Překvapení...;-)

Ani nevím, jak jsem na to přišel, asi se mi to zdálo celkem logické, ale tak nějak jsem si odvodil, že se dozvím minimálně den předem, že nás pustí z porodnice. I proto jsem nijak nepospíchal s domácími pracemi, ale tentokrát na svou obranu musím uvést, že jsem kvůli ježdění do nemocnice neměl na údržbu domácnosti příliš času (ale na druhou stranu, i kdybych ten čas měl, kdo ví, za těch třicet let se už znám...;-))

V každém případě jsem se ale domluvil s tátou (dědou;-)), že dnes dopoledne tady pověsíme zrcadlo, navrtáme nové lampičky a přehodíme dva kousky nábytku. Měl jsem totiž v úmyslu připravit tak malé překvapení na uvítanou. Jenže dopoledne mi zavolala manželka, že už může jet domů. Já jsem tak měl zhruba hodinku na zajištění odvozu a kompletní úklid. Samozřejmě, aby toho nebylo málo, jak jsem tady tak lítal nejprve s vysavačem, pak s mopem a nakonec ještě u dřezu, měl jsem do toho ještě asi tři telefonáty. Než přijela naše známá, musel jsem si ještě dvakrát vyměnit tričko - přece jen na tolik pohybu nejsem zvyklý!;-)

Ale za chvíli už jsme si domů přivezli Andýska a překvapení se tedy i tak konalo. Jen se nám trochu prohodilo, od a pro koho bylo...;-)

První sny doma...

Kolínský deník - anketa

Milí čtenáři, jako hrdý otec bych rád nenápadně (proto také v samostatném příspěvku;-)) upozornil, že ve 12H00 se na stránkách Kolínského deníku (http://kolinsky.denik.cz/miminka/ko_mimina20091030.html ) objevily fotky miminek narozených v uplynulém týdnu. Mezi nimi je samozřejmě i náš Andreásek. Všichni budeme mít velkou radost, když mu v anketě vpravo přidělíte svůj hlas. Na ostatní miminka se ani dívat nemusíte, zcela nestranně vás ubezpečuji, že Anďas je nejkrásnější!:-)

Už jsme se rozpadli...;-)

Tak nějak postupně se mohu dostat i ke starším tématům nebo myšlenkám tohoto týdne, na něž jsem pro samé zaneprázdnění neměl čas.

Jak už tady zaznělo, naše slavná kapela se rozpadla a to pouhý den před poděbradským vystoupením. V sobotu ráno jsem šel do města a asi na půli cesty jsem potkal známého (jinak také našeho fanouška), který na mě vybafnul otázku: "Tak co, už jste se rozpadli?" Já na něj vytřeštil oči a nevěřícně jsem opáčil taktéž otázkou: "Odkud to víš? Tys potkal někoho z kluků?" To na mě zase nechápavě zíral on. Vyslepičil jsem mu tedy ve stručnosti a bez detailů, co se přihodilo. Ještě mě několikrát napadlo, že je docela pěkně mimo.

Pak jsem dorazil domů a ještě za tepla jsem vyhrknul na manželku: "Prosím tě, teď jsem potkal XY a on už ví, že jsme se rozpadli." Ta se mi ale jen začala smát a když už jsem byl za dostatečného hlupáka, vysvětlila mi, že rozpadnout se znamená mimo jiné porodit. A to jako mělo napadnout koho? Mimochodem tedy: "Ano už jsme se rozpadli. Tak i tak!";-)

Čtvrtek...;-)

Ačkoli děti mají prázdniny, já jsem dnešek strávil pracovně. Tedy ne až tak úplně klasicky. Zúčastnil jsem se semináře pro učitele, jehož tématem bylo jednání s problémovými rodiči problémových žáků. Přednášející byla skutečná extratřída, která vše doplnila mnoha příklady z vlastní praxe. Nešlo tedy v žádném případě zase o nějakého teoretika, který nikdy před tabulí nestál a hned po absolvování VŠ se začal věnovat vyučování toho, jak učit. Při své řeči nešetřila vtipem, takže zaplněný sál každou chvilku vybuchoval smíchy.

Po skončení jsem hned pospíchal za rodinou do porodnice. Tentokrát Andísek nespal. Bohužel ale ani chvíli a téměř celou mou zhruba dvouhodinovou návštěvu prokřičel. Když už maminka nevěděla co dělat, požádala mě, abych s jeho postýlkou jezdil po pokoji a, světe div se, po chvíli Anďas skutečně plakat přestal. Bohužel jen do té doby, než jsem odešel, potom prý opět rozezvučel hlasivky na plné obrátky...

Pozdravujte Andersena...;-)

Asi ani nemusím zdůrazňovat, čím v současné době žiju, ano je to malý Andreas. Ale nejen u nás doma se kolem něj všechno točí. Hned v úterý se ta radostná zpráva roznesla po škole doslova rychlostí blesku a kolegové mi překotně gratulovali (a důvodem skutečně nebylo 30 chlebíčků, které jsem přinesl a sám ani jeden nespořádal!;-))

Samozřejmě se předháněly i děti. Kromě všech klasických blahopřání bych ale rád vyzdvihl větu, kterou bezelstně pronesla jedna šesťačka, když po hodině šla vedle mě po schodech do šatny. Poté, co se ujistila, že půjdu na návštěvu do porodnice, přesvědčivě požádala: "A pozdravujte malýho Andersena!";-)

Návštěva...;-)

Také dnes jsem navštívil svou čerstvě rozrostlou rodinu v porodnici. Jenže zatímco předevčírem Andísek neustále plakal, protože nechápal, proč najednou není v teplíčku a co se vlastně děje, tentokrát celou mou návštěvu prospal (ostatně stejně jako včera, ale to si mě alespoň dvakrát přísně zkontroloval jedním okem;-)). Chvilku dokonce oddychoval tak nahlas, že kdyby nebyl tak roztomilý, dalo by se to možná označit za chrápání. Čili další věc, kterou nemá po mně...;-)

Každopádně jsem zvědavý, zda se ho někdy naučím chovat, protože zatím mám pocit, že ať ho vezmu do náruče jakkoli, pořád při tom vypadám jako po zásahu elektrickým proudem...;-)

Oslava...;-)

Včera večer se v hospodě U Marka konala oslava narození Andíska. On je zkrátka šikula, přesně věděl, kdy se narodit. Takhle těsně před prázdninami - ideální termín!;-)

Odpoledne, když jsem to s panem majitelem domlouval, kladl mi na srdce, že otevřeno bude jen do deseti, abych s tím počítal, že prý rozhodně nezůstane déle. Nakonec jsme odcházeli asi v půl dvanácté. Samotný odchod si bohužel nepamatuju, protože se dostavila má věrná partnerka - křestní jméno Ztráta, příjmení Paměti. Rozhodně si ale vzpomínám, že nálada byla výborná, jen pro příště si musím dát pozor na pusu, jednou na to dojedu. Hospodský, jinak oddaný fanoušek Slavie se zrovna netvářil, když na dotaz, zda si dáme ještě Bohemku (sekt) jsem rozverně odvětil, že bych si dal spíš Slavii. Jinak mě ale pan O. dnes uklidnil, že prý jsem byl v pohodě, teda až na to, že jsem usnul.

Ráno jsem se probudil, rozespale se rozhlédl a říkám si, je to dobré, jsem doma a v klidu opět zavřel oči. Po chvilce jsem je vytřeštil, protože mi došlo, že doma nejsem. Z oslavy jsem odcházel s naší druhou "rodinkou", a protože v minulosti se asi dvakrát stalo, že mi, eufemisticky řečeno, nebylo dobře, měli strach, abych nebyl doma sám, proto mě odvedli k nim. V každém případě hned po probuzení jsem si uvědomil, jak se cítím výborně, ani hlava mě nebolela. Za to pan domácí... Když jsme loni zapíjeli jejich Johanku, to jsem se právě vyznamenal, jak jsem před chvílí vzpomínal. Tentokrát jsme si role prohodili a vyznamenání po mém svědkovi musela prý v noci uklízet jeho manželka. A ráno mi ho bylo až líto, hlavně při představě, že musel do práce.

V každém případě jsem dost znejistěl, když jsem zjistil, že v peněžence mám všechny peníze. To je docela divné znamení, zvlášť, když pořádáte oslavu a útratu hradíte. Vše se nakonec vysvětlilo, pro mou večerní indispozici zaplatil pan P. a já se s ním tedy pouze vyrovnal. Docela jsem si oddechl, chvilku jsem se totiž bál, že jsem prostě nechal otevřený účet a odešel. I když teď mě napadá, že by šlo v podstatě o vrcholné umění...;-)

Andreas A., 26.10.2009

Je to tady, dnes v 19H37 se nám narodil Pařánek junior - Andreas. Ačkoli bych doteď řekl, že slovy dokážu vyjádřit všechno možné, tady mi právě došla, ale tento výpadek mi určitě čtenáři odpustí.

