud si k tomu ještě říká rybář, pak by měl papíry vrátit. A největší korunu tomu "zkušený" důchodce dodal tím, že mi nakonec přinesl kus chleba, abych si prý taky něco chytil...
Nicméně ještě než odjel, zabral mi (na moje krmení!:-)) první lysec 42 centimetrů a v průběhu dopoledne jsem nakonec vytáhl celkm 'čtyři kapři' :-) a ještě asi pět cejnů. A to jsem vlastně celou dobu chytal jen na jeden prut, prootže ten druhý jsem měl celou dobu nastražený na dravce. Jenže stejně jako dvakrát v týdnu večer, ani tentokrát jsem neměl štěstí - sice jsem měl už dva záběry, tedy lépe řečeno něco mi nástrahu dvakrát dokonale ožralo a nechalo jen kousek masa kolem háčku, ale to je tak všechno. Uklidňoval jsem se tím, že to třeba byl malý úhoř, proto mi to ani nebylo nijak líto.
Andík dorazil kolem deváté, jeden prut si nastražil na položenou a s druhým se pokoušel čarovat na plavanou. Neúspěšně, ale pořád ho to baví. Tentokrát se mu to alespoň tolik nezamotávalo. Teď si vzpomínám, že jsem vlastně měl takový výcvik ve vázání háčků, protože jsem si z dlouhé chvíle všechno převázal a hned na první následující záběr mi naštěstí až na břehu kapr háček utrhl. Později mi to zamotal malý cejn tak, že jsem opět musel stříhat a pak ještě jednou. Do toho jsem měnil návazce na Andíkově prutu. Vzhledem k tomu, že pokaždé jde o dva háčky, trénink to byl víc než dostatečný.
Tento víkend jsme se na ryby dostali znovu v neděli. Je znát, že se prodlužuje noc, protože ráno ve čtyři je větší tma a trvá podstatně déle, než se rozední. Poměrně brzy mi přišel krásný záběr na prut na dravce, ovšem stejně jako nedávno, ani tentokrát se mi to nepodařilo zaseknout, ryba to zkrátka stihla vyplivnout. Přesně ve třičtvrtě na devět to začalo cosi okusovat naprosto přesně jako o týden dříve a co mě překvapilo nejvíc, že bych si podle té neznámé ryby mohl řídit hodinky. Tentokrát nástrahu dostrkala až úplně ke břehu a potom ji nechala. Lépe řečeno jen zbyteček kolem háčku. Ještě bych možná mohl dodat, že jsem si v týdnu pořídil nové speciální háčky. Dva druhy - jedny speciálně na candáty a druhé, ty byly na radu pána z obchodu, to jsou prý tutovka, podle vzhledu ale nejméně na žraloky, případně by je mohl použít jeřábník na stavbě, kdyby se mu urval hák na jeřábu. Zatímco já jsem zvolil ty lehčí, Andíkovi, který chtěl taky zkusit nějakého toho dravce, se samozřejmě zalíbila ta mnohem robustnější varianta. Dorazil někdy po deváté, já jsem mu upravil návazec a prut s kusem cejna propíchnutým obrovským tlustým hákem jsem mu potom nahodil