Andísek se má od první chvilky čile k světu a chudák se stal prvním miminkem, které jsem měl kdy v náručí. Snad to na něm nezanechá následky. Ačkoli se říká, že právě narozená miminka nevidí, já si myslím své - jeho upřený pohled na mě hovořil za vše, ale to je jen mezi námi chlapy!

Takže Andí, všechno nejlepší a ať máš s námi trpělivost, stejně jako my s Tebou. Jednou Ti budu vyprávět, kdo nám od začátku držel palce a komu jsi byl, bohužel, ukradený. I dnes...

Pár minut po narození...

To držení budu muset ještě natrénovat...;-)

Notors – Na Jízdárně, Poděbrady (24.10.2009)

Jakožto nastávající zodpovědný otec jsem v pátek odpoledne napsal kapele maila, že se našeho sobotního koncertu nezúčastním. Maila proto, abych někoho zbytečně neplašil, pokud by spatřil SMS ode mě a samotná absence proto, abych to nekomplikoval, kdyby náhodou něco.

Jenže v pátek večer se u nás stavili pan O. s panem V. s tím, že jsme se právě rozpadli a že není jasné, jak sobotní vytoupení dopadne a že by teda bylo dobré, kdybych přece jen hrál. Nakonec i na přímluvu manželky jsem po chvíli dělání fórů svolil. V tom okamžiku jsem byl přesvědčen, že pánové právě propásli jedinečnou příležitost odehrát vydařený koncert. Moje přítomnost totiž něco takového doslova vylučuje!;-)

V sobotu jsem si potom užíval hvězdných manýrů. Zatímco ostatní na místě všechno připravovali, pro mě přijel pan O. až večer a na místo mě tak přivezl až těsně před začátkem, kdy už byla aparatura připravená a mohlo se hrát.;-)

Ačkoli plakáty hlásaly začátek v osm, spustili jsme s akademickou čtvrthodinkou, za to ale pěkně zostra. Aspoň já si myslím, že první setík byl, co se rychlosti skladeb týče, rozhodně nejnáročnější. Navíc bubeník, ještě plný sil, se s tím také nepáral, takže jsem občas měl co dělat, abych mu vůbec stačil. Naštěstí jsme si v průběhu večera dopřáli v každé hodině krátkou pauzu na občerstvení (a mezi námi, ať si každý říká, co chce, právě přestávky jsme "odehráli" rozhodně nejlépe!;-))

Přítomní návštěvníci se odvázali poměrně dost brzy a tuším, že už při třetí písničce začali první odvážlivci pařit. Ještě před začátkem jsem klukům oznámil, že když si v některých mezihrách nebudu jistý, co se hraje, jednoduše přestanu a nechám to hrát jen jednu kytaru. Mým heslem se tak stalo: Není důležité hrát, ale zúčastnit se. Nejen k mému překvapení jsem motto v praxi nepoužil!;-)

Můj favorit, převzatá píseň Svařák od Harleje měla samozřejmě největší úspěch. Jednomu drsnému motorkáři se nejspíš splnil sen, protože jsem mu dovolil vzít si mou záložní kytaru a při jednom songu nás doprovázel. Sice bez kabelu, ale to mu radost nemohlo pokazit. Tentokrát jsem se nepředvedl ani ve světle trhače, protože struna sice praskla, ale ne u mě, že, pane O.?;-) Jelikož narozdíl ode mě pan O. nenosí desatery náhradní struny, musel dohrát na čtyři (používá pětistrunnou basovku). Když jsem tak viděl, jak má dvě a dvě struny rozdělené mezerou, neubránil jsem se přirovnání, že ta jeho basa vypadá jako zuby pana V. (náš společný známý s výraznou dírou mezi předními zuby;-)), což ho dost rozesmálo.

Největší podraz ovšem nastal při části složené z ploužáků. Konkrétně pak při Zemi vzdálené od B.S.P. Na tu jsem totiž měl připravený taháček, z nějž měl v úmyslu hrát i pan O. Pan V. si bez rozpaků připravil celé noty. Jenže při prvních tónech obsluha aktivně zhasla, snad pro navození atmosféry a taháky nám tak byly na nic, protože jsme na ně neviděli. Ponechám-li stranou popis našeho "výtlemu", musím poděkovat slečně M. za obětavé svícení mobilem...;-)

Poslední a nejkratší půlnoční set se skládal vesměs z už jednou zahraných, takže osvědčených převzatin a právě na zmiňovaný Svařák došlo ještě jednou a byl věnován mé(mu) ještě nenarozené(mu) potomkovi/potomce.

Pan výčepní si mnul ruce a pochvaloval si, jak se mu to líbí. Lidi se skvěle baví a je to mnohem lepší než ty country kapely, co u nich hrají pravidelně. Nevím, to já neposoudím. V každém případě s přibývajícím časem bylo znát, že většině lidí je jedno, co hrajeme, hlavně že je hluk a třeba v úplně závěrečné skladbě, jsem přes křik lidí ani neslyšel ostatní, takže jsem se asi dvakrát ztratil, ale nepoznal to nikdo.

Na závěr bych rád poděkoval panu O. a paní R. za obětavé držení pohotovosti, přítomným za skvělou atmosféru a naší kapele, že aspoň na tu chvíli ponechala stranou nesváry z předchozího večera. Teď se už v poklidu můžeme rozpadnout, myslím, že poslední koncert jsme zvládli na jedničku (proboha, ta moje profesionální deformace...;-) O rozpadu kapely se samozřejmě v nejbližších dnech objeví příspěvek v rubrice Historie kapely.

Dá-li nikoli bůh, ale paní R., možná tento příspěvek zaktualizuji i o nějaké zcenzurované fotky.

Playlist jsem nepsal já, proto prosím žádné reklamace ohledně gramatických i věcných chyb;-)

Zatím nic...;-)

Také dnešní den jsem hned ráno ve škole zahájil místo pozdravu s kolegy odpovídáním na zvědavou otázku: "Tak co?" Někteří chápavější mě potom přivítali hned po vstupu do sborovny ode dveří slovy: "Á, Jirka tady je, takže nic!" Jak to tak sleduju, získávám pocit, že kolegové se těší a prožívají to minimálně stejně jako já.

Je to tak, už včera se měl/a narodit malý/á Pařánek/Pařanka junior. Jenže zatím se mu/jí sem nechce. V každém případě to vypadá, že už teď má jasno o svém budoucím povolání - stane se z něj nádražák. Co se týče nějakého jízdního řádu nebo termínu, také si s tím příliš nedělá hlavu!;-)

Vytoužený listopad...

Ačkoli se nad tím vznáší plno otazníků, najde se dost lidí, kteří jsou schopni popsat svou klinickou smrt. Čili stav, kdy byli těsně před smrtí, ale jakýmsi zázrakem se vrátili zpět.
Já po dnešku rozhodně dokážu popsat stav těsně před infarktem, i když to asi tolik lidí nezajímá. Poslední hodina a sedmáci. Nejhorší je, že je mám úplně poslední hodinu týdne, takže mi totálně zkazí celý víkend. Potom u nich mám hodinu zase v pondělí a mohou mi tak zkazit také celý začínající týden. V každém případě jde o třídu, do níž chodí psychopatický žák, v zájmu zachování osobních údajů mu říkejme třeba XY. Minulý týden nám všem svitlo světýlko na konci tunelu, když jsme se dozvěděli datum jeho nástupu do diagnostického ústavu. Bohužel je to až 2.listopadu, protože se tam prý dodržují pevné nástupní termíny. Převýchova, v jeho případě tedy spíš pokus o ní, bude trvat dva měsíce.

Ačkoli jde nyní už jen o dva "pracovní" dny, které ještě musíme vydržet, nebude to jednoduché. Hned v úvodu tohoto týdne vyhrožoval jednomu kolegovi, že ho přetáhne židlí a ten teď rraději chodí do hodiny s telefonem, aby mohl případně zavolat policii, včera si jej i s žákovskou knížkou během vyučování vyžádala rozhlasem ředitelka a dnes při mé zmíněné hodině začal bít jiného žáka. Když jsem ho napomenul, seřval mě, co zase chci a vztekle vší silou kopnul do tašky své oběti. Ta potom proletěla mezi lavicemi až dopředu ke mně. Když jsem ho opět napomenul, začal na mě řvát: "Aby ses nepos*al!" To už jsem začínal vidět rudě, šel jsem k němu, vynadal mu a přes jeho opakovaný výkřik "Aby ses nepos*al" jsem chtěl žákovskou. Tu mi odmítl vydat, protože: "Nevím proč!" Asertivně jsem opakoval, že chci žákovskou knížku, až mi ji po několika minutách dal. Jelikož jsem v tu chvíli už měl alespoň desetinásobný puls, popsal jsem pět řádků v jeho přelepené žákovské knížce.
Nikdy bych netušil, jak toužebně budu očekávat začátek listopadu!
Vím, že to není příliš profesionální, ale jelikož před ním to říct nemůžu, pak alespoň tady - je to hnusnej malej tlustej brejlatej zakomplexovanej psychopat s umaštěnými nemytými vlasy. No vida a hned se cítím lépe!;-)

Sportovci...;-)

Dva sportovci se zase jednou sešli. Naše škola pořádala jakési odpoledne pro školky. Co si budeme nalhávat, jde o obyčejný byznys. Musíme se ukázat v nejlepším světle, aby se k nám zapsalo co nejvíce dětí. Každý učitel měl na starosti něco a já jsem ještě s kolegou měl předvádět výuku angličtiny.