stranou nedaleko břehu, aby se nám "nemotal". Nahodit ode mě ho chtěl proto, aby mu nástraha neuletěla. Narozdíl ode mě si nechal utaženou brzdu, přece jen má ještě kratší prsty a asi by se mu případně špatně sekalo. Nechal jsem mu tedy aspoň skoro metrový průvěs u čihátka a prut jsme pevně umístili do vidliček. Stejně nic nepřijde, ale co kdyby. Jenže zatímco já se snažím od brzkého rána, případně pozdě do noci, kdy dravci podle všech příruček a zkušeností mají lovit, oni to asi nevědí. Jak jinak si vysvětlit, že jsme se v jedenáct hodin zrovna zabývali Andíkovým druhým prutem, když jsme uslyšeli strašnou ránu. Podívali jsme se na jeho prut hozený stranou a zjistili, že zvuk byl způsobený prudkým nárazem čihátka do prutu, který se kymácel ve vidličkách a z čeho jsem byl doslova šokovaný - utažená brzda vrčela, jak si cosi silou snažilo brát vlasec z cívky. Andík skočil po prutu, zasekl a bylo jasné, že jde o jeho životní úlovek. Jednu chvíli se lekl, že se mu ryba vyvlékla, ale ta jen chvilku plavala směrem ke břehu a pak si to zase rozmyslela. Bohužel ale po pár minutách se vyvlékla opravdu. Andík chvilku pofňukával, mně ho bylo taky líto, na druhou stranu možná lepší, že jsme ještě neviděli, co a jak velké to bylo, pak by to asi zamrzelo ještě víc. Nicméně já si jsem takřka stoprocentně jistý, že šlo o nějakou větší štiku. Bohužel tentokrát vyhrála ona. Zvláštní také bylo to, že prut jsme chtěli už vytáhnout, protože předtím mu to "ťukalo", ale pak už dlouho nic, tak jsme měli v plánu po přehození druhého prutu zkontrolovat i tento. Kdybychom byli trich rychlejší, o ten krásný záběr bychom se připravili úplně.
Snad abychom se nehádali, uběhlo jen pár minut a mně se rozjel prut na položenou. Neskutečný záběr, kdy si ryba brala metry vlasce, se mi podařilo zaseknout a po chvilce kapra nasměrovat ke břehu. Bylo jasné, že jde asi taky o jeden z mých životních úlovků. Ryba s sebou vůbec neházela, jen "mohutně" plula ke břehu. Bohužel se ale nenechala přitahovat, spíš si plula tak, jak chtěla sama, já jsem se jen snažil směr korigovat. Jenže zatímco u těch menších kaprů se to zpravidla daří, tady jsem měl smůlu a kapr si to zamířil doprava a já jen bezmocně sledoval, jak mi vlasec začíná protínat větve keře vedle mě. A pak přišlo to nejhorší - v kořenech, kam ryba zcela vědomě celou dobu mířila, se mi vyvlékla, prut se narovnal a já mohl jen namotat vlasec.
Tentokrát nám tedy ryby daly pořádně za vyučenou. Nezbývá, než nabrat síly na příště, protože takhle to rozhodně nemíníme nechat...;-)

Výlet na Slapy...;-)

Ani minulý víkend jsme se nenudili doma. Na sobotu jsem vymyslel zpestření v podobě výletu na Slapy spojeného s projížďkou parníkem.

Měli jsme na výběr dopolední nebo odpolední variantu, nakonec jsem se rozhodl pro tu dřívější. To ovšem znamenalo, že jsme ráno museli trochu pohnout. Parník sice z místa, které jsem zvolil na základě toho, že to tam už tak trochu známe, vyjížděl ve čtvrt na jedenáct, ovšem v dnešní době rozkopaných silnic a všemozžných uzávěrek člověk nikdy neví. Čistě podle googlu i navigace jsme měli na místě být v půl desáté, takže nějaká ta minutka k tomu a ještě se krásně v klidu projdeme. Aspoň tak jsem si to vysnil, když jsme v osm hodin odjížděli od baráku.

Už ani nemusím zdůrazňovat, že jsme celou cestu v autě poslouchali hity Bombarďáka, které se klukům snad nikdy neomrzí a to přesto, že nám ta dvě alba hrají už od jejich červnového koncertu stále dokola. Všechno šlo perfektně podle plánu, navigace ani jednou nezaváhala a za chvíli jsme u Benešova odbočovali směrem na Konopiště. Jenže po pár kilometrech, zrovna jsem klukům hlásil, že nám do cíle zbývá patnáct minut, jsme minuli ceduli s informací, že nějaká silnice je uzavřena. "Doufám, že to není ta naše", pronesl jsem rádobyvtipnou poznámku. Já totiž nikdy dopředu nevím, jestli ta která vesnice je na naší trase nebo ne. Jenže jen jsem to dořekl, dorazili jsme na menší křižovatku, kde jsme měli odbočit vlevo. Provizorně instalovaná cedule ovšem nemilosrdně ukazovala, že tím směrem je neprůjezdná slepá silnice. Oranžová objížďková šipka nás směrovala vpravo. Super. Jeli jsme tedy doprava, ovšem nikde žádná další šipka, ta první byla zároveň poslední. A že jsme minuli pěkných pár křižovatek... "Je to dobrý, za patnáct minut tam jsme," oznámil jsem klukůmp při pohledu na displej navigace. Po několika kilometrech na minisilničkách i takový ignorant jako já poznal, že se začínáme nabírat směr tam, kam jsme původně chtěli. A skutečně - přijeli jsme na další opuštěnou křižovatku. Dopravní značka ukazovala vlevo neprůjezdnou silnici, což bylo zcela logické, protože ten úsek jsme právě složitě objeli. Jenže slepá neprůjezdná silnice byla vyznačena i vpravo. Tedy tam, kam jsme měli zatočit. Píp píp píp - asi tak by vypadal přepis toho, co jsem v tu chvíli vypustil z pusy. A samozřejmě nikde žádná šipka, která by nás měla vést. Dva ze čtyř směrů uzavřeny, třetím jsme přijeli, zbývalo tedy jet rovně. Na navigaci jsem navolil objížďky, protože jsem v tu chvíli už vůbec netušil, kde jsme. A opět několikakilometrová motanice mezi poli a vesnicemi. "Tak kluci, patnáct minut potřetí a snad naposled, protože jestli tam ani teď nedojedeme, vracíme se domů!" Zahlásil jsem už mnohem méně nadšeně. Naštěstí ovšem se za chvíli objevila šipka Rabyně a já začal věřit, že to fakt dáme. Tak trochu nečekaně jsme přijeli z druhé strany, proto jsem minul sjezd do placeného prostoru, kde jsme měli nechat auto. Jen o pár desítek metrů dál jsme se ale pohodlně otočili a mohli se vrátit. Za vjezd do "areálu" padesát korun na den, no dobře, no. Bylo kolem desáté, zatím bylo obsazeno jen pár míst ve stínu. Zaparkovali jsme tak, aby se nám potom dobře vyjíždělo a svižným krokem zamířili k zastávce parníku. Kdo by to byl řekl, že to budeme mít jen tak tak... Na místě už čekali lidé, loď měla malé zpoždění, ale dočkali jsme se. Usadili jsme se a sledovali ruch na hladině okolo. V jednu chvíli mě trochu vyděsil Ála, když se mě zeptal, jestli nemám bonbon, že se mu dělá bléé a naznačil, co by se mohlo stát. Naštěstí jsem jeden jediný měl v tašce, ostatní jsem nechal v autě, ovšem měl jsem strach, zda mu to na skoro dvouhodinovou jízdu bude stačit. Po chvilce mi ale hlásil, že už je to dobré a na další bonbon si ani nevzpomněl.

Kluky trochu zklamalo, že si nemohli koupit lízátka jako předloni, na která si hned po ránu vzpomnělil, malý bar byl ale uzavřený. EET si holt vybrala daň.

Cesta probíhala v klidu, jen párkrát jsem měl pocit, jako by se kapitán loď teprve učil řídit. To když jsme pokaždé o kousek minuli molo a potom k němu couvali. Jednou pak už po odvázání jsme pořád stáli na místě, no kdyby stáli, my jsme se proudem blížili ke břehu, ale opravdu hodně. Kameny, od kterých nás dělily snad už jen centimetry vypadaly hrozivě. Nevím, snad kapitán hledal zpátečku, nebo co, jisté je, že ji nakonec našel, plnou parou jsme vycouvali a mohli pokračovat. Na konečné jsme tentokrát nemuseli vystupovat, i když na chvilku jsme na pevninu přece jen vylezli, protože Álovi se chtělo čůrat, přičemž největší starost samozřejmě měl, aby nám parník neujel.