S dostatečným předstihem (asi pět minut před propuknutím akce;-)) jsme se sešli, abychom si připravili materiály včetně výukového programu. Nešlo o nic převratného, software, který procvičuje a zkouší slovní zásobu. Jak jsme si tak klikali na jednotlivá témata, došli jsme i na SPORT. Já, největší lenoch pod sluncem a kolega, který má asi třicet kilo nadváhy. Oba dva na první pohled vrcholoví sportovci.

Zíráme na obrázky, znázorňující nejrůznější aktivity, oba známe tak maximálně fotbal a to ještě z hodně vzdáleného vyprávění a najednou se objevilo slovo, o němž jsem neměl tušení, co znamená. Kolega, jehož angličtina je na podstatně nižší úrovni než moje, nic neříkal a já se nechtěl shodit. Čas, zbývající do označení obrázku podle výrazu, neúprosně utíkal a já dělal, že mě zajímá milión úplně jiných věcí.

Pak mi to přece jen nedalo, a tak povídám: "Hele, je mi to blbý, ale co to vlastně znamená?" A kolega suše bez mrknutí prohlásil: "Ty a víš, že já ani nevím?!"

Myslím, že je jasné, že toto téma jsme oba s úlevou zavrhli!;-)

Už není nejmladší...;-)

Zase mi někdo může říct, proč jsem takový pesimista. Copak já se můžu na svět dívat optimistickým pohledem?

Ráno jdu z vlaku do práce, sluchátka na uších, takže nevnímám svět kolem a když procházím kolem sídla pohřební služby, zrovna jim přivezly rakve. Jenže to jsem zjistil až poté, co jsem se s rakváčem málem srazil.On mě neviděl, já jeho neslyšel a dělily nás centimetry. Mezi námi - jsem známý tím, že k rakvím nemám příliš přátelský vztah, vždycky říkám, že být herec, který má dostat několik milionů za roli, v níž v této truhle leží, radši se celého kšeftu vzdám. Jediné rakve, které jsem ochoten vzít na milost, jsou ty malé - rakvičky. Se šlehačkou...

Dorazím do školy a tam máme jednání s matkou problémového dítěte. Jelikož ho učím i já, mám se zúčastnit také a přispět se svou troškou (cha!;-)) do mlýna. Výchovná poradkyně popisuje úchylné chování (tedy žákovo, ne moje;-)) a pak povídá: "Třeba tady pan učitel. Taky už není nejmladší, jde po chodbě a váš syn za ním dělá posunky..."

Chvíli jsem byl v pohodě, jenže najednou mi došlo, o kom že je řeč. Cože? Jak jako není nejmladší, to myslí vážně?

No a pak mi zase někdo může vyčíst, že se na svět dívám moc pesimisticky. Copak to jde jinak?;-)

Neskrývané emoce...;-)

"Jéžiš a kdy to čekáte?" obrátila se na mě dnes při obědě rozněžněle až dojatě jedna milá starší kolegyně. Než jsem stihl odpovědět, skočila mi do řeči druhá: "Každým dnem, každou hodinou, každou minutou," upřesňovala postupně, aby všemu dodala na naléhavosti.

Zatímco denně hned po ránu a pak téměř každou přestávku musím čelit otázkám: "Tak co? Už?", zjistila až dnes v jídelně jedna kolegyně, že o ničem nemá tušení. "A jak to, že o tom nic nevím, kudy jsi tu informaci pustil, že ke mně nedošla?" Nevycházela z údivu a já jen sledoval, jak se hovor o mně vyvíjí beze mě mezi třemi dalšími . "No, to jsi ale už úplně poslední, kdo to neví," zasmáli se jí ostatní tři spolustolovníci. Kdo by řekl, že taková drobnost jako dítě;-) vyvolá tolik emocí!

Od zítřka se tedy mohu připravit místo 22 zvědavců rovnou na dvacet tři...;-)

Boží mlýny...;-)

Dnešní pracovní (nebo vlastně školní?;-)) povinnosti utekly velmi rychle. Místo tradičních pěti vyučovacích hodin (čtyři plus jeden supl) jsem si musel odučit pouze čtyři.

Hned po velké přestávce totiž začalo kouzelnické představení pro celý druhý stupeň a díky němu jsme pouze museli dohlížet na děti. Kvalitu ponechám stranou - ti menší na kouzelníkovi doslova viseli, ti starší to celé brali jako příležitost k ulití se. Já jsem se rozhodně pobavil, protože pan kouzelník si zcela náhodně vybral nedobrovolného dobrovolníka a jeho volba padla shodou okolností na osmáka, s nímž nejen já sám mám velké problémy, především kvůli jeho drzosti, ale také díky tomu, že lže a krade. Že by boží (či jakékoli jiné) mlýny? V každém případě náš grázlík dobrých deset minut nevěděl, zda se má smát jako ostatní (na jeho účet), brečet, nebo křičet vzteky. Když už nic jiného, za tohle mi to stálo!;-)

Poslední hodinu představoval suplovaný tělocvik. Tedy opět míčové hry. Deváťačky hrály způsobně celou hodinu volejbal. Protože už dobře vědí, jak se já stavím ke sportu, už mě ani nepřemlouvají, abych hrál s nimi a vyrovnával tak počet hráčů. Zatímco jindy vždy štítivě uhýbám před případně směrem ke mně letícím míčem, tentokrát jsem jej jednou jaksi omylem chytil. V tu chvíli jako by se zastavil film. Všech dvanáct přítomných na mě nevěřícně zíralo s otevřenou pusou a dvě holky téměř ve stejný okamžik užasle a nevěřícně prohlásily: "Vy jste to chytil?"

Horor...;-)

Zatímco v jiných rodinách sedí žena na penězích, u nás by se s trochou nadsázky dalo říct, že trůní na dálkovém ovládání od televize.

Také díky tomu si nemohu příliš vyskakovat, na co se budu dívat. Je to zkrátka pevně dané - sobota, neděle a pondělí se nesou ve znamení Superstar, v úterý to je Ano, šéfe, ve středu Dům snů, ve čtvrtek pak Jste to, co jíte. Některé z těch dnů se ještě řeší dilema, protože na některém z dalších programů běží něco dalšího a to se pak nahrává.

V každém případě potom je docela problém chtít se na něco dívat, a to i tehdy, kdy některý z pořadů začíná třeba až po deváté. Hodinových filmů moc není.

O víkendu jsem se rozhodl, že se podívám na některý z mnoha thrillerů a hororů, které jsem si nahrál v uplynulém cca půlroce a zatím neměl příležitost je shlédnout. Horory miluju. Teda jen ty, v nichž neteče krev a nejsou nechutné jinými způsoby, zkrátka jen pokud se člověk bojí. Jenže je mám rád třeba přes den.

No a právě v sobotu mi manželka navrhla, ať trochu pročistím harddisk rekordéru a na něco se mrknu. Ještě mi poradila, co bude asi dobré. Výborně, úvodní titulky nedošly ještě ani do poloviny a já už učůrával strachy. Film jsem sice dokoukal až do konce, ale za cenu orvaných záděr, strachy okousaných nehtů, vykulených očí. Pro příště raději budu lépe zvažovat, kdy a hlavně na co se budu dívat. A kdo ví, třeba pak nakonec skončím i u té Pošty pro tebe...;-)

Odpoledne dlouhých nožů...;-)

Ani dnes jsem se nevyhnul suplování. Ovšem zatímco i na ten více méně pravidelný tělocvik s deváťačkami jsem si už jakž takž stihl zvyknout a přestal jsem zažívat fóbické stavy jen při vstupu do tělocvičny, tentokrát mě vážně polilo horko. Suploval jsem estetickou výchovu u sedmáků. Sice pouze druhou hodinu ze dvou, ale i to mi stačilo. Jejich úkolem totiž bylo dlabání dýně.

Nechápu, kdo mohl něco podobného vymyslet, ale s představou nožů v rukách našich mladistvých delikventů a budoucích kriminálníků mi vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Já osobně bych jim do ruky nesvěřil ani ořezanou tužku!;-)

Ještě teď, když si vzpomenu na zbrojní arzenál, který si s sebou hrdě přinesli a za nějž by se nemuseli stydět ani novodobí piráti u břehů Somálska, nemohu uvěřit tomu, že se nikomu nic nestalo. Možná na tom nesu zásluhu i já sám - raději jsem během hodiny ani nezapisoval do třídnice, abych tu smečku nespustil ani na vteřinu z očí... Ještě že nikoho z nich nenapadlo, že by si mohli nechat vylepšit známky z angličtiny - nejspíš bych při pohledu na donesené nože ani moc neodporoval...;-)

Máš struny?;-)

Včera odpoledne se u nás stavila část kapely, aby nás po dlouhé době poctili návštěvou. Bylo to naposledy v této sestavě, protože už příští týden bude s největší pravděpodobností vše úplně jinak. Buď bude doma křičet malý Pařánek/Pařanka junior, nebo se budu přehrabovat v hromadě peněz, utržených za sobotní koncert...;-)

Hned potom, tedy asi v šest od nás, jsme se společně vydali na zkoušku od pěti.;-) Ačkoli nad mým účinkováním se stále vznáší velký otazník (jako správná hvězda přece musím dělat trochu fóry;-)), připravil se jakýsi playlist, kterého bychom se měli alespoň přibližně držet.

Nechápu pouze jednu věc - proč se mě pan V. asi třikrát zeptal, zda mám struny. Že by byl nervózní, poté, co mi téměř přesně před rokem během jednoho hraní postupně dvě praskly? Jako bych snad na šest hrál lépe než na čtyři - aspoň by se mi méně pletly...;-)

Test...;-)

V pátek v podvečer jsme se vydali ještě na menší nákup, když jsme měli už úplně narvaný košík, vzali jsme si u pokladny ještě noviny. Tím jsem si ale na sebe upletl pořádný bič.

Kromě pár zajímavostí a hromady nezajímavostí byl totiž na jedné ze stran test, který měl určit sklony k alkoholismu. To bylo samozřejmě něco pro manželku. Tedy ne, že by k němu ona nějak zvlášť inklinovala, nicméně inklinuje k tvrzení, že k němu inklinuju já, což je, samozřejmě jak jinak, nesmysl!;-)

Jak jsem tak odpočíval na křesle, musel jsem vybírat ze tří odpovědí na všetečné otázky. Bylo to tedy spíš tak nějak v mém vlastním zájmu, protože nejprve na ně chtěl můj protějšek odpovídat sám za mě, jenže s navrženými odpověďmi jsem nemohl souhlasit. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ze čtyř možností skončil v krásné třetí skupině, což znamená, že ještě nejsem ztracený. Mám ještě dva stupně, kam mohu klesnout.

Z výsledku jsem samozřejmě měl radost a na počest toho, že nejsem člověk se sklony k alkoholismu, jsem si musel dát panáka...;-)

Koncerty...;-)

Jen do mě, já to všechno zvládnu a rozhodně neobrečím, jsem přece velký chlap...;-)

Zatímco doteď byla koncertní sezóna více než skoupá na zajímavé akce, příští týden bude hrát snad každý, kdo může (dokonce i my a to je co říct!;-)) Ani by mě nepřekvapilo, kdyby ještě přijeli Die Toten Hosen. Vůbec to není smůla, když jsem se zařekl, že na koncert nepůjdu, dokud se nám nenarodí malý Pařánek/Pařanka a ten/ta se má narodit právě příští týden.

Abych svého velkohubého rozhodnutí pořádně litoval, majitelé klubů neváhali použít proti mně ty nejtěžší zbraně a největší lákadla: Horkýže slíže, Synové výčepu, Harlej a včera jsem ještě viděl plakát na Plexis. Samé chuťovky. Takže Pařánku/Pařanko juniore, pokud to vidíš, doufám, že se podle toho zařídíš...;-)

Skvěle zpracovaná přednáška...;-)

Na dnešek jsem se docela těšil. Obvyklý krátký páteční rozvrh mi měla zpestřit jedna vyměněná hodina a hlavně pak přednáška na téma vztahů pro osmáky, díky níž se mi tedy angličtina u nich proměnila v pouhý dozor. Tedy alespoň papírově.

O přestávce jsem se viděl s kolegyní, jež tam dozorovala první během své výuky a ta celá nadšená vykládala, jak se mi to bude líbit, že to pán má perfektně připravené a že to strašně rychle uteče.

Ano, uteklo to až nečekaně. Když jsem totiž do třídy po zvonění dorazil, pan přednášející dětem promítl ukázku z filmu (pirátsky zkopírovaného, protože v rohu svítilo logo Novy, z níž to nahrál), potom jim ještě prozradil názvy filmů, z nichž byly předchozí ukázky. Žáky vyzval, aby si je v případě zájmu stáhli z internetu z Rapidshare a podobných serverů (ať žijí autorská práva a hlavně ministerstvem schválený přednášející, který děti otevřeně přímo ve škole vyzívá k porušování zákona) a oznámil, že je konec. Program na dvě vyučovací hodiny (také tak zaplacený) byl sfouknutý za hodinu a pět minut a já tak měl před sebou krásných 40 minut výuky, kdy děti ani já jsme neměli pomůcky, protože nám bylo předem oznámeno, že angličtina nebude. Super...;-)

Reklamy

To je zase týden. Naštěstí se pomalu chýlí ke konci, jinak bych se snad radši musel přestat dívat na televizi. Už od minulého víkendu dávají na Nově téměř v každé reklamní přestávce předěly sestříhané z filmu Hadi v letadle. Jelikož jde o mnou velmi neoblíbená zvířata (tímto se omlouvám všem zvířatům za urážku;-)), ani trochu je nevítám. Skutečně totiž neznám nic lepšího, než když se nápis začne nečekaně plazit a změní se v hada. To už mě pak z míry nedokáže vyvést ani stoprocentně nejnechutnější reklama na zubní pastu Parodontax s vylomeným zubem v jablku...

Nemusím mít všechno...

Jakoby nestačilo, že kalendářně definitivně skončilo léto, ještě do toho tak náhle takovéto hnusné počasí. Ještě bych pochopil, kdyby pršelo. Pochopil bych, i kdyby byla zima. Ani vítr by mě při pohledu do kalendáře tolik nepřekvapil. Se skřípěním zubů bych se snad dokázal smířit i se sněhem. Ovšem proč tohle všechno musí přijít najednou a ne pěkně postupně a popořadě? To vážně nechápu...

Novinka...

Zapírat žákovskou? Pche, to je pro saláty. Skuteční profíci na naší škole vymysleli nový zlepšovák, jak se vyhnout poznámce.

Jelikož na ně pedagog nesmí sáhnout, stejně jako na jejich věci, dokáží ti nejlepší "vypnout" a žádosti o doklad totálně ignorují. Stejně jako rozčilujícího se učitele. A ten se může snažit či vztekat, jak chce. Pokud je hodně vytrvalý, jako se podařilo mně včera, žákovské se dočká. Musí se ale obrnit neskutečnou dávkou trpělivosti. Žák naštvaný z toho, že boj nervů nakonec prohrál začne postupně vyndávat všechny věci z tašky, přičemž se vždycky podívá, jestli je to žákovská nebo ne. Postupně takhle vidí matematiku, zeměpis, pravítka, svačinu... No a má-li štěstí, jako třeba já včera, po dvaceti minutách neustálého opakování "Dej mi žákovskou," se jí skutečně dočká. Kolik času z hodiny zbyde, ponechávám stranou...

Zlobidlo...;-)

Naše mimi se ještě ani nestihlo narodit a už nás dokáže pěkně pozlobit. Zatímco manželka chodila na vyšetření, u nějž je důležitý pohyb dítěte, ke své lékařce, dítě se ani nehnulo. Proto nebylo možné vyšetření provést. Včera absolvovala totéž vyšetření přímo v porodnici a tam řešili přesně opačný problém - dítě se tak hýbalo, že zase museli čekat, až se hýbat přestane. Zkrátka všechno naopak. A to už ani nemluvím o tom, že vůbec nejvíc aktivní je v době, kdy jdeme spát. Čeká nás asi vážně perný podzim...;-)

Kontaktní povolání...

Včera jsem se tu rozplýval nad rázným řešením problémů u nás na škole a v duchu doufal, že bude působit jako odstrašující příklad i pro ostatní. Bohužel jsem se přepočítal.

Dnes nám ze školy utekl žák, kterého učitelka načapala na záchodě, jak kouří. On v tu chvíli zazmatkoval, pedagožku odhodil stranou a zmizel pryč. Na zítřek je pozvána jeho matka. Předposlední hodinu jsem musel velmi důrazně vysvětlit jednomu drzému sedmákovi, že je v podstatě nula. To poté, co mi doporučil, abych šel studovat vysokou školu, když ho neumím "srovnat." Když tohle řekne ubožáčkovi s vysokou školou vážený žák sedmé třídy, pak je to opravdu na pováženou a já se budu muset poohlédnout po dalších možnostech vzdělávání...;-) Vzhledem k tomu, že neměl žákovskou knížku, čímž byly mé pravomoci vyčerpány, po poradě s jeho třídní bude do školy pozván jeho otec. Ještě bych mohl snad dodat, že nevybíravě seřval i svou třídní, když mu přišla domluvit.