Na cestu zpátky jsme na Andíkovo přání změnili místo. Ačkoli když to tak vezmu, byla ta cesta poměrně dlouhá, utekla velmi rychle a kluci celou dobu v klidu seděli. V Rabyni jsme vystoupili a vydali se hledat místo, kde bychom se mohli najíst. Tajně jsem sázel na penzion, v němž jsme kdysi bydleli a vařili tam velmi dobře. Bohužel nás přivítala velká cedule, že restaurace je jen pro ubytované. Nechci šířit nějaké nepravdy, ale vsadil bych se, že i tady za to může EET... Pokračovali jsme tedy dál, kluci naříkali, že mají hlad a trumfovali se, co všechno by snědli. Ála dokonce tvrdil, že by si dal klidně i buchtišky se šodó a to je teda vážně co říct!:-) Minuli jsme jednu zrušenou restauraci, ale hned jsem si všiml cedule konkurence. Zamířili jsme tedy tam. Usadili jsme se venku, Ála si sám objednal řízek s hranolkama a kečupem, já jsem potom požádal o jídlo pro mě a zeptal se, jestli palačinkami uvedenými pod dezerty se dá normálně najíst. Andíkovi totiž padly bez váhání do oka. Číšník sebejistě potvrdil, že ano. No to ještě neznáš naše kluky, pomyslel jsem si...;-) Ale opravdu, když se před námi ocitly talíře, bylo jasné, že hlady trpět nebudeme. Ála dostal ohromný řízek s hromadou hranolků a Andík velké složené palačinky, zalité hromadou šlehačky a ještě doplněné vanilkovou zmrzlinou. Ála si posteskl, že si to měl dát taky, ale když jsem mu připomněl, že šlehačku nejí, vrátil se pokorně k řízku. Jestli nás slyšel kuchař, musel se radovat, protože kluci nadšeně vykřikovali, jak je to strašně dobré.Bohužel nás celou dobu zcela neodbytně otravovaly vosy, chvílemi bylo doslova nemožné jíst. Jedna nakonec spadla do Álova skoro dopitého džusu, tak jsem sklenici přikryl, aby byl klid. Pak zase přiletěla další a snažila se dostat do sklenice. Pomohl jsem jí tam tedy a po přikrytí jsem sklenici se zbytkem pití opatrně naklonil, aby se vosa taky vykoupala. Podařilo se a kluci mě obdivně poplácali po ramenou. Pozorovali jsme topící se vosy a pak nás překvapila následující scéna. Vosy se najednou chytly jako když se perou, chvíli se kroutily a potom jedna z nich chcípla. To pro nás, amatárské biology:-), bylo velké překvapení, že se takhle navzájem dokážou během chvilky zabít. Mezitím jsme všichni dojedli, když nás míjel číšník, zasmál se a se slovy: "To on to opravdu snědl, nebo jste mu pomohl?" se podíval na Álu jako kdyby právě prohrál sázku.

Po jídle jsme se vrátili k autu a když jsme jeho vnitřní teplotu srazili na přijatelnou hodnotu, mohli jsme se pomalu pokusit o cestu domů. Ano, ta slova pomalu a pokusit se jsou velmi důležitá. Mezitím se totiž areál kompletně zaplnil auty, která stála úplně všude, i po obou stranách úzké silnice, po které stále přijížděla nová a do toho se valily davy lidí k místnímu koupališti. Naivně jsem se rozjel směrem vzhůru těsně kolem stojících aut. Jenže vidím, že proti sjíždí jiné auto. Nezbývalo, než vycouvat zpět. Druhý pokus, po pár metrech další auto. Znovu jsme tedy sjeli zpátky. A ještě jednou. Až napočtvrté se na nás usmálo štěstí a auto v protisměru se objevilo, až když jsme byli takřka nahoře. A vzhledem k tomu, že tam právě končily řady těch zaparkovaných, tentokrát jsme dostali přednost my. Přiznávám, že jsem si dost oddechl, když jsme vjížděli na hlavní silnici.