Na včerejšek už poněkolikáté marně pozvaná maminka dalšího výtržníka se opět nedostavila, proto hned odpoledne letěl dopis na sociálku. Skutečně jsem nečekal, jak kontaktní povolání jsem si zvolil, to i jako pokladní v supermarketu bych přišel do styku s méně dospělými, než jako "dozorce" našeho ústavu pro nenapravitelné mladé kriminálníky...

Zimní dozor...

Ačkoli déšť doslova nesnáším, jsou chvíle, kdy bych ho celkem uvítal. Bohužel si prší, jako by se nechumelilo a já se můžu vztekat, jak chci, že se mi to právě nehodí.

Ve škole máme takový, podle mě dost hloupý zvyk, že na velkou přestávku musí všechny děti ven. Vzhledem k rozlehlosti zahrady tam mají dozor vždy dva učitelé. S nastávajícím nečasem je zajímavé sledovat nechuť dětí opouštět školní budovu. Zatímco v létě je problémem udržet je uvnitř, čím víc se blíží zima, tím méně se jim ven chce jít. Z těch patnácti minut, co mají strávit venku pak dobrých pět minut vyháníme děti do zimy. Jestli důvodem tohoto drastického opatření bylo jakési zchlazení těch nejzlobivějších žáků, nevím, ale rozhodně vím, že my, učitelé, jsme sice takřka denně rozpálení doběla, ale chladit se nedobrovolně venku, to asi není, po čem bychom toužili. Pro mě za mě, děti bych poslal ven třeba v plavkách a ani bych přitom nehnul brvou, ale na učitele by se ohledy brát měly!:-)

Jedinou záchranu pak představuje déšť. Pokud totiž milosrdně prší, smíme zůstat uvnitř. Stejně tak se ruší venkovní dozor. Už mě ani nepřekvapuje, že když venku nehlídám a mám dozor uvnitř, prší a já tak nemám volnou přestávku, zatímco, když je na mě řada, ani kapka, jen téměř mrzne a já tak musím ven...

Konec srandy...

Hned na začátku tohoto týdne se nám podařilo prosadit několik výchovných opatření.

Jednak jde o dvě ředitelské důtky, z níž jednu jsem "zavinil" já tím, že jsem usvědčil šesťáka, jenž si při hodině "odskočil" na WC, že tam kouřil. Ono to jaksi ani nešlo přehlédnout a hlavně sám byl tak vykulený z toho, že jsem ho odhalil, že se mi přiznal. Další důtka patřila malému vykukovi, jemuž se nelíbila jubilejní dvacátá poznámka (nenápadně připomínám, že uběhl sotva jeden a půl měsíce školního roku), tak si jednoduše ze staré žákovské vystřihl prázdné řádky a sdělení rodičům přelepil. Bohužel si nevšiml, že použil stránku, na níž bylo o jeden sloupek více, což ale nepřehlédla třídní. No a jako třešinka na dortu se vyjímá dočasné umístění jednoho sedmáka do diagnostického ústavu. Že by tato opatření měla viditelný vliv na chováníostatních, to se ale rozhodně říct nedá...

Tělocvik...;-)

Nevím, jak ostatním kolegům, ale mně bylo už v pátek jasné, že nám nastanou krušné časy.

Po příchodu do sborovny jsem totiž spatřil rozklepanou dlouhodobě zaskakující paní učitelku. Po chvíli mi nepřítomně oznámila, že jí žáci (ani nevím, zda se v našem případě ještě stále toto označení dá použít) do očí řekli něco v tom smyslu, že takovou starou hnusnou důchodkyni nebudou poslouchat. Jen tak na okraj - důchodkyně možná je, ale jsem si jistý, že její fyzická kondice tu mou v klidu předčí. V každém případě za okamžik si začala rovnat své věci se slovy: "Kdybych náhodou už v pondělí nepřišla..."

Nijak mě tedy nemohlo překvapit, že její místo od včerejška zeje prázdnotou. Celá záležitost je o to nepříjemnější, že tedy ještě několik týdnů musíme vydržet bez tělocvikářky. Na vlastní kůži jsem se o tom přesvědčil, když jsem právě hned včera slíznul tělocvik u deváťaček a zítra poslední hodinu taktéž. Ačkoli se mě snažily přesvědčit, abych hrál s nimi, asertivně jsem si trval na svém NE, a přestože jich bylo dost málo, nepřidal jsem se. Rád bych se dožil narození potomka...;-) Je tedy pravda, že holkám podezřele až příliš často padal míč směrem, kde jsem seděl, ale pokaždé jsem uhnul. Na zítřek mám v přípravě uhýbání na chlup stejné!;-)

Best of Katapult

Už jsem to chtěl udělat několikrát, ale nakonec si to vždycky rozmyslel. Tentokrát už ale ne.

Katapult - pro někoho legenda, pro jiné (hlavně pro hudební kritiku) nevkusná kapela s tříakordovými odrhovačkami. Nikdy jsem na ně nebyl nijak zvlášť alergický, snad pouze jediná věc mi vadila - diskografie. Nechápal jsem, proč neustále vydávají "bestofky". Zatímco jiné kapely mají zcela logicky několik řadových alb a třeba jednu výběrovku, Katapult ne. U něj je to naopak. Pokud by snad někdo nevěřil, zde jsem sestavil přehled desek s výběrem největších hitů:

1991 - LP - KATAPULT feat. Robbie Hurley - "Hit album (SP 1976 - 1988)"

1994 - CD - KATAPULT - "Hit album 2 (SP 1976 - 1988)"

2000 - CD - KATAPULT - "...a co rock'n'roll / Taste of freedom"

2000 - CD - KATAPULT - "Pozor, rock! Live 1988"

2000 - CD - KATAPULT - "Zlatá deska 25 let live"

2002 - CD - KATAPULT - "Hit album 3"

2005 - CD - KATAPULT - "Long Live Katapult"

2006 - 2CD KATAPULT - "Grand Greatest Hits"

2008 - 6CD BOX - KATAPULT - "Good Bye"

2009 - 6CD - "MEMORIAL - POSLEDNÍCH 15 LET"

K deseti výběrovým albům pak stačí přidat cca 4 řadové a diskografie je kompletní.

A proč jsem se k udělení Kyselé prdele odhodlal právě teď? V závěru minulého
týdne se totiž objevila zpráva, díky níž si všichni fanoušci mohli oddechnout - Olda Říha, frontman Katapultu, totiž oznámil, že sehnal nové muzikanty a začíná znovu koncertovat.

No, tak snad jen pro pořádek - poté, co zemřel bubeník (Anatoli "Tolja" Kohout), jej kapela nahradila a vystupovala dál. Vzpomínkové a hlavně definitivně poslední turné. Po letošním skonu basáka a jedné z ikon skupiny (Jiří "Dědek" Šindelář) se koncertní šňůra taktéž nepřerušila. Na basu zaskočil jeden z "bedňáků" a jelo se další turné, tentokrát právě jako vzpomínka na Dědka. O měsíc později zemřel i "náhradní" bubeník (Karel "Káša" Jahn). Tentokrát se pokračovalo bez bicích, za to "s pomocí přátel". Jak jinak než rozlučkovým turné.

Nevím, ale ať se snažím, jak chci, nikde žádnou pauzu nevidím. Co ale nemohu přehlédnout je promyšlený marketing. "Mámo, poslední koncert, to musíme jít," jako bych slyšel. Tentokrát jde pro změnu o "čtyři výjimečné koncerty."

Takže já to vidím tak, že si počkám na CD s názvem něco jako Very very best of best grand greatest hits, na němž budou opět třicet let staré prověřené songy, a do té doby dávám Oldovi Říhovi Kyselou prdel.

(http://kultura.idnes.cz/katapult-se-vraci-olda-riha-nasel-muzikanty-a-zacina-koncertovat-px8-/hudba.asp?c=A091007_154909_hudba_jaz )

Kopačky live...;-)

Dá se říct, že se změnou dojíždění rapidně klesl počet mých zážitků z vlaku. I tak se ale tu a tam za těch cca 10 minut něco přihodí. Třeba jako dnes ráno.

Jel jsem spojem, jenž používají snad všichni puberťáci z okolí. Samozřejmě s tím souvisí i hluk. Ten mi ale nijak nevadí, mám-li si zvolit mezi nadáváním důchodců a hlaholem puberťáků, zcela bezpečně hlasuji pro možnost číslo dvě. V každém případě hluk náhle ztichl. Vagónem se totiž nesl velmi "vychlastaný" hlas, jehož majitel se velmi hlasitě hádal s přítelkyní po telefonu. "To mi ani neříkej, nelži!" ... "A co ta kytička, co jsem ti dal tenkrát? Kytka toho, aster!" ... "Nesnáším, když si ženská říká o kytku. Mámě jsem ji nikdy nedal, nevím, proč bych ji dával tobě!" Ozývaly se téměř celou cestu výkřiky. "Jak že mě živíš? Od tebe bych si nevzal ani kůrku chleba!" Na závěr pak už jen: "Už tě nechci ani vidět, to je konec!" Následoval zahozený telefon a ze ním ještě batoh.

Mezi výbuchy smíchu se přítomní otáčeli, aby jim neuniklo, kdo si řešil své osobní problémy a pak jsem zůstal překvapený i já. Zatímco jsem stejně jako ostatní čekal neupraveného (či řádně upraveného;-)) bezdomovce, zvedl se velmi zachovalý padesátník, oblečený v uniformě pražských Dopravních podniků.

Samozřejmě jsem neměl v úmyslu to tady nějak zlehčovat, vždyť mě znáte;-), ovšem pro příště bych se přimlouval za trochu ohledů na bránice ostatních cestujících. Žádný hovor není tak důležitý, aby se nedal vyřešit o deset minut později...;-)

Obraz zkázy...;-)

Narozdíl od minulého týdne jsme se včera v podvečer sešli k pravidelné zkoušce. Úkol jsme měli nelehký - projít si playlist, kterým se hudeme snažit o(c)hromit návštěvníky našeho koncertu příští týden.
Pan V. přitáhl ještě akustickou kytaru a poté, co ji naladil, mi oznámil, že na ni budu ve dvou písničkách hrát já. Tím mi udělal neskonalou radost, protože já španělku nesnáším. Když došlo na kritické místo, musel jsem se přepojit a snažil se navléknout do popruhu od půjčeného nástroje. Vzhledem k tomu, že narozdíl od majitele není má váha záporná, dost dlouho jsem s tím zápasil. Stejně jako potom se samotnou kytarou. Velmi mě potěšil pan O., který na stará kolena a (a hlavně na starou HLAVU;-)) dostává rozum a sám prohlásil, že mi ŠPANĚLKA vůbec nesluší. Pod tuto výpověď se mohu s klidným srdcem podepsat, vždyť i s tou španělštinou jsem loni válčil...;-) Pan J. pak prohlásil jen cosi v tom smyslu, že to bude vypadat, jak jsme chudí, když si musíme půjčovat i nástroje.
Když potom přišla řada na jeden převzatý hit a já jej začal vybrnkávat, přerušil mě pan V. s námitkou, že to hraju špatně. Já jsem to samozřejmě věděl, jenže, kdo by se namáhal se složitým způsobem, když to jde "ošulit". Pan O. nevěděl vůbec, co se tam hraje a pan V.? Poté, co nám vynmadal, jak jsme přišli na zkoušku nepřipravení, měl začít zpívat, ale nemohl si vzpomenout na text. Aby byl obraz zkázy dokonalý, zmíním se snad už jen o tom, že bubeníkovi třikrát ulétla palička.
Nemusím asi dodávat, že doufám, že mě v tom Pařánek/Pařanka junior nenechá a zrovna se bude chtít narodit. Utíkat před kameny, které po nás budou návštěvníci házet, se mi dvakrát nechce...;-)

Smůla...;-)

Ve škole/v práci se mi, jak už tady padlo, dnes celkem dařilo, o to víc jsem se těšil domů. Pátek je totiž den, kdy jezdím velmi brzy. Měl jsem spoustu času, proto jsem se rozhodl zajít ještě do Billy pro pár drobností.

Od té doby, co mi tam vynadala jedna pokladní, že zdržuju, beru si místo košíku vždycky vozík. I když nejde o velký nákup. Jako dnes.

Pohrdl jsem špinavým vozíkem s jakýmsi shnilým ovocem a vzal si krásný čistý. Časově jsem na tom byl stále velmi dobře, jako zázrakem se uvolnilo místo u jedné z pokladen, takže jsem se v duchu viděl, jak zaplatím, naházím věci do tašky a jedu domů.

Problém nastal, když jsem vracel nákupní vozík. Nešla mi z něj vyndat pětikoruna. No dobře, pět kaček, co to je, ale zase na druhou stranu, proč ji tam nechávat, že?! Vrátil jsem se tedy k pokladně a říkám slečně, co se přihodilo. Ta se zeptala, zda jsem tam minci dal správně. Vzhledem k tomu, že tolik možností, jak dát do vozíku pětikorunu zase není, jsem přisvědčil. V tu chvíli u vedlejší pokladny kdosi reklamoval platbu za ohromný nákup. Oběma nám měla pomoci vedoucí. Ta přišla a nejprve několik drahocenných minut stornovala jednu položku. Potom šla se mnou k vozíkům. Zatímco tvrdila, že to není možné, najednou z ničeho nic vytáhla kleště a s nimi pak i minci. Člověk by docela myslel, že kleště až tak typický módní doplněk nejsou, aby je někdo nosil stále s sebou a vida. Nebo že bych snad přece jen nebyl první, komu se taková nemožná věc stala? To nevím, ale jsem si jistý, že rozhodně ne poslední, protože vozík se zamíchal mezi ostatní.

No a abych nezapomněl - vlak mi ujel a já tak musel čekat něco přes hodinu na další. Za pět kaček - no nekupte to...;-)

Hele, on se usmál...;-)

Možná by nebylo od věci zavést pro učitele v týdnu jeden volný den. Tím, že jsem se včera flákal, jsem dnes přišel do školy plný sil a odpočinutý (nevím, jak je to možné, ale mám pocit, že snad ještě víc než po víkendu), což se samozřejmě projevilo i v hodinách.

Vlastně jsem si s dnešním posledním zvoněním v duchu řekl, že ani na té naší "zvláštní" škole to není tak strašné. Poslední den tohoto týdne byl totiž vskutku výjimečný. Hned po ránu jsem se měl zúčastnit pohovoru s maminkou potenciálního budoucího úchyláka, abychom ji informovali o činech vydařeného potomka. S deváťáky jsme psali test a já se dozvěděl, že "je to v pytli, protože, když máte fialový tričko, dáváte těžký otázky!" To mě nikdy dřív nenapadlo, ale začnu to tedy statisticky sledovat. A je pravda, že by se to dalo použít i jako zbraň na zlobivější třídy...;-) Poznámku jsem nedal žádnou. Velkoryse jsem totiž přehlédl, že si šesťák při hodině hrál se zapalovačem, stejně jako to, že jeden sedmák s sebou měl samostříl, z něhož neustále střílel šípy se špičatými hroty. Ani žákyně, která mě v úterý nařkla z toho, že jsem ji o hodině zbil a roznesla to po celé škole dnes nezlobila a navíc spolupracovala. K tomu všemu jsem se dozvěděl, že mě děti (alespoň v sedmičce) mají za drsňáka, protože jsem se při něčem pousmál, což dva žáci potichu okomentovali - "Hele, on se usmál" a já se tedy raději hned znovu zamračil, abych si svou image nepokazil. Zkrátka super den...;-)

Pražákům, těm je tu hej...;-)

Při své včerejší cestě do Prahy jsem si uvědomil zajímavou věc, které jsem si dříve nevšiml. Za jedenáct let dennodenního dojíždění jsem si skoro nikdy neuvědomil, že by tamní lidi byli nějak výrazně divnější než jinde, ovšem stačilo asi dvanáct týdnů "velkoměstské" (Pražáci se budou dmout pýchou, přičemž obyvatelé jiných hlavních měst by přemýšleli, o jakém velkém městě mluvím;-)) absence a já si uvědomuju, že tam nějak nepatřím. No dobře, feťáci na schodech do metra, to není nic zvláštního, to máme tady u nás taky (teda až na to metro;-)), ale už při vystoupení z vlaku do mě po(s)tupně vrazili asi tři veledůležití lidé (k pousmání je snad jen to, že přijeli stejným vlakem, čili nepražáci). Do třetice všeho nejlíp, proto jsem to pak raději přestal počítat.