Na Slapech jsme byli už několikrát a vždycky jsem si říkal, že bych rád zastavil u vyhlídky na nádrž, jenže pokaždé tam bylo plno. Tentokrát jsme ji takřka opuštěnou míjeli už ráno, ale díky objížďkám jsme neměli čas. A zcela nečekaně tam bylo poloprázdno i nyní. Zastavili jsme tedy na chvilku, udělali pár fotek a mohli pokračovat domů. Chtěl jsem se vyhnout uzavřeným úsekům, proto jsem následoval pokyny navigace, jenže tentokrát si oproti ránu reputaci trochu pokazila, protože několikrát se nás snažila přemluvit i k lesní cestě přes kořeny mezi stromy. Naštěstí jsem se ani jednou nenechal nachytat. Tedy vlastně až skoro v závěru, kdy jsme jakousi zkratkou dojeli až do Brodu. Už po pár desítkách metrů jsem si uvědomil, že takhle jsem naletěl už jednou. Ale dalo se to přežít, i když pro příště si snad budu pamatovat, že tudy ne.

Když už jsme se tam vyloupli, zamířili jsme do Lidlu, kde jsme koupili pár věcí, abychom mohli den zakončit menší grilovačkou, a pak už opravdu hurá domů...;-)

Batmanova kachnopárty...;-)

Ani minulou neděli jsme s Andym samozřejmě nemohli vynechat pravidelné rybaření. Já jsem si opět přivstal, ale tentokrát jsem nějak nestíhal, protože k rybníku jsem dorazil se zpožděním až asi pět minut po čtvrté. Měl jsem v plánu jeden prut nahodit klasicky a druhým opět pokoušet nějakého toho dravce, jenže to nakonec nevyšlo.

Večer jsem vyndal z mrazáku pár kousků rybiček na nastražení a dal na manželčinu radu, že je stačí nechat v lednici. Jenže jsme si ani jeden neuvědomili, že nějaké čtyři hodiny mohou být trochu málo. Ráno jsem potom vzal pytlík a zjistil, že bych do nich mohl zapíchnout tyčku a servírovat je jako rybí nanuk. Napadlo mě tedy strčit je na chvilku do mikrovlnky na rozmrazovací program. Jenomže když jsem se na ně po chvilce znovu podíval, zjistil jsem, že jsou docela horké a tak trochu se rozpadají. Prostě se během té chvíle snad uvařily, takže připomínaly spíš filé. Samozřejmě jejich nastražení na háček se ukázalo jako naprosto nemožné, takže nakonec jsem byl okolnostmi donucen chytat na oba pruty normálně na položenou.

Ačkoli několik kilometrů od nás probíhala nelegální technoparty, jejíž zvuk byl i na tu dálku slyšet velmi nahlas, už od začátku to vypadalo na celkem úspěšný den, protože první záběr mi přišel asi po 40 minutách. A byl to hned takový dvoják. Abyste tomu rozuměli - na háček se mi chytil cejn, jenže přesně v ten okamžik, kdy jsem chtěl zaseknout, vrazil mi do vlasce letící netopýr. Na tom by nebylo vůbec nic zvláštního, to je u nás na rybníku běžné. Jenže poprvé se mi stalo, že se ten netopýr do vlasce zamotal tak, že se nedokázal vyprostit. Není tajemstvím, že existují určitá zvířata, kterých se štítím, či bojím. A zrovna netopýr k mým vytouženým mazlíčkům taky nepatří. Vůbec jsem netušil, co dělat. Mrskal jsem prutem v domnění, že zvíře nějak spadne, ale bylo to marné. Myšlenku, že bych vlasec odstřihl, jsem zapudil hned, protože bych tak přišel o několik desítek metrů, které by se navíc potom válely někde ve vodě, takže příště bych se do toho hned zamotal. Po nekonečné době se na mě ale usmálo štěstí, a když jsem prutem švihl úplně ze všech sil, netopýr spadl do vody. Ve tmě jsem se o něj potom už nestaral. Možná ale pomohly spíš nadávky než hrubá síla!:-)