Ovšem jako nezapomenutelná třešinka na dortu se pro mě, jako vidláka, ukázal úchylák na nádražním WC. No jo, pravdu má tchán, když tvrdí, že všichni lidi z města jsou špatní (škoda snad jen, že má na mysli i naše městečko!;-))

Meine Damen und Herren...;-)

Tentokrát jsem se ve škole nerozčiloval. Ne, že by se snad děti zklidnily, důvod je mnohem prozaičtější - místo školy jsem jel do Prahy na seminář pro učitele němčiny. Je teda pravda, že letos němčinu neučím, ale většina věcí je samozřejmě aplikovatelná ve všech jazycích (a nejen v nich). Nechci předstírat kdovíjaký zájem, jedním z rozhodně nikoli nepodstatných důvodů byl také ten, že jsem zkrátka využil šance ulít se z práce!;-)

Účastníci odráželi obecnou situaci ve školství a tak z celkových dvaceti přítomných bylo 19 žen. Tento samotný fakt by mi snad ani tolik nevadil. Horší se ukázal způsob oslovování německé přednášející. Ta je totiž zvyklá na (pohlavně;-)) vyváženější publikum, tudíž nejprve několikrát pronesla "meine Damen und Herren" (dámy a pánové), pak se mě zeptala na jméno a naši skupinu oslovovala jako meine Damen und Jiri. No vida, jak jsem vybočil z šedého průměru...;-)

Recept...;-)

Minulou středu jsem po nějaké době opět šel ke své nové odborné lékařce. To je ta, o níž jsem se tu rozplýval hlavně po první návštěvě, protože narozdíl od bývalého doktora, k němuž jsem chodil v Praze, se tahle skutečně zajímá o to, co mi je a snaží se to léčit.
Co se týče samotné návštěvy, nemám opět námitek. Mladá paní doktorka byla opět milá, vstřícná, viditelně si plno věcí pamatovala odminule a to, co náhodou ne, měla napsané v kartě. Kombinací tohoto know a neknow how potom vytvářela dojem, že ví všechno.
To, co mě ale vážně dostalo, byl recept. Já vím, že se říká, jak je zdravý, ale přímo mi ho takhle předepisovat?!;-)

Jinak jsem ale nečekal, jaký problém představuje šest kusů nějakého léku. Doslova jsem zruinoval místní lékárnu a na zbytek krabiček jsem musel čtyři dny čekat.

Zapeklitá situace...;-)

No, dobře, konec frajeřinek a s pravdou ven.

Možná je někdo ze čtenářů tak starý, že si stejně jako já pamatuje scénku, tuším, že ze seriálu My všichni školou povinní, kde učitel matematiky neví, jak vypočítat jeden příklad. Začne tedy hrát na čas. Jednalo se o jakési pytle, proto se rozhodne je nejprve nakreslit na tabuli. Potom ještě prohlásí, že je musí zavázat, aby se nerozsypaly...

Nějak podobně jsem se cítil já při už jednou zmiňované hospitaci. Měl jsem sice připravenou práci na hodinu, řekl bych, že přímo ukázkově, ale cvičení jsem vybral podle zadání. Pro příště si budu pamatovat, že je občas dobré si je projít i trochu podrobněji. V takovém případě by se mi totiž nemohlo stát, že zadám práci a najednou zjistím, že nevím, co znamenají dvě slovíčka. To by normálně problém nebyl, pokud by se jednalo o výrazy kdesi v textu, jenže tady šlo o slova v jakémsi rámečku, která se měla doplnit do textu podle smyslu. Hodně, hodně jsem se vykrucoval, když padl dotaz, co znamenají. Nakonec jsem ze zapeklité situace vybruslil ani nevím jak, ale poučení pro příště rozhodně mám. Doufat, že dřív, než se na problém přijde, zazvoní, už znovu nechci...;-)

Nepraktický člověk...;-)

Já to na sebe klidně prásknu. Jsem velmi nepraktický člověk. Moje tradiční otázka na manželku večer před spaním nezní: "Miláčku, jak ses dnes měla?", ale "Co si mám vzít zítra na sebe?" Nejde ani tak o konkrétní oblečení jako spíš o druh nebo jeho množství, a to zvlášť teď na podzim, kdy se všelijak mění počasí a zatímco jeden den je ještě hezky, druhý pak je třeba už pěkná zima.
Včera jsem dostal radu, abych se ráno mrknul na teploměr a pak se oblékl podle toho. Řešil jsem, zda si vzít bundu, nebo pouze mikinu. Po chvilce přemýšlení jsem ale svou pro někoho hloupou, ale pro mě zásadní otázku doplnil: "No jo, ale jak se teda mám obléct, když se kouknu na teploměr?" Nakonec mi má chápavá manželka poradila, že když ráno bude deset a méně stupňů, chtělo by to bundu, bude-li deset a více, stačí mikina. S tím jsem se už uklidnil. Ovšem jen do ranního pohledu na zmoklý teploměr, který ukazoval deset stupňů. To je deset a méně nebo deset a více?;-)

Fakta...;-)

Dnešní dávku poznámek jsem už vystřílel a až do zítřka mě zase čeká mírumilovný den.
Uplynulý den mi zpestřila paní ředitelka, která se přišla podívat na jednu hodinu. Naštěstí si vybrala deváťáky, a protože o těch se rozplývám stále, je asi jasné, že o žádných "pikoškách" se tu rozepisovat nebudu. A to i přesto, že se nadřízená zdržela celých 45 minut. Co si budeme nalhávat - s žáky jsme se podrželi navzájem. Je pravda, že kolega, který netušil, že jsem dnes výjimečně musel do třídy, která jindy zůstává prázdná, a vlezl mi tam, protože tam něco nutně potřeboval odstěhovat, se mi po hodině omlouval, že mě tak rušil, ale upřímně - celkem mi to přišlo vhod. Během polední pauzy jsem potom na koberečku rozebíral co a jak a v podstatě až na drobnost, kterou jsem očekával, bylo všechno v pořádku. Šlo o to, že si paní ředitelka namátkou zkontrolovala jeden sešit. Viditelně nechtěla vyhledávat problém, proto si vybrala na první pohled pořádnou žákyni. Skutečně šlo jen o první pohled a já jsem naprosto chápal ten vyděšený výraz s němým výkřikem o pomoc, který ke mně vyslala.
Z ředitelny jsem odcházel s tím, že je paní ředitelka "ráda, že vás tady mám!" A to by stačilo, začíná to tu něčím smrdět, přitom se vůbec nechválím, je to jen konstatování faktů...;-)

Poloviční výkon...;-)

Zatímco někomu se v určitém věku zapalují lýtka, já jsem na tom úplně jinak. Přestože jsem tak nějak ze zásady téměř proti všemu, co kdy přišlo z východu, minulý týden jsem učinil výjimku a rozhodl se zapálit si uši. Tedy takové ty ušní svíčky v nich. Svou vinu na tom neslo především neustálé lupání, kdy jsem pochopil, že třicet let huntování si sluchu nejspíš přineslo své ovoce.
Ze začátku jsem si říkal, že to celkem nic není, jen jsem vlastně poslouchal plápolání ohně. Dokonce jsem dospěl k názoru, že šlo o zbytečně vyhozené peníze. Ovšem jen do té chvíle, než jsem pár minut po kúře použil klasický uchošťour. To by jeden neřekl, co všechno se v uších za třicet let nashromáždí. Použil jsem asi polovinu přítomných vatových tyčinek, než začaly vypadat alespoň trochu čistě.
Ovšem když už jsem tu nakousl to ovoce, i aplikace ušních svíček takové přinesla. Empétrojku nemusím poslouchat tak nahlas, kupodivu ji teď dobře slyším, i když hraje na poloviční výkon...;-)

Idol...;-)

O tom, že jsem idolem, už tady bylo popsáno nespočet řádků. Především pak, jde-li o různé důchodkyně, další můry, vosy nebo mouchy, ty pak většinou skutečně jen těžko odháním.
V pátek po vyučování jsem měl ještě nějaké povinnosti a jak jsem tak šel ulicemi, potkával jsem celkem dost svých žáků. Kupodivu všichni se ke mně hlásili, nikdo neodvracel hlavu, jako že mě nevidí, což jsem tedy původně tak nějak očekával.
Po nějaké době jsem zezadu došel dvě holky, z nichž jednu učím v devítce. Druhou neznám, chodí na jinou školu. A ta naše se na mě otočila a říká s typicky pubertálním protahováním: "Dobrýýý den!" Ještě jsem ani nestihl odpovědět, když se na mě podívala i ta druhá a pozdravila mě úplně stejně. Nejspíš v domnění, že její kamarádka jen tak buzeruje nějakého kolemjdoucího dospělého. Jenže ta se na ni najednou obořila a vynadala jí: "Ty seš blbá, to je náš novej učitel!"
Já jsem měl po celou dobu na uších sluchátka, jenže, jak jsem tušil, že budu mluvit, nenápadně jsem si vypnul hudbu. S tím ale zmíněné dvě žákyně evidentně nepočítaly, protože jsem za sebou slyšel tu cizí, nejspíš špatně vidící, jak pronesla: "Mmmm, ten by u nás taky mohl učit...";-)
No říkám - idol!;-)

Průšvih...;-)

V závěru minulého týdne jsem si to doma pěkně rozlil. Vždycky si na to dávám pozor, ale někdy to člověk neuhlídá. Uvařil jsem si kávu a sedl si k počítači. Šálek si vždy dávám před monitor. Je to skutečně velmi praktické. Jednak se nestane, že bych na kafe zapomněl, protože ho mám stále na očích a zadruhé se eliminuje možnost nehody. Tentokrát jsem si hrnek postavil chytře vedle myši. Zírám do monitoru, občas něco ťuknu na klávesnici, když najednou v zápalu přemýšlení rychle chňapnu po myši. V tu chvíli ohromný úlek - myš přece nebývá mokrá, natož aby byla horká. Následovalo tedy ještě druhé leknutí a obsah šálku si nemilosrdně "potykal" se stolem. Ale kdyby jen se stolem - v rychlém sledu následoval koš s vypraným prádlem, který stál hned vedle a jako taková třešnička na dortu se tak trochu umazal i před pár dny vypraný závěs. Jak říkám, pěkně jsem si to nadrobil...;-)

Špatná pověst...

Stále se tady rozplývám o skvělých deváťácích, ale stačilo málo a jeden z nich měl velký problém.

U každé třídy mi na začátku roku kolegové poreferovali, kdo je ten nejhorší žák, na nějž si mám dát pozor. Já se ale tvrdošíjně řídím tím, že si udělám obrázek sám. I díky tomu mám několik případů, kdy v jiných hodinách problémoví žáci se u mě snaží a dokonce dostávají dobré známky. Samotného mě pobavil dotaz jednoho z nich, když dostal asi třetí dvojku a zeptal se mě, zda by třeba mohl dostat i dvojku na vysvědčení, pokud by si to nezkazil. Po mém přitakání, že když výsledky budou na dvojku, nevidím důvod, proč mu ji nedat, pouze nevěřícně vykulil oči. Nevím, proč bych měl někoho známkovat podle toho, jak se chová v jiných hodinách, pro mě jsou důležité výsledky u mě!

Včera jsem držel dozor v přízemí, a protože bylo před odpoledkou, panoval na chodbě klid. Bavil jsem se právě s kluky z devítky, u kterých jsem měl mít za pár minut hodinu. Zazvonilo a já se odebral do sborovny pro věci, abych se mohl vydat do třídy. Cestou jsem ale potkal kolegyni, jež na mě jen z posledních sil vydechla, ať se jdu na něco podívat. Viděl jsem, že v ruce nesla třídnici s nápisem VI., proto jsem měl to nejhorší tušení. Ovšem to, co jsem spatřil, jsem nečekal ani já.

Otevřela desky třídnice a z ní se vysypalo pár papírů. Všiml jsem si, že paní učitelka z toho všeho nebyla až tak úplně ve formě, něco povídala o deváťákovi a vydala se směrem ke stejné třídě jako já. Nakoukla dovnitř, prohlásila něco v tom smyslu, jako že to je on a opět odešla. Ještě jsem stihl zjistit, že po zvonění viděla právě jednoho deváťáka, jak hází třídnici do koše.

Protože se mi to celé nezdálo, rozjel jsem v úvodu hodiny vyšetřování, abych zjistil, co se tedy vlastně stalo. Přitom vyšlo najevo, že právě jeden žák našel na zemi roztrhanou třídnici, a tak ji hodil do koše. To ale viděla kolegyně a spojila si zničený doklad s košem. Problém byl, že šlo o člověka, za nějž bych dal ruku do ohně a navíc jsem právě s ním celou přestávku mluvil. Ten si bohužel neuvědomil, že i roztrhaná třídní kniha patří do sborovny, nikoli do koše.

Dnes hned po ránu jsem měl štěstí, že jsem zastihl jeho třídní a vysvětlil jí, k jakému nedorozumění došlo. Nechci se zbytečně chválit, ale nakonec tedy i díky mně nebyl potrestán nesprávný člověk, i když je pravda, že ten opravdový se nakonec nenašel. V každém případě pokud bych se do toho nevložil, asi by to, chudák, nevysvětlil a to jen kvůli své špatné pověsti, kterou si udělal kdysi v minulosti a jíž se teď ne a ne zbavit. Jeho poděkování mě docela zahřálo...;-)

Politické snížení platů

Už jsem poměrně dlouho nikoho neocenil, ovšem ta dnešní Kyselá prdel si o to přímo říká.Týká se politiků a rád bych zdůraznil, že napříč celým politickým spektrem.

Ještě před pár dny se kasali, jak je nezbytné si v zájmu úsporných opatření snížit platy. A aby ukázali, že jsou skutečně solidní, mělo snížení představovat rovnou 20%, čili celou pětinu jejich základního (!) platu, který například u poslanců bez jakýchkoli dalších příplatků za funkce činí 61 400,- Je celkem jasné, že úspory by byly nezanedbatelné, o to víc sympatické mi přišlo, že s návrhem souhlasili všichni.

Ovšem nakonec se někde jako vždy stala chyba, možná si jen většina ze zákonodárců spletla tak složitý systém tlačítek pro, proti a zdržel se hlasování, v každém případě nakonec místo 20% jejich platy klesnou o procenta čtyři. To znamená, že základní plat bude místo 61 400 činit pouhých 59 000 korun. Samozřejmě se ale k němu ještě připočítají další příplatky a nedanitelné položky. (viz: http://zpravy.idnes.cz/politici-si-snizili-platy-mene-nez-slibovali-trikem-zachranili-i-nahrady-1qa-/domaci.asp?c=A090925_194743_domaci_vel )

V zájmu spravedlnosti se potom nemůžu divit, že i rodičům se sníží státní příspěvek. Přece ani já bych nechtěl, aby se poslanci omezovali a mladé rodiny si vyhazovaly z kopýtka. Jen mi jaksi nehrají ty počty. Zatímco papaláši si odečtou necelé dva a půl tisíce, matky, ještě letos pobírající například velkorysých 13 800 se od ledna budou muset vzdát více než tří tisíc. (viz: http://www.novinky.cz/ekonomika/180257-materska-se-ma-snizit-o-tisicikoruny.html )

Potom mi pan Paroubek a celý ten jeho levicový spolek může zase něco vykládat o nespravedlivé rovné dani. Ta by procenta aspoň měřila všem stejně, to znamená, že by každý odevzdával částku úměrnou svému příjmu. U srdce mě hřeje snad jen to, že důchodcům příští rok opět přidáme, pro ně peníze jsou, vždyť jde o voličské hlasy! Zrovna minule jsem stál za jedním na poště, zatímco si vybíral celý důchod a úřednice za přepážkou mu odpočítala víc peněz než dostávám já, který narozdíl od něj trávím den v práci a neužívám si žádných důchodcovských slev...

Takže našim politikům (a opět zdůrazňuji, že napříč spektrem) uděluji tu dnešní slavnou Kyselou prdel a jen bych prosil, aby u koryt nechrochtali příliš nahlas. Když už naše dítě nebude mít co jíst (jako učiteli se mi od nového roku sníží plat), ať se aspoň vyspí.

Zákon schválnosti...;-)

Ano, zcela bezpochyby funguje bez výjimek. Jak tu už v minulosti padlo, narozdíl od (všech!) ostatních tříd jsou deváťáci takzvaně v pohodě. Když už si udělají nějaký ten vtípek, má to úroveň a v žádném případě nejde o drzost a zkoušení mantinelů či nervů vyučujících. Ačkoli se v hodině dvakrát nepřetrhnou, proč taky, jde o světlé chvilky dne. Tedy kromě včerejška.

Celou hodinu byl klid, tedy pokud nepočítám občasné žvanění, ale proti tomu jsem už imunní. V jednom okamžiku ale požádala holka z jedné strany třídy druhou, aby jí hodila propisku. Než jsem stihl cokoli říci, už letěla vzduchem. Přesně jako ve filmu, ještě teď vidím, jak dlouho a zpomaleně se otáčela, než zdolala celou třídu. V podstatě o nic by nešlo. Tedy pokud by právě v tu chvíli do třídy nevstoupila paní ředitelka, která právě něco potřebovala. Až teď zpětně si uvědomuji, co jsem všechno stihl - sledovat letící propisku, vcházející ředitelku a hlavně ten její udivený pohled a výraz. Nezmohl jsem se na nic jiného, než abych směrem k provinilci pronesl: "To snad nemyslíš vážně..."

Šikulky...;-)

Ani po pěti hodinách jsme ve výtvarce u třeťáků nedodělali draka. Někdy si tak říkám, že snad vážně bude lepší vyššího věku se nedožít, protože pokud jednou budou mít chod naší země v rukou ti, co se nyní (marně) snažíme vzdělávat, tak potěš... To s momentálními VOLY-telnými zástupci jsme to ještě vyhráli.
Zatímco minulou dvouhodinu měli děti za úkol lepenými kousky papíru zdobit draky, dnes jsme měli v plánu ocas. To jsem ale ani v nejmenším netušil, že průměrný třeťák neumí uvázat uzel. A přivazovat takové ty papírové "mašličky" či jak to mám nazvat celé třídě, to bylo nejen nad mé síly, ale hlavně nad vymezené časové možnosti při mých omezených dvou rukách. Nehledě na to, že už by znělo celkem hloupě, kdyby se dětí někdo zeptal, kdo jim nakreslil ty kosočtverce, ony odpověděly, že pan učitel a na dotaz, kdo jim udělal ocasy, by zazněla odpověď stejná. Třeťáci se totiž zmohli akorát na to, aby se na druhou stranu podepsali a ani to někteří nezvládli bez problémů.
Vše se nám tedy protáhne do dalšího týdne a já tak doufám, že do letních prázdnin bychom to mohli tak nějak zvládnout. Tedy aspoň ti šikovnější...