Bohužel kromě tohoto úlovku se podstatná část dopoledne nesla právě ve znamení cejnů. Teda kromě toho nemožného techna a několika desítek kachen, které už několik měsíců mají na našem rybníku takovou svou nelegální kachnoparty a rybářům dost znepříjemňují život. Až mnohem později se mi podařilo nalákat kapra, který měl lehce nad míru. Už kolem půl deváté dorazil Andík a tím mi tentokrát úplně skončil klid. Nejprve jsem mu totiž podle jeho přání převázal jeden prut na plavanou, což se ukázalo jako velká chyba, alespoň z mého pohledu. Prakticky při každém druhém náhozu (a že jich bylo!) se mu zamotal vlasec, takže místo svých prutů, jsem se věnoval rozmotávání toho jeho. Chvílemi jsem byl už dost naštvaný, ale když jsem se zeptal, jestli ho vážně baví chytání, při kterém vlastně vůbec nechytá, naprosto nečekaně mi odpověděl, že ano. Přitom mu žádná ryba nezabrala, naopak na druhém prutu jeden záběr prošvihl a další dva jsem mu stihl zaseknout já. Ve všech případech tedy šlo o cejny.

Někdy před jedenáctou mě napadlo zkusit starý trik, který fungoval před dvaceti lety, když jsem chytal jako ještě mladý puberťák a teď se tomu směju. Tehdy totiž zásadně rybáři z jedné strany nahazovali za půlku a rybáři z druhé strany taky. Pokud někdo nahodil před půlku, neměl šanci na záběr. Logicky totální nesmysl, vždyť když někdo hodí před půlku, pak chytá v místě, kde to bere tomu z druhého břehu, který má nástrahu za půlkou. Nicméně nikde nikdo, koho bych tím omezoval, proto jsem Andíkovi řekl, ať se dívá, jak se nahazuje, pořádně jsem se rozmáchl a letělo to opravdu daleko. Prut jsem položil do vidliček a s něčím pomáhal Andymu, když se mi rozeřvala brzda. Utíkal jsem zaseknout a po menším boji byl na břehu opravdu krásný šupináč, který měřil 44 centimetrů. Ze srandu se ptám Andíka: "Tak co, mám ho nechat?" On se na mě podíval a odpověděl, že on je už teď kamarád ryb, takže on by si ho nenechával. "Tak ho teda pustím!" řekl jsem, jenže Andík se na mě smutně podíval a svedl to na Álu, že prý by mu to bylo líto. Po nějaké době tedy přišel ke slovu vezírek.

Nalíčil jsem na háčky a opět vší silou poslal nástrahy do dáli. Tentokrát to trvalo chvíli déle, ovšem za nějakých dvacet minut opět záběr jako blázen a vytáhl jsem úplně stejného kapra. Protože už se blížilo poledne a měli jsme toho s sebou víc než dost, začal jsem balit, takhle ve dvou to trvá nekonečně dlouho. Ale měl jsem radost, že jsem si nakonec zachytal.

Andík si povzdechl, že by taky bral takového kapra, ale i tak tvrdošíjně setrval u plavané. Komu není rady...;-)

Výlet do hor...;-)

Před týdnem v sobotu jsme se rozhodli zopakovat si loňský propršený výlet do Krkonoš. Ráno jsme se přivstali a potom už jsme se stavili u poděbradského Teska, kde jsem chtěl doplnit nádrž. Tamní samoobslužná benzinka nabízí velmi zajímavé ceny. Bohužel byla právě mimo provoz, protože doplňovali zásoby. Doufal jsem, že než si nakoupíme svačinu na cestu, bude hotovo a chvíli to tak i vypadalo, protože když jsme chtěli odjet z parkoviště, chlap od cisterny odnášel nějaký papír a už se tam chystalo vjet nějaké auto. Rozhodli jsme se tedy, že ještě malou chviličku počkáme, ale pak jsme viděli, jak se benzinuchtivý řidič ptá, načež se vrátil do auta a odjel. My jsme ho tedy následovali. Hned za Poděbradama ale byla jiná pumpa, dokonce s takřka shodnými cenami, takže jsme zastavili tam.

Cesta ubíhala perfektně, až do chvíle, kdy se klukům začalo chtít čůrat, ale poměrně dlouho se nedalo nikde zastavit. Pár kilometrů před cílem se ale v kopci zničehonic vylouplo jakési odpočívadlo, takže i tento problém jsme vyřešili. Když jsme tam tak chvilku stáli, docela nás dostalo, když kolem nás doslova prolétla dvě auta, která přes parkoviště předjížděla traktor. Někdy mám pocit, žře jsem asi příliš připo..., ale tohle bych si nedovolili už jen proto, že bych měl strach, že mi do cesty vstoupí někdy z řady stojících aut.
Zaparkovali jsme stejně jako loni na Benecku a při pohledu na krásně modrou oblohu jsem měl radost, že tentokrát pláštěnky i deštníky mohou zůstat hluboko v kufru auta. Akorát jsme si vzali mikiny, protože zatímco na sluníčku bylo vedro, ve stínu bylo celkem chladno. Potom jsme se vydali k rozhledně Žalý. Hezké počasí má jednu nevýhodu a to, že rozhodně nikde nebudete sami. To se samozřejmě dá čekat, nijak mi to nevadilo, ale přece jen trošku mě rušilo to, že pán, který šel za námi s dětmi, jim nahlas zpíval. Nad mnoha věcmi nehnu brvou, ale tohle nebylo nic moc. Během stoupání k rozhledně měli kluci střídavě krizi a zatímco jako první se dostavila u Ály, v samotném závěru zcela ovládla Andíka, takže do cíle dorazil doslova z posledních sil. Nahoře jsme se nejprve najedli a potom se manželka s dětmi vydaly na rozhlednu. Já jsem raději stejně jako minule čekal dole. Jednu věc asi nikdy nepochopím - doma se Andík postaví na židli a už se bojí slézt, ale tady se najednou výšek nebojí...:-)
Dolů z kopce jsme se rozhodli využít jinou trasu, což se klukům nejprve nelíbilo, ale nakonec se museli přizpůsobit. Cestou mi tak nějak tradičně vadili kolaři, není nic příjemného stále být ve střehu, aby někoho nesrazil cvok na kole, který samozřejmě nesmí ani na malou chviličku zpomalit, vždyť jede přece závod - teda alespoň podle dresu určitě...
Původně jsme mysleli, že se ocitneme u centrálního parkoviště, čímž uděláme jakýsi okruh, ale nějak jsme se přepočítali a najednou stojíme u našeho auta. Vrátili jsme se tedy pár desítek metrů k hotelu Kubát, protože jsme klukům za jejich výkon slíbili nanuky. Sice s pořádnou vysokohorskou přirážkou, ale dejme tomu.
Potom jsme si ještě chvíli poseděli na louce a nakonec se vydali domů. Kluci v autě hned usnuli. Zařadili jsme malou zajížďku, abychom dokoupili zásoby na večerní grilování a tím jsme potom taky zakončili poměrně náročný den.
Přiznám se, že zatímco v sobotu jsem byl fit, v neděli to bylo trochu horší a ještě ve středu mě bolely nohy...;